Gumák se vyděsí a zdrhne, což zbytek party chápe jako podraz, ale vojáci je přesvědčí, že když budou souhlasit s využitím jako jednomužná a druhém případě jako jednobublinová úderná jednotka, postaví nový teleport a pokusí se vrátit věci do normálu. Asi se jim ta minulá řacha fakt líbila, protože za rok postaví druhý teleport, který se jim nedaří uvést do provozu. Cvičí bublinu, plápoláka a kameňáka na vojenské využití s tím, že jediný plameňák spatřuje v poletování vzduchem a sestřelování bezpilotních dronů svoji budoucnost. Reeda mezi tím hledají veškeré americké agentury, aby jim teleport znovu zprovoznil, ale gumák je kulišák, je zašitý někde v lesích a staví si na koleně vlastní teleport, opět z naprosto neznámých důvodů, protože na míle daleko není jediná jiskra elektřiny. Považuji to za nějakou formu obsese a nejspíš by se s tím měl jít léčit jak Reed, tak scénárista, který mu takovou blbost neustále podsunuje.

V každém případě všichni vědci v baráku asi nebudou zrovna bedny, když za celý čas ani jednoho z nich nenapadne, že ke zprovoznění teleportu by například mohli:

– si přečíst dokumentaci k projektu

– se podívat na tabule, kde je to všechno nakresleno

– se zeptat Sue, která na tom od začátku s Reedem pracovala a zná všechny detaily

– si to koupit rovnou už hotové za poloviční cenu z Číny

Tedy udělají po roce opět jednu jedinou logickou možnost – tedy řeknou Sue, aby gumáka našla. Ta si sedne k notebooku, najde ho během asi dvou minut a dokonce ho lokalizuje s přesností na deset centimetrů. Nevím, zda to něco vypovídá o amerických výzvědných službách, nicméně ho přivlečou zpět na základnu, kde jim teleportér číslo 2 gumák zprovozní levou zadní.

Chystá se tedy druhý výsadek do jiné dimenze, na který pošlou oskafandrované průzkumníky. Ti tam ovšem narazí na zmutovaného Dooma, který tam v klidu přežil přes rok bez vody, jídla a vzduchu, a rozhodl se, že je potřeba zničit celou planetu Zemi.

Následující sled událostí byl pro mne poněkud nepřehledný, a tedy se vynasnažím alespoň v pár bodech vylíčit posledních sedm minut filmu.

Doom se přesune na Zemi, rozbije základnu a přesune se zpět do jiné dimenze. Bubliňačka, kameňák, plápolák a zavařovák se tam nějakým způsobem přesunou také, ale fakt se mě neptejte jak se jim to povedlo. Doom, staví ze šutrů nějaké zařízení, a máchá u toho kolem sebe rukama, takže to vypadá zhruba tak, jako když dirigenta národní filharmonie uprostřed pátého taktu třetí věty napadne rozzuřená vosa. Když čtveřice mutantů dorazí, už to má hotové a za pomoci těch kamenů s nějakým zaměřovacím kruhem (bez jakékoliv elektroniky, nebo zdroje energie) to napálí skrze dimenze do Země, kterou začne likvidovat. Čtyřka se do něj pustí, nicméně Doom je kabrňák, vytře s nimi podlahu, dokud Reeda nenapadne, že po něm musí jít jako tým a jeho stonehenge mu zbourat.

To nakonec tedy udělají, nastane další výbuch, ve kterém Doom zmizí, portál se zavře a hurá, dobro vyhrálo. No – tedy popravdě – pokud zůstat trčet v jiné dimenzi, kde je z nějakého důvodu pro změnu dýchatelná atmosféra, bez jakékoliv relevantní možnosti na návrat, za happyend z nějakého důvodu považujete. To však autory ani v nejmenším nezastaví, takže v poslední scéně čtyřka oznámí vojákům ( ano jsou zase zpět na Zemi a nikdo neví proč) , že už pro ně dělat nebudou, budovu si nechají, stejně jako peníze a zařídí se po svém. Vojáci jsou z toho úplně vyndaný, všechno jim odkývají – což mne nijak nepřekvapilo, protože jsem přestal dogmaticky trvat na tom, aby alespoň něco dávalo nějaký smysl, už po první třetině filmu.

Nevím. Jediný poznatek spatřuji asi v tom, že bych na podobné blbosti neměl chodit ani zadarmo, protože je určitě mnoho lepších způsobů, jak trávit čas, než bušením hlavou do zdi.

O víkendu jsem byl pomáhat se stěhováním u jednoho kamaráda. Tedy, abych byl přesný – pomáhal jsem stěhovat jeho, nyní již exmanželku. Byl to docela divný pocit, protože je oba dva znám už dlouhá léta a kdybych si měl vsadit na pár, který spolu zestárne, byli by to právě oni. Nicméně nestalo se tak, ale připomnělo mi to téma, o kterém bych se chtěl dnes zmínit.

Stěhování není příjemné nikdy. Většinou Vás překvapí, co máte věcí , které jste nikdy v životě nepoužili, váš svět se po přechodnou dobu změní v minové pole hrnců, skleniček a tyčových mixérů, ale kde máte rychlovarnou konvici na kafe, nemáte ani tu nejmenší představu. Nemáte představu, ani kde máte to kafe, i kdybyste náhodou tu konvici našli, stejně najdete hrnky až úplně nakonec, protože jste je podle logiky celé věci zabalili mezi vánoční ozdoby a zimní kabáty, aby se při převozu nerozbily.

Lidé se stěhují z různých důvodů, ale potká to každého nejméně jednou za život, a tedy je potřeba v tom spatřovat určitá pozitiva. Nicméně důvody dokážou být natolik specifické, že by Vás v první fázi vůbec nenapadlo, že by se podobná věc mohla přihodit právě Vám. A přesně tenhle stav věcí se přihodil jedné mojí známé, o kterém bych dnes rád napsal.

Tady si dovolím malou odbočku, protože to s celým příběhem souvisí.

Poslední dobou se mi poměrně dost stává, že jsou mi předkládána k posouzení všelijaká čerstvě narozená, či vylíhnutá mláďata. Jde o celkem pestrou škálu, od novorozenců lidských, až po koťata a štěňata, nebo jak se stalo minulý týden, dokonce o čerstvě vylíhnuté tarantule. Popravdě řečeno, mám z toho celkem rozpačité pocity, nevím, co se v takových případech ode mne přesně očekává a proto se tomu snažím vyhnout, jak to jen je možné. Většinou si ještě vím rady s koťaty, nebo s něčím, co se ještě nedovede aktivně samo bránit – ale u novorozeňat člověčích moje rozpaky dosahují vrcholu, protože v miniverzi člověka, který leží přede mnou, opravdu nedokážu rozlišit jakoukoliv podobu s matkou, či otcem. Mimina mi prostě připadají všechna stejná, a kdybyste položili jedno konkrétní, mezi deset jiných, nedokázal bych ho nijak rozpoznat.

Tedy zavolala mi ona známá s tím, že jsme se už dlouho neviděli, že si pořídila štěně, že se jmenuje Madlenka a že ji rozhodně musím vidět. Madlenka, že je naprosto úžasná, že je to kříženec něčeho s něčím, ale neptejte se mne, co to znamenalo, protože můj vztah psím plemenům už jsem osvětlil v minulých příspěvcích.

Tohle mi bylo sděleno na jaře, nicméně ke své známé jsem se dostal až v parném létě, a tedy jsem předpokládal, že Madlenka do té doby vydržela ještě ve svém štěněčím stavu.

Vydržela.

Takže jedné soboty jsem bezelstně zazvonil na zvonek u chalupy mé známé, opět s rozpačitým pocitem a očekával obvyklou dávku klišé. Známá mne vpustila dovnitř, informovala mne o tom, že Madlenka zlobila a tak dostala na zadek, ale že když už jsem tu, tak že jí protentokrát odpustí.

Zavolala tedy „Madlenko“ směrem do baráku a téměř ihned potom jsem se přistihl při úvaze, čím to asi bude, že stromy nejsou jako normálně tím zeleným nahoru, a že jsem mezi prvním a druhým krokem po dvorku, najednou nabral na gravitaci něco málo přes sto kilogramů. Při druhém ohledání jsem zjistil, že na mne stojí Madlenka s nadšeným výrazem v očích a já se snad asi poprvé v životě snažil tvářit tak nejméně chutně a výživně, jak bylo za daných okolností možné.

Madlenka byla naprosto nadšená z nové hračky, na jeden zátah mne olízla od krku až po čepici a můj mozek mne informoval o tom, že jsem měl lépe poslouchat tu známou, co mi říkala o tom křížení, protože jako nejpravděpodobnější možnost mi přišlo, že Madlenka je kříženec parního válce s medvědem grizzly.

Nevím, když někdo použije slova jako „štěně“ a „Madlenka“ v jedné větě, tak nějak očekáváte , že byste se spíš měli dívat pod nohy, abyste něco nedopatřením nezašlápli. To co rozhodně nečekáte je fakt, že se na Vás z chalupy vyřítí šavlozubý tygr. Nebudu předstírat, že jsem na něco velikosti Madlenky nebyl i při svojí výšce a hmotnosti připraven, protože na něco, jako Madlenka se technicky připravit nelze.

Madlenka ze mne následně sestoupila, já jsem vstal za pochechtávání mojí známé a dotázal jsem se, zda Madlenka tímhle způsobem vítá každého v okolí. Byl jsem ujištěn, že ano, že je to vážně ještě štěně, zatímco Madlenka přivlekla před nás něco, co jsem odhadl, že původně byl nosný sloup zahradního altánu, a položila to přede mne s výrazem naděje. Nejspíš si myslela, že si budeme házet podobně, jako to bývá na skotských hrách, načež jsem raději nijak nereagoval, protože na to, abych tu masu dřeva vůbec dostal do vzduchu bych potřeboval nejméně obléhací katapult.

Madlenka vykazovala všechny štěněcí atributy – byla nadšená, mazlivá, pitomá a zvědavá, ale prostě byla strašně velká, takže když se začala tulit, vypadalo to, že se s Vámi chce mazlit šestipatrový činžák. Navíc strašně milovala dvě věci – a to sice vodu a malé děti, což se oboje zpětně ukázalo jako problematické.

Tohle si zasluhuje trochu osvětlit.

Domek mojí známé se totiž nachází mezi dvěma rybníky. Ten spodní je používán jako chovná nádrž a místní rybářský spolek na něm každoročně pořádá závody v rybolovu, zatímco ten horní používají lidé ze širokého okolí jako neoficiální veřejné koupaliště. Jak už jsem zmínil, bylo léto a tedy oba rybníky byly docela frekventovaným místem.

Tehdy začali potíže, které nakonec vedli až ke zmíněnému stěhování.

Plot mojí známé měl jen dva metry, Madlenka byla zvídavá, takže občas utekla, aby zkoumala okolí. Občas se vrátila s kaprem, nebo sumcem v tlamě, což byl první problém, protože jsem si skoro jistý tím, že rozhodně neměla platný rybářský lístek. Přivazovat jí moc nemělo smysl, protože na světě neexistuje provaz, který by Madlenka nedokázala přetrhnout a když jí připoutali na řetěz, Madlenka prostě odešla s celou boční stěnou kůlny.

Druhý problém nastal v momentě, když potkala nějaké dítě a chtěla se s ním kamarádit. Děti reagovali v lepším případě řevem a útěkem, v horším případě řevem a naprostou strnulostí, protože jakkoliv jim rodiče cokoliv vysvětlovali, najednou zjistili na vlastní kůži, že příšery skutečně existují. Madlenka to nechápala, a stále se pokoušela s nějakými dětmi kamarádit, nicméně na mojí známou někdo podal stížnost a nahlásil celou věc policii. Policie naštěstí reagovala standardním způsobem, když z toho kouká nějaký potenciální průšvih a tedy nedělala nic. Nicméně stížností přibývalo, přestože Madlenka prokazatelně neudělala nikdy nic špatného. Jen byla prostě strašně veliká.

Osobně mne mrzí, že tohle období bylo docela krátké, protože je škoda každého trauma, které padne vedle, a kdyby Madlenka vydržela, odhaduji, že by v blízkém okresním městě byla dětská psychiatrie docela lukrativní byznys.

Daleko větší problémy nastaly v momentě, kdy se Madlenka vydávala prozkoumat koupaliště. Ve chvíli, kdy spatřila vřískající děti ve vodě, popadl ji ochranářský pud, získala pocit, že se topí a začala je z vody tahat na břeh.

Tohle celkem dovedu pochopit – představte si, že se cachtáte ve vodě a najednou se z lesa vyřítí medvěd, skočí po vás ve vodě, chytne Vás zezadu za krk a začne vás vláčet někam pryč. Tohle prostě pětiletému děcku těžko vysvětlíte, a myslím, že tohle nevysvětlíte ani jeho rodičům. Moje známá se snažila sdělit, že tohle má Madlenka prostě v genech a rozhodně nikomu ublížit nechce – ale nesetkala se naprosto z žádným pochopením, z poměrně jasných důvodů.

Protože Madlenčiny záchranářské akce se opakovaly, místní lidová fronta se semkla a když zjistili, že policie s tím nic dělat nebude, protože se Madlenky bojí, začali známé vyhrožovat. Začalo to příslibem místních myslivců, že jak uvidí Madlenku v lese, tak ji bez výstrahy zastřelí, pak známé nabídli, ať Madlenku nechá utratit na obecní náklady a končilo to jakousi nabídkou na nějakou ocelovou klec, se zpětnými háčky. Známá všemu odolávala, nicméně když se pak někdo z milých sousedů pokusil Madlenku otrávit, bylo na čase přehodnotit situaci.

Dopadlo to relativně dobře. Madlence se vypumpoval žaludek, známá se přestěhovala za svým přítelem někam na Moravu, kde podle všeho momentálně pěstují biokrávy a bioovce. Madlenka žije s nimi a jediný, koho dnes může vyděsit je sčítací komisař, ale to beru spíše jako riziko z povolání.

Poslání z dnešního článku je jediné – na velikosti záleží, ať se vám to líbí nebo ne, protože dobrota duše prostě na první pohled vidět není.

Počátkem léta mi zavolal jeden známý. Že prý kousek za Prahou probíhá nějaké natáčení, v americké produkci, že budou točit velké bitevní scény a tedy potřebují někoho, kdo zhruba alespoň tuší, za který konec se drží meč, a kterým koncem se má šťouchat do těch ostatních. Můj známý je kovář a také profesionální šermíř, vystupuje pouze za peníze a svého času jsem byl u něj ve skupině. Znám ho řadu let a tedy mi bylo jasné, že to bude dobře placené, ale nejspíš se bude po Nás chtít i nějaký výkon. Zeptal jsem se tedy, o co by mělo jít, protože i když jsem pro film i televizi pracoval, specifikace bývají rozdílné a po pravdě nejsem ochotný jít úplně do všeho.

Známý mi řekl, že jde o potisící zpracování starověké severské ságy, a že chtějí skutečně šermíře, protože kaskadéry si sice dovezli vlastní, nicméně po vyzkoušení běžného komparzu režisér nebyl spokojen, a tedy potřebuje do bitvy někoho, kdo alespoň bude matně tušit o co kráčí. Celkem logicky jsem namítl, že na vikingy nemam ani zbraně, ani výzbroj a tedy netuším, v čem bych mohl být přínosem. Nicméně známý trval na svém, řekl, že to režíruje američan a tedy nějakých 200 let libovolným směrem historie je úplně šumák a že produkce se rozhodla to pojmout v gotickém stylu.

Bohužel, tohle je naprosto pravda – pro americkou filmovou produkci je většinou cokoliv před druhou světovou válkou plus-mínus gotika, obzvlášť co se Evropy týká, a něco, jako je logika, či historické reálie, jsou Hollywoodu srdečně ukradené. Dokonce se traduje, že vrcholem diplomacie s americkou produkcí bylo, že je někdo donutil z křížáckého, válečného koně odmontovat rotační kulomet Gatling.

Nemám důvod tomu nijak nevěřit, zažil jsem podobná zvěrstva i v televizi nejmenované státní a české. Jakkoliv je herec charismatický, v gotickém plnoplátu, s barokním rapírem vypadá prostě jako pitomec, který se Vás pokouší ohrožovat lihovou fixou. Tím to nijak nepodceňuji, každá zbraň je nebezpečná v těch správných rukou, ale zbroj a zbraně mají železnou spojitost, a s nimi i chladnou logiku. Jde o prostou fyziku – je to asi takové, jako kdybyste nabyli z nějakého důvodu přesvědčení, že nejlepší způsob, jak odtlačit z cesty kráčející rypadlo, je použít mašlovačku na buchty.

Ale zpět.

Tedy známý mi řekl, že běžná gotická výbava bude v pohodě a tedy má zbroj, kterou beru sebou do bitvy bude naprosto dostačující. Vlastní vybavení v těchto případech bývá výhodou, protože jednak je za to nějaká zlatka navíc a potom štáb si nemusí lámat hlavu s tím, zda na Vás sežene kostým. Takže jsem řekl, že souhlasím, uvidíme se na místě natáčení – a vyrazil směrem za Prahu.

Shodou okolností mi zazvonil znovu telefon a na druhém konci se ozvali Moravané. Tyhle lidi mám rád, objevují se v Praze zhruba dvakrát do roka a vždycky když přijedou, kouká z toho ostuda jako hrom. Tihle šermíři jsou naprosto úžasní, už mám celou soupisku hospod, kam máme zakázáno chodit, protože to berou podle hesla „kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil“, což považuji za následování hodné. Takže mi volali s tím, že mají vystoupení blízko Prahy a že by mi alespoň přijeli potřást tlapou. Odpověděl jsem, že jsem na natáčení, načež reagovali nadšeně, že z toho kouká nějaká sranda, gotiku, že mají stejně na sobě a že tedy dorazí tam. Než jsem dorazil na místo natáčení, už jsem to dávno zase pustil z hlavy a byl jsem zvědavý na celý ten americký cirkus.

Vyplnil jsem nějaké papíry, nasoukal se do zbroje a vyrazil na místo. K mému milému překvapení tam bylo hodně lidí, co jsem znal – jak z bitev, nebo z různých akcí, takže jsme začali žvanit a čekali, až se začne něco dít. Lidí tam bylo skutečně mraky, co jsem se tak dozvěděl, byli tam šermíři z Polska, Maďarska a Ruska, takže čechů tam byla odhaduji tak slabá pětina. Zhruba dvě třetiny ze všech měli podobně použité, funkční zbroje, jako jsem měl já, pak tam byla část lidí, které sebou přivezli američané, v něčem o něco lepším a nakonec skupina poláků v zářivých zbrojích, takže chvílemi vypadali, jako když se internát plný elfů vypraví na diskotéku. Zmiňuji to záměrně, protože tyto zmíněné aspekty měli pak zásadní vliv na další události.

Přišel asistent režie, řekl abychom se připravili, protože režisér už jde. Šermíři z čech se tedy rozdělili logicky po skupinách na poloviny, aby si stoupli na obě strany bojiště. Tento krok dával poměrně smysl – jednak aby mohli případně předvést nacvičené souboje, nebo v případě volného šermu mohli bojovat s někým, koho znají a tím minimalizovat možnost zranění. Podobně tak učinili i rusové a maďaři, načež se přikolébal režizér, prohlédl si obě dvě znepřátelené bitevní řady a počal realizovat svoje tvůrčí vize. Dospěl k závěru, že ti, kdo nemají tak použitou zbroj, budou na straně hrdiny a my, většinový zbytek budeme ti zlí. Bylo mi to celkem jedno, v praxi to nemá žádný vliv na to, na kterém konci oraniště se budete válet, a tedy se začali řady přeskupovat. Po reorganizaci se však stalo, že na mé straně bitevní vřavy skončili prakticky všichni z čech a ruska, díky tomu, že jsme byli bojoví praktici a neviděl jsem kolem sebe nikoho, kdo by šerm nedělal méně než 12 let. Tehdy jsem začal tušit, že se schyluje na pořádný malér, nicméně jsem si to nemohl nechat ujít.

Češi byli nakonec převeleni na levé křídlo, tedy skoro mimo záběr kamery a jako nepřítel nám byla přidělena delegace z elfského lesa, protože naopak ti zase vypadali až moc pohádkově. Režisér začal udělovat pokyny, což byl trochu problém. Mluvil jen anglicky a navíc ho bylo slyšet jen v prvních řadách. V širším okolí ho prakticky slyšet nebylo, jednak proto, že uzavřená přilba hluk izoluje a potom, ne každý anglicky uměl. Nicméně ústním podáním jsem se dozvěděl, že máme být přesvědčiví, chce se po nás řev a nasazení, aby se nemusel záběr opakovat. Pokrčili jsme tedy rameny s tím, že si alespoň zabitvíme, jak jsme zvyklí a zaujali tradiční fotmace. Štítníci s meči, palcáty a sekerami dopředu, za nimi tyčové zbraně a ve třetím sledu pak i já a ostatní, kdo štít, nebo kopí sebou neměl a tedy musel vyčkat, až se řady prolnou.

Megafonem zaznělo akce a češi se s řevem vrhli na polské elfí bratrstvo. Následně se ozval ještě větší řev, poláci se jako jeden elf otočili a začali sprintem zdrhat pryč, což překvapilo nejen režiséra, ale hlavně Nás, protože jsme něco podobného nečekali.

Ukázalo se totiž, že jejich zbroj nebylo železo, jako naše, ale jen nějaký nastříkaný plastik, což samozřejmě těžko mohl někdo předpokládat. Takže čtyři poláky hned odvezla sanitka, režisér se tvářil naštvaně, poláky přemístil, opět přeskupil jednotky tentokrát tak, aby železo šlo skutečně proti železu a tím se tedy minimalizovaly ztráty.

Tohle se nakonec natočit podařilo a přikročilo se k dalšímu záběru, kdy do bitevní vřavy má vletět hrdina filmu a všechny strhnout svým příkladem. Problém začal v momentě, kdy režisér naopak chtěl, aby hrdina vynikl proti těm zlým, to jest Nám. Jak už jsem naznačil, v helmě toho moc neslyšíte, takže když jsme se zase seřadili, ozvalo se akce, češi naběhli proti nepříteli s vědomím, že si mohou do čeho bez obav třísknout, sejmuli hlavního hrdinu během pěti sekund a pokračovali dál. Režisér začínal být mírně na prášky, protože i když tu partu, co mu sejmula herce vyhodil na konec bitvy, místo se opět vyplnilo někým, kdo netušil, že tuhle část nepřátel vyrubat nesmí a situace se opakovala. Zopakovala se ještě osmkrát, protože tam komparzu bylo skutečně hodně a režisér přemýšlel nad tím jak to udělat, aby se mu celý záběr zdařil.

Technicky to byl boj s větrnými mlýny, protože když hrdinu nesejmul čech, sejmul ho rus, protože tihle hoši mají v historice hodně dobré znalosti.

Režisér tedy vymyslel, že kaskadéři, které si přivezl sebou, aby svedli na bitevním poli s hrdinou boj na život a jejich smrt, utvoří cosi jako ochranku proti nám, aby konečně dostal situaci tam, kam potřebuje. To sice prodlužilo existenci hrdiny v dalším útoku asi o deset sekund, ale objevil se nový problém, kvůli kterému se zase celá bitva musela zastavit.

Ukázalo se totiž, že kaskadérské meče jsou z nějakého hliníku, či duralu, takže po první ráně železným mečem v lepším případě odletí celá čepel , a v tom horším s ní odletí i celý kaskadér.

Opět jsme byli seřváni na všechny způsoby, režisér byl už opravdu hodně naštvaný, vyhlásil deset minut pauzu a začal vymýšlet co s tím. Nakonec vymyslel to, že hrdinu jako jediného posadí na koně, obklopí ho kaskadéry a všem dal jasně najevo, že tady už končí veškerá legrace, a jestli se na něj někdo jenom křivě podívá, osobně mu prokousne pneumatiky u auta.

Scéna se začala připravovat a v tu chvíli dorazili moji známí z Moravy. Zapadli bez problémů, vyhledali mne, já jim řekl, že je to docela prča, že se naše část podobá bitvě bez scénáře a ať raději útočí na maďary, protože ti na sobě mají železo a s těmi se celkem rozumě šermovat dá.

Ozvalo se akce, a ještě se mne Moravané dotázali, kdo že je vlastně nepřítel. Celkem bezelstně jsem ukázal na hrdinu na koni, jediného na celé straně protivníků.

V tu chvíli mi to došlo, ale bohužel už bylo pozdě.

Moravané se s řevem prosekali až k němu, stáhli ho z koně a sejmuli, režisér už téměř nepříčetný nadával deset minut v kuse, načež se otočil a oddusal pryč a tím celý natáčecí den skončil.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – pokud chcete iluze, nevyžadujte po ostatních, aby projevovali realismus.

Tak a je to tady. Od čtvrtka, od osmi třiceti je ze mne onálepkovaný rasista. Touto vizitku mne poctil cikán v poutech, kterého odvážela policie z vietnamské večerky a nevím, zda na to mám být hrdý, nebo z toho mám mít pocity smíšené. Tedy – popravdě jsem tak nebyl označen jen já, ale v zásadě všichni přítomní, přestože jen já jsem měl na jeho momentálním stavu asi největší podíl.

Zvláštní bylo, že jsem shodou okolností ten den zrovna o rasismu uvažoval. Když jsem si ověřoval zdroje, ke svému překvapení jsem zjistil, že rasismus a rasová segregace zdaleka nejsou jen výmyslem posledních pár století. Rasismus jako takový je zde už od antického Řecka, a jakkoliv se dnešní optikou dají stoupenci těchto myšlenek považovat za klasiky, celá řada jejich filozofických děl by jim v dnešní době zaručila jistou basu na několik let. Neříkám to proto, že bych tomu nějak fandil, nebo naopak byl odpůrce – popravdě je mi to celkem šumák, své názory netřídím podle barev, ale podle zkušeností a nemyslím, že mé myšlení tím bylo nějak zásadně ovlivněno. Dokonce si myslím, že bych jako plnohodnotný rasista asi nevynikl, protože k tomu je třeba proaktivní přístup, který já postrádám. Nicméně jak už jsem se zmínil v jednom minulém článku, rasy existují, rozdíly v nich jsou a každý kdo by tento fakt chtěl popřít, je prostě pokrytec.

Co se tedy vlastně přihodilo.

Šel jsem ve čtvrtek večer z tréninku, jako obyčejně, protože při mém povolání je velmi uvolňující, když můžete opakovaně třískat do lidí nějakým železem. Cestou jsem se stavil v místní večerce, abych si koupil cigarety a něco k snídani, těšil jsem se do sprchy, prostě všechno vypadalo normálně. Večerku vlastní místní vietnamská rodina, chodím tam už pár let, takže se relativně známe tím způsobem, jako znáte místního trafikanta, nebo bábu, co prodává na rohu v lahůdkách. Ti lidé mají můj hluboký obdiv, protože mají otevřeno od sedmi do devíti večer, sedm dní v týdnu a upřímně neznám jediného bělocha, který by tohle zvládl.

Takže když jsem vešel, zjistil jsem, že kromě mojí maličkosti se po večerce pohybuje ještě partička cikánů ve věku 17-25 let, ve složení jedna holka a tři kluci. Věk pouze odhaduji, v tomhle vážně nejsem moc dobrý a klidně bych přisoudil nesprávný věk i jezulátku v jesličkách. Parta tam zřetelně byla za obživou, podle toho jak se motali kolem regálů a snažili se být co nejvíce nenápadní, což samozřejmě vyvolalo zvýšenou pozornost jak mojí, tak majitele večerky. V tomhle opět spatřuji spíše zkušenost, než nějaký rasistický záchvěv – prostě když vidíte partu cikánů, máte spíše tendenci automaticky zpozornět a udržovat si nějakou bezloupežní vzdálenost, než se jim za jásavých multikulturních hesel vrhat kolem krku. Vietnamský majitel povolal pro jistotu ke kase ještě svého syna, parta cikánů zjistila, že vyhlídka na bezproblémové kradení se pomalu začíná vytrácet a tedy se rozhodla, jako jedem rom, že je potřeba jednat, než poměr zlodějů a nezlodějů přesáhne nadkritický počet. Takže se po chvíli ozval jekot vietnamské paní, že kradou a zloděj, načež parta popadla co jí padlo první do ruky a rozhodla se z večerky utéct.

Holce a klukovi se to podařilo, třetího člena bratrstva skolil majitel večerky manévrem, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč amerického fotbalu a poslední člen čtyřlístku zůstal zaseknutý v uličce lihovin. Třetího cikána se snažili udržet na zemi majitel večerky se synem, zatímco majitelka zuřivě telefonovala. Čtvrtý výlupek popadl nějakou lahev z whiskey a otočil se směrem k východu, kde jsem k jeho smůle stál momentálně já, a jediný způsob, jak se dostat ven by byl, kdyby se mu během následujících pěti vteřin podařilo zkonstruovat teleport. Tedy reagoval tak, že odhodil láhev, vytáhl nůž a pokusil se mne bodnout.

Zaútočit chladnou zbraní, na ozbrojeného šermíře, je samo o sobě na zápis na Darwinovu cenu a i když je meč v pochvě, pořád je to věc vymyšlená na to, aby účinně ubližovala lidem. Šel jsem z tréninku, a tedy moje reflexy šli okamžitě cestou oko->ruka, aniž by to braly obvyklou zatáčkou přes mozek. Odrazil jsem útok pochvou, vypálil mi ránu hlavicí co obličeje, vyrazil mu nůž, srazil ho na zem, kde ho pár kopanci donutil se změnit ve schoulené , pasivní klubko s tím, že si matně vybavuji, že jsem na něj řval, že jen ať se zkusí jenom pohnout, protože další záminku jen uvítám, a že mu milerád ještě nějakou přidám. To že jsem mu jeden nůž z ruky vyrazil totiž nutně neznamená, že grázlík u sebe nemá ještě další dva.

Zaregistroval jsem ještě jak před večerkou přistála nějaká auta, a řekl jsem si, že policie je tady, takže jsem se krátce podíval, jak si vede vietnamský majitel večerky a dál hlídal svého zlodějíčka.

K mému překvapení však vietnamská paní nezavolala policii, ale místní vietnamskou komunitu, která se vřítila do večerky se slušnou kolekcí mačet a holí. Za chvíli tedy na prvním cikánovi klečelo si pět členů vietnamské domobrany a třískalo do něj, až se z něj prášilo, a zbytek se vrhnul k tomu „mému“ aby z něj vytloukli duši.

Velmi paradoxně jsem se tedy otočil a pro změnu jsem cikána začal verbálně bránit já, protože místní lidová milice rozhodně nevypadala nato, že by to skončilo jen u pár vyražených zubů. Vyhledal jsem tedy syna majitele, protože ten z celého komanda mstitelů uměl asi nejlépe česky a řekl mu, ať zavolá měšťáky, protože když cikány zmrzačí, či zabijí kouká z toho pořádný malér, který nemusí skončit pouze deportací. Tenhle druh beduínů je pořádně mstivý a tedy bude lepší, ať to odnese tradiční nepřítel, protože si nepřeji ve svém bydlišti zažít válku gangů.

Syn, to akceptoval jako rozumný argument, měšťáci dorazili asi za pět minut, což jsem kvitoval s povděkem. Dali cikánům klepeta, dozvěděl jsme se, že jsme rasistické svině a že nás všechny podřežou a zatím co je jeden policista hlídal, ten druhý šel za mnou, protože jsem se jediný rasově a etnicky odlišoval od zbytku osazenstva večerky. Pověděl jsem mu tedy, co se stalo – i jak jsem reagoval, což policista s pochopením odkýval, protože se jednalo o celkem známé firmy. Když si však prohlédl cikánskou krev na podlaze, z pohledu který mi věnoval jsem pochopil, že by státní aparát nemusel projevit tolik empatie v potírání drobné kriminality. Pohlédl ještě krátce na švitořící vietnamskou domobranu a vyzval mne, ať jdu s ním ven.

Když jsme tedy stanuli venku, zeptal se mne hlasem, který byl rozhodně silnější, než bylo třeba, zda jsem něco viděl, nebo zda jdu náhodou kolem. Pochopil jsem, že mi dává šanci u celé věci nebýt a tedy jsem odpověděl, že jdu zrovna kolem, protože mám obsesi takového druhu, že když vidím modré světýlko, mám nutkání si vzít meč a jít se podívat, co je jeho zdrojem. Policista s úsměvem řekl, že to chápe, že jeho bratr trpí úplně stejnou obsesí a tedy abych si šel po svých, což jsem učinil.

Článek je asi bez poslání, nicméně proběhlé události ve mě vzbudili celou řadu úvah.

Proč sejmout cikánského zloděje rasistické je, ale pokusit se dát flastr vietnamskému obchodníkovi, který jen brání svůj majetek a život rasistické není ?

Jak je sakra možné, že v mé čtvrti žije tolik vietnamců a já o tom nemám nejmenší povědomí ?

A hlavně mne překvapila samotná moje reakce. Tak nějak jsem očekával, že se dostaví nějaký emoční proces – ten člověk mne mohl vážně zranit, nebo i zabít. Nevím, jak to máte Vy, ale skutečně se mi tak často nestává, abych se ocitnul v otevřeném ozbrojeném konfliktu a popravdě je to asi to poslední, o co bych stál. Ale jediné, co mi můj mozek naservíroval zpět byla úvaha, že kdyby bylo víc času měl bych možnost to zvážit, použil bych nejspíš jinou techniku, kterou bych ho odzbrojil a zpacifikoval už v druhém kroku.

Nevím přesně, co to o mě jako o někom s nálepkou rasistovy vypovídá, ale jsem si poměrně jistý jednou věcí. Buď už ten šerm dělám moc dlouho, nebo fakt už potřebuju nějakou ženskou.

Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž – přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy – ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda – a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce – prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není – prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No – popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl „No to si snad děláte prdel.“, kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu – tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se – takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval – mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.

Existují lidé, kteří prožijí celý svůj život bez toho, aniž by se jim stalo něco dramatického, a mezi jejich největší životní dobrodružství se dá počítat například zakoupení měsíční jízdenky. Pak je ovšem druhý druh lidí, kteří nemohou ani přejít z chodníku na chodník, aniž by se to obešlo bez nějaké opičárny, nebo bez toho, aby na ně začal mluvit hořící keř. Ten první druh populace považuji za podstatně šťastnější, i když objektivně vzato, ten druhý princip ve Vás obvykle vyvolá instinkty, které jsou obvykle přisuzovány pouze Rytířům Jedi. Ať se mi to zamlouvá, nebo ne, bohužel bych řekl, že patřím k té druhé straně, a i když dekorační formu světelného meče vlastním, nepovažuji to za úplně spravedlivé.

Ale abych se pokusil dát této abstraktní teorii nějaký konkrétní rámec.

V místě mého starého bydliště jsem měl jednu kamarádku. Bydlela kousek ode mne, a i když byla o něco starší, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Protože měla (a doposud má) podobné sklony jako já vymýšlet, či akceptovat naprosto praštěné nápady – a také je následně realizovat. Užili jsme si tak spoustu legrace a ostudy, která by nejspíš optikou dnešní doby nebyla příliš legální. V každém případě jsme čas od času pořádali společně nějaké komplikované hry pro naše známé, a v jejím případě i výlety, což se přiznám, že já osobně moc nejsem. Součástí těchto akcí bylo i něco dobrého k jídlu, v čemž jsme se stali rivaly v dobrém slova smyslu. Zatímco moje maličkost byla prokazatelně lepší ve věcech jako jsou utopenci, či nějaké minutky, její doménou byla klasická kuchyně, před kterou se skláním v uctivé pokloně dodnes. S pánví mi to prostě vždycky šlo dobře (zejména na svůj forhend jsem patřičně hrdý), nicméně pokud došlo na cokoliv, co bylo třeba obrábět déle jak dvě hodiny, chyběl mi na to potřebný um. Doba se však pohnula, já se přestěhoval pryč a ona také, a to konkrétně za svým přítelem do Kladna.

Tedy jednoho dne jsem svojí známé zavolal, že jeden klient z Kladna si vyžádal mých služeb a tedy, že bychom se mohli sejít někde na kafe. Známá reagovala s nadšením a navrhla mi, že by mohla udělat i oběd, načež jsem reagoval nadšeně zase já. Kamarádka je účetní na volné noze, je pánem svého času a tedy jsem vyrazil o něco dříve, abych sice přijel za klientem včas, ale přitom aby bylo dost času na společenské kratochvíle.

Dorazil jsem tedy do jejího domku krátce před dvanáctou, byl vpuštěn dovnitř, vyobjímán, bylo mi sděleno, že už se to vaří a že to bude segedín. Ani proti jedné věci jsem naprosto nic nenamítal, následoval bezelstně svoji známou do kuchyně, s tím, že než se to udělá, dáme si zatím kafe.

Známá šla nahodit rychlovarnou konvici, ale mne zaujal tlakový hrnec na sporáku, ze kterého jsem měl nevím proč divný pocit. Známá moje zaváhání zaznamenala a dotázala se, co že se mi nelíbí. Vrhnul jsem na syčící hrnec podezřívavý pohled a dotázal se, zda takové věci dělat má. Známá se smíchem řekla, že to je naprosto normální a copak, že se mi konkrétně nezdá. Odvětil jsem, že pokud domácí spotřebiče začnou na moji přítomnost reagovat jako podrážděná kobra, mám sklon k jisté nervozitě, a že Promyku mungo jsem si dnes nechal v druhé bundě. Známá mi řekla, že se nemusím ničeho bát, papiňák že je fungl nový a tedy nemusím mít žádné obavy.

Tedy jsme si sedli v kuchyni, dali si kafe a klábosili, zatímco já po očku papiňák pozoroval. Po chvíli jsme se zabrali do hovoru, já jsem následně sporák i hrnec pustil z hlavy – když po chvíli mi nějaký hlas v hlavě naservíroval, že je něco špatně. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, skočil jsem po známé a srazil jí ze židle na podlahu, aniž bych se obtěžoval nějakým vysvětlením.

Papiňák totiž syčet přestal, následně se ozval zvuk, který zněl zhruba tak, jako když ruský výsadkář odtrhne pojistku z granátu a pak – vybouchnul.

Byla to rána jako z děla, poklice papiňáku proletěla oknem přes plot, kde omráčila sousedovu kozu, po celé kuchyni se zvedlo tornádo, které po nás házelo zelí, kusy masa a cibuli, takže jsem si dokázal velice konkrétně představit, jak se asi cítí neonka, kterou někdo spláchnul do záchodu.

Poté, když se vepřový malström prohnal celou kuchyní, ohodil kompletně stěny i strop, jsem zkonstatoval, že už je po výbuchu a snad už další exploze nehrozí. Následně jsem obvinil známou, že mi zatajila, že se v létě nechala naverbovat k hnutí Tálibán, a počal si vytírat zelí z očí.

Víte – ze šermířské praxe jsem zvyklý na ledacos. Stříleli po mne šípy, vrhali kopí i balvany, pálili po nás z moždíře, a v případě jednoho natáčení na nás dokonce útočil tank. Ale aby po mě šel papiňák, to byla novinka i pro mne.

Vstali jsme z podlahy, zatímco ze stropu poklidně odkapával segedín, takže se to v jistém smyslu podobalo krápníkové jeskyni, a já si obhlédl svůj exteriér. Byl jsem kompletně ohozený od bot až po vlasy, smrděl jsem jako láhev od okurek a tedy mi bylo jasné, že asi dnes ke klientovi už nedorazím. Zavolal jsem tedy, že jsem měl nehodu, ale jsem v pořádku a domluvil si jiný termín. Moc na výběr jsem popravdě neměl – on samotný fakt, že během služební cesty vedle vás vybuchnul kastrol s gulášem, asi těžko někomu vysvětlíte.

Nicméně za pomoci kamarádky jsem ze sebe odstranil většinu zelí, na zbytek dne si vzal volno a vyrazil k domovu, zatímco známá vyrazila k sousedovi poskytnout koze první pomoc.

Zhruba za týden, mi opět volala ona známá, zda nemám cestu do Kladna. Odvětil jsem, že ano, protože jednak můj telefonát slyšela a potom jsem byl také zvědavý, s čím na mne vyrukuje. Kamarádka projevila nadšení a řekla, že tentokrát mne skutečně nejen pozve na oběd, ale hodlá mne i nakrmit. Trochu jsem váhal, ale když mi sdělila, že udělá speciálně pro mne Gumbo, nemohl jsem než souhlasit, protože k něčemu takovému se nedostanu rozhodně každý den.

Pokud to neznáte, Gumbo je takový trochu víc ambiciózní Eintopf, a když vychytáte složení a ingredience, odpálí vás to během jediné lžíce sedm pater do kulinářského nebe. K tomu je ovšem potřeba netrvat dogmaticky na receptuře, ale sem tam něco vynechat, něco přidat a doladit – prostě je to alchymie na takové úrovni, že by i magistr Edward Kelley po přečtení receptury sbalil fidlátka, a s brekem se vrátil zpátky do Anglie. Tedy jsem se rozhodl, že rozhodně přijedu.

Chyba.

Protože mají situace sklon se opakovat, opět jsem při příchodu do kuchyně uviděl na sporáku papiňák, který na mne výhružně syčel a já se tedy známé dotázal, zda tohle myslí vážně a zda se rozhodla tu sousedovic kozu doopravdy přizabít. Známá mne ujistila, že tohle je robustní hrnec z minulého století, že v něm vařila léta a nikdy se nic podobného nestalo a tedy že žádné nebezpečí nehrozí. Položila následně řečnickou otázku, jaká je asi šance, že tlakový hrnec vybuchne hned dvakrát za sebou. Uznal jsem, že tahle možnost je na hranici statistické chyby, vzal si kafe, usedl za stůl, nicméně jsem papiňák po očku stejně sledoval.

Asi to pro Vás bude překvapení – ale za pár minut se papiňák odmlčel, já opět vycítil, že se něco chystá, stačil jsem jen zařvat „Tálibán“ a vrhnul jsem se pod stůl. Známé to docvaklo jen o půl vteřiny později, švihla sebou vedle mne, a už se také kryla za poraženou židlí.

Tlakový hrnec ještě dvakrát zafuněl, což jsem pochopil jako ekvivalent toho, když býk v aréně hrábne kopytem a chystá se zaútočit. Tlakový hrnec udělal totéž, roztočil tu vrchní část podobně jako to dělá kulomet v bombardéru F-14 a zasypal nás palbou vařících ingrediencí.

Nikdy jsem netušil, jakou průraznost může mít letící kus krevety, nebo kulička pepře – ale myslím, že si to rozhodně nezadá s legendárním knihomolem ráže .44. Tedy krčili jsme se pod stolem, kryli se za převráceným nábytkem a bavili se tím, že jsme odhadovali podle zvuku rozbitého skla a keramiky, který předmět z kuchyně byl momentálně zasažen.

Bubnová palba trvala předlouhých šest a půl minuty, než se papiňák emociálně vyčerpal, došla mu munice, odfoukal i zbytek páry a ztichnul. Asi mu prostě to Gumbo nějak nesedlo.

Dotázal jsem se tedy známé, zda uvažovala o tom, že by si namísto kuchyně pořídila protiletecký bunkr a prohlásil jsem, že se k jejímu domku příště přiblížím jen tehdy, pokud mi slíbí, že všechno, co vydává nějaké zvuky, nahází do hluboké jámy, zasype to nehašeným vápnem a zatíží dvoutunovou náhrobní deskou. Známá obhlédla rozstřílenou místnost, řekla, že to zváží a příště radši zajdeme někam na pizzu.

Ten den jsem ke klientovi nakonec dojel bez úhony a stejně si myslím, že se Kladeňačkou rád uvidím vždycky.

Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné. Pokud na Vás něco začne syčet, rozhodně se to s Vámi o jídlo nepodělí – a pokud ano, měli byste si raději místo kuchyně pořídit protiletecký kryt.

Asi bych se shodl s většinou z Vás, že pondělí bývá ten nejhorší den z celého týdne. Pokud se něco děje v pondělí, zpravidla to nebývá nikdy nic dobrého, své o tom ví i kocour Garfield, a určitě není náhodou, že během pondělka se většinou lidé rozhodnou radikálně dát svému životu nový směr.

Tohle pondělí nebylo vyjímkou a jako obvykle to začalo už od božího rána, které mi spolehlivě stihlo otrávit celý den. Tedy ne, že by se dělo něco až tak neobvyklého. Na pondělí jsem si naplánoval nějaké papírováni, protože to mne na mojí práci baví ze všeho nejméně a to do takové míry, že mne to nebaví vůbec. Takže jsem s povzdechem začal tahat šanony, vyplňovat různé formuláře a statistiky, když mi do toho přišel email od Evy. Docela mne to překvapilo, protože jsem celou věc považoval za uzavřenou, a tedy jsem tak nějak předpokládal, že půjde něco technického – jako například, kdy se staví pro zbytek svých věcí. Nicméně mne Eva v emailu informovala, že už je sice v Čechách, nicméně na mne nebude mít čas až do konce listopadu – a to bylo vše. Celkem užitečně mi to otrávilo zbytek dne, protože ať jsem si představoval cokoliv, tohle jsem moc nepochopil a popravdě nad obsahem sdělení vlastně dumám doteď.

Dlužno ocenit Evinu důslednost, protože si skutečně od srpna čas neudělala, takže rozhodně neplácá do větru a tedy jejím prohlášením se dá přisoudit jistá váha. Každopádně jsem pocítil potřebu přijít na trochu jiné myšlenky, než jsou záhadné vzkazy a statistická agenda, a řekl jsem si, že se podívám na nějaké zprávy.

Víte, já zprávy moc nesleduji. Většinou se stejně nedočtu nic, co by mne nějak potěšilo a na to, abych se cítil otráveně, mi bohatě postačuje reklama v televizi. V tomhle případě jsem ovšem nestačil zírat, protože mi přišlo, že nejspíš bydlím v jiném vesmíru, než všichni ostatní.

Takže co jsem se během dopoledne všechno dozvěděl.

Tak předně Andělína má zaděláno na průser poněkud většího kalibru, a trochu už to nestíhá cenzurovat. Osobně si nemyslím, že tohle všechno pořádá z dobroty duše, či naivity, protože tak pitomej, nemůže být prostě nikdo. Pokud byl záměr celou zemi sjednotit, tak klobouk dolů, protože to rozhodně vzala za správný konec. Četl jsem hodně úvah na téma nalákání elit z třetího světa do Evropy – což se tedy rozhodně povedlo – nicméně s tím importem inteligence to nebude zase až tak slavné, protože mám dojem, že to v drtivé většině jsou chytřejší i kvasinky.

Nechci celou věc nijak bagatelizovat, ale mám silný dojem, že v tomto případě jde o prostý zákon akce a reakce a zejména reakce na sebe patrně nenechá dlouho čekat. Jedinou otázkou v tomto případě zůstává, zda ne jestli – ale kdy se bude ozývat palba z obou stran hranice, protože silně pochybuji, že k podobným „přehmatům“ nebude docházet i v budoucnu. Poslední kapkou do emigrantského kýblu splašek byl tento článek, po kterém se mi udělalo natolik nevolno, že mi vydrželo papírování, jako ta lepší alternativa, další hodinu a půl.

Když jsem se poněkud zotavil a našel odvahu na další zprávy, přihrál mi kolega následující článek. Myslím, že paní z Anglie určitě nebude nominována na matku roku a bohužel je živým důkazem toho, že důsledná ideologie vám dokáže vypatlat mozek důkladněji, než vykouření půl kila hašiše.

Poněkud otřesen jsem se vrhnul na domácí zprávy a moje důvěra ve státní aparát obdržela další torpédo, do mého již tak málo valného mínění ohledně justice a zákonodárců. Nejprve jsem se dozvěděl, že se Ministerstvo financí rozhodlo potrestat i vozíčkáře, protože mají podle všeho peněz na rozhazování a kdyby tak neučinilo, chudáci z neZiskovek by mohli psychicky strádat. Následně jsem se dozvěděl, že když někomu něco rozmlátíte na kaši, je to v podstatě v poho a nejenom, že se Vám nic nestane, ale v případě, že jste cikán, nebo afričan, patrně za to v budoucnosti ještě obdržíte i Řád Bílého lva. Ale co mne naprosto dorazilo, byl závěr policejních profesionálů ohledně tohoto případu. Nevím, byl bych docela rád, aby si napříště dělali prdel z plastelíny a ne ze mě, protože tohle už mi přišlo hodně přes čáru. Sice jsem o podobně rafinovaných sebevraždách už slyšel, ale vždy se jednalo o velmi rafinované sebevraždy z řad romské komunity a většinou se také nalezl očitý svědek, kterému se cikán na jeho nůž, naprosto bez příčiny, několikrát a opakovaně vrhnul sám.

Pondělky prostě nestojí za nic a myslím, že zprávy, které mne ten den potkaly tomuto duchu plně odpovídají. Jediné, co jsem shledal ten den alespoň trochu zajímavým byl tento článek, ale to nechám na laskavém čtenáři, aby si utvořil svůj úsudek sám.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Pokud se zeptáte deseti různých lidí, kterého známého tvora považují za nejzákeřnějšího, zpravidla dostanete deset různých odpovědí. A když k tomu, ještě budete specifikovat, že se jedná navíc o zvíře, nejspíš to dopadne úplně stejně, protože jsou sice něco jako archetypy, ale osobní zkušenost většinou bývá k nezaplacení.

Spousta lidí si dala spoustu práce se psaním bajek, kde se dozvíte něco ošklivého o hadech, štírech, liškách, nebo podobné žouželi, nebo pokud jste založeni více prakticky, nejspíš vám vyvstane na mysli něco v podobě klíštěte, nebo vosy. Jeden živočich je však opomíjen neprávem, i když jeho škodolibost a zákeřná taktika, uplatňovaná vůči lidem téměř hraničí s virtuozitou, a kdyby bylo možné podpásovky převést na lidské poměry, byl by ve zvířecí říši významem nejspíše někdo, jako Steve Jobs.

Zatímco, když Vás sekne kočka, nebo trkne los, většinou k tomu má nějaký důvod, kdežto tenhle tvor naprosto klame tělem, protože zrovna od něj by nějakou zákeřnost člověk zrovna neočekával.

Ale jak jsem k tomuto poznání přišel.

V létě jsme měli šermířské soustředění, které se pořádalo na chatě jednoho člena skupiny. Chata je na odlehlém místě a patří k ní také poměrně rozlehlý pozemek, přišlo nám to jako ideální místo pro pořádání něčeho takového, jako je systematicky se navzájem ohrožovat celou řadou chladných zbraní. Tedy přijeli jsme, rozbalili stany a začali rokovat o průběhu soustředění. Majitel chaty se ještě krátce zmínil o tom, že s námi bude sdílet společné prostory ještě jeden predátor a sice Máň, tak abychom dávali pozor a nějakým nedopatřením ho například nezašlápli. Máň byla suchozemská želva, která byla veliká zhruba jako kolo od tatrovky a těžká jako litinová kamna a jediný způsob jak jí ublížit, by bylo zalít jí do betonu, což v průběhu soustředění postupně zatoužili udělat všichni členové skupiny.

Máň získal svoje jméno tak, že když to ještě nebyl samohybný bunkr, předpokládalo se, že je holka a tedy Máňa, nicméně postupem času se přišlo na to, že tomu tak není , a bylo tedy třeba radikálně pozměnit jméno, aby z toho Máň neměl nějaké psychické újmy. To se zřetelně zrovna nepovedlo, nicméně nám bylo řečeno, že si ho nemusíme všímat, že si bude capat po pozemku, baštit co najde a nijak nás nebude obtěžovat.

Máň byl očividně jiného názoru.

Když jsme vstoupili na pozemek, vytáhl hlavu co nejvýš to šlo, a velmi zkoumavě nás pozoroval, takže to trochu vypadalo, jako když si periskopem naměřuje svojí budoucí oběť německá ponorka U-boat. Trvalo to nějakou chvíli, a pak nejspíš dospěl k závěru, že se mu nelíbíme ani trochu a rozhodl se, že nám to dá během následujících třech dnů pořádně sežrat.

V tu chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, což se zpětně ukázalo jako chyba. Máň byl sice želva, ale taky pěkná svině, měl to zřetelně dobře promyšlené a začal realizovat svoje diverzní akce. První věc, kterou udělal, bylo to, že si počkal, až postavíme stany, a zmizíme podle plánu soustředění pryč. Pak vlezl do stanu kamarádky, otevřel jí krosnu a prokousnul jí láhev s mlékem. Pak zase odpajdal pryč, takže když po pár hodinách kombinace vedro a mléko uprostřed oblečení udělalo svoje, mohl si udělat první z celé řady pomyslných zářezů. Stanům vůbec věnoval pozornost, podařilo se mu celkem běžně vytrhávat kolíky ze země a dokonce jeden stan uprostřed noci zbourat. Šermíři bývají cvičení sice na různé věci, ale málokdy počítají s tím, že se jim uprostřed spánku na hlavu zřítí strop.

Další jeho poměrně oblíbenou činností bylo, že si počkal, až někdo bude muset na záchod, pak si lehl před dveře, zatáhl hlavu a končetiny a číhal. Nevím, jestli jste někdy zakopli o želvu, ale ta mrcha má pěkně ostré hrany, takže se Máňovi nezřídka podařilo překvapeného člověka sestřelit na podlahu. To jsme poznali podle toho, že jsme slyšeli ránu jako hrom a následně pak nadávky – nicméně tohle se mu dařilo docela pravidelně, protože když jde člověk ze záchoda, číhající želvu zpravidla neřeší.

Máň nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby nás ohrožoval – mezi jeho oblíbené činnosti například patřilo, že se potichu přiblížil zezadu a hryznul někoho do paty. Želvy, když o to stojí dokážou být tišší, než nadržený panter a že takový kousanec pořádně bolí, o tom není třeba se zmiňovat. Také nějakým způsobem vždycky věděl, kdy je na stole nejvíc skla, nebo věcí, které se dají rozlít, nebo převrátit, pak do stolu drcnul a kdyby se želva dovedla zlomyslně pochechtávat nahlas, Máňův výraz by tomu patrně odpovídal.

Poslední kapkou byl však želví pokus nás vydeptat psychologickou válkou. Máň si počkal, až všichni usnou, pak na sebe vzal kovovou židli a začal jí před sebou sunout po betonu. Byl to neskutečný kravál, vůbec jsem nevěděl, že tlačený nábytek je schopen takových zvuků o takové intenzitě. Nakonec vždycky někdo vyměknul, a židli z Máně odstranil – jen proto, aby se celá situace tak třikrát za noc opakovala. Tohle želvákovi procházelo dvě dlouhé noci, načež když to zkoušel i tu třetí, vyletěl ze stanu majitel objektu, řval, že se už nenechá šikanovat nějakou debilní želvou, vrhnul se na Máně a otočil ho na záda. Máň z toho byl docela vyrvanej, očividně podobnou protiakci nečekal a tu noc už sólo na zahradní nábytek neprovozoval.

Následující den se želvák tvářil, že se žádná z událostí nikdy nestala a ostentativně nás ignoroval, takže zbytek soustředění už proběhl beze ztrát.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé: nevěřte bajkám, protože želvy jsou pěkně zákeřné bestie a celou dobu to na nás všechny jenom hrajou.

Když jsem si dnes ověřoval téma dnešního článku, musel jsem konstatovat, že policejní cenzura funguje skvěle a nikde jsem o incidentech, o kterých chci dnes napsat, nenalezl ani zmínku.

Ale abych byl konkrétnější.

Faktem je, že asi málo co potěší víc, než neštěstí bližního a jakkoliv z toho pak můžete mít morální kocovinu, většinou jste rádi, že se podobná věc stala jemu a ne Vám. Tohle myslím platí absolutně v případě, že se jedná o úraz, nebo dokonce o úraz pracovní. Je pravdou, že se někdy jedná o naprosto nepředpokládané situace, a i když se reakce aktérů zdá zpětně poněkud podivná, otázka zní – jak bychom se asi zachovali my, být na jejich místě.

Z minulých příspěvků je asi zřejmé, že s tématem katastrof už jsem do jisté míry obeznámen, a tedy mne nijak nepřekvapil fakt, že se podobná věc stala. To, čím jsem byl překvapen bylo, komu se taková věc může přihodit, protože u tohoto známého bych něco podobného nikdy nepředpokládal.

Tedy jednoho dne jsem kvůli jedné akci potřeboval doutnákovou mušketu. Akce jsem se zúčastnit chtěl, protože mne pozvali známí z Ostravy, chyběl jim člověk do počtu a tedy ani jedna ze stran nechtěla propást záminku k nějaké společenské ostudě. Zavolal jsem tedy známému, zda bych si mušketu směl vypůjčit, s příslibem, že mu ji vrátím samozřejmě vyčištěnou a bez jediného škrábnutí.

Je mi jasné, že se pozastavíte nad tím, jak je možné, že takovou věc každodenní potřeby, jako je černoprachová pěchotní mušketa nemám ve svém inventáři – ale na svoji obhajobu musím říct, že Třicetiletá válka mne nebaví a tedy jsem se pořádně tímhle směrem nikdy pořádně nevydal. Každopádně bylo mi jasné co žádám (protože zbraně – a to ty šermířské nevyjímaje – se zásadně nepůjčují) a kdybych onoho kamaráda neznal skutečně dlouhá léta, nejspíše bych se setkal s odmítnutím. Nicméně kamarád na telefonu odvětil, že to není problém, ať se pro ni zastavím, protože je momentálně doma na nemocenské. Tedy jsem sedl do auta a vyrazil za ním za Prahu.

Můj kamarád je vyjímečný hned v několika ohledech. Kromě toho, že je to šermíř a cvok, je poměrně dost těžko přehlédnutelný. Měří něco přes dva metry, jsou to v zásadě dva metráky svalů a díky svojí vizáži by i šéf Hells Angels dal dva přední zuby za to, kdyby se tento můj kamarád rozhodl podat k nim přihlášku. Kromě toho, že je to šermíř, ještě jako koníček provozuje MMA, zúčastňuje se takových věcí jako survival víkend a povoláním je policista. Zkoušel se dostat dokonce do URNA, nicméně tam ho nevzali, nejspíše proto, že by asi bylo poměrně snadné se do něj strefit. Nicméně nezahořkl a je teď napůl úvazku u nějakého oddílu těžkooděnců, který má sloužit k potlačování demonstrací. Mluvím o tom proto, že pokud je někdo připravený čelit konfrontaci a nebezpečí, je to právě on – a nebo jsem o tom až donedávna byl přesvědčen.

Takže jsem zazvonil u jeho dveří a čekal, než mi přijde otevřít. Trvalo to až nepřiměřeně dlouho, a když otevřel, docela jsem se vyděsil. Na nemocenské totiž byl zjevně proto, že jeho obličej byl prakticky jedna černofialová podlitina, čelo a nos měl olepené náplastmi a namazané takovým tím zeleným blivajzem – prostě vypadal jako někdo, kdo se pokusil zaútočit na demoliční kouli, obličejem napřed. Pozval mne dál, udělal kafe a vymotal mušketu z deky – a zatímco tohle dělal, samozřejmě jsem se ptal, jak se tohle proboha mohlo přihodit. Následně mi vylíčil celý den a kdybych živý důkaz neměl před sebou, byl bych přesvědčený, že se jedná o nějaký hodně nepovedený vtip.

Tedy začalo to ráno tím, že mého kamaráda zavolali na Žižkov k nějakému podezřelému zápachu. Přijeli tedy na místo, podle nosu poznali celkem zřetelně, že se zřejmě jedná o nějaké úmrtí a vyrazili dveře. Tam skutečně našli nějakou zemřelou starou paní v křesle, což je sice smutné, ale takové věci se prostě stávají. Zavolali tedy pro někoho, kdo odveze tělo, neshledali nic, co by ukazovalo na něco jiného, než přirozené úmrtí a vyřizovali formality. Maníci s černým pytlem přijeli a po několika manévrech mrtvé tělo zabalili. Protože paní byla dost při těle i po smrti, rozhodli se ji naložit na nosítka, ale také ji připoutat a použít kolečka, aby jim tělo z nosítek neuniklo. V domě nebyl žádný výtah a tedy chlapci se rozhodli použít schody. Kamarád šel tedy před nimi, aby jim zajistil volný průchod – když se nosítka náhle jednomu z maníků sesmekla, nosítka poskočila, a přední kolečka se složila. Stačil ještě zahulákat na výstrahu a už se nosítka jala mojeho kamaráda ze schodů pronásledovat. Byla to scéna jako z Inadiana Jonese a jakkoliv byla celá situace tragická, mělo to nepochybně i filmový podtext. Kamarád prchal schodištěm, za ním se řítila naložená nosítka, všichni křičeli – prostě zajímavě strávené dopoledne. Na poslední chvíli se kamarádovi podařilo zahnout na schodech trikem, jakým používá při svých akcích Batman, vozík s nákladem však pokračoval dál, proletěl oknem mezipatra a přistál na střeše garáže na protějším dvorku. Kamarád byl rád, že se vyhnul probodnutí naloženým vozíkem, nakonec nosítka ze střechy nějak dostali a on se vrátil na stanici vyplnit papíry.

Odpoledne toho dne měl hlídku – tedy zevloval v policejním autě a čekal, zda se bude někde něco dít, aby se případně mohli s kolegou do celé akce aktivně zapojit. Nečekali dlouho, za chvíli se skutečně ozvalo rádio, že městem jede nějaký maniak v BMW a podle toho jak jede rychle a nebezpečně, je buď opilý, nebo pod vlivem drog. Vyrazili tedy stíhat s ostatní policií delikventa, a za chvíli ho skutečně měli na dohled. Nastala honička jako z éry CI5, pneumatiky kvílely, sirény houkaly, prostě akční scéna jako z televize. Po nějaké chvíli napadlo kamarádova kolegu, který řídil, že by do bavoráka mohli ťuknout a tím se pokusit ukončit tuhle šílenou honičku dřív, než někdo přijde k nějaké úhoně. Protože byl muž činu, udělal jak řekl, BMW se nárazem roztočilo jako zhulený derviš, podseklo nějaké lešení a s ránou se zastavilo o budovu, kterou se momentálně někdo snažil opravovat. Bohužel, policejní auto podrazilo i zbytek lešení, které se na něj s rachotem sesypalo a skoro pohřbilo mojeho kamaráda i s kolegou, pod vrstvou trubek. Řidič BMW měl nejspíš v žilce něco na bázi raketového paliva, protože vskočil ven a zdrhnul směrem k lesu, kde byl později dostižen jinou hlídkou. Nicméně – jakkoliv to vypadalo ošklivě, když hasiči odstranili lešení a vystříhali pokroucené plechy, kamarád i jeho kolega vylezli z auta naprosto nezraněni, pokud pominu pár modřin, které utrpěli při nárazu. Byl to skoro zázrak, protože se zřejmě nestane každý den, aby se na vás sesypala půlka Třineckých železáren a odkráčeli byste následně domů po svých.

Kamarád usoudil, že ten den už bylo nebezpečí dost, a tedy se rozhodl přijít na jiné myšlenky. Sbalil se tedy a šel na šermířský trénink. Jak asi tušíte, že kdo má být zastřelen ten se neutopí a tedy když se objevil v tělocvičně, jeho šermířský kolega projevil nadšení, že přišel konečně někdo, kdo nemá strach. Dále ho seznámil s tím, že si koupil nový kropáč a tedy že si postaví souboj na štíty, kdy tuhle věc může použít. Kropáč je taková ostnatá koule na tyči, vypadá to docela nebezpečně a také to nebezpečné docela je. Kamarád moc nadšený nebyl, nicméně souhlasil a tedy začali nacvičovat. Jsou prostě dny, kdy by člověk vůbec neměl vstávat z postele a takový kamarádův den byl právě tento. Tedy zhruba po pátém úderu kropáčem se koule odtrhla od rukojeti a pokračovala v plné rychlosti na kamarádovu hlavu. Naštěstí zafungovaly reflexy, na poslední chvíli odrazil ostnatou kouli štítem, ta proletěla tělocvičnou a zasekla se do parket. Majitel kropáče, který byl v tu chvíli vyděšený ještě o něco více, než kamarád přispěchal z omluvou, která samozřejmě byla akceptována, protože se zjevně jednalo o nějakou výrobní vadu. Omlouval se neustále a nabídl jako kompenzaci pivo a panáka po tréninku v blízké hospodě. Kamarád to s radostí akceptoval, protože po takovém dnu panáka potřebuje prostě každý. Zbytek tréninku se už obešel bez incidentu, tedy se sebrali, že půjdou na toho panáka. Kamarádovi se ulevilo, že už den končí, vzal bezelstně za kliku hospodských dveří, otevřel je, přiletěl popelník a kamarád se probral až v nemocnici.

Bohužel dodnes netuší o co šlo, a zřejmě se v balistické dráze vrženého skleněného masívu ocitnul naprosto náhodou, když si nějaká místní omladina vyřizovala svoje spory, nicméně z celé věci vyplývá jednoznačně jedna jediná věc.

Měli byste dát na znamení, protože když je budete ignorovat, někde na vás určitě číhá popelník a je mu úplně jedno, že jste momentálně nekuřák.

Svět dovede být pěkně nejisté místo, a to, že pojmete nějaký úmysl, naprosto neznamená, že se věci budou odehrávat podle Vašeho přesvědčení. Abych uvedl nějaký příklad – když tedy třeba vyrazíte s puškou na lov kanců, v žádném případě není dané, že si odvezete zastřeleného kance sebou zpátky domů. Naopak, tahle možnost je ta nejméně pravděpodobná.

Při troše štěstí si domů přivezete tak kapra, lehce raněného do ploutve, a v těch horších případech broky v levé půlce zadku, nebo (jak se stalo sousedovi na chalupě) dokonce kapavku.

Považuji to celkem za logické, a za pravdu mi dal i můj kamarád, který mne v sobotu vytáhnul za Prahu, na rockový koncert. Protože lidé fungují na základě předpokladů, a nikoliv fyzikálních zákonů, cestou na hudební produkci mi v autě pověděl historku, která mne jednoznačně nasměrovala na téma dnešního článku.

Ale postupně – o příhodě mého kamaráda se zmínit musím, protože s celým článkem souvisí.

Můj dlouholetý kamarád je také ajťák, ale na rozdíl ode mne pracuje pro jednu nadnárodní korporaci. Korporace má ve zvyku čas od času pořádat okázalé akce pro zaměstnance a tedy se rozhodla, že pro utužení kolektivu, team building a vůbec, bude nejlepší věc maškarní bál. Tedy zaměstnanci naklusali povinně v kostýmech k řízenému veselí, stejně jako můj kamarád, který na tohle zrovna moc není. V tomhle se celkem lišíme, já bych osobně podobnou příležitost k ostudě nevynechal, ale prostě každý to máme posazené jinak. Nicméně dorazil v nějakém podivném kostýmu z půjčovny, sebral ze stolu nealko a vyčkával, až mu vyprší doba kolektivní legrace a bude se moct vrátit domů k rodině. Protože se docela nudil, pozoroval kostýmy spolupracovníků. Většinu z nich dokázal identifikovat, nebo alespoň odhadnout, až ho zaujal jeden jeho kolega, se kterým si moc nevěděl rady. Kolega přišel v županu, trenýrkách a teniskách – kamarád dumal nad tím, zda přišel jako Charlie Sheen, nebo Big Lebowsky – ale to v zápětí zavrhnul, protože kolega na sobe neměl žádné tričko. Nakonec mu zvědavost nedala a šel se tedy zeptat, jakou že to postavu vlastně kolega představuje. Tedy na dotaz, co je to vlastně za masku, župan zakoulel očima a odpověděl, že samozřejmě Loki.

To mojeho kamaráda znejistilo ještě o trochu víc, nicméně řekl, že zpodobnění severského mytologického božstva v županu a trenýrkách je docela netradiční, načež župan naštvaně praštil s pivem o stůl, zařval na kamaráda „Locki Balboa, kleténe!“ a nasupeně oddusal pryč.

Kamarádovi z toho sice bylo všelijak, ale jakkoliv to bylo hnusné, já jsem se tlemil ještě po zbytek jízdy.

Nicméně, připomnělo mi to zážitek z minulého léta.

V té době jsme se s Evou ještě velmi výrazně přátelili a tedy nebylo nic divného na tom, že jsme společně podnikali nějaké iracionální akce. Eva byla v té době prdlá tím vzácným způsobem, který mne fascinoval, nebyla ještě menežr a bylo to období zážitků, které se myslím hned tak nezopakují.

Tedy jednoho dne mi Eva řekla, zda bychom nejeli na ryby. V tu chvíli jsem docela zpozorněl, protože v tomto napohled nevinném prohlášení jsem mohl čekat opravdu cokoliv – od toho, že Eva dostala chuť na sushi, až po to, že nás oba přihlásila do tříměsíčního kurzu harpunování velryb v Norsku.

Namítl jsem, že ryby nejím, nedůvěřuji ze zásady nikomu, kdo dělá soustavně takovej kravál a vyjádřil jsem pochybnost v tom smyslu, zda se dá na místních sladkovodních rybách vůbec bezpečně jezdit. Dále jsem podotkl, že si nejsem vědom toho, zda má vůbec kapr nějakou mechanickou brzdu, a informoval jsem Evu o skutečnosti, že pokud nějakou rybu při řízení nabourám, nevztahuje se na to moje povinné ručení. Eva, která na podobné debaty byla zvyklá, kontrovala, že v Amazonii se už nestřílí tolik, jak informují média, a fakt, že tam jedeme pod kolonkou “ živá návnada“, je čistě jenom formalita a že piraně mají naprosto nezaslouženou pověst.

Řekl jsem tedy, že dobrá a o co přesně by mělo jít. Eva mi sdělila, že jí a tedy potažmo nás oba, jeden její kolega pozval na víkend pod stan na chytání ryb. Že zdědil nějakou neobyvatelnou chalupu v jižních Čechách, s chalupou zdědil i rybník a tedy že by ho rád otestoval. Namítl jsem, že proti víkendu pod stanem celkem nic nenamítám, nicméně ani jeden z Nás rybařit neumí a kromě toho nevlastníme ani žádné rybářské vybavení, tedy pokud se za něco takového nedá pokládat halapartna, nebo luk a šípy. Eva odvětila, že to není potřeba, protože Karel, jak se její kolega jmenoval, Nám veškeré vybavení zapůjčí a ukáže nám, jak se to dělá. Ještě dodala, že se jedná o rybaření sportovní a pokud by se nám nějakým nedopatřením snad podařilo nějakou rybu chytit, vrátíme jí zpět do vody a nejhorší tedy co ji čeká bude fakt, že si bude mít kam umístit piercing.

Tedy jsem souhlasil, jen mne ještě Eva upozornila, že Karel má poruchu řeči, tak abych s tím počítal a vyvaroval se případně něčeho netaktního, což jsem přislíbil.

Takže jsme se jednoho pátku sešli s Karlem a jeho slečnou, rozbalili stany, já jsem rozdělal oheň a Karel do Nás počal hustit rybářskou teorii. Bylo to trochu komplikovanější, alespoň z mého úhlu pohledu, protože Karel skutečně vadu řeči měl, namísto „r“ používal „j“, což ve mě chvílemi vyvolávalo lehký zmatek. Celkem v pohodě ještě bylo, když Kajel (tohle nijak nezlehčuji, tak se mi totiž skutečně představil) hovořil o tom, jak jyby dokážou být pořádně pjohnaní pajchanti, nebo používal rybářskou terminologii.

U některých věcí jako třeba pjuty, nebo pajuka, můj mozek ještě stíhal dosazovat správná písmena, nicméně když se Kajel rozhovořil o tom, jak byl plavat s jejnoky na Jivijéře, a jak to bylo čupj, přiznám se, že jsem se chvílema už docela ztrácel. Nicméně Kajel nás za večer seznámil se vším, co budeme následující den potřebovat, hodil rybářské pruty pod plachtu s tím, že je pozdě a půjdeme spát, protože jáno je na jybaření nejlepší.

Usoudili jsme tedy s Evou, že zalezeme do stanu a vyčkáme běhu věcí příštích.

Ráno mne vzbudil zvuk zipu z vedlejšího stanu, protože pokud spím někde venku, instinkty většinou automaticky přebírají rozhodnutí za mne a to bez ohledu na to, kolik můj organismus předchozí večer absolvoval alkoholických špumprnáglů. Eva ještě spala, já si užíval klidu ticha, když se náhle ozvalo:

„Kujvííííí. Ukjadli mi pjutýýýý!!!!“

Z toho jsem pochopil, že Karlovi někdo zcizil během noci polovinu rybářské výbavy, což se následně potvrdilo jako pravdivé. Karel byl pochopitelně hodně naštvaný, nicméně prohlásil, že má nějaké náhjadní pjuty v bajáku, že pro ně zajede, protože přeci nepjojebeme zbůhdajma celej víkend.

Protože byl muž činu, skutečně se za půl hodiny vrátil s náhradníma rybářskýma prutama, rozdal nám je a řekl, že nám ukáže, jak se to má dělat.

Tedy se rozkročil, že nahodí, napřáhl se, a na první švihnutí sestřelil ze vzduchu racka.

Nebudu Vás už dále unavovat, jen se omezím na sdělení, že racek, který měl tu smůlu a zrovna letěl okolo bylo to jediné, co se našemu kolektivu podařilo za ten víkend ulovit, když nepočítám to, že Eva vyhmátla pár neopatrných lesních jahod.

Poslání z dnešního článku je asi jediné, jak jsem zmínil už v úvodu. Svět je prostě značně nejisté místo a i když máte v arzenálu záložní řešení, není vůbec jisté, že Vám to bude něco platné.