Existují lidé, kteří prožijí celý svůj život bez toho, aniž by se jim stalo něco dramatického, a mezi jejich největší životní dobrodružství se dá počítat například zakoupení měsíční jízdenky. Pak je ovšem druhý druh lidí, kteří nemohou ani přejít z chodníku na chodník, aniž by se to obešlo bez nějaké opičárny, nebo bez toho, aby na ně začal mluvit hořící keř. Ten první druh populace považuji za podstatně šťastnější, i když objektivně vzato, ten druhý princip ve Vás obvykle vyvolá instinkty, které jsou obvykle přisuzovány pouze Rytířům Jedi. Ať se mi to zamlouvá, nebo ne, bohužel bych řekl, že patřím k té druhé straně, a i když dekorační formu světelného meče vlastním, nepovažuji to za úplně spravedlivé.
Ale abych se pokusil dát této abstraktní teorii nějaký konkrétní rámec.
V místě mého starého bydliště jsem měl jednu kamarádku. Bydlela kousek ode mne, a i když byla o něco starší, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Protože měla (a doposud má) podobné sklony jako já vymýšlet, či akceptovat naprosto praštěné nápady – a také je následně realizovat. Užili jsme si tak spoustu legrace a ostudy, která by nejspíš optikou dnešní doby nebyla příliš legální. V každém případě jsme čas od času pořádali společně nějaké komplikované hry pro naše známé, a v jejím případě i výlety, což se přiznám, že já osobně moc nejsem. Součástí těchto akcí bylo i něco dobrého k jídlu, v čemž jsme se stali rivaly v dobrém slova smyslu. Zatímco moje maličkost byla prokazatelně lepší ve věcech jako jsou utopenci, či nějaké minutky, její doménou byla klasická kuchyně, před kterou se skláním v uctivé pokloně dodnes. S pánví mi to prostě vždycky šlo dobře (zejména na svůj forhend jsem patřičně hrdý), nicméně pokud došlo na cokoliv, co bylo třeba obrábět déle jak dvě hodiny, chyběl mi na to potřebný um. Doba se však pohnula, já se přestěhoval pryč a ona také, a to konkrétně za svým přítelem do Kladna.
Tedy jednoho dne jsem svojí známé zavolal, že jeden klient z Kladna si vyžádal mých služeb a tedy, že bychom se mohli sejít někde na kafe. Známá reagovala s nadšením a navrhla mi, že by mohla udělat i oběd, načež jsem reagoval nadšeně zase já. Kamarádka je účetní na volné noze, je pánem svého času a tedy jsem vyrazil o něco dříve, abych sice přijel za klientem včas, ale přitom aby bylo dost času na společenské kratochvíle.
Dorazil jsem tedy do jejího domku krátce před dvanáctou, byl vpuštěn dovnitř, vyobjímán, bylo mi sděleno, že už se to vaří a že to bude segedín. Ani proti jedné věci jsem naprosto nic nenamítal, následoval bezelstně svoji známou do kuchyně, s tím, že než se to udělá, dáme si zatím kafe.
Známá šla nahodit rychlovarnou konvici, ale mne zaujal tlakový hrnec na sporáku, ze kterého jsem měl nevím proč divný pocit. Známá moje zaváhání zaznamenala a dotázala se, co že se mi nelíbí. Vrhnul jsem na syčící hrnec podezřívavý pohled a dotázal se, zda takové věci dělat má. Známá se smíchem řekla, že to je naprosto normální a copak, že se mi konkrétně nezdá. Odvětil jsem, že pokud domácí spotřebiče začnou na moji přítomnost reagovat jako podrážděná kobra, mám sklon k jisté nervozitě, a že Promyku mungo jsem si dnes nechal v druhé bundě. Známá mi řekla, že se nemusím ničeho bát, papiňák že je fungl nový a tedy nemusím mít žádné obavy.
Tedy jsme si sedli v kuchyni, dali si kafe a klábosili, zatímco já po očku papiňák pozoroval. Po chvíli jsme se zabrali do hovoru, já jsem následně sporák i hrnec pustil z hlavy – když po chvíli mi nějaký hlas v hlavě naservíroval, že je něco špatně. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, skočil jsem po známé a srazil jí ze židle na podlahu, aniž bych se obtěžoval nějakým vysvětlením.
Papiňák totiž syčet přestal, následně se ozval zvuk, který zněl zhruba tak, jako když ruský výsadkář odtrhne pojistku z granátu a pak – vybouchnul.
Byla to rána jako z děla, poklice papiňáku proletěla oknem přes plot, kde omráčila sousedovu kozu, po celé kuchyni se zvedlo tornádo, které po nás házelo zelí, kusy masa a cibuli, takže jsem si dokázal velice konkrétně představit, jak se asi cítí neonka, kterou někdo spláchnul do záchodu.
Poté, když se vepřový malström prohnal celou kuchyní, ohodil kompletně stěny i strop, jsem zkonstatoval, že už je po výbuchu a snad už další exploze nehrozí. Následně jsem obvinil známou, že mi zatajila, že se v létě nechala naverbovat k hnutí Tálibán, a počal si vytírat zelí z očí.
Víte – ze šermířské praxe jsem zvyklý na ledacos. Stříleli po mne šípy, vrhali kopí i balvany, pálili po nás z moždíře, a v případě jednoho natáčení na nás dokonce útočil tank. Ale aby po mě šel papiňák, to byla novinka i pro mne.
Vstali jsme z podlahy, zatímco ze stropu poklidně odkapával segedín, takže se to v jistém smyslu podobalo krápníkové jeskyni, a já si obhlédl svůj exteriér. Byl jsem kompletně ohozený od bot až po vlasy, smrděl jsem jako láhev od okurek a tedy mi bylo jasné, že asi dnes ke klientovi už nedorazím. Zavolal jsem tedy, že jsem měl nehodu, ale jsem v pořádku a domluvil si jiný termín. Moc na výběr jsem popravdě neměl – on samotný fakt, že během služební cesty vedle vás vybuchnul kastrol s gulášem, asi těžko někomu vysvětlíte.
Nicméně za pomoci kamarádky jsem ze sebe odstranil většinu zelí, na zbytek dne si vzal volno a vyrazil k domovu, zatímco známá vyrazila k sousedovi poskytnout koze první pomoc.
Zhruba za týden, mi opět volala ona známá, zda nemám cestu do Kladna. Odvětil jsem, že ano, protože jednak můj telefonát slyšela a potom jsem byl také zvědavý, s čím na mne vyrukuje. Kamarádka projevila nadšení a řekla, že tentokrát mne skutečně nejen pozve na oběd, ale hodlá mne i nakrmit. Trochu jsem váhal, ale když mi sdělila, že udělá speciálně pro mne Gumbo, nemohl jsem než souhlasit, protože k něčemu takovému se nedostanu rozhodně každý den.
Pokud to neznáte, Gumbo je takový trochu víc ambiciózní Eintopf, a když vychytáte složení a ingredience, odpálí vás to během jediné lžíce sedm pater do kulinářského nebe. K tomu je ovšem potřeba netrvat dogmaticky na receptuře, ale sem tam něco vynechat, něco přidat a doladit – prostě je to alchymie na takové úrovni, že by i magistr Edward Kelley po přečtení receptury sbalil fidlátka, a s brekem se vrátil zpátky do Anglie. Tedy jsem se rozhodl, že rozhodně přijedu.
Chyba.
Protože mají situace sklon se opakovat, opět jsem při příchodu do kuchyně uviděl na sporáku papiňák, který na mne výhružně syčel a já se tedy známé dotázal, zda tohle myslí vážně a zda se rozhodla tu sousedovic kozu doopravdy přizabít. Známá mne ujistila, že tohle je robustní hrnec z minulého století, že v něm vařila léta a nikdy se nic podobného nestalo a tedy že žádné nebezpečí nehrozí. Položila následně řečnickou otázku, jaká je asi šance, že tlakový hrnec vybuchne hned dvakrát za sebou. Uznal jsem, že tahle možnost je na hranici statistické chyby, vzal si kafe, usedl za stůl, nicméně jsem papiňák po očku stejně sledoval.
Asi to pro Vás bude překvapení – ale za pár minut se papiňák odmlčel, já opět vycítil, že se něco chystá, stačil jsem jen zařvat „Tálibán“ a vrhnul jsem se pod stůl. Známé to docvaklo jen o půl vteřiny později, švihla sebou vedle mne, a už se také kryla za poraženou židlí.
Tlakový hrnec ještě dvakrát zafuněl, což jsem pochopil jako ekvivalent toho, když býk v aréně hrábne kopytem a chystá se zaútočit. Tlakový hrnec udělal totéž, roztočil tu vrchní část podobně jako to dělá kulomet v bombardéru F-14 a zasypal nás palbou vařících ingrediencí.
Nikdy jsem netušil, jakou průraznost může mít letící kus krevety, nebo kulička pepře – ale myslím, že si to rozhodně nezadá s legendárním knihomolem ráže .44. Tedy krčili jsme se pod stolem, kryli se za převráceným nábytkem a bavili se tím, že jsme odhadovali podle zvuku rozbitého skla a keramiky, který předmět z kuchyně byl momentálně zasažen.
Bubnová palba trvala předlouhých šest a půl minuty, než se papiňák emociálně vyčerpal, došla mu munice, odfoukal i zbytek páry a ztichnul. Asi mu prostě to Gumbo nějak nesedlo.
Dotázal jsem se tedy známé, zda uvažovala o tom, že by si namísto kuchyně pořídila protiletecký bunkr a prohlásil jsem, že se k jejímu domku příště přiblížím jen tehdy, pokud mi slíbí, že všechno, co vydává nějaké zvuky, nahází do hluboké jámy, zasype to nehašeným vápnem a zatíží dvoutunovou náhrobní deskou. Známá obhlédla rozstřílenou místnost, řekla, že to zváží a příště radši zajdeme někam na pizzu.
Ten den jsem ke klientovi nakonec dojel bez úhony a stejně si myslím, že se Kladeňačkou rád uvidím vždycky.
Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné. Pokud na Vás něco začne syčet, rozhodně se to s Vámi o jídlo nepodělí – a pokud ano, měli byste si raději místo kuchyně pořídit protiletecký kryt.
(Poznámka pod čarou – Knihomol ráže .44 je podle definice brouk který se dokáže požrat policí knih tak rychle, že se na druhé straně odrazí od zdi)
Pecka!
Nevim, kde Knihomol .44 vzal svoje jméno, páč ani Lapua .44 Mag. FMJ (427m/s, 1640J) vystřelená ze šestipalcového laufu neudělá víc než štos papíru silný 20cm.
[2]: Terry Pratchett, Uzasna Zemeplocha – Pyramidy. Tam se hovori o razi .303. Raze .44 je jeho civilni verze
S Pratchetem samozřejmě polemizovat nebudu. Zbýváte Vy, Choleriku.
Samozrejme, ja tohle rozhodne nijak nerozporuji. Nicmene v tomto konkretnim pripade se jedna o primer ciste ilustrativni – prikladem budiz treba Kudlanka nabozna. Zde lze take vest polemiku ke kteremu konkretnimu smeru vyznani se tento tvor priklani vzhledem k lokaci a veku daneho jedince.
Moje maminka tvrdí, že její technika končí u žehličky a papiňáku…
Co se týká energie, ta by se dala specifikovat v gramech TNT přepočtem tlaku páry. Kalibr je roven pruměru hlav… pardon, hrnce a ráž by se dala vyjádřit obsahem hrnce lomeno množství plodů moře. Vyjádření dopadové energie by mohlo být určeno množstvím koření. S balistickou křivkou, už to vidim, s tou budou potíže. Jedná se o zbraň na krátkou vzdálenost, takže rozbalit si stánek na Bostonskym maratónu nemá význam. Na druhé straně, pozvat nepříjemné sousedy na ochutnávku, to už je jiná. Ať Vám pak někdo zkusí něco dokázat.
[7]:
A co ona známá, opakovaně použitelná, gumová bomba? 13,5 tisíce mrtvých a bomba stále skáče…
Tak tady se mi definitivně potvrdilo, že myšlenky se zhmotňují hihihihi, ta síla myšlenky, že syčící předměty útočí se prostě naplnila beze zbytku.
[9]: Jsem si skoro jisty, ze tuhle bombu z papinaku neodpalite.
Jo jo, papiňák, v tom vaří babička. Taky mám někdy z toho jeho syčení obavy, ale tohle se nám ještě nestalo. Během čtení jsem se řehnila a scénku si představovala.
Článek je perfektní. 
[12]:
Pravidelné servisní prohlídky kávovarů:
Nové i repasované kávovary, které se hodí do domácnosti i do vaší firmy:
super článek bavil jsem se jen mi pořád hloubá hlavou do jaké míry jde o fikci a do jaké pravdiví příběh
že by dvakrát po sobě bouchly dva hrnce to se mi až nechce věřit každopádně díky za příjemné čtení
Domácí spotřebiče, bez kterých se dnes již neobejdeme
Za ten druhý výbuch jistě mohly krevety, neboť vařit je v papiňáku, to je úplný zločin
Jako povídka vynikající, ale zažít bych takový výbuch nechtěla. Mám taky ten starý snad první, nebo jeden z prvních papiňáků s názvem KUKTA a kromě výměny těsnění pořád šlape, tedy syčí jako hodinky.
[19]: Tak poslouchám, poslouchám – a mně hodinky nesyčí!
Ach, to je dobrý!
🙂 😉
[21]: Souhlasím
.
Tak u takových článků bych neměla jíst, nebo se zadusím kusem sýra a bude někdo moci psát vtipné články o mé smrti
Heh, papiňák. Nějakou dobu ho už doma máme, ale já radši začnu vařit dřív, než abych ho použila. Ostatním to s ním sice jde, bouchnul jen jednou, ale jen v malém měřítku a kvůli lidské chybě, ale stejně po něm netoužím
Inu, vtipné příhody nebývají v přímém přenosu ani trochu vtipné a tahle to potvrzuje skutečně stoprocentně! Bavila jsem se úžasně, ale upřímně řečeno jsem fakt ráda, že bezpečně u počítače
Můžu potvrdit, že je to nebezpečný pomocník. Švagrová po prvním výbuchu okamžitě spolupráci ukončila 😁😁
rádi byste učinili svou domácnost poněkud přizpůsobivější a lépe ovladatelnou?
Tak to nemělo chybu
Dodnes jsem neměla z papiňáku strach, ale … 
Nám jednou papiňák s víkem ještě na gumičku- z Maďarska, vybouchl ale jen tak, že omítl strop nad sporákem, dál to nešlo. Ale bylo po guláši. Nyní máme již s pojistkou, ale stejně v něm vařím jen vybraná jídla a ne všechno. Některé potraviny tam opravdu nepatří – s ohledem na jejich chuť a způsob úpravy.