Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.
Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu – a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.
Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.
Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.
V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled – skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo – nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.
Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil „Ale hovno, jenom slušnýho chování“ – a už jsem ho vláčel pryč.
Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.
Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.
Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.
Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.
Jo, tanec nejni zábava. Jako (hodně dlouho) bývalý soutěžní tanečník mohu potvrdit. A hodit držku není to nejhorší, co se vám může stát. Zažil jsem na vlastní kůži: měli jsme předtáčko na velkym plesu. Velikej sál. Směs latinskoamerickej tanců. 2x osm párů nastupovalo sambovym krokem ze dvou vchodů do sálu. Já byl v čelnim páru pravýho vchodu. Začala hrát hudba, já si vodpočítal 10 taktů, vočima sem se zavěsil na tu levou frontu aby se vo mně pak neříkalo, že jsem předstihl svou dobu, a vyrazil. Po patnácti krocích jsem se podíval vedle sebe, a tam nikdo nebyl! A za mnou taky ne! Málem mne to složilo na místě, moje partnerka s ostatními páry se zakecala při nástupu. Takže já jsem coby kůl v plotě, v prázdné polovině sálu (tedy až na těch 300 lidí u stolů přede mnou) přešel do sólových kreací ala Harapes v Bachčisarajský fontáně, zralej na skupinovou terapii po vraždě těch debilů, co měli bejt za mnou, když tu jsem se podíval jestli už se přibližujou opozdilci. A to jsem neměl. Protože ode dveří do sálu se blížilo sedm párů vedenejch mojí partnerkou a to způsobem, který evokoval vyběhnutí na zteč kombinovaný s nástupem bílejch labutí v Národnim na plac. A teď zkuste neřvat smíchy. Já to nedokázal. Takže po zbytek těch osmi minut kolem mne Jitka chaoticky pobíhala a já se tam klátil jak epileptik při záchvatu.
[1]: Cholerik promine, ale Tvůj komentář mě pobavil ještě víc.
[1]: Zase ste vyhral, halt se projevil ten soutezivy duch
Ne naprosto rozumim – jako dlouholety prakik ma pro tohle naproste pochopeni, protoze jsem v zasade nezazil vystoupeni, kde by se neco nepodelalo. Kdyz vam nevystreli pistole, nebo Vam ukradnou rekvizitu, jeste se to da nejak dohrat. Blby je, kdyz pri trech musketyrech d´Artagnanovi odleti cepel hned prvim seku, zvlast, kdyz ma bojovat proti gardistum, ale i to se nejak da. Akorat kdyz nam sletel kolega z podia 9 metru do kamennyho prikopu, to uz cloveka trochu zamrazilo. Sice se tolik nestalo, zbroj i clovek fakt vydrzi docela dost – a navic mel bejt stejne uz mrtvej, ale takovy veci se tezko okecavaj. Takze to spis beru tak, ze vystoupeni, ktery probehne tak jak ma je proste jen statisticka chyba.
[2]:Cholerik nepromine, pac sem se taky docela potlemil.
[4]: Tak to Cholerik promine o to víc, když si taky pocvičil koutky.
[3]: Cha! Nevystřelí pistole! Horší je, když vystřelí! Už jste někdy dostal zmuchlanym kopírákem (mladší nebudou vědět, co to bylo) ze tří metrů do kyrysu?
Dneska se smál i synek.
[6]: Cpat tam kopirak by me teda fakt nenapadlo. to se to mohlo utesnit rovnou laminovanou folii. My pouzivame normalni toaletak a funguje to zatim bez problemu. Jj, taky mi probodli ruku kordem, ale nastesti to nemelo v mem pripade tak dramatickou dohru doma.
[7]: Dekuju
ja uz zacinal mit strach, ze je to fakt blby – ale moc jste me potesila
[9]: Fakt blbý?
[10]: Tak s tím souhlasím. Vždy ve středu pravidelně kontroluji Cholerika, co zas napsal a člověk si u toho odpočine a pobaví se.