Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt – jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.
No – on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko – lokálně patriotický.
První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.
Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet „n“ lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.
Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.
Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.
Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.
Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.
Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.
Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.
Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně – právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední …
Tento restart postihuje většinu důchodců a to i při vycházení z budov, hlavně samoobsluh a úřadů (magistrát, pošta…)
[1]:Tak to jsem rad, ze nejsem jediny, kdo si toho vsimnul
Kazdopadne tezko rict, co s tim:-/
Tlačenkám se obvykle snažím zabránit urputným vizualizovaním vlastní aury v naději, že tuto vizi přenesu i na okoloservoucí hovádka. Snažím se tvářit jako že vážně nestojím o tělesný kontakt a naprosto pohrdám snahou dotyčných se dovnitř vecpat, plus se snažím nenápadně zaujmout normální prostor, jako bych vůbec neregistrovala, že se někdo chce vecpat mně na nohu, a jako by mi už ta myšlenka přišla absurdní. Úspěšnost má ten proces proměnlivou, ale dělá mi to dobře. Někdy mám taky ale zenovou náladu a totálně to ignoruju.
[3]:Jsme na tom dost podobne, jenze bohuzel se MHD dost dobre vyhnout nejde. Nevim, jestli je to pocasim, ale posledni dobou mam velmi intenzivni pocit tento:
Důchodce vystoupivší z MHD šeptá děkovnou modlitbičku, jejíž délka závisí na délce života konkrétního důchodce
[5]:To asi funguje u gerontu, ale ponekud to neresi problem s turisty
Ale diky za tip
[4]: No, já o ně prostě zakopnu, vrazim do nich. Na to místo nepotřebuješ a tím líp to vyzní, jako že zacláněj
[7]:Hele, v mem pripade to asi moc fungovat nebude. Jsem jednak obeznamen s principem Falangy, takze by se nejspis vytvoril jen dalsi bod zlomu, ktery zase vystup z tramvaje neresi, jen je o neco pohodlnejsi, protoze slapes po mekkem.
Tlačenky obvykle přetrpím stojíce na jedné noze (a to ne na mé vlastní). Není to můj nejmilější způsob přepravy, ale dá sa. No a tyhle filozofující geronty řeším prostě jemným poklepáním na rameno a hlasitými slovy "s dovolením". Většinou to funguje. Blbé je, že u nás v Brně to většinou nejsou gerontí filozofové, co by ucpávaly východ ze šaliny, ale povykující cikánské maminy, které zrovna potkali mezi dveřma kámošku, s kterou NUTNĚ musí pokecat. Ta kámoška navíc nastupuje, takže jsou dveře blokovány v obou směrech – jak pro nástup, tak výstup. A poklepat na rameno třistakilové cikánce s hromovým hlasem Hulka si nikdo příčetný netroufne, to se radši člověk projde z další zastávky
Zlatá Praha, koukám 