Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž – ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než mám já.

Předně – klíčovou roli v tomto případě hraje, zda jste, či nejste fanouškem světa J.K.Rowlingové. V případě že ano, pak záleží dost na tom, jak velká je hloubka Vašeho osobního fanatismu. Zmiňuji to záměrně, protože od Vašeho postoje se pak odvíjí celá řada dalších věcí. Je zřejmě zbytečné tu nějak konkrétněji rozvádět spory fandomu na téma kniha vs. film, nebo se nějak vrtat v divadelní hře. Podstatný je spíš fakt, že kolem světa Harryho Pottera, se za dobu jeho existence utvořilo obrovské universum, (což je v zásadě vlhký sen každého autora), které je prostě třeba vzít v potaz.

Proč o tom vůbec mluvím. Fantastická zvířata jsou totiž již devátým filmem z tohoto světa a jediné, s čím se tento snímek dá srovnávat, jsou ostatní snímky z této série. Celý děj se odehrává v třicátých letech dvacátého století v New Yorku, kam se vypraví hlavní hrdina, Newt Scamander – tedy dávno před tím, než se Harry Potter objevil alespoň jako jiskra zájmu v očích jeho otce. Newt píše právě zmíněnou knihu o kouzelných tvorech a dílem náhody mu pár z nich uteče, což samozřejmě způsobí nejedny obtíže. Tohle je tedy rámec celého filmu a můžeme se nechat unášet na křídlech fantazie paní Rowlingové, a tvůrců filmu, což vůbec není špatné. Film slušně odsýpá, CGI zviřátka jsou perfektní a dokonale 3D, což je paráda, když si uvědomíte, že tam ve skutečnosti vůbec nikdo není. Prostředí je úžasné a dobové, kouzelníci kouzlí jak o život a o ten jim také ve filmu skutečně několikrát i půjde. Fantastičtí tvorové jsou velmi precizně vymyšlení a až na pár celkem krkolomných rozhodnutí celý děj celkem dává smysl – a v zásadě mu nelze ani nic moc vytknout. Pokud by se snímek dal nějak charakterizovat, tak by to bylo nejspíš bylo podtextem „Jedna epizoda z cest slavného Mistra, tentokráte ze Spojených států amerických“. Zvířata Vás pobaví, a nejspíš Vás dostane i Hihňavá voda – prostě skalní fanoušek bude nonstop bučet slastí , po celou dobu snímku.

Pak je tu ovšem kategorie „příznivec“, jako jsem třeba já, a tady už je nasnadě poněkud kritičtější postoj. Pominu fakt, že film v zásadě vůbec nic neřeší, technicky se odehrává pouze po dobu tří dnů, než Scamander z USA zase zmizí – a nese sebou stejně jako všechny předešlé filmy ze světa J.K. Rowlingové nevysvětlené podivnosti. Například se opět nikde nedozvíme, jak vlastně magie vůbec funguje, proč ji někdo ovládá a někdo ne – nebo jak to vlastně je s těmi hůlkami, protože očividně to jde i bez nich (viz. v prvním dílu se učili přivolat si do ruky koště podobně jako to dělají padawani řádu Jedi). Jakkoliv jsem se po tom pídil, ani skalní fandom mi tohle vysvětlit nedokázal, takže na jednu stranu má autorka skvěle vymyšlené vztahy a příběh – ale nějaké skutečně zásadní reálie, mi tu poněkud chybí. Druhou věcí, která mi přišla poněkud ne úplně cool, je to, že se zde pracuje stále dokola se stejným motivem, který jsme viděli už v předchozích dílech. Tedy, někde se skrývá zlý černokněžník, je tu nějaké vyvolené dítě, hrozí válka mezi lidmi a čaroději , a jako by toho nebylo málo, máme tu opět týrané sirotky, trpící pod sadistickou náhradní rodinou. Prostě nic nového, nebo nic, co bychom už neviděli – nicméně je možné, že i tahle koncepce měl být prostě záměr, aby divák dostal to, pro co si do kina vlastně přišel.

Krátce bych se zmínil v této části o castingu, se kterým jsem byl spokojený tak napůl. Newt Scamander (Eddie Redmayne) v roli naprosto exceluje. Jeho postava je naprosto úžasně podaná, má hned několik vrstev, a nedělá vám naprosto žádné potíže si tohoto podivína rychle oblíbit. Vypíchnul bych třeba i takové detaily, že se tento ostýchavý nadšenec pro magická zvířata pohybuje jinak při setkání s lidmi, a naprosto jiný výraz i řeč těla má, když je šťastný, se svými magickými tvory. K tomu mu naprosto skvěle sekunduje i další člen ústřední čtyřky Kowalski (Dan Fogler – jasně, to je TEN Kowalski od tučňáků z Madagascaru, ale úplně někdo jinej).

O něco málo méně se mi líbilo obsazení dalších dvou dámských rolí – dle mého soudu o něco ostřejší typ hereckého projevu (jako má třeba Emma Stone, nebo Amber Heard), bylo víc na místě – ale to je skutečně jen o úhlu pohledu. Potěšil také digitální Ron Perlman, v drobné roli, nicméně co mi tak úplně nesedlo, bylo obsazení Colina Farrella. Nechápejte to prosím špatně. Myslím si, že jako herec je bezesporu skvělý (například, i když třeba tenhle film byla blbost, on tam byl vynikající. Sice to byla i přesto pořád blbost, ale dalo se na to o něco lépe koukat.) Potíž je v tom, že ten chlap vypadá ve všech filmech úplně stejně, takže jsem po celou dobu promítání trpěl místopisnou nejistotou, zda jsem ještě pořád v New Yorku, nebo v Bruggách.

Jenomže tohle se vám honí hlavou v případě, že tomu alespoň trochu přístupní jste. Bohužel, je tu ještě třetí pohled, a to sice ten, ve kterém příznivcem J.K. Rowlingové, nebo světa Harryho Pottera, nejste.

Pak vás čeká 133 minut, ve kterých budete velmi intenzivně přemýšlet, co tak úžasného na tom všichni vlastně vidí. Banální zápletka o záměně kufru zase tolik sama o sobě nosná není, děj i vývoj jsou naprosto předvídatelné už v momentě, kdy Vám ji tvůrci filmu byť jen naznačí, a když pominete ten všudypřítomný digitální balast, a poněkud nepřehledné kouzelnické souboje, odnesete si v zásadě jen poznatek, že k proměně z kladného mága, na mága posedlého Satanem, v podstatě jen stačí, když Bystrozorové rozbijou Colinovi kredenc.

Tedy závěrem.

Za sebe dávám 70%. Kdybych si na něco podobného koupil vstupenku, určitě bych nešel domů s pocitem, že jsem byl podveden. Za svoje peníze dostanete opravu štědrou dávku magického světa J.K.Rowlingové, spoustu digitálních efektů a i když film skutečně nic zásadního neřeší, přece jen odkryje další kus mapy něčeho, co už alespoň trochu důvěrněji znáte. Jít na tenhle film do kina mohu s klidným svědomím doporučit, i přestože se Vám nejspíš pokusí v některých pasážích protrhnout ušní bubínky, protože tohle je určitě na velké plátno, a na monitoru to myslím tolik nevyzní.

Takže splněno, příště už snad doopravdy nějaký normální článek.

Existuje spoustu dobrých důvodů, proč po městě nechodit v kostýmu, ve kterém právě vystupujete. Kromě incidentu, o kterém už jsem se tady zmínil, jsem tohle porušil pouze dvakrát, a i když mi to v pohodě prošlo, stejně tohle nebývá ponejvíce to nejchytřejší, co Vás může napadnout. Ono se to totiž občas může poněkud zvrtnout, jako se to stalo minulý týden jednomu šermířskému kolegovi , a i když část znám jen zprostředkovaně, u té podstatnější jsem byl.

Ale popořadě.

Moje zkušenosti v tomhle směru nebyly nikterak dramatické, což poněkud svědčí nejen o jisté otrlosti pražanů, ale i o tom, že po několika razantních módních vlnách a sem tam nějaké hodně tuhé metrobuzně v nákupním centru, jsou lidé schopní skousnout v zásadě cokoliv. Záměrně teď vynechávám hipstery, vážící zpravidla přesně jeden instagram, a lumberjack styl (kde se vymydlení zarostlí chlapáci snaží vypadat co nejdrsněji, jen aby udělali dojem na jiné navoněné zarostlé chlapáky), protože posmívat se mentálně postiženým je hnusné. Ohledně těch dřevorubců mám osobně ještě jisté pochybnosti, protože zatím doposud nehustšího bíbra jakého jsem kdy ve svém životě viděl, vlastní paní, která přistupuje dvě zastávky po mě do tramvaje, nicméně v jejím případě bych jí nejspíš z nějakého hipsterství nejspíš nepodezíral.

Pravidlo o kostýmu jsem porušil v zásadě poprvé, kdy jsme natáčeli nějaké zastřelené vojáky pro válečný film a já byl líný se odličovat a převlékat, protože jsem opět někam spěchal – takže jízda v MHD s durch prostříleným a rozbitým vojákem wehrmachtu musel být nejspíš pro pár lidí zážitek, a podruhé kdy bylo moc velké horko na to, abych to nějak řešil a dopřál jsem cestujícím metra C pohled na zkrvavenou a podříznutou verzi Inkvizitora, protože jsme se rozhodli zúčastnit Zombiewalku. Mě osobně to bylo celkem jedno, jen mi přišlo legrační, jak se cestující zarputile snaží na Vás po celou tu dobu necivět, a jak strašně moc jim to v těchto případech nejde.

Každopádně hvězdou večera měl být ten den právě zmíněný šermířský kolega. Jen abyste měli trochu představu – vypadá jako romantický archetyp tajemného cizince, dlouhé vlasy, pěstěný knír ale jinak je to klátič-poloprofesionál. Ta polovice je tam proto, že to má jako hobby, prozatím si za tyto aktivity platit nenechává, i když si celkem dovedu představit, že by se poměrně úspěšně mohl živit jako džigolo.

Nicméně měl ten den nějaké focení na obal jakési goth-metalové skupiny, takže mi volal, abychom se potkali večer, jednak proto, aby mi navrátil nějaké rekvizity, a pak si také domluvit nějaké věci ohledně příští akce. Telefonoval mi kolem čtvrté, s tím, že se ještě musí zastavit doma, protože jeho bratr má narozeniny, ale že se pak potkáme, předá mi věci a půjdeme domů. S tím jsem celkem problém neměl, takže jsme se sešli na Synkáči v domluvený čas. Tedy, sešel jsem se spíš jen já, protože kolega zahájil tím, že sletěl po hlavě z tramvaje rovnou na ostrůvek, kde se za hurónského pochechtáváni na čtyři pokusy pokusil postavit na nohy, což se mu podařilo až s mojí pomocí. Byl pořád v kostýmu z focení, nalíčený celý na bílo, byl samý řetěz, cvoček a bodec – prostě to, co by se od podobného hudebního stylu dalo očekávat. Následně mne oblažil sdělením, že focení bylo super, oslava taky, že si dal po pár panácích s každým členem rodiny, a pak s bratrem ještě na balkóně vykouřil jointa, a že je mu naprosto skvěle, takže zajdeme do večerky pro flašku, protože má v plánu ještě pokračovat. Odvětil jsem, že klidně, ale v tomhle jede momentálně sólo. Na to sebral ze země velký kožený pytel, kde měl všechny rekvizity, hodil si ho přes rameno a vyrazil k prodejně. Po cestě svítil endorfinem a krví s vyšším oktanovým číslem, než je normální, vyprávěl o tom, jak nafasoval od rodiny nějakou zvěřinu a speciální grilovací omáčku, a že se strašně těší, až si bude dělat večeři. Takže jsme vešli bezelstně do večerky, procházeli kolem regálů a hledali nějaký tekutý support, když se najednou za námi vynořil vietnamský prodavač, a poměrně rozrušeně na nás začal mluvit. Celkem jsme nevěděli, co po nás vlastně požaduje, dokud nezačal zuřivě gestikulovat směrem ke kolegovi a k podlaze. A skutečně. Za kolegou se táhla krvavá stopa, jako kdyby si tu pokoušel značkovat území Freddy Krueger, kolega měl červení nasáklá dolní záda a celou pravou nohu, a vše teklo z toho vaku, co měl na zádech. Vietnamský prodavač nám cosi vzrušeně sděloval ve svojí mateřštině, načež kolega zaúpěl, shodil bágl na zem a začal se v něm zuřivě přehrabovat s tím, že mu bratr dal zbytek té trávy, a že ji musí najít dřív, než mu jí ta grilovací omáčka úplně celou sežere.

Moc se mu to nedařilo, takže otevřel pytel a začal z něj vyndávat potřísněné rekvizity a to v tomto pořadí:

ruka odseknutá v lokti

stehenní kost

několik prstů

oční bulva

další oční bulva

past na medvěda

vlčí lebka

noha odseknutá v kotníku, obutá v lodičce

něco, co jsem nedokázal identifikovat

kus masa s odhalenou kostí – nejspíš ta zvěřina

lebka

gumové rukavice

hokejová maska

kostýmová dýka

Samozřejmě všechno komplet zapatlané červenou, hustou grilovací omáčkou, takže to vážně vypadalo, že má v báglu kompletně celý texaský masakr motorovou pilou, plus jako bonus ještě postapo kostým a líčení tomu dodávalo punc správného maniaka.

Vietnamec to u kostýmové dýky už nedal a s hlasitým jekotem „policie“ utekl z prodejny, zatímco já se snažil kolegovi vysvětlit, že jestli je ten správný čas odejít tak je to právě teď. Kolega, který konečně trávu v pytlíku našel neporušenou si oddychl, naházel věci zpátky a s táhnoucí rudou stopou za námi, jsme vyšli ze dveří. Problém byl, že se prodavači skutečně podařilo zastavit nějaké projíždějící měšťáky, takže zuřivě ukazoval na kamaráda. Ten, jsa v jiném stavu se skutečně vyděsil, zahodil pytel a dal se na útěk, načež ho jeden z policistů začal pronásledovat. Uběhl ani ne třicet metů, když se mu jeden z řetězů metalového kostýmu zachytil za zrcátko parkujícího auta, takže mu nohy vyletěly dopředu, a následně hodil držku, a o pár sekund později už na něm klečel policajt a snažil se mu dát klepeta. Druhý se přidal v zápětí, načež jsem zdvihl prosakující bágl a volnou chůzí došel ke zmítající se trojici. Zeptal jsem se jich, co tady všichni blbnou a proč se perou s mým kamarádem.

Bylo mi řečeno, ať si hledím svého, takže jsem si povzdychl, vylovil z báglu proraženou pixlu grilovací omáčky, ukázal ji policistům a konstatoval jsem, že jestli mají v plánu kolegu zavřít za přísadu do kuchyně, nejspíš budou muset nejdřív sebrat celou Vitanu, protože ta tam toho má na skladě rozhodně víc. Následně jsem dodal, že převlékat se do kostýmů rozhodně není trestné, protože kdyby bylo, museli by pozavírat polovinu ministerstva obrany, protože se za lidi jenom maskují a že se obecně ví, že pocházejí ze souhvězdí žab.

Jeden z policistů si pak nechal předložit umělohmotnou rekvizitu, očichal ji a následně řekl tomu druhému, ať kamaráda propustí, že se očividně jedná o nějaké nedorozumění.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Předzásobte se alkoholem, protože chodit do večerky nemusí být zase až tak dobrý nápad.

Nevím proč tomu tak přesně je, ale pokaždé, když dostanu nějaké pozvání k rodinné, nebo skororodinné příležitosti, aktivuje se někde v hloubi toho, co nazývám duší, poplašný alarm. Málokdy se totiž stává, že Vás při těchto příležitostech chtějí nakrmit pouze jídlem, v lepším případě do Vás chtějí dostat i jiné věci, které byste jim normálně nesežrali, a v tom horším chtějí vyrazit něco z Vás. Je to poněkud patová situace, protože sice nemáte žádný formální důvod něco podobného odmítnou, ale nějak tušíte, že se nad Vámi právě rozhoupala katovská smyčka.

Tak přesně tohle mi běželo hlavou, když mi volala Eva, že jsme pozváni v neděli k Evině bratru na večeři. Pojal jsem téměř okamžitě instinktivní nedůvěru, dotázal se Evy, zda má nějaké bližší informace a konstatoval jsem, že si hodlám ještě dnes sjednat zdravotní pojistku. Eva pravila, že o tom nic moc dalšího neví, že se domnívá, že nejspíš nepůjde o nic zákeřného, a že když už tam budu, ať vezmu příslušné formuláře i pro ni, což jsem přislíbil.

Víte – v tomto případě jsem přesvědčený, že nějaké obavy byly poněkud na místě. Totiž Evino bratr je rybář. Bohužel se však jedná o ten horší druh tichého šílence, který nejen že odejde na ryby, ale zhusta se mu také podaří něco chytit. To je trochu problém, protože kromě Evino bratra a jejich kocoura ryby nikdo další nejí, nebo alespoň ne v množství, ve kterém se normálně zásobuje ostrov Okinawa. Naštěstí Jana, což je momentálně přítelkyně Evino bratra je s tímto faktem obeznámena, a tedy se snažila minimalizovat ztráty. Tedy přislíbila, že udělá kapra s nivou a pro mne pstruha na másle a nějaký salát, kdyby se ani jedna z variant nesetkala s nějakým ohlasem.

Takže jsme se s Evou v neděli večer ocitli v panelákovém bytě Evino bratra, kde nás přivítala Jana s kocourem. Eva dostala skleničku vína, já nějaké nealko pivo, protože jsem řídil a Jana pravila, ať se nějak zabavíme, dokud večeři nepřipraví. Že Marcel (Evino bratr) jel ještě něco koupit, ale před tím stihl kapra třísknout po hlavě a vykuchat, a pstruh že už je definitivně v troubě, což se sice dalo vykládat všelijak, nicméně jsem dospěl k názoru, že to mělo být sdělení nejspíš uklidňující.

Tedy Jana zmizela do kuchyně, já s Evou jsme usedli do obýváku, kde jsme probírali nějaká neutrální témata, například nutnou reformu vyjmenovaných slov. Zrovna jsem začal rozvíjet teorii, že by se rozhodně měla do učebnic dostat vyjmenovaná slova po Q, protože toho začíná být pomalu nadbytek. Eva pravila, že ji napadá jediné vyjmenované slovo po Q – a to je qínu a poukázala na sklenku ve své ruce. Odpověděl jsem, že je toho mnohem víc, namátkou mne napadá qodě, qobědu, nebo qasnice, když se ozval z kuchyně neskutečný řev a vzápětí vběhla Jana do obýváku pocákaná krví , a s nožem v ruce.

Eva se docela vyděsila, já o trochu méně, protože se do mne snaží něco kovového a ostrého kolegové na tréninku zapíchnout dvakrát týdně, nicméně jsem řekl, že jestli je naštvaná kvůli tomu pstruhovi, zůstanu klidně u birellu. Jana byla na pokraji srdeční zástavy a pravila, že dvě hodiny mrtvý a vykuchaný kapr najednou ožil, vyskočil z dřezu a počal ji pronásledovat po kuchyni. Podíval jsem se na Evu, která okamžitě pravila, že ať mne ani nenapadne použít slovo Poltergeist, odebrala Janě nůž a šli jsme se na to mrknout. Opravdu, na podlaze vykuchaný kapr prokazoval až nevšední aktivitu, z čehož byl kocour naprosto nadšený a když kapr na chvíli spočinul, začal ho fackovat po linoleu, což opět vzbudilo v kaprovi nový nával aktivity.

Jana se mne zeptala, zda bych s tím nemohl něco udělat, což mne nutilo k zamyšlení. Nakonec jsem pravil, že sice mám docela potrénováno, nicméně mne nenapadá žádná gotická, ani renesanční technika, která by se dala aplikovat plošně proti kaprům, a jak si konkrétně představuje zabít něco, co už je vlastně technicky vzato zombie. Dodal jsem ještě, že by asi šlo kapra přibodnout k podlaze partyzánou, ale tím bychom se dostali na poměrně tenký led, protože na podobné věci má již vlastnická práva Valdštejn.

Následně jsem namítnul, že krom Evino bratra má s vodou největší zkušenosti Eva, a zda by v tomhle směru neměla chuť něco udělat. Eva si povzdychla, prohlásila ať jí dáme tak tři hodiny, že si domů skočí pro neopren a pro harpunu, praštila sebou do sedačky a otráveně zapnula mobil. Tak nějak jsem pochopil, že situace houstne, chytil kapra do ručníku a následně mu odkrojil hlavu, čímž jsem docela namíchnul kocoura, nicméně předpokládám, že ani ten kapr z toho dvakrát nadšený nebyl.

Marcel nakonec dorazil, kapra rozporcoval, takže následně jsme skutečně zasedli u večeře, která nakonec proběhla bez větších následků. Pořád jsem ale podvědomě cítil, že něco není úplně v pořádku, protože to zatím všechno probíhalo nějak zvláštně. Jana byla po celou dobu večeře úplně zticha, protože na ni kapr – čilouš zřejmě udělal nesmazatelný dojem, Evino bratr se tvářil mírně podrážděně a já s Evou jsme si vyměňovali mírně zmatené pohledy.

Pokusil jsem se tedy dusnou atmosféru poněkud odlehčit tím, že jsem řekl že mám jistý poznatek. Že prý nedávno v Tichém oceáně objevili křížence zlaté rybky a žraloka, a že se vyznačuje tím, že Vám splní poslední tři přání. Jana na to řekla, že by jí osobně stačilo prozatím jen jedno a sice to, aby Evino bratr příště když něco přitáhne domů, tak aby se nejdřív přesvědčil, že se jí to nepokusí pod rukama vyškrábat oční bulvy. Marcel se namíchnul a řekl, že toho s tím blbym kaprem bojoval skoro tři čtvrtě hodiny, načež Jana jedovatě řekla, že to chápe, protože ho jednou viděla s otvírákem na konzervy. Marcelovi naběhla na spáncích rudá žíla a poměrně nahlas vyzval Janu, zda by se jí na chvíli taky nechtělo mlčet jako ryba. Nato mu Jana položila sugestivní otázku, zda by taky pro změnu nechtěl začít chlastat taky jenom vodu, čistě jenom aby si ověřil, co na tom ty ryby vlastně mají. Marcel, se už poměrně hlasitě zeptal, proč je sakra pořád studená jako psí čumák, načež Jana zaječela, ať se zeptá těch svých slizských potvor, že není zatracenej teploměr, zdvihla se od stolu a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Poněkud rozpačitě jsme se s Evou rozloučili a vyrazili k domovům.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné. Rodinné večeře vždycky zavání malérem, a pokud se jedná o ryby, je nebezpečí dvojnásobné.

Takže jdeme na to.

Předně – nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy – občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda. Navzdory skutečně zajímavému vyprávění, se totiž tvůrcům podařil nějaký prasopes, který vlastně ani pořádně neví, jak se má doopravdy tvářit. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, by mohl být naprosto skvělý, mysteriózní horor, ale to není. Mohl by být také dokonalou fantasy-mysteriózní pohádkou, ale na to také není. Zpracováním mi trochu připomíná tento snímek, nebo dražší, a méně povedenou Kroniku rodu Spiderwicků. Nicméně rád bych zdůraznil, že spíše atmosférou, než linií. Má to dle mého soudu totiž hned několik příčin, které se tu pokusím osvětlit.

Celý snímek dostal pod taktovku Tim Burton. Ledaskdo by to možná mohl považovat za výhru, nicméně já zase tak veliké nadšení nesdílím. Mám z toho totiž docela smíšené pocity. Dlužno říct, že knižní předlohu jsem nečetl, nicméně většinu Burtonových snímků jsem viděl a přiznávám, že mne osobně zajímá jeho infantilita, čím dál tím méně. Mám totiž neodbytný dojem, že Burton ani tentokrát nedokáže překročit vlastní stín, ale naopak se ještě více zamotává do jeho područí. Asi nejvíce se to podepisuje na grafickém pojetí příšer, které díky tomu působí nejen nevěrohodně, ale také poněkud rozpačitě. Zdá se totiž, že nějaká vizuální podoba páně Burtonova o tom, co mu připadá strašidelné, se od doby Beetlejuice, nebo The Nightmare Before Christmas, nepohnula vůbec nikam. A bohužel to podle toho také vypadá.

To by ani tak nevadilo, pokud by to byl záměr – tedy čistá a svým způsobem poetická Burtonovka. A bylo by to možná i roztomilé tím dekadentním způsobem, kdybychom to samé neviděli už třistakrát, a nebylo to pokaždé úplně to samé. Namísto obávaných a vražedných monster je nám tu předhozeno něco, co si odskočilo na melouch, z knajpy od Mrtvé nevěsty. Je to o to horší, že jak moc špatný to byl nápad, potvrdí i závěr celého filmu.

Totiž, když něco, čeho se bojí všichni už po staletí, bez větších problémů vypráská během prvního nájezdu, jedna jediná patra viktoriánských X-menů, je to poněkud trapné.

Jsem přesvědčen, že úplně jiný režisér by byl pro film daleko lepší volba, protože příběh i realita jsou velmi zajímavé a nosné, samy o sobě. A nebo naopak o mnoho více Burtona by dopadlo také daleko lépe. V této podobě to tak nějak pochcípalo podobně, jako Temné stíny. Natočili sice drahou a výpravnou pohádku pro děti, která ale pro děti vůbec není. A nebo infantilní fantasy příběh, který je zase na tuhle kategorii až moc pitomý ? Asi je to hodně o subjektivním vnímání každého jedince – ale nemyslím si, že by na tomto poli zůstal nějaký vítěz. A ten kdo se na to má dívat, už vůbec ne.

Prostě podařilo se natočit další předraženou věc, na kterou se v neděli večer stejně nikdo dívat nebude, když na jiné stanici poběží třeba Matrix, nebo Pán prstenů. Skončí to nakonec jako film na nedělní odpoledne – a i tak budete váhat, zda pro Vás není zajímavější alternativou, například Vraždy v Midsomeru. A je to myslím opravdu škoda, protože předloha ten potenciál má.

Jen krátce už bych se zmínil o castingu, který mi přišel záhadnější, než nahlodaný šunkový chlebíček na srazu vegetariánů.

Co vás bezesporu dostane, je úžasná Eva Green. Ta ženská má charisma, že byste na něm mohli klidně postavit celý hokejový stadion, a ještě by vám zbylo dost šťávy na jeho osvětlení. Navíc, je třeba ve světle Hollywoodského masomlejna ocenit, že se jí do jisté míry podařilo osvobodit se od ikonické role femme fatale. Její slečna Peregrinová má jiná gesta a jinou dikci, než třeba mrcha ze Sin City, nebo Artemisia, z druhého dílu 300. Její přesné herectví je však bohužel trochu v rozporu s tím, co předvádí zbytek obsazení.

Sice potěší Judi Dench v drobné, epizodní roli (v posledním filmu jí odpráskli, ale očividně už se cítí o něco lépe), nicméně pokud jsou pro Vás zajímavější vedlejší postavy více, než hlavní hrdina, soudím, že je tady něco špatně. Ústřední postava (Asa Butterfield) má totiž osobní kouzlo jako nudle cezená přes kanál, což celému snímku na zajímavosti moc nepřidává. V tomto směru nechci být nespravedlivý – neznám režijní pokyny a tak nevím, zda v tom celém nebyl nějaký záměr. V každém případě mi není úplně jasné, co outsidera, který očividně o paralelních realitách ví méně, než Žábronožka solná o trhu s pozemky, pasuje do role hlavního stratéga a velitele.

Poslední, co bych asi zmínil, je obsazení Samuela L. Jacksona. Toho herce mám docela rád, a také chápu, že už je to starý pán, takže je potřeba ho narvat kam to jenom jde, dokud je ještě naživu, nicméně v tomto filmu mi to nesedlo ani trochu.

Obecně s tímhle mám docela problém, protože jsem hluboce přesvědčený, že černošský herec nepatří ani do severské vikingské ságy, ani do snímku z evropské historie 15tého století. Pokud už tedy skutečně za každou cenu potřebují v rámci politické (ne)korektnosti narvat do viktoriánké doby nějakou jinou rasu, nechť tam laskavě naládujou inda, nebo číňana, protože to alespoň nějakou logiku má.

Takže závěrem.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, je výpravný, řemeslně i trikově úžasný film, se zajímavou zápletkou a vlastním světem. Přesto však, bych doporučil si spíš počkat na televizní premiéru, protože z mého úhlu pohledu jsou zakoupení lístku do kina, vyhozené peníze.

O tom, že na jaře bývají lidé poněkud roztržití a zmatení, bylo napsáno stovky knih a nejeden divadelní kus. Částečně to pozoruji i na sobě – i když v mém konkrétním případě se to neprojevuje zapalováním lýtek, ale touhou po posteli, a to rozhodně bez vidiny nějakých peřinových radovánek. Každopádně o tom, že je něco ve vzduchu, mne dnes ráno utvrdil i Terezčino otec. Když jsem přišel do kanceláře, měl lehce nepřítomný výraz a zřetelně o něčem hloubal. Ticho z jeho strany trvalo ještě nějakou chvíli, načež na mne pohlédl a s lehce pološíleným výrazem se mne zeptal, zda věřím na démony, protože on včera jednoho nejspíš viděl. Odpověděl jsem, že to je celkem v pohodě, že občas také vidím nějaké démony, jenže ti většinou mají koncovku .avi a dají se vypnout. Kolega prohlásil, že to myslí vážně a začal mi líčit, že když šel včera večer domů, zastavil ho na ulici nějaký silně podnapilý dán, a anglicky se ho zeptal, kudy se dostane na metro. Terezčino otec se odvrátil, aby ukázal dánovi příslušný směr, ale když se otočil zpátky, před ním nikdo nebyl. Bylo mu to divné, nicméně došel prý ke dveřím domu kde bydlí, vytáhl klíče – a najednou viděl toho samého dána, jak na něj mává z druhé strany skleněných dveří. To ho poněkud rozhodilo, takže sáhl pro mobil – nicméně když opět vzhlédl, nebyla nikde ani noha.

Přišlo mi to zvláštní, nicméně jsem statečně odvětil, že v tomto případě to nejspíš nebyl dán, nýbrž džin, protože ti mají sklon jen tak mizet, nicméně souhlasím, že to zvláštní je, protože je o džinech celkem známé, že neumí ani slovo anglicky. Následně jsem prohlásil, že by měl omezit sledování porna, protože už mu z toho očividně hrabe a zda čirou náhodou neměl tou dobou už taky něco v žilce. Terezčino otec neochotně připustil, že byl před tím na pivu se svým bratrancem, a že ten přivezl z Tibetu nějaké eukalyptové cigarety. Prý mu docela chutnaly, takže toho spolu vytáhli polovinu krabičky a zda si myslím, že by to mohlo být ono. Odpověděl jsem, že jsem obeznámen s něčím podobným, nicméně se to používá k radikální redukční dietě, protože po užití podobného medikamentu se objeví v kuchyni veliký duhový drak, který vám spolehlivě zablokuje cestu do ledničky.

Terezčino otec pravil, že se pokusí zjistit, co to tedy vlastně bylo za kuřivo, nicméně, že se necítí ještě úplně fit, a zda bych nebyl tak hodný a nevzal za něj dnes jeden výjezd. Řekl jsem že klidně, pokud za mne udělá jednu databázi, co jsem měl za úkol dopoledne – a už jsem razil za klientem.

Sídlo společnosti bylo kousek za Prahou, bylo situované asi do tří budov, a jak jsem se měl dozvědět v zápětí, i další, naproti přes ulici. Takže jsem se zahlásil u sekuriťáka, byl jsem nasměrován do té nejohavnější modernosti, co jsem ve svém životě viděl, a to počítám i Strahovský chrchel a Tančící dům. Byla to fakt docela síla, budova samotná by sklíčila i racka chechtavýho a podobně jako mazaný Filip jsem úplně přesně nechápal, za co se chtěl ten architekt tak strašně pomstít. Nejspíš to muselo být něco vážného, protože tohle bylo už skoro na krevní mstu, nebo rovnou na vyhlášení svaté války.

Nicméně jsem se zahlásil na recepci a byl jsem nasměrován za majitelem. Poměrně bezelstně jsem zaklepal, a vyčkával co se bude dít. Nedělo se nic, takže jsem to zkusil znova a silněji, načež se z druhé strany dveří na mne bylo zahulákáno, zda mám tušení, jak se používá pod*laná klika a jestli budu majitele s*at ještě chvíli mám okamžitě padáka. To ve mne vzbudilo docela zájem, protože bych docela rád věděl, jak to hodlá přesně udělat, když pro něj nepracuji. Takže jsem vešel, pozdravil jsem a sdělil mu účel své návštěvy. Podotkl jsem, že jsem s principem kliky obeznámen, nicméně bych měl na úvod několik otázek, protože s čím obeznámen nejsem, jsou technické detaily.

Majitel se lehce zmateně omluvil, nicméně mi následně informace poskytnul, takže jsem se mohl dát do práce.

Takže jsem celkem bez odporu nainstaloval systém podle jeho požadavků, a vyzval majitele, aby si ho vyzkoušel. Ten si program otevřel, zběžně přepínal mezi agendama a zřetelně očekával od systému ještě nějakou další přidanou hodnotu, jako například Tatranský národní park. Tvářil se nespokojeně, opřel se v křesle, zahleděl se na monitor a pravil:

„Hm. Osumdesát tisíc v p*či. To sem měl radši pořídit starý nový kozy.“

K tomu jsem se nijak vyjádřit nemohl, protože jsem jeho manželku nikdy neviděl a tedy nedokážu v tomto konkrétním případě posoudit naléhavost priorit. Nicméně majitel firmy mi vzápětí položil otázku, proč náš systém půl roku funguje síťově a půl roku se musí tržby posílat mailem, protože síťové řešení je mimo provoz.

To mi bylo docela divné a tedy jsem se zeptal na specifikace místní sítě. Ukázalo se, že účetní oddělení je právě v té budově přes ulici, a obě strany ulice jsou lemovány alejí javorů, takže když jim opadají listy, síťové spojení přes pojítka
funguje normálně, nicméně když jim zase listy narostou, signál se přes dvojici bloků už nedostane a tedy se síť nekoná.
Povzdychl jsem si a pravil, že tohle asi vyřešit neumím, leda by si místo pojítka pořídil na ten půlrok něco na bázi
panzerfaustu, vyplnil papíry a byl vypuštěn na zdravější vzduch.

Poslání z dnešního článku je asi snad jediné. Celkem není problém, když vidíte démony, nebo mluvíte s kytkama, zvířaty, či neživými předměty. Ale pokud vám začnou odpovídat v angličtině, nejspíš byste měli vynechat na pár dní ten eukalyptus.

Nicméně tohle předmětem dnešního článku není.

Přestože jsem byl nedávno vyslán hned na tři snímky po sobě, samozřejmě za účelem nějakého hodnocení, pořád jsem se k nějakému článku nemohl rozhoupat. Jednalo se totiž o filmové zpracování Assassin´s Creed, poslední Underworld a právě Velkou čínskou zeď – ale pořád jsem nějak nemohl pro recenzi najít to správné nadšení. Totiž – ne, že by mne to bylo zas až tak otřesné. Ale popravdě řečeno, ani jeden ze snímků mne ničím neurazil, ale zase na druhou stranu ani tolik nenadchl, aby to stálo za plnohodnotné rozpitvání. Všechny tři filmy mají slušné herecké obsazení, skvělé triky a rozhodně se na nich nešetřilo – ale příběhově to není nic moc, a i když se nejedná vyloženě o pitomosti, rozhodně to není zrovna Oscarový materiál. Takže jsem se nakonec rozhodl pro nějaký komentář k posledně jmenovanému titulu, protože mi přišel tak nějak obsahově nejzajímavější.

Příběh je celkem jednoduchý. Žoldák William se vypraví s bandou kumpánů do Číny, aby tu ukradl střelný prach, a následně všichni zbohatli. Něco se ovšem pokazí, napadne je nějaká podivná obluda a následně při útěku před jinou bandou lupičů je zajme posádka Velké čínské zdi. A tím to celé začne, protože se najednou ocitnou ve světě, kde kromě hrstky vyvolených (což je odhadem asi milion vojáků, dva miliony techniků a pomocného personálu a po strop narvaný obchoďák čínskou šlechtou), by nikdo neměl znát. Velká zeď je tady totiž proto, aby obstála opakovaným útokům emzáckých oblud, které se snaží sežrat všechno ostatní. Je zbytečné nějak extra přemýšlet nad tím, proč je potřeba zeď kolem úplně celé Číny, ale třeba to nějaký smysl má, jen mi to možná jenom uniklo.

Takže je potřeba najít nějaký způsob jak digitální příšerky komplet vyhladit, protože finta Ctrl+A -> Delete bude vynalezena až o pár století později.

Herecké obsazení je příjemné, i když si myslím, že Mattu Damonovi dlouhé vlasy nejdou – a nijak rušivě nepůsobí ani Willem Dafoe v roli trochuzáporáka. Zbytek herců je pak dodáno z Číny, což vzhledem k lokaci celkem dává smysl. Potěšitelné je i fakt, že se tam za celou dobu neobjeví ani jeden černošský herec, ani Samuel L. Jackson, protože podobně jako Willem Dafoe, ten chlap musí bejt prostě všude.

Vizuální stránka je naprosto úžasná, na detailech, ani kostýmech se rozhodně nešetřilo, akční sekvence jsou moc hezké a i když to rozhodně není Pán Prstenů, je to docela fajn.

Otázka zní, co to teda vlastně je.

Rozhodně to není historická fikce, jak se nám snaží předhodit úvodní titulky. Podle mého soudu se jedná o příjemnou fantasy, podobně jako to bylo v tomhle případě, jen to má o něco větší rozpočet.

Za sebe bych kinosál asi nejspíš úplně nedoporučil. Nicméně z mého pohledu je to určitě film, který bych si koupil na DVD někdy za dva roky a nebude mi líto za něj zaplatit to kilo v Tescu.

Tak příště zas snad něco normálního, pokud zdraví dovolí.

Myšlení některých lidí je mi skutečně záhadou, i když připouštím, že mi čas od času přijde naprosto fascinující. Ještě lepší je to v případě, kdy to od dotyčného naprosto nečekáte a najednou zjistíte, že ve svém vlastním vnímání světa máte pořád co zlepšovat.

Tady bych to asi měl vzít více zeširoka, abych Vás uvedl do problematiky. Jsem zastáncem teorie, že každý člověk, bez rozdílu toho, jakou má společenskou úlohu, či postavení, má určitý typ uvažování.

Jako příklad bych asi uvedl, že pokud je Vaší profesí být katem, celkem se k tomu hodí i to, když jste také sadista. Sice to z Vás nedělá automaticky nejlepšího kata na světě, ale tak nějak se alespoň budete každé pondělí, do práce těšit.

Svůj způsob myšlení bych asi nejspíš označil, jako zločinecké. Samozřejmě, že to neznamená, že neustále přemýšlím nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyloupit Fort Knox. Popravdě řečeno americké zlato je mi srdečně šumák, a i když jsem už na to asi přišel, stejně nevím ani za co bych to vůbec utratil. Zločineckou mysl totiž obecně nepovažuji vůbec za nic špatného, protože to naopak nutí další zločinecké mozky k protiakcím, a tedy si myslím, že to věci posouvá směrem kupředu.

Nechápejte to prosím špatně. Kdyby zločineckou mysl neměli soukromí detektivové, nebo elitní policisté, je víc než jisté, že se jim pachatele také odhalit nepodaří. A kdyby tento způsob myšlení neměli ani spisovatelé detektivek, svět jako takový by byl ochuzen o spoustu zajímavých knížek a filmů. Zločinecká mysl vám totiž sama servíruje alternativní možnosti, pokud nejste spokojeni se stávajícím systémem a stavem věcí, což já osobně, ve většině případů skutečně nejsem.

Nicméně nerad přiznávám, že jsou v tomhle směru někteří lidé ještě mnohem dál než já, a právě o jednom z nich bych se v dnešním článku rád zmínil.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Počátkem léta jsem byl vyslán za jedním klientem, který byl označen jako problematický. Popravdě mi to tak nepřišlo, protože mi připadal docela v pohodě, jen bylo potřeba pochopit, že věci kolem byznysu, řeší opravdu v jiném měřítku. Klientova živnost – i když nutno říct, že spíš než živnost to byla vášeň – byl prodej lodí. Nemluvíme tady však o nějakém prodeji veslic, kterými můžete v polední pauze drandit po Botiči. Prodával všechno možné, od lodního zvonu, až po krávy velikosti Bismarcku, a teprve až tady jsem pochopil relativitu ceny. Lodičky jsou totiž naprosto jiný svět, a také nabízelo by se říct, že i jiná cenová liga. Nebylo by to však úplně pravda, protože tohle není vůbec jiná liga, tohle je úplně jiný sport.

Tedy jsem se jednoho jitra ocitl v paralelním vesmíru, kde se řeší naprosto odlišné věci. Bylo to asi takové, jako kdyby jste při koupi sekačky na trávu, řešili kromě výkonu a počtu koleček, jakou barvu bude mít – míněno to vrčidlo od Moutfieldu – panty od hajzlíku, a zda mu přídavné trysky z Challengeru poskytnou o něco málo lepší vlastnosti, při konfrontaci s kopretinou. Rozumím tomu, že při této cenové relaci jsou takové věci důležité, ale těžko s těmito problémy najdete odezvu u normálního smrtelníka.

Nicméně, náš klient řešil poněkud osobnější problém, a to poměrně obscénně biologické povahy. V místě, kde měl prodejnu, a zároveň zaparkováno několik ukázek opravdu drahých lodí, se totiž usadila nějaká kolonie racků. No – podle mého názoru to na racky bylo moc velké, navíc asi i nesprávné barvy – ale kdo jsem já, abych se s klientem přel.

Moje ornitologické znalosti se omezují v zásadě na poznatek, jak omráčit pštrosa (jak asi víte, vylákat na beton, a udělat na něj BAF), a toho, že dokážu rozpitvat španělský ptáček. Každopádně, pokud lze v něčem spatřit důkaz evoluční teorie, věřím tomu, že ptáci se skutečně vyvinuli z dinosaurů, protože jsou to pěkně agresivní a zlomyslné bestie. V případě klienta to bylo více než signifikantní, protože ptačí kolonie používala jeho zaparkovanou flotilu, jako svůj privátní záchod. Dělali to zhusta, a nikdo mi nevymluví, že naprosto záměrně ve stylu, natural bomber squad. To v překladu v zásadě znamená, že půlka na vodě sbírala síly, zatímco druhá polovina hejna kroužila nad lodičkama, a snažila se o co nejlepší zásah, což bylo ideálně sklo, nebo nějaká extrémně naleštěná plocha.

Klient byl samozřejmě docela hodně naštvaný, protože neustále uklízet nablýskané kocábky, za sedmicifernou částku, Vás bude bavit jenom chvíli. Hloupé je, že když přijde kupec něčeho takového, podělaná paluba asi nebude úplně ta nejlepší vizitka, a podle všeho je ten materiál také poměrně dost agresivní, což lodičkám nedělá dobře.

Takže klient přemýšlel, jak se problémů zbavit, a v zásadě se ocital ve slepém kruhu.

Střílet po tom vzduchovkou se osvědčilo jako neúčinné, a na něco silnějšího si klient netroufal. Měl svoji prodejnu na otevřené řece, a kdyby trefil nedopatřením na druhém břehu, nějakého bezdomovce brokovnicí do zadku, těžko by se to asi vysvětlovalo. Plašit ptáky lodní sirénou fungovalo chvíli, než ty mrchy zjistili, že jim to nic neudělá, a na otrávení ptačí kolonie mu chyběli empirické znalosti.

Prostě štvalo ho to hodně a neznal způsob jak danou situaci řešit. Tedy jsem dokončil práci, popřál hodně štěstí , vyplnil papíry a celou věc pustil z hlavy.

Tedy až do včerejška, kdy jsem za ním zase přijel. A tady se vracím ke svojí teorii zločinecké mysli, protože mne klient naprosto odrovnal. I když mám v hlavě někdy opravdu velice zvláštní způsoby řešení, nic podobného by mne nejspíš nikdy nenapadlo.

Když jsem přijel za klientem, překvapilo mne hned několik věcí.

Tak předně, lodičky byly nablýskané, celá kolonie racků plula na řece, měli oči jako tenisáky, podobně jako když Neuvěřitelný Hulk sežere míchačku na beton, a snaží se vypořádat se zácpou. Ani jeden z ptáků nebyl v povětří. No – popravdě to spíš vypadalo, že se snaží alespoň udržet na hladině, a ani to, jim moc nešlo. Přišlo mi, že mají docela velkou čáru ponoru, takže jim většinou z vodního toku čouhala jen hlava a ocas, což mi přišlo zvláštní oproti normálnímu stavu. Bylo to asi takové, jako když flotilu ponorek U-Boat při cestě do doků překvapil kobercový nálet, celá divize nabírá vodu a jde už jenom o prestiž, které z plavidel půjde ke dnu jako poslední.

To samozřejmě vzbudilo moji zvědavost a tedy jsem se ptal, co se s těmi ptáky děje. Klient se zlomyslně zachechtal a sdělil mi fakta. Pozorováním totiž zjistil, že to, co považuje za racky, má jednu zásadní slabinu. A to sice fakt, že jsou kromě dalších vlastností až nekriticky soutěživí a hamižní. Pozoroval, jak jim děti házejí pečivo do vzduchu, ptáci ho loví a polykají a dost často se o hozené sousto i seperou mezi sebou. Tedy o tom nějakou dobu přemýšlel, a jeho myšlenkový proces nakonec vyústil v to, že si pořídil přepravku rohlíků, na jejich krmení.

V prvním kroku tedy naučil natural bombery chytat pečivo ve vzduchu, nicméně to házel poněkud rychleji. Ptáci samozřejmě v touze po žvanci dělali všechno možné, aby urvali sousto pro sebe, načež klient poněkud přitvrdil.

Nechal pečivo rozpustit ve vodě, a když bylo ve formě těsta, každé hozené sousto vylepšil o to, že doprostřed zamotal ocelovou kuličku z ložiska. Neptejte se mne, kde se takovéhle věci shání, nicméně praktický efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáci se vrhali střemhlav po každém soustu, byť letělo rychlostí balistické rakety, a samozřejmě, čím více byli hamižnější, tím víc nabírali na váze. Ti nejvíce aktivní a nenasytní, se už zanedlouho prostě nedokázali odlepit od hladiny, což samozřejmě byla výzva pro ty pomalejší jedince. Takže během pár dnů,klient prakticky přebudoval celou Luftwaffe na kompletní Kriegsmarine s tím, že mají evolučně zaděláno na ponorky typ 212A.

Divné na tom bylo to, že i když ti rackové věděli, že to co žerou je vlastně zabíjí, stejně s tím nedokázali přestat, a když klient do jejich přítomnosti hodil další vylepšené sousto, prostě ho zhltli, aby bojovali s další váhou.

Když pominu humánní aspekty celé věci, technicky je to téměř nepostihnutelné. Zvyšováním váhy ptáka se rozhodně nejedná o otravu, nikdo je to žrát nenutí a pokud klesnou pod hladinu, tak se s tím těžko dá něco dělat, protože mi není zatím známa žádná resustitační technika, která by se dala aplikovat na zobák.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. I když máte dojem, že se Vám podařilo prokouknout hodně věcí, stejně se najde někdo, jehož způsob myšlení vás přinejmenším zaujme. Popravdě řečeno, někdy jsem skutečně rád, že nevím, co se odehrává v mozku Olihně ..

Už celý týden nám před barákem opravují kamennou dlažbu, a uvádějí mne tím do stavu lehké nejistoty, protože jsem po celou tu dobu od těch lidí neslyšel jediné sprosté slovo. Člověk si pak klade zásadní otázky na téma, na co se vlastně lze spolehnout, když selhávají zásadní vědomosti, navíc předávané napříč generacemi. Tedy tohle mne vlastně znepokojovalo až do dnešního rána, kdy celá situace nabrala docela nečekaný směr.

Stál jsem před vchodem, dokuřoval ranní cigaretu, ospale vnímal rachot nějakého stroje od dlaždičů a dumal o tom, co jsem viděl včera večer – a sice tohle:

A pomalu začínal mít dojem, že můj deklarovaný cynismus, už začíná moje okolí brát jako určitý standard.

Po chvíli mne to nedalo a nakouknul jsem za roh, co to tam vlastně dělá takový kravál. Ulice byla úplně prázdná, jen na jednom z chodníků poskakoval vibrační pěch, který byl zapnutý a kolem dokola nebyla jediná živá duše. Vibrační pěch je taková těžká, žlutá bestie, se kterou se poskakuje po dlažbě, aby se vyrovnala – má jeden masivní pilíř, takže to trochu vypadá, jako když nafouknete Miniona a ustřelíte mu z děla jednu nohu. Pěch bez dozoru se zřejmě cítil osamělý, protože po chvíli neutrálního poskakování se rozhodl, že už ho to tu neba, seskočil z chodníku a pomalu se vydal po silnici směrem z kopce. Tím mne přiznávám docela zaujal, nečekal jsem od pozemního nářadí takovou míru samostatnosti a byl jsem zvědavý, kdy si jeho pokusu o únik někdo všimne. Pěch si to štrádoval dolů, když před ním zastavilo se zakvílením auto, a pohled jeho řidiče bych Vám skutečně přál vidět. Očividně nevěřil vlastním očím, a nejprve se pokusil pěch zastrašit tím, že začal troubit. Ten mu to ale nezbaštil, pokračoval jako tank pořád dál, takže řidič začal zběsile couvat, protože celkem správně pochopil, že v tomhle konkrétním případě se zajatci rozhodně neberou. Když tedy pěch odehnal auto, rozhodl se náhle změnit směr, zahnul doprava, tam jednu popelnici převrhnul, druhou odsunul a za spokojeného poskakování si to namířil doprostřed otevřeného dvora a tím pádem mi zmizel z dohledu. Podle zvuku tam však očividně pokračoval jako Golem ze známé pověsti a poslední, co jsem zahlédl, byl nějaký cikán v reflexní vestě, který se zaúpěním snažil běžet z druhého konce ulice, aby se poněkud naivně ještě pokusil minimalizovat ztráty.

Chci tím vlastně jenom říct, že pokud máte občas dojem, že jste nějak divní, je to sice smutné, ale bývá ještě podivnější zjištění, že divné je celé okolí a Vy sami jste v zásadě to nejnormálnější v dané lokaci. Bývá to pak o to horší, když navíc zjistíte, že to jste považovali pouze za dobrý vtip je ve skutečnosti až moc reálné a tím pádem si přestanete být úplně jistí, kdo si v danou chvíli vlastně dělá strandu.

Ale abych byl úplně konkrétní.

Osobně miluju fakta o Chucku Norrisovi. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten, že když jde bubák večer spát, dívá se pod postel, zda se tam neschovává Chuck Norris. Tedy přesněji řečeno byl až do dneška, protože jsem uviděl tohle:

V člověku to pak nezbytně vzbuzuje jisté otázky, na které tedy rozhodně nechce znát odpověď, byť by se tím skutečně pár věcí zcela jistě objasnilo.

Tohle mi vydrželo až do oběda, kdy jsem se rozhodl zajít na čínu. Po prohlédnutí menu jsem se však rozhodl zkusit hospodu vedle, protože jídelníček asijského bistra mne poněkud znejistěl:

Tak nějak jsem si nevěděl rady s faktem, proč bych měl sledovat mravence, kteří lezou na strom, hladovět u toho a ještě za to v závěru zaplatit dvě stovky – ale třeba je to nějaká vysoce specializovaná asijská úchylka, a tedy se to prodává nadmíru dobře. Nevím, zda jsem udělal úplně správně, protože vedle v restauraci mne hned u vchodu přivítala tato cedule:

Nicméně tohle jsem už zhodnotil jako přijatelné riziko a na oběd jsem zůstal. Protože mne však celá věc poměrně zaujala, trochu jsem zapátral a zjistil, že tento přístup není nijak ojedinělý. Pro příklad tenhle nápis se nedá vykládat jinak, než naprosto jednoznačně:

Nicméně jsou i přímočařejší metody, jako je například tohle, což už by se dalo rovnou chápat jako metodický pokyn:

Poslední, co mne definitivně potvrdilo správnost mé teorie, byl nápis na domovních dveřích, když jsem se vracel od klienta. Tohle by mi nikdo neuvěřil, proto přikládám fotku jako důkaz:

A pak že já jsem divnej…

Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:

Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :

Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :

a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.

Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:

To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.

Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.

Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.

Impulsem, pro napsání dnešního příspěvku, se stal tento článek.

Popravdě nejde celkem o nic nového. Podobné věci se dějí už dlouho, a pokud se k tomu mohu vyjádřit sám za sebe, za některé fórky se dává rovnou přes držku, a tenhle druh k nim podle mého soudu patří.

Tedy – jak jste již asi zjistili, s černým humorem celkem žádný problém nemám. Jsem však toho názoru, že by to i v tomto případě mělo být v první řadě vtipné, a také že existuje něco jako je vkus. Pokud se baví však pouze jedna ze zúčastněných stran, zatímco druhá má zaděláno na srdeční příhodu, opravdu mi to moc legrační nepřipadá. Nicméně mi článek připomenul něco, co se přihodilo bývalému kolegovi ze skupiny, a je to tedy už nějaký ten rok zpátky. Když na to celé však nahlížím současnou optikou, přijde mi to i po letech jako naprosto validní řešení, jak se s celou situací vypořádat. Je mi občas skoro líto, že se podobné způsoby nepraktikují častěji, protože by to ušetřilo spoustu problémů a času.

Netvrdím, že se jedná o nějaké řešení univerzální, nicméně jako funkční se poměrně osvědčilo.

Už na základce se dozvíte spoustu užitečných přísloví, které zpravidla neberete na zřetel. Pravda, některá jsou poněkud problematická, či zavádějící. Doposud jsem přesvědčený, že vrabec v hrsti je mi stejně k ničemu, jako holub na střeše – a tedy nevidím, nějaký zásadní důvod, proč to preferovat – tedy pokud vrabec není nějaké slangové označení kuše s optikou, kterou se zmíněný holub dá ze střechy sundat. Také již zřejmě přísloví o volání do lesa poněkud pozbylo aktuálnosti, protože si nevybavuji nikoho, kdo by podobné věci někdy praktikoval, a dokonce neznám jediného kováře, který by měl na dvorku koně, který by vykazoval nějaký druh mobilní aktivity, natož bez bot.

S tím hrubým pytlem si zase tak jistý nejsem, protože tohle se dá vzhledem k tomu, kolik je na internetu dostupného porna dá interpretovat všelijak, a i když mne osobně primárně přijde na mysl pytel boxovací, chápu, že zejména mladší ročníky to tímto způsobem postavené mít nemusí.

Každopádně někdy opravdu padne kosa na kámen, a je lhostejné, zda tou kosou myslíte momentálně teplotní podmínky.

Ale k věci.

Celá situace se přihodila jednomu bývalému kolegovi ze skupiny. Pokud se pozastavíte nad slovem „bývalému“ vězte, že to nemělo žádnou návaznost na popisované události, prostě se mu přihodilo potomstvo, a tedy to s tímhle případem nijak nesouvisí.

Takže, kolega jednou kráčel na trénink a moc se na něj těšil. Shodou okolností si totiž zakoupil nový, vikingský meč, a už se nemohl dočkat, až ho otestuje na dalších členech skupiny, což jest na nás. Pokud to neznáte, je to taková hodně pádná kolejnice, která při správném použití dokáže srovnat i Robocopa do latě, nebo posloužit na nějaký čas, jako vyspravení pilíře železničního mostu.

Bohužel šel kolem nějaké školy, kde zrovna probíhalo cosi jako poslední zvonění, nebo majáles – popravdě se v tomto druhu studentských oslav neorientuji – nicméně fakt byl ten, že studenti v maskách pobíhali po ulici, kde zastavovali kolemjdoucí, a požadovali po nich nějaké drobné, v čemž jim bylo z valné části vyhovováno.

Problém byl, že tam takto nejspíš pobíhali už od rána, v mezičase se posilňovali vodkou, a tedy míra jejich interpretace toho, co je zábavné se nejspíš poněkud měnila. Asi nejvíce agresivně si počínala skupina studentů, právě přestrojená za vraždící klauny. Měli to docela zmáknuté, od motorové pily, přes bejsbolku, až po velké kuchyňské nože a gumové masky. Takže si vždy vybrali nějaký osamělý cíl – třeba paní na procházce se psem, ke které se tryskem přiřítili, a obklopili ji a požadovali drobné, v rámci posledního zvonění. Osobně si myslím, že je to jistá příprava na možnost, že by se jim podařilo sehnat zaměstnání v Ose, nebo na Ministerstvu pro životní prostředí, aby si vyzkoušeli, jak funguje vybírání výpalného, bez poskytnuté protihodnoty, v praxi.

Každopádně kolega ze skupiny se stal také terčem této skupiny, nicméně je ignoroval a šel si dál po svých. Studenti, zřetelně povzbuzeni alkoholem a nedostatkem zájmu, na jeho osobu prohodili několik nelichotivých hodnocení, a vraceli se vyhlédnout si další oběť. To vše by asi skončilo bez dalšího incidentu, kdyby jeden z klaunů kolegu na závěr nepocákal ještě vodou.

Kamarád šel sveřepě dál, a byl čím dál tím víc naštvaný. Ušel ještě tak třicet kroků, než připitá partička našla další potenciální oběť vydírání, a s hulákání se k ní rozeběhla. To už kolega nevydržel, tasil meč a za řevu „Odiiiin!!!“ se vrhnul proti gangu v gumových maskách.

Pokud se proti Vám žene vlasatý a vousatý viking, není to rozhodně něco, co by vás úplně uklidnilo, a když se na Vás žene s mečem v ruce, tak už vůbec ne. Skupinka vraždících klaunů totiž zjistila, že se náhle ocitla na opačném konci potravního řetězce, ti méně opilí zahodili co měli v ruce a práskli do bot, a těm více ovodkovaným stačilo pár švihnutím meče vyrazit to, co měli v rukou – a už se jim také prášilo za patama.

Trochu to připomínalo přímý přenos z Olympijských her, kde se také ozve výstřel, a následně se deset černochů vší silou snaží utéct někam pryč, ale v tomto případě by bylo přirovnání o čertovi, jak mu činit dobře, bylo celkem na místě. Poslednímu studentovi na místě, schoulenému do klubíčka, pod napřaženým mečem vikinga povolil svěrač, což kolega nesl poněkud nelibostí. Vliv ducha Erika Thorvaldssona, ho opustil, když viděl, že se před ním choulí jen zpovykané děcko, schoval meč a odešel. Na trénink dorazil klidný, jen s lehnou pachutí toho, že i musel usušit mikinu.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé.

Asi vážně nepotřebujeme víc policajtů, nebo kamer. To co potřebujeme, je víc vikingů.