Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:
Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :
Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :
a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.
Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:
To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.
Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.
Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.
Poslání z dnešního článku je snad jediné.
Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.
Bohové, tak takhle jsem se již dlouho nezasmál, jen kdyby to nebylo v práci, zrovna s opodál stojícím šéfem. Ale což, kolegině která mi koukala přes rameno slzela taky, tak to šéf zhodnotil jako zaslouženým pětiminutovým odpočinkem po náročném dnu. Díkec
Recepční je borka, že to nenechala jen na vás chlapech
[1]: Diky
skoda, ze to trvalo relativne kratce – clovek by se asi dozvedel veci …
Jediné s čím bych zapadla, by bylo tričko: "Nejsem malá, jsem hobit."
Recepční to dobře zabila. A přiznám se, že mi článek o dost zvedl náladu a řehnila jsem se tu jako po dávce travičky 
To my takhle v práci řádili s nástěnkou..
[5]: Nadrizeni jsou v tomhle v docela spatne situaci. Nekdy je mi naseho sefa skoro lito – ale halt za ty penize musi akceptovat rizikove pracoviste
Tak to muselo být sladké vítězství…