Jak už jsem se zmínil minule, byl mi přidělen poměrně dost nesmlouvavě odpočinek, a tedy jsem přemýšlel, jak se s nastalou situací vlastně vypořádat. Mít totiž něco, jako dlouhodobější plány je v mém povolání poněkud pošetilé, protože když se Vám podaří koupit snídani na další den, je to něco, co se dá považovat za úspěch. Nicméně shodou okolností se zastavil na tréninku jeden bývalý šermířský kolega. V rámci konverzace jsem se mu tedy svěřil s tím, že bych potřeboval alespoň na nějakou chvíli vypadnout z města, nicméně spát na hradbách se mi v téhle zimě úplně nechce, a ostatní alternativy v sobě zahrnují prvek nějaké civilizace, což zrovna momentálně nepotřebuji. Kolega přemýšlel, a potom mi navrhnul, že mi na nějakou chvíli může půjčit svůj srub v divočině, protože jsa otcem dvou čerstvě narozených dětí, stejně nemá šanci se tam vypravit, a že bych alespoň mohl zkontrolovat, jak to s ním momentálně vypadá. Pravil ještě, že je to skutečně na samotě, bez elektřiny a prosto jakéhokoliv signálu, a že co s nedovezu sebou, prostě není kde koupit, což mým unaveným uším znělo úplně jako hudba andělská. Řekl jsem tedy, že to rozhodně beru, protože něco vyloženě dřevního jsem potřeboval, a tajně jsem doufal, že se mi podaří vysadit mysl do té míry, než začnu opět mít rád lidi, nebo to dokážu alespoň hodnověrně předstírat. Tedy jsem se ještě informoval, co je nezbytné pro více než dvoutýdenní fungování mimo kolonizované území, doplnil zásoby a hurá směr divočina.
Takže jsem se jednoho dopoledne ocitnul někde uprostřed Šumavy na samotě, kde jsem skutečně nalezl kolegův srub. Byl jsem v té chvíli skoro šťastný. Kolem srubu bublal polozamrtzlý potok, na jedné straně les, na druhé jen výhled do krajiny, a srub samotný byl na tak odlehlém místě, že by se tam bála bydlet i čarodějnice z Blair. Prostě krása. Takže jsem vyložil zásoby, rozmlátil dřevo do kamen, doplnil petrolej do svítidel a tiše se radoval z pralesního klidu.
To mi vydrželo asi tak půl hodiny, než jsem se začal díky své povaze nudit – nicméně jak jsem si slíbil, vše na baterku jsem nechal v Praze, a tedy jsem musel jen čekat na efekt, kdy skutečně začnete odpočívat, protože se prostě vzhledem k téměř nulovým podnětům, nic jiného dělat nedá. Tedy jsem si připravil palivo do kamen, proflákal odpoledne, na večer si uvařil grog a šel jsem spát uprostřed oázy klidu a ticha.
Bylo tak kolem půl jedné v noci, všude naprostá tma, když se ozvala rána jako s děla a následně neuvěřitelný rachot a nárazy do zdi. Bylo to asi takové, jako když se přes železniční most přepravuje divize tanků Tiger III, za nadšeného podporování veškeré dostupné altilerie. Docela jsem se vyděsil, hlavou mi běžely všechny možné scénáře od Poltergeista, až po Vetřelce, nicméně z teplého spacáku se mi nechtělo ani trochu. Kravál šel očividně ze stropu srubu, tedy jsem nahmátl poleno, mrštil jsem, s ním směrem vzhůru s komentářem „drž hubu, zmetku, taky se spí“, což očividně zabralo. Tedy zabralo to asi na hodinu a čtvrt, a pak to celé začalo na novo. Za noc se tohle opakovalo ještě třikrát, než jsem nad ránem skutečně vyčerpáním usnul.
Druhý den jsem si z kůlny vzal žebřík, a šel si půdičku nad srubem prohlédnout. Ukázalo se, že podle všeho si tam někdo rozdával přes noc partii kuželek, protože se válely všude po podlaze, a to včetně koule. Vrtalo mi to hlavou, nicméně po krátkém pátrání v okolí srubu jsem ve sněhu objevil stopy, něčeho zhruba ve velikosti kočky, řekl si, že to asi nemá cenu úplně řešit, protože pokud je to kočka, fretka, kuna, nebo lasička, byla tu prostě dřív než já a tedy má ohledně azylu na půdě srubu svým způsobem dědičné právo. Uklidil jsem tedy kuželky do bedny, tu jsem zamknul, a v klidu se opět odevzdal odpočinku.
Bohužel, situace se opět v noci opakovala, protože ten malej hajzlík si tentokrát odněkud vytáhnu koule na petanque, se kterýma poctivě třískal většinu noci. Očividně z toho měl prču, protože toho nechal zase až nad ránem, a já jsem toho naopak začínal mít dost. Takže jsem po nějakém průzkumu nalezl nějaké kovové přepravky a velkou klec na papoušky, což mne docela potěšilo. Koule na petanque, jsem nočnímu běsu zamknul ke kuželkám, a nalíčil jsem poměrně primitivní past na půdě srubu. Popravdě řečeno, moc jsem v úspěch nedoufal, neočekával bych, že šumavská kuna je tak pitomá, aby mi skočila na návnadu tvořenou pixlou sardinek, nicméně celou noc byl klid a já se šel ráno podívat, jak to vlastně celé dopadlo.
K mému údivu jsem skutečně polapil kunu (alespoň si to myslím, protože veverku bych poznal, tchoř by mne nejspíš pocákal něčím nehezkým a lasičky mají bílé břicho), kterou se mi následně podařilo donutit vlézt do papouščí klece. Stál jsem tedy s pocitem Old Shatterhanda nad kunou v kleci, nicméně mi docházelo, že jsem technicky vzato vyměnil jeden problém za jiný. Původní nápad, že odnesu kunu někam do lesa, a tam ji vypustím se jevil jako pitomost, protože tím bych se nočního rámusení očividně nezbavil. Krátce jsem zauvažoval nad tím, že bych jí dal nějaké řetězy, ale jsem si více jak jistý, že by s nima chrastil, což by mne zase technicky vracelo na začátek. Takže jsem to po nějaké době uvažování zase zavrhnul. Tedy jsem se rozhodl, že kuna bude dočasně v base a pustím ji na svobodu, až v den mého odjezdu.
Problém byl v tom, že jsem úplně nevěděl, co s ní. Tak nějak mi došlo, že potřebuje piliny a vodu, ale neměl jsem představu, co taková potvora vlastně žere. Moje zkušenosti se sestávaly v podstatě jen z pěstování Evy a krátkého spolužití s kočkou, což bych ani v jednom případě neoznačil za nějak extrémně použitelné. V každém případě, Darwin (jak jsem kunu pojmenoval, protože jsem nevěděl, zda je to kluk, nebo holka a nechtěl jsem mu způsobit nějaké genderově-existenciální trauma) na tom byl očividně lépe než já, postavil se k tomu čelem, bacil sebou na záda a usnul.
Darwin byl vůbec celkem v pohodě – většinu dne prospal, nebo se vyhříval u kamen a vlastně nějakou elementární zvědavost projevoval jen ve chvílích, kdy jsem si připravoval jídlo, nebo jsem odešel ven na cigaretu. Baštil v zásadě všechno, co jsem mu dal – od sardinek, přes chleba namočený ve mléce, až po syrová vejce, a vůbec nevypadal na to, že by nějak strádal. Naopak vypadal jako někdo, kdo vyhrál zdarma týdenní poukázku do lázní s plným servisem, a dokáže si veškerých aspektů dokonale užít.
Takže jsme nakonec oslavili Nový rok ve třech. Já, Darwin a Jack Daniels, přičemž Darwin chroupal jablko, kdežto já s Jackem jsme koukali na hvězdy a spřádali konspirační teorie.
Následují den jsem se začal balit, s tím, že se sice do Prahy moc netěším, nicméně dovolená končí a tedy je na čase pustit Darwina na svobodu. Otevřel jsem dveře klece v očekávání, že Darwin vypálí pryč, a chtěl si tento okamžik vychutnat. Darwin se na to ale moc netvářil, do promrzlé krajiny se mu očividně nechtělo, a chvílema na mne hleděl způsobem, zda jsem se náhodou nezbláznil. Očichal si otevřené dveře od klece a po pár minutách skutečně vylezl ven, nicméně obešel několikrát dokola místo před srubem, načež zase zalezl do klece zpátky. Což by nebylo zase tak divné, jako to, že za sebou packama dveře klece zase zavřel, a upřel na mne odhodlaný pohled plně domestikovaného tvora. Docela mne tím překvapil, protože jsem něco podobného vážně nečekal a došlo mi, že mohl v zásadě klec opouštět kdy jen chtěl. Sklonil jsem se tedy nad klecí, začal ji rozebírat a přistihl jsem se při tom, jak Darwinovi vysvětluju, že musím jet do Prahy, že to sice bylo fajn, ale že se na tom fakt nedá stavět, a teď už se o sebe musí postarat sám.
Nevím, zda to bylo tónem mého hlasu, ale Darwin se skutečně po pár desítkách minut nechal z klece pro papoušky vyklepat. Krátce se ještě pokusil předníma packama otevřít dveře srubu a pak zůstal stát na prahu před dveřmi. Nechal si naservírovat ještě poslední plechovku sardinek, a já jsem zmizel zpátky, směr Praha.
Tak nevím.
Poslání z dnešního článku je asi jen jediné. Je smutné, když trávíte zbytečně čas s někým, kdo s Vámi být nechce, na úkor někoho, kdo tyhle pocity nemá. A je fuk, jestli je to člověk, nebo kuna.