Anabáze kolegiálního doprovodu

Možná mi to jenom tak připadá, ale mám dojem, že většina lidí je v téhle době poněkud podrážděná. Tedy podrážděnější, než obvykle. Něco mě mělo trknout už v sobotu, kdy jsme si šli s Evou a pár lidma, sednout do hospody. Všechno probíhalo v zásadě celkem normálně, když kolem deváté dorazil také Evino bratr, se svojí slečnou. Očividně byli oba rozezlení, takže i když si sedli vedle sebe, a objednali si pití, zarputile hleděli do svých sklenic a bylo víc než patrné, že je něco vnitřně žere. Asi po čtvrt hodině to nakonec Evino bratr nevydržel, pronesl směrem ke svojí slečně „Jano, jsi fakt jednička.“, a doprovodil to tradičním gestem premiéra české republiky, to jest zdviženým prostředníčkem.

Slečna na to reagovala tím, že na něj ukázala paroháče, pronesla hrobovým hlasem „Marceli, jsi dvojka“, načež propukla hádka nanovo. Oba aktéři očividně nebrali okolí na zřetel, tedy jsem tiše prohodil směrem k Evě, že může třikrát denně děkovat Perunovi za to, že si narazila právě mne, a ne někoho jiného. Eva na to pravila, že ne každý má tolik času, aby se v rámci duševní stability udržoval tím, že dvakrát týdně, hodinu a půl tříská do lidí železem, nicméně že to promyslí. Zbytek večera už pak nestál za nic, takže jsme to rozpustili, zatímco Evino bratr se svojí slečnou na sebe hulákali ještě v metru.

Chci tím říct, že různí lidé na tento stav reagují různě.

Abych to ale vztáhnul na nějaké konkrétní příklady. Například jeden z mých kolegů, když je pod stresem, mluví neuvěřitelně vulgárně. Bohužel, vzhledem k momentálním aktivitám pana ministra, jsem od něj za poslední tři týdny neslyšel jediné normální slovo, a vyjádřil v tomto smyslu také svoje nezlomné odhodlání. Přesněji řečeno prohlásil, že každého, koho příště načape, že si bere od ministra koblihu, tomu osobně urazí pazoury až u prdele, načež oddusal na hotljanu. Docela mne mrzí, že jsem to dál neslyšel, ale myslím, že za ten den muselo padnout několik poměrně dost radikálních komentářů. V ne příliž vzdálené budoucnosti to nejspíš bude také znamenat výskyt několikaleté eko dělené stravy, za což se pouze chléb a voda, považovat dá.

Terezčino otec to pro změnu zase momentálně řeší tím, že poměrně dost chlastá, a právě tato skutečnost poměrně nečekaně ovlivnila můj úterní podvečer. Už jsem měl téměř po pracovní době, dokonce jsem na rozdíl od minulých měsíců nemusel zůstat přesčas, když mi zazvonil mobil. Volala mi poměrně nenadšená Terezčino matka, že má problém, a zda bych jí s ním nepomohl. Že jejich nejmladší potomek má dnes nějakou besídku, a že mluvila s Terezčino otcem. Podle všeho je už momentálně zmatlaný jako klokan, že odmítá přijet do místa bydliště a vůbec, že to synkovi nemůže udělat. Zeptal jsem se tedy, jak si konkrétně moji pomoc představuje, protože myšlenka, že táhnu opilého kolegu na zádech až do Kolína mi nevím proč, nepřišla v tomhle počasí nijak lákavá. Nicméně i tohle už měla promyšlené, že prý jen stačí, ať ho nějak dostanu do vlaku a odešlu pryč. A že ona už si ho v Kolíně odlapí a postaví do latě, prostě něco jako o něco komplikovanější verze Honzíkovy cesty.

Takže jsem si povzdychl a vydal se splnit misi besídka.

Nalézt lokál, i Terezčino otce bylo poměrně snadné – daleko od sídla firmy se v zásadě ani nedostal, dokonce měl už zaplacenou i útratu a po mé intervenci byl dokonce i ochotný se mnou dojet na nádraží. Problém byl, že byl opravdu dost líznujtej, a zatímco já se snažím své špičky přeci jen poněkud kontrolovat, na něho lezly návaly hyperaktivity. Takže naše pouť za Horou osudu zahájil tím, že zatímco jsem si zapaloval cigaretu, rozhodl se že mi uteče. Takže se rozběhl tryskem přes park, zatímco se hurónsky pochechtával. Uběhl asi deset metrů, než se mu zapletly nohy a hodil tak ukázkovou držku, že by se z ní udělalo mdlo i tomu pánovi, co plachtil vzduchem čtyři patra v Pulp Fiction. Protože prozatím nejevil známky žádné další aktivity, došel jsem k němu volným krokem, pravil sem, že jestli bude dělat podobné hovadiny, tak mu zkrátím vodítko a za kolegova pohihňávání jsem mu pomohl na nohy. Kolega se za mé pomoci vyrovnal podél plotu a vydali jsme se na tramvaj. Po několika pokusech se mi dokonce podařilo nás do ní dostat – a jelo se dál. Potíže nastali v momentě, kdy na jedné s křižovatek nefungoval semafor, a celou dopravní situaci řídil dopravní policista.

Terezčino otec ho chvíli pozoroval, mumlal si pro sebe dokola, že to dělá úplně blbě, ale že úplně blbě, že to se dělá úplně jinou rukou a podobně. Na můj dotaz, co že se mu přesně nezdá, dospěl k závěru, že musí zjednat osvětu, otevřel dveře tramvaje a zařval na policistu : „Pravou ! Pravou rukou se hajluje, ty dobytku!!“

K ničemu dalšímu se už naštěstí nedostal, protože jsem ho poněkud dost důrazně vtáhl zase dovnitř, zdůraznil mu, že jestli bude podnikat podobné excesy, hodlám to příště řešit poklepovou metodou, načež kolega se stále hihňal, tramvaj se rozjela a za chvíli jsem kolegu už strkal po perónu metra. Takže jsme nastoupili do podzemky a vyrazili směr nádraží. Míjeli jsme jednotlivé stanice, ukončete nástup a výstup – a podobně. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že když vlak zastaví ve stanice, kolega mávl rukou chvíli před tím, než se otevřely dveře metra, což vzbudilo vlnu jeho veselí. Na můj dotaz, co zase blbne mi vysvětlil, že je Jedi, že už to pozoruje nějakou chvíli a že už přišel na to, jak to celé s tou Silou funguje. Že jde v podstatě jen o vůli a soustředění, a ať mrkám na drát, protože ty vole, já sem Obi-Wan Kenobi a v tom je celej ten fór. Namítl jsem, že jsem si poměrně jistý, že tohle dveře u metra dělají i normálně, nicméně Terezčino otec hulákal, že ovládá Sílu, a že mi to předvede. Takže se otevřely dveře, kolega mi vysvětlil, že je to o vůli, že se klidně pomocí Síly udrží ve vzpřímeném stavu, zdvihl ruku do vzduchu a opřel se plnou vahou svých pěti promile o kyslík. Samozřejmě, že hodil druhou držku, až to zadunělo, takže jsem ho zase zdvihal na nohy a šli jsme na vlak. Kolega mumlal už o poznání méně veseleji, že to byl od Síly podraz a že si to s Yodou ještě vyřídí.

Každopádně nacpal jsem ho do vlaku, zavolal Terezčino matce, že už je na cestě a vyrazil k domovu.

Nedošel jsem ještě ani ke vchodu, kdy mi zase zvoní mobil, a Terezčino matka na mne ječí, s jak je možné, že je samá špína a podlitina, a jak k tomuto stavu proboha vlastně přišel. Zeptal jsem se poněkud vyčerpaně, zda má na mysli to, jak se pokusil ukrást motocykl před klubem Hell´s Angels, nebo to, jak se rozhodl skočit šipku do popelářského vozu, protože si chtěl zaplavat a usoudil, že v tuhle dobu bude už Vltava přeci jen studená. Terezčino matka zaúpěla, švihla mi s telefonem, takže jsem usoudil, že je to opět jednoznačně celé moje chyba, a šel si dát domů panáka.

Kolega na synkovu besídku pochopitelně nedorazil, nedorazil ani další den do práce a Terezčino matka se mnou od té doby nemluví.

Tak nevím.

Nejspíš mohu poslední dobou asi za všechno. Takže když pod větev nedostanete co jste si přáli, nejspíš bude jasné, že za to mohu já.