Redukce hormonálního fotobombingu

Dnešní článek bude možná poněkud chaotický, protože jsem po návratu z divočiny do jisté míry dezorientovaný i já. Omlouvám se tímto, že to zřejmě dnes bude poněkud bez pointy, ale asi chvilku bude trvat, než se organismus aklimatizuje, a spustí se běžné sebeobranné mechanismy, jako například cynismus, nebo pohrdání samozvanou autoritou.

Takže jsem se vrátil zpět do civilizace, a dobře mi tak, protože takové věci soudný člověk dělat nemá. Mám totiž dojem, že je jen jediná věc horší, než je návrat z dovolené. Totiž to, že Vás vůbec napadne si nějakou dovolenou vybrat. Jakkoliv se v tomto případě mohu cítit nevinně, symptomy jsou stejně totožné. To, před čím vlastně prcháte z pracoviště, má tendenci se schovat do šuplíku Vašeho pracovního stolu. Tam to na váš spolehlivě čeká s oddaností vůle, jako měl Goro – bílý pes, a v momentě nástupu do práce, se Vám to se stejnou razancí zahryzne do zadku. Když to tak vezmu kolem a kolem, technicky je dovolená vlastně abstraktní pojem, protože objem práce na Vás navalené stejně musíte stihnout v nějakém koncentrovaném čase, což většinou týden po volnu bývá.

Nicméně, protože jsem svůj osobní slib dodržel, pustil jsem si počítač až v neděli večer – a nestačil jsem se divit. Zaujal mne například ne zrovna příjemný pocit, že jsem nějak prošvihnul chvíli, kdy Smrtka vyměnila kosu za kombajn, a kolik celebrit se těchto dožínek rozhodlo účastnit. Nejspíš by se to dalo nějak dohledat zpětně, podobně jako se dá vystopovat v Bibli okamžik, kdy Bůh přestal užívat heroin a začal hulit trávu, ale popravdě moc nevím, k čemu by to bylo dobré a zda má taková věc vůbec nějaké řešení. Popravdě řečeno, po novoročních statistikách jsem pochopil, proč v Německu oficiální vláda tvrdí, že migranty potřebují. Očividně původní obyvatelstvo, na vyhození do luftu, nebo postřílení vládnoucí garnitury nemá koule, a tedy chápu, že je na to potřeba někdo s mnohem větší praxí.

Pondělí mne tedy zastihlo ve velmi špatné náladě. Po krátkém telefonátu jsem si ověřil, že s Evou momentálně nejsme spolu, což mi technicky vzato odlehčilo týden, a mohl jsem se tedy věnovat naléhavějším věcem. Nijak tuto informaci neprožívám, bráno optikou zkušenosti to příští týden nejspíše zase bude nějak jinak, tak jsem se vrhnul na pracovní úkoly. Začal jsem něco řešit, když tu vstoupil do kanceláře kolega, který mne a Terezčino otce chtěl seznámit se svojí novou slečnou.

Tady si dovolím malou odbočku, která s tím souvisí. Od té doby, co jsem se vrátil se mne v masivní míře snaží moje okolí seznámit se silně osobními novinkami, a já si s tím nějak nevím rady. Tak nějak nevím, co přesně se v tomhle směru ode mne očekává, nemám dojem, že bych postavou připomínal Svatý Grál, vánoce jsem tentokrát bral velice střídmě a i když mi Darwin naznačil jistý vzorec funkčního chování, jsem v tomto směru poněkud zmatený.

Takže kolega nám představil svoji slečnu, oba jsme předvedli úsměv hodný Šimpanze učenlivého, a kolega vypadnul i se slečnou pryč. Vyprovodil ji z firmy a vrátil se s dotazem, co my jako na to. Terezčino otec má na tohle větší cit, jenže jsem moc neposlouchal, momentálně jsem zápasil s pracovním úkolem, a tedy mne vyrušil kolegův stejný dotaz, asi o deset minut později. Takže jsem neutrálně odvětil, že být po mém, asi bych změnil nátěr, a prohodil podvozek, ale že zdravej základ to má, a v tomhle roku výroby se za ty prachy dá pořídit i mnohem horší rachotina, takže ať to nebere tak tragicky.

Nevím proč se kolega naštval, sdělil mi, že jsem pitomec a on je vůl, že se mne vůbec na něco ptal a oddusal pryč z kanceláře. Terezčino otec poznamenal, že to bylo poměrně precizní shrnutí, nicméně na můj názor ohledně nákupu nového rodinného vozu se mne ptal zhruba před půl hodinou, a zda jsem si stihl mezi tím všimnout změny situace. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, nicméně moje stanovisko se ani v jednom případě nijak nemění, natáhl data do notebooku a vyrazil za klientem.

Shodou okolností jsem cestou narazil na bývalou členku naší skupiny, momentálně čerstvou matku. Projevila nadšení z toho, že mne vidí a předložila mi k prozkoumání kočárek s něčím, co jsem v záplavě kraječek a peřinek odhadnul jako budoucího horkého favorita na práci maskota pro firmu Michelin. Asi jsem se tvářil opravdu podivně, načež mi bylo nabídnuto, že mi ukáže fotky z porodnice, což mne vyděsilo hned v několika ohledech.

Tak předně – za doby působení ve skupině to byla naprosto skvělá bytost, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí, měla šarm, sexappeal a vtip – a změna, kterou jsem měl před očima, byla poněkud děsivá. Netuším úplně, co přesně se odehrává za chemické a mentální pochody v ženském těle, ale musí to být fakt docela masakr, a pokud by drogoví dealeři byli co k čemu, začali by výzkum nových návykových látek právě tady. Poněkud vyděšený z představy fotografií jsem odvětil, že jsem nebyl u výroby, tím pádem mne nezajímá ani distribuce, omluvil se že musím za klientem a vypadnul pryč.

Druhé kolo však nastalo, když jsem se po dlouhé době připojil na XichtoKnihu. K mému zděšení se zmíněná kamarádka opravdu změnila v šílenou matku, která bombardovala všechno a všechny tunou fotek typu „Bedříšek na nočníčku“, „Bedříšek na nočníčku s vlásky nahohoře“, „Bedříšek se nám ublinknul na nočníčku“ a jako hvězda večera, „Bedříšek nám pokadinkal maminku“.

To už bylo moc i na mne, bafnul jsem telefon a po chvíli vyzvánění jsem se dotázal, zda jí náhodou nehráblo, že když už má touhu seznamovat celý svět informacemi o zažívacích procesech svého potomstva, zda jí také docvaklo, že z Bedříška bude možná jednou rebel, nebo vyznavač Black Metalu, a že jeho podělaná fotka v prvním roce života bude určitě tutový magnet na fanynky. Kámoška se poněkud zarazila, a na chvíli mi připadalo, že jsem uslyšel starý podtón hlasu někoho, koho jsem znal. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že na tom asi nějaký kus pravdy bude, a že to jde smazat. Poděkoval jsem jí v zájmu zachování obsahu žaludku při večeři, jménem celého lidstva, nicméně jsem ji ještě sdělil, že na rozdíl od Bedřicha to už podělala na kvadrát, protože cokoliv hodíte na XichtoKnihu, stává se podle licenčních podmínek jejím majetkem, a tedy co schvátí, už je její napořád a můžete se vztekat jak chcete.

První týden po dovolené je prostě to nejhorší, co se Vám může přihodit. Mám dojem, že s Darwinem mi bylo docela fajn, protože se o má hodnocení staral minimálně, a momentálně bych neřekl, že bych v tomto směru byl nějak za hvězdu. Zatím mám dojem, že potřebuji spát asi tak rok a půl, a klidně bych si to vyměnil se Šípkovou Růženkou, kdyby jí každých sto let pravidelně nějaký prasák neměl tendenci oslintávat.

Tak příště snad už o něčem normálnějším …