Koukám na blikající kurzor a přemýšlím.

Ale co, řeknu jak to je – protože je to jednak fér, a za druhé není důvod lhát.

Já to prostě nestíhám.

Svůj Cholerický deníček jsem si otevřel, protože jsem na to měl čas a invenci. Kdybych tušil, jaká bude čtenost, nebo jaká s tím je vlastně práce, nejspíš bych s tím ani nezačínal. Jenže se to nějak celé zvrtlo (což je speciálně u mne fakt divný), nějak to začalo žít vlastním životem a připouštím, že mne to hodně překvapilo. Jenomže věci jsou v pohybu a já najednou nemám úplně dojem, že bych to měl pod kontrolou.

Totiž – tak nějak se mi podařilo nezáměrně iniciovat nějak moc věcí, takže si najednou připadám jako žonglér se sněhovejma koulema, který přijal angažmá ve VIP sekci v Pekle. I když vím, že to asi pro čtenáře není informace důležitá, čeká mne asi patero focení, nějaké natáčení, přislíbil jsem připravit nějaké přednášky a semináře – do toho se začíná rozjíždět šermovací sezóna – a já velmi silně začínám přemýšlet nad jinou prací, kam bych chodil pro změnu za peníze.

Výsledek je ten, že pro jedno nestíhám druhé a musím poněkud přehodnotit priority.

Bohužel, jak jsem podotkl, v drtivé většině věcí je nezbytná moje fyzická přítomnost (a někdy se jedná o skutečně exotické lokace) a maximální přítomnost duševní, což je právě ten problém.

Tedy jsem se po opravdu velmi drsné bitvě rozhodl svůj Zápisník poněkud přiklapnout, odsunout do rohu svého imaginárního stolu a věnovat se věcem, které momentálně považuji za důležitější.

Rozhodně to však neznamená, že s ním končím.

Jen po nějakou dobu na kraviny prostě nemám čas, je potřeba to vzít pro změnu trochu vážně a tedy, jakmile okolnosti poněkud poleví, mám v plánu se vrátit k obvyklému středečnímu servisu.

Bohužel to znamená, že články nebudou vycházet pravidelně minimálně do konce léta – to už by snad mělo být po všem – a podle toho jak to dopadne, buď zase budu psát hodně, nebo uvidím. Pokud se někde vyskytne časová bublina, přihodím samozřejmě článek – protože chápu, že na takové věci se zvyká celkem dobře, a je protivné, když máte pocit, že Vám tyhle věci berou – ale v tuhle chvíli potřeba řešit věci ve správném pořadí.

Takže počítám, že někdy kolem srpna budu muset pozvat svoji postel na večeři, abychom se nějak lépe poznali, protože už teď je mi jasné, že se moc často nepotkáme a nemám vůbec představu, jak ji vysvětlím, kdo je Eva a co tam vlastně hodlá dělat.

V každém případě bych chtěl vyjádřit vděčnost laskavému čtenáři – a snad mi zachováte přízeň i dál. Je naprosto úžasné, že si někdo najde čas na trochu mojeho počtení a jsem za to opravdu vděčný. Čas je totiž to jediné, co Vám nikdy nikdo nevrátí a je mi skutečně velikou ctí, že jste ten svůj kousek času věnovali právě čtení mého Zápisníku.

S dokonalou úctou

Cholerik

Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci – ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás – mne, Terezčino otce a nového kolegu – vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.

Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.

Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc – a odešel jsem za klientem.

Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:

Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:

Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem

Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:

Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :

Popravdě nevím, jak pořádně začít.

Nestává se mi poslední dobou totiž zase tak často, že by se mi film, a natož ještě animák, skutečně líbil. Zootropolis mne překvapilo velmi příjemně, a i když se jedná podle mého soudu o jednohubku, která se v mém archívu filmů nemá šanci udržet, rozhodně ji mohu doporučit. Film má totiž hned několik vrstev, které jsou tak důmyslně propojené, že jsem přesvědčený, že si tam skutečně každý divák najde to své. Pokusím se proto nespoilovat, a jen se zmínit o pár věcech, které mne skutečně zaujaly.

Zootropolis bych nejspíše žánrově popsal jako detektivku pro děti, a také se to celé tak od začátku snaží tvářit.

Je tam toho ale mnohem víc.

První z věcí, která mne celkem nadchla, je naprosto skvěle promyšlený alternativní svět zvířat. Tohle vypadá zdánlivě jednoduše, ale tvůrci si s tím dali skutečně hodně práce, jak by tato paralelní realita mohla fungovat. A skutečně funguje. Není to totiž jen nějak plytce nadhozené „takhle to je a prostě se s tím smiřte“, ale opravdu promyšlený kosmos, kde vše do sebe logicky, i funkčně zapadá. Ať se jedná o politický systém, přes dopravu (kde je zohledněno vše, od velikosti jednotlivých zvířecích druhů, po místa jejich přirozeného prostředí), až po umístění jednotlivých ras ve společnosti. Aby to nebylo zavádějící, tohle trochu upřesním. Tedy namátkou – starostou Zootropolis je lev, pouliční šmelinář je lišák, bankéři jsou křečci – prostě Disney se drží bajkových archetypů. Ovšem jen zdánlivě. Celý svět zvířat je totiž protkán mnoha odkazy a vtípky na lidské uspořádání světa, kterých si pozorný divák možná všimne, ale možná také ne.

Namátkou bych upozornil třeba na značku chytrého telefonu, kterou používá hlavní hrdinka, nebo na song, který poslouchá ve své MP3. Tohoto pomrkávání je tam skutečně po celý film opravdu veliké množství, a vážně jsem se při tom bavil.

Také jsem byl spokojen zejména s tím, že vtipy jsou tam vypointovány až do konce, i když je možné, že úplně finální post-pointy méně pozorný divák nezaznamená. Ale je to tam, a připouštím, že se tohle hned tak u nějakého snímku nevidí.

Druhá věc, kterou bych rád nadhodil je vizuál. Je skvělý. Na celém snímku skutečně musela makat celá počítačová farma mnoho týdnů stejně tvrdě, jako parta veslařů na triéře, když se kapitán rozhodnul vyzkoušet nové vodní lyže. Vyrenderovat každý lístek stromu, kapku vody, nebo chlup na tváři hrdinů, muselo opravdu stát hodně času a výpočtů, protože to vypadá naprosto fantasticky. O mimice se ani nezmiňuji, očividně byla přizpůsobena hereckým výrazům, ale ani v tomto případě jsem v tom neshledal nejmenší vadu na kráse.

Zootropilis se i při tom všem stíhá tvářit, jako pohádka pro děti, což je přesně ten lehce zchrupnutelný rozměr. Dětem se to bude líbit, rodiče pobaví skryté vtípky a ti skuteční rejpalové (jako jsem třeba já), tam dokonce najdou i další věci.

Ale …

Narazil jsem tam také na několik klišé, které jsou mi lehce proti srsti. Zdůrazňuji, že jsou to věci, které vadí možná jenom mě osobně a tedy je nehodlám vydávat, za nějakou obecně platnou pravdu. Je to jenom blbá pohádka od Disney studios, ze světa, který ani neexistuje, že ?

Příběh vám říká, že až máte před sebou jakákoliv protivenství, se správným úsilím a entusiasmem, je možné vše. Proti tomu celkem nic nenamítám. Nicméně pokud to úsilí zahrnuje spojení s mafií (bez kterého je v podstatě zápletka neřešitelná), vydírání, a dokonce popření pravidel, a vůbec celého systému, je to celkem v pohodě.

Tedy pokud se jmenujete Sherlock Holmes, Phil Marlowe, nebo John Wick. Fuck the system je v tomto případě celkem v pořádku, ale nejsem si jistý, že účel světí prostředky je úplně košér i v Disneyovce, pro malé děti. Možná je to inspirativní a správné pro černošské, skara afroamerické, sakra arabskoamerické, sakra portorikán -uprchlicko -dopytle, todle prostě vzdávám, už se v tom nestíhám orientovat, co se teď vlastně momentálně smí říkat, nebo jakou kravinu si zase vymysleli, ale tak nějak mi to nepřijde jako model, který by měl být nějak heroický, zejména jako typické chování, nebo něco extra následování hodného. A už vůbec ne v případě, když se jmenujete Judy Hopps, a jste čerstvý policejní rekrut.

Druhá věc, která mi ne tak úplně sedla, je otevřený multikulturalismus Zootropolis. Není to totiž až tak úplně jednoduché. Z celého kontextu je jasné, že všichni žijí pospolu a v harmonii (chápejte býložravci i dravci), všichni jsou si rovni a mají stejná práva i povinnosti. Nicméně někteří jsou si rovnější než ostatní, a o to, jaký jste druh se opravdu jedná až na prvním místě, ať jde o ovci, opičku, nebo buvola. Nějak nevím, zda je to otevřená kritika současné situace světa lidí, nebo o opravdu velmi naivní glorifikaci sebemrskačského sluníčkového trendu.

A poslední věc, kterou bych tu zmínil je překlad. Viděl jsem film jak v originálním znění, tak v českém dabingu a neumím posoudit, která verze je lepší. Mě osobně se více líbila česká verze, ale připouštím, že to mohlo být i tím, že v originále mluví hlavní postavu Ginnifer Goodwin, a já tu ženskou prostě nemám rád. Ona za to samozřejmě nemůže, nikdy mi nic špatného neprovedla – ale prostě některé herce máte v oblibě, a jiné ne. To, co je z mého pohledu naprosto fatální je překlad, nikoliv dabing jako takový. U toho jsem docela dost trpěl, protože to byl přesně ten typ překladu, který udělal z Chewbaccy Žvejkala, a doposud se divím, že Mistra Yodu nepřeložili jako Pana Jóda, z tabulky periodických prvků, nebo Mace Windu, jako Plácačku Větru.

Takže závěrem.

Zootropilis rozhodně mohu doporučit. Není to ani ztráta času, ani peněz. Má to hodně co do sebe, není to nudné a myslím, že se většinu času budete dobře bavit. Za sebe dávám 70% , což je velmi slušný výsledek na skotačení renderovaných postaviček.

Tak příště zas o něčem jiném.

Je občas s podivem, kolik lidí je ochotno ignorovat realitu, obzvláště když se to dotýká jich samotných. Většinou si tohle zjištění moc nepřipouštím, protože se zejména po ránu pohybuji ve stavu hraničícím téměř hlubokého bezvědomí, nicméně dnes v tramvaji mi můj mozek naservíroval, že tady už jde o život a tedy bych k tomu měl zaujmout nějaké stanovisko. Takže jedu do práce, snažím se urvat ještě tu trochu spánku co mi cesta poskytuje, když tu přistoupila jedna slečna. Šlo si toho nevšimnout jen velmi obtížně, protože i když jsem seděl nalepený na okénku, šťouchla do mne svým pozadím, což Vám po ránu samozřejmě mnoho radosti nepřidá. Otevřel jsem tedy oči, abych se ohradil a okamžitě mi vyvstal na mysli tenhle obrázek:

Po dlouhé době mi docházelo, jak strašně uzavřený prostor tramvaj představuje a jak křehká může být hranice mezi plynovou komorou a svobodou dýchání. Slečna měla samozřejmě buničku do pasu a upnuté legíny – bohužel velikost její zadnice byla taková, že patrně porušovala hranice územní suverenity Turecka, a tedy se nedivím, že je jejich prezident pořád tak nasranej. Můj polospánkem zmatený mozek mi samozřejmě poslal automaticky tento obrázek, který mi v zásadě osvětlil to, čím se aktuálně zabývá.

Tohle je totiž jedna z věcí, které bych rád někdy přišel na kloub. Tak nějak chápu, že ne každý má od Boha nadělenou postavu zahraniční modelky, nicméně pořád existuje cosi jako soudnost a vkus. Migrantů tu zase vážně není tolik, aby se sem vyplatilo dovážet hrochy, a i když připouštím, že doba poněkud zhrubla a stala se dekadentní, za podobný projev terorismu, co se týká vkusu a soudnosti v oblékání, by se dle mého mínění mělo stavět rovnou ke zdi. Je to docela důležité, a v některých případech by to celé mělo dokonce být ošetřeno místní vyhláškou. V té by mělo být jasně uvedeno, že podobné excesy by mohly vycházet z domova pouze za tmy, protože jinak by se mohli plašit koně a důchodci.

Možná v tomhle směru nejsem úplně spravedlivý – a budu dokonce první, kdo by to připustil – nicméně jsem přesvědčený, že kdo si myslí, že něco podobného je přitažlivé, nebo dokonce sexy, může být jen američan, feministka, někdo s defektem na sítnici, nebo zarytý milovník paviánů.

Chápu, že tohle je hodně o vkusu každé soudružky, a já také nejsem zrovna Twiggy, nicméně mám dojem, že bych asi nezvolil zrovna outfit, který silně evokuje Death Star, pět sekund před výbuchem.

Naštěstí slečna na příští zastávce vypadla, a asi jsem se tvářil vážně dost divně, protože mne oslovil jeden z cestujících a s mrknutím pravil : „Docela otesánek, co ?“

To už jsem moc nedával, pravil jsme, že to teda asi těžko, protože tahle očividně sežrala Otesánka včetně pantoflí a že všichni tady máme kliku, protože to bylo vo fous, že jsme vyvázli životem ještě před tím, než ji pobřežní hlídka stačila vtáhnout zpátky do moře.

Na další zastávce jsem naštěstí vypadnul ven, a nic dalšího se už naštěstí nestalo.

Tak nevím. Možná by k legínám měli přidávat taky takový ten obrázek jako, jako je na cigaretách se sdělením, že přežírání může zmenšovat oblečení a způsobit nevolnost lidem v okolí, nebo tak něco, ale silně pochybuji, že to podobně jako u kuřáků bude něco platné.

Ale aby nebyl dnešní příspěvek jen ztrátou Vašeho času, podělím se s Vámi o jednu naprosto neužitečnou informaci, která snad vrhne do celé problematiky alespoň nějaké světlo:

Dnešní článek bude možná poněkud chaotický, protože jsem po návratu z divočiny do jisté míry dezorientovaný i já. Omlouvám se tímto, že to zřejmě dnes bude poněkud bez pointy, ale asi chvilku bude trvat, než se organismus aklimatizuje, a spustí se běžné sebeobranné mechanismy, jako například cynismus, nebo pohrdání samozvanou autoritou.

Takže jsem se vrátil zpět do civilizace, a dobře mi tak, protože takové věci soudný člověk dělat nemá. Mám totiž dojem, že je jen jediná věc horší, než je návrat z dovolené. Totiž to, že Vás vůbec napadne si nějakou dovolenou vybrat. Jakkoliv se v tomto případě mohu cítit nevinně, symptomy jsou stejně totožné. To, před čím vlastně prcháte z pracoviště, má tendenci se schovat do šuplíku Vašeho pracovního stolu. Tam to na váš spolehlivě čeká s oddaností vůle, jako měl Goro – bílý pes, a v momentě nástupu do práce, se Vám to se stejnou razancí zahryzne do zadku. Když to tak vezmu kolem a kolem, technicky je dovolená vlastně abstraktní pojem, protože objem práce na Vás navalené stejně musíte stihnout v nějakém koncentrovaném čase, což většinou týden po volnu bývá.

Nicméně, protože jsem svůj osobní slib dodržel, pustil jsem si počítač až v neděli večer – a nestačil jsem se divit. Zaujal mne například ne zrovna příjemný pocit, že jsem nějak prošvihnul chvíli, kdy Smrtka vyměnila kosu za kombajn, a kolik celebrit se těchto dožínek rozhodlo účastnit. Nejspíš by se to dalo nějak dohledat zpětně, podobně jako se dá vystopovat v Bibli okamžik, kdy Bůh přestal užívat heroin a začal hulit trávu, ale popravdě moc nevím, k čemu by to bylo dobré a zda má taková věc vůbec nějaké řešení. Popravdě řečeno, po novoročních statistikách jsem pochopil, proč v Německu oficiální vláda tvrdí, že migranty potřebují. Očividně původní obyvatelstvo, na vyhození do luftu, nebo postřílení vládnoucí garnitury nemá koule, a tedy chápu, že je na to potřeba někdo s mnohem větší praxí.

Pondělí mne tedy zastihlo ve velmi špatné náladě. Po krátkém telefonátu jsem si ověřil, že s Evou momentálně nejsme spolu, což mi technicky vzato odlehčilo týden, a mohl jsem se tedy věnovat naléhavějším věcem. Nijak tuto informaci neprožívám, bráno optikou zkušenosti to příští týden nejspíše zase bude nějak jinak, tak jsem se vrhnul na pracovní úkoly. Začal jsem něco řešit, když tu vstoupil do kanceláře kolega, který mne a Terezčino otce chtěl seznámit se svojí novou slečnou.

Tady si dovolím malou odbočku, která s tím souvisí. Od té doby, co jsem se vrátil se mne v masivní míře snaží moje okolí seznámit se silně osobními novinkami, a já si s tím nějak nevím rady. Tak nějak nevím, co přesně se v tomhle směru ode mne očekává, nemám dojem, že bych postavou připomínal Svatý Grál, vánoce jsem tentokrát bral velice střídmě a i když mi Darwin naznačil jistý vzorec funkčního chování, jsem v tomto směru poněkud zmatený.

Takže kolega nám představil svoji slečnu, oba jsme předvedli úsměv hodný Šimpanze učenlivého, a kolega vypadnul i se slečnou pryč. Vyprovodil ji z firmy a vrátil se s dotazem, co my jako na to. Terezčino otec má na tohle větší cit, jenže jsem moc neposlouchal, momentálně jsem zápasil s pracovním úkolem, a tedy mne vyrušil kolegův stejný dotaz, asi o deset minut později. Takže jsem neutrálně odvětil, že být po mém, asi bych změnil nátěr, a prohodil podvozek, ale že zdravej základ to má, a v tomhle roku výroby se za ty prachy dá pořídit i mnohem horší rachotina, takže ať to nebere tak tragicky.

Nevím proč se kolega naštval, sdělil mi, že jsem pitomec a on je vůl, že se mne vůbec na něco ptal a oddusal pryč z kanceláře. Terezčino otec poznamenal, že to bylo poměrně precizní shrnutí, nicméně na můj názor ohledně nákupu nového rodinného vozu se mne ptal zhruba před půl hodinou, a zda jsem si stihl mezi tím všimnout změny situace. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, nicméně moje stanovisko se ani v jednom případě nijak nemění, natáhl data do notebooku a vyrazil za klientem.

Shodou okolností jsem cestou narazil na bývalou členku naší skupiny, momentálně čerstvou matku. Projevila nadšení z toho, že mne vidí a předložila mi k prozkoumání kočárek s něčím, co jsem v záplavě kraječek a peřinek odhadnul jako budoucího horkého favorita na práci maskota pro firmu Michelin. Asi jsem se tvářil opravdu podivně, načež mi bylo nabídnuto, že mi ukáže fotky z porodnice, což mne vyděsilo hned v několika ohledech.

Tak předně – za doby působení ve skupině to byla naprosto skvělá bytost, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí, měla šarm, sexappeal a vtip – a změna, kterou jsem měl před očima, byla poněkud děsivá. Netuším úplně, co přesně se odehrává za chemické a mentální pochody v ženském těle, ale musí to být fakt docela masakr, a pokud by drogoví dealeři byli co k čemu, začali by výzkum nových návykových látek právě tady. Poněkud vyděšený z představy fotografií jsem odvětil, že jsem nebyl u výroby, tím pádem mne nezajímá ani distribuce, omluvil se že musím za klientem a vypadnul pryč.

Druhé kolo však nastalo, když jsem se po dlouhé době připojil na XichtoKnihu. K mému zděšení se zmíněná kamarádka opravdu změnila v šílenou matku, která bombardovala všechno a všechny tunou fotek typu „Bedříšek na nočníčku“, „Bedříšek na nočníčku s vlásky nahohoře“, „Bedříšek se nám ublinknul na nočníčku“ a jako hvězda večera, „Bedříšek nám pokadinkal maminku“.

To už bylo moc i na mne, bafnul jsem telefon a po chvíli vyzvánění jsem se dotázal, zda jí náhodou nehráblo, že když už má touhu seznamovat celý svět informacemi o zažívacích procesech svého potomstva, zda jí také docvaklo, že z Bedříška bude možná jednou rebel, nebo vyznavač Black Metalu, a že jeho podělaná fotka v prvním roce života bude určitě tutový magnet na fanynky. Kámoška se poněkud zarazila, a na chvíli mi připadalo, že jsem uslyšel starý podtón hlasu někoho, koho jsem znal. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že na tom asi nějaký kus pravdy bude, a že to jde smazat. Poděkoval jsem jí v zájmu zachování obsahu žaludku při večeři, jménem celého lidstva, nicméně jsem ji ještě sdělil, že na rozdíl od Bedřicha to už podělala na kvadrát, protože cokoliv hodíte na XichtoKnihu, stává se podle licenčních podmínek jejím majetkem, a tedy co schvátí, už je její napořád a můžete se vztekat jak chcete.

První týden po dovolené je prostě to nejhorší, co se Vám může přihodit. Mám dojem, že s Darwinem mi bylo docela fajn, protože se o má hodnocení staral minimálně, a momentálně bych neřekl, že bych v tomto směru byl nějak za hvězdu. Zatím mám dojem, že potřebuji spát asi tak rok a půl, a klidně bych si to vyměnil se Šípkovou Růženkou, kdyby jí každých sto let pravidelně nějaký prasák neměl tendenci oslintávat.

Tak příště snad už o něčem normálnějším …

Počátek dnešního pracovního dne ve mě vzbudil celou řadu úvah na téma, o kterém bych se rád zmínil. Vrtá mi to už delší dobu hlavou, a rád bych i v tomto případě dospěl k nějakému závěru, i kdyby tím závěrem mělo být konstatování, že to žádné řešení nemá.

Totiž co se stalo.

Do práce mi to trvá zhruba 30 minut tramvají, a teď díky EET všichni lítáme jako hopík na cracku, který někdo nedopatřením zapomněl vyndat z odstředivky. To se bohužel začíná pomalu projevovat na celkovém stupni únavy materiálu, a v zásadě i obecnému nadšení pro vládní experimenty, které prostě přebíráte od klientů, kteří jsou jeho terčem. Já osobně o tom také valné mínění nemám, ale firma z toho má peníze, a tedy k tomu formálně nemohu zaujmout jiný, než neutrální postoj.

Každopádně -poslední dobou cestu do práce využívám zejména ke spánku. Samozřejmě tak činím za předpokladu, že urvu nějaké místo k sezení, nepilotuji zrovna firemní vůz, nebo když se nějakému řidiči tramvaje mne nepovede sestřelit na podlahu, jak jsem se již zmínil minule. Takže jedu ráno tramvají, polodřímám, když ke mne poměrně hlasitě doletí následující oznámení:

„Masáku, ty debile, přestaň tahat a sedni si už laskavě na prdel.“

To ve mě vzbudilo celou řadu otázek.

Když pominu fakt, že někdo požaduje po Muchomůrce z čeledi štítkovitých, aby přestala vykazovat nějakou silovou aktivitu – a následně, aby použila část anatomie, kterou prokazatelně nemá, proč tak činí v tramvaji, v sedm hodin ráno.

Dumal jsem o tom poměrně dlouho, až mi to nedalo, otevřel jsem oči a zjistil jsem, že Masák je ve skutečnosti pes. Byl připřažený k nějakému kočárku, kde se ho jeho odredovaná majitelka snažila nějak umravnit, což se očividně nelíbilo ani jedné ze zúčastněných stran.

Nicméně mne to přivedlo na úvahu, proč dávají majitelé svým mazlíčkům tak zavádějící jména.

Víte – vždycky jsem byl přesvědčený, že se v mém okolí pohybují převážně příčetní lidé. Když ale přihlédnu k tomu, jak svoji zvířenu pojmenovávají, začínám o této teorii mít určité pochybnosti. Sice chápu, že jména zvířat nejspíš nemají zákonitosti přísné logiky, a někdy vznikají na základě asociací – nicméně by mne občas zajímalo nahlédnout do mysli těch, které zrovna tohle vymýšlejí.

Pravdou je, ze Madlenka pes, Máň želva, nebo kočka, která nám s Evou dovolila u sebe v bytě bydlet (pojmenovali jsme ji Esmeralda Zlopočasná), z toho vyšli ještě celkem docela dobře. Potkal jsem však i jména, která mi moc ke druhu nepasovala, ale nikdy mne v zásadě nenapadlo pátrat po jejich původním významu.

Takže znám Žolíka (kůň – a asi nejspíš kluk, protože holku bych tipoval spíš na Harley Quinn), Grizzlyho (sklípkan), Himmlera (potkan), Kyselinu (kočka), Brko (gekon), Tirpitze (perlorodka), Žížal (krajta – a nejedná se o překlep, protože je to prý kluk, i když teda fakt netuším, jak se to v těchto případech pozná). Namátkou si ještě vybavím Teflona (fretka), Pralinku (kráva, což není žádný jinotaj, ale to, co poskytuje ve face-to-face módu mléko) a pak nesmím zapomenout také na Přestaňokamžitěhrabattymalejhajzlenebotěpřísahámbuhspláchnuuždozáchoda, což je Křečík džungarský.

Divné je na tom to, že většina z nich na to jméno slyší, nebo minimálně na něj reagují. U té perlorodky si tím sice nejsem tak úplně jistý, nicméně se zdá, že se tím jménem už smířila a tedy v tomto směru nevykazuje žádné větší potíže. Jak je to přesně u koček také nevím, vypozoroval jsem, že reagují na své jméno selektivním způsobem, nicméně to přisuzuji faktu nedokonalosti lidské mluvy. Pokud by totiž lidská řeč byla podle pravidel kočičí fonetiky, nejběžnější jméno kočky by znělo zřejmě jako zvuk zabuchnutých dveří u lednice, protože na tento zvuk kočka reaguje okamžitě, i uprostřed kryospánku, v sondě obíhající Jupiter. Tři dny po klinické smrti.

Nicméně nejpodivnější pojmenování zvířete, se kterým jsem se setkal bylo Juchajda. Juchajda byla kočka, ve vesnici kde máme chalupu, pojmenovala ji tak blízká sousedka, i když tedy vážně netuším proč. V každém případě byla Juchajda skalním archetypem obecní kočky, tedy pravidelně těhotněla několikrát do roka, nechala se přikrmovat celou vesnicí a vůbec, kdykoliv přišla na inspekci, působila tak, že patří výhradně a výlučně k Vám.

Díky tomuto stylu života, se Juchajda samozřejmě několikrát do roka nevracela domů právě na čas, což její majitelku dohánělo k občasným záchvatům hysterie. Tedy jednoho letního večera, když se Juchajda neobjevila do deseti večer, začala majitelka obcházet celou vesnici s pokřikem „Juchajda! Juchajda! Kde je ta debilní kočka !“

To by samo o sobě nebylo zase tak zlé, kdyby shodou okolností na dolním konci vesnice neměl jeden nadšenec na víkend pozvaný taneční folklórní sbor, kterého byl členem, na grilovačku. A na horním konci vesnice zase využila dcera majitelů domku faktu, že odjeli na Jadran, a uspořádala pro sebe a partu punkerů mejdan. Obě party byli už patřičně připité, takže po čtvrt hodině hledání kočky se rozhodli nezávisle na sobě Majitelku patřičně podpořit. Tady ozvalo se odkudsi majitečino zoufalé „Juchajda!“, a hned vzápětí na to Juchajdá! řev od punkerů, následujícím Juchajda!Juchajda!Héééj!, z druhého tábora.

Neskutečný kravál se linul celou vsí, vzhůru byli všichni skoro až do půl čtvrté do rána, i když to majitelka kočky vzdala někdy kolem půl jedenácté. Stačilo totiž, aby se na chvíli jeden, či druhý tábor odmlčel – a začalo juchajdování nanovo. Samotná kočka, nositelka jména se mezitím vrátila sama domů, spala na křesle, kde ji majitelka vyčerpaná nočním pochodem nalezla.

Tu noc padlo hodně Juchajdá, a ještě víc slangových termínů od probuzených vesničanů, nicméně ty samozřejmě uvádět nehodlám.

Každopádně poučení z dnešního článku je jasné. Pokud toužíte pojmenovat domácí zvíře nějak extravagantně, dělejte to prosím s rozmyslem. Muže se totiž stát, že pro samou popularitu nebude vědět kam dřív skočit, a nemůže to skončit jinak, než jeho zklamáním.

Dnes ráno přišel Terezčino otec konečně do práce. Měl ruku na pásce, obličej měl jednu velkou podlitinu a vůbec celkově vypadal jako někdo, kdo přinesl cheesburger místo hamburgeru, Conoru McGregorovi. Tvářil se docela dost podrážděně, řekl že o tom nechce mluvit a zmizel v kanceláři. Pravil jsem tedy ke slečně na recepci, že jsem netušil, že Terezčino matka to s tou držkovou myslela až takhle na vážno, že tohle bude ještě hodně zajímavé, a že se pokusím zjistit podrobnosti. Slečna recepční suše zkonstatovala, že by to pro ni osobně nebylo až takové překvapení, ale i tak by ji zajímalo, jaké to je upadnout do míchačky na beton, a tedy je na nějaké podrobnosti zvědavá.

Takže jsem vnikl do kanclu, posadil se za svůj stůl a zahleděl jsem se na kolegu. Docela jsem si to vychutnával, protože v rámci mého hobby přicházím občas do práce pochroumaný spíše já, nicméně, i když se mne Terezčino otec snažil ignorovat statečně, po pár minutách to vzdal a dotázal se mne, zda takhle čumím na lidi normálně, nebo jestli si tohle trénuji na profilovku. Odpověděl jsem tedy, že jsem docela rád, že nemusím do Kolína, protože tam se teda musí dít věci, že Bronx je proti tomu nejspíš něco jako piknik pro amatéry, ale že už asi tuším, kde příště uspořádat pro svoji skupinu hru ve stylu „Kdo přežije ?“

Terezčino otec si odfrknul, prohlásil, že všichni doktoři jsou k ničemu, protože čekat na ošetření je očistec, a že je osobně přesvědčený o tom, že nejméně polovina z nich sází na to, že většina pacientů sroste přirozenou cestou v čekárně. Odpověděl jsem, že ať si z toho nic nedělá, protože mám kamaráda který dělal na pitevně, a v drtivé většině byla jako příčina úmrtí uvedeno, že pacient nestačil včas odehnat lékaře. Naštěstí to bylo psáno latinsky, takže veřejnost není nijak znepokojena, ale stejně by mne zajímalo, proč jsem musel tak na rychlo odjet do Maďarska, zvláště proto, že by to zajímalo i Evu a já bych docela nerad dopadl podobným způsobem.

Kolega se zamyslel, pravil, že by to nejspíš asi trochu osvětlit chtělo a následně mi vylíčil, jak k tomu zranění vlastně přišel.

Byla neděle a Terezka s maminkou byly domluvené, že odpoledne zajdou za babičkou a dědou, že babička má narozky a tedy je na místě na to nějak zareagovat. Kolegovi se do této společenské návštěvy moc nechtělo, takže se domluvil s Terezčino mamkou, že tentokrát vynechá, protože už jí k narozeninám popřál telefonicky, navíc v televizi jde fotbal a alespoň si udělá klidné odpoledne. Terezčino matka s tím v zásadě neměla problém, jen požádala kolegu, aby zatím vyluxoval a dal kočce prášek na odčervení. Že micina je v pohodě, a když jí to namíchá do žrádla, že to zblajzne a všichni budou spokojení. Takže kolega slíbil, že to všechno udělá, protože se to zdálo být celkem jednoduché.

Bohužel se Terezka nějak zdržela na tréninku, takže přiletěly s maminkou jako vichr z hor, Terezka hodila všechny věci na paintball na stůl v kuchyni s tím, že si je později uklidí, bafli kytku s dortem a zmizely na druhý konec Kolína. Terezčino otec se tedy rozhodl, že to s tou kočkou vyřídí hned, aby pak měl klid na televizní přenos, ukryl prášek do kočičí kapsičky, tu položil na zem a odešel. Když se šel podívat, jestli jeho lest zabrala, jak asi správně tušíte, miska byla vylízaná do čista a jediné, čeho se ta chlupatá bestie ani nedotkla, byl ten prášek.

Kolega se tedy rozhodnul, že to do té mrchy natlačí, ať se jí to zamlouvá nebo ne, bafnul kočku a i když věděl, jak takové věci normálně dopadají, nacpal jí prášek do tlamičky a držel ji tak dlouho, dokud nebyl přesvědčený, že je uvnitř kočky. Když se tak stalo, šel si do lednice pro pivo a nahodil televizi. Kočka samozřejmě na celou věc měla vlastní názor, takže po nějaké chvíli kolega slyšel, jak zvrací na podlahu, protože nechat si nacpat prášek na odčervení je něco, za co se automaticky chodí do kočičího pekla. Kolega si povzdychl a protože fotbal ještě nezačal, rozhodl se, že to alespoň uklidí.

Takže když vešel do kuchyně, kočka okamžitě věděla, že tím že prášek vydávila zřejmě celá věc nekončí a snažila se zdrhnout. Kolega za sebou sice zavřel dveře, ale i tak odchytit kočku v prostoru kuchyně není úplně snadná záležitost. Kočka navíc začala panikařit a lítat všude možně, jako by jí šlo o život a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Při jedné únikové akci se jí nějak podařilo odrazit od stěny a skočit na stůl, přímo do hromady Terezčiných věcí. Asi se jí nejspíš povedlo kopnout do spouště, protože paintballová zbraň vypálila, takže Terezčino otec dostal jednu na solar, jak se s heknutím předklonil, koupil druhou mezi oči a další kulička už se rozprskla o nově vymalovanou stěnu kuchyně. Nevím, zda Vás někdo trefil paintballovou pistolí, ale ono to docela bolí a kolega je spoustu věcí, ale odolnost hráče amerického fotbalu tedy rozhodně nemá. Takže si s hekáním snažil vytřít barvu z očí a podvědomě zamířil k umyvadlu, když vtom si našlápl na kočičí zvratky a svět se mu rázem proměnil v rychlobruslařskou dráhu. Pokusil se ještě v pádu zachytit za židli, kterou se ještě v závěru fláknul do čela, a pak už jen cítil bolest v pravém rameni. Jako bonus samozřejmě ještě dopadl na vysavač, respektive na papírový pytlík připravený k vyhození, takže uslyšel cosi jako „puf“ a následně se celá kuchyně zahalila do výsledku dvou týdenního luxovacího úsilí.

Kočce se podařilo skočit na kliku a zdrhnout z kuchyně, kolega ležel na zemi, částečně pokrytý barvou a částečně produkty kočičího trávícího systému, pozoroval strop a pomalu se snášející prach se stopou chlupů, a kladl si otázku, zda má tohle všechno zapotřebí.

Protože však platné zákony vesmíru fungují naprosto precizně, v zámku zarachotili klíče a vešla Terezčino matka, která si zapomněla v obýváku mobil. Při pohledu na kuchyň, momentálně laděnou do postapokalyptického stylu, se opřela o futra a strávila chvilku dumáním. Pak řekla, že se ani nebude snažit přijít na to, co se tu vlastně stalo, ani proč je ve stěně ta díra, a že se jen omezí na otázku, z jakého důvodu visí kočka v obýváku na garnýži hlavou dolů, a proč je tam přilepená jako puberťák na výloze s dámským spodním prádlem.

Kolega si povzdychl a zeptal se, zda by nevadilo, kdyby ho Terezčino matka hodila po cestě k prarodičům ještě do nemocnice, že ho to rameno vážně dost bolí – a tím v podstatě tato akční vložka skončila.

Poslání z dnešního příspěvku je myslím patrné. Pokud budete experimentovat s kočkou na bázi vylepšení jejího zdravotního stavu, ujistěte se raději dopředu, že je Vaše zvíře ateista.

Jak už jsem se zmínil minule, byl mi přidělen poměrně dost nesmlouvavě odpočinek, a tedy jsem přemýšlel, jak se s nastalou situací vlastně vypořádat. Mít totiž něco, jako dlouhodobější plány je v mém povolání poněkud pošetilé, protože když se Vám podaří koupit snídani na další den, je to něco, co se dá považovat za úspěch. Nicméně shodou okolností se zastavil na tréninku jeden bývalý šermířský kolega. V rámci konverzace jsem se mu tedy svěřil s tím, že bych potřeboval alespoň na nějakou chvíli vypadnout z města, nicméně spát na hradbách se mi v téhle zimě úplně nechce, a ostatní alternativy v sobě zahrnují prvek nějaké civilizace, což zrovna momentálně nepotřebuji. Kolega přemýšlel, a potom mi navrhnul, že mi na nějakou chvíli může půjčit svůj srub v divočině, protože jsa otcem dvou čerstvě narozených dětí, stejně nemá šanci se tam vypravit, a že bych alespoň mohl zkontrolovat, jak to s ním momentálně vypadá. Pravil ještě, že je to skutečně na samotě, bez elektřiny a prosto jakéhokoliv signálu, a že co s nedovezu sebou, prostě není kde koupit, což mým unaveným uším znělo úplně jako hudba andělská. Řekl jsem tedy, že to rozhodně beru, protože něco vyloženě dřevního jsem potřeboval, a tajně jsem doufal, že se mi podaří vysadit mysl do té míry, než začnu opět mít rád lidi, nebo to dokážu alespoň hodnověrně předstírat. Tedy jsem se ještě informoval, co je nezbytné pro více než dvoutýdenní fungování mimo kolonizované území, doplnil zásoby a hurá směr divočina.

Takže jsem se jednoho dopoledne ocitnul někde uprostřed Šumavy na samotě, kde jsem skutečně nalezl kolegův srub. Byl jsem v té chvíli skoro šťastný. Kolem srubu bublal polozamrtzlý potok, na jedné straně les, na druhé jen výhled do krajiny, a srub samotný byl na tak odlehlém místě, že by se tam bála bydlet i čarodějnice z Blair. Prostě krása. Takže jsem vyložil zásoby, rozmlátil dřevo do kamen, doplnil petrolej do svítidel a tiše se radoval z pralesního klidu.

To mi vydrželo asi tak půl hodiny, než jsem se začal díky své povaze nudit – nicméně jak jsem si slíbil, vše na baterku jsem nechal v Praze, a tedy jsem musel jen čekat na efekt, kdy skutečně začnete odpočívat, protože se prostě vzhledem k téměř nulovým podnětům, nic jiného dělat nedá. Tedy jsem si připravil palivo do kamen, proflákal odpoledne, na večer si uvařil grog a šel jsem spát uprostřed oázy klidu a ticha.

Bylo tak kolem půl jedné v noci, všude naprostá tma, když se ozvala rána jako s děla a následně neuvěřitelný rachot a nárazy do zdi. Bylo to asi takové, jako když se přes železniční most přepravuje divize tanků Tiger III, za nadšeného podporování veškeré dostupné altilerie. Docela jsem se vyděsil, hlavou mi běžely všechny možné scénáře od Poltergeista, až po Vetřelce, nicméně z teplého spacáku se mi nechtělo ani trochu. Kravál šel očividně ze stropu srubu, tedy jsem nahmátl poleno, mrštil jsem, s ním směrem vzhůru s komentářem „drž hubu, zmetku, taky se spí“, což očividně zabralo. Tedy zabralo to asi na hodinu a čtvrt, a pak to celé začalo na novo. Za noc se tohle opakovalo ještě třikrát, než jsem nad ránem skutečně vyčerpáním usnul.

Druhý den jsem si z kůlny vzal žebřík, a šel si půdičku nad srubem prohlédnout. Ukázalo se, že podle všeho si tam někdo rozdával přes noc partii kuželek, protože se válely všude po podlaze, a to včetně koule. Vrtalo mi to hlavou, nicméně po krátkém pátrání v okolí srubu jsem ve sněhu objevil stopy, něčeho zhruba ve velikosti kočky, řekl si, že to asi nemá cenu úplně řešit, protože pokud je to kočka, fretka, kuna, nebo lasička, byla tu prostě dřív než já a tedy má ohledně azylu na půdě srubu svým způsobem dědičné právo. Uklidil jsem tedy kuželky do bedny, tu jsem zamknul, a v klidu se opět odevzdal odpočinku.

Bohužel, situace se opět v noci opakovala, protože ten malej hajzlík si tentokrát odněkud vytáhnu koule na petanque, se kterýma poctivě třískal většinu noci. Očividně z toho měl prču, protože toho nechal zase až nad ránem, a já jsem toho naopak začínal mít dost. Takže jsem po nějakém průzkumu nalezl nějaké kovové přepravky a velkou klec na papoušky, což mne docela potěšilo. Koule na petanque, jsem nočnímu běsu zamknul ke kuželkám, a nalíčil jsem poměrně primitivní past na půdě srubu. Popravdě řečeno, moc jsem v úspěch nedoufal, neočekával bych, že šumavská kuna je tak pitomá, aby mi skočila na návnadu tvořenou pixlou sardinek, nicméně celou noc byl klid a já se šel ráno podívat, jak to vlastně celé dopadlo.

K mému údivu jsem skutečně polapil kunu (alespoň si to myslím, protože veverku bych poznal, tchoř by mne nejspíš pocákal něčím nehezkým a lasičky mají bílé břicho), kterou se mi následně podařilo donutit vlézt do papouščí klece. Stál jsem tedy s pocitem Old Shatterhanda nad kunou v kleci, nicméně mi docházelo, že jsem technicky vzato vyměnil jeden problém za jiný. Původní nápad, že odnesu kunu někam do lesa, a tam ji vypustím se jevil jako pitomost, protože tím bych se nočního rámusení očividně nezbavil. Krátce jsem zauvažoval nad tím, že bych jí dal nějaké řetězy, ale jsem si více jak jistý, že by s nima chrastil, což by mne zase technicky vracelo na začátek. Takže jsem to po nějaké době uvažování zase zavrhnul. Tedy jsem se rozhodl, že kuna bude dočasně v base a pustím ji na svobodu, až v den mého odjezdu.

Problém byl v tom, že jsem úplně nevěděl, co s ní. Tak nějak mi došlo, že potřebuje piliny a vodu, ale neměl jsem představu, co taková potvora vlastně žere. Moje zkušenosti se sestávaly v podstatě jen z pěstování Evy a krátkého spolužití s kočkou, což bych ani v jednom případě neoznačil za nějak extrémně použitelné. V každém případě, Darwin (jak jsem kunu pojmenoval, protože jsem nevěděl, zda je to kluk, nebo holka a nechtěl jsem mu způsobit nějaké genderově-existenciální trauma) na tom byl očividně lépe než já, postavil se k tomu čelem, bacil sebou na záda a usnul.

Darwin byl vůbec celkem v pohodě – většinu dne prospal, nebo se vyhříval u kamen a vlastně nějakou elementární zvědavost projevoval jen ve chvílích, kdy jsem si připravoval jídlo, nebo jsem odešel ven na cigaretu. Baštil v zásadě všechno, co jsem mu dal – od sardinek, přes chleba namočený ve mléce, až po syrová vejce, a vůbec nevypadal na to, že by nějak strádal. Naopak vypadal jako někdo, kdo vyhrál zdarma týdenní poukázku do lázní s plným servisem, a dokáže si veškerých aspektů dokonale užít.

Takže jsme nakonec oslavili Nový rok ve třech. Já, Darwin a Jack Daniels, přičemž Darwin chroupal jablko, kdežto já s Jackem jsme koukali na hvězdy a spřádali konspirační teorie.

Následují den jsem se začal balit, s tím, že se sice do Prahy moc netěším, nicméně dovolená končí a tedy je na čase pustit Darwina na svobodu. Otevřel jsem dveře klece v očekávání, že Darwin vypálí pryč, a chtěl si tento okamžik vychutnat. Darwin se na to ale moc netvářil, do promrzlé krajiny se mu očividně nechtělo, a chvílema na mne hleděl způsobem, zda jsem se náhodou nezbláznil. Očichal si otevřené dveře od klece a po pár minutách skutečně vylezl ven, nicméně obešel několikrát dokola místo před srubem, načež zase zalezl do klece zpátky. Což by nebylo zase tak divné, jako to, že za sebou packama dveře klece zase zavřel, a upřel na mne odhodlaný pohled plně domestikovaného tvora. Docela mne tím překvapil, protože jsem něco podobného vážně nečekal a došlo mi, že mohl v zásadě klec opouštět kdy jen chtěl. Sklonil jsem se tedy nad klecí, začal ji rozebírat a přistihl jsem se při tom, jak Darwinovi vysvětluju, že musím jet do Prahy, že to sice bylo fajn, ale že se na tom fakt nedá stavět, a teď už se o sebe musí postarat sám.

Nevím, zda to bylo tónem mého hlasu, ale Darwin se skutečně po pár desítkách minut nechal z klece pro papoušky vyklepat. Krátce se ještě pokusil předníma packama otevřít dveře srubu a pak zůstal stát na prahu před dveřmi. Nechal si naservírovat ještě poslední plechovku sardinek, a já jsem zmizel zpátky, směr Praha.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jediné. Je smutné, když trávíte zbytečně čas s někým, kdo s Vámi být nechce, na úkor někoho, kdo tyhle pocity nemá. A je fuk, jestli je to člověk, nebo kuna.

Venku se poněkud oteplilo, a tedy z děr započala vylézat veškerá dostupná žebravá verbež, což jsem kvitoval s jistou nevolí. Tenhle druh příživnictví totiž nemusím ani trochu, osobně jsem nakloněn tomu názoru, že ozbrojená loupež v tomhle směru je o něco férovější řešení stavu hmotné nouze (pokud se tedy ovšem o něčem takovém dá vůbec mluvit), protože v tomto směru Vám loupežník dá alespoň na vybranou. Citové vydírání je poněkud komplikované, tedy pokud jste neabsolvovali kurzy Nitrobrany od Severuse Snapea, zatímco šance vyzkoušet bojové techniky, které proti slušným lidem používat normálně nejde, vůbec není špatné. Nemám v tomto směru moc praktických zkušeností, což bude nejspíše dobré, protože bych nerad nějakým enormním způsobem zatěžoval sociální systém banánistánu Česko, prozatím se mi většinu útoků daří odrážet formou verbální, ale poslední dobou už mi to poměrně dost brnká na nervový systém.

Možná to byla opravdu jen shoda náhod, ale když se to sejde v jednom dni, člověka to přinutí k jistým úvahám na tohle téma.

Podle mého názoru jde především o to, že se pohybuji ve špatných lokacích. Čtvrtě jako Karlín, Žižkov, nebo Libeň – tedy zhusta obydlenou komunitou neMórePyčoČechů (odvozeno podle politické korektnosti od termínu AfroAmeričan) – dnes již ponejvíce něco podobného nepotkáte. Zato historické centrum Prahy začíná být tímto druhem rakoviny poněkud zasaženo, což mi vůbec nedělá dobře na mne.

Abych uvedl nějaký příklad.

V lokaci Karlák-Pavlák se pohybuje jistý maník, který nejspíš má skutečně zdravotní problémy. Chodí o berlích, žebrá s čepicí a vypadá to trochu, jako když Vás po tramvajové zastávce pronásleduje Polednice. Klepe se po celém těle a je to skutečně na zvažování – tedy kdyby mu v mé přítomnosti nezazvonil mobil, a žebrák nevytasil iPhone7, a nezačal vyřizovat své kurzové sázky. Popravdě – byl uprostřed pracovního procesu, a ani já bych si něco podobného vůči potenciálnímu klientovi nedovolil – ale očividně na tom v hmotném slova smyslu byl lépe, než já. Dokončil s klidem hovor, a nastavil mi čepici pod nos, a já jsem opravdu pečlivě zvažoval možnosti, za kterých by mi mohlo projít ho fláknout přes tlamu jeho vlastní berlou.

Neberte to prosím špatně. Je tragické, že je někdo v takovém zdravotním stavu a zcela jistě jeho situace není jednoduchá – ale pokud svůj hendykep používá jako opodstatnění k žebrotě, z morálního hlediska nemohu cítit naprosto žádnou empatii. Navíc na tom zase nejspíš nebude finančně tak, zle, pokud si může dovolit podobnou hračku. Při telefonování se sice třást nepřestal, ale s tím předraženým jabkokrámem a nasazenou bekovkou, přece jenom vypadal o něco víc in.

Nevím, zda to na potenciální ovce zabírá, ale je fakt, že klepavých žebráků jsem už potkal nejméně čtyři kousky, a i když neumím přesně rozeznat, co je skutečné postižení, a co součást jejich povolání, stejně nevidím pražádný důvod, proč něčím podobným obtěžovat bezprostřední okolí, zejména v době nadací, neziskovek a dalších sociálních, či asociálních programů.

Můj druhý hřebíček do rakve byla slečna na Karláku, která měla zelené triko Greenpeace, v ruce desky a přistoupila ke mne s dotazem, zda mi je, či není lhostejný osud planety a vůbec budoucích generací. Odpověděl jsem, že samozřejmě není, protože jsem za svoje působení na bázi historického šermu poskytnul mladším kolegům mnoho informací ohledně střelby, vrhání nožů a plivání ohně, že tedy v tomhle smyslu mám splněno, a dotázal se, co tedy konkrétního pro přežití budoucí generace udělala ona. Slečna moji otázku nechala nezodpovězenou a začala mi vysvětlovat, že když budu pravidelně posílat kamsi do černé díry svoje peníze, podaří se mi technicky zachránit svět, nebe a dokonce i Lochnessku s Krakenem, protože Greenpeace jsou jediní, kdo to tady s budoucí generací myslí dobře, a s patřičnou finanční podporou jim půjde to připoutávání se řetězy někde v deštném pralese výrazně lépe.

Zeptal jsem se slečny, na co tedy konkrétně moje peníze hodlají použít, protože by mne zajímalo, co za služby konkrétně si vlastně pronajímám. Slečna byla ofenzivou očividně zaskočená, nicméně se nehodlala vzdát jen tak bez boje a sdělila mi, že to půjde na záchranu Tučňáků patagonských. To zaujalo pro změnu zase mne a dotázal jsem se, jak to přesně hodlají udělat. Jestli se převléknou do plavek a budou individuálně plašit kosatky, a pokud ano, rozhodně u toho chci být, že je nechci nijak podceňovat, ale v tomhle směru bych si spíš vsadil na ty kosatky, protože ty bývají na rozdíl od zelených aktivistů alespoň inteligentní. Slečna moje prohlášení statečně vyignorovala a zeptala se mne tedy, jak to se svým příspěvkem vidím. Odpověděl jsem, že mi připadá pitomé si kupovat nějakou službu, o kterou nestojím, a nejspíš ani ty tučňáci ne, a že v zásadě nevidím žádný důvod, proč zrovna já bych měl nějakému lachtanovi na druhé straně polokoule, sponzorovat žrádlo.

Slečna na mne koukala s otevřenou pusou, nicméně i naštěstí přijela tramvaj a já jsem vypadnul pryč.

Bohužel, mému utrpení ten den ještě neměl být konec.

Posledním hřebíčkem do rakve mojí trpělivosti byl jakýsi mladík, který mne odchytil hned na další zastávce tramvaje a zeptal se mne, zda bych nechtěl být přítelem dětí Unicef. Pohlédl jsem na něj poněkud skepticky a zeptal se, zda mu přijde, jestli vypadám jako irský katolický kněz. Mladíka to poněkud rozhodilo a odvětil že nikoliv, takže jsem dodal, že být přítelem jakýchkoliv dětí v mém věku mi připadá poněkud zavádějící, a nevím proč mi to celé kapku zavání pedofílií. Panáčkovi jsem tím očividně poněkud sebral vítr z plachet, nicméně řekl jsem, že když už je tady, že by mi možná s něčím mohl poradit. Zda náhodou neví, kde bych se mohl oficiálně zaregistrovat jako nepřítel kohokoliv z Unicef, na kolik by mne to přišlo, a jestli bych také nafasoval nějakou placku, či nášivku, kterou bych v tomto případě byl ochotný i nosit, protože by se tím mohla zvýšit šance, že by mi on i ostatní žebravá pakáž mohli dát na chvíli pokoj.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Pokud hodláte někoho pumpnout o peníze, je celkem zbytečné to maskovat za dobré úmysly. Stejně to nefunguje a pokud už máte potřebu lézt lidem na nervy, čiňte tak na úřadech a podobných vládních institucích, protože tím tak nějak morálně alespoň srovnáte skóre.

Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné – a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním „Sakra. A já u toho nebyl!“ a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě – celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.

V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu – takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu – což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem – a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.

Takže se pilo slavilo a hodně pilo – a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera – což je chlap jako hora – a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat – což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.