Dnešní příspěvek nebude asi tak obsáhlý jako obvykle a má to celkem prozaický důvod. Poranil jsem si totiž ruku a s hybností to momentálně není žádná sláva – takže budu psát, dokud to půjde a je tedy možné, že články nebudu stíhat vydávat v termínu.

O co tedy dnes půjde: dnes bych se zaměřil na to, jak politická korektnost dokáže zaskřípat i v tak neprůstřelném tématu, jako je Sherlock Holmes. Opět se zde dá vystopovat ona zázračná hranice konce logiky a vkusu, protože po roce 2000 se zde normalizátoři z Hollywoodu pokusili hned o pár pěkných podrazů, o kterých se zmíním.

Filmových a seriálových zpracování nejslavnějšího detektiva jsem napočítal přes 180.

Je to docela úctyhodné číslo.

V drtivé většině se však autoři drží původního konceptu, Sherlock Holmes a jeho věrný přítel doktor Watson málokdy vytáhnou paty z Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Pominu nějaké pokusy o animované série, a také japonské zpracování pro mne nemá valnou váhu – nicméně před rokem 2000 mají jeden společný rys, a sice to, že se více, či méně drží originálu a nepokouší se implementovat do hlavy diváka něco, co v originálním konceptu není a nikdy nebylo. Narazil jsem vlastně na jedno jediné klišé – Sherlock Holmes i doktor Watson mají většinou podobu postraších gentlemanů a zpravidla jejich nejrychlejší pohyb bývá vhození cukru do šálku čaje. V tomto bodě je zažitý obraz minimálně hodně nepřesný. Většina jejich případů se totiž odehrává mezi lety 1887 až 1893 – a v té době bylo oběma zmíněným gentlemanům něco krátce po třicítce.

Po roce 2000 ovšem vnímám pokusy o nápravu všeho toho, co udělal původní autor špatně, přestože jim není proti srsti zneužít ani příběhy, ani charaktery. Jen je potřeba je tak nějak přizpůsobit politickým manuálům. Za nejpitomější považuji tento pokus, kde dr. Watson zmigroval, nejen z rasy a země původu – ale i z pohlaví. Veterán z Afgánské války, sportovec a bývalý důstojník je nahrazen asiatskou doktorkou a celá série se odehrává v New Yorku 21. století. Síla, co ?

Další pro mne podivný pokus mne také nijak nenadchl, přestože má poměrně dobré hodnocení. Jedná se o tuto sérii – samozřejmě přenesenou do současnosti. Celkem by mne zajímalo, kde pořád scénáristi berou ty stroje času. V tomto případě bych byl o trochu shovívavější, koneckounců, je to anglický seriál a tedy zdemolovat si svého národního hrdinu na jakoukoliv blbost mají svaté právo.

Důvodem tohoto článku je však aktuální filmové zpracování s Robertem Downey Jr. v hlavní roli. Po dlouhé době jsem byl něčím nadšený. Sherlockovi i Watsonovi je tolik, kolik má být, děj i místo, jsou v pořádku. Charaktery jsou podle předlohy, Sherlock je jak geniální, tak nesnesitelně nemožný, Watson není mírně nechápající tupec, ale funguje přesně v knižním duchu – tedy jako ten zodpovědnější element, pokaždé když se jeho přítel vrhne po hlavě do něčeho, jako neřízená střela. Celý příběh lehce zavání steampunkem – což kupodivu nijak nevadí, a je vyprávěn lehce brakovým způsobem – tedy tak, jak byl prapůvodně vymyšlen a napsán.

Co zde ovšem zaskřípe a to velmi je náznak homosexuálního vztahu, mezi slavným detektivem a jeho spolubydlícím. Je to sice duhově znormalizované, ale i také naprostý nesmysl a silně pochybuji, že scénárista nebyl schopen si dohledat status spolubydlícího, nebo poměrně rozšířený tehdejší status staromládenectví. Navíc je to pokus poměrně pitomý, protože dr. Watson svoji heterosexuální preferenci demonstruje zamýšlenou svatbou a sám velký detektiv narazí na svoji nelesbickou famme fatale.

Popravdě netuším, proč to tam nějaký normalizátor považoval za důležité vypíchnout. S příběhem to nic společného nemá, žádnou zápletku to ani neřeší, ani nevytváří . Jako by nestačilo, že byl Sherlock Holmes asociál, podivín, kuřák a narkoman.

Naštěstí duhová linie byla v dalším filmu série vypuštěna, ale i tak to vnímám jako velice nesportovní zásah korektury do něčeho, na čem matláci z Hollywoodu nemají ani stopu zásluh, natož právo implementovat charakteru – který přežil bez jejich přispění více jak dvě století – věci které jsou podle jejich názoru správné a zdravé.

Příspěvek končí bez poslání, protože přiohýbáním charakterů, případně jejich změnou se budu zabývat i v dalším příspěvku. Tedy pokud se mi alespoň trochu zahojí ruka.

Dnes se budeme věnovat opět jednomu ze slepých ramen Hollywoodské produkce, a to jest remakům. Pokud by Vás nebavila číst definice toho, co je remejk – nebo to už dávno víte – opět můžete s klidným vědomím článek vynechat, protože o ničem jiném, než o mlácení tupou slámou, dnešní příspěvek nebude.

Remejk je něco, čím Hollywoodští tvůrci prezentují svoji naprostou tvůrčí neschopnost a zároveň přesvědčení, že když do čehokoliv nalejete spoustu peněz, bude to automaticky lepší, zajímavější a úspěšné. Mýlí se ve všech třech bodech, protože tomu tak nikdy není. Dokonce ani být nemůže už z principu – jakákoliv kopie originálu musí být zákonitě vždy jen horší verzí původního snímku, a to i v případě, že ani originál nebyl žádný zázrak.

Remejky osobně považuji za nejzbytečnější z Hollywoodské produkce, protože i dokument o duševním pohnutí dospívajících žížal v Minessotě, má alespoň hodnotu informační. Remake nic takového v sobě nemá – v lepším případě se jedná o to samé, jen v jiných kulisách a s jinými herci – a v tom horším se jedná o pokus doplněný o nové humory, což bývá zpravidla naprostá katastrofa.

V tomto smyslu jde nejvíc o to, jak moc špatný ten remake ve výsledku bude, a v tomhle případě má pomyslný remakový žebříček svojí vlastní hodnotovou stupnici. Neberu teď v potaz remejky, ve kterých hraje hlavní roli počítačem vygenerovaný hrdina – jakkoliv jsou speciální efekty z minulého století osvěžující, CGI je prostě ve vizualizaci něčeho takového jako dinosaurus, nebo vesmírná bitva strčí do kapsy. Řeč bude spíše o tom, v čem se špatné kopie od originálů liší a proč tomu tak nejspíš bude.

Demonstrovat si to dovolím na dvou případech,a abych nějak ocenil jejich podkvalitu, rád bych upozornil, že se o některých ani wikipedie raději nezmiňuje.

Ve francouzské verzi moc k příběhu, ani k charakterům není co dodat. Charaktery jsou syrově přímočaré i kruté, jejich chování je logické (z jistého zvráceného úhlu pohledu) a vše, co se děje dává perfektní smysl. Americká verze je v podstatě jen horší kopií s tím, že pistole jsou větší a blýskavější, výbuchy červenější, a Nikita úplně pitomá nána, která má pod podlahou jedny sváteční pohorky, určené pouze k tomu, aby skákala na špek každému, kdo jde zrovna kolem. Zatímco Nikita z Francie, je v podstatě krysa zahnaná do kouta a někdo, kdo dostal zabrat až na hranici možností, Nikita z Ameriky je proste polotupá loutka zmítaná okolnostmi, ze kterých z vůle režiséra vyjde s více, či méně pocuchaným melírem. Pokud neznáte obě verze, doporučuji si je pustit v pořadí originál-kopie.

Nelze asi objektivně srovnávat výkon herečky francouzské a americké. Závisí to na mnoha okolnostech a také na tom, zda jí dovolí režie vůbec něco hrát. Nicméně tento pokus o remake dopadl z mého pohledu dost žalostně a pochybuji, že by uspokojil svým podáním někoho chytřejšího, než absolventa základní školy – což je možná v USA ta nejsilnější kupní síla. Nevím.

Některé věci jsou prostě svaté. Jsou natolik svaté, že jakkoliv jsem cynik z povolání, mám je na pomyslném piedestalu dokonalosti – a přes to prostě nejede vlak, mašinka, ani Pendolíno ve Studénce. Perfektní načasování a vypointování francouzského inspektora v podání Petera Sellerse, a jeho grácie geniálního pitomce náhody, se prostě s remakem srovnat nedá. V USA jsou patrně poplatní černošskému publiku, které považuje fekální humor za jeden ze stěžejních pilířů zábavy. Myslím, že kdyby si udělali čas na výlet do Teplického parku, patrně by se museli uchechtat k smrti. Neumím si to jinak vysvětlit. Inspector Clouseau je prostě postava natolik ikonická, že pokoušet se o jakýkoliv rameke je prostě jistá sebevražda – podobně, jako kdyby Vám někdo předhazoval, že chcete vidět nového poručíka Columba v latexu, u tyče ve stripbaru.

Je mnoho špatných kopií – za všechny bych asi jen zmínil komedii Oskar, kde místo Luise de Funese hraje hlavní roli Sylvester Stallone, či nová verze Totall Recall – který je sice narvaný dobrými herci od sklepa až po půdu – ale se stejným výsledkem. Je zde očividné, že tohle nefunguje už dlouho a fungovat nebude, a tedy mi tento smysl snažení uniká.

Příkladů bych asi nalezl jistě víc, nicméně poselství je jediné – Uncle Sam to podruhé stejně dobře nezahraje a je tedy ztrátou času na jeho remejkovou produkci chodit.

Zkoušeli jste někdy psát se sádrou ? Je to zážitek k nezaplacení a k nepopsání. Pod sádrou Vám totiž neustále pochoduje rota dobře organizovaných mravenců, kteří jsou perfektně vycvičení k tomu, aby vám v naprosto nevhodných situacích okusovali nervové vazby. Výsledkem jsou pak naprosto podivné cuky celého těla a podivné úvahy na téma, že vlastně tu ruku zase tolik nepotřebujete, a uhryzat si ji v lokti vlastně není až tak úplně špatný nápad.

Obecně je také doporučovaná metoda pletací jehlice na poškrabání. Popravdě, tohle moc nefunguje, pokud tedy někdo nevymyslel pletací drát s kloubem, gyroskopem a sadou kotvících háků, což by se mohlo hodit, pokud by někdo měl akutní potřebu plést svetr na vesmírné stanici, nebo při volném pádu z výškové budovy.

Tak s tímhle vším jsem se potýkal, když jsem se pokoušel psát dnešní příspěvek. Pravdou je, že jsem dnes chtěl poněkud rozkuchat téma tří mušketýrů – nicméně to ještě nemám pořádně načtené a myslím, že ani mít nebudu. Je to totiž o něco komplikovanější, protože téma historické fikce prostě historickými reáliemi utřískat dost dobře nelze, a navíc se na nich ještě před Hollywoodem docela vyřádil i jejich původní autor. Nicméně nechám si to zatím v šuplíku, abych případně někdy v budoucnu pokazil iluze potenciálních romantiků.

Nicméně to, o čem chci psát s tím úzce souvisí a přiznám se, že jsem okolnostmi byl poměrně udiven, a to ne zrovna příjemným způsobem.

O co tedy šlo.

Kontaktovala mne jedna moje známá. Je asi o deset , či patnáct let mladší (nevím to přesně – nikdy mne nezajímala natolik, abych to měl potřebu nějak detailněji zjišťovat) s tím, že jsem jako ten šermíř, a že má potřebu se něčím podobným stát také, a zda bych jí s tím tedy neporadil. Že teď sleduje v televizi právě tři mušketýry a tedy, že by si přála být něčím šermířkou. Docela mne to udivilo, protože je postavy poněkud zemitější (myslím, že při osobním setkání by to byla jasná Hagridova první volba) a díky jejímu prostorovému řešení mi osobně sedmnácté století pro ni nepřišlo úplně to pravé. V jejím konkrétním případě bych očekával, že se bude spíš ohánět Thorovým kladivem, nebo Gimliho sekerou – a nějaký zvoncový rapír bych považoval jako nejméně pravděpodobnou možnost.

Proč jsem dospěl k tomuto závěru není pro účely článku důležité, ale rozhodně se jedná o věci naprosto praktické povahy, a rozhodně nešlo o pokus sabotovat sny mladé slečny.

Nicméně jsem si komentáře na tohle téma nechal pro sebe, protože věřím na to, že každá tvůrčí špatnost se má podporovat a ať je můj názor jakýkoliv, je to pouze její boj, do čeho chce cpát čas a peníze.

Tedy jsem jí začal vysvětlovat, jak se věci mají. Že je potřeba získat nejprve nějakou tělesnou zdatnost a tu pak dále udržovat, že je třeba najít nějakou školu, či učitele šermu, který ji techniku boje se zbraní naučí, a že pokud chce s nějakou zbraní šermovat, že by také měla nějakou mít. Také jsem podotkl, že se z ní kordista nestane za týden, a že to k něčemu začne vypadat nejdříve za dva roky, pokud tedy bude dřít jak maďar na stavbě plotu proti uprchlíkům. A že tohle všechno, kromě značné dávky úsilí a tvrdohlavosti, také něco stojí po finanční stránce. A to docela dost.

Známá seděla a mračila se. Čím více jsem mluvil, tím více se mračila a když jsem skončil, obeznámila mne se svým viděním světa, který mne docela spolehlivě posadil na zadek.

Z nějakého důvodu je totiž přesvědčená, že když chce být mušketýrem, tak to samo o sobě prostě stačí. Že holek šermířek je málo (v tomto bodu je úplně mimo mísu – není jich sice tolik v poměru k mužům, ale rozhodně se nejedná o nijak ojedinělý jev), a že když to chce, všichni by měli před ní padnout na zadek, automaticky jí půjčit, nebo v lepším případě darovat vše co potřebuje – od kostýmu po zbraně- a navíc o nějakém výcviku, nebo tělesné zdatnosti si můžou všichni jen nechat zdát, protože ona je přece holka a tak to nepotřebuje. A pravila, že je to přece logické a že jí to v podstatě společnost a celý Svět dluží. Poté prohlásila cosi na téma, že to tedy zkusí, ale běda Nám, jestli jí to nebude bavit.

Zejména po poslední větě mi padla čelit až k ponožkám, protože na tohle se fakt toho nedalo už moc co říct.

Nevím, zda je to signifikantní pro tuto konkrétní várku generace, ani zda je to jen ojedinělý příklad – ale docela by mne zajímalo, ve které že to realitě se tato slečna vlastně pohybuje. Technické detaily historického šermu také dnes rozebírat nehodlám – to by bylo asi na delší čtení. Nicméně by mne skutečně zajímalo, kde udělali sluníčkoví soudruzi chybu, že tímto způsobem dokáže vnímat realitu někdo, kdo už má pár let řidičák. Myšlení zparchantělého děcka, v těle dospělé ženy je docela tristní zážitek a doufám, že do budoucna nebudu muset nic podobného absolvovat.

Poslání z dneška je jediné: Neztrácejte čas s pitomci, protože je jen Váš a nikdo Vám ho už nikdy nevrátí.

Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …

Dnešek byl docela unikátní, protože se staly hned dvě věci, které bych rád zpracoval podrobněji.

Vrhnu se hned do té první, protože mi to přijde natolik bizarní, že jsem přesvědčený, že něco podobného se může stát pouze v tomhle státě.

Jel jsem od klienta, když jsem v metru potkal jednoho známého. Tedy jsem mu zaklepal na rameno, abychom si společně ukrátili cestu hovorem. Bylo dost zvláštní, že se už v půl desáté ráno tvářil víc namíchnutě, než pět kilo těsta na chleba, a bylo to o to divnější, protože znám jen velice málo lidí, kteří by byli bez aplikované chemie více v pohodě, než on.

Tedy mne to zaujalo a dotázal jsem se, cože se mu přihodilo.

Známý odvětil, že jede zaplatit poměrně značnou pokutu za napadení veřejného činitele, a následně mi vylíčil, jak že k tomu vlastně přišel.

Pokusím se celý příběh převyprávět pokud možno nezaujatě, protože už vůbec samotný fakt, že se tohle může přihodit, stojí docela za to. Můj známý v tom figuroval pouze v druhé části, nicméně o průběhy části první existují záznamy v podobě protokolární výpovědí samotných protagonistů.

Co se tedy stalo.

Můj známý pracuje jako údržbář jedné administrativní budovy v centru Prahy. Je to jeden z těch hnusných skleníků, kde by se v zimě i eskymákovi při zatáčce zlomil pes, a v létě můžete grilovat rovnou na monitoru, pokud jste tedy na příchuť tekoucího plastu fanda. Každopádně je to sídlo mnoha důležitých kravaťáků, a tedy i já do oné budovy čas od času zavítám.

Protože je to z nějakého důvodu považováno za důležitou zónu, z tamního útvaru Městské policie je tam pravidelně vysílána na obchůzku hlídka, aby v případě výskytu nějakého méněcenného vzorku lidské populace mohli něco Zpomáhat a Zchránit, a tím pádem oko obchodníka by neurážel pohled na někoho, kdo neumí krást v podobně vysokých cifrách, jako oni.

Takže v onen parný den byla na pochůzku vyslána hlídka ve složení – řekněme – Karel a Pepa. Oba měšťáci byli superdůležití, dokonce víc než obvykle, protože ten den se fasovaly na pendrekárně nové pepřáky s vyšší kapacitou.

Nejspíš to bude asi reakce na zvýšenou #přijímací aktivitou, nebo případně tu nepřijímající, podle toho, co momentálně Brusel nařídí jako víc humanitární.

Nicméně duo černých duší si razilo cestu po přiděleném rajónu, pekli se ve vlastní šťávě důkladněji, než muslim na prasečích hodech a tedy pocítili potřebu si trochu oddechnout. Schovali se tedy do stínu v zákoutí velké budovy, aby setřeli pot z pleše a nabrali nových sil. Dali si po cigaretě a s vědomím, že tam nikdo nepáchne ani nohou, protože údržba je na obědě, začali rozvíjet teorie. Po chvilce vzájemné debaty dospěli k závěru, že staré pepřáky znají, ale s touhle novinkou ještě pořádně obeznámeni nejsou. A že by asi nebylo od věci zjistit, jak to vlastně vůbec funguje, chutná a jaký to má účinek. Poté dospěli k závěru, že to prověří asi jako antibiotika, aby byli nějak připraveni v případě, že by zafoukal vítr neschváleným směrem.

Tedy pendrek Pepa tasil pepřák, že cákne trochu do vzduchu a pendrek Karel, že do toho strčí hlavu a uvidí, co to s ním udělá.

Protože to byli oba muži činu, jali se přejít od teorie k praxi. Tedy jeden nacákal pepřák do prostoru a druhý zatajil dech a – nic. Zkoušeli to asi pět minut, s naprosto negativním výsledkem. Ani jeden z pendreků nezaznamenal žádnou změnu, takže oba zkonstatovali, že jde o nekvalitní výrobek, ať do prostoru nacákají pepře, kolik chtějí. Poté dospěli k závěru, že možná to funguje, ale oni dva jsou prostě už na tohle odolní a tedy je to vlastně v pořádku.

Jejich dobrý pocit z nově nabyté zkušenosti přerušil řev a dupot kravaťáků, v různém stádiu opuchlosti a dušení, kteří se všemožně snažili z budovy uniknout, protože ti dva experti prováděli svoje pokusy přímo u sání centrálního rozvodu klimatizace.

Tehdy do celého příběhu vstupuje můj známý, který byl vyslán zjistit příčinu toho, proč je celý barák zaplynovaný lépe, než umývárka z Auschwitzu, a zda -li tomto směru hrozí nějaké další nebezpečí.

Tedy vstoupil přesně ve chvíli, kdy policejní profesionálové, mírně zkoprnění řevem prchajícího davu, se počali dohadovat, co že se to vlastně děje. Když se podíval na prázdné pepřáky v jejich rukou, bylo mu okamžitě jasné, která bije. Dotázal se jich na duševní zdraví, a pak se zeptal, zda mají představu, kolik bude stát zprovoznění klimatizace a vyčištění celé budovy. Poté projevil víru v jejich bankovní konta, a sdělil jim, že tohle platit správa budovy nehodlá ani náhodou, nehledě na fakt, že určitě někdo bude správce žalovat minimálně za ušlý zisk.

Měšťáci poměrně správně pochopili, že z toho kouká průšvih jako vrata od hangáru a začali se zuřivě dohadovat, jak se z nastalé situace dostat.

V tomto případě jejich myšlenkový pochod pouze dovozuji na základě toho, co se pak skutečně stalo.

Měšťáci totiž odhodili pepřáky, vytáhli obušky a prohlásili, že známý je zatčen a pokud bude klást odpor při zatýkání , použijí umírňovacích prostředků.

Byla to zároveň poslední pitomost, kterou ten den udělali.

Známý sice není nijak vysoký, ale je to bývalý paragán, od rameni k rameni deset minut vostrý chůze, celý život je zvyklý něco stavět, nebo stěhovat a v případě, že by na něj z nějakého důvodu zaútočil grizzly, byla by patrně výsledkem jen čerstvá kožešina nad krbem.

Tedy policejní profesionálové se pokusili uplatnit svůj výcvik a umírňovací prostředky, nejspíš aby přítomného svědka přesvědčili o krátkodobém výpadku zraku. Můj známý se však zachoval naprosto necitlivě k jejich taktice, ztřískal je na jednu hromadu a přestal až ve chvíli, kdy kromě sténání a ležení na asfaltu nejevili jiné známky umírňovacího procesu.

Poté se částečně uklidnil, zavolal sanitku a policii, pro změnu státní, aby jim vylíčil pravdivě sled událostí.

Podle mne byl myšlenkový pochod Pepy a Karla následující: Pokusili se ze známého udělat cosi jako obětního beránka – buď doufali, že ho zatčením vystraší a tedy o tom, co se jim povedlo pomlčí, nebo v druhém případě ho přemohou silou a počtem, což by mohlo vysvětlit i použití pepřového spreje. Kdyby neměli tu smůlu, že narazili na tohoto konkrétního člověka, odhaduji, že by jim to dokonce i v pohodě prošlo – protože přeci jen svědectví dvou policistů je vždycky víc, než realita podaná někým ze řad civilistů. Nicméně tím, že státní policie vše zdokumentovala ještě dřív, než Pepa s Karlem přišli k sobě, celé věci dost pomohlo.

Netvrdím, že Pepa s Karlem je běžný vzorek policie – ale to, že k něčemu takovému vůbec může dojít, považuji minimálně za alarmující. Také netuším, zda oba výtečníci ještě u městapa slouží, a také nevím, co se dělo pak následně – v každém případě známý dostal pokutu jako hrom, protože policajt, ať je sebepitomější, nebo sebehorší, je to prostě osoba hájená.

Podle toho, co jsem zjišťoval, tak se nejspíš i příslušný útvar musel chytit za nos, protože za podobný prohřešek je podle zákona i trest odnětí svobody (byť může být podmíněný) a tedy tohle dopadlo ještě dobře. V novinách o tom také nepadla ani zmínka – asi by moc dobře nevypadalo, že dva policisty seřezal jeden neozbrojený maník, který má něco málo přes metr šedesát.

Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné: Pokud budete mít tu možnost, prohlédněte si pořádně nápis na logu městské policie. Může se totiž stát, že jste přehledli něco, co je napsáno titěrným písmem hned pod jejím mottem.

(ale hlavně sebe)

Nejsem zastáncem teorie, že policie celkem nic nedělá. Naopak jsem byl několikrát u toho, že policie projevuje víc aktivity, než je třeba, a o tomhle bude i dnešní příspěvek. Shodou okolností se to celé odehrálo ve stejné budově, jako v minulém článku, jen v o něco jiných patrech budovy. Jako vše, to začalo úplně nevinně.

Byl jsem objednán do zmíněné budovy, abych provedl technický zásah. Ekonomický systém, který spravuji, sice nebyl tím stěžejním, nicméně část firmy z něj odesílala data do toho hlavního systému a tedy bylo potřeba mých služeb, aby si oba systémy porozuměly. V objednávce bylo zřetelně uvedeno, abych se dostavil hned brzy ráno, protože úderem jedenácté bude probíhat požární cvičení a evakuace celé budovy, a tedy bude na dobu neurčitou odstavena elektřina.

A že bych to tedy měl stihnout udělat dříve, než se tak stane.

Není to nic překvapivého, tato cvičení probíhají dva až třikrát do roka, a mají docela reálný smysl. Jak jsem předeslal v minulém článku, budova je jedno velké skleníkové peklo, a v případě, že by se nějaký pomatenec s garderobou z dynamitu rozhodl, že si nedokáže sehnat ženskou jinak, než třeskutým způsobem, je třeba vyzkoušet, zda vše funguje jak má. Správa budovy je však v tomhle případě vstřícná ajťákům a hlásí jim to s předstihem, aby nikdo nepřišel o důležitá data.

Tedy jsem dorazil brzo ráno a v kooperaci s místním IT oddělením se pustil do práce. Podařilo se to dokončit včas, takže krátce před jedenáctou jsme vše vyzkoušeli, IT oddělení konstatovalo, že je vše v pořádku, a rozhodlo se odejít na oběd. Nabídli mi, abych šel také, nicméně jsem měl na odpoledne další práci, takže jsem byl nucen odmítnout. Ajťáci tedy zmizeli pryč, já vyplňoval formuláře a čekal na sekretářku, aby mi je ozdobila razítkem, podle známého pravidla, že čím víc razítko, tím víc papír.

Podle mých hodinek mělo požární cvičení každou chvíli vypuknout, takže když se ozvaly sirény a dusot těžkých bot, překvapený jsem nebyl. To mi vydrželo až do chvíle, kdy jsem zjistil, že nejde o zásah požární, ale policejní.

Po prostoru firmy pobíhala celá řada okuklenců ve vestách s nápisem policie, a s MP5 samopaly v rukou. Docela je obdivuji, za ty lyžařské masky v tomhle počasí, ale asi každé povolání v sobě nese nějaká negativa. Obsadili jediný přístup k výtahům, aby z patra nikdo nemohl odejít, a také požární schodiště pro případ, že by nějaký ozbrojený terorista považoval za logické vydupat dvacet pater do výšky a napadnout je kalachem ze zálohy. Nato vnikli do kanceláře výkonného ředitele, dali mu klepeta a odvedli ho do zasedačky.

Zakuklenci u vchodu poté dostali rozkaz, že nesmí naprosto nikoho pustit z patra pryč, dokud policejní akce neskončí, jeden s policistů v civilu mával nějakým lejstrem na majitele firmy, který vypadal, že ho každou chvíli začne škrtit, houf místních právníků se ho snažili udržet v bezpečné vzdálenosti , já jsem si v tichosti sbalil papíry a čekal jsem, co se bude dít dál.

V tom okamžiku ke mne přistoupil jiný policista v civilu, a prohlásil „Vy jste od počítačů.“

Vynechal Dobrý den, promiňte i otazník na konci věty, tedy jsem reagoval jediným možným způsobem – prohlédl jsem si pečlivě kalhoty a otázal se ho „kde ?“

Policista prohlásil, ať si laskavě přestanu dělat šoufky a zda jsem ajťák. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl tuto informaci zatajovat a řekl jsem tedy, že ano. Policista na mne tasil služební průkaz, zatřepal mi před očima nějakým dalším lejstrem a řekl, že půjdu s ním, protože mi zabavuje z moci úřední server.

To ve mě vzbudilo zvědavost a dotázal jsem se, jak že to přesně hodlá udělat, protože můj server se nenachází v téhle budově, a dokonce ani v tomto městě.

Policista se zarazil a dotázal se mne, zda jsem z místního IT oddělení, načež jsem mu odvětil, že nikoliv, osvětlil jsem mu, že jsem servisní technik z úplně jiné firmy a že jsem tu byl za prací. Policista se nakvašeně zeptal, proč tedy mařím vyšetřování. Odpověděl jsem, že nic takového nedělám, že na pitomé otázky dávám rozumné odpovědi pouze za příplatek, a že už teď mi dluží 360 korun. Policista koulel očima a abych nabídl smířlivé gesto, řekl jsem, že místní IT jsou na obědě, ale že mám na ně telefon a tedy je zkusím zavolat. Policista se trochu uklidnil a celkem slušně mne o to požádal, takže jsem bafnul mobil a vytočil příslušné číslo.

Poté, co jsem šéfa místního IT obeznámil se situací a s požadavkem na jejich návrat, slyšel jsem na druhé straně bolestivé zaúpění, a následně jak zmíněný ajťák urychleně maže pomocí druhého mobilu na dálku z firemního serveru léty nashromážděnou sbírku porna, ve velmi vysokém rozlišení. Nicméně řekl, že za chvíli jsou tam, což jsem sdělil také policistovi před sebou. Pak jsem zavolal ještě k nám na recepci, ať mi další schůzky přesunou na nějaký jiný termín, protože jsem pod policejní kuratelou a netuším, kdy je celá tahle pitomost dočasnou basou pro všechny zúčastněné přestane bavit. Poté jsem požádal sekretářku o kávu, posadil se v recepci a sledoval průběh dalších událostí.

Neumím posoudit, na kolik byla akce profesionálně zvládnutá, protože jsem u něčeho takového byl poprvé a tedy nemám srovnání. Nicméně policie poté, co zajistila neprodyšně patra 20 a 21, kde bylo vedení a střední management, zjistili, že firma má ještě účetní oddělení, které je o dvě patra výš. K tomuto poznání přišli zhruba po dvou hodinách, což při vyšetřování hospodářské kriminality je docela tristní. Za další hodinu pak zjistili, že firma má ještě kanceláře v pátém a šestém patře – ale to se rozhodli vytěsnit, protože jim došli zakuklenci.

Nicméně ve chvíli, kdy místní IT odešli předat server ekonomického systému (což sice zní krásně, nicméně data v něm byla kompletně kryptovaná proti případnému útoku), rozeřval se požární alarm, zhasla všechna světla, rozblikaly se takové ty červené bodovky a vypukl dusot na všech podlažích, protože požární cvičení započalo. Policisty to docela rozhodilo, protože něco podobného nečekali, nicméně sevřeli pevně samopaly a poslušní rozkazu vyčkávali věcí příštích.

Ty dorazili v podobě hasičů asi za dvacet minut, dotázali se, cože tu všichni blbnou a proč čtyři patra plná lidí ještě nejsou z budovy venku. Velitel policejního zásahu nastoupil na požárníky, oznámil jim, že nikdo nikam nepůjde, dokud policejní zásah neskončí a dál o tom odmítá vést diskuzi. Hasiči toto sdělili veliteli svého zásahu a ten jim řekl, že nevadí, ať pokračují podle plánu.

Požárníci tedy pokrčili rameny a dotázali se, zda mohu dovnitř. Policista jim řekl, že proti tomu nic nenamítá, a ať si klidně poslouží.

Problém se vyskytl v momentě, kdy hasiči prošmejdili a překontrolovali co měli a chtěli z patra odejít. Zakuklenec se samopalem jim sdělil, že nikam nejdou a přikázal, ať odloží vysílačky na pult recepce. Hasiči po krátké debatě nakonec učinili požadované a s vědomím, že hasící přístroj a hadice nemá takovou kadenci jako MP5 se posadili kolem mne.

Pikantní na celé situaci byl fakt, že se zhruba to samé odehrálo ještě dvakrát, než si velitel požárního zásahu všiml, že mu záhadným způsobem mizí posádka. Poté, když mu zřejmě někdo objasnil příčinu, vyrazil seřvat policii osobně, s tím, že na podobné pitomosti nemá čas a s požadavkem, ať všechny zajaté hasiče okamžitě propustí na svobodu.

Velitel policejního zásahu byl však drsňák, zavřel do patra i velitele hasičů a skutečně vydal rozkaz k volnému odchodu až teprve v momentě, kdy měl server, data a výkonného ředitele v klepetech komplet naložené v policejních dodávkách černé barvy.

Nevím, jaké si mám vzít z této příhody poučení. Snad jediné, co mne napadá je to, že bych asi raději žil ve státě hasičském, než policejním. Možná by měli požárníci sem tam nafasovat také nějaký ten samopal.

V pátek jsem se lopotil s jedním obzvláště tvrdohlavým notebookem, protože když si technika postaví čip, tak se toho prostě drží, a na jiné legrácky už nemá dostatek fantazie. Trvalo to docela dlouho, a já tedy měl čas v duchu přemýšlet o blbostech, vzpomněl jsem si na jiný případ, kdy se tvrdohlavost techniky střetla se syrovou silou přírody. Obě strany z toho vyšly nakonec vítězně, nicméně s poněkud likvidačním účinkem pro zbytek aktérů celého příběhu. Notebook jsem nakonec ukáznil (ukázal jsem mu rezavý šroubovák a zhruba mu nastínil blízkou budoucnost, pokud nezačne dělat to, co chci), a cestou zpátky na firmu jsem přemýšlel o dnešním článku.

Ale popořadě.

Jeden můj bývalý kolega si nabrnknul slečnu. Na tom by zase nebylo až zas tolik divného, ale spatřuji v tom nepřímo příčinu dalších událostí. Osobně jsem toho kolegu moc nemusel, byl to kluk bohatých rodičů, co se financí týkalo dostal vše, na co si ukázal a tento fakt do jisté míry pokřivil jeho osobnost.

Nicméně peníze a blondýny se vzájemně přitahují a bylo tomu tak i v tomto případě. Tedy slečna po určité době dokopala kolegu k názoru, že když už spolu souloží, měli by na to mít i pravidelně i kde. Kolega si tedy nechal od rodičů pronajmout poměrně velký půdní byt a také si ho nechal patřičně vybavit. Nechal položit plovoucí podlahy, koupily se drahé koberce a vůbec – prostě parádně zrekonstruovaný prostor.

Po další době, když tedy bydleli spolu se slečnou, blondýnu začaly chytat hnízdící tendence, protože nějak cítila, že by se další šance na pohodlný život nemusela tak snadno objevit, a tedy nechtěla tuto příležitost promarnit. Tedy započala strategii nahlodávání, ohledně svatby, nebo alespoň dítěte, což se nestřetlo zrovna s kladnou reakcí. Kolega byl mladý kluk, očividně to nebral tak vážně jako blondýna, a tedy se mu do něčeho zodpovědného příliš nechtělo. Nicméně slečna byla vytrvalá, takže ho nakonec ukecala alespoň na štěně, k čemuž kolega svolil.

Pokud máte nějakou osobní zkušenost s domácím zvířetem, patrně víte, že se vedlejším efektům vyhnout nelze a bylo tomu tak i v tomto případě. Za velmi krátkou dobu byly psí chlupy úplně všude a na všem, kromě psa a rozhodli se tedy, že tuto situaci je třeba nějak řešit.

Tady si dovolím malou odbočku.

Schopnost domácích mazlíčků označkovat si své nevolníky biometrickým způsobem má často až neuvěřitelné úrovně. Záměrně neříkám „majitel“ či „chovatel“, protože zejména v případě koček není nikdy úplně jasné, kdo vlastní koho a kdo komu skutečně dovoluje sdílet stejný prostor. Mám osobní zkušenost, že naše kočka dokázala teleportovat své chlupy na vzdálenost 70 kilometrů s přesností na 10 centimetrů čtverečních. Pravda, měla to snažší o to, že cílem bylo černé triko, nicméně jak to ta bestie dokázala, je mi dnes záhadou. Dovedl bych ještě pochopit, že by mi je vpašovala do nějaké kapsy, nebo mi je někam schovala při rutinní revizi mojí peněženky – ale jak je dokázala vpašovat na triko, které jsem právě koupil a ještě pod zavařený igelitový obal, to je pro mne záhadnější, než výroční dvoučíslo křížovkářského časopisu Taj. Pochybuji, že to bylo implantované od výrobce, protože když jsem triko kupoval, tutově tam nic takového nebylo.

Nicméně zpět ke kolegovi.

Štěně pouštělo chlupy a protože oba hrdinové byly poměrně líní to neustále uklízet, rozhodli se využít moderní techniky k řešení tohoto problému.

Koupili tedy za docela velké peníze robotický vysavač, aby v jejich nepřítomnosti tyhle věci řešil za ně. Pokud to neznáte, je to taková poloplacatá věc, která po Vašem odchodu do práce ožije, začne Vám jezdit po bytě, luxovat a kartáčovat podlahu, dokud se emociálně nevyčerpá a nepotřebuje se znovu dobít. Jejich obdoba R2D2 byla však nějaká hyperchytrá mrcha, která si dokonce pamatovala, kde ještě v bytě neuklízela, a když zjistila, že jí dochází baterie, odjela se sama znovu zásobit elektřinou, aby následně mohla svůj úklid dokončit.

Nevím, podle mého názoru by klidně zvládla hrát i lední hokej a do návodu to nenapsali jen proto, aby nedeprimovali případné majitele. Osobně bych si něco takového asi nepořídil, protože bych měl pocit, že to musím mít neustále na očích, a jakmile usnu, vyleze z toho Transformer, a otevře mi ve špajzu mezigalaktický portál.

Takže nastavili vysavač na desátou ranní, a on obživl a začal pracovat po celou dobu, kdy byli oba dva v zaměstnání a opět usnul ve chvíli, kdy do jejich příchodu zbývaly asi tak dvě hodiny.

Tedy ten den, ráno vyvenčili štěně a odešli do práce. Jenže štěně asi něco venku snědlo, takže když za nimi zapadly dveře bytu, štěněti se udělalo nějak šoufl, hodilo šavli jak krymský kozák a krátce na to ho postihl dost brutální průjem.

A právě tehdy se střetla ona zmiňovaná preciznost stroje s brutálním naturelem přírody.

Když tedy štěně ze sebe opakovaně vydalo to nejlepší, vysavač se probudil a vyrazil za svou misí.

Asi Vám nemusím věci líčit příliš detailně – nicméně poté, co robot zapracoval poměrně precizně psí produkty do samé podstaty interiéru, se šel s pocitem dobře odvedené celodenní práce vypnout, štěně pochopilo, že tohle asi těžko uštěká a pokusilo se alespoň trochu zakrýt stav podlahy roztrháním kožené sedačky a následným poházení zbytků mezi chladnoucí nátěr na podlaze.

Tedy když kolega dorazil domů, a pohlédl na to, co mu zněj zbylo, krátce zazápasil s infarktem, chutí překousnout štěně vejpůl a vyhodit firmu na vysavače do vzduchu dynamitem. Když ovládl prvotní nápor emocí a spočítal si náklady na zničený interiér, vysavač, podlahy, koberce a dospěl k závěru, že se na to může vykašlat, nechal blondýnu blondýnou a odstěhoval se zpět k rodičům.

Jak se vyvíjela situace dál bohužel netuším, protože jsem s kolegou ztratil kontakt a nějak jsem neměl žádný reálný důvod ho nějak obnovit. Co vím, tak byt byl nadále nepouživatelný, s blondýnou už není a zda bydlí s rodiči, skutečně nevím.

Poučení z dnešního článku jsou pro změnu hned dvě: Pokud máte tendenci hnízdit, nepořizujte si robota a psa zárověň – pak jsou tu totiž hned dva elementy, které se spolehlivě spiknou proti vám.

A druhé je dle mého soudu o něco zásadnější : Nechoďte nikdy s pitomcem, který Vás hodí přes palubu jenom proto, že se vám neplánovaně posere pes.

Někdy si říkám, že bych asi sem tam měl vypnout tu křišťálovou kouli, která mi obvykle servíruje do hlavy nějaká neblahá tušení. Bohužel se většinou nemýlí a bylo tomu tak i tentokrát. V jednom minulém článku jsem naznačil obavu o kvalitu nového snímku o Fantastické čtyřce a zároveň projevil jistou zvědavost o to, jak se autoři, držící se politické korektnosti, vypořádají se všemi klišé, které si vlastnoručně vyrobili. Nechci říkat, že jsem to říkal, ale říkal jsem to, a pokud se někdo pokouší přiohnout zdravý rozum, tak to prostě nemůže dopadnout dobře a také to ani v tomhle případě dobře nedopadlo.

Ale popořadě.

Kamarádka je redaktorka jednoho časopisu a získala dvě vstupenky na novinářské promítání. Jednalo se o zmíněnou novou verzi Fantastické čtyřky, a tedy jsem byl přizván, abych se toho zúčastnil. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít a stálo to i v tomto případě za to. Projekce skončila a já jsem měl intenzivní potřebu vstát, přistoupit ke stěně kinosálu a opakovaně do ní bušit hlavou. Neudělal jsem to nakonec jen proto, že jsem za to nezaplatil ani korunu, ale představa, že bych si na tohle koupil lístek ve mě vyvolávala prudké návaly nevolnosti a cítil jsem se podveden, přestože jsem k tomu z praktického hlediska neměl mít žádný důvod.

Víte, já obvykle nespoiluji. Nemám ve zvyku vyzrazovat děj filmu, zápletku, či snad některé aspekty postav, protože si myslím, že by si každý divák měl své závěry vyvodit sám. Na tento případ se však toto pravidlo nevztahuje, protože nová Fantastická čtyřka nic takového jako děj, nebo zápletku nemá. Původně jsem se domníval, že změnou rasy Johnyho Storma na politicky korektní, pozbude logika příběhu smysl. Bohužel, snímek je i bez toho natolik pitomý, že tohle tam kupodivu vadí skoro nejméně. Tento remejk (ano, už tohle je samo od samého počátku špatně) je přesně produktem Hollywoodské normalizace, a aby některá klišé dávala smysl (což stejně nedávají,) autoři se rozhodli, že autor je vlastně vůl, který o tom, co vymyslel ví kulový, a příběh který v základu smysl dával, je potřeba předělat. Půjčili si tedy jména postav, některé jejich vlastnosti a vytvořili tak neskutečný blábol, který dává smysl, asi tak podobně, jako kvóty na přijímání imigrantů.

Zezačátku se seznámíme s nerdem Reedem Richardsem. Je ve věku asi 12 let (to jen odhaduji) a zatímco s ostatními spolužáky zmítají jejich žlázy, Reed má jediný problém, a to sice postavit teleport. Seznámí se tedy se synem majitele skládky Benem Grimmem, který je na rozdíl od Reeda spadá do kategorie „ten silnej, ne moc chytrej“ a přesvědčí ho, že teleport postaví spolu, aniž by to Bena někdy předtím vůbec zajímalo. Benův reálný přínos je v tom, že pomůže Reedovy odvézt ze skládky nějakou elektrickou mrchu, protože v USA je patrně normální na veřejnou skládku vyhodit něco s výkonem jaderného reaktoru. Tohle jim vydrží až na střední školu, kde teleport Reed skutečně zprovozní. Je to úplně super a cool, až na to, že teleport přenáší něco někam a zase zpátky, aniž by Reed s Benem alespoň tušili kam, proč a co vlastně posílají a z jakého důvodu se to zase vrací ohořelé zpátky. Nicméně tohle hrdě prezentují na vědecké soutěži střední školy, kde si jich všimne černošský atomový expert, Franklin Storm. O tom, že černošských atomových fyziků je asi zhruba tolik, co u Nás cikánských leteckých konstruktérů je asi zbytečné hovořit, nicméně film je scifi, a tedy proč ne.

Franklin Storm rozpozná v Reedovi potenciál, pochválí ho, že přišel na něco, na čem on sám už neúspěšně pracuje léta a nabídne mu flek u sebe v nadaci. Ben se tedy vrátí zpátky na rodinný smeťák, Reed jde pracovat na svém teleportu, o kterém pořádně nikdo moc neví co, a kam vlastně teleportuje. Dá mu dokonce k ruce jakéhosi Victora van Dooma, o kterém se dozvíme, že je geniální, ale také zločinec, terorista a měl by být za katrem. Takže se logicky zúčastní přísně utajovaného vládního projektu.

V téhle fázi se seznamujeme s rodinou Franklina Storma. Má syna Johna, což je zpovykaný a namistrovaný fracek, který se baví ilegálním závoděním ve stylu filmu Rychle a Zběsile. Není v tom moc dobrý, protože se hned vybourá, zrakví auto a skončí ve špitálu, odkud ho vyzvedne jeho otec a nabídne mu přirozeně práci na teleportačním projektu. Johny je dobrý se svářečkou, takže je pro Reeda a Dooma skutečným přínosem, protože oba jaderní fyzici, pracující s mezidimenzionálním teleportem potřebují především kvanta výpočtů a tištěných obvodů, což je pro burana s autogenem ideální pracovní příležitost.

Dále se seznámíme se Stormovou adoptivní dcerou Sue, která je hnědooká blondýna, adoptovaná z Kosova, což je zřejmě v Hollywoodské realitě normální. Ironií nechtěného byla moje úvaha, proč by plně černošská rodina po smrti matky a manželky Dr. Storma adoptovala právě balkánskou sexy blondýnu, a že to až podezřele zavání nějakou úvodní scénou z porna. Tuhle myšlenku jsem však rychle vytěsnil, protože film pokračoval.

Nicméně i tato scéna naprosto zapadla do normalizace snímku na téma globální soucit a míchání ras. Nevím, jak to máte Vy, ale pokaždé, když mi umře manželka, se kterou mám dospělého syna, také cítím nepřekonatelnou potřebu si adoptovat muslimské dítě.

Ale dál.

Sue, Johny, Reed a Doom pracují tedy společně na teleportu a dokonce ho dokončí. Je to taková divná věc, která má čtyři kapsle, do kterých se dají uskladnit kosmonauti ve skafandrech, pro případný průzkum jiné dimenze. Takže vezmou opici (myslím fakt opici, Johny a spol. se tohoto výletu zúčastní až později) odpálí jí do jiné dimenze a na kamerách konečně uvidí, kam se to vlastně celou dobu teleportují. Opičák se následně vrátí vcelku zpátky a je tedy rozhodnuto, že se dimenze prozkoumá.

Reed, Johny a Doom jsou spokojení, opijí se a rozhodnou se, že si udělají soukromou první jízdu sami. Reed následně zavolá smeťákovi, že u toho musí být také a bez něj že to nepůjde. Smeťák z toho jako obyčejně moc nadšený není, nicméně sedne na kolo a za pět minut je tam, což je poměrně slušný výkon vzhledem k tomu, že Reed do střediska ze stejného místa jako smeťák, cestoval několik hodin letadlem. Takže se navléknou do skafandrů a odpálí se do jiné dimenze, aniž by předtím nějak detailně prozkoumali, co tam vlastně je. Jediné, co si vezmou na cestu je horolezecké vybavení a americká vlajka na štangli, což je úplně to nejlepší survival vybavení vůbec. Jediný, kdo to zjistí je Sue, která také ještě nespí a jde se podívat do řídícího centra, kdo že jim to právě šlohnul hračku za několik miliard a pět let práce.

Reed, Johny, smeťák a Doom přistanou v cizí dimenzi, která vypadá asi jako Mordor, skrze který protéká nějaký světélkující blivajs. Doom udělá logicky jedinou rozumnou věc, tedy začne do naprosto neznámé látky v naprosto neznámé a bezvzdušné krajině šťouchat rukou. Blivajs si to nenechá líbit, Dooma zblajzne, a začne honit i zbytek výsadku, který se sice dostane zpátky do kapslí, ale stačí je ještě před tím, než je Sue teleportuje zase zpátky, všechny potřísnit a jako bonus ještě každého s individuálním poškozením kapsle. Takže když přistanou zase ve středisku, skončí to výbuchem, zničením teleportu a všichni se proberou až v nějakém vojenském zařízení, každý s nějakou originální mutací.

Z Johnyho je plápolák, Reed má tělo z gumy, ze smeťáka je kameňák takového druhu, že by i Zdeněk Troška zamáčkl slzu dojetí a Sue umí být neviditelná, ovládá jakési silové bubliny a dovede dokonce z nějakého důvodu i poletovat vzduchem. U Sue jsou její nové schopnosti celkem zarážející, protože jí žádný blivajs nepotřísnil, v jiné dimenzi se neukázala ani špičkou nosu a při výbuchu teleportu se nacházela úplně v jiné místnosti. To ale autoři zjevně nepovažují za důležité nějak osvětlit, hlavně že je parta pohromadě a naštěstí už moc času do konce filmu nezbývá.