Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.
Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.
Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.
To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě – tedy jsem se omezil na obecné „Come with me“, a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.
Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.
Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.
Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.
Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.
Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.
Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.
Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.
Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.
Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou „Vedoucí“.
Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.
Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.
Tak nevím.
Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.
Choleriku, skvělej článek!
A velmi úsměvnej! Tolik báječných postřehů! 
A nejlepší byla ta přednáška na téma alkohol. Očekávala jsem, že ten pan vedoucí tě zkusí zaangažovat i na jiné dny. Mezilidské vztahy jsou také docela krásně nepřesně popsány…
Někdy se to prostě sejde a hle, je tady den blbec. Ano, postel ho většinou odstartuje!
[1]:Diky
jen porad nejak nevim, proc se takovyhle veci dejou me.
[4]: K Vaší otázce: Odpověď na ní jsem nalezl již dávno v jednom filmu. Vystupoval tam jakýsi dementní policista, který jednoho z hlavních hrdinů naháněl, kvůli dopravním přestupkům při tajném závodě, přes půl zeměkoule. Došlo k situaci, kdy už je skoro měl. Připravil rychlostní past, uchystaná auta, vrtulník, hafo policajtů a tak. A na nadjezdu dálnice radar na měření rychlosti a u něj on. To auto se blíží, von kouká na tu kysnu a tam je přesně povolenejch 80 mil. Chytil se za hlavu, pak zvedl pěsti k nebi a zvolal: "Bože! Proč zrovna já?!" Setmělo se, udeřil blesk a ozval se hromový hlas: "Protože jsi vůl!!"
já pořád nechápu ten vztah s Evou
[5]: Wrong.
[6]: Je to svym zpusobem symbioza.Eva ma nektere vlastnosti, ktere jinde proste neexistuji. Ocividne jsme na tom podobne. Tohle se tezko vysvetluje ..