Protože mám kamarádku, která je nejen novinářka, ale také značně vytížená, sem tam se dostanu na novinářské projekce filmů. Popravdě řečeno, další faktor zřejmě hraje skutečnost, že jí osobně blbosti na rozdíl ode mne nezajímají, čímž tvoříme v jistém metafyzickém smyslu symbiotický pár. Tedy se mi v relativně krátké době povedlo ocitnout se hned na dvou projekcích, které mne sice zajímaly, ale nikoliv do té míry, abych do Hollywoodského masomlejna investoval část, už tak nuzného platu. Stálo mne to sice napsání recenzí, nicméně jsem člověk zištný, jako každej jinej, a tedy mi tato cena nepřišla až tak dramatická. Nicméně bych se o to s Vámi rád podělil, protože si myslím, že právo na informace je docela zásadní věc, a možná Vám tím ušetřil případně nějakou zlatku v peněžence.

Takže to vezmeme postupně.

To, co bych asi nespíš viděl na obou filmech společné, je to, že bych je opět v klidu zařadil do kategorie „máchnul a minul“ – i když v případě Deadpoola to bylo přeci jen o něco blíž.

Totiž – mám s tím osobní problém. Bohužel znám i comixovou předlohu, a tedy se mi velice příčí, když literárním postavám ubližují. Nevím, z jakého důvodu scénáristé a režiséři v comixových adaptacích považují za nutné, sebrat jméno nějaké postavy, servat příběh až na kost, či ho ignorovat úplně a nacpat do ní svoje vlastní frustrace a bubáky. Zaznamenal jsem tenhle trend už u Spidermana a mám dojem, že až na skutečně pár čestných vyjímek (300, Sin City) se tento problém stupňuje. Někdy to funguje, někdy zase ne, a někdy z toho je poměrně vysoké hodnocení, což bohužel dokazuje pouze to, jak účinný dokáže být marketing, a jak málo současná mladá generace čte.

Ale k věci.

První film, o kterém bude řeč je Batman v Superman: Dawn of Justice. Nicméně před tím, než ho rozcupuji na kaši, bych se rád zmínil o některých pozitivech.

Především nelze upřít tvůrcům jistá snaha se přiblížit v detailech comixové předloze. Batmobil (čímž je myšleno Batmanovo auto, nikoliv telefon) i Batwing mají nový, a docela sympatický design. Batman samotný (Ben Affleck) se vizuálně dost podobá comixové předloze ze série Dark knight returns, a ve filmu jsou k vidění i přímé odkazy právě na tuto sérii. V této zmíněné sérii právě dojde ke konfrontaci mezi Supermanem a Batmanem, nicméně za naprosto odlišných okolností, než se nám snaží vecpat film. Pokud to neznáte (což předpokládám), je v tom příběhově asi takový rozdíl, jako kdyby se Vám někdo pokusil nakecat, že Montekové a Kapuleti, byla původně jedna parta, a že to vlastně celé začalo tím, že to Romeo podělal tak, že si ulil před Jůlií pro sebe půl kila koksu. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se i tohle jednou na plátnech kin objeví.

Nicméně výbuchy a demolice jsou patřičně CGI vyšperkované, choreografie bojů a honiček sympatická, a tedy na práci týmu speciálních efektů si rozhodně stěžovat nelze. Bohužel to je asi z těch pozitiv všechno, protože jinak je to předražený blábol, který se předloze opravdu vyhýbá velkým obloukem. Film sice funguje, ale výsledek z něj je – no velice rozpačitý. Po skončení projekce jsem měl opravdu silné nutkání se zvednout ze sedačky, a požadovat po manažerovi multiplexu nazpět promarněné tři hodiny svého života. Pokusím se tedy nespoilovat, a zmíním se tedy jen o tom, co mi vlastně na tom všem vadilo opravdu nejvíc.

První a zásadní problém vidím zejména v tom, že film se z diváka snaží dělat blbce, a ještě předpokládá, že za to divák bude platit. Nabízí sice příběh, nicméně je po celou dobu jasné, že se jedná o nepokrytou reklamu na filmy další, s týmovkou Justice League. Podle mého názoru, by tato reklama o celé stopáži 151 minut, měla být rozhodně zadarmo, už jen proto, že nejméně se ve 3/4 filmu jedná o skutečně kulervoucí nudu. Už dlouho jsem v kině neměl dojem, že mám potřebu odejít z kina už po první půlhodině. Nicméně tento film to dokázal a to, že jsem tak neučinil, přičítám dílem vlastní disciplíně, a dílem své zlomyslnosti.

Pokud totiž vynecháte první hodinu filmu, nestane se vůbec nic. Děj se nikam neposune, jen přijdete asi o pět minut toho, jak Batman chytá zločince – a překvapení – fakt je chytí. Pominu fakt, že scénář je vykrádačka zhruba pěti samostatných filmů, nebo že fragmenty z nich v tomto snímku nedávají moc smysl, protože nejsou nijak vysvětleny, ani neznáte důvod, proč tam vlastně vůbec jsou. Podle mého názoru, je už samotné obsazení špatné.

Rozumím tomu, že jde o návaznost na další, příbuzné filmy. Ale nějak mi ty herci k charakterům nesedí.

Není to o hercích. Herci jsou skvělí. Jen tak nějak tam nesedí ksichtem k charaktru.

Jedinou vyjímkou je Jeremy Irons v roli Alfréda.

V tomto případě si myslím, že herci jsou v tom celkem nevinně – nicméně naprosto příšerný je Lex Luthor v podání Jesse Eisenberga. Namísto chladně kalkulujícího mozku, nám film předhazuje další kopii Jokera. Sice skvěle zahranou, nicméně jen další kopii, která je vám úplně šumák, protože tohle jste viděli už nejmíň pětkrát, a tedy není žádný důvod si tuto verzi Luthora ponechat v paměti.

Další věcí, která mne zaujala bylo to, že tvůrci filmu jsou poněkud zeměpisně dezorientovaní. Způsob, jakým je to celé podáno ve Vás vyvolává dojem, že Gotham city je spíš něco jako gheto na předměstí Metropolis city, což už samo o sobě je blbost. Tím by totiž samotná existence Batmana nedávala žádný smysl – protože když Superman zvládne zachraňovat lidi v Číně, nejspíš by mu nedělal asi žádný zásadní problém potírat zločinnost o dva bloky dál, než kam chodí normálně do práce.

Poslední věc, o které se nejde nezmínit, je smrt rodičů Bruce Waynea.

Bože, byl to pro mne šok. Znovu. A znovu. A znovu.

A taky to, jak propadnul tou studnou do jeskyně uviděl tam netopýry.

Tohle je fakt novinka. A rozhodně si to v dalším filmu o Batmanovi zaslouží prostor kolem půl hodiny, protože o tomhle fakt, vůbec nikdo nic neví. Je to otravné.

Sice rozumím tomu, že každý režisér má snahu o kompaktní snímek, který obstojí i v případě, že ho divák shlédne a nezná další souvislosti. Je to asi takové, jako by každý film s tématikou Hvězdných válek musel začínat useknutím ruky Luka Skywalkera, nebo kdyby Pyšná princezna musela povinně začínat upálením Jana Husa, a tím, že Žižkovi vystřelej voko.

Tedy shrnuto – pokud neznáte předlohu, budete nejspíš film vnímat jako reklamní spot, sem tam přerušovaný nějakou tou akcí. Hlavní rozuzlení, kde se z nepřátel na život a na smrt stanou spojenci , Vám bude připadat jako naprostá absurdita, a když pominu všepřítomnou politickou, rasovou a genderovou korektnost, sám za sebe bych tomuto snímku dal tak 30% ze sta možných, a to jen proto, že jsem na tohle fanda.

Nicméně teenagerům se to nejspíš líbit bude. Nějak moc o tom přemýšlet smysl nemá, jsou tam hezký holky, divoké honičky, výbuchy a taky nějaká akce – takže pokud se chcete rebelujících ratolestí zbavit na dvě hodiny, tohle je rozhodně dobrá volba.

Druhý a pro dnes poslední snímek, který bych si s dovolením vzal na vidle, je právě zmíněný Deadpool.

Pokud neznáte předlohu, Deadpool je jeden z antihrdinů comixového světa a také veliká lahůdka. Je to totiž jediný hrdna, který ví o tom, že je v comixu a tím pádem mluví se čtenářem – tedy v tomto smyslu i s divákem.

Nemá asi moc význam se zmiňovat o detailech – pokud vás to bude zajímat, dají se dohledat například zde. Nicméně jsem se docela bavil už u úvodních titulků a dokonce jsem se i několikrát zasmál nahlas při projekci. Problém je v tom, že i když je film na dnešní normalizaci hodně odvázaný, vnímám nevyužitý potenciál, kterou předloha poskytuje. Ve filmu jsou naprosto skvělé narážky i na ostatní superhrdinské filmy, sdostatek akce i humoru – nicméně příběh je naprosto o ničem, a autoři vás v podstatě pozvou jen na jednu jedinou, šílenou jízdu s nezničitelným cvokem v hlavní roli.

Ale ani to nevadí, protože pokud pozvání přijmete, tak se budete bavit opravdu dobře. Ryan Reynolds hraje skutečně něco, co ho nemírně baví , a je to na tom hodně znát. Morena Baccarin je nádherná a okouzlující, a i když z toho nejspíš Oscar nekouká, ta energie je cítit z každého záběru.

Problém je v tom, že tohle nemusí sednout úplně každému.

Osobně mi tam trochu vadilo, že poměrně sofistikované vtipy střídal vyloženě fekální humor, a to já osobně moc nemusím.

Pokud jsem tedy minulý snímek označil za něco, jako školku pro teenagery, které chcete spolehlivě znudit aby dali pokoj, Deadpool je cosi jako puberťácká jízda, plná obhroublého humoru, usekaných hlav a postřílených nepřátel.

Jsem toho názoru, že je to v tomto případě stejné jako u Monty Pythonů, nebo Teorie velkého třesku. Deadpoola buď schroupnete i s chlupama, nebo naprosto odvrhnete, jako úplnou pitomost.

I když jsem osobně nakloněný té první variantě, rozumím tomu, že to opravdu každému sednout nemusí. Velice mne mrzí ten nevyužitý potenciál, kam až mohli tvůrci filmu zajít. Oceňuji ale fakt, že se po dlouhé době podařilo vyhodit z Hollywoodu film, který není úplně politicky korektní, a netváří se, tak, že na rasové a fekální vtipy mají patent jen afroameričané.

Z mého pohledu v tomto duelu tedy jako vítěz vychází rozhodně Deadpool. Život holt prostě někdy není fér a peníze očividně nejsou všechno.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Jsem přesvědčený, že se lidé nemění. Občas se sice naučí, jak některou ze svých povahových hran poněkud obrousit, nebo si do sebe zabudovat nějaký kontrolní mechanismus, který jim sice zabrání na impuls odpálit naprosté pitomosti, nicméně to neznamená, že tam stále nejsou.

Vím to podle sebe, a nepřímo jsem si tohle ověřil minulý pátek, kdy jsem se řadou podivných náhod ocitnul v jednom autobazaru za Prahou.

Věc, která mne na tom zaujala zpětně byla ta, že prostě kvalitní přihrávce na smeč neodolám, zvlášť, když je mi naservírována podobným způsobem.

Ale abych Vás uvedl do celé věci, protože v tomhle jsem byl skutečně naprosto nevinně, nicméně jsem fakt zvědavý, co z toho ještě bude za následky.

Totiž – otec mého kamaráda dospěl k rozhodnutí, že prodá auto do bazaru.

Tohle rozhodnutí samo o sobě zase tak překvapivé nebylo, spíš bych se divil tomu, kdyby to auto někdo z autobazaru skutečně koupil. Jednalo se totiž o echt ruský výrobek z roku 1990, takže splňoval dnešní kritéria v kategorii tank, ponorka i obojživelné vozidlo. Na pohled to bylo teda hodně retro, nicméně v hodně dobrém stavu, protože kamarádův otec ho zakoupil a krátce na to měl autonehodu, po které už se za volant usednout obával, a tedy ta pancéřovaná mrcha měla najeto jen 35 000 km. Takže prakticky nová. Blbý na tom bylo to, že to ještě nebyl veterán, ale už se na to vztahoval ekologický poplatek, nicméně jsem byl poučen v tom smyslu, že pokud si to zakoupí určitá kategorie invalidů, tak to má bez toho eko, a tedy jim může vůz udělat ještě velice dobrou službu.

Tedy kamarádův otec ho požádal, aby pancéřovanou krávu dovezl někam za Prahu, kde je nějaký autobazar, který ji prodá, což jako hodný syn přislíbil. A že se setkají až na místě, aby mu asistoval při papírování, protože se na to ve svém věku už úplně necítí.

Kamarád samozřejmě řekl, že v tom není problém, že pancéřáka ruské provenience s radostí vezme na její labutí jízdu, a domluvili se na pátek. Mluvil o tom na čtvrtečním tréninku, kde jsem nedopatřením vyjádřil zájem v tom směru, že by mne docela zajímalo, jak tohle vlastně jezdí, protože už jsem řídil skutečný tank, i BVP a Hummer, ale modlu socialistického inženýrství ještě nikoliv.

Některé věci prostě nemáte říkat nahlas.

Takže podle všech platných zákonů vesmíru, se kamarádovi podařilo v práci špatně šlápnout na schodech a pochroumat si kotník. Nebylo to sice nic vážného, nicméně to bylo docela bolestivé a tedy varianta, že by mohl řídit byla naprosto nereálná. Kolem deváté večer jsem tedy zdvihl telefon, kde se na mne obrátil právě onen kamarád s dotazem, zda bych výdobytek reálného socialismu neodřídil do autobazaru. Shodou okolností jsem si na pátek vzal náhradní volno výměnou za opravdu ubíjející víkendovou pracovní akci, nicméně plán jsem měl až na odpoledne, tedy mi pomoc známému nečinila žádný problém. A že pojede se mnou jako copilot, a alespoň se nebudeme nudit cestou autobusem zpátky do Prahy.

Tedy dostavil jsem se podle domluvy do garáže, dostal do ruky klíčky, kamarád usedl na sedadlo spolujezdce – a vyrazili jsme.

Tedy přesněji řečeno, pokusili jsme se o to.

Ruský kolos sice mohutně řval, nicméně stál vytrvale na místě, dokud jsem si nevšil, že tam je něco jako sytič. Protože ještě v dávnověku jsem jako první auto na otloukání také měl něco s podobnou fintou, po chvíli manipulace jsme přeci jen napumpovali motor, a ruský tank se za mohutného řevu pohnul vpřed.

Musím říct, že jízda byla totální horor a že od této zkušenosti beru na milost veškerá vozidla, našeho firemního parku. Sovětský konstruktér získal nejspíše inspiraci z filmu Rychle a Zběsile, přičemž při konstrukci očividně vynechal tu složku Rychle. Auto řvalo jak když Godzillu nakopnete lodičkou do holeně, hulilo jako veliký humanista při návštěvě hospody u Tygra, a mělo akceleraci zhruba asi takovou, jako týden mrtvý tučňák. Navíc tvůrce vozu instaloval mazaně namísto posilovače řízení do volantu, sadu posilovačů rukou pro pokročilé kulturisty HyperArnold 3000, a i když přece jenom nějakou páru mám, dalo to dost zabrat. Tohle trvalo ještě celých pět minut, než mi došlo, že mám sytič zase vypnout. Tedy – ne že by se tím něco změnilo něco zásadního, nicméně poněkud ubylo kouře a my s kamarádem jsme mohli v interiéru vozidla plynule přejít v konverzaci od řevu ultimátnímu, k řevu který se používá pouze o žních.

Nicméně jsme dorazili za Prahu až k místu příslušného autobazaru. Zajel jsem ke krajnici před bazarem a kdybych tvrdil, že jsem si otřel orosené čelo, bylo by to zhruba na takové úrovni přirovnání, jako že piraně svoji kořist jen tak trochu oždibují.

Vytáhl jsem klíčky a dal je kamarádovy do ruky, který se následně vydal do autobazarníkovy boudy s tím, že ať zatím počkám u auta, protože cesta na zastávku autobusu vede stejně kolem, a je tedy zbytečné se nějak nadměrně vysilovat. U boudy již čekal kamarádův otec, takže za chvíli za nimi zapadly dveře, aby se spustil celý odkupní proces.

Opřel jsem se tedy o otevřená dvířka a čekal jsem, až je oba dva autobazar s krknutím opět vyzvrátí. Dal jsem si cigáro a čekal – odhaduji že uplynula asi tak čtvrthodina – když mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se teda a přede mnou stál policista, který byl asi tak o hlavu menší, s velice přísným výrazem a dotazem, zda jsem řidič.

Neviděl jsem celkem žádný důvod proč mu tuto informaci zatajovat a odpověděl jsem tedy že ano. Orgána tato informace zřetelně potěšila a zeptal se tedy, zda si jsem vědom svého přestupku. Odvětil jsem, že nikoliv, tedy za předpokladu, že zevlování před autobazarem nebylo v poslední novelizaci zákona nějakým revolučním způsobem pozměněno. Policista pravil, že mne ty srandičky přejdou, a že už teď mi může slíbit, že to bude pěkně mastný. Následně si ode mne vyžádal řidičák, který jsem mu bez problému poskytl, a i když jsem tušil, kam se situace asi stočí, prostě jsem byl zvědavý, jak moc se obecní Columbo třese na prémie za pokuty. Policejní šotek mi následně přikázal ať mu dám malý techničák, a otevřu mu kryt motoru. Odpověděl jsem, že techničák nemám, a stejně tak nejmenší představu, jak se to otevírá – ale jestli má tuto neukojitelnou touhu, ať si klidně poslouží sám. Policista si zuřivě zapisoval cosi do sešitu a bylo na něm zřetelně znát, že nebýt ve službě, už nadskakuje blahem – nicméně se dotázal, jak je možné, že nemám ten techničák. Odvětil jsem, že nevidím důvod, proč bych něco takového měl mít, čímž jsme mu zřetelně zdvihl o jeden řád dobrou náladu. Příslušník následně začal šmejdit kolem vozu a informoval mne, že technická už propadla v roce 2011, a co že s tím hodlám udělat. A taky ať nepočítám s tím, že v tomhle ještě někdy někam pojedu. Řekl jsem tedy popravdě, že s tím nehodlám udělat vůbec nic, za což jsem byl odměněn uchechtnutím,a dalším řádkem v policajtově zápisníku. Policista mne následně vyzval, ať mu předvedu lékárničku. Sdělil jsem mu tedy, že je to stejné jako s tou kapotou motoru, ale že předpokládám, že je v kufru auta, hned pod dvěma těly, z texaského masakru motorovou pilou. To mi vysloužilo další řádku v notesu, když mi zazvonil telefon. Volal mi z boudy kamarád, že se to celé nějak komplikuje a že to nejspíš bude na dlouho a tedy pokud potřebuji jet, ať na ně nečekám. Pokrčil jsem tedy rameny, vzal si od policisty řidičák, zabouchnul dveře auta a odcházel bez dalšího vysvětlení na stanici autobusu. Policistu to poněkud rozhodilo a rozkřičel se, kam že si jako myslím, že asi jdu. Odvětil jsem popravdě, že jsem o tom vlastně ještě moc nepřemýšlel, ale vzhledem k denní hodině nejspíš někam na pizzu. Příslušník už byl docela vytočený, nicméně mne chytil za ruku a řekl mi, ať si alespoň tedy zamknul auto. Odvětil jsem tedy, že k tomu nemám žádný důvod, protože tohle není moje auto, vyfotil si mobilem jeho služební odznak a oznámil mu, že v zásadě moc nechápu, co tu posledních dvacet minut vůbec řešíme.

Orgán vystřídal na tváři snad všechny barvy světelného spektra, vytrhnul stránku z notesu, zmuchlal ji a zahodil, načež se mne zeptal, proč tedy z něj poslední půlhodinu dělám blbce. Odpověděl jsem tedy, že nic takového nedělám, jen slušně reaguji na jeho požadavky. Dodal jsem ještě, že krom toho mne na něco podobného stejně vůbec nepotřebuje, že v tomhle směru si plně vystačí sám, a že naprosto netuším, jak na takovouhle věc, že bych jezdil takovým vrakem vůbec přišel.

Policejní skřet byl hodně nasranej, a bylo to na něm dost vidět, nicméně byl natolik inteligentní, že pochopil, že namísto platícího hejla se do pasti chytil vlastně sám, a tedy již žádná další konverzace neproběhla.

Dojel jsem v klidu domů, kamarádův otec má ruský stroj v bazaru, takže to nakonec nebyl promarněný den.

Jediné poučení z dnešního článku asi jen to, že kromě nadšení z budoucnosti, je fajn, tu a tam použít i mozek. Může se totiž klidně stát, že Vaše předpoklady mohou naprosto postrádat reálný základ.

Dnešní příspěvek bude poněkud odlišný, protože opět mám potřebu se k něčemu vyjádřit a protože média mne nenechají na pokoji, pokusím se jim to oplatit stejnou mincí.

Totiž – ono to má i praktický důvod. Měl jsem připravený původně jiný článek. Nicméně – i když jsem ho asi třikrát přepsal, nakonec jsem ho komplet celý smazal, protože byl na téma městská policie a bezdomovci. A i když jsem se snažil opravdu o velmi lehký tón, už samotné téma docela skřípalo a to poslední o co bych stál, by bylo číst něco, co je samo o sobě tolik depresivní.

Jako další faktor mi do toho celého vlezlo měnící se počasí. Jednak na prudké změny, jako se momentálně dějí, jsem nevím proč, docela citlivý, a druhak to má přímý dopad na náš pracovní kolektiv. Kolegové totiž reagují o něco více příčetněji než já, různě nemocní, případně zůstávají doma s nemocnými ratolestmi, na rozdíl od mojí maličkosti, která jako vůl pořád chodí do práce. Nevím, zda za to mohou litry medoviny prolité mým hrdlem, nebo moje tvrdohlavost – nicméně výsledek je ten, že jsem prakticky dlouhodobě na pobočce sám, a už mi to docela leze na mozek. Šéf se po telefonu a po mailu, tu a tam snaží zmateně cosi řídit, nicméně mu chybí poněkud kontakt s realitou, a začíná být pomalu jasné, že já v duetu pouze s recepční takové množství požadavků, v nějaké historicky krátké době prostě vyřizovat nestíháme. Zarážející je na tom však to, že kolegové i jejich ratolesti odpadávají pouze s jedním druhem onemocnění, které se tak nějak náhodně opakuje. Vytvořil jsem si na to pracovní teorii, že vedoucí pobočky objednal v rámci úsporných opatření pouze jednoho bacila, kterého si navzájem budeme půjčovat. Sice mi poněkud uniká smysl objednávky, ale pravdou je že nejsem členem menežmentu, a tedy to může být nějaký požadavek ze strany EU.

Takže k dnešnímu tématu, které popravdě vytahuji jen proto, abych ho mohl na nějaký čas znovu opustit.

Tak předně – abych nějak přiblížil graficky ideu, kterou jsem nastřelil v minulém článku na téma Deadpool, pro naprosto perfektní pochopení, o čem Deadpool jako postava je, je tento obrázek.

Víc toho asi dodat nelze.

Tím máme kulturu z krku a můžeme se pustit do nekultury.

Pár kamarádů mi nezávisle na sobě přihrává tohle a tohle. Popravdě moc nerozumím tomu, co je na tom celém tak strašně moc překvapuje. Snad i těm nejnaivnějším z naivních musí být jasné, jaká loupežnická lůza bere Evropu útokem, a samotný fakt, jak se o vlastních lidech vyjadřují vládní představitelé zemí, odkud migranti proudí, by měl být jistým vodítkem. Osobně jsem zvědavý, jak dlouho bude platit nejnovější náhubkový zákon, než se sejde dost lidí, aby tu úplatnou verbež po osvědčené české tradici vyházeli z oken na dlažební kostky. Sama Andělína má v tomhle #přijímání celkem jasno, a jedinou otázkou tedy je, jestli to celé vypukne v Německu dřív, než ve Švédsku.

Nicméně některé složky se nehodlají vzdát tak jednoduše, protože celkem správně pochopili, že jim také jde o krk a tak se rozhodli pro proaktivní přístup. Nehodlám to nijak komentovat, nebyl jsem u toho a ani neznám podrobnosti, nicméně zprávu jsem zachytil a je to minimálně na filosofickou úvahu na téma, k čemu by měl stát být vlastně dobrý.

Jakkoliv se to zdráhám napsat, v tomto směru buďme rádi za naše politiky, kteří stihnou rozkrást většinu financí ještě před tím, než se stihnou použít na něco reálného, jako je například ta verbež, co dělá bezplatnou cestovku pro znuděnou partu syřanů.

Ale rozhodně nebudeme končit nějak depresivně. Dostal jsem přihrávku také na tento článek, který mne naopak velice potěšil. Přiznám se, že jsem celý blog nečetl (já to prostě fakt nestíhám ani psát, natož číst …). Připouštím, že téma blogu je naprosto mimo můj focus, nicméně určitě se najdou lidé, kterým to sedne a docela mne dostal ten moment toho procitnutí.

Poslední věc, kterou bych dnes zmínil je tohle. Docela dost mne to pobavilo, protože to hodně vypovídá o aplikaci inteligence v praxi, nicméně v kontextu celé věci mne daleko víc pobavila reakce českého národa. Něco na tom asi bude.

Úsudek, nechť si laskavý čtenář udělá sám. Informací je plno ze všech stran, ale osobně se domnívám, že i když to moc veselé nebude, Naší domovině se nejspíš hlavní nápor vyhne. Buďme rádi, že jsme chudí a tedy v zásadě naprosto nezajímaví. A už teď je mi celkem líto těch lupičů bez dokladů, zázemí a přehledu o místních podmínkách, protože jestli/až to tady vypukne, jsem hluboce přesvědčený, že je zde daleko víc lidí, kteří milují své psi mnohem více, než migranty, které nikdo postrádat nebude.

Takže na závěr pravdivé poslání:

Takže pokud mi nehrábne, a nebudu příště psát z Bohnic, nebo mne moje tělo samo nevypne v rámci pudu sebezáchovy, snad už konečně dám dohromady něco smysluplnějšího.

*Obrázky i odkazy jsou převzaté z internetu, dokud se to ještě smí. Nejsem jejich autorem, ani komentátorem, protože si myslím, že v tomto ohledu bych byl daleko více sprostý.

Jak už asi ze samotného názvu článku vyplívá, byl jsem se opět mrknout na pálení čarodějnic na Pankráci, a opět to bylo docela výživné.

Popravdě řečeno, nevím, co jsem od toho přesně očekával, protože už minulý rok to nestálo úplně za moc. Nicméně některé věci mají sklon se neměnit, a moje osobní škodolibost v tomto směru není rozhodně žádnou vyjímkou. Plakát tradičně vyhrožoval hudební produkcí, neziskovými organizacmi různého stupně angažovanosti a otravnosti, vstupné zdarma a atrakce pro děti, tedy vše, co by mi bylo blízké mojí částečně cynické a infantilní mentalitě. A aby situace byla skutečným deja vu, s nápadem se letos opět zúčastnit, přišla samozřejmě Eva. Tedy jsem se přistihl v sobotu v podvečer, jak moje kroky míří s Evou po boku na čarodějnice, a jako obvykle to stálo zase za to.

Program počítal s poměrně dost masivní, hudební produkcí, nicméně se nám podařilo dorazit právě v době střídání kapel, takže jsme se začlenili do davu, já se ukryl za maskovací pivo a začali jsme zkoumat okolí. Oheň už v té době byl v obležení buřtomaniakálních rodičů, a musím připustit, že jsme opět zaznamenal v tomto směru doposud nevídané věci.

Tak předně jsem až do soboty netušil, že se dá narvat kilo a půl buřtů na jeden klacek. Pravda, klacek samotný vypadal spíš jako něco, co odervete z lebky statného dvanácteráka, a pupkatému cyklistovi, který se ho právě snažil přemístit přímým přenosem, dával očividně docela zabrat, nicméně nakonec mu do popela ohniště upadl pouze jeden kousek kosteleckého separátu, což se dá považovat za poměrně přijatelný zdravotní kompromis. Další – a nepopiratelně mnohem více ultimátní přístup mne zaujal v případě jedné zasloužilé matky. Servala opracovaný kus dřevěného uhlí z klacku, připlácla shora i zdola poctivou brzdu chleba s kečupem – čím ž jí vznikl takzvaný Buranský Burgr Originál (BBO ™), který byl na výšku dobrých patnáct čísel, na šířku asi jako pálená cihla, a vypadal zhruba stejně kulinářsky lákavě, jako paviání zadek. Paní byla s výsledkem očividně spokojená, nicméně zjevně nečetla japonský manuál, jak k takové věci správně přistupovat. Tedy když zaťala do cihly veškerý svůj chrupový park (což bylo v počtu tak pět až sedm – přiznám se, že jsem neměl odvahu to úplně detailně zkoumat), uhlí jí vyletělo volným koncem z kečupo-chlebového hrobu a praštilo do zátylku kolemjdoucího buldoka. Ten samozřejmě reagoval napůl ublíženě, napůl nadšeně, jediným tlesknutím huby briketu spolknul a odkráčel, k veliké nelibosti té paní, která vypadala na to, že by byla ochotná se o své patentované uhlí porvat na tři kola i s Mikem Tysonem. Nicméně se statečně tvářila, že vytvořit chlebovou pochoutku (což jak víme je jeden silný plátek chleba připlácnutý mezi dva tenké) byl od prvopočátku záměr, a tedy že sem v podstatě přišla jenom mlsat kečup.

Ona koncentrace psů tam byla vůbec docela zarážející. Bylo jich tam skutečně hromada, takže jsem trochu zadoufal, že se mi povede rozkrýt další kus jejich globálních manévrů, a i když se tak částečně stalo, stejně mi to pořád žádný celkový obraz nedává. V každém případě se stal v mých očích hrdinou nějaký kokršpaněl (což poznám i já), kterého to tam očividně moc nebavilo a dával to celkem ostentativně najevo. Nicméně jak jeho majitelka (alespoň to předpokládám podle toho, že ho měla na špagátu), tak i její chlapeček měli na věci poněkud odlišný názor, a dospěli k závěru, že je třeba tyto věci změnit. Majitelka tedy vytáhla tenisák, ukázala ho kokrovi a hodila ho, načež reagoval tak, že se za ním podíval a sedl si bez většího zájmu na zadek. Chlapeček byl zřetelně více sportovního založení a vrhnul se za tenisákem, aby ho pak aportoval zpátky do matčiny ruky. Přesně ta samá situace se odehrála asi tak pětkrát, než chlapeček dospěl k závěru, že tenisák bude házet sám. Po pár pokusech o hod tenisákem, se mu nakonec podařilo trefit kokršpaněla do hlavy, čímž ho nejspíš zaujal, protože kokr reagoval tak, že počkal až chlapeček upadne, načež ho počůral, pokusil se jeho směrem zahrabat zadníma nohama podobně, jako když vykonal potřebu, bacil sebou na bok a usnul.

Popravdě nevím, co přesně si mám o tomhle myslet – a snad mi nějaký kynolog poskytne nějaké vodítko – ale vzhledem k celé situaci se nejspíš jednalo o model „na tohle ti sere Bílej tesák“, což bylo asi tak to jediné, co mi v té chvíli dávalo nějaký smysl.

Jen velice krátce se zmíním o hudební produkci, protože to co následovalo mne zaujalo o něco více.

Tedy první bylo jakési cikánské rapové uskupení. Po jejich zvukové zkoušce, , kde neustále opakovali jednotliví členové „jedna, jedna, jedna, jedna… dobrý.“, jsem sice získal celkem jasnou představu, jak to asi vypadá, když někdo neumí do pěti napočítat, nicméně vážně to nebylo tak zlé. Dokonce bych řekl, že na amatérské uskupení to bylo docela fajn a myslím, si, že lze trávit svůj volný čas daleko horšíma věcma – jako například háčkováním lidových stejnokrojů, nebo dobrovolnou prací pro drogově závislé. Jejich texty ponejvíce dávaly smysl, nebyli ani moc namistrované, ani ukňourané v tom směru, jak jim okolní svět nerozumí, a i když silně pochybuji, že bych někdy vynaložil tolik námahy, abych si jejich tvorbu upirátil z netu, není mi proti mysli si je někdy v budoucnu na podobné akci poslechnout. Jen bych v tomto směru pouze doporučil, aby se drželi rapu, protože v momentě, kdy se pokoušeli o zpívaný refrén, jsem měl pocit, že se mi zuby řadí do fronty po způsobu lumíků na útesu, a vyhlídka na rituální sebevraždu v poměru k dalšímu poslechu, se začala stávat až znepokojivě lákavou.

Druhá skupina na tom byla o poznání lépe – a v zásadě jim nemám z profesního hlediska co vytknout. Bylo vidět (a zejména slyšet), že v tom mají fakt zmáknutý nátisk, vědí jak se na podiu pohybovat a šlapalo to velice dobře. Sice ani jeden ze stylů nebyl můj krajíc chleba (tedy rap a cosi jako RnB Reggae, plus asi další něco, ale u toho už jsem nebyl), nicméně proti muzice jsem tentokrát neměl nijak závažné námitky.

To, co mne však hodně překvapilo, byla naprosto šílená koncentrace zběsilých matek. Odhaduji, že šlo o nejhustší shromáždění ve střední Evropě na jeden kilometr čtvereční, což už je samo o sobě na zápis do Guinnessovi knihy rekordů. Začalo to totiž už v té buřtotvorné fázi, kdy jsme byli svědky nějakého velice vyhroceného sporu dvou okočárkovaných matek, které vypadaly na to, že se na sebe vzápětí vrhnou ve stylu UFC, nebo NWO. Nevím, co přesně bylo předmětem jejich sporu, nicméně podle signálů to vypadalo, že po tom, co jedna z matek použije k první ráně svého potomka, na což druhá matka očividně byla připravená reagovat bíglem na vodítku, po způsobu řemdichu, dojde i na fight kočárek vs. kočárek, což mne osobně by z odborného hlediska docela zajímalo – nicméně jsem byl Evou odtažen pryč, protože bylo nejspíš až moc jasné, komu bych v tomto případě fandil.

Neméně působivá skupinka matek se radovala z muziky, předváděla naprosto šílené pogo-kreace, podávala si mezi sebou špeka, a vůbec vypadala na to, že jsou rošťandy ke sbalení, tedy nebýt smutného pohledu jejich manželů, kteří s pivem postávali u opuštěných kočárku a faktu, že dredule měla děcka (a to i mimina) přivázaná při tom všem na hrudníku nějakým šátkem.

Asi jsem se tvářil fakt divně, protože se mne Eva zeptala, co mne tak zaujalo, načež jsem odvětil, že celkem nic, že jen čekám až některá z nich to dítě fakt zabije, nebo až mu do obličeje nafouká tolik trávy, že spodkem šátku z něj vypadne hašišová šiška, ale v obou případech chci u toho být, protože to bude poprvé, abych viděl jak takové věci fungují naživo.

Eva mne pochopitelně na to konto odtáhla stranou, protože jí bylo jasné, že u mne začínají bujet průzkumnické sklony, zaparkovala nás o nějakých sto metrů dál, což vedlo k tomu, že k nám přistoupila nějaká slečna s kasičkou. A že prý zda zaplatíme vstupné. Dotázal jsem se tedy, zda celá akce není zdarma. Slečna se poněkud ošila a řekla, že tohle přece jen něco stojí a že i když je to dobrovolné, jestli bychom nebyli tak hodní. Eva se tvářila, že tam není a začala se velice zajímat o koruny stromů, takže jsem si povzdechl, ukázal na podium a dotázal se, zda za tohle chce skutečně nějaké peníze, a kde tu mohu reklamovat svůj ztracený čas. Slečna s kasičkou pravila, že to jde na dobrou věc. Zeptal jsem se tedy na jakou, a vysvětlil jsem jí, že v těchto věcech mám vrozenou nedůvěru od té doby, kdy jsem kupoval cosi přes internet, a po dokončení platby mi bylo oznámeno, že jsem přispěl 25 centů na Unicef, což mne fakt dost nasralo. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem požadoval po společnosti svých 25 centů zpět, a to natolik razantně, že než by se se mnou hádali mi nabídli nákup zdarma, na což jsem nakonec přistoupil. Nicméně slečna mi vysvětlila, že dobrovolné vstupné půjde na podporu hospody – a s tím už jsem zase takový problém neměl. Věřím totiž, že hospody se podporovat mají , a sám tak čas od času činím a to naprosto dobrovolně. A protože produkce nebyla vážně tak špatná, za tu desetikačku to stálo.

Vhodil jsem tedy minci do kasičky a poslouchal muziku, když vzápětí přišla jiná slečna s kasičkou a podobným požadavkem. Asi se s Evou známe vážně dost dlouho na to, že vycítila, že začínám mít chuť dělat potíže, protože pravila, že jsme na odchodu a táhla mne pryč. Nicméně jsem se ještě na odchodu stihnul slečny dotázat, zda vypadám jako parkovací hodiny a jestli by její rodiče neměli zvážit navrácení školného, protože je očividně přesvědčená, že „vstup zdarma“ a „výpalné“ je totéž.

Eva mne tedy manévrovala směrem po trávníku, kde jsem zakopl o nějakou silně opilou dvojici studentů, i když to z mého úhlu pohledu spíš vypadalo na párek pářících se rypoušů sloních. Nějaký silně oplácaný mladík se velice snažil vecpat do záhybů zhruba o polovinu většího protějšku, což vzhledem k propozicím, nebyla rozhodně snadná práce. Dvojka vypadala na to, že si to rozdají uprostřed parku, psů, šílených matek, dětí a aktivistů, a vůbec všeho. Tedy jsem se neudržel, pravil jsem, že potěš pánbů, že to zase ta genetika dostává jednou pořádně na prdel, a byl jsem definitivně odvlečen Evou pryč.

Úvaha závěrem.

Vždycky jsem si myslel, že by matky měly být alespoň v rámci daného průměru mentálně stabilní.

Očividně jsem na omylu. Zdá se, že kromě techničáku, by měly matky podstoupit i test mentální příčetnosti, protože to, čeho jsem byl svědkem, už není ani k pláči. Tohle bylo prostě už jenom na pár facek.

Osobně jsem toho názoru, že si lidé vtipy nevymýšlí. Myslím, že vtipy vymýšlí samotný život, od kterého to ostatní pouze opisují, protože představa, že má někdo podobným způsobem zvrácené myšlení, je poněkud děsivá.

Ale abych byl trochu konkrétnější. Trochu mne na podobné úvahy přivedla příhoda z dnešního rána.

Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, když ke mě přistoupil nějaký punker. Od pohledu drsňák, číro, kožená vesta se cvoky, řetězy a mrkváče – prostě ukázkový vzorek. Taky poměrně dost páchnul, což je v těchto případech spíše normou, než nedostatkem. Co mne zaujalo, byla však náušnice ve tvaru tarantule a také motiv pavučiny, nasprejovaný na kožené vestě. Vyndal jsem si tedy sluchátka z uší a vyslechl prosbu o darování nějakých drobných, které pro lepší šanci na akvizici podpořil argumentem, že má hlad a trpí podvýživou. Vzhledem k tomu, že měl pupek větší než já, a z jeho dechu prchalo víc oktanu, než z továrny na Becherovku, mne tím samozřejmě nijak výrazně nezaujal. Co mne však zaujalo, byl pavouk sekáč, který mu poněkud zmateně kráčel po rameni kožené vesty, a očividně moc nevěděl, co tam vlastně úplně přesně dělá.

Jako – vím, že volnomyšlenkáři mají v oblibě mazlíčky. Pravda – jedná se ponejvíce spíše o vši, nebo muňky, ale už jsem viděl krysy, fretky i hady, a v jednom případě dokonce klokana na vodítku – ale že by si někdo podobným způsobem dovedl vycvičit pavouka – to byla poměrně novinka. Tedy jsem odpověděl, že plně respektuji volbu jeho životního přesvědčení, nicméně už jednoho alkoholika v domácnosti živím, (bydlím sám), a tedy neshledávám jediný důvod, proč bych jeho životní styl měl jakýmkoliv způsobem sponzorovat. Dále jsem kývl směrem k jeho rameni a pochválil mu drezůru pavouka, načež poměrně nevrle odvětil, že jako moc vtipný a chystal se zkusit štěstí jinde. Řekl jsem mu tedy, že to myslím vážně, že tohle docela oceňuji, a zda ten sekáč umí i další kousky, jako třeba aportování , nebo tak něco, a že v tom případě bych za vystoupení případně nějakou tu korunu zvážil. Punker na mne koukal dost divně, nicméně podle toho, kam jsem se díval se mu nakonec podařilo dát obě mozkové buňky do zákrytu, a spatřil sekáče na svém rameni.

Něco podobného se v půl desáté ráno rozhodně nevidí každý den. Punker totiž začal ječet fistulí a propukl v divoký pogo tanec, ve snaze ze sebe sekáče setřást, což vzhledem k jeho zjevu a motivech na jeho vestě působilo poněkud zvláštně. Bylo to totiž asi takové, jako kdyby členovi Harley-Davidson klubu doteklo, že za ním sedí sedlová brašna a dostal hysťák z toho, že ať na to dupne sebevíc, ona je tam pořád, pronásleduje ho a jediná šance jak tomu zamezit, je rozstřílet celou motorku rotačním kanónem Vulcan.

Připomnělo mi to totiž historku z předloňska, kdy jsem také řešil něco podobného. Tehdy jsme ještě s Evou spolu bydleli, k čemuž patřily i drobné bonusy v podobě toho, co by trenér basketballu nazval nejspíše něco, jako přiměřená osobní obrana. Takže se jednou stalo, že v momentě, kdy jsme trénovali, přikráčel po stěně ložnice pavouk. Nevím, zda ho vyrušil hluk, otřesy, nebo přišel prostě jenom fandit, nicméně Eva v té chvíli otevřela oči, a já jsem zjistil, že poloha „na Rodeo“ rozhodně není něco, co by si někdo vycucal z prstu.

Eva sice arachnofobii nemá, nicméně pavouků se docela štítí, a trpí tímto fenoménem selektivním způsobem. Tedy pokud jsme někde venku, je schopná se vyválet v blátě a prolézt pavučinami, ze kterých by dostal kopřivku i Indiana Jones – a tohle nevadí. Nicméně pavouk v bytě, o velikosti napínáčku u ní vyvolá poměrně silné reakce, což je jen další důkaz toho, jak moc se v ženské logice neorientuji.

V každém případě to mělo za následek fakt, že v příštích dnech vyvíjela Eva zvýšenou luxovací frekvenci, protože na tom, když se na Vás přijde podívat pavouk není zdaleka to nejděsivější, že se objeví, ale spíš ten okamžik, kdy někam zmizí. Eva byla v téhle fázi tradičně tvrdohlavá a protivná, hnětlo jí, že se jí žádného pavouka doposud nepovedlo prohnat vysavačem, a tedy že brebery nereagují požadovaným způsobem. Zašlo to dokonce tak daleko, že mi bylo oznámeno, ať s tím koukám něco udělat, že zůstane buď Eva nebo pavouk, a že do té doby si o nějakém sportovním vyžití mohu nechat tak maximálně zdát.

V této fázi musím podotknout, že jsem podlehl, protože pavouk očividně nenabízel tolik zábavnosti jako Eva, na nájem také nepřispíval a vůbec vykazoval příznaky ilegální imigrace, a tedy nebyl žádný důvod, proč se ho nějak radikálně nezbavit.

Protože pavouk byl nejspíš někde zašitej, uvažoval jsem dokonce i na to téma, že nějakého odlapím venku, abych se macho stylu pochlubil úlovkem a pak ho vypustím na svobodu – nicméně říkal jsem si, že ta žoužel někde být musí, a tohle by Eva nejspíš asi prokoukla. Takže jsem popřemýšlel a nakonec po velmi pečlivém zkoumání našel nějakého pavouka v plynové komoře.

Tohle si zasluhuje asi poněkud vysvětlit.

Můj byt je kompletně nekuřácký. Tedy skoro. Zřídil jsem si totiž něco, čemu říkám plynová komora. Když je teplo, buď chodím kouřit ven, nebo z okna, ale když je zima, zdemoloval jsem bývalý špajz na kuřárnu, tedy něco jako ekvivalent komnaty nejvyšší potřeby. Schovávat se na záchod mi ve vlastním bytě přijde poněkud nedůstojné a na to, abych tam zbudoval šatník, zase tolik krámů nemám. A protože prostor větrám, nicméně ho používám jen polovinu roku, logicky tam nějaký optimistický pavouk vleze.

Tedy jsem oznámil Evě, že jsem delikventa našel a odhalil, a že to teda odnese za všechny, ať za to mohl, nebo ne. Eva byla spokojená, a já si vyhledal informace o tom, jak se taková věc dá likvidovat s přijatelným množstvím ztrát, ve vlastních řadách. Tedy jsem si našel nějakou poměrně schizofrenní stránku o tom, jak vyhladit všechen hmyz na naprosto všechny způsoby. Divné na tom bylo, že autor pod čarou ještě podotkl, že v případě pavouků to nemáte dělat, protože to je jediný parazit, kterého ve svém bytě chcete. Nicméně byl jsem poučen, nakoupil jsem chemie, že by to bylo schopné tutově vyhladit celé Kosovo, a aplikoval ho v plynové komoře.

Neuvěřitelný smrad se táhnul celým bytem, dva týdny jsme musel chodit kouřit ven, protože to fakt nešlo, což je obzvláště pikantní v tom směru, když si uvědomíte, kolik peněz a námahy vynakládáte na něco, co jde bez větších potíží rozmáznout po stěně novinama.

Nicméně Eva byla spokojená, a já s pocitem diktátora konečně mohl do svojí kuřárny. Tedy jsem si zapálil a vychutnával si odpočinek. Samozřejmě se asi po dvou minutách odněkud vykolébal pavouk, který na mne mrknul s výrazem „tak dobrej matoš, co tam máš ještě ?“, chvíli mne pozoroval a pak se zase odstavil ke stropu. Tedy jsem dokouřil zavřel za sebou dveře, informoval Evu, že byly učiněny patřičné kroky a dál to neřešil. Eva byla spokojená a já v zásadě také, protože když nic jiného, ten pavouk by minimálně zasluhoval medajli za odolnost.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné.

Nehonoste se symboly, když v ně opravdu nevěříte. Může se totiž stát, že Vám přijdou zaklepat na rameno osobně.

Asi znáte z vlastní zkušenosti, že hodnota věcí, bez ohledu na to v jakém jsou stavu, se v průběhu času mění. Teď nemám na mysli něco, jako umělecká díla, obrazy, nebo činžák z doby secese. Mám na mysli spíš daleko přízemější druh věcí, jako jsou třeba auta, nebo mobily. Totiž – když si koupíte auto, nebo mobil, už v tu chvíli, kdy za něj vysolíte peníze, má o třetinu nižší hodnotu, a to jste ještě ani nevytáhli paty z krámu. Na tohle se ještě dá docela zvyknout, protože i když je to otravné, věci tímto způsobem prostě fungují. Problém nastává ve chvíli, kdy se mění cena jedné věci v průběhu dne, a to poměrně dramatickým způsobem. V mém případě to byla trubka, a bylo to jako obvykle za naprosto bizarních okolností.

Totiž – ve čtvrtek byl do domu kde bydlím, objednaný revizák na plyn. Nebylo to nic divného, protože chodí každý rok, a tedy jsem ani já v tomhle směru nepojal žádnou nedůvěru. Tedy až do chvíle, kdy hned mezi dveřmi na mne vytáhl něco, co silně připomínalo vysílačku, takže jsem získal dojem, že mne stihnul vyhmátnout někdo z represivních složek. Naštěstí nebylo tomu tak, panáček prošmějdil plynové vedení a wawky, zaškrtnul si potřebné kolonky v notesu a tvářil se spokojeně. Nakonec ale řekl, že se ještě potřebuje podívat k hodinám, což mi bylo celkem jedno, protože jsem předpokládal, že na tom plynoměr bude podobně, jako zbytek bytu.

Revizák tedy nahodil svojí vysílačku – načež začala červeně svítit a vydávat nepřerušovaný pískavý zvuk, z čehož jsem usoudil, že to asi až tak bezproblémové nebude. Panáček totiž zblednul jako stěna a pravil, že mi za hodinama utíká plyn, a to docela dramatickým způsobem. Dále dodal, že naměřil čtyři a půl procenta a zahleděl se na mne způsobem, jako kdyby očekával, že tomu budu rozumět. Zeptal jsem se tedy, zda je to dobře, nebo špatně, a dostalo se mi vysvětlení, že při pěti procentech už to bouchá a že to asi nevadí, pokud mám v nejbližší době v plánu vyhodit do luftu celej barák.

Chvíli jsem uvažoval, protože se mi tahle informace nelíbila ani trochu, načež jsem odpověděl, že tohle ještě musím zvážit, protože soused odvedle je krišnovec a dost mi tím leze na nervy, a zda by mi revizák neporadil, jak by se taková věc dala zařídit bez mojí aktivní přítomnosti.

Revizák se zarazil a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, a podezřívavě se optal, jak se cítím, a jestli je mi dobře. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, proč se mne na tohle všichni dokola pořád ptají, když mi na to cvokař napsal nějaké prášky. Dodal jsem ještě, že já mu to stejně nežeru, že je mi fajn, a některé mé psychické poruchy se spolu znají už tak dlouho, že se spolu začali kamarádit, a že jsem je předevčírem dokonce přistihl při tom, jak se domlouvají, že si spolu založí kapelu.

Revizák se tvářil už hodně znepokojeně, a dotázal se, zda si dělám srandu, takže jsem se zeptal, proč si to myslí a vůbec, že on si začal, když mi laškovným způsobem sděluje, že v podstatě sedím holým zadkem na časované bombě. A co teda s tím mám k čertu dělat.

Revizák pokrčil rameny a řekl, že asi zavolat plynárnu a nahlásit havárii, že by hodiny i armatura měla být jejich, a že by to tedy měla nějak vyřešit. Tedy jsem mu poděkoval, podepsal mu papíry a volal plynárnu. Nahlásil jsem, že mám v bytě havárii a že je problém s jejich hodinama, tak ať sem koukají někoho poslat.

A skutečně. Za necelé dvě hodiny přijel maník z plynáren, vytáhl taky tu vysílačku, zaměřil, také zblednul a pravil, že tohle je špatně, a že mi ten plyn musí vypnout. Řekl jsem tedy, že mu děkuji za plně kvalifikované otočení pákou, nicméně že musím dělat šípy na bitvu, a k tomu ten plamen, a tedy tím pádem i plyn, potřebuji. A co že tedy s tím hodlá udělat, když je to jejich zařízení.

Plynárník mne informoval, že on tohle neumí, hodiny jsou sice plynárny, ale trubky v bytě jsou moje a tedy že kromě vypnutí s tím nic víc udělat nemůže. Zeptal jsem se ho tedy, zda je mu jasné, že po jeho odchodu hodlám plyn zase zapnout, a že mi ho tím pádem bude zase muset přijet vypnout. Dodal jsem ještě, že to bude určitě roztomilá hra, ale pokud bych k tomu mohl něco dodat, příště bychom si mohli dát raději ping pong, protože to funguje na stejném, principu, a jak to tedy celé budeme řešit.

Plynárník prohlásil, že nepochybuje o tom, že bych mu to v ping pongu natřel, ale tohle vážně není sranda, a že tedy zavolá nějaké opraváře, kteří pro plynárnu pracují. Takže bafnul mobil a po chvíli mi sdělil, že dispečing se mi ozve, hned jak bude někdo volný.

Bylo asi čtvrt na čtyři odpoledne, dispečing se mi skutečně ozval s informací, že chápe, jak je to nepříjemné, a že se tam pokusí poslat nějaké montéry ještě dnes.

Takže montéři se skutečně ozvali v půl osmé večer a v devět tu byli jako na koni. Dostali kafe a vrhli se na výměnu závadných trubek, což se samozřejmě neobešlo bez příslušného rušeni skoro nočního klidu. Nicméně za hodinu to bylo hotové, jejich vysílačka byla potichu a tedy už jen zbývalo to zpapírovat, a vzájemně si pogratulovat k tomu, že jsme přežili další den.

Nicméně tak snadné to nebylo. Když mi dali do ruky k podpisu papíry, zjistil jsem, že po mě budou chtít skoro pět tisíc zlatek banánistánu Česko, což mi přišlo trochu hodně. Zarazila mne zejména položka „materiál“, za kterou si účtovali docela palbu, a samozřejmě jsme se zeptal, co na tom do prčic stojí takové peníze. Montér mi ukázal příslušnou položku v ceníku a řekl, že tolik trubka v půl desáté večer prostě stojí, a jestli s tím mám problém, ať to reklamuju u plynárny. Pravil jsem, že s tím problém nemám, ale že tuhle trubku nechci,a ať mi tam laskavě namontují tu z dopoledne, která je o půlku levnější.

Montér se tvářil všelijak, ale nakonec řekl, že děkuje za kafe, a že to nějak uděláme, takže pomocí pár škrtů se dostal na o něco nižší částku, kterou už jsem akceptovat mohl.

Šípy na bitvu jsme skutečně druhý den udělali, plyn už nadále neuniká, takže se to i přes veškeré kotrmelce dá považovat svým způsobem za úspěch.

Poslání z dnešního článku je snad zřejmé.

Trubka dopoledne je jinak drahá, než ta samá trubka večer, jenom pokud si to vážně necháte nakecat.

Jak je již v samém nadpisu dnešního článku naznačeno, jeli jsme letos znovu na bitvu a opět z toho byla ostuda jako hrom, což jsem si svým způsobem velice užíval. Nicméně oproti loňskému zážitku tu bylo několik změn, o kterých bych se úvodem rád zmínil, než se pokusím celou věc vylíčit.

Tak předně – Eva pojala loni úmysl se aktivně zúčastnit bitvy. Pořídila si tedy luk, za mojí asistence a počala se utápět v celé řadě příslibů a předsevzetí, jako že si pořídí dokonale šik kostým, perfektní boty a plášť, a v neposlední řadě, jak skvěle se s lukem naučí střílet. Přestože je Eva v profesním životě výkonná jako T800, urvaný z montážní linky, v osobním životě je spíše flákač , a bohužel, v mnoha případech tomu výsledek odpovídá. Když jsme ještě spolu bydleli, dokázal jsem ji ke spoustě věci dokopat, či případně zmanipulovat, nicméně tuto možnost už nemám, a tedy se v tom bohužel odráží i následná realita.

Když jsem tedy nadhodil téma, že se chce jet bitvit, nejspíš by bylo fajn mít kromě luku také kostým, zbroj, a taky něco, čím se dá střílet, načež mi bylo sděleno, že to se nějak udělá, a že je ještě fůra času.

Nevím, zda znáte velkého Mistra „Ono-Se“ (ono-Se to nějak udělá, Ono-se to nějak zvládne), ale já to štěstí neměl, a proto drtivá většina jeho práce spočinula vždycky na mě.

Takže jsme se ocitli někdy počátkem minulého týdne v situaci, kdy už jsem celou věc postavil hodně ultimátně a řekl jsem, že já na bitvu jedu, ať s Evou, nebo bez ní a se mnou jede jedna začátečnice z naší skupiny, protože na rozdíl od Evy slovo dokáže dodržet a celá věc jí zajímá. A jestli má chuť se jít bitvit, ať laskavě hejbne kejtou, a taky pro to kromě plácání hubou taky něco udělá, protože já výbavu mám, a dost silně pochybuji, že jí na slavnosti 700 let Karla čtvrtého pustí v maskáčích a kanadách.

Eva byla naštvaná, nicméně vyhodnotila můj požadavek jako oprávněný, takže se mnou strávila sobotu výrobou šípů do bitvy, a rabováním mého kostýmového šatníku, abychom nakonec měli dost munice i na bitvu. Eva si následně vypůjčila historickou garderobu, která jí připadala dostatečně šik, zkonstatovala, že boty z loňska budou stačit, nicméně řekla, že má v práci momentálně peklo, takže ji v pátek musíme vyzvednout někde cestou, a že mi ve čtvrtek hodí svoje věci, abych je dal do auta.

To také skutečně učinila, takže jsme v pátek s holkou ze skupiny začali nakládat – a objevili se problémy. Především – moje staré auto bylo vymyšlené tak, aby se tam v pohodě narval Cirkus Berousek, i s principálem. Moje momentální auto zas takový typ OT není, navíc jakkoliv to zní divně, člověk navíc + krámy navíc je prostě znát, takže to byl trochu oříšek. Nicméně, i tohle se nám s kamarádkou ze skupiny podařilo po několika pokusech vyřešit, čímž jsme se bez debat stali vítězem v neoficiální soutěži „Lord of Tetris“, kterou do tohoto roku drželi pouze otrlí špeditéři. Cena je to bezpochyby prestižní, auto vypadalo tak pět minut před výbuchem – ale povedlo se, a tedy jsme vyrazili.

Tady trochu odbočím.

Kamarádka ze skupiny je začátečník a tedy jsem řekl, že pokud půjde do bitvy, tak pouze jako vodonoš, protože není úplně v plánu se nechat zabít, pokud neví jak na to. Kvitovala to poměrně s nadšením a dokonce aktivním přístupem, takže si obstarala kostým jeptišky, i s mešním kalichem, což byl sám o sobě docela slušný výkon.

Ale k tomu se ještě vrátím.

Takže jsme na daném místě nabrali Evu.

Ta šla rovnou z práce, tvářila se jako půl kila kvašeného zelí , a mě bylo hned jasné, že v tomhle stavu nemá smysl s ní o čemkoliv mluvit. Eva zavrčela cosi o tom, ať ji necháme být, plácla sebou na zadní sedačku a usnula – zatímco já jsem pilotoval auto směrem k bitvě.

Přijeli jsme, zaparkovali, já s kámoškou se šel registrovat, zatímco Eva spala v autě. Nechal jsem Evě poodevřené okénko, podobně jako se to dělá, když máte v autě domácí zvíře a s vědomím, že ten nejvíce nebezpečný potenciál nechávám uvnitř, jsme odešli do tábora. Skoro je mi líto té promarněné šance, protože kdokoliv by se pokusil Evu v tomhle stavu probudit, nebo okrást, nejspíš by jeho ostatky nalezli rozmetané po okolí v perimetru 10ti kilometrů s tím, že by se místní zahrádkáři nejspíš podivili, že mají v řepě zaražené cizí přední zuby.

Odstavili jsme se s kámoškou ke stánku s pivem a žvanili jsme s ostatními, v půl jedenácté se k nám připojila i Eva, už podstatně klidnější, postavil se stan a šlo se spát.

Ráno jsme vstali, převlékli se do kostýmu – a začalo být vedro. Kolem půl jedenácté už slunce pálilo natolik, že by Sahara-poušť – mohla začít jezdit na stáž, aby věděla jak to má vzít za správný konec, stín začínal být úzkoprofilové zboží a do toho všeho dorazili Moravané. To mne docela potěšilo, tedy jsem sdělil Evě, že se jdu za nimi podívat. Eva pravila, že nechápe úplně moji mánii pořád troubit na nějakou flašku, ale ať si klidně posloužím, že průvod začne až za půl hodiny, a začala si na ruce a na obličej roztírat nějaký krém. Odvětil jsem tedy, že zrovna od ní to sedí, že není ještě ani půl jedenácté, a už je narozdíl ode mne namazaná, a vůbec jestli bude dál protivná podobným způsobem, použiju na ni vzhledem k její výšce repelent proti hmyzu. Eva se urazila, já se šel vyzdravit s Moravany a začal se šikovat průvod městem.

Víte, byla to od Evy trochu podlost. Jednak ví velice dobře, že po dobu bitvy platí naprostá prohibice a druhak jsem musel ještě ten samý den odřídit auto směr Praha – a jakkoliv se zábavě nebráním, svůj řidičák poměrně potřebuji.

Jen se krátce zmíním průvodu městem, protože se tam staly pouze dva incidenty, které z mého pohledu stojí za zmínku.

Eva šla v průvodu jako válečník s lukem, což ji nejspíše dodalo jinou vážnost. Nicméně, když jsme přišli k druhému kruháči, spatřil ji policista, který si ji zřejmě pamatoval z loňska, protože zakoulel očima, pravil „ježíšikriste …“ naskočil do služebního vozu a ujel. Z toho usuzuji, že na něj Eva loni vážně udělala dojem. Eva si toho nejspíš nevšimla, protože poklidně kráčela s lukem po mém boku, zatímco jsem se vařil na prudkém slunci.

Víte, já jsem tvor spíše chladnokrevný. Jako takový mám sklon se na prudkém slunci přehřívat, pot ze mne teče nikoliv v řekách, ale rovnou v Niagáře, a když skončila bitva posledně, musela mi při sundavání zbroje asistovat Pobřežní hlídka, aby ochránila záchrannými kruhy životy diváků.

Tedy když během průvodu začal foukat vítr, jsem se neudržel a pravil jsem, že tohohdle chci víc, že je to lepší než orální sex, a že to vydržím klidně celej den. Na to mne Eva zpražila pohledem takového stupně, že být kukuřice, začne ze mne létat popcorn, ale naštěstí celou věc nijak nekomentovala.

Nakonec jsme dorazili zpět do tábora a chystali se na bitvu.

I přes děsuplné vedro, jsem si narazil na hlavu blembák a řekl Evě, ať si vezme barbutu (což je helma, která vám chrání i tvář), protože po minulých zkušenostech mi to přišlo, jako dobrý nápad. Eva pravila, že je jí na tohle moc horko a že má plán, který zejména spočíval v tom, že mne využije jako lidský štít. Zeptal jsem se, zda ví, jakou pitomost právě dělá, že v bitvě se chováme jako jednotky stádně, a tedy nemám úplně šanci ji v tomhle směru chránit, a její hlavu už vůbec ne, když se bude jako mrtvolka válet někde na bitevním poli. Eva menežersky pravila, že už to nějak zařídí, zazněla polnice – a šli jsme se šikovat.

Velitel lukostřelců byl na pohodu chlap, začal vysvětlovat, jak se budou jednotky přesunovat a kdy a kam mají střílet, zatímco jeptiška z naší skupiny se přesunula k vodonošům.

A čekali jsme. A slunce pálilo.

A čekali jsme, než se vojska seřadí. A čekali jsme, než se dozvíme něco překvapivého z historie Čech 13tého století. A slunce pražilo dál.

Naštěstí vodonoši fungovali skvěle, a pak po hodině a půl, přišla na řadu bitva.

Nicméně z nějakého důvodu byl k Nám, lukostřelcům přiřazen osamělý maník s píšťalou. Píšťala je taková otravná železná věc na tyči, co dělá víc kraválu, než užitku a postavil se vedle Evy. Založili jsme tedy šípy a čekali, až přijdeme na řadu. Na Evě bylo znát nadšení z bitevní vřavy, protože když se pár metrů od vás navzájem pokouší pozabíjet na tři stovky maníků, zakutých v železe, má to něco do sebe.

Takže když zazněl povel natáhnout, maník s píšťalou vystřelil, Eva se lekla, vypustila šíp, a jak sebou škubla, trefila našeho velitele do zadku. Nebyla to moc velká pecka, nicméně velitele to docela překvapilo, ale pokračovali jsme dál. Měli jsme vypálit tři salvy a přesunout se, což se nakonec skoro podařilo.

Bohužel, poté, co maník s píšťalou vedle Evy vypálil mimo soutěž už po čtvrté, Eva zavrčela poměrně nahlas, že jestli s tím práskne ještě jednou, narve mu tu píšťalu do prdele, tím žhavým ven, načež maník poněkud zblednul. Naštěstí protivníci také pálili z kuší, takže když jedna šipka praštila praštila panáčka do kebule, přehodnotil situaci a utekl mimo dostřel protivníka.

Tím skončila první vlna, měli jsme zase jako jednotka půl hodiny prostoj, načež se šla Eva veliteli omluvit. Velitel se tvářil poněkud udiveně, nicméně pravil, že výstřel do zad je sice zrada, ale zásah do zadku považuje za legraci, a tedy ať to pustí z hlavy.

Zazněla další polnice a šli jsme opět střílet. Tentokrát to bylo poněkud volnější, velitel nám pouze říkal, koho máme zasypat šípy, takže to bylo v pohodě, dokud jsem si nevšiml, že Evu popadl bersekerský duch. Takže jsem pravil, ať se kouká fofrem uklidnit, a nepálí to do nepřátel napřímo, ale ať střílí obloukem, protože nehodlám řešit něčí zdravotní pojištění. Eva na mne řvala, že pořád neslyší na jedno ucho, ale že je to stejně jedno, když mají štíty a plechy a tedy že nemají šanci technicky vůbec nic cítit.

Hulákal jsem tedy, že má v tomhle pravdu, ale spousta z nepřátel má helmu bez hledí a jak by se jí asi líbilo mít od šípu zlomený nos, nebo vyražené oko. Že takovouhle palbu si mohu dovolit možná já, když mám alespoň představu, kam ten šíp poletí, ale rozhodně někdo, kdo má luk podruhé v životě v ruce, by se měl trochu držet zpátky. Eva, velice nerada tenhle argument uznala, a po zbytek bitvy se už chovala podle mých pokynů.

Jakkoliv to bylo divoké, hlavní hvězdou bitvy byla naše jeptiška. Procházela bitvou jako přízrak a dávala všem napít vodu z kalichu, válečníci se před ní rozestupovali, protože nejspíš nevěřili vlastním očím. Asi jí zabiju, protože můj pokyn „nevystavuj se riziku, a nelez do bitvy“ očividně nepochopila moc dobře, a nebo prostě neumím hovořit řečí jejího kmene. Nicméně podivné na tom bylo, že ji skutečně musela hájit nějaká podivná aura, protože se šípy a kusy zbroje létaly kolem ní, aniž by se jí nějak dotkly, vojáci ustávali v boji, aby mohla projít, a vůbec to na historickou bitvu v tomto směru vypadalo až moc étericky.

Závěr ?

Hum. Tohle ještě musím zvážit z mnoha aspektů. Ale potěšilo mne, že se Evy bojí i policajt. A vyděsil mne přízrak, který jsme dovezli. Asi nejseme jediní, kdo má dobře zmáknuté prodávání iluzí.

Což mne děsí daleko víc. Tak příště snad o něčem normálnějším ..

Takže rovnou k filmu.

Captain America: Civil War je pokud dobře počítám už jedenáctým filmem s tématikou Avengers, a vůbec to není špatné. Záměrně vynechávám Guardians of the Galaxy, protože i když se údajně chystá crossover, kde budou i Avengers, zatím nic takového venku není. Také ve výčtu chybí první film s Hulkem – protože ten byl od jiného výrobce, a také neuvěřitelně špatné dva filmy o Fantastické čtyřce a její naprosto katastrofální pokus o restart, při filmu dalším, o kterém už jsem se tady zmínil. Na černou listinu je třeba také přihodit pět naprosto úděsných pokusů o zfilmování Spidermana – ale to by bylo asi na déle, protože každý film sám o sobě je špatný úplně něčím jiným, a v tomto případě už by tato série, i její reboot, zasloužila svoji vlastní stupnici hrůzy, kde by byl základní měrnou jednotkou toaletní papír.

Sérii na téma Avengers se prozatím něco podobného vyhýbá, a i když některé filmy jsou sice slabší, nebo vyloženě jen úvodem k filmu dalšímu, pořád se jí daří držet vyváženou laťku mezi vtipem, akcí a příběhem. Dokonce některé postav jsou podobné těm z originálu, což je ve světě politické korektnosti a na hlavu postavených očekávání, svým způsobem unikát.

Musím přiznat, že celý film šlape, funguje jak má, takže se ani při stopáži něco kolem skoro tří hodin nenudíte. Veškeré postavy se chovají logicky, znáte jejich motivaci – proč dělají zrovna to, co dělají a co je k tomu vedlo, zůstalo i stejné herecké obsazení, což je velmi příjemné na oko. Sice si myslím, že první Avengers byly o trochu lepší (už jen proto, že tam byl Thor a Hulk), ale řekl bych, že Civil War v tomto směru je jen o pár metrů pozadu. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych filmu ani neměl co vytknout, protože se sice nedrží předlohy na celých 100%, nicméně v kontextu dalších filmů Marvel studios to celé dává velice dobrý smysl, a i když se podařilo natočit par opravdu velkých blbostí, typu Iron Man 3, je třeba to akceptovat a Civil War se i s tímto přešlápnutím vyrovnal s grácií.

Velice jsem byl spokojený se Spidermanem, který se tam pravda objevil jen na chvíli, nicméně si myslím, že je prozatím nejlépe ztvárněným Spidermanem na filmovém plátně. Tedy pokud odhlédnu od skutečnosti, že úplně změnili jeho lokaci, kontext a rodinné okolnosti – charakter, který má Spiderman v Civil War mi přijde s předlohou naprosto shodný.

Nicméně, když jsem o tom dnes cestou z práce přemýšlel, pár věcí mi tam přeci jen vadilo.

Zde je třeba říct, že to jsou věci, které opravdu vadí pouze mě, protože znám předlohu a jako divák si toho ani nevšimnete, protože to není důležité ani z hlediska vyprávění, ani z hlediska děje.

Tak kde začít.

Když už jsem nakousl toho Spidermana, je tu první podivnost. Jak Spidermana Tony Stark (ano, TEN Stark ze Hry o trůny – to jen von, ale někdo úplně jinej) dokázal vůbec najít. Nikdy se nepotkali, znal ho jen ze zpráv jako všichni, Parker se o svém alter-egu nikdy nikomu nezmínil, tak jak se sakra najednou objevil ve Spidermanově bytě?

Podobně podivná je posila konkurenčního týmu v podobě Ant-mana. Ještě bych pochopil, že se jednou viděl s Falconem, ale to spolu bojovali a nějak jsem si nevšiml toho, že by si během toho stihli sdělit adresu bydliště, jméno, nebo sundat masku. Ant-manova motivace je také navíc dost podivná, protože sice nenávidí Starka, ale technicky k tomu nemá naprosto žádný důvod. Tony Stark jemu osobně nikdy nic špatného neudělal, je to totiž až druhý Ant-man v řadě, a s původním Ant-manem (Hank Pym, který se Starkem seniorem konflikt měl) má společného prakticky pouze krádež speciálního obleku.

Další problém jsem měl, když jsem se zamyslel nad situací kdy spolu bojují Ant-man a Ironman (což není spoiler, tam se tříská prakticky každej s každym), kdy se Ant-man zmenší, a vnikne dovnitř Ironmanova brnění. Následně mu zevnitř začne ničit dráty, elektroniku, napájení a odpojí mu základní desku zbroje, čímž Ironmana na chvíli vyřadí, a pak vyskočí ven.

Pominu fakt, že Ironmanův oblek je vodotěsný, a lze s ním létat i ve volném vesmíru, takže by se tam asi těžko vůbec dostal. Je možné, že to byl prostě jiný model, protože měl Ironman vesmírné kvádro zrovna čistírně – ale ta divná věc mi přišla hned po tom.

Víte, když vám někdo přehryzne drát, nebo odpojí desku, většinou to přestane fungovat úplně. Ironmanova zbroj však má v tomto díle nějaké vnitřní sondy, které dovedou konektory zastrčit zpět, a dráty znovu naletovat zpátky, protože se zbroj sama opravila, aniž by jí Ironman ze sebe sundal, nebo vůbec ztratil letovou výšku.

Ono vůbec je to s tím Ironmanem podle Marvel studios nějaké podivné. Charakter je perfektní a perfektně je i zahraný, nicméně ho podle mho soudu nutí do tak nesmyslných kotrmelců, že je to až zarážející. Samostatná série Vás celou dobu přesvědčuje o tom, že Tony Stark má v hrudi magnet, aby držel střepiny z granátu od srdce. Je na tom fyzicky i psychicky závislý. Stejnou závislost má i na svém brnění, bez kterého má hned několik velmi pěkných fobií, aby v díle třetím si nechal levou zadní chirurgicky střepiny ze srdce odstranit a všechna svá brnění vyhodil do vzduchu. A následně se v Civil War objevil v dalším brnění. Nedává to smysl.

Předposlední věc, která mne docela dost dráždila byla Scarlet Witch. Z nějakého důvodu jí dyzajnéři ve filmové sérii nařídil vzhled pornohvězdy ze sedmdesátých let, což je sice možná retro, ale úplně mimo kýbl.

Úplně poslední věc, o které se chci zmínit, je postava Hawkeye. Charakter je pořádku, herec mi také nevadí, nicméně jeho vzhled v kontextu s legendou a prací, nedává naprosto žádný smysl. To už mi větší smysl dává víc ta komixová verze vzhledu, protože Barton má zůstat anonymní a v utajení – a tedy není naprosto žádný důvod, proč by se na veřejnosti měl objevovat v plném oksichtění, narozdíl od jiných Avengerů. Obzvlášť, když dělají při jakékoliv události kolem sebe takový bordel.

Tedy závěrem.

Pokud znáte Avengery jen z filmů, není Vám známá předloha, nic z toho, co jsem zmínil skutečně vadit nebude. Ani nemusíte mít všechny filmy nakoukané, protože postavy hrdinů filmem proplouvají naprosto logicky (sigh..) a přirozeně, takže ani v tomhle tam není žádný rušivý moment. Takže Captain America: Civil War rozhodně doporučuji, a jako filmu mu dávám 90% ze sta možných a těch zbývajících deset odebírám jen proto, že znám výchozí materiál.

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že největší potíže zpravidla nastanou, pokud se někoho zmocní dobrý úmysl. Takového člověka je v tomto případě nutné opakovaně třískat přes hlavu uzenou makrelou, dokud ho zmíněné pocity opět nepustí, protože když ho nějak podobně nezaměstnáte, dáte mu prostor k jejich realizaci – a z toho pak bývají skutečné problémy.

Za samostatnou kategorii neštěstí se dá pak považovat situace, kdy pojmete nějaký dobrý úmysl sami, nebo v případě, že vás v tomto směru někdo lapí do pasti. A protože v tomto směru se smůla nevyhýbá ani mě, čas od času kývnu na nějakou pitomost, abych si pak důsledky vyžral do úplného konce, a připomněl si tím, že takové věci dělat nemám.

Zde je třeba podotknout, že věc o které se chci zmínit se stala už před nějakým časem, a myslím si, že by nám to dneska asi tak úplně neprošlo. A samozřejmě, že jsem v tom celém byl já naprosto nevinně.

Ale popořadě.

Čas od času Prahou projíždí moji šermířští známí z Moravy. Není na tom zase tak nic divného, jsou tu tak dvakrát – třikrát do roka, většinou když jedou na nějaké vystoupení. Občas nějaký z Moravanů také někdy přespí u mě v bytě, což v praxi znamená, že když začne svítat usoudíme, že by bylo dobré odložit skleničku, a jít se natáhnout, což se většinou stejně nestane, protože už to ani nemá cenu.

Takže jednoho pátečního večera jsme s Evou seděli v hospodě s Moravany, nálada byla výborná, a bavili jsme se o tom, co nás čeká letos za akce. Velitel Moravanů se zmínil, že příští víkend jedou šermovat na nějaké městské slavnosti do západních Čech, a jestli by se mi nechtělo jet také. Začal jsem tušit nějaký háček, nicméně jsem se optal o co by mělo jít, protože třicítku nedělám. Velitel mi tedy řekl, že budou dělat turnaj, a že by se mu líbilo, kdyby to bylo letos hodně netradiční. A že už mají mongolského válečníka, nindžu a holku s čínským kostýmem, a jemu by se líbilo, kdybych tam byl v kostýmu araba. Popravdě se mi do toho moc nechtělo, protože jednak to bylo daleko, a potom mělo být tradičně vedro, nicméně velitel Moravanů propukal stále více a více v nadšení z této představy. Dokonce navrhnul Evě, aby jela také, a dělala mi tam hurisku, načež Eva odvětila, že to teda kurva ani omylem, a proč si myslí, že vrcholem jejího celoživotního úsilí je vystrkovat pupík na nějakou partu pivních mozolů. Nicméně velitel Moravanů byl vytrvalý, slíbil mi tedy nějakou břišní tanečnici od nich, a že to určitě bude super.

Protože jsem se na to pořád nějak netvářil, použili na mne osvědčenou moravskou nátlakovou metodu, která spočívala zejména v tom, že do mě lili pití do té doby, než mi to začalo připadat jako docela dobrý nápad, a tedy jsem souhlasil.

Eva nakonec pravila, že pojede raději se mnou, aby dohlédla na to, že s tanečnicí nebudu vyvádět nějaké nepatřičnosti – a bylo vše domluvené.

Následující týden byl poněkud pracovně náročný, protože jsem celý týden řešil něco s norským klientem, a protože norsky umím zhruba tak dobře jako nářečí kmene Pygmejů, logicky byla jedinou možností angličtina. Zmiňuji se o tom záměrně, protože v dalších událostech tento detail sehrál jednu z hlavních rolí.

Tedy jsme v sobotu časně ráno vyrazili směr západ, abych dostál svému slovu. Jelo se Eviným autem, už ani nevím proč, a vzali jsme také jejího bratra, který byl na slavnosti zvědavý.

Město samo o sobě je zajímavé snad jen tím, že tam propíchli halapartnou Valdštejna, a místní cikánská omladina dokáže ukrást z pódia rekvizity ještě během představení, což není z mojí strany cílený rasismus, protože to celé bylo policejně zdokumentováno.

Nicméně dojeli jsme, Eva zaparkovala, já se začal rovnou převlékat do kostýmu s tím, že Eva s bratrem jdou zatím na náměstí, a že se potkáme v kavárně. Musím říct, že i když jsem kostým dlouho na sobě neměl, vzhled byl pořád docela razantní, a když jsem si nasadil ještě černé brýle, vypadal jsem docela autenticky na ropného šejka. Pravda byla, že jsem kostým pořizoval ještě v době, kdy se z beduínů ještě legrace dělat mohla, a o nějakých teroristech jste slyšeli maximálně v detektivce z oddělení C.I.5.

Takže jsem vyhledal Moraváky, dozvěděl se podrobnosti o vystoupení a zamířil za Evou do kavárny na náměstí.

Mělo mi být hned divné, že se lidé na mne dívali poněkud zaraženě, a když jsem vstoupil do kavárny, všichni na mne upřeli zrak jako jeden muž, rozhostilo se ticho, jako když metalový fanoušek prokopne své oblíbené kapele v rámci euforie buben, a trvalo to opravdu několik velmi nepříjemných sekund.

Naštěstí jsem pak uviděl Evu s jejím bratrem, takže jsem se k nim přidal, objednal si kafe a žvanili jsme, což po pár minutách bylo očividně společensky přijatelnější.

Problém byl, že Evino bratr měl tou dobou v sobě asi šesté pivo a očividně ho chytila škodolibá nálada. Takže když se blížila hodina, kdy jsme měli vystupovat, řekl jsem, že půjdeme, protože se ještě musím ozbrojit a obrnit. Eva pravila, že ještě musí na záchod a zmizela – takže jsem s jejím bratrem vyšel před kavárnu, abych si zapálil. Poodešel jsem tedy trochu stranou, načež toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než odtrhnout z plechovky piva takový ten hořejšek, kterým se plechovka otevírá, a s ním vyrazil za hlídkou měšťáků, zevlujících ve stínu podloubí. Došel k nim, ukázal jim ten plíšek a pravil, že sice na tyhle věci není odborník, ale že mu to připadá jako pojistka od granátu, a že to právě odpadlo z támhletoho araba.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, takže za chvíli na mě klečeli dva policajti s tím, že jeden mi dával klepeta a druhý mi mířil na hlavu pistolí a hulákal, ať se ani nehnu, což technicky stejně ani moc dobře nešlo. Složili mne totiž ve stylu rugby zezadu, aniž bych měl sebemenší představu co se děje, a pistolník mne anglicky žádal, abych mu předložil nějaký platný pas, což samo o sobě v daném momentu bylo docela absurdní. Odpověděl jsem, že u sebe teď žádné papíry nemám, ale že budou asi v autě. Policista se mne dotázal, kde mám to auto zaparkované, takže jsem odpověděl, že to není moje auto, a že je před tím největším hotelem, co tu mají – a v tu chvíli mi doteklo, že mluvím také anglicky.

Jak jsem byl zpitomnělý z celého týdne, můj mozek mne automaticky přepnul do lingvistického módu, který mi byl předhozen, aniž by mu na tom přišlo něco divného. Policisté se začali dohadovat mezi sebou, jak rychle tu stihnou být pyrotechnici, načež z kavárny vyšla Eva a otázala se, co tady všichni blbneme. Na to jsem už česky odvětil, že to teda do prdele nemám tu nejmenší páru, že v jednu chvíli si zapaluju cigaretu a v té další hraju americký fotbal, ale budiž, nicméně by mne docela dost potěšilo, kdyby mi alespoň někdo prozradil, ve kterém jsem vlastně týmu. V tu samou chvíli dorazil i velitel Moravanů a začal řvát na měšťáky, co si myslí, že doprdele asi dělají, a z jakého důvodu napadají účinkující na městských slavnostech. Policisté byli očividně zaskočení situací, a pistolník se mne silně udiveně zeptal, zda jsem čech. Odvětil jsem tedy, že po té, co mi zvalchovali hřbet si nejsem jistý ani tím, jestli někdy budu žížala, a ani proč si ze mne v tomhle vedru rozhodli udělat trampolínu.

No – jak asi tušíte, Evin bratr se mohl umlátit smíchy, klepeta mi nakonec sundali, já jsem propíchnul nindžu a nechal se porazit od číňanky, přesně jak velel scénář. Vystoupení se líbilo, takže asi to nakonec dopadlo dobře. Eva na břišní tanečnici také nakonec nenašla nic, co by mi mohla otřískat o hlavu, takže jsme se rozloučili a jeli domů.

Každopádně – poučení z dnešního článku je snad jen jedno.

Když se vám totiž nezdá něco hned od začátku, stůjte si za tím. Protože sebelepší dobrý úmysl se vždycky nějak pokroutí a kousne vás do zadku. A pokud zrovna na tohle nejste fanda, nestojí to za to.