Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.

Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší – a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.

Nicméně k věci.

V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.

Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.

Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.

Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy – čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)

A konečně vodítko třetí – Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně – někdy si toho zkuste povšimnout – ale v centru to funguje se železnou přesností.

Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.

Dvakrát.

Silou vržené cihly mne dneska zasáhla internetová mediální masáž. Neodolal sem, musím si ulevit.

Tak předně umřel ex-premiér. Osobně by mi to mohlo být šumák (což také ve skutečnosti je), spíš mne na tom zaráží jiná věc. Ne to, že umřel, na to má koneckonců svaté právo, ale překvapuje mne reakce médií a politiků. Když nebyl pan ex ještě jenom Ex (a ne jako teďka ex-ex) bylo jeho jméno synonymem pro zlodějinu (což se dá v pohodě dohledat – pokud Vám to stojí za ten čas a námahu), ale i pro bezpáteřnost a pokrytectví. Nutno dodat, že u politiků to nepovažuju za nic negativního – to je prostě vlastnost. Daleko víc mi vadí, když jsou v kombu s tímhle ještě hloupí.

No – a stačí aby tenhle pán umřel a je z něj skoro národní hrdina. Pevně doufám, že po něm taky pojmenují nějaké letiště. Alespoň tak to momentálně vypadá podle informačních portálů.

U Italských břehů se potopila lodička s uprchlíky z Afriky. Je to obrovská tragédie, protože jednak je jich v Africe málo, druhak to byla bez debat vybraná elita z nejlepších atomových vědců, neurochirurgů a raketových inženýrů a neposlední řadě rozhodně v Evropě budou tak nějak multikulturně chybět, což je cítit už teď. Cítit jsou pak zejména ve Francii, Německu a Anglii. Ve všech smyslech toho slova.

Tak nějak to podávají opět média. Nějak se mi v poslední době nedaří být proti stupiditě imunní.

Doprdele práce, z takové přehlídky žvástů a demence se mi vážně zvedá kufr. To že je to v drtivé většině pakáž nejhoršího kalibru, o kterou nestojí ani na jejich vlastní rodné hroudě – o tom jsem se ale zatím toho nikde moc nedočetl. Že jejich reálný multikulturní přínos je zejména na poli kriminality, odběru dotační politiky a propagace Islámu, také ne. Tohle se provozuje za moje peníze. A za Vaše taky. EU patrně usoudila, že evropská kriminalita je nedostačující a je tedy třeba ji posílit kriminalitou importovanou. Nevím jak to máte Vy, ale já se cítím tak nějak hned lépe, když vím, že si za část mojí výplaty válí šunky dva Ahmedi a jeden Mohammed. Koneckonců, je dobře, že mi vláda ty peníze sebere – určitě bych nevěděl co s nimi mám dělat a nedejbože bych si třeba za ně ještě něco koupil. Zbrojní průkaz třeba.

Ale, ať nekončím dnešní výkřik do tmy tak negativisticky. Redaktoři přicházejí průběžně s totální bombou typu ta a ta modelka se svlékla. Úža. Co jinýho tak má asi dělat, když nic jinýho neumí a celkem se taky po ní nic jiného nechce? (Tedy ještě kromě schopnosti být chodící ramínko na šaty a případně sem tam sexuálně oblažit nějakého sportovce stejné, nebo nižší mentální kapacity.)

No nic. Pro dnešek už jsem se emocionálně vyčerpal a jdu pro změnu dělat něco užitečného.

Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …

Impulsem pro napsání dnešního článku se stala situace, které jsem byl svědkem dneska ráno.

Čekal jsem u Národního divadla na tramvaj, dumal nad nesmrtelností chrousta a podobně závažných problémech, když jsem z pravé strany zaregistroval messengera na kole. To, že jel na kole zas až tak zajímavé nebylo, jako spíš fakt, že se panáček rozhodl chytračit. Očividně se mu nechtělo stát v koloně aut, čekající na zelenou, na to aby jel po chodníku plném lidí, jak to se to v centru běžně praktikuje také očividně neměl koule, takže to vzal rovnou mezi kolejemi tramvaje. Asi měl nejspíš v hlavě našroubovaná sluchátka, protože naprosto netušil, že po stejné stopě za ním jede tramvaj a s poměrně dost sebevědomým výrazem se blížil pomalu ke křižovatce. Tramvaják také nejspíš úplně nevěřil vlastním očím, a když tedy dojel asi metr a půl za messengerovo kolo, začal na něj zvonit. To panáčka vyděsilo, protože do té chvíle byl zřejmě přesvědčený o své geniální volbě trati, takže sebou škubnul a přední kolo mu zapadlo do stopy v koleji podobným způsobem, jako se zacvakává páková hlava do kávovaru. V tu už mi bylo celkem jasné, že tohle nemůže dopadnout v žádném případě dobře, protože uhnout nemohl, i kdyby snad nakrásně chtěl, na baťoch mu dýchala zvonící tramvaj a před ním byla červená na křižovatce, kde svištěla auta. Messenger dupal do pedálů až se z něj kouřilo, nicméně semafor se blížil, takže po pár neúspěšných pokusech přední kolo z koleje vyprostit se do toho opřel kapku víc vehementně. Výsledkem samozřejmě bylo, že kolo se zaseklo a panáček hodil držku přes řídítka i s batohem, čímž rozhodně zaujal většinu cestujících, čekajících na zastávce.

Pilot tramvaje zřejmě něco podobného očekával, tedy v poklidu dojel až před messengera, který se sbíral i baťohem ze země, vyčkal několik dlouhých vteřin, načež znovu zazvonil a gestem pokynul cyklistickému paku, nechť vypadne z kolejí, aby mohl nastolit normální provoz.

Messenger posbíral vypadlé balíky, posbíral i to, co mu ještě zbylo z kola a z důstojnosti, a s elegancí všech sportovců v upnutých šponovkách odpajdal z místa události.

Víte, někdy mám vážně intenzivní dojem, že podmínkou při nákupu nového jízdního kola je platné členství v klubu sebevrahů a že cyklisti – zejména ti pražští – mají pocit, že když si na kedlubnu připlácnou plastikový kokosák, technicky to z nich udělá Terminátora.

Osobně skutečně proti sportovním aktivitám celkem nic nenamítám, tedy za předpokladu, že nejste jako můj bývalý spolužák Kramný, který na lyžařském kurzu usnul uprostřed sjezdu šusem, a napálil to plnou rychlostí do kadibudky. Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl členy Horské služby, že jim jejich práce opravdu nevoní a spolužákovi se naštěstí nestalo nic horšího, než že po zbytek střední školy mu neřekl nikdo jinak, než žumponore, což bylo zvláštní zejména v případě, kdy ho tak oslovil i ředitel školy.

To, že kolem Vás profičí cyklista, když jdete po chodníku se stává poměrně často a je skoro s podivem, že se občas najde i někdo, kdo používá k přepravě silnici. Samostatnou chodníkovou kategorií jsou pak skupiny turistů, kteří se centrem prohánějí na vozítkách Segway, a i v tomto případě jsem shledal už několik velice působivých držkopádů a dlužno dodat, že mne pohled na burana válejícího se na zemi před taxíkem, nemálo zahřál u srdce.

V každém případě mi to připomnělo aktivity mojeho kolegy na jaře, když jsme ještě měli sídlo firmy na starém působišti. Kolega je totiž nadšený cyklista, pokud to je jen trochu možné, tak se do práce přepravuje zásadně na kole a snaží se pasivně-agresivní formou pro tuhle zálibu infikovat i ostatní. V mém případě tyhle pokusy už nečiní, protože když se mnou na toto téma zavedl debatu a argumentoval tím, že mi jízda na kole prodlouží život na dvacet kilometrů o dva roky, odvětil jsem, že mi ho zase každodenní pobyt v práci, velice spolehlivě zkrátí nejméně o devět hodin. Dodal jsem, že smích údajně prodlužuje život také, takže jestli z toho bude mít lepší pocit, sednu si na lavičku, dám si cigáro a kafe a budu se mu půl hodny smát, zatímco kolem mne může kroužit na kole.

Nicméně kolega si koupil k vánocům nové kolo. Postupně nám všem líčil, kde a jak si nechává vystředit kola, kolik to všechno stojí (což je opravdu docela ranec, kdyby se věnoval šňupání koksu, tak ho to vyjde bezesporu levněji), co si všechno nakoupí za doplňky a vůbec. Jako pomyslnou třešničku na dortu, si ještě po vzoru Hell´s Angels pořídil takové ty brašny po stranách, aby sebou mohl přepravovat vše potřebné a nedocházelo tak k aerodynamické katastrofě. A tedy jednoho jarního dne bylo vše doladěno k jeho naprosté spokojenosti a dorazil v cyklistickém outfitu i s plnou kolečkářskou polní. Procházel se po firmě ve šponovkách, což bylo samo o sobě trochu znepokojující, nicméně jsem usoudili, že když mu to činí potěšení, prozatím paralyzér a síť na mentálně bujaré ponecháme v šuplíku.

Jeho nadšení rozhodně nepokládám za špatné, nicméně – mne by zřejmě nenapadlo v euforickém zanícení pochodovat v gotickém plnolátovém brnění po firmě, zejména, když bych měl konzultovat účetnictví s klienty. Každopádně kolegovo nadšení se s teplým počasím stupňovalo, a tedy usoudil, že se místo oběda raději projede na kole. A to ideálně s plnou polní v těch přívěsných brašnách, aby si na tu zátěž přece jen trochu zvykl. Tedy nám zamával, a vyrazil s tím, že v jednu odpoledne má domluvenou klientku – a zmizel se cyklisticky tužit.

Dorazil do firmy až v půl třetí pěšky. Byl mokrý a pokrytý nánosem bahna a nějaké blíže neurčené zeleně, páchnul jako týden mrtvá treska (což se celkem u cyklisty dalo očekávat) a pravil, že si potřebuje vzít po zbytek dne volno.

Samozřejmě nás zajímal průběh událostí. Nicméně to nebylo nijak dramatické, protože jediné, co se událo byl fakt, že kolegovi při projížďce po břehu Vltavy zblízka zabzučel do ucha čmelák. Kolega se vyděsil a sjel po náspu řeky, takže zatímco se nořil z jejích kalných vod, jeho superdrahé a vyladěné kolo kleslo ke dnu. Kolega se ho v náhlém euforickém zápalu pokusil sice zachránit, ale technicky to byl v zásadě boj nikoliv s Větrným mlýnem, nýbrž s Černou dírou a tedy po chvíli byl rád, že na sobě má v podstatě něco na způsob plavek.

Šéf pravil, že je sice rád, že kolega vyvázl životem, nicméně firemní notebook, mobil a dokumentaci mu nechá uhradit z jeho platu, a že pevně doufá, že si z papírů neudělají hnízdo labutě, jinak bude platit i příslušnou licenci na používání. Dále pravil, že pokud máme v plánu provozovat i nějaké soukromé aktivity v rámci pracovní doby, ať to pustíme z hlavy a nevím proč se při té větě díval zrovna na mne.

Nicméně poučení z celé věci je jedno jediné. Kontrolujte svoji vášeň pro sport, neboť se Vám může stát, že budete muset platit vlastní firmě pracovní prostředky.

Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska – a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti – v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo „za koule“, „kaktusem do prdele“, „rozžhaveným ven“, nebo „zařvi bolestí, když mám přidat“.

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem „Visitor“, což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.

Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.

Dneska k nám do práce zavítala Terezka, což znamená jen jedno – a sice, že vánoce už máme zase na krku.

Víte – popravdě, já tedy vánoce osobně moc nemusím. Je mi jasné, že tradice, křesťanství a tak, nicméně mám na to podobný náhled jako na silvestra, kdy na rozdíl od svátků přežíracích, je požadován kolektivní alkoholismus, a sem tam nějaká popálená ruka od domácky vyrobené petardy. Tak nějak racionálně chápu, že pro děti to má jisté kouzlo, a asi by také dost dobře nešlo slavit vánoce, zrovna jak se to komu hodí – nicméně pod náporem Santa Klausů a jejich zvěřince vnitřně trpím, protože mám dojem, že podobně jako Děd Maróz, tady prostě nemají co dělat.

Ale zpět, o Terezce se zmínit musím, protože tohle s dnešním článkem souvisí.

Terezka je dcera mojeho kolegy a nedejbože i kamaráda, a je jí momentálně asi tak dvanáct – ale nevím to úplně přesně a vážně jsem líný to počítat.

Terezku jsem poznal, když jí bylo asi tak šest a to následujícím způsobem.

Bylo teplé jaro, celá pobočka až na mne a na kolegu vypadla někam na školení a my jsme tedy zůstali hájit firemní pevnost. Protože kolegova přítelkyně musela něco zařídit, kamarád dostal za úkol dceru pohlídat, než se vrátí ona přítelkyně zpátky. Zeptal se mne tedy, zda by mi nevadilo, kdyby Terezka byla po tu dobu u nás v práci, že je hodná, tichá, vystačí si sama a vůbec, že o ní prakticky nebudu vědět. Odvětil jsem tedy, že klidně a v případě nějakého služebního hovoru můžu jít na balkon, což mi vzhledem k aktuálnímu počasí nedělá žádnou vážnější psychickou újmu.

Tedy v jedenáct dopoledne přicházela Terezka s maminkou od blízké zastávky autobusu, a kolega vyrazil před firmu, aby se s ní přivítal. Já zrovna kouřil na balkoně, takže jsem viděl, jak se Terezka zastavila od kolegy asi tři metry a s vážnou tváří pravila:

„Tati, tati, počkej – já ti chci ukázat, co jsem se naučila ve školce.“

Kolega taktéž kuřák, samozřejmě Terezku s úsměvem vybídl, ať se předvede, načež se Terezka rozeběhla a kolega schytal bodlo pod koleno s takovou razancí, že upustil zapálenou cigaretu a mám dojem, že být u toho Antonín Panenka, zamáčkl by nejednu slzu dojetí.

Kolega měl také slzy na krajíčku, nicméně se zmohl jen na chlapácké sykání a poskoky na jedné noze – nicméně Terezka si spokojeně vzala od maminky kyblíček, lopatku, bábovičky a plyšáka, načež se zeptala, zda si může jít hrát na písek, což jí bylo dovoleno.

Terezka tedy zaparkovala na pískovišti, zatímco kolega dostal instrukce, doskákal, sebral ze země nedopalek a maminka zmizela směrem do centra. Nicméně Terezce se bábovičky nějak nedařily a tedy jsem se dočkal následující scénky. Terezka si přiklopila bábovičku, udeřila do ní lopatkou, zdvihla ji, prohlásila „Zmetek.“ rozhrnula písek, zkusila novou, na což následovalo další „Zmetek“, dokud jí kolega neřekl, že zapomněla na básničku. Terezka prohlásila, že ahá, kvůli tomu se to nedaří. přiklopila bábovku, začala do ní třískat lopatkou a recitovat:

„Otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žid!“

Kolega zaúpěl, a vypálil stáhnout Terezku z pískoviště, kde jí strkal směrem k firmě a horečně jí vysvětloval, že tam patří slovo žito. Terezka pravila, že věděla, že je to něco od „ž“, ale že si nemohla vzpomenout a tohle slovo se jí líbilo o něco víc.

Nicméně kolega jí dostrkal dovnitř, Terezka si vzala plyšáka, zalezla si pod stůl, přitáhla si kancelářskou židli, načež prohlásila „oblast zajištěna“ a začala plyšáka česat. Kolega propadl pocitu, že snad pro tentokrát nezavřou ani jej, ani Terezku a vydal se na balkon vyřizovat pracovní telefonáty.

Terezku však za chvíli přestalo stanoviště pod stolem bavit a vydala se zkoumat naše kanceláře.

Velice kritickým okem si obhlédla mojí maličkost, a dotázala se mne, proč mám vousy. Odpověděl jsem, že se mi to tak líbí, Terezka pokrčila rameny, prohlásila, že táta je tam dole bez, čímž jak doufám myslela, že je oholený a vydala se směrem po prostorech firmy. To jí zaměstnalo asi tak na dalších deset minut, pak přišla a uviděla kolegův notebook. Vydrápala se tedy na jeho židli, nahodila Minecraft a začala si hrát. V tu chvíli přišel kolega z balkonu, spatřil Terezku nad pracovním notebookem, zaúpěl nad představou, co všechno se mohlo stát a zařval rodičovsko-autoritativním tónem : „Terezko, okamžitě vystřel na ten gauč !“.

Terezka pauzla Minecraft, natáhla ruku s imaginární pistolí směrem ke gauči, určenému pro porady, řekla „Prásk, prásk“, a pak se zase ponořila do hry.

Abych to zkrátil, prostě Terezka byla hustá už v šesti letech a já jen pevně doufám že jí to vydrží i do budoucna.

Nicméně předmětem dnešního článku je jiná věc, a to sice loňský vánoční večírek.

Tohle se nám stává celkem často, býváme jako dodavatelé zváni na různé akce, nicméně já osobně toho moc nevyužívám, protože pracuji celý den mezi lidma, a tedy jsem v podstatě rád, že mám ode všech večer pokoj. V tomto konkrétním případě jsem však udělal vyjímku, protože jsem měl v této společnosti známé, a tedy to byla vítaná záminka, jak je znovu spatřit. Navíc již zmíněný kolega pravil, že by ho to také zajímalo a tedy že se ke mě připojí.

Program večírku sliboval ochutnávku suši, s pravým japonským kuchařem, u čehož jsem samozřejmě nemohl chybět, jídlem a pitím na účet pořadatele a kulturním programem v podobě nějakého swingbandu. Také krátce zavyhrožovali přítomností finalistek soutěže Miss, protože firma byla spolusponzorem soutěže. Missky zaujali zejména mojeho kolegu, stejně jako pití zdarma, takže jsem se jednoho pátečního večera skutečně ocitli na vánočním večírku zmíněného developera.

Tady si zasluhuje jedna věc trochu vysvětlit. Můj kolega má jednu vlastnost, kterou mu napůl závidím a napůl zase ne. Stačí mu, aby si dal dvě piva a je úplně na kaši, což by ani tak nevadilo, kdyby padnul na postel a spal. Bohužel, v tomto stavu ho však popadne poděs a začne balit všechno ženského pohlaví, co předním nezdrhne a to psi a veverky nevyjímaje. Kupodivu je v tomhle velice úspěšný, což jest mi docela záhadou, protože mi svojí vizáží asi nejvíce ze všeho evokuje žábu. Zpravidla se tedy objevuje až druhého dne s morální i fyzickou kocovinou a další týden pak trne, zda ze dvou piv nebude náhodou Terezka číslo dvě. Prozatím mu to prochází, z čehož jednoznačně plyne, že svět je jednak nespravedlivý a také to cosi málo vypovídá o charakteru firemních krasavic.

Vkročili jsme přímo doprostřed rozjeté zábavy, já se chopil nějakého Mojita a vyhledal známé, zatímco kolega se vrhnul na bufet a pivo. Probíhalo to nějak podezřele všechno hladce do chvíle, než se Mojito rozhodlo, že chce mít také nějaký společenský život a usoudilo, že by se mrklo ven. Tedy jsem uposlechl volání divočiny a vypravil se na toaletu, kde se odehrál nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy vedl za deset let. Když jsem přistoupil, abych volání vyslyšel, všiml jsem si, že vedle mne stojí majitel pořadatelské firmy. Byl tam zřetelně za tím samým účelem jako já, nicméně živého miliardáře v podobné situaci rozhodně nepotkávám každý den. Chvíli panovalo dost trapné ticho, což po chvíli majitel firmy přerušil dotazem, jak to jde. Na to jsem odvětil, že jak se to vezme a už v momentě, kdy to ze mne vypadlo ven, bych si nejraději přelepil pusu izolepou – nicméně stalo se, miliardář to nijak nekomentoval a vypadl pryč, zatímco já jsem nutně zatoužil po dalším panákovi.

Vyhledal jsem poté svoje známé, s tím, že jsem právě zvítězil v soutěži o nejblbější výrok roku a projevil zájem o osud svojeho kolegy, protože jsem získal pocit, že pro dnešek už jsem byl za exota dost. Známí se sice mohli potrhat smíchy, nicméně mne vyzvali, abych vydržel, protože kolega už třímal čtvrté pivo a tedy se dalo čekat, že se něco zajímavého semele.

Nezklamal.

Povzbuzen pivem si odlapil jednu z finalistek soutěže Miss. Rozjel svoje tradiční manévry, takže už za čtvrt hodiny byl s misskou v příšeří o samotě, swingband přešel na slaďáky a já se známýma jsme počali tipovat, za jak dlouho missku ukecá k něčemu zásadnějšímu. Erotické dusno by se dalo porcovat japoncovým nožem na suši, kolega natlačil missku na stěnu, přiložili si už čelo na čelo, hudba se odmlčela, celé okolí zasáhla vlna ticha – když v tu chvíli kolega hrobovým hlasem pronesl:

„Moje dcera má vši …“

Načež se otočil, nechal natěšenou missku misskou a s pochechtáváním se vrhnul pro další pivo.

Musím říct, že výraz finalistky soutěže Miss byl nepopsatelný a mám dojem, že sexbobma aktuálního roku utržila docela zásadní torpédo do trupu svého sebevědomí. Nicméně kolega v mých očích značně stoupl na hodnotě, i když si dodnes myslím, že nevěděl úplně přesně co dělá.

Poslání z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud máte nějaké zásadní sdělení, je třeba ho správně načasovat, protože při správném okamžiku dokáže být téměř smrtící.

Úvodem se musím přiznat, že jsem na Hvězdné války opravdu fanda. Na toto téma jsme měli dokonce několik přednášek na různých Conech a podobných akcích a to včetně praktických ukázek šermu. Jako skalní příznivec původní trilogie, jsem velmi nerad akceptoval existenci epizod 1-3 a pořád k nim mám celou řadu výhrad. Nicméně když se začala chystat epizoda sedmá, a já jsem sledoval celou řadu změn podle mého směrem k horšímu, (prodej loga SW společnosti Disney, odsunutí Lucase od scénáře, herecké obsazení atd.) měl jsem docela obavu z toho, že univerzum Hvězdných válek půjde definitivně do kopru a Disney ho promění v infantilní náplavu v barvách růžových mašlí a Jar-Jar Binksů. Tohle se naštěstí (prozatím) nestalo a z celého filmu je vidět, že ho natáčeli skutečně fanoušci Hvězdných válek.

Co jsem tak četl, tak by měla být Epizoda 7 jakýmsi restartem celého Universa, podobně jako se to J.J. Abrams předtím pokusil udělat u Star Treku. V tomhle bodě si myslím, že nové Hvězdné války naleznou jak hodně odpůrců, tak stejnou měrou hodně příznivců. Ono je totiž skoro nemožné aby to bylo zároveň nové a stejnou měrou se to podobalo původní trilogii, která celé šílenství jménem Star Wars odstartovala.

Nejprve se tedy zmíním o tom, co se mi skutečně líbilo. V první řadě celý film má spád a dobré tempo vyprávění, takže se i při stopáži přes dvě hodiny skutečně nenudíte. Musím přiznat, že je to v tomto roce již po druhé, kdy jsem odcházel z kina a necítil jsem se podveden. Tím druhým zmíněným filmem byl Marťan, a jakkoliv Hvězdným válkám straním, musím objektivně přiznat, že Marťan byl daleko lepší.

Druhá věc, která se mi líbila byla všudypřítomná technická evoluce. Přestože se tam objevují známé typy stíhaček, je poznat, že prošli inovací. Stíhačky Tie jsou štíhlejší, mají jiný typ pohonných jednotek jsou silnější, rychlejší a obratnější. Je to podobné i u stíhaček X-wing, kde je patrná lehká inovace jak tvaru, tak motorů, aniž by to působilo nějak rušivě. Vývoj je vidět například i u brnění Stormtrooperů, či u blasterů, které používají – ale o tom se zmíním o něco níže.

Další věcí, která se mi moc líbila byla fyzika celého světa. Tohle zkusím vysvětlit trochu více. Fyzika celého Star Wars universa se totiž dost měnila film od filmu. V původní trilogii člověku skoro nešlo do hlavy, proč voják padá při zásahu z blasteru, přesto, že má na sobě na první pohled solidní brnění. V nové epizodě to dává daleko větší smysl a dává smysl i to, proč se vůbec zbraně na bázi blasterů používají. Zatímco výstřel v minulosti byla jen jakási červená, či zelená šmouha, která vybuchla v nějakém obláčku dýmu (a neznámo proč), v Epizodě 7 je blasterový výstřel šleha, jako když kopne mula a je vidět, že do vojáka narazí skutečně masivní dávka rozpálené plasmy. Kromě kynetiky, kterou výstřel má, je vidět i devastační účinnek – zničené kusy zbroje létají vzduchem, pokud vzduchem nelétá rovnou i zasažený voják. Také je lépe propracovaná střelba ze stíhaček – když pálí Tie fighter na civilní cíle, je skutečně znát, že je to palba z kanónu a má zřetelně sílu výstřelu z děla – jinými slovy, fyzika se zde chová naprosto adekvátně. A za skutečně inovativní považuji fakt, že troopeři nejen, že dokážou střílet, ale dokonce i něco trefit, což je doposud málo pozorovaný fenomén.

Poslední sympatickou věcí, kterou bych zmínil je herecké obsazení z původní trilogie. Nicméně na hercích je znát, kolik času uteklo od Epizody 4. Zejména na Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher je únava podstatně znát (u Chewbaccy se to zas tak dobře nepozná), nicméně kvituji s povděkem, že charaktery jednotlivých postav se nezměnili ani v nejmenším.

Teď však o tom, co se mi na celém restartu zase až tak nepozdává.

Předně – celé Universum je postavené na konfliktu mezi Sithy, či Sithským impériem a Galaktickou republikou. Problém však spočívá zejména v tom, že tohle už jaksi neplatí. Děj se sice historicky odehrává po Epizodě 6 – tedy předpokládám, že Galaktické impérium bylo zničeno – ale to v žádném případě neznamená automaticky zánik Sithů, či jejich sympatizantů. V tomto díle je padouchem tak zvaný První řád, což vzhledem k jejich chování je nejspíš směs fanatiků právě propuštěných z ošetřovny pro mentálně bujaré. Další záhadou je pro mne organizace, kterou vede Leia – která se jmenuje Odpor. To je samo o sobě dost podivné, protože mi není dost dobře jasné, o jaký odpor by mělo jít a hlavně proti komu, protože Rebelové vyhráli, Republika byla obnovena a tedy Leia a její ansábl se stali regulérní státní a státotvornou institucí. Tedy by logicky musela vést partyzánskou válku sama proti sobě – což mi tedy skutečně moc smysl nedává, nicméně by v tomto případě měla v každém případě vítězství na svojí straně zaručeno.

Další věc, která je mi záhadou, je jedna z vedlejších zápletek – a sice to, že se hledá Luke Skywalker. Z důvodů, které nechci vyzradit se Luke rozhodl, že zmizí a nechce se nechat nalézt. Nicméně ještě před tím vytvoří dvě mapy se svojí přesnou lokací – což na někoho, kdo se nechce nechat za žádnou cenu najít, je docela podivné chování. Navíc to vzbuzuje úvahy na téma, jak sakra k těm mapám mohl přijít někdo, kdo s celým příběhem celkem nemá nic společného a jak sakra může vědět, co je to za mapu, když jí ani nedokáže přehrát.

Za naprosto pitomý pak považuji světelný meč hlavního záporáka. Z něj si dělají legraci lidé z celého světa – dyzajnově je to možná zajímavé, nicméně je to naprosto nefunkční a to dokonce i tím způsobem, který je ve filmu prezentován. Takový typ zbraně je daleko nebezpečnější majiteli, než protivníkovi, což přepokládám není smysl celé věci.

Stejně podivné mi přijde používání Síly. V minulých dílech to mělo určitá pravidla, dokonce se podobné umění muselo poměrně složitě trénovat – což mi smysl dávalo. V této epizodě Síla funguje podle housky na bufetu – proste chvíli je zničující a neskutečně mocná, v jiný moment amatér rozbije cvičeného profesionála i když o tom, že existuje něco jako Síla nikdy neslyšel – prostě jak se to zrovna režisérovi hodí do záběru.

O dalších věcech se raději už zmiňovat nebudu, protože věřím, že pro spoilery je vytvořen nějaký speciální a vysoce bolestivý kruh Pekla – a tedy by se další věci bez prozrazení děje neobešly.

Závěrem tedy mohu spíše novou epizodu doporučit. Netvrdím, že jsem z ní byl úplně nadšený, nicméně pořád je to o třídu lepší, než většina toho, co lze dnes v kině vidět. Takže pokud chcete tip na kino, z Epizody 7: Síla se probouzí, určitě zklamáni nebudete.

Dnes se budeme věnovat opět jednomu ze slepých ramen Hollywoodské produkce, a to jest remakům. Pokud by Vás nebavila číst definice toho, co je remejk – nebo to už dávno víte – opět můžete s klidným vědomím článek vynechat, protože o ničem jiném, než o mlácení tupou slámou, dnešní příspěvek nebude.

Remejk je něco, čím Hollywoodští tvůrci prezentují svoji naprostou tvůrčí neschopnost a zároveň přesvědčení, že když do čehokoliv nalejete spoustu peněz, bude to automaticky lepší, zajímavější a úspěšné. Mýlí se ve všech třech bodech, protože tomu tak nikdy není. Dokonce ani být nemůže už z principu – jakákoliv kopie originálu musí být zákonitě vždy jen horší verzí původního snímku, a to i v případě, že ani originál nebyl žádný zázrak.

Remejky osobně považuji za nejzbytečnější z Hollywoodské produkce, protože i dokument o duševním pohnutí dospívajících žížal v Minessotě, má alespoň hodnotu informační. Remake nic takového v sobě nemá – v lepším případě se jedná o to samé, jen v jiných kulisách a s jinými herci – a v tom horším se jedná o pokus doplněný o nové humory, což bývá zpravidla naprostá katastrofa.

V tomto smyslu jde nejvíc o to, jak moc špatný ten remake ve výsledku bude, a v tomhle případě má pomyslný remakový žebříček svojí vlastní hodnotovou stupnici. Neberu teď v potaz remejky, ve kterých hraje hlavní roli počítačem vygenerovaný hrdina – jakkoliv jsou speciální efekty z minulého století osvěžující, CGI je prostě ve vizualizaci něčeho takového jako dinosaurus, nebo vesmírná bitva strčí do kapsy. Řeč bude spíše o tom, v čem se špatné kopie od originálů liší a proč tomu tak nejspíš bude.

Demonstrovat si to dovolím na dvou případech,a abych nějak ocenil jejich podkvalitu, rád bych upozornil, že se o některých ani wikipedie raději nezmiňuje.

Ve francouzské verzi moc k příběhu, ani k charakterům není co dodat. Charaktery jsou syrově přímočaré i kruté, jejich chování je logické (z jistého zvráceného úhlu pohledu) a vše, co se děje dává perfektní smysl. Americká verze je v podstatě jen horší kopií s tím, že pistole jsou větší a blýskavější, výbuchy červenější, a Nikita úplně pitomá nána, která má pod podlahou jedny sváteční pohorky, určené pouze k tomu, aby skákala na špek každému, kdo jde zrovna kolem. Zatímco Nikita z Francie, je v podstatě krysa zahnaná do kouta a někdo, kdo dostal zabrat až na hranici možností, Nikita z Ameriky je proste polotupá loutka zmítaná okolnostmi, ze kterých z vůle režiséra vyjde s více, či méně pocuchaným melírem. Pokud neznáte obě verze, doporučuji si je pustit v pořadí originál-kopie.

Nelze asi objektivně srovnávat výkon herečky francouzské a americké. Závisí to na mnoha okolnostech a také na tom, zda jí dovolí režie vůbec něco hrát. Nicméně tento pokus o remake dopadl z mého pohledu dost žalostně a pochybuji, že by uspokojil svým podáním někoho chytřejšího, než absolventa základní školy – což je možná v USA ta nejsilnější kupní síla. Nevím.

Některé věci jsou prostě svaté. Jsou natolik svaté, že jakkoliv jsem cynik z povolání, mám je na pomyslném piedestalu dokonalosti – a přes to prostě nejede vlak, mašinka, ani Pendolíno ve Studénce. Perfektní načasování a vypointování francouzského inspektora v podání Petera Sellerse, a jeho grácie geniálního pitomce náhody, se prostě s remakem srovnat nedá. V USA jsou patrně poplatní černošskému publiku, které považuje fekální humor za jeden ze stěžejních pilířů zábavy. Myslím, že kdyby si udělali čas na výlet do Teplického parku, patrně by se museli uchechtat k smrti. Neumím si to jinak vysvětlit. Inspector Clouseau je prostě postava natolik ikonická, že pokoušet se o jakýkoliv rameke je prostě jistá sebevražda – podobně, jako kdyby Vám někdo předhazoval, že chcete vidět nového poručíka Columba v latexu, u tyče ve stripbaru.

Je mnoho špatných kopií – za všechny bych asi jen zmínil komedii Oskar, kde místo Luise de Funese hraje hlavní roli Sylvester Stallone, či nová verze Totall Recall – který je sice narvaný dobrými herci od sklepa až po půdu – ale se stejným výsledkem. Je zde očividné, že tohle nefunguje už dlouho a fungovat nebude, a tedy mi tento smysl snažení uniká.

Příkladů bych asi nalezl jistě víc, nicméně poselství je jediné – Uncle Sam to podruhé stejně dobře nezahraje a je tedy ztrátou času na jeho remejkovou produkci chodit.

Zkoušeli jste někdy psát se sádrou ? Je to zážitek k nezaplacení a k nepopsání. Pod sádrou Vám totiž neustále pochoduje rota dobře organizovaných mravenců, kteří jsou perfektně vycvičení k tomu, aby vám v naprosto nevhodných situacích okusovali nervové vazby. Výsledkem jsou pak naprosto podivné cuky celého těla a podivné úvahy na téma, že vlastně tu ruku zase tolik nepotřebujete, a uhryzat si ji v lokti vlastně není až tak úplně špatný nápad.

Obecně je také doporučovaná metoda pletací jehlice na poškrabání. Popravdě, tohle moc nefunguje, pokud tedy někdo nevymyslel pletací drát s kloubem, gyroskopem a sadou kotvících háků, což by se mohlo hodit, pokud by někdo měl akutní potřebu plést svetr na vesmírné stanici, nebo při volném pádu z výškové budovy.

Tak s tímhle vším jsem se potýkal, když jsem se pokoušel psát dnešní příspěvek. Pravdou je, že jsem dnes chtěl poněkud rozkuchat téma tří mušketýrů – nicméně to ještě nemám pořádně načtené a myslím, že ani mít nebudu. Je to totiž o něco komplikovanější, protože téma historické fikce prostě historickými reáliemi utřískat dost dobře nelze, a navíc se na nich ještě před Hollywoodem docela vyřádil i jejich původní autor. Nicméně nechám si to zatím v šuplíku, abych případně někdy v budoucnu pokazil iluze potenciálních romantiků.

Nicméně to, o čem chci psát s tím úzce souvisí a přiznám se, že jsem okolnostmi byl poměrně udiven, a to ne zrovna příjemným způsobem.

O co tedy šlo.

Kontaktovala mne jedna moje známá. Je asi o deset , či patnáct let mladší (nevím to přesně – nikdy mne nezajímala natolik, abych to měl potřebu nějak detailněji zjišťovat) s tím, že jsem jako ten šermíř, a že má potřebu se něčím podobným stát také, a zda bych jí s tím tedy neporadil. Že teď sleduje v televizi právě tři mušketýry a tedy, že by si přála být něčím šermířkou. Docela mne to udivilo, protože je postavy poněkud zemitější (myslím, že při osobním setkání by to byla jasná Hagridova první volba) a díky jejímu prostorovému řešení mi osobně sedmnácté století pro ni nepřišlo úplně to pravé. V jejím konkrétním případě bych očekával, že se bude spíš ohánět Thorovým kladivem, nebo Gimliho sekerou – a nějaký zvoncový rapír bych považoval jako nejméně pravděpodobnou možnost.

Proč jsem dospěl k tomuto závěru není pro účely článku důležité, ale rozhodně se jedná o věci naprosto praktické povahy, a rozhodně nešlo o pokus sabotovat sny mladé slečny.

Nicméně jsem si komentáře na tohle téma nechal pro sebe, protože věřím na to, že každá tvůrčí špatnost se má podporovat a ať je můj názor jakýkoliv, je to pouze její boj, do čeho chce cpát čas a peníze.

Tedy jsem jí začal vysvětlovat, jak se věci mají. Že je potřeba získat nejprve nějakou tělesnou zdatnost a tu pak dále udržovat, že je třeba najít nějakou školu, či učitele šermu, který ji techniku boje se zbraní naučí, a že pokud chce s nějakou zbraní šermovat, že by také měla nějakou mít. Také jsem podotkl, že se z ní kordista nestane za týden, a že to k něčemu začne vypadat nejdříve za dva roky, pokud tedy bude dřít jak maďar na stavbě plotu proti uprchlíkům. A že tohle všechno, kromě značné dávky úsilí a tvrdohlavosti, také něco stojí po finanční stránce. A to docela dost.

Známá seděla a mračila se. Čím více jsem mluvil, tím více se mračila a když jsem skončil, obeznámila mne se svým viděním světa, který mne docela spolehlivě posadil na zadek.

Z nějakého důvodu je totiž přesvědčená, že když chce být mušketýrem, tak to samo o sobě prostě stačí. Že holek šermířek je málo (v tomto bodu je úplně mimo mísu – není jich sice tolik v poměru k mužům, ale rozhodně se nejedná o nijak ojedinělý jev), a že když to chce, všichni by měli před ní padnout na zadek, automaticky jí půjčit, nebo v lepším případě darovat vše co potřebuje – od kostýmu po zbraně- a navíc o nějakém výcviku, nebo tělesné zdatnosti si můžou všichni jen nechat zdát, protože ona je přece holka a tak to nepotřebuje. A pravila, že je to přece logické a že jí to v podstatě společnost a celý Svět dluží. Poté prohlásila cosi na téma, že to tedy zkusí, ale běda Nám, jestli jí to nebude bavit.

Zejména po poslední větě mi padla čelit až k ponožkám, protože na tohle se fakt toho nedalo už moc co říct.

Nevím, zda je to signifikantní pro tuto konkrétní várku generace, ani zda je to jen ojedinělý příklad – ale docela by mne zajímalo, ve které že to realitě se tato slečna vlastně pohybuje. Technické detaily historického šermu také dnes rozebírat nehodlám – to by bylo asi na delší čtení. Nicméně by mne skutečně zajímalo, kde udělali sluníčkoví soudruzi chybu, že tímto způsobem dokáže vnímat realitu někdo, kdo už má pár let řidičák. Myšlení zparchantělého děcka, v těle dospělé ženy je docela tristní zážitek a doufám, že do budoucna nebudu muset nic podobného absolvovat.

Poslání z dneška je jediné: Neztrácejte čas s pitomci, protože je jen Váš a nikdo Vám ho už nikdy nevrátí.

Minulý týden jsem jel večer z práce domů, tramvaj byla plná lidí, dárků a igelitek a mne pořád ne a ne nějak posednout démon vánoc. Není to zas až tak nic divného, neb nejsem praktikující křesťan a do světce mám také poněkud daleko, nicméně jsem kvitoval s povděkem, že lidé v tramvaji buď nepropadli takovému stupni konzumu, nebo mají Vánoce ještě nějaký duchovní aspekt.

Protože byla tramvaj narvaná, nechtěně jsem vyslechl debatu mezi malým chlapečkem a jeho otcem, kteří stáli namáčknutí o dvě důchodkyně dál a bylo to docela zajímavé. Z hovoru jsem vyrozuměl, že si pořídili živého kapra, který jim momentálně okupuje koupelnu, a chlapečka velice zajímalo, co bude s kaprem po vánocích. Tatík se snažil co nejjemněji vysvětlovat, že kapra po vánocích už nejspíš žádná závratná kariéra nečeká, což se chlapečkovi očividně příliš nezdálo. Namítl cosi v tom smyslu, že se vzdal týdne osobní hygieny jen proto, aby bylo pointou to, že přetáhnou kapra po hlavě a sežerou, a zda by tedy nebylo lepší ho vhodit po vánocích do Vltavy. Otec se mu snažil vysvětlit, že to není možné, protože by kapr ve Vltavě určitě zemřel, na což chlapeček odvětil, že to už je jen kaprův problém, a jestli to chce udělat, ať si klidně poslouží, ale šanci se rozhodnout by určitě mít měl.

Netuším, co dnešním dětem přidávají do jogurtů, ale přišel mi to docela zajímavý rozumový konstrukt na někoho, kdo byl věkově způsobilý tak maximálně tahat za sebou kačera na špagátě.

Jak to s kaprem dopadlo nevím, protože jsem musel vystoupit – nicméně mi to připomnělo jednu věc. A sice to, že by člověk měl být docela opatrný na to, co vlastně vhazuje do vody. U celé věci jsem přirozeně nebyl , protože se odehrála dávno před mým narozením, nicméně mám ji z první ruky od někoho, kdo u toho skutečně byl přítomen.

Ale abych to vzal postupně.

Jak už jsem se zmínil v jednom z minulých článků, občas jezdím na chalupu a součástí okolní krajiny vesnice jsou i dva rybníky. Vždycky jsem to bral jako fakt, než jsem se jednoho dne dozvěděl, že původně tam byly rybníky tři. Tahle informace mne docela zaujala, protože mi bylo divné, že by se rybník jen tak sebral, usoudil, že se mu na dané lokaci nelíbí a odplížil se i s vodníkem a rybama do vedlejšího revíru. Tedy jsem si to nechal celé vyprávět a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Vesnice, kde máme chalupu je celkem nezajímavá. Je utopená uprostřed lesů a polí, a všude je to daleko. Podobně je na tom i blízké městečko, kde kromě tří hospod, je jedinou atrakcí kašna z 12tého století a vietnamský prodejce potravin, který má otevřeno i v neděli.

V době tří rybníků to bylo dost podobné, tedy kromě faktu, že byla druhá světová válka. O tom, jak moc strategicky důležité bylo pro všechny městečko, nejspíše vypovídá fakt, že německé okupační síly se skládaly z jednoho důstojníka Wehrmachtu, jeho osobního řidiče a posádky motocyklu s těžkým kulometem. Nechci v žádném případě celou věc nijak zlehčovat, nicméně němečtí okupanti byli natolik rozumní, že si velmi rychle spočítali, že proti třem puškám, jedné pistoli a jedné velice zranitelné motorce, jsou přečísleni zhruba tak v poměru jedna ku pěti stům, protože v okolních vesnicích byl v každé druhé chalupě buď pytlák, nebo dobrovolný myslivec, a tedy lovecká puška pod podlahou rozhodně nebyla žádná vyjímka. Tedy se snažili v rámci možností se chovat tak nejméně nápadně a přátelsky, jak to za daných okolností bylo možné a za to jim městečko oplácelo tím, že je do konce války nikdo nezastřelil.

Lidé z okolních vesnic to s nevolí přijali zhruba asi stejně, jako dnes vnímáme Městskou policii, ale němci se nijak do normálního života zasahovat nepokoušeli, takže byli ponejvíce bráni jen jako otravná tchýně, která stejně za pár týdnů vypadne, takže proč si s tím nějak výrazně lámat hlavu.

Vojáci Wehrmachtu nejspíše velmi dobře chápali, že kdyby došlo k nějakému incidentu, v tom největším průseru se ocitnou právě oni a také, že když se blíží konec války, je rozumnější zůstat někde zalezlý, než padnout za nějakého feťáka, který je už dva roky zašitý někde čtyřicet metrů pod zemí v Berlíně.

Jeden ze sousedů z blízké vesnice to tak nevnímal, neustále měl pocit, že by mělo být přítomno cosi jako místní odboj a velice vnitřně trpěl tím, že v okolních lesích nejsou žádní partyzáni. Městečko nebylo zajímavé ani pro okupanty, tudíž nebylo zajímavé ani pro partyzány, nicméně tento soused to cítil jako křivdu a postupně se začal na kariéru partyzána připravovat. Sehnal si samopal, několik pistolí, zásobu munice a dokonce i nějaké granáty, aby v případě potřeby mohl napadnout i nepřátelský tank.

Doba se však pohnula, takže když to začalo vypadat na konec války, německá posádka v poklidu spálila veškerou dokumentaci, vytáhli klíčky od sturmwagenu a velice poklidně se všichni odešli vzdát místnímu faráři, což se zpětně ukázalo, jako velmi rozumný manévr. Dva dny na to se totiž prořítila městečkem německá kolona, prchající před Rudou armádou, aniž by o okupační posádku projevila jakýkoliv zájem, a tedy váleční zajatci vyčkávali, až dorazí rusové a oni si už konečně mohou přestat hrát na vojáčky, což je po celou dobu očividně ani moc nezajímalo. Soused to však celé cítil jako křivdu, byl velice zklamaný z toho, že nic ze svojeho arzenálu nepoužil, a tedy když dorazili rusové, alespoň se vyrazil se s nimi družit.

Tohle se mu docela zdařilo, opájel se pocitem z toho, že chodí po náměstí se samopalem kolem krku a ruští vojáci ho berou jako bratra ve zbrani, který bojuje s nimi po boku za stejnou věc. Popravdě to bylo rudoarmějcům úplně šumák, takových lidí viděli už na své cestě mraky, ale pokud Vás někdo nalejvá borovičkou zadarmo, není zpravidla slušné mu v tom bránit. Nicméně soused si nad ránem s jedním vojákem potykal a protože ruský voják byl rybář, jako soused, probírali svoji společnou vášeň.

Takže někdy během noci, rus sousedovi vysvětloval, že lov na udici během války je neefektivní, že on to doma dělá tak, že hodí do vody dynamit, a pak jen už sesbírá mrtvé ryby na hladině. Jediné, co je prý důležité je to, aby ho odhodil dostatečně daleko, aby výbuch nepřevrátil jeho loďku.

Další den rusové sebrali zajatce z fary, doplnili zásoby a vyrazili dál směrem ku Praze, takže když soused přišel k sobě s parádní kocovinou, byli už všichni dávno pryč.

Nicméně hovor z předešlé noci mu nešel nijak z hlavy a po nějaké chvíli se rozhodl, že by to měl také vyzkoušet. Sice neměl k dispozici ózero baljšóje, ani dynamit, nicméně usoudil, že ruční granát a místní rybník pro experiment plně postačují – a vyrazil na ryby.

Dokouřil tedy cigaretu, odtrhnul pojistku z granátu a hodil ho do rybníka.

Ozvala se šleha jako z Nagasaki, rybník vyrazil k nebesům a zasypal okolí tří kilometrů sprchou bahna, rákosí a mletého rybího masa, protože soused netušil, že prchající německá kolona do něj před tím vyházela celý svůj náklad, což byly zejména trhaviny pro ničení mostů, miny a munice. Souseda už samozřejmě nikdy nikdo neviděl, a tímto zásahem se počet rybníků poněkud zredukoval.

Jediné, co lze z dnešního článku vzít jako poučení je fakt, že to co funguje v cizině u nás úplně dobré být nemusí a pokud chcete něco házet do vody, zamyslete se. Ono to totiž může být i tak, že voda číhá na Vás.