Praktiky znuděného managementu

Včera jsem byl na pivu s jedním kamarádem a bylo to docela poučné, hned z několika hledisek. Kamarád měl velké obavy, že chystané změny v jeho momentálním zaměstnání ho připraví o práci, což při manželce a dvou dětech, není nikdy radostná událost. Navíc kolega je docela svéráz, on i jeho manželka jsou původem ze Sudet, takže mají celkem jednostranně vyhraněné názory na sluníčkový stát a rudo-zelenou kliku vůbec. Dospělo to údajně až tak daleko, že když se měla narodit jejich druhá dcera, povzbuzoval lékař budoucí matku slovy „Tlačte, maminko, už vidím pravičku!“ a po půl hodině zkonstatoval, že tohle normálním „císařem“ nepůjde a že to tedy budou muset udělat führerákem.
Nicméně beru to jako pomluvy, od závistivého personálu a nepřikládám těmto historkám velkou váhu. Co mne však zarazilo, byl jeho stav, když se objevil. Co jsem ho vždy pamatoval, byl spíše žoviální a zavalitý. To, co dorazilo do hospody bylo prošedivělé, pohublé a s obličejem plným hlubokých vrásek, takže jsem v první fázi nabyl dojmu, že si sem přišel obhlédnout terén Saruman.
Vím, že starat se o rodinu není žádný med, a obzvlášť v dnešní době ne – ale to co dovede udělat z člověka kombinace nevyspání-stres-firemní politika, je skutečně alarmující. Protože jsem v rámci profese do jeho firmy docházel (než se vedení rozhodlo přejít na jiný ekonomický systém), vím, že líčení firemní politiky jeho zaměstnavatele není nijak přibarvené. Měl jsem možnost si vyslechnout pár historek, protože když instalujete v korporátu update, chvíli to zabere a uživatelé většinou zjistí, že nejste jejich nepřítel, ale někdo, kdo se jim snaží pomoci.
Tady si dovolím malou odbočku.
Ono s tou prací to bude nejspíš tak, že buď se můžete flákat, za úplně nehorázné peníze, nebo lítat jako fretka za směšný plat – ale je už jen velmi málo možností, jak sehnat něco mezi tím. Osobně tohle až tolik neřeším, pro mne je důležité, zda mne baví práce a kolegové, a vědět kolik mi pravidelně přibude na konto. Nejsem nikde politicky, ani dobrovolně angažován (pouze jednou do měsíce se s kolegy přidáváme k celorepublikové sektě Al-Mužná), ale i to Nám většinou moc dlouho nevydrží, protože toho máme prostě moc. Pravdou je, že můj obor je velice specifický, a kdyby mne majitel firmy vyhodil, znamenalo by to v mém případě nejspíš vyhlídku na lepší práci a vyšší plat.
Nicméně tohle ví i vedení firmy a tedy není žádný důvod, proč by Nám mělo jít na ruku.
Ale zpět ke korporátní politice.
Kamarád pracuje pro jednoho velkého developera v centru Prahy, a už je ten samotný fakt, je logický i nelogický zároveň. Developer prodává své byty zásadně s marží 150%, takže majitel a vyšší management přetéká penězi. Neříkám to s nějakým pocitem křivdy – prostě je to stav věcí. Existenci řešit nemusí, jediná jejich starost je v podstatě v tom, jak vydělat peněz ještě víc, nebo o ně nepřijít.
Nevím, dovedu si představit, že bych měl na kontě půl milionu. Dovedu si představit, že bych tam měl milionů pět. Ale půl miliardy ? K čemu to někomu může být dobré ? Tyto částky mi připadají už jen jako pouhé číslo, o které se jen dá přijít – protože i kdyby jste z nějakého důvodu chtěli koupit celý tunel Blanka, stejně Vám toho ještě spoustu zbude. Tedy toto množství peněz je staví do pozice někoho, kdo nemá ani floka, nicméně tak nějak z druhé strany.
Proč o tom mluvím:
Protože vedení existenci řešit nemusí, hraje se svými zaměstnanci několik typů poměrně dost sadistických her.
Ruská ruleta:
Tato hra spočívá v tom, že si vrchní velení jednou za čtvrt roku svolá vedoucí jednotlivých oddělení a rozdá každému papírek s číslem. Toto číslo je pak počet lidí, které musí vedoucí propustit. Všimněte si prosím, že je v tomto případě lhostejné, zda to bude projektant, grafik, nebo stavební dozor.
Omlazení kolektivu:
U této kratochvíle jde o to, že pravidelně jednou za dva, až tři roky se někdo náhodně propustí, aby se na jeho místo přijal někdo úplně nový, a je fuk, kolik je mu let. Tento opět probíhá napříč celou firmou, samozřejmě kromě nejvyššího managementu. Firma má několik stovek zaměstnanců, a je tedy jasné, že to dříve či později potká každého. Nevím – třeba si myslí, že to je nějakým způsobem motivující. Mě to ale tak nepřijde.
Chytání na švestku:
Velice oblíbená kratochvíle, zejména u nově příchozích, kteří ještě pořádně neví, jak to ve firmě chodí. Spočívá to v tom, že firma uspořádá večírek s alkoholem, který začíná zhruba ve tři hodiny. Alkohol i jídlo jsou samozřejmě zadarmo. Vedení se drží zpátky a pozoruje, zda jim nováček na návnadu skočí. Většinou ano, protože na párty nikdo podraz apriori nepředpokládá. V momentě, kdy nový zaměstnanec má v sobě skleničku, či dvě, vytasí alkohol tester a dají mu dýchnout s tím, že pije alkohol v pracovní době. A samozřejmě následuje vyhazov.
Budování kádru:
Tohle je bohužel docela rozšířené a nemyslím, že by na tohle měla zrovna tahle firma patent. Ovšem používá to ráda a často. Vezme nějakého chudáka, ideálně po škole. Dá mu minimální mzdu, s příslibem přidání po ukončení zkušební doby, a zapráhne ho tak, až se z něj kouří. Samozřejmě ho úkoluje takovým způsobem, aby to celé nebylo technicky možné udělat, načež ho vyhodí ještě ve zkušební době – a proces se opakuje.
Netřeba podotýkat, že tuhle šarádu hrají se skutečnými lidmi, kteří mají rodiny a potomky – tedy případná ztráta zaměstnání pro ně může být likvidační.
Píšu o tomhle celém v zásadě z jednoho důvodu. Uvědomte si prosím, že tohle jsou lidé, kteří nám vládnou – je lhostejné zda na úrovni firmy, či státu. Říkají sami sobě elita a jediný důvod, proč dělají podobné svinstvo pro své obveselení je ten, že jim to projde. Až příště budete naštvaní na svého zaměstnavatele, vzpomeňte si na tento článek – protože jsou u nás firmy, kde je práce skutečné peklo.
Poslání z dnešního článku je snad jediné – pokud už vypadáte jako Saruman, nebojte se. Nejprve se mrkněte z okna, zda se vám na dvorku nefláká armáda Skurutů, protože pokud ano, nemusíte si podobné manýry nechat líbit.

One thought on “Praktiky znuděného managementu

Comments are closed.