Tedy k věci:

Navrhnul jsem Evě, že bychom se mohli aktivně zúčastnit historické bitvy. Eva na mne vrhla jeden ze svých obvyklých podezřívavých pohledů, prohlásila, že už si zvykla na to, že ji používám jako pokusné morče a kdy že to tedy má být. Protože ten víkend měla volno, a přece jen byla na celou akci zvědavá, začali jsme plánovat a tím pádem i šílet, kolik věcí nám chybí.

Předně – ono to není jen tak. Musíte se registrovat pod nějakou známou skupinou šermu – nebo alespoň nějakou, která má své webové stránky. Organizátor pak usoudí, zda jste na podobnou akci vhodní (což v drtivé většině usoudí, že ano, protože prostě potřebuje všechny dostupné šermíře, kteří jsou ochotní přijet na vlastní náklady), zahrne Vás spoustou nařízení a požadavků.

To organizátorům většinou vydrží do chvíle, než zjistí, že díky tomu se jim počet přihlášených smrsknul na polovinu (což je rozumné, protože odpadne většina těch, kde vážně není o co stát), polovina zbytku se nedostaví, protože má pršet/přišlo něco lepšího/prostě se jim nikam nechce a nebo dospěli z nějakého důvodu k pocitu, že jsou na podobnou akci až moc nóbl a dodržovat základní pravidla slušnosti je uráží.

Dále pak musíte mít samozřejmě nějaký odpovídající kostým a boty, a pokud jdete do bitvy, tak samozřejmě i nějakou zbraň a zbroj, protože to podnikáte na vlastní nebezpečí a v některých případech se prostě riskovat nevyplatí. Nicméně, chtěl jsem to celé Evě ukázat, i za cenu, že budu muset do bitvy jít, což mi nečiní nijak velké potěšení. Nejsem moc soutěživý typ, ke štěstí mi stačí relativně málo a i když šerm dělám už nějaký ten pátek, jsou prostě věci, které beru jako nutné zlo a vystupování a bitvy řadím mezi ně.

Eva se mne tedy dotázala, jakou že mám tedy představu, co by tam mohla dělat, když nemá zbraň, ani kostým a i když v domácnosti máme luk, předpokládá, že ho budu v bitvě používat já. Víte, Eva i přes svoji vizáž není žádná křehká květinka, dělala celou řadu bojových sportů a když má svoji umanutou náladu, nedokázal by ji patrně zastavit ani odbržděný buldozer. Nicméně šerm nikdy nedělala, protože tvrdí, že na jednu domácnost jeden magor úplně postačuje, naplňujeme tím kvóty EU a tím pádem předpokládá, že nám s umisťováním dalších magorů dají pokoj.

Řekl jsem Evě, že představu samozřejmě mám a že bude vodonoš. To jest, že bude pobíhat po bitevním poli se džbánem s vodou a dávat padlým a raněným šermířům napít, pokud ji o to požádají. Navíc je to funkce relativně bezpečná, protože na vodonoše nikdo neútočí. Jsou to stvoření veskrze užitečná pro všechny účastníky a pokud je ve scénáři bitvy, že mají umřít všichni (a v tomhle bodě si většinou pořadatelé z nějakého důvodu libují) vodonoši umírají pravidelně bez nějakého konkrétního důvodu na infarkt.

Je funkce často opomíjená, nicméně velmi důležitá, protože když se na ni zapomene, dopadne to jako minule. Totiž tak, že pořadatelé nechali nastoupené plnoplátové rytíře stát na přímém slunci něco přes hodinu bez vodonošů a osm z nich odvezla sanitka s úpalem do nemocnice ještě před zahájením bitevní vřavy. Tím se sice dostali k pointě celé akce o něco rychleji než zbytek účinkujících, ale neměl jsem dojem, že by z toho zrovna překypovali nadšením.

Eva tedy řekla že ano, ale že z kostýmu má tak maximálně džbán na vodu a legíny a vzhledem k tomu, že má pršet, nehodlá pobíhat po bitevním poli navostro. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu počasí to chápu, ale protože vím, že Eva je pro každou špatnost a remcání je prostě její způsob jak mne udržet v pohotovosti, kontroval jsem, že pro ni vypůjčíme kostým jeptišky od mojí kamarádky. To Evu pobavilo a protože je k experimentům podobného druhu otevřená, druhý den následovala kostýmová procedúra.

Protože jsem usoudil, že se nehodlám tahat s těžkým vybavením, zvolil jsem pro sebe jednoduchý lovecký kostým. Na lukostřelce se také většinou neútočí a tím pádem se jako lučišníci mohou bitev účastnit i odrostlejší děti (a tedy i já), aniž by se jim děla nějaké zásadnější újma. Když se střílí šípy po ostatních obrněných jednotkách, stejně na to ponejvíce nijak nereagují – maximálně zdvihnou štít, abychom nepropadli úplně depresi z marného počínání, protože vědí stejně jako my, že jim šípy nijak nemají šanci ublížit. Ale prostě to dobře vypadá.

Eva se oblékla do kostýmu, ověsila se doplňky a přišla se mi ukázat, co tedy já na to. Trochu jsem znejistěl, protože působila natolik přesvědčivě, že jsem získal dojem, že mne každou chvíli začne třískat přes prsty pravítkem, nicméně jsem zkonstatoval, že je to dobově i kostýmově v pořádku a když v tom bude lítat celý den, nejspíš ji na krk hodí nedělní katolickou školu. Eva řekla, že nějak neví a že k tomu nemá žádné vhodné boty.

To mne vyděsilo do té míry, že jsem kontroval, že tohle už nestíháme a že tedy zkusíme nějaké další alternativy. Eva, mírně rozladěná z vidiny mizejících bot souhlasila a vrhla se na moji historickou garderobu. Přestože je Eva zhruba tak poloviční, co já (jak výškou, tak objemem) po pár pokusech, jsme zkombinovali docela slušný kostým panoše. Eva zajásala, že na tohle má přesně vhodné kozačky a opravdu je měla. Ještě se dotázala, kde že to budeme spát, já odpověděl, že v autě – a vyrazili jsme.

Tak a je to tady. Už to máme za pár, tak nohy na stůl, ještě poslední sklenku bourbonu, ať máme na tu cestu alespoň dobrou náladu.

Totiž – všiml jsem si hned několika věcí v poslední době, které vedou k tomuhle nevyvratitelnému závěru. Pokusím se přiblížit alespoň ty nejvíce palčivé.

Abych Vás uvedl do problematiky: Já si obecně lidí v práci moc nevšímám. Mám k tomu hned několik důvodů. Předně předpokládám, že pokud budou něco chtít, hodí do zákrytu pár mozkových buněk a zavolají, pošlou mail, nebo mi to prostě řeknou. Druhý důvod je pud sebezáchovy – jezdím hodně po klientech a pamatovat si všechny, to bych se asi zbláznil. Úplně mi postačují ti, co mám v mobilním telefonu. A konečně poslední – ani (teda až na pár zajímavých exemplářů ženského pohlaví) mne to moc nezajímá. Kolegy identifikovat dovedu, k hrnku na kafe trefím a víc mi v podstatě ke štěstí nechybí. Ten den jsem ještě však musel vzít na vědomí ještě jeden fakt – a to jsou nadřízení. (Znáte je, takoví ti neužiteční lidé, které se Vám v lepším případě nepletou do práce a v tom horším scénáři vytvářejí komplikace, které by nevznikly, kdyby se do toho proaktivně nemotali.) Jak jsem tak pochopil platí zde asi nějaká přímá úměra – čím víc managerů a vedoucích, tím je to všechno lepší, hustší a asi o 66,48 % víc cool než předtím. Je mi však záhadou, proč potom je práce komplikovanější, pomalejší a vznikají problémy které před tím nebyli. Osobně si myslím, že je to tím, že papír pod tou vrstvou potřebných podpisů ztěžkne a podle zákonů fyziky se tím pádem zpomalí (i ten virtuální).

Začalo to už ráno cestou do práce. Stojím na zastávce a čekám až se sejde obvyklá cestovní společnost, skládající se z cikána v oranžových montérkách, tlusté slečně narvané v elasťákách a jejího přítele (aby měla cestou do práce po čem šplhat) a hubené, brýlaté holčičky, která vláčí školní tašku.Taška má asi trojnásobnou váhu než to, co by uzdvihl Ota Zaremba a když jsem je viděl prvně, nebyl jsem si jistý, kdo vlastně nese koho.

Holčička nepřišla. To bylo první znamení. Cikán vystoupil na jiné zastávce. A po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že máme nového podšéfa. A že se mám zastavit na u šéfa ekonomického, který se jmenuje Lux. Učinil jsem žádané, vyřešil poměrně banální problém a odsunul se do zasedačky k prohlídce nového nadřízeného. Ten se představil jako Drix a já začal tušit, že se schyluje na pořádný malér. Moje podezření se vzápětí potvrdilo sdělením, že se chystá výběrové řízení na nového ředitele. Neznám sice detailně parametry řízení, ale myslím, že jeden z požadavků bude podobně démonické jméno. Podle mého se už čeká jen na posledního pekelného jezdce z Apokalypsy, který svým příchodem dovrší zkázu celé planety. Tak nějak očekávám, že pekelná brána se otevře v účtárně, hned vedle kopírky, nejpozději do čtvrtka.

Původně jsem chtěl dnešní příspěvek napsat na téma literární prostituce a skrytá reklama na politickou objednávku. Nicméně, i když jsem článek několikrát přepsal, stále byl až příliš konkrétní a depresivní. Takže jsem ho nakonec smazal, protože deprimovat případné čtenáře rozhodně není předmětem tohoto blogu, a k tématu se vrátím, až na celou problematikou získám alespoň nějaký nadhled.

Nicméně tohle snažení mne upozornilo na jinou věc a sice televizní reklamu. Je to pro mne občas dost matoucí a doufám, že tímto článkem (a s Vaší laskavou pomocí v komentářích) dospěji k nějakému vysvětlení. Jakkoliv to moc nemám ve zvyku, slibuji že se pokusím na komentáře reagovat, protože tomuhle bych vážně rád přišel na kloub.

Většina reklam, ať jsou jakkoliv pitomé, mi problémy nedělá. V lepším případě prostě vychválí svůj produkt, nebo zboží, ukážou ho národu a v případě reklamy na barvu je tedy tím pádem i vymalováno. Pokud je tvůrce odvážnější, dokonce si vymyslí i na tohle téma nějaký krátký příběh, aby demonstroval užitečnost produktu, případně to doplní nějakým úderným sloganem, který do vás hustí tak často, že byste si nejraději po pár dávkách reklamních bloků udělali vlastní rukou lobotomii otvírákem na konzervy.

Pro dnešek bych potřeboval pomoci se třemi případy, se kterými si nějak nevím rady – úvahy na téma zelenej šmejd a letní vánoce myslím vydají na samostatný článek.

Tedy případ první: Hopsací kampaň na vodu.

Momentálně probíhá jakási kampaň v retro stylu, ve které nějaké spojitosti s propagovanou vodou dokážu rozpoznat. Nicméně můj zmatek odpálila kampaň první, ve které po mě jakási oplácaná slečna skrze televizní obrazovku opakovaně požadovala, abych jí neříkal bejby. Přiznám se, že vzhledem k proporcím té slečny, by mne podobná věc nenapadla ani náhodou, když pominu fakt, že skutečně netuším, proč bych vůbec měl něco takového dělat. To co mi však uniká je jakákoliv spojitost, mezi požadavkem macaté slečny a balenou vodou z kohoutku. Pokud by Vás napadla jakákoliv spojitost, velice rád bych alespoň ve své hlavě svázal volné konce. Možná je pointa v tom, že se slečny na konci zlejou úplně durch. Ani v tomto případě mi však stále nedochází, proč tohle činí zrovna vodou, protože normální lidé většinou použijí něco jiného, co má výrazně vyšší oktanové číslo. Nevím.

Případ druhý: Záhada čínské paní.

Jedná se o reklamu na deodorant, či antiperspirant – nejsem si jistý. Zmíněnou značku nepoužívám, takže technické aspekty přesně neznám – každopádně – jakási postarší Asiatka si velmi protivným způsobem stěžuje, že ji chemický přípravek vzal syna.

Dobře – pokud je poselství, že chemie je zlo, které vede ke ztrátě syna – to bych ještě pochopil. Své by k tomu určitě mohli říci ve Vietnamu po napalmových náletech B-52, nebo po nasazení bojového plynu v bitvě u Ypres. Nicméně proč tato paní stalkuje svého syna na bowlingu a toto sdělení, skřípe z otvoru, kterým se navracejí zpět bowlingové koule, mi skutečně uniká. Opět nerozumím jakékoliv spojitosti mezi antiperspirantem a paní, která zasekle trčí z otvoru na bowlingové koule. V tomto případě bych to skřípání i pochopil, protože koupit to mezi nohy bowlingovou koulí, asi nebude zážitek, na který byste rádi vzpomínali, nicméně pointa celé reklamy je pro mne záhadou. Napadá Vás nějaký důvod, proč by matka měla lézt do přístroje na návrat bowlingových koulí, a poté, co se v něm zasekne rameny vás oblažit sdělením, že jí syna vzal chemický přípravek ? Ať dumám jak chci, pořád na nic nemohu přijít.

Případ třetí: Legrace žluté limonády.

Tuhle věc podle mého vymyslel nějaký kreativec zhruba pět minut před prezentací, protože jinak si to neumím vysvětlit. Pokud měl zmíněný frikulín v úmyslu propojit předraženou oranžovou břečku se zábavou, prochechtali bychom se všichni společně až k dialýze, protože podle varování na obalu, je Spolana Neratovice jenom amatér , co ve svém volném čase trochu dělá do Éček. To co mi však naprosto nedává smysl je souvislost mezi zábavou a tím, že si budu lít do hlavy nějakou limonádu. Myslím, že by zmíněný kreativec měl jednou pro změnu opustit kancelářský stůl, přestat brát to svinstvo, nebo naopak si toho dát víc, protože to co vyplodil není ani zajímavé, ani legrační, je to prostě jenom otravné.

Nicméně budu rád, když mi PT čtenářstvo poskytne jakékoliv vodítko k nějaké spojitosti.

Alespoň to budu moct hodit za hlavu a věnovat se něčemu konstruktivnějšímu, než je utrpení z reklam, které mne posílají do Země za zrcadlem.

Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.

Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.

Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.

Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.

Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.

Ale to jsem odbočil.

To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích – v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.

Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.

Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.

K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.

Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma „hate free“, multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.

A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.

Silou vržené cihly mne dneska zasáhla internetová mediální masáž. Neodolal sem, musím si ulevit.

Tak předně umřel ex-premiér. Osobně by mi to mohlo být šumák (což také ve skutečnosti je), spíš mne na tom zaráží jiná věc. Ne to, že umřel, na to má koneckonců svaté právo, ale překvapuje mne reakce médií a politiků. Když nebyl pan ex ještě jenom Ex (a ne jako teďka ex-ex) bylo jeho jméno synonymem pro zlodějinu (což se dá v pohodě dohledat – pokud Vám to stojí za ten čas a námahu), ale i pro bezpáteřnost a pokrytectví. Nutno dodat, že u politiků to nepovažuju za nic negativního – to je prostě vlastnost. Daleko víc mi vadí, když jsou v kombu s tímhle ještě hloupí.

No – a stačí aby tenhle pán umřel a je z něj skoro národní hrdina. Pevně doufám, že po něm taky pojmenují nějaké letiště. Alespoň tak to momentálně vypadá podle informačních portálů.

U Italských břehů se potopila lodička s uprchlíky z Afriky. Je to obrovská tragédie, protože jednak je jich v Africe málo, druhak to byla bez debat vybraná elita z nejlepších atomových vědců, neurochirurgů a raketových inženýrů a neposlední řadě rozhodně v Evropě budou tak nějak multikulturně chybět, což je cítit už teď. Cítit jsou pak zejména ve Francii, Německu a Anglii. Ve všech smyslech toho slova.

Tak nějak to podávají opět média. Nějak se mi v poslední době nedaří být proti stupiditě imunní.

Doprdele práce, z takové přehlídky žvástů a demence se mi vážně zvedá kufr. To že je to v drtivé většině pakáž nejhoršího kalibru, o kterou nestojí ani na jejich vlastní rodné hroudě – o tom jsem se ale zatím toho nikde moc nedočetl. Že jejich reálný multikulturní přínos je zejména na poli kriminality, odběru dotační politiky a propagace Islámu, také ne. Tohle se provozuje za moje peníze. A za Vaše taky. EU patrně usoudila, že evropská kriminalita je nedostačující a je tedy třeba ji posílit kriminalitou importovanou. Nevím jak to máte Vy, ale já se cítím tak nějak hned lépe, když vím, že si za část mojí výplaty válí šunky dva Ahmedi a jeden Mohammed. Koneckonců, je dobře, že mi vláda ty peníze sebere – určitě bych nevěděl co s nimi mám dělat a nedejbože bych si třeba za ně ještě něco koupil. Zbrojní průkaz třeba.

Ale, ať nekončím dnešní výkřik do tmy tak negativisticky. Redaktoři přicházejí průběžně s totální bombou typu ta a ta modelka se svlékla. Úža. Co jinýho tak má asi dělat, když nic jinýho neumí a celkem se taky po ní nic jiného nechce? (Tedy ještě kromě schopnosti být chodící ramínko na šaty a případně sem tam sexuálně oblažit nějakého sportovce stejné, nebo nižší mentální kapacity.)

No nic. Pro dnešek už jsem se emocionálně vyčerpal a jdu pro změnu dělat něco užitečného.

Dneska jsem čekal na autobus, kouřil jsem a přemýšlel o tom, co mi realita nabídne za téma. Většinou to tak funguje, a stalo se to i tentokrát. Tedy stojím, koukám do blba, když se ozve zvonek a přede mnou přejede liliput na kole.

Růžovém.

A telefonoval.

Nejednalo se o dítě, ale skutečně o liliputa na minikole, takže první věc, co jsem udělal, byla že jsem vrhnul podezřívavý pohled na cigaretu ve svojí ruce, protože tomuhle se v půl desáté ráno dá vážně těžko uvěřit. Jako další věc byl párek nějakých studentů, kteří se usadili na zastávce, sbalili si špeka a začali si ho podávat mezi sebou. Vůně marihuany je docela charakteristická, poznám ji i já, a pak jsem si vzpomněl ještě na článek který jsem četl.

Tohle nechápu. Jak někdo vůbec o něčem podobném může vést debatu. Pokud si někdo místo spacáku a láhve na vodu přibalí do batohu půl kila koksu, určitě to není politický uprchlík a jeho přirozené místo je podle mého myšlení, buď v base, nebo jako žrádlo pro hrochy, ať si o tom přijímači žvaní co chtějí.

Víte, já mám s drogama docela problém. Přestože jsem v zásadě pro jakoukoliv špatnost, drogy mezi ně nepatří a je jedno v zda je to ve formě šňupací, píchací, či pilulkové. Mám to asi od doby střední školy, kdy se na mejdanu sjela spolužačka pervitinem, nabyla přesvědčení, že dokáže létat a skočila si z okna.

Dopadlo to tehdy naštěstí dobře, protože proletěla jen střechou králíkárny, takže kromě toho, že dostala od nás pár facek, a další dva dny plivala bobky a jetel, se nic závažnějšího nestalo. Nicméně, tahle zkušenost mne utvrdila v přesvědčení, že tudy cesta nevede. Alespoň ne pro mne.

V každém případě mi to připomnělo snažení mého souseda. Čas od času jezdím na chalupu, abych tam odvedl nějaký díl práce a občas mi v tom pomáhá právě tenhle soused. Známe se už hodně dlouho, je to fajn týpek, je s ním sranda, ale docela dost hulí. Nemám mu to moc za zlé, jednak to k jeho máničkovskému stylu tak nějak patří, dvojak to dělá pouze ve svém volném čase a do třetice – vždycky mi nabídne, aby se dočkal mé negativní odpovědi.

Protože má spotřebu konopí skutečně unikátní, v jistém bodě dospěl k rozhodnutí, že si marihuanu nebude kupovat, ale vypěstuje si svoji vlastní. Přistoupil k tomu velmi radikálně, sehnal si semínka, vyrval své tetě ze zahrádky brambory a osel pole travou. Následně pak projevoval zvýšený zájem o zahradničení, což jeho teta přijímala s opatrným optimismem.

Zezačátku to šlo dobře, konopí rostlo jako smyslu zbavené a vůbec to vypadalo na vydatnou sklizeň. Protože je však pražák, stejně jako já, měl mezi péčí o rostlinky a prací týdenní intervaly – takže jedné soboty přijel z Prahy a zjistil, že veškerá marihuana, která měla v tu dobu výšku asi dva a půl metru je pryč. Dotázal se tety, co, že se to stalo a bylo mu sděleno, že tetě se to, jak ty brambory rostou, nějak nezdálo, a tedy že celý ten plevel skončil pod kompostem.

Teta to tehdy přežila, i když to asi bylo jen o fous, podobně jako když muslimovi nabídnete místo zápalné šňůry tkaničku od bot.

Nicméně soused pochopil, že je potřeba na to jít jinak, a dohodl se s tetou, že si bude něco pěstovat separátně a že to tedy má propříště nechat na pokoji. Další rok, tedy zasel konopí na jiném místě, staral se o něj s veškerou láskou a péčí a těšil se na plody svého snažení se stejným nadšením, jaké projevují nákupní centra při příchodu vánoční sezóny.

Protože historie má sklon se opakovat, jeden víkend přijel ozbrojený ostrým nožem a látkovou brašnou, aby zjistil, že už má sklizeno a patrně se postaral svým snažením o široký úsměv poloviny mládeže z vesnice. Místní omladina to měla prostě obhlídnuté lépe a projevila mimořádnou agilitu, což mne osobně nepřekvapilo, protože na naší zahradě se to pravidelně stává třešním a jahodám také, a teorii, že to sežrali ptáci jsem neuvěřil nikdy ani na vteřinu.

Soused byl deprimovaný, protože vzhledem k vynaloženému úsilí se začal ocitat ve stavu chemické nerovnováhy. Podpořil jsem ho několika panáky a zhruba kolem dvanácté vymyslel plán na další rok.

Tentokrát se rozhodl, že na to půjde od lesa (a to doslova) a ukryje svůj chemický ráj v lánu kukuřice. Že je prý dost vysoká na to, aby marihuanu schovala před místníma, že ji bude hlídat a sklidí jí včas na to, než mu ji zase někdo vyfoukne. Tedy sehnal si z Holandska nějaká extrémně úžasná semena a vypravil se na pole, aby zrealizoval svoji myšlenku. Opravdu v kukuřici vysekal prostor 5×5 metrů, osel trávou všechno, co neuteklo a čekal na výsledky své práce.

Problém nastal v momentě, kdy konopí, povzbuzené státním hnojivem vyrazilo směrem ke slunci tak razantně, že během týdne přerostlo kukuřici asi o metr a půl a kdyby kolem nejela policejní hlídka, nejspíš by ho soused stihl i zkrotit.

Nicméně pendrekové usoudili, že narazili na závažnou trestnou činnost, vyrojili se v okolí lánu kukuřice v nebývalém počtu a údajně přijela i zásahovka v kuklách. U tohohle jsem nebyl, znám to jen z doslechu, ale nemám důvod průběhu událostí nikterak nevěřit. Tedy placaté čepice byli nadšené, že objevili bez práce něco, co budou moci zpomáhat a zchránit, nechali si zavolat tisk, televizi, nechali se vyfotit, jak zdupali většinu úrody a pak se rozhodli, že s předmětem samotného zla zatočí, rovnou před zraky nashromážděných médií.

Vyrvali tedy marihuanu hvězdné kvality, naházeli ji na hromadu a zapálili.

Asi vám nemusím líčit, co se pak dělo dál – všichni zúčastnění totálně na kaši, a podle toho jak se točil vítr se jim povedlo zfetovat i větší část lesní fauny, a to včetně krtků, což považuji za skutečně slušný výkon.

Policajti tedy dali zahulit všem vesnicím v okruhu pěti kilometrů takovým způsobem, že se ptáci sráželi v letu, domácí zvířata jste nepotkali během dalších dvou dnu jinak, než s kopretinou v hubě a to, že to někdo z pendreků a žurnalistů dokázal odřídit zpět do města, samo o sobě o ledasčems vypovídá.

Deprimovaný soused, který tomu také nebyl přítomen prohlásil, že už na to kašle, a když z toho mají požitek všichni kromě něj, tak ho to nebaví. Pěstuje si rostliny v Praze za oknem v květináči a o dalším vývoji nemám informace.

Na tomto místě bych asi článek skončil pravidlem, které je sice staršího data, nicméně jej považuji za stále transparentně použitelné.

Nikomu ani muk, Mukovi ani gram.

Dnešní příspěvek bude trochu odjinud, ale během minulého týdne jsem se stal opakovaně objektem zájmu psího plemene. Takže mi to prostě nedá a musím se z toho vypsat. Víte, já ke psům žádný zvláštní vztah nemám. Vizuálně vnímám, že jsou mezi jednotlivými druhy psů nějaké rozdíly, ale nikdy mne to nezajímalo do té míry, že bych po této skutečnosti pátral nějak do hloubky. Pokud se mne někdo dotáže, zda mám psi rád, odvětím zpravidla, že to záleží spíš na koření a dál toto téma nechávám být. Známí už tohle pochopili a tudíž vědí, že se mnou si na tohle téma nepokecají, a je tedy zbytečné se oboustranně vyčerpávat.

Psi vnímám jako zmateně přátelská stvoření, které se z nějakých důvodu rozhodla potlapkat mi kalhoty až ke sluchátkům, zatímco se jejich zadní část od této činnosti chce všemožně distancovat, a snaží se uniknout prudkými pohyby do stran. Asi to mají něco jako neoficiální soutěžní disciplínu a patrně za co nejvyšší označení světlého oblečení budou mít nějaké extra body navíc. Samozřejmě, že mi vadí psí hromádky na chodníku (a neznám nikoho, komu by nevadily), ale jsem přesvědčen, že v tomto případě je dobytek spíš majitel, než chlupatá, čtyřnohá koule.

Ale k věci:

Čekal jsem na klienta, který měl zpoždění, protože v Praze probíhala Jízda králů a tudíž bylo centrum logicky ucpané. S vědomím, že mám tak půl hodiny prostoj, jsem si šel sednout do blízkého parku a přemítal, co s promarněným čase. Po chvíli se k mojí maličkosti přiřítila hnědá fenka, položila přede mne šišku, sedla si a čekala, co já na to. Koukala střídavě na šišku a na mne, dokud mi nedošlo, že jí mám šišku hodit. Učinil jsem požadované, fenka se změnila na hnědou šmouhu a za chvíli se mi šiška opět válela u nohou. Takže jsem trávil čas házením šišky, aby mi pak byla opět přinesena zpátky fenkou s nadšeným, a také lehce maniakálním výrazem.

Asi jí to fakt bavilo, protože poté, co rozkousala třetí šišku na maděru, usoudila, že by to chtělo asi něco festovnějšího a vrátila se s něčí podprsenkou. To mělo své výhody, protože se to dalo střílet jako zavařovací gumička, ale nutilo to zároveň k úvahám, kde to sakra ten pes sebral. Kolem žádný krám s textilem, kde by to mohl koupit, nebyl. Samozřejmě, že to dopadlo podle všech známých zákonů vesmíru, takže když dorazil klient, první co spatřil jsem byl já, jak držím rudou podprsenku v ruce a přede mnou sedí pes, který jí pozorně sleduje s vyplazeným jazykem. Jsou prostě věci, které nevysvětlíte.

Klient se sice tvářil trochu udiveně, ale naštěstí to nijak nekomentoval, já jsem zahodil podprsenku, a když jsem se vracel do kanceláře, v parku už nebyla ani fenka, ani podprsenka. Nejspíš si obě dvě polapily nový zdroj svého obveselení.

Druhá příhoda se mi stala o den později a jako obvykle to začalo úplně nevinně. Jedu tramvají od klienta a přistoupí párek turistů se psem. Pes patří ke kategorii „kotníkový specialista“ (to není nijak dehonestující – prostě psi v téhle velikosti mají daný vertikální útočný dostup, i limitovaný akční rádius) a situace nevypadá nijak neobvykle. Pár si sedne přede mne a začne se bavit německy, zatímco pes na vodítku šmejdí kolem. Po chvíli jsem ho zaujal, sedne si přede mne a s nadšeným výrazem mne pozoruje. To mu vydrží tak dvě zastávky, a protože nereaguji zřejmě podle jeho očekávání, postaví se k tomu čelem, hopsne mi na klín a bací sebou na záda. Pobavilo mne to do té míry, že sem ho začal drbat, což očividně bylo přesně to, co se po mne chtělo.

Zajímavé na tom všem byl fakt, že jeho majiteli trvalo ještě další čtyři zastávky, než zjistil, co jeho mazlíček vyvádí. Samozřejmě se mi omluvil, odebral mi psa z klína, což zmíněný pes nesl se špatně skrývaným zklamáním a zmizeli z tramvaje. Přimělo mne to na úvahu na téma, co by se asi dělo, kdybych odepjal vodítko ze psa a vystoupil s ním o dvě zastávky dříve – ale musel jsem vystoupit i já a na další úvahy tímto směrem jsem zapomenul.

Poselství z dnešního článku není žádné, snad jen, že jsem zvědavý s čím vyrukuje další pes. Pochopil jsem, že probíhá nějaká akce, jejíž jsem součástí, a tedy čekám na další dějství, aby mi to dohromady dalo nějaký konkrétní obraz.

Jednoho dne jsem dospěl k závěru, že cholerikem se člověk nerodí. Cholerikem se člověk stává. Je to proces pozvolný a nenápadný, nicméně nevyhnutelný. Maličkosti, které Vás potkávají v každodenním životě, se plíživě potácí ve vašich stopách, aby v nejméně vhodném okamžiku naprosto precizně skočili pod Vaše nohy. A to samozřejmě s razancí plně naloženého kamionu s kočičím žrádlem. Mluvím přesně o těch maličkostech, jako metro, které Vám zabouchne dveře těsně před nosem zrovna, když spěcháte a někde jste už nejméně půl hodiny měli být. Obchod, který má být už skoro 40 minut otevřený a nikde ani noha. Ekvivalent minového pole ze psích produktů na chodníku. Zpocený tlusťoch sedící proti Vám v tramvaji. V ideální variantě ještě tlusťoch, který s maniakálním výrazem přežvykuje nějakou šmakuládu z KFC a kromě čichového a zrakového vjemu, poskytuje ještě i zvukový požitek. Prostě maličkosti všedního dne, které Vás ubíjejí a nad kterými nemáte vládu, jen vám spolehlivě dokáží otrávit odpoledne.

Asi ten nejhorší kruh Pekla skrývají věci, které Vás spolehlivě vytočí doběla, ale nemáte nad nimi žádnou vládu, natož možnost je nějak ovlivnit. Zatím, co otravnou reklamu v televizi můžete vypnout, řvoucího haranta pobíhajícího po vagónu metra vypnete dost těžko. Nebo sice vypnete, ale pak máte jistotu budoucnost na dalších dvaceti let dopředu. I s ubytováním, fitness programem a análním sexem 2x denně zdarma.

Vnitřně tím trpím. (popravdě ani nevím, jestli bych uměl trpět i vnějškově)

Jelikož mám podle kolegy nejlepší možnou kvalifikaci (cituji „Dneska píše blog každej, kdo má do prdele díru“) a momentálně i trochu volného času, rozhodl jsem se o některé příhody podělit.

Musím však předem upozornit, že články pravděpodobně budou obsahovat sprostá slova, nevhodné příměry, či politicky nekorektní fakta. Ztracené iluze Vám autor (v tomto případě já) nemá v plánu nahrazovat jinýmy. A pokud se Vám názory obsažené v článcích nelíbí, tak to prostě nečtěte..

Uf. Tak úvod by byl za Námi a teď rovnýma nohama do zápisníku. Přeji hezký den:-) Pokud to bude ve Vaší moci …

Tenhle týden byl fakt divnej.

Předně – Eva odletěla služebně do Číny, čímž mne uvrhla do stavu existenciální nejistoty, jak jsem se o tom zmínil v jednom z mých minulých příspěvků. Celý týden se mne nikdo na ulici nepokusil pumpnout o peníze, nebo cigarety, což je také docela divné. A hlavně – v jednu chvíli už se mi zdálo, že rozluštění vzorce psích akcí už mám na dosah, nicméně i když další část skládačky zapadla na své místo, stejně pořád nedává žádný ucelený obraz.

Je možné, že je to nějak propojené a že události z dnešního rána mají s nepřítomností Evy a předchozí článek o sépiích nějakou konkrétní souvislost – ale i ta mi prozatím uniká.

Co se tedy v pátek přihodilo.

Jel jsem za klientem příměstskou linkou autobusu a přemýšlel jsem o důvodech, které někoho nutí postavit si sídlo firmy v takové Bohem uzapomenuté díře. Posádku autobusu v době mého příchodu tvořil kromě řidiče, nějaké slečny s miminem v kočárku, ještě pán na přední sedačce, který si celkem nezúčastněně četl noviny. Na další zastávce pak přistoupila nějaká starší paní s malou holčičkou – takže situace nevypadala naprosto nijak nenormálně.

Tedy až do chvíle, kdy přistoupila paní se psem na vodítku. Posadila se za pána s novinami, vytáhla (jak jinak) mobil a ponořila se zcela do virtuálního světa. Ne tak její čtyřnohý přítel. Protože jsme jeli poměrně fádní krajinou, a já jsem začal tušit něco ve vzduchu, začal jsem hafana pozorovat.

Pes zahájil bojovou přípravu, pokusil se jazykem si nablýskat nádobíčko, což se mu díky náhubku moc nedařilo. Nejspíš proto se posadil, a zahleděl se na nohavici pána s novinama. Přemýšlel o tom opravdu dlouho a důkladně, několikrát si ji očichal, načež usoudil, že je to přesně ono , skočil pánovi na nohu a začal se pohlavně uspokojovat.

Bylo znát, že v podobné činnosti není žádný amatér, mělo to styl, techniku, předehru a vůbec všechno, takže bylo jasné, že podobné věci má dost zmáknuté. Samozřejmě pán s novinama se vyděsil, vyskočil, jako když ho bodne včela, začal hulákat, propukl v divoký tanec ve snaze psa z nohy setřást, a současně se ho snažil odhánět otevřeným denním tiskem. Ani jedna ze zmíněných činností neměla moc velký účinek, spíš to z mého místa vypadalo, asi jako když trenér národní reprezentace povzbuzuje svůj tým z lavičky.

Zaujalo to ovšem majitelku psa, která zahodila mobil, a pokusila se hafana z nohy odtáhnout za vodítko. Tahle akce moc úspěšná nebyla, pes tam držel jako přibitej a byla větší šance, že oderve pánovi nohu z pánve, než že se jí povede psa z nohy sundat. Byla to docela paráda, protože vzhledem k tomu, že se ještě kymácel autobus, taneční duo pán-paní, předváděli neskutečné pohybové kreace. Pes to trochu kazil, protože se pohyboval jen dolní částí těla a zásadně jen vertikálně – ale zato frekvencí pohybů jim sekundoval více než zdařile.

Byla to scéna jako z filmů Nina Manfrediho – pán křičel na paní, paní křičela na psa, holčička křičela na všechny tři, protože z jejího úhlu pohledu pejskovi ubližují, druhá paní se snažilo umlčet holčičku, které se ani jedna z těchto variant výrazně nezamlouvala. Do toho se rozeřvalo mimino, a řidič autobusu, který křičel na všechny, ať přestanou křičet, protože se nemůže soustředit na řízení.

Jediný kdo byl potichu byl pes, který si zarputile pracoval na svém a já, který jsem přemítal jaké to asi bude, protože jsem s autobusem ještě nikdy nenaboural. Hafan měl můj obdiv, protože věnovat se něčemu podobnému, přestože okolnosti pro tuto činnost rozhodně nebyli ideální, to vyžaduje už slušnou dávku odhodlání a silného rozmnožovacího pudu. Nicméně vytrval až do konce, a poté co organicky vylepšil pánovu garderobu, pustil se nohy, a protože za daných okolností byl zřejmě nahromaděný stres nadkritický, zakončil své extempore tím, že se ještě pozvracel.

Paní byla i se psem vykázána na další zastávce z dopravy, což učinila docela dobrovolně, na této zastávce jsem vystoupil i já, takže po opuštění řvoucího autobusu o jeho osudu již žádné zprávy nemám.

Poselství z dnešního příspěvku je snad jediné. Pokud někam cestujete MHD, berte si raději sebou náhradní kalhoty. Nikdy totiž nevíte, kdo se do nich může zamilovat.

Asi jste už pochopili, že autor je cynická obluda, bez pudu sebezáchovy. Nemyslím si, že bych za to mohl vždy úplně já, ale věci mi prostě vstupují do života a tak nějak se ode mne očekává, že k tomu zaujmu nějaký postoj. Naštěstí ovšem podobné příhody netrefují pouze mne, ale v rámci nějaké karmické spravedlnosti i ostatní lidi, kteří to ještě neprokoukli. To o čem se chystám dnes psát postihlo mého kamaráda a byl jsem tomu přítomen pouze zčásti.

Můj kamarád pojal úmysl pořídit si rychlejší internetové připojení. I přes mé varování se nakonec rozhodl internet pořídit u jedné ze tří největších mobilních společností, ale někomu prostě věci nerozmluvíte, ani kdybyste ho třískali nasolenou treskou. Bydlí v Bohnicích (což není žádný jinotaj, v Bohnicích se občas vyskytují i příčetní lidé) a tedy mu spojení se světem pomocí vzduchu přišlo atraktivnější. Tedy, vzal si dovolenou, přijel technik, všechno zapojil, vyzkoušel, internet lítal jako kiwi s expanzivním průjmem, prostě paráda. Tedy kamarád zaplatil technikovi za čas, cestu, práci a pronájem krabičky, technik se sebral a odjel.

Kamarád plný nadšení se chopil myši, začal klikat – a nic. Internet nešel.

Nejdřív si myslel, že se špatně hlásí do sítě, nebo že si vykopl kabel, ale když zjistil, že chyba není na straně přijímače, bafnul telefon a volal technikovi. Technik mu sdělil, že dnes už něco má, nicméně že reklamaci zavnímal a zastaví se tedy zítra.

Technik to tedy skutečně učinil, prohlédl si zařízení, kliknul myší – a internet běhal bez jediného zaškytnutí. Technik vrhnul na mého kamaráda podezřívavý pohled, který bývá vyhrazen většinou pro iniciátory sexuálního harašení, ale zachoval se profesionálně, pravil, že vyčká až si to kamarád vyzkouší. Protože mluvil blahosklonným tónem, vyhrazeným zejména pro mentálně postižené, různé městské úředníky, či uživatele (prostě tu méně šťastnou část obyvatel, zhusta drženou ponejvíce pod sedativy) kamarád toto učinil. Musel kapitulovat a uznat, že je vše v pořádku, omluvil se technikovi a s pocitem muezína, kterého manželka načapala při souloži se sousedovic oslem, vyprovodil technika ze dveří.

Jedná se o věc naprosto běžnou, znám to ze své praxe i já – totiž věci co nefungují, v přítomnosti technika najednou zázračně obživnou a nevykazují jedinou chybu. Sotva však za technikem zapadnou dveře, vrátí se věci a přístroje do normálního stavu – to jest, že nejde nic, a nejraději byste je rozmlátili něčím těžkým a na placku, ideálně parním válcem, nebo rozstříleli tankem Tiger na kaši, podle vkusu a preferencí každého soudruha. A samozřejmě, že to jim vydrží do doby, než se technik opět objeví (a je lhostejné kdy to je), protože pak věci opět zázračně fungují bez chyby a vydrží jim to opět do technikova odchodu, aby se cyklus uzavřel a započal znova. Bude v tom nejspíš něco zenového.

Kamarád se tedy sesunul do židle, chopil se myši, kliknul – a nic. Internet nefunguje.

V tuto chvíli se přidal na stranu choleriků, rozmlátil klávesnicí, překousnul kabel u myši a poté, co se částečně uklidnil, si telefonicky vyžádal moji přítomnost. Tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

Tedy dorazil jsem, vše překontroloval, zkonstatoval, že problém skutečně není na straně kamaráda a opět se volal technik s nulou na firemním tričku. Zněl už docela nakvašeně a řekl, že je poblíž, ale tentokrát už to bude placený výjezd a že to bude stát docela ranec. Kamarád kontroval, že klidně, protože už to stejně ranec je a byl by rád, aby alespoň jeden z těch ranců k něčemu byl.

Technik za chvíli dorazil, kliknul zcela novou myší – a nic.

Poněkud znejistěl a zahájil obvyklý šamanský tanec kolem techniky – to jest kabely, ovladače, hesla, telefonáty s centrálou a podobně. V tu chvíli vypluli na povrch moje cynické sklony, protože tohle se občas stává v rámci mojí profese i mě.

Internet nešel a prostě se rozhodl, že nepůjde, ani kdyby jste ho postrkovali dvoumetrovým bidlem.

Já i kamarád jsme byli relativně spokojeni, jak jen to jde, v případě, že jeden vyhodí balík peněz za něco, co funguje jen občas a druhý, že u toho byl. Tato situace trvala skoro hodinu a krátili jsme si čas hovorem a pohledem do krajiny, zatímco technik se pachtil kolem nefunkčního spojení.

Pak mi to došlo.

Vyzval jsem kamaráda, zda by si nešel na zahradu zakouřit a sdělil jsem mu moji teorii, která se posléze ukázala jako pravdivá. Bohužel (nebo bohudík) můj kamarád není zdaleka takový cynik jako já a tedy seznámil následně technika s mým pozorováním.

O co šlo: Pozemek mého kamaráda je v ďolíku a pozemek sousedky je o něco výš. Pokud sousedka nevyvíjí žádnou aktivitu, je vidět na vysílač společnosti a tedy internet funguje. Pokud se však sousedky aktivita zmocní, začne prádlo prát a i sušit na venkovním věšáku. Tím pádem se vytvoří něco jako opona, která internetový signál odrazí a do přijímače mého kamaráda už nepřijde.

Kamarád toto sdělil technikovi, ten to nasměroval jinam, omluvil se a bez kompenzace odjel, což mu slouží jen ke cti.

Od té doby jsme žádný další problém nezaznamenal, takže asi bude vše jak má být.

Nicméně zásadní poučení z téhle historie jsou pro tentokrát dvě:

Za prvé – v přítomnosti dvou techniků se vlastnosti zařízeni navzájem negují – a tedy se chovají normálně (to jest nefungují vůbec).

A za druhé – vymyslete si technologii, drahou a rychlou jak chcete, ale uvědomte si, že je Vám naprosto k ničemu, pokud se stará Voráčková vod vedle rozhodne vyprat prádlo.