Prezentace zásadního sdělení

Už celý týden nám před barákem opravují kamennou dlažbu, a uvádějí mne tím do stavu lehké nejistoty, protože jsem po celou tu dobu od těch lidí neslyšel jediné sprosté slovo. Člověk si pak klade zásadní otázky na téma, na co se vlastně lze spolehnout, když selhávají zásadní vědomosti, navíc předávané napříč generacemi. Tedy tohle mne vlastně znepokojovalo až do dnešního rána, kdy celá situace nabrala docela nečekaný směr.

Stál jsem před vchodem, dokuřoval ranní cigaretu, ospale vnímal rachot nějakého stroje od dlaždičů a dumal o tom, co jsem viděl včera večer – a sice tohle:

A pomalu začínal mít dojem, že můj deklarovaný cynismus, už začíná moje okolí brát jako určitý standard.

Po chvíli mne to nedalo a nakouknul jsem za roh, co to tam vlastně dělá takový kravál. Ulice byla úplně prázdná, jen na jednom z chodníků poskakoval vibrační pěch, který byl zapnutý a kolem dokola nebyla jediná živá duše. Vibrační pěch je taková těžká, žlutá bestie, se kterou se poskakuje po dlažbě, aby se vyrovnala – má jeden masivní pilíř, takže to trochu vypadá, jako když nafouknete Miniona a ustřelíte mu z děla jednu nohu. Pěch bez dozoru se zřejmě cítil osamělý, protože po chvíli neutrálního poskakování se rozhodl, že už ho to tu neba, seskočil z chodníku a pomalu se vydal po silnici směrem z kopce. Tím mne přiznávám docela zaujal, nečekal jsem od pozemního nářadí takovou míru samostatnosti a byl jsem zvědavý, kdy si jeho pokusu o únik někdo všimne. Pěch si to štrádoval dolů, když před ním zastavilo se zakvílením auto, a pohled jeho řidiče bych Vám skutečně přál vidět. Očividně nevěřil vlastním očím, a nejprve se pokusil pěch zastrašit tím, že začal troubit. Ten mu to ale nezbaštil, pokračoval jako tank pořád dál, takže řidič začal zběsile couvat, protože celkem správně pochopil, že v tomhle konkrétním případě se zajatci rozhodně neberou. Když tedy pěch odehnal auto, rozhodl se náhle změnit směr, zahnul doprava, tam jednu popelnici převrhnul, druhou odsunul a za spokojeného poskakování si to namířil doprostřed otevřeného dvora a tím pádem mi zmizel z dohledu. Podle zvuku tam však očividně pokračoval jako Golem ze známé pověsti a poslední, co jsem zahlédl, byl nějaký cikán v reflexní vestě, který se zaúpěním snažil běžet z druhého konce ulice, aby se poněkud naivně ještě pokusil minimalizovat ztráty.

Chci tím vlastně jenom říct, že pokud máte občas dojem, že jste nějak divní, je to sice smutné, ale bývá ještě podivnější zjištění, že divné je celé okolí a Vy sami jste v zásadě to nejnormálnější v dané lokaci. Bývá to pak o to horší, když navíc zjistíte, že to jste považovali pouze za dobrý vtip je ve skutečnosti až moc reálné a tím pádem si přestanete být úplně jistí, kdo si v danou chvíli vlastně dělá strandu.

Ale abych byl úplně konkrétní.

Osobně miluju fakta o Chucku Norrisovi. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten, že když jde bubák večer spát, dívá se pod postel, zda se tam neschovává Chuck Norris. Tedy přesněji řečeno byl až do dneška, protože jsem uviděl tohle:

V člověku to pak nezbytně vzbuzuje jisté otázky, na které tedy rozhodně nechce znát odpověď, byť by se tím skutečně pár věcí zcela jistě objasnilo.

Tohle mi vydrželo až do oběda, kdy jsem se rozhodl zajít na čínu. Po prohlédnutí menu jsem se však rozhodl zkusit hospodu vedle, protože jídelníček asijského bistra mne poněkud znejistěl:

Tak nějak jsem si nevěděl rady s faktem, proč bych měl sledovat mravence, kteří lezou na strom, hladovět u toho a ještě za to v závěru zaplatit dvě stovky – ale třeba je to nějaká vysoce specializovaná asijská úchylka, a tedy se to prodává nadmíru dobře. Nevím, zda jsem udělal úplně správně, protože vedle v restauraci mne hned u vchodu přivítala tato cedule:

Nicméně tohle jsem už zhodnotil jako přijatelné riziko a na oběd jsem zůstal. Protože mne však celá věc poměrně zaujala, trochu jsem zapátral a zjistil, že tento přístup není nijak ojedinělý. Pro příklad tenhle nápis se nedá vykládat jinak, než naprosto jednoznačně:

Nicméně jsou i přímočařejší metody, jako je například tohle, což už by se dalo rovnou chápat jako metodický pokyn:

Poslední, co mne definitivně potvrdilo správnost mé teorie, byl nápis na domovních dveřích, když jsem se vracel od klienta. Tohle by mi nikdo neuvěřil, proto přikládám fotku jako důkaz:

A pak že já jsem divnej…