Léto se táhlo kolem jako šnek s protetickou nohou, vylepšený ještě o to, že by musel spolknout co každých pět minut nejméně dvě pilulky Viagry, aby se vůbec pohnul z místa. Panovalo vedro takové kvality, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby do kanceláře nakráčeli dva hobiti a hodili mi do koše na odpadky Jeden Prsten, nebo pokud by se k nám na dvůr přijela vzdát celá divize Afrikakorps. Vedení usoudilo – a poměrně správně – že se momentálně nic neděje a zmizelo kamsi do Karibiku, Terezčino otec prohlásil, že si bere homeoffice a kdyby bylo něco potřeba, bude s rodinou na Mácháči a zmizel i s firemním autem – takže jsem seděl v kanceláři, a zažíval něco, co už dlouho nepamatuji. Protože jsem se nudil, polevil jsem poněkud v ostražitosti a rozhodl se pro malou rebelii. Totiž vyplnil jsem si dovolenku, položil ji šéfstvu do prázdné kanceláře , usoudil, že se mohu péct ve vlastním potu i doma a zmizel.

Asi je Vám jasné, že když člověk poleví v ostražitosti, dává tím prostor právě pro to, aby se přihodilo něco neočekávaného.

Takže jsem řekl slečně brigádnici na recepci, že jsem na mailu a na telefonu, a kdyby postihla nějakého klienta krize středního věku, že jí přeju hodně štěstí – a vyrazil se plánovaně flákat domů.

Protože celkem nebyl důvod, proč by mi to nemělo projít a vedro bylo skutečně takové kvality, že by člověk měl tendence se zajímat o pěstování brokolice a výrobu tofu (neb jak známo z přemíry sluníčka a sluníčkaření vůbec,se blbne) a nedošlo k tomu v zásadě jen proto, že jsem dospěl k závěru, že dokážu vymyslet pro sádru i důstojnější využití, než ji prohnat trávícím traktem hipstera.

Nicméně platné záklony vesmíru fungují naprosto precizně, a tedy mi druhý den mé malé revolty zazvonil telefon o půl osmé, a po jeho zvednutí mi slečna recepční sdělila, že bych měl okamžitě přijet do práce. Když jsem se dotázal po důvodu, bylo mi sděleno, že v noci nejspíš prasklo vodovodní potrubí v chodníku, a vzhledem k tomu, jak je situováno sídlo firmy, máme plný barák vody až po schody do prvního patra.

Zeptal jsem se tedy slečny, co si přesně představuje, že bych s tím měl udělat, že do Evina skafandru se s dost velkou pravděpodobností nevejdu, neboť jsem zhruba o dalšího člověka větší a navíc k lovu žraloků mi chybí potřebné zkušenosti. Slečna recepční pravila, že jsem jediný, kdo ji zvedl telefon a co tedy má vlastně dělat, než přijedu zhodnotit situaci. Jak jsem byl rozespalý, doporučil jsem jí, ať prozatím zapálí veškerý nábytek, že tím by se povodeň mohla poněkud přibrzdit, a že hned jak najdu nějaký plamenomet, že jí vyrazím podpořit. Slečna se mne poněkud zmateně zeptala, zda to myslím vážně a po mém povzdychnutí a doporučení zavolat na vodárny a kanalizace jsem řekl, že tam budu za dvacet minut – a vyrazil.

Nevím, zda v Brně (odkud nám byla recepční zapůjčena), postrádají smysl pro sarkasmus, nebo už jsem v takovém stavu scéniky, že mé okolí bere za bernou minci cokoliv, ať plácnu jakoukoliv blbost – nicméně jsem se oblékl a vyrazil obhlídnout situaci, nepokrytě spokojený, že se to projednou neodehrává u mě doma.

Když jsem dorazil před firmu, dělníci z vodáren už byli na místě, hloubili pomocí bagru díru do chodníku (ano, do toho samého, který před nedávnem tak pečlivě vydláždili) a já jsem vyrazil obhlédnout škody. Bylo to docela špatné, voda musela téct do budovy skutečně celou noc, takže to vypadalo že kromě celého přízemí i sklepení je v háji i elektroinstalace a nejspíš i část datového centra, což by pro naši firmu mohl být poněkud problém.

Protože jsem samozřejmě bezpáteřní krysa, jako první jsem šel do šéfovi kanceláře a roztrhal dovolenku a po několika hodinách se konečně dovolal nadřízeným. Obeznámil jsem šéfstvo se stavem situace a dočkal se něčeho, čemu se ve válečném konfliktu říká povýšení v poli – tedy že to tam mám celé na povel a ať na to celé dohlédnu, dokud se nevrátí prohlédnout ztráty.

Takže jsem zavelel otevřít okna a dveře do zahrady, ať voda může pryč, dal na zbytek dne slečně z recepce opušťák s doporučením, ať si zajde někam k vodě, protože toho si tady v Praze očividně moc neužije, zamknul vchodové dveře a šel domů s tím, že dneska toho na tom už stejně moc nevymyslíme a tedy mi přijde rozumnější obhlédnout škodu zítra, až to poněkud vyschne.

Chyba.

Když jsem další den přijel a zavětřil ranním vzduchem, dospěl jsem k závěru, že jsem někde musel omylem špatně zabočit a dojet na Luník, nebo do Chánova. Neuvěřitelný smrad se linul z celé budovy, protože odborníkům z vodáren se nejspíš při bagrování podařilo prorazit kanalizaci. Naše firma byla pod kopečkem, a tak to schytala stejným způsobem, jako při první vlně povodně.

Konstatoval jsem tedy, že většinou to v principu probíhá obráceně – tedy nejdřív finální produkt metabolismu a následně pak voda a že v tomto konkrétním případě si myslím, že jsou inovace nežádoucí, a zeptal se maníka, co vypadal že má bagristy na povel, jak hodlá celou situaci vyřešit.

Žlutá helma pravil, že na podobnou situaci jsou pojištění a hned jak se spojí s někým, kdo ví jak se vypíná kanalizace tak to udělá, ale zatím že by mi mohl zase pustit tu vodu, že by to mohlo zmírnit ten zápach. Řekl jsem tedy, ať si laskavě dělá prdel z plastelíny a ne ze mne, že momentálně je na firemním majetku škody už skoro jistě na kriminál a že i když také mám pojištění na blbost, pokud nemají sjednané pojištění na naprostou demenci, a´t si nezapomenou do basy přibalit velké balení Indulony. Dodal jsem ještě, že je mi fuk jak to udělají, ale že teď mám nějaké jednání u klienta, ale až se vrátím, bude to v nějakém přijatelnějším stavu. Že sice neočekávám, že udělají obezdívku a vyštukují stěny, ale ten zápach bude pryč, nasedl jsem do auta a odjel.

Asi jsem působil dost odhodlaným dojmem, protože při příjezdu skutečně kanalizace už firmou neproudila, a směrem k baráku se táhla bílá stopa nějakých chemikálií – nicméně jsem usoudil, že s tím už by se pracovat dalo. Takže jsem si povzdychl, napsal šéfstvu SMS, že se sejdeme v pondělí a místě, zkontroloval zabezpečení, poslal recepční domů a šel si koupit něco k jídlu.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Nebuďte rozmrzelí, když se Vás rozhodne někdo zkoupat. Může totiž být, že se za rohem schovává někdo s něčím ještě horším …

Myslím, že mi nejspíše dáte za pravdu, když budu tvrdit, že některé věci jsou prostě neměnné, jakkoliv se nám to současná média a progresivní vlny snaží vyvrátit. Problémem pak rozhodně není fakt, že by něco nebylo platné obecně, nicméně jsme všichni v zajetí určitých návyků a pojetí, což by se dalo shrnout pod termín osobitý styl, což je dle mého soudu výsledek základní lenosti a toho, co Vám ještě projde.

Namátkou bych například uvedl, že se rozhodně nelze dnes spolehnout na rčení, že pes, který štěká, nekouše, či ona poučka o vrabcích v hrsti. Pravdou je, že některá moudra z první republiky by stála za revizi, ale v tomhle směru nezastírám, že by byla poněkud depresivního charakteru. Pokud mohu soudit ze způsobu myšlení mého kamaráda ze šermířské skupiny, první ze zmíněných pravd by nejspíše znělo „Pokud na tebe štěká pes, ujisti se, že máš nabito“ a to druhé nejspíše něco na téma, že oba druhy ptactva jsou ti naprosto k ničemu, nemáš-li doma gril a kvalitní barbecue.

Otázkou je, jak tahle věc funguje ohledně mezilidských vztahů, a zda ji lze vůbec nějakým způsobem zdemolovat do nějakého obecného pravidla.

Ale abych tuto abstraktní úvahu uvedl do nějakých reálií.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsme šli s Evou na večeři. Bylo to v pátek, takže jsem byl už docela unavený po celém týdenním pachtění, nicméně nacpat si do hlavy stejk a pár panáku mi nepřišlo, jako nějak extrémní intelektuální zátěž, takže jsem v tomto bodě neočekával žádné výraznější komplikace. Evu v práci dokonce povýšili, takže jsem to svým způsobem chápal jako něco na způsob oslavy, neb jak již jsem se zmínil několikrát, ohledně sociálních interakcí jsem senzitivní asi jako Thorovo kladivo, a jemných nuancích konverzace bych nejspíše naboural i Stonehange, i kdyby jste mi k němu dali mapu s velkým tlustým X a popisem „tudy rozhodně NE“.

Eva dorazila zamyšlená, objednali jsme si pití a logicky jsem se zeptal, jak se měla přes týden, což byla z mojí strany očividně zcela fatální chyba. Eva vzhlédla a pravila, že již celý týden řeší celkem zásadní dilema. S povýšením do vedoucí funkce přišla i povinnost přijímat nové lidi do firmy, a že má dvě kandidátky a nemůže se rozhodnout, které dát přednost. Že jedna je prý matka tří dětí, a je pečlivá, pořádná a opatrná, což se je úplně skvělé, ale že ta druhá kandidátka je cizinka, což se v korporátu hodí, ale že přijela z Anglie, takže má na místní poměry docela radikální názory, a Eva se obávala, zda by to na pracovišti nevyvolávalo zbytečné pnutí.

Eva se odmlčela a tak jsem pochopil, že se ode mne očekává nějaký názor – tedy jsme pravil, že by neměla vzít ani jednu, neb pokud je to matka tří děcek, jsem ochotný uvěřit tvrzení, že pečlivá a pořádná, ale opatrná rozhodně není, a co se týká druhé kandidátky, doba sice pokročila, ale při dnešním stavu věcí může být holka buď pitomá, nebo ošklivá, ale nikdy oboje zároveň, a že podle fotky, kterou mi ukázala, chápu, proč to v současnosti mají černošky a feministky tak strašlivě těžké.

Eva se namíchla, pravila, že jsem nemožnej a kam bych tedy podle těchto kritérií zařadil ji samotnou, protože by ráda věděla, zda je ta ošklivá, nebo ta blbá, aby si případně mohla změnit status na Facebooku, ale podle všeho to druhé, protože si dala tu práci prokliknout tudle hovězinu na „zadaná“.

Vím, že do podobných debat se pouštět je jistá sebevražda, takže jsem měl sice v plánu konstatovat, že v tomto případě se jedná o statistickou chybu, Eva je dokonalá ve všech směrech – nicméně mi naštěstí zazvonil mobil.

A volal Terezčino otec.

Docela mne to překvapilo, protože krom letmých zpráv jsem o něm neslyšel víc jak dva měsíce a tedy jsem se Evě omluvil a telefonát přijal. Bývalý kolega zněl poněkud zamyšleně a optal se bez dlouhých průtahů, zda bychom s Evou nechtěli přijet o víkendu do Kolína, protože se mu asi podařilo provést něco, za co ho nejspíš Terezčino matka tutově zabije, a přítomnost očitých svědků by mu zřetelně zvedla šanci na přežití, neb si je více než jistý, že nadcházejících 24 hodin bude kritických.

Optal jsem se tedy Evy na plány na víkend, a protože v zásadě proti tomuto počinu neměla výhrady, potenciální záchranu života jsem kolegovi přislíbil.

Takže jsme se ocitli v sobotu ráno na cestě do Kolína v očekávání něčeho dramatického, neboť Terezčino otec byl po telefonu tajemnější, než jubilejní dvojčíslo časopisu Křížovky a osmisměrky.

Jeli jsme Evino autem, protože moje je momentálně nemocné – takže Eva se pochopitelně ujala řízení. Abych řekl pravdu, Eva moc zkušený pilot není, většinou se spokojí s pasivní rolí příručního remcala, na což má vzhledem ke své výšce tu nejpříhodnější kvalifikaci. Problém byl, že bylo vedro, takže si stáhla okénko až dolů, a jak byla zahlcena prožitkem z dopravního provozu, odložila mobil na palubní desku. Ani já jsem si toho v první fázi nevšiml, až do té doby, kdy Eva prudce otočila doprava, telefon se vydal opačným směrem, kde se s virtuozitou skokana do dálky odrazil ode dveří, a zmizel v pangejtu vedle silnice. Eva zaúpěla a dupla na brzdu, čímž málem způsobila řetězovou bouračku, nicméně jsme statečně vyignorovali houkající kolonu a na pár pokusů mobil našli, abychom pokračovali v jízdě. Jak byla Eva vystreslá z toho všeho houkání, zopakovala stejný manévr ještě dvakrát, než jsem jí mobil zabavil, prohlásil jsem, že když bude hodná a nebude neustále napadat nevinné kolemjdoucí, vrátím jí ho na konci školního roku, což bylo akceptováno bez jakýchkoliv komentářů.

Když jsme dorazili do Kolína, Terezčinu otci se viditelně ulevilo, a mezi tím, co nám vařil kafe, se snažil osvětlit, proč je naše přítomnost v celé věci, momentálně klíčová.

Celé to začalo totiž už před 14ti dny, kdy Terezčino matka s potomstvem měli naplánovanou dovolenou. Úmysl byl takový, že pojedou všichni, včetně kočky na víkend do Jihlavy k dědovi, odtamtud přijede Terezčino otec i s kočkou zpátky do Kolína, zatímco zbytek rodiny bude pokračovat směrem k moři. Kočka pocházela také od dědy, děda jich má celou smečku, takže to bude rodinný víkend ve všech směrech, tedy vyhrávají úplně všichni.

Takže v neděli ráno Terezčino matka vyrazila za vůní mořského vzduchu, zatímco kolega, který chtěl stihnout fotbal v pohodlí gauče, sebral kočku, narval ji do přepravky a vyrazil ku domovu.

Pár dnů byl celkem klid, když v noci slyšel ze skříně podivné zvuky, a když se tam šel podívat, spatřil jak kočka rodí čtvrté kotě. To ho docela zarazilo, protože si pamatoval, že je kočka kastrovaná a tedy skutečně hluboce přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A tedy se mezi jednotlivými povzdechy zeptal, zda chápeme, v jakém lítá maléru.

Protože mi není znám žádný případ neposkvrněného početí, který by se týkal koček, celkem překvapeně jsem se optal, zda opravdu sebral v Jihlavě nějakou naprosto cizí kočku, narval ji do auta a skoro týden netušil, že se jedná o záměnu. Kolega si povzdychl a řekl, že mu přišlo, že je nějaká vyžranější, ale že to mohlo být Jihlavským pobytem, ale jinak že se chovala celkem normálně. Do přepravky se jí sice nechtělo, ale že to ona dělá fóry vždycky, spí taky pořád a misku se žrádlem identifikovala naprosto precizně, takže v zásadě neměl žádný důvod to podrobněji zkoumat.

Jakkoliv to bylo nepatřičné, tak jsme chytli s Evou takový výtlem, že jsme skoro dalších pět minut byli k nepoužití, Terezčino otec prohlásil, že nám kolektivně děkuje za mentální podporu a že se už nemůže dočkat chvíle, kdy si ze školy místo Terezky odvede trpasličího pudla.

Naštěstí se krize nekonala, protože Terezčino matka se rozhodla, že si pobyt o týden prodlouží, takže kolega měl dost času se vypravit do Jihlavy, špatnou kočku vrátit a na druhý pokus odlapit tu správnou, takže v podstatě jsme z toho s Evou vytěžili grilovačku zdarma, aniž by spravedlivý oheň hněvu udeřil.

Poslání z dnešního článku je jediné. Neberte všechno jako samozřejmost. I když se v různých knihách píše o různých věcech, čtyři koťata od vykastrované kočky prostě neokecáte.

Jsa tento týden mimo město, neboť držím školení kolegům na pobočkách v Brně a v Jihlavě, nestihl jsem podle očekávání žádný článek připravit. Omlouvám se tímto PT čtenářstvu a pevně doufám, že od neděle dál už se to časově trochu zlepší a já se snad k zase k nějakému psaní dostanu.

Cholerik

Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku – ale prozatím, se hodlám držet tradice – tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni

Nesežerou upíři

Nepodřízne zaklínač

Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem

Nepřejedou mne tankem

Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou

Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě

Neutopí mne piráti z Karibiku

Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí – a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé – přistálo mi do mailu tohle:

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce – některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:

V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :

Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:

Na to už toho moc dodat nelze …

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky – a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:

Nejspíš mne nikdy nepřestane překvapovat, jak lidé vnímají sami sebe, oproti realitě. Ono to v zásadě začalo ráno, když jsem si šel koupit cigarety. Přede mnou totiž vchod do minitrafiky blokovala jakási slečna – nebo to alespoň předpokládám, protože i když se v kytovcích, ani jejich lovu nevyznám, mám silné pochybnosti o tom, že by evolučním vývojem došlo k tomu, aby si Běluha severní pořídila číro, piercing a kartu do bankomatu. Slečna se nejspíš živila tím, že byla předlohou pro odlévání sádrových kopií Věstonické Venuše pro turisty, a jakkoliv nejsem přítelem odsudků kvůli vzhledu, něco takového by bez krotitele a party terapeutů vůbec neměli pouštět na ulici, protože i když opomenu uniformativní klišé, tak skvělá povaha na světě prostě neexistuje, aby bylo omluvitelné vypadat a chovat se takhle. Při svém – řekněme zjevu (protože pro podobné případy se používají spíše technické termíny vztahující se převážně ke vzducholodím) byla samozřejmě narvaná do džínsů a trička bez ramínek, (vše nejméně o dvě čísla menší), takže místo, aby jí vítr čechral vlasy, její převislý tuk vyvolával dojem, že na stánek zaútočila obrovská Manta, takže jsem měl už za minutu pocit, že se mne začíná zmocňovat mořská nemoc.

To by zase nebylo až tak podivné, podle kinematografie nějaká monstra na civilizaci útočí poměrně často. Zvláštní na tom bylo spíš to, že byla velice rozhořčená nad tím, že trafikantka nemá na prodej dietní kolu – i když tedy sám Bůh ví proč měla v půl osmé ráno takový požadavek. Prodavačka se bránila, že nemá ještě naskladněno, nicméně asi po pěti minutách hovoru, který se zřetelně zacyklil v mrtvém bodě, jsem doporučil prodavačce, ať pro tu blbou lahev raději skočí do večerky, protože nechci být svědkem toho, že jí slečna sežere, jako se to stalo s tou minulou.

Chci tím v podstatě jenom říct, že to jak se člověk posuzuje sám, a jak ho vnímá okolí může být docela rozdíl. Na tuto úvahu mne přivedla totiž situace, kterou řeším aktuálně právě teď a nic příjemného to zrovna není.

Předně – Naše obavy se skutečně naplnily, majitelé prodali firmu rusům , kteří se ani netajili tím, že jediný důvod koupě byl firmu zavřít a tím poněkud snížit konkurenci. Tedy si nás jednoho pondělka šéf zavolal do kanceláře, oznámil nám, že nejpozději do půl roku budeme všichni na dlažbě a tedy pokud si najdeme někde něco jinde, pokusí se Nám zajistit co nejvíce času, co to jen půjde.

Moc to nepotěšilo, přeci jen, když jste někde přes deset let a věnujete práci i klientům poměrně dost nervů a úsilí, celkem špatně se na nový stav situace zvyká. Takže jsme se na sebe podívali, a na místě jsme celá pobočka dali výpověď – a řešili co dál.

K mému velkému překvapení, já jsem byl sežrán konkurencí téměř okamžitě – tedy v řádu hodin, což mne docela zaujalo. Osobně jsem se totiž vždycky považoval za tvora mírně řečeno problematického, a měl jsem za to, že díky mému sklonu říkat nevhodné věci, ve špatnou dobu nesprávným lidem, tohle zrovna k zaměstnavatelnosti , nijak výrazně nepřispívá. Terezčino otec s hledáním také celkem žádné potíže neměl, očividně jim v Kolíně chyběl jeden aktivní alkoholik, stejně jako slečna recepční, která už dlouho zvažovala návrat do Ostravy, a tohle byl konečně impuls, který jí její plány pouze definitivně potvrdil.

Jak už to tak bývá, celkem k ničemu se ukázal šéf pobočky, ale vzhledem k jeho částečné bezobratlosti si myslím, že se do nějakého korporátu snadno veslizne, a kolega Hotliner, o kterého celkem nikdo, když vezmu v potaz jeho roztomilou osobnost, neprojevil zájem.

Jakkoliv byla situace nepříjemná, určitým způsobem se dostavil pocit euforie, že už je stejně po všem a každý na to tedy reagoval nějak po svém. Terezčino otec prohlásil, že se na to může vysrat, že si bere dovolenou a jestli ho budeme potřebovat, že ho najdeme mezi třicátým čtvrtým a třicátým pátým pivem, protože potřebuje také mít nějaký společenský život. Kolega hotliner pocítil prudkou potřebu změny, takže oznámil, že hodlá být lumbersexuál. Logicky jsem tedy vylovil ze šuplíku nůžky a hodil mu je s tím, že tohle bude potřebovat. Poněkud zmateně se optal, zda vím, že si hodlá pěstovat vousy, načež jsem odvětil, že samozřejmě ano, že tohle má proto, aby se mohl zabít a jestli má v plánu si nabalit nějakou asiatku, ať si dá pozor na to, aby jí nenavrhoval 69, protože by se sebrala a šla mu usmažit nudle. Na to jsem vstal, dal mu ruku na rameno a začal ho pohybovat směrem z naší kanceláře a na jeho dotaz, kam že ho vlastně vedu jsem odvětil, že samozřejmě do márnice. Překvapeně zamrkal a namítnul, že přece ještě není mrtvý, takže jsem odvětil, že tam taky ještě nejsme a vystrčil ho ze dveří.

Vyřídil jsem ještě pár emailů, kde jsem klientům, které mám v oblibě osvětlil situaci a přislíbil, že jim ještě s problémy pomohu, neboť jsem podobně jako vrcholný představitel vlády, technik v demisi – a to bylo v podstatě všechno.

Přiznám se, že mi asi nejvíc budou chybět rozhovory s Terezčino otcem. Nedělám si žádné iluze o tom, že se ještě někdy s podobnou partou potkám – ale kdo ví. Děje se mnoho změn a doufám, že alespoň něco bude jako před tím. Že Eva zůstane Evou, šerm mne bude bavit pořád a že i tahle událost, má pro mne nějaký smysl, o kterém ještě nevím.

Jediné, co je teď úplně jisté je, že vzhledem k situaci nějakou chvíli bude s blogováním pauza, alespoň do té doby, než se můj život, jeho rutina a časové možnosti poněkud stabilizují. Přeci jen živit jednoho podivína a potenciálního alkoholika v domácnosti není snadné (ano, bydlím sám), zvláště když má k dispozici být ještě nějaká rezerva na relativně drahé koníčky. Čas je momentálně to co nemám a přeci jen – jako staromilec – mám raději věci skutečné, než virtuální.

Nevím, zda mi blog.cz můj maniakální deníček nesmaže – nebo zda by vůbec někdo o tohle stál vydané na papíru – ale rád bych Vám všem skvělým čtenářům poděkoval. Snad to pro Vás stejně jako pro mne nebyl ztracený čas – a pokud jsem Vás pobavil alespoň trochu, tak jsem ve své misi uspěl. Kdy se k tomu zase dostanu opravdu netuším. Ale nikdy nic nevzdávejte, protože každý konec něčeho, znamená začátek něčeho dalšího.

Jo, aha … poslání:

I když se čas od času cítíte poněkud podpsovitě, ono to vážně zase nemusí být s Vámi až tak špatné. Nicméně, pokud ostentativně preferujete sebe, přestože se Vám již nejméně čtyřikrát pokusilo zrcadlo zdrhnout z koupelny, jest to určitým vodítkem, že to by na tom být něco mohlo …

Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba – v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká – tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : „Sádlo.“

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.

Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda – tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život – nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené – zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod – načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:

Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:

Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.

Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje – a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně – takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé – pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic – a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Pokud Vám někdy připadá, že všechno přírodního druhu podléhá jistým pravidlům, a děje se tak podle nějakého předem promyšleného schématu, nastal právě ten pravý čas mít se na pozoru. Ne, že by v těchto případech nevládla železnou pěstí kauzalita, ale při bližším zkoumání vyjde celkem rychle najevo, že všemoudrá příroda zase není tak dokonalá, jak se nám snažili nakecat ve škole. Pravda – v tomhle směru bych byl nespravedlivý, kdybych nezmínil jistou dávku naturální sebereflexe, matka Gaia si celkem rychle uvědomí jakou udělala botu a snaží se to nějak dorovnat – i když připouštím, že někdy její zásahy nejsou úplně šťastné. Ale to, o čem bych se chtěl dnes zmínit, je spíše míra soudnosti, který přirozený výběr občas prostě nemá.

Začalo to celé vlastně tím, že mne jeden ze šermířských kolegů pozval domů, abych se podíval na jeho čerstvě narozeného potomka. Tyhle věci se mi dějí opakovaně, popravdě úplně nerozumím smyslu celé audience, a i kdybych na miminu shledal něco, co se mi nepozdává, stejně nevím jak se dají tyhle věci reklamovat, ale je to považováno za jistou společenskou konvenci včetně předpokladu, že se po určitou dobu stane z jinak celkem duševně vyrovnané člověka, žvatlající idiot.

Takže jsem dorazil, bylo mi ukázáno cosi spícího, růžového a zabaleného od hlavy k patě, bylo mi sděleno že je to celá maminka/tatínek/dědeček/prateta – i když skutečně netuším, jak to v tomhle stádiu lze nějakým způsobem rozpoznat, předal jsem dárek a byli jsme vyhozeni do obýváku, abychom potenciální šermířský potěr zapili. Takže jsme popíjeli, tlachali o všem možném, když mne po chvíli zaujali divné zvuky, které se linuly z vedlejší zahrady. Po chvíli mi to nedalo a šel jsem si to poslechnout na balkón, protože mi to připadalo minimálně neobvyklé.

Ozvalo se totiž vždycky zamňoukání, jako odpověď další a na to následovala rána, jako když se lis snaží tvarovat plech v továrně na SPZetky, načež nastala asi minuta hrobového ticha, a následně se celá situace opakovala, tentokrát z jiného konce zahrady. Protože podobné schéma probíhalo už skoro půl hodiny, zeptal jsem se kamaráda, zda je tohle normální, a bylo mi řečeno, že celkem ano, že tohle tu mají každý večer, a že tohle mají na svědomí sousedovic kočky. Přišlo mi to divné, protože jsem měl vždycky kočky za celkem inteligentní, byť trochu sebestředné bytosti, a představa, že to v plně rychlosti opakovaně napálí do kbelíku s maltou, nebo do odstaveného kolečka, mi přišla poněkud zvláštní.

Kamarád si tedy zapálil cigaretu a osvětlil mi celou situaci.

Jeho sousedi měli už poměrně dlouho dobu kočku. Bohužel aktivní život a stáří se na ní poněkud podepsalo a tedy byla skoro slepá, hluchá a poslední dobou i očividně zapomětlivá – nicméně držela se pořád statečně, takže formálně nebyl žádný důvod, proč by neměla v klidu dožít v prostředí, na které je zvyklá. Každopádně jednoho dne přišla i s novým přírůstkem, což nebyla ani tak záhada, jak se to stalo, ale spíš proč – a do toho se sousedé rozhodli, že budou renovovat, takže dočasně změnili svoji zahradu na staveniště. Na svět přišel tedy jen jeden kocourek, který byl už v době výroby něco, co by se dalo označit jako „poněkud jetej“ – slyšel sice lépe než matka, ale neviděl také skoro nic, což právě vyústilo ve zmiňovaný stav věcí. Takže když se kocourek probudil, a zjistil, že kočka není doma, rozhodl se jí hledat. Zahájil to sekvencí, že sletěl po držce z prvního patra, protože mu při pochodu znenadání došel balkon a když přistál na zahradě, započal pátrání. Takže zamňoukal, kočka odpověděla, a na to konto se tryskem rozběhl směrem, kde ji slyšel. Bohužel mu vždycky v cestě stála nějaké překážka, takže to do ní napálil v plném trysku, padl na záda a několik chvil byl k nepoužití. Kočka, která měla terén obšlápnutý přeci jen o něco lépe se vydala za ním, a situace se opakovala – tedy do té doby, než se sousedé s baterkou rozhodli tuhle biologickou verzi pinballu ukončit. Podle zvuku, který se vždy po nárazu ozval soudím, že by kocourka po půl roce mohli používat Uruk Hai jako beranidlo s podstatně lepším výsledkem, než předvedli posledně v Helmově žlebu.

Nicméně kočičí sprint mi připomněl předminulé vánoce, kdy se Evino bratr nás rozhodl pozvat na večeři. Krom faktu, že je to rybářský maniak, se s Janou rozhodli ke stávajícímu kocourovi pořídit ještě jednu peršanku, což jak asi víte je obzvláště chlupaté plemeno, které se rozmnožuje zásadně klonováním, neboť po vyčesání si ze zbylých chlupů lze poskládat další kočku, libovolného pohlaví. Byla to celkem divoká karta, nicméně to dopadlo celkem fajn, oba si padli docela do oka, takže panelákový byt se proměnil v jejich soukromé hřiště a tedy si člověk mohl svobodně zvolit, o kterou kočku , a z kterého kontinentu se přerazí dříve.

Netuším, na kolik je PT čtenář obeznámen s kočičí zábavou – ale jedna z hlavních (když nepočítám žrádlo a spánek) je samozřejmě hra na honěnou – tedy jedna kočka flákne druhou a začne utíkat, a když ji druhá dohoní, plácne tu první a situace se opakuje, tentokrát v opačném gardu.

Takže sedíme u večeře, nálada byla tradičně podobná počasí za oknem, jednak proto, že Jana ryby nenávidí a druhak proto, že Eva hned ze začátku večera prohlásila, že pokud jí některá z koček opět nazvrací do boty, prohodí Marcela (Evino bratr) skrze dvoumetrový vstupní vchod, což bylo od někoho velikosti zahradní ozdoby, celkem sebevědomé prohlášení. Osobně si myslím, že by to nebylo dost dobře technicky možné, spíš bych byl toho názoru, že by ho dokázala ve svém rozpoložení propasírovat klíčovou dírkou – nicméně jsem nechtěl rozdmýchávat už tak hutnou atmosféru, tedy jsem si svůj názor ponechal pro sebe.

Zasedli k večeři, obě kočky posedla hyperaktivita, takže se začaly honit po celém bytě, tedy po určité době Marcel chytnul nerva a vyletěl, že už toho má dost a že je půjde nějak zpacifikovat. Bohužel přišel právě ve fázi, kdy peršanka měla babu a jediné místo pro únik si zvolila nazdobený vánoční stromeček. Poměrně hbitě se vyšplhala skoro až ke hvězdičce po kmínku na vrchol, a pak vykoukla mezi větve, kde je její parťák na honěnou. Ten byl samozřejmě hned v závěsu, a další pohled peršanky narazil na Marcelův naštvaný obličej, který stál s rukama založenýma v bok hned za pomyslným bezpečím, v podobě jehličí. Peršanka okamžitě pochopila, že mají malér, takže sebou škubla dozadu a tím pádem sebou vzala skoro dvoumetrový , nazdobený vánoční stromek, který šel samozřejmě ihned k zemi.

To by bylo celkem ještě v pohodě, kdyby se obě kočky nesnažili v pádu nějak zachytit. Kocourovi to prošlo celkem v pohodě, vyletěl jako namydlený blesk a zmizel pod skříní, kdežto peršanka na tom byla o poznání hůře. Jak totiž letěla dolů, do srsti se jí zachytily všechny možné vánoční ozdobičky a jako bonus se jí nějak podařilo nějak si na ocas namotat ten svítící řetěz, který Marcel s pečlivostí sobě vlastní namotal tak na sichr, že by mu ze stromku nezdrhla ani Bílá velryba.

Nikdy jsem netušil, jakou má vyděšená kočka sílu v tahu – nicméně poté, co sestřelila Marcela vánočním stromkem, podrazila stůl i s večeří která se rozletěla po celé kuchyni, aby se pak stromek zaseknul o futra v předsíni, peršanka vyryla do podlahy šrámy, za které by se nemusel stydět ani Freddy Krueger, a jak sebou mlátila o stěny, zanechávala za sebou střepy z rozmlácených ozdobiček v takovém množství, že najednou z celého bytu bylo regulérní minové pole. Byl to trochu problém, protože na jedné straně máte běsnící kočku, kterou pronásleduje strom, a na straně druhé spoustu střepů a s vědomím, že jste naboso a musíte polapit do ručníku běsnícího démona, který je na hranici příčetnosti.

Trvalo přesně tři a půl pokusu, než se podařilo Marcelovi manévrem, za který by se nemusel stydět ani ostřílený hráč rugby, peršanku zamotat do ručníku, a tedy jako další krok odstranit veškeré skleněné střepy z podlahy. Musím na tomto místě konstatovat, že kočky na tohle mají skutečně strategické cítění, a kdyby rozmístění nástrah po Maginotově linii nechali na starosti kočkám, Němci by nejspíš neměli ani tu sebemenší šanci.

Nakonec se peršanka v boji s ručníkem vysílila natolik, že nám dovolila jí z kožichu vymotat to, co zbylo z ozdobiček a vánočního stromu, a k Janině nepokryté spokojenosti bylo k večeři jen víno – nicméně od té doby vím, že některé vánoční zvyky dodržovat, může být poněkud nebezpečné.

Poslání ?

Asi jen jedno. Otázka je, co je to vlastně přirozený výběr. Tak nějak si nejsem jistý, komu ta příroda vlastně drží palec a pokud jsou to kočky, je celkem klika, že Nás nechávají u sebe bydlet …

Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné – a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním „Sakra. A já u toho nebyl!“ a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě – celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.

V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu – takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu – což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem – a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.

Takže se pilo slavilo a hodně pilo – a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera – což je chlap jako hora – a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat – což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.

O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:

Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:

Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:

Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

„Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi.“

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.