Musím říct, že restart některých klasických kousků, nebo sérií, mi dělají obecně docela problém. Sice rozumím tomu, že někdo chce klasickou látku pojmout nějak inovativně a nově, stejně jako chápu filmová studia, že potřebují vydělat zase na něčem novém – ale málokdy to dopadne dobře. Vlastně jsem v poslední době neviděl jediný restart, či remake, který by dopadl alespoň uspokojivě, a i když ekonomické ukazatele, či hodnocení tomu nenapovídají, přeci jen pokusy o podlézání marketingovým trendům považuji minimálně za trapné.
Abych to nějak upřesnil. Osobně patřím mezi veliké fanoušky původní trilogie Hvězdných válek, a proto mi pokus o restart poněkud leží v žaludku. Už jsem se tak nějak psychicky vyrovnal s Epizodou 1, přesto že závěrečný duel s Darth Maulem měl takové díry, že by si během něj Jediové na střídačku stihli v pohodě zajít pro bagetu a na záchod, a Sithský assassin by si toho nejspíš ani nevšiml. Podstatně větší problém jsem měl s Epizodou 2, kde mne nejprve milostné jiskření mezi Padmé a Anakinem silně připomínalo, jak jsem viděl v parku nakrývání nějakých dvou vlčáků, z nichž sálalo opravdové utrpení, protože jediným, kdo v tomto směru byl nějak výrazněji pro, byli jejich majitelé. Pominu likvidaci Řádu v aréně na Genosis, a osobně se dost divím, že po tomto filmu se nevžilo rčení „blbej jako Jedi“. Tak nějak racionálně chápu, že potřebovali většinu Jediů nějak legálně dát pryč, ale s touhle logikou věci by je autoři scénáře mohli klidně nechat driblovat s atomovou bombou, nebo chytat Road Runnera, a dopadlo by to mnohem důstojněji. Po shlédnutí Epizody 3, jsem měl velmi silné nutkání přistoupit ke stěně kinosálu, a opakovaně do ní bušit hlavou, protože tento film měl mít buď o hodinu víc, nebo o hodinu méně, ale přerod kladného hrdiny na Temnou stranu Síly stylem „Tak a teď jsi nejtemnější Sithťák!“ s reakcí „Oukej, tak jo.“ mi moc jako morální, nebo existenciální dilema nepřipadá.
Samostatná kategorie sama o sobě byl Obi-Wan Kenobi, který z nějakého důvodu v každém filmu nejméně jedenkrát ztratil, nebo rozbil svůj světelný meč. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že ve SW Universu musí být celé planety, kde není kam šlápnout, protože se tam všude povalují lightsabery Obi-Wana Kenobiho. Epizodu 7 jsem ještě nestrávil, protože na rozdíl od mého prvotního juchání z projekce, při bližším zkoumání moje nadšení opadalo, až to došlo do stavu velmi negativního stanoviska. Kdykoliv se totiž snažím dát Epizodě 7 šanci, pokaždé film najde způsob, jak mne otrávit něčím novým, takže ho musím vypnout, dokud se zase neuklidním.
A teď je tu Rogue One.
Přiznám se, že mne film svým pojetím naprosto překvapil. Dost výrazně totiž vybočuje stylem, i pojetím z celé řady Star Wars.
Zápletku asi znáte z trailerů, takže se pokusím nic z dalších a poměrně překvapivých zvratů filmu, nic nevyzradit. Snímek je z doby těsně před Epizodou 4, a tedy tomu odpovídají veškeré reálie. Tedy potkáte tam staré známé postavy, jako třeba Mon Mothmu, senátora Organu, Darth Vadera, nebo Moffa Tarkina. Za veliký bonus považuji i zachování stylu kostýmů a techniky z dob E4 – Stormtroopeři a Scouti vypadají jak mají, technika i stíhačky je taková jak ji známe – takže v tomhle směru oko diváka bude velice potěšeno. Tedy zdánlivě vše, na co jsme zvyklí jako na standard.
V čem je tedy Rogue One tak unikátní ? Hned v několika věcech, které jsme do této doby ještě nikdy neviděli.
Tak předně – v Rogue One mají Stormtroopery, kteří nejen, že dokážou střílet. Ale dokážou se také trefit a zabít – a to ne jenom proto, že pánbů nebyl doma. Je to skutečně chladná, smrtící anonymní masa, se kterou je rozhodně nutné počítat.
Za další – Rogue One není tak úplně pro děti. Hvězdné války jako koncept, se tak snažil přiblížit dětskému divákovi, až to téměř hraničilo s hysterií. Nejspíš to fungovalo docela dobře, alespoň co se prodeje týká. Mám teď na mysli hry a animované seriály, protože z těch člověk dostal dojem, že Klonové války v zásadě nebyly o nic větší masakr, než fronta na žvýkačku. V tomhle filmu se umírá, umírá se tam hodně a ne zrovna úplně hezky. Další věcí, která mne velice zaujala byl samotný náhled na věc. Dává to totiž divákovi možnost pohledu z obou stran konfliktu, a není to všechno tak jednoznačné. Na straně jedné je Impérium, které se chová sice velice brutálně – ale rozumíte jeho motivaci nastolení obnovení pořádku a bezpečí, byť za cenu vlády železné pěsti. Na straně druhé jsou tu Rebelové, kteří se snaží osvobodit od nadvlády Impéria, nicméně jejich metodou je v podstatě terorismus a partyzánská válka. I když se snaží zasahovat vojenské cíle, vždycky to odnesou civilisté, kteří s celou věcí měli společného pouze to, že byli ve špatný čas na špatném místě. A navíc Rebelové nejsou skutečně v tomto snímku žádná charakterní zlatíčka. Jejich filozofií je, že účel světí prostředky, a jsou v tomto směru stejně krutí a vynalézaví, jako jejich nepřítel.
Celý film je totiž natočen nikoliv jako nějaký souboj dobra se zlem, ale z pohledu obyčejného vojáka, který z celého konfliktu vlastně vidí jen tu špínu, pot a umírání, a někdy musí dělat i věci, ze kterých mu není zrovna dvakrát dobře. Oproti ostatním snímkům ze světa Star Wars, je zde za celý film k vidění jen jediný světelný meč, což by z něj technicky mohlo dělat Star Trek. Ale i to má naprostou logiku a opodstatnění.
Neposlední věc, ze které jsem byl nadšený, byl Darth Vader. Sice tam nebyl moc často, ale dává to divákovi naprosto dokonalou představu, proč se Temného pána ze Sithu všichni bojí, a že jejich strach je naprosto oprávněný. Sice po celou dobu vnímáte odpor k aroganci rytířů Jedi – ale když nastoupí tato ikona Imperiální moci, silně pocítíte touhu alespoň po nějaké šanci na vyrovnání sil, které momentálně žádné k dispozici nejsou.
Ale teď poněkud kritičtěji.
Co mě tam osobně docela dost šlo na nervy, bylo hned několik věcí. V první řadě už mi pomalu začíná lézt krkem klišé silné nadsamice, která to komplet ztříská, ustřílí, nebo ufeminizuje, všechno na jednu hromadu. Poslední dobou totiž nic jiného skoro není k vidění – ať se podíváte na Underworld, Laru Croft, Resident Evil, Hunger games – prostě cokoliv. Multikulti klika zase prolobovala kladného afgánského hrdinu, (a kdyby se to jen trochu smělo ve světě SW, určitě by byl i muslim) – prostě promítání reálného světa do prostředí, kam to podle mého soudu nepatří. Další problém, jsem měl s technikou, protože stroje typu AT-AT, nebo stíhačky na obou stranách se prostě nechovaly logicky, ale to by bylo na delší rozbor, který by ne-fandy asi moc nezajímal.
Nicméně to co mi hodně vrtalo hlavou bylo to, jak sakra Hvězda smrti dokáže létat vesmírem, a dokonce podle Tarkina, vstoupit do hyperprostoru. Tohle jsem se nikde nedozvěděl, docela mne to dráždí , a já to sakra vědět potřebuju, i kdyby mělo být vysvětlení, že jí tam odpálí golfová hůl obra Koloděje.
Tedy závěrem.
Rogue One je rozhodně zajímavá podívaná pro kino. Nabízí naprosto jiný pohled na Hvězdné války, než byste čekali, ale dle mého soudu to stojí za to. Sice některé části filmu se poněkud vlečou, a řeší se tam v zásadě jenom nesmrtelnost chrousta, ale akční sekvence jsou pěkně divoké a veliký kus skládačky ohledně SW Universa bude najednou dávat mnohem lepší smysl.
Za sebe dávám 68 %, protože je to opravdu něco jiného, a i když to mnoha klišé moderní doby jen drnčí, pořád je to pojaté zajímavým a hlavně netradičním způsobem.