Irelevance bajkových archetypů

Pokud se zeptáte deseti různých lidí, kterého známého tvora považují za nejzákeřnějšího, zpravidla dostanete deset různých odpovědí. A když k tomu, ještě budete specifikovat, že se jedná navíc o zvíře, nejspíš to dopadne úplně stejně, protože jsou sice něco jako archetypy, ale osobní zkušenost většinou bývá k nezaplacení.

Spousta lidí si dala spoustu práce se psaním bajek, kde se dozvíte něco ošklivého o hadech, štírech, liškách, nebo podobné žouželi, nebo pokud jste založeni více prakticky, nejspíš vám vyvstane na mysli něco v podobě klíštěte, nebo vosy. Jeden živočich je však opomíjen neprávem, i když jeho škodolibost a zákeřná taktika, uplatňovaná vůči lidem téměř hraničí s virtuozitou, a kdyby bylo možné podpásovky převést na lidské poměry, byl by ve zvířecí říši významem nejspíše někdo, jako Steve Jobs.

Zatímco, když Vás sekne kočka, nebo trkne los, většinou k tomu má nějaký důvod, kdežto tenhle tvor naprosto klame tělem, protože zrovna od něj by nějakou zákeřnost člověk zrovna neočekával.

Ale jak jsem k tomuto poznání přišel.

V létě jsme měli šermířské soustředění, které se pořádalo na chatě jednoho člena skupiny. Chata je na odlehlém místě a patří k ní také poměrně rozlehlý pozemek, přišlo nám to jako ideální místo pro pořádání něčeho takového, jako je systematicky se navzájem ohrožovat celou řadou chladných zbraní. Tedy přijeli jsme, rozbalili stany a začali rokovat o průběhu soustředění. Majitel chaty se ještě krátce zmínil o tom, že s námi bude sdílet společné prostory ještě jeden predátor a sice Máň, tak abychom dávali pozor a nějakým nedopatřením ho například nezašlápli. Máň byla suchozemská želva, která byla veliká zhruba jako kolo od tatrovky a těžká jako litinová kamna a jediný způsob jak jí ublížit, by bylo zalít jí do betonu, což v průběhu soustředění postupně zatoužili udělat všichni členové skupiny.

Máň získal svoje jméno tak, že když to ještě nebyl samohybný bunkr, předpokládalo se, že je holka a tedy Máňa, nicméně postupem času se přišlo na to, že tomu tak není , a bylo tedy třeba radikálně pozměnit jméno, aby z toho Máň neměl nějaké psychické újmy. To se zřetelně zrovna nepovedlo, nicméně nám bylo řečeno, že si ho nemusíme všímat, že si bude capat po pozemku, baštit co najde a nijak nás nebude obtěžovat.

Máň byl očividně jiného názoru.

Když jsme vstoupili na pozemek, vytáhl hlavu co nejvýš to šlo, a velmi zkoumavě nás pozoroval, takže to trochu vypadalo, jako když si periskopem naměřuje svojí budoucí oběť německá ponorka U-boat. Trvalo to nějakou chvíli, a pak nejspíš dospěl k závěru, že se mu nelíbíme ani trochu a rozhodl se, že nám to dá během následujících třech dnů pořádně sežrat.

V tu chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, což se zpětně ukázalo jako chyba. Máň byl sice želva, ale taky pěkná svině, měl to zřetelně dobře promyšlené a začal realizovat svoje diverzní akce. První věc, kterou udělal, bylo to, že si počkal, až postavíme stany, a zmizíme podle plánu soustředění pryč. Pak vlezl do stanu kamarádky, otevřel jí krosnu a prokousnul jí láhev s mlékem. Pak zase odpajdal pryč, takže když po pár hodinách kombinace vedro a mléko uprostřed oblečení udělalo svoje, mohl si udělat první z celé řady pomyslných zářezů. Stanům vůbec věnoval pozornost, podařilo se mu celkem běžně vytrhávat kolíky ze země a dokonce jeden stan uprostřed noci zbourat. Šermíři bývají cvičení sice na různé věci, ale málokdy počítají s tím, že se jim uprostřed spánku na hlavu zřítí strop.

Další jeho poměrně oblíbenou činností bylo, že si počkal, až někdo bude muset na záchod, pak si lehl před dveře, zatáhl hlavu a končetiny a číhal. Nevím, jestli jste někdy zakopli o želvu, ale ta mrcha má pěkně ostré hrany, takže se Máňovi nezřídka podařilo překvapeného člověka sestřelit na podlahu. To jsme poznali podle toho, že jsme slyšeli ránu jako hrom a následně pak nadávky – nicméně tohle se mu dařilo docela pravidelně, protože když jde člověk ze záchoda, číhající želvu zpravidla neřeší.

Máň nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby nás ohrožoval – mezi jeho oblíbené činnosti například patřilo, že se potichu přiblížil zezadu a hryznul někoho do paty. Želvy, když o to stojí dokážou být tišší, než nadržený panter a že takový kousanec pořádně bolí, o tom není třeba se zmiňovat. Také nějakým způsobem vždycky věděl, kdy je na stole nejvíc skla, nebo věcí, které se dají rozlít, nebo převrátit, pak do stolu drcnul a kdyby se želva dovedla zlomyslně pochechtávat nahlas, Máňův výraz by tomu patrně odpovídal.

Poslední kapkou byl však želví pokus nás vydeptat psychologickou válkou. Máň si počkal, až všichni usnou, pak na sebe vzal kovovou židli a začal jí před sebou sunout po betonu. Byl to neskutečný kravál, vůbec jsem nevěděl, že tlačený nábytek je schopen takových zvuků o takové intenzitě. Nakonec vždycky někdo vyměknul, a židli z Máně odstranil – jen proto, aby se celá situace tak třikrát za noc opakovala. Tohle želvákovi procházelo dvě dlouhé noci, načež když to zkoušel i tu třetí, vyletěl ze stanu majitel objektu, řval, že se už nenechá šikanovat nějakou debilní želvou, vrhnul se na Máně a otočil ho na záda. Máň z toho byl docela vyrvanej, očividně podobnou protiakci nečekal a tu noc už sólo na zahradní nábytek neprovozoval.

Následující den se želvák tvářil, že se žádná z událostí nikdy nestala a ostentativně nás ignoroval, takže zbytek soustředění už proběhl beze ztrát.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé: nevěřte bajkám, protože želvy jsou pěkně zákeřné bestie a celou dobu to na nás všechny jenom hrajou.