Občas je docela zajímavé pozorovat, jak naše vlastní povahové rysy vstupují do oblastí, kde byste je normálně neočekávali, nebo v lepším případě se vyplíží ze stínů, a podkopnou Vám nohy ze zálohy. Tím chci říct, že ve většině mezilidských aktivit je kromě obsahu důležité ještě provedení, a v tom se odráží přístup především. Tedy zda se snažíte jít na věci s rozmyslem, nebo se naopak do všeho vrháte po hlavě, ať už jsou pak následky jakékoliv.

Teď nemám konkrétně na mysli Terezčino otce, který si dnes ráno při opuštění tramvaje přišlápl tkaničku, a hodil tygra mezi poklidně čekající pražany, což se nedalo jinak než okomentovat slovy, že podle mého názoru předvedl jedno z nejhorších veřejných vystoupení vůbec, a že by se na můj úsudek měl spolehnout, neboť jsem od fochu a za svého života jsem už ledasjakou šmíru viděl.

Spíše jsem dnes trochu uvažoval nad přístupem kolegy Hotlinera, a jeho celkem přímočarým přístupem ke zbytku civilizované populace. Totiž – začalo to poměrně nevinně kdy jsem se sešli ráno v kanceláři, abychom nějak zkoordinovali pracovní postupy a rozdělili si klienty na tento den. Já jsem to měl poměrně jednoduché, protože jsem měl strávit celý den nad úpravou jedné databáze, zatímco Terezčino otec si shromáždil materiály a prohlásil, že jde instalovat pokladnu do nějakého obřího nákupáku. A že se mu tam hrozně moc nechce, protože jsou tam hned dvě věci, které hluboce nenávidí. Odvětil jsem, že ho sice chápu, ale nemám mu v tomto konkrétním případě jak pomoci, protože na demoliční kouli nemám povolení , a zabíjet lidi je stále ještě z nějakého důvodu nelegální.

To zaslechl kolega hotliner a přispěl prohlášením, že svět je prostě nespravedlivej, protože když Miley Cyrus vyleze nahatá na bourací kladivo, je to hudba a umění, ale když udělá to samé on, je vožralej dobytek a měl by okamžitě opustit Hornbach. Terezčino otec na to prohlásil, že vzhledem k aktuálnímu počasí mu závidí jeho otužilost, že s jeho fyzičkou by mohl tak maximálně s Miley cvrnkat kuličky, a ani v tom případě si není jistý, zda by to pochopila úplně správně, sebral si notebook a odešel.

Takže jsem osaměl s kolegou Hotlinerem v kanceláři. Vypadal trochu nesvůj, a očividně se chtěl poradit o něčem, do čeho se mu nechtělo ani trochu. Kroutil se, jako kdyby měl na BudoFestu exhibičně předvádět Kung-Fu formu „Užovku pálí žáha“, takže jsem řekl, že jestli až se přestane stydět, a poví mi o co jde, že mu na konci pracovní směny koupím lízátko a za odměnu si může pustit před spaním Teletubbies.

Kolega se tedy posadil a s vážným výrazem se mne zeptal, co dělá s těma ženskejma špatně. Že tu Lenku pořád nemůže pustit z hlavy a že by rád věděl, co vlastně dělá divného, že ho nakonec každá odkopne.

Docela mne tím trochu zaskočil, protože i když v mém povolání nějaké analytické služby nabízíme, tohle mi přijde dost individuální, a těžko je v tomhle směru nějaká univerzální rada.

Víte – musím se přiznat, že v tomhle směru expert rozhodně nejsem. Popravdě řečeno, ohledně zaznamenání nějakých namlouvacích rituálů, nebo sváděcích signálů opačného pohlaví, jsem empatický asi jako motorová pila, a na co jsem vlastně sbalil Evu, je mi dodneška záhadou. Rád bych si myslel, že to byla moje invence, nicméně jsem si vytvořil pracovní teorii, že při Evině pragmatickém přístupu k financím si nejspíš spočítala, co by jí stály baterie, a tedy si mne pořídila jako ekologičtější a levnější variantu.

Podrbal jsem se tedy na hlavě a řekl, že je to těžké posoudit, neboť jsem ho v akci viděl všehovšudy dvakrát, a ani v jednom případě to nebyl žádnej šlágr. Kolega se mne optal, co mám na mysli a tedy jsem mu připomenul, jak se dvořil nějaké slečně na baru, na firemním večírku u klienta, chtěl ji uchvátit svoji muskulaturou, a že se značně podnapilý pokusil udělat na barovém pultu stojku, což vzápětí vyústilo v to, že ztratil rovnováhu, proletěl zrcadlem a poté i umakartovou stěnou do skladovacího prostoru, což mu vyneslo v konečné fázi nejen kocovinu, ale i úhradu hmotné škody, plus jako bonus, i pobyt na záchytce.

Kolega se ošil, pravil, že to byla výjimka, že se v Praze tehdy ještě aklimatizoval, a tedy že to nemohu považovat úplně za bernou minci. Odpověděl jsem, že i ten druhý případ u kterého jsem byl přítomen, mi taky nepřišel úplně šťastný, a i když to možná funguje v Ostravě, přeci jen zahájit seznamovací sekvenci větou „Jé, slečno, vy máte ale krásnýho psa, nechcete si zapíchat ?“ mi přijde na Prahu přeci jen trochu moc přímočaré, a že je až trestuhodné, jak málo lidí chodí venčit svoje psí miláčky bez pepřáku v kapse.

Kolega Hotliner se bránil s tím, že Border kolie té slečny byla vážně moc hezká, tedy se jí rozhodně snažil složit kompliment, a úplně nechápe, co vlastně udělal špatně.

Povzdychl jsem si a odpověděl, že asi vážně nebudu ten pravý, který by mu v těchto věcech měl radit, a ať se raději obrátí na slečnu recepční, protože jako žena mu může poskytnout daleko relevantnější informace. Kolega Hotliner tedy poděkoval, řekl že to zváží a odešel, zatím co já jsem si promnul unaveně čelo a věnoval se databázi.

Poslání ?

Asi snad jediné. Terezčino otec by na tom vystupování z MHD měl vážně zapracovat.

To co předvedl, bylo sice o dost akčnější, ale rozhodně to nevzbudí tolik emocí, než zvládne osamělý Ostravan, během jediné věty.

Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) – ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici – ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit – a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím – v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně – Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály – rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů – ani nevím pro co, nebo proti čemu – a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail – a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka – nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky – katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev „Benedikte! Stůůůůj!“ a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo …

Asi není žádným tajemstvím, že k nám domácí spotřebiče chovají špatně skrývanou nenávist. Svědčí to jednak o tom, že mají vlastní vědomí a ve většině případů se jen tak přetvařují a pak také o faktu, že když neustále někoho nutíte do něčeho, co se mu očividně nechce, využije každou příležitost, jak Vám to vrátit. V mojí domácnosti samozřejmě nemůže nic probíhat stadnardním způsobem, a tedy se k běžným potížím spotřebiče snaží dodat ještě nějakou přidanou hodnotu.

Příkladem bych uvedl, že většina praček je koncipována jako Richard Krajčo – tedy po zapnutí podivně poskakuje a rozumí tomu jenom ženy – moje pračka je nejspíš potomek kráčejícího rypadla a její toulky po prostoru začínají být už téměř legendární. Protože to o ní vím a koneckonců každému prospěje trocha zdravého pohybu, přihlašuji jí posledních pár let i do pochodu Praha – Prčice, což by na tom nebylo tak divné jako to, že se zpravidla umisťuje na čelních místech.

Evu má zase z nějakého důvodu v neoblibě můj sprchový kout, hází po ní svoje skleněné dveře, což je docela podivné, protože mě takové věci zatím nedělá. Musel jsem ji vyprošťovat celkem třikrát, což je mi sice záhadou, nicméně pohled na torzo ženy, zaklesnuté v prudkém souboji s běsnícím živlem, párou a sklo-kovovým rámem má trochu něco do sebe, a už celkem rozumím tomu, proč zrovna tímto způsobem koncipovali scény z Terminátora.

Pokud o tom přemýšlím seriózně, v podstatě jediné zařízení v mém bytě, které se mne zatím nepokusilo napadnout, je zrcadlo. Stejně mu ale moc nevěřím, protože ten týpek, co ho tam občas vídám je nějakej divnej a tedy si myslím, že je pouze otázkou času, co ti dva na mne vymyslí.

O tom, že se mne můj byt pokusil vyhodit do vzduchu, zastřelit tučňákem, či přizabít digestoří už jsem se tuším zmiňoval, a i když to jako profesionál dokážu ocenit, provedení přece jen trochu pokulhává a tedy je i zde stále co zlepšovat. Nicméně to vytrvale zkouší dál, jako se o to pokusil minulý pátek.

Když jsme ještě s Evou bydleli spolu, měli jsme v koupelně prastarou Karmu. Karma v tomto konkrétním případě nebyla taková ta věc, kterou mají buddhisté, aby se k sobě nechovali jako lidé, ale plynem ohřívaný průtokový ohřívač vody, nicméně jak se ukázalo, její tvůrci zřejmě věděli dobře, proč jí dali takové pojmenování. Karma byla letitá a časem začala dělat neplechu v tom smyslu, že zapomínala vypínat plyn, i když byla voda ohřátá na maximum, což bylo poněkud nepříjemné. Takže jednoho večera jsem slyšel zvuk, který jsem jednoznačně identifikoval jako zvracející kočku. Eva po sprše spala, tak jsem si řekl, že to půjdu uklidit, něž mi to prožere díru do mikiny, kterou si pro tento konkrétní případ ohleduplně vytáhla z prádelníku. Sebral jsem tedy mikinu, že jí půjdu nechat namočit, sklonil se nad vanou a pustil vodu. Ozval se zvuk, jako když natáhnete závěr útočné pušky AK-47, načež mi Karma proletěla nad hlavou, kde se odrazila ode zdi a při dopadu prorazila vanu. Tedy sem si povzdychl, šel zavřít vodu a plyn, které svobodně unikali do prostoru, vyslechl si od Evy poznámku a téma, co zase dělám a proč jí budím, když zrovna zabírala a šel jsem zhodnotit situaci.

Byla to docela šlupka, nicméně – co se stalo bylo celkem jasné. Eva po sprchování zapomněla plyn vypnout, takže se Karma tlakovala a tlakovala a když jsem pustil vodu, už to prostě nedala. Tedy jsme usoudili, že bude nejspíš lepší nápad pořídit bojler na elektřinu, protože nechat se usmrtit elektrickým proudem mi přišlo atraktivnější, než řešit rozraženou lebku.

Tedy koupelna šla do rekonstrukce a bojler, i když zezačátku pyskoval, nakonec sloužil celkem spolehlivě. Tedy až do pátku.

Když jsem se ráno vzbudil, tak nějak už jsem tušil, že všechno nebude úplně jak má. Nicméně ještě oblbený spánkem jsem se šel osprchovat, otevřel jsme dveře koupelny a opřela se do mne silou tsunami masa vody, která se podle mne musela shromažďovat celou noc. Všude po bytě okamžitě deset čísel mokra, a podle řevu, který se ozval po několika minutách mi bylo jasné, že jsem nejspíš slušně vyplavil i souseda pode mnou. Povzdychl jsem si a zavolal Evu, že se naše plány na víkend zřejmě ruší a začal hledat na netu instalatéry. Eva pravila, že jsem nemožnej a že jí lezu na nervy tím, že jí narušuji pravidelný sexuální život, švihla mi s telefonem a já si šel objednat nový bojler.

To se mi nakonec podařilo, a i když vzala za své komplet celá plovoucí podlaha, nakonec se mi podařilo povodeň udolat, instalatéry i nový bojler zaplatit a věci se pozvolna vracejí k normálu. Mohu si jen odškrtnout další fajfku v tom smyslu, že se mne můj byt pokusil i utopit, což doufám nebude zkoušet každý den.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno. Pokud máte byt, který po Vás cíleně nejde, buďte za to vděční. Možná sice trochu polevíte v ostražitosti, ale rozhodně Vás čeká o něco víc zdravého spánku.

Omlouvám se PT čtenářstvu za prodlení, nicméně když jsem po dvou týdnech konečně dorazil zpět do rodné hroudy ze zahraničí, sesypala se na mne kupa novinek a povinností, ze kterých obecně nejsem nadšený ani trochu.

Tak předně – vypadá to, že majitelé zvažují prodej firmy rusům. Pokud by to skutečně proběhlo, je to něco, co bych nerozdýchal a tím pádem bych se měl po očku poohlížet po jiném angažmá. Upřímně řečeno – když neberu v potaz kolektiv, práce je to mizerná a navíc špatně placená, díky zákonům Banánové republiky Česko je člověk pořád jednou nohou nohou v kriminále a druhou na psychiatrii, takže absolvovat tohle ještě pro východního bratra na hliněných nohou, bych vnímal jako něco hraničící s kolaborací a to prostě já nejsem ochotný.

Moc nepomáhá ani Eva, která mi předevčírem poslala svoji selfie v plavkách s komentářem, že už jsme se neviděli celou věčnost a pokud budu mít zájem, ať se zorientuji podle cedule Národního památkovéhu ústavu s popisem „Naposledy používáno v letech 1842 – 1868“.
Byl jsem přesvědčený, že cynismus je spíše moje parketa, nicméně chápu její postoj a i když bych rád vyhověl, časové dispozice mi zdravé úmysly poněkud kazí.

Zároveň s omluvou to zde opavdu musím zdemolovat na občasník, protože kriticky nestíhám a pokud se novinky ohledně prodeje firmy potvrdí, silně pochybuji, že to v budoucnu bude o něco lepší. Nicméně zatím to vypadá, že bych v příštím týdnu mohl mít konečně jeden večer čas, takže se pokusím zase nějaký článek připravit.

Cholerik

Někdy mi přijde, že se stávám obětí pečlivě promyšleného vzorce Svého okolí. V těchto chvílích mám za to, že okolní svět ,má v plánu v podstatě jen jednu jedinou věc – a to sice pořádně mne naštvat. Tak nějak se mi nechce úplně věřit tomu, že jsem v tomhle ohledu sám, protože jakkoliv jsem přístupný různým teoriím o chaosu, tohle už se žádným druhem náhod okecat prostě nedá. Věci mají navíc tendenci se na sebe nabalovat, a čím jste více v defenzívě, tím se zvětšuje šance, na Vás za příštím rohem v horším případě číhá Lucifer s opoziční smlouvou v ruce, nebo v tom lepším, jenom smečka hladových velociraptorů.

Tak přesně tohle prožívám už od pondělka, a zatím to moc nevypadá, že by se situace nějak zásadně obracela v můj prospěch. Začalo to hned při pondělku, kdy jsem dostal flastr za rychlou jízdu. Docela mne to namíchlo, protože to bylo skutečně o fous a minulo by mne to zcela – a to poslední, co by se mi momentálně chtělo, je přispět do obecního fondu radnice města, nota bene, když v dané obci ani nebydlím. To, co je na tom celém však skutečně k naštvání je fakt, že už druhý týden jezdím MHD, protože moje firemní auto je nemocné a tedy se nutné zlo proměnilo v něco, co bych nejspíše označil jako zátěžový test nervových obvodů pro hlavu Terminátora.

Tak předně – s mojí situací jsou dispečeři dopravních podniků očividně obeznámeni, protože už druhý týden si se mnou hrajou na schovku. Projevuje se to tak, že neustále přesouvají zastávku autobusu z místa na místo a to ideálně tak, abych přišel ve stavu ranní demence na místo, kde byla ještě včera a zjistil, že tam kde stojím, dneska už nic není. Většinou jí dopravní podnik přesune o dvě ulice dál a ideálně za roh, nebo do kopce, aniž by se o tom na minulém místě nějak zmínil. Já osobně mám kliku, že jsem v mládí četl Mayovky, takže jsem doposud dokázal dostopovat autobus podle troubení řidičů a plynových emisí, ale ani tak mi to moc zábavné nepřijde. Na jednu stranu to chápu – pražská MHD chce, aby jim autobusy a tramvaje dlouho vydržely, a tedy logicky čím bude obtížného hmyzu zvaného cestující méně, tím bude menší amortizace.

Další věcí, na kterou narážím bohužel poslední dobou opakovaně, je část cesty, kterou jsem nucen absolvovat tramvají. V určitém bodě trasy se bohužel namohu vyhnout tramvaji číslo devět, kterou si oblíbil nějaký bezdomovec. Ten chlap smrdí tak brutálně, že nejpozději do dvou zastávek ostatní cestující z vagónu ostatní cestující vyžene, ti méně otrlí se pokusí procpat okénky už za jízdy, čímž se výrazně proviňují proti jízdnímu řádu. Popravdě se nedivím, v tomto případě se snaží zachránit holý život, protože zápach je takového kalibru, že by měl mít zakoupenou svoji vlastní permanentku. Tedy pokud v Praze uvidíte tramvaj číslo 9, kde jeden vůz je naprosto přecpaný a druhý úplně prázdný, do toho prázdného pro živého boha v žádném případě nelezte. Nevím , zda to nějak souvisí s tím, že se řidiči tramvají nějak kolektivně rozhodli přizpůsobit vnitřek vozu teplotně na úroveň finské sauny, nicméně mám dojem že s klesající teplotou bude podobných věcí přibývat a tedy krmě šály a čepice bude rozumné si přibalit sebou do batohu i helmu a dýchací systém Darth Vadera, protože je zde určitý předpoklad, že obsahuje detoxikační filtry.

Poslední věcí, o které bych se dnes zmínil, je věc, která se mi přihodila v neděli cestou na trénink a opět byla cesta MHD v hlavní roli.

Jedu si v klidu v poloprázdné tramvaji, přemítám o nesmrtelnosti chrousta a jiných zásadních problémech současnosti, jako například že Eva je asi jediný člověk na světě, kterému dokáže zdrhnout chobotnice, a to nejen z akvária, ale úplně z bytu v centu Prahy, když zaznamenám přes sluchátka cosi podezřelého.

Nade mnou stojí slečna, a dýchá nějak ztěžka. Bylo mi to trochu divné, nicméně ptát se zda je tohle u ní normální mi přišlo poněkud nevhodné. To trvalo ještě dvě zastávky a protože divný dech neustával začal jsem po očku sledovat situaci. Takže mezi Andělem a Smíchovským nádražím najednou slečna začala obracet oči v sloup a bylo zřetelné, že sebou každou chvíli sekne. Takže když se začala sunout k zemi, vypálil jsem ze sedačky a zachytil ji, protože to nevypadalo, že by se chystala na streetartovou ukázku breakdance. Navíc se začala nekontrolovatelně klepat a zřejmě jsem měl tu čest vidět poprvé v životě epileptický záchvat naživo.

Takže jsem slečnu zaparkoval na sedačku a mluvil na ni, dokud nezačala alespoň trochu reagovat. Samozřejmě jsem se jako první zeptal, zda mám zavolat sanitku, což slečna odmítla s tím, že to bude v pohodě a že to za chvíli samo přejde. Moc se mi tomu věřit nechtělo, takže jsem stál u ní, a když začala jevit známky toho, že se zase začíná klepat a kácet, zopakoval jsem postup. Takže místo toho, abych jel na trénink, dorazil jsem se slečnou až na konečnou, informoval řidiče co se děje a po několika poklusech se nám podařilo slečnu dostat ven. Na studeném vzduchu přeci jen trochu pookřála, a zeptala se mne, kde to jsme a co se děje. Informoval jsem tedy slečnu, že jí upadlo tělo a že podle toho, jak se klepe by musela jako pes stát slušnej balík – a už sem vytáčel číslo na sanitku.

Sanitka nakonec přijela celkem rychle, popsal sem záchranářům situaci, svěřil slečnu do jejich péče a odjel na původní destinaci.

Tak nevím.

Spousta lidí vynakládá nemalé částky na to, aby jim bušilo srdce, zvýšil se jim tlak, nebo si přivodili nějaký dechberoucí prožitek. Myslím, že na to jdou filozoficky špatně, protože k dosažení podobně adrenalinového stavu úplně postačí, aby si jednoduše nastoupili v Praze do tramvaje …

Minulý týden proběhl poněkud hekticky, protože jsme byli s Terezčino otcem odesláni na služební cestu, abychom nainstalovali a zaškolili zaměstnance na náš ekonomický systém, do poměrně velkého podniku. Byl to počin dost ambiciózní, a jsem zvědavý co z toho ještě bude, protože na podobné legrácky náš software není úplně stavěný. Služebních cest poslední dobou bývá na můj vkus docela hodně, což je poměrně dost vyčerpávající, takže když nám bylo oznámeno, že příští týden jedeme zase někam do paďous, už jsem se ohradil a začal se zajímat o to, proč zrovna pražské pobočce bylo osudem si vytáhnout Černého Petra. Šéf odvětil, že já a kolega jsme ve firmě na podobné věci nejlepší, což sice může být lichotka, nicméně když vezmu v potaz, co jsme já , a Terezčino otec za exoty, je to poměrně dost depresivní sdělení.

O víkendu jsem si také moc neodpočinul, neboť si mne zarezervovala Eva, které už je podstatně lépe, prožívá fyzickou renesanci a tím pádem jsem byl první na ráně, což připouštím mi rozhodně nijak nevadilo, ale přeci jen si soukromě myslím, že by člověk měl mít za týden alespoň tak hodinu a půl jen sám pro sebe.

V každém případě na mne v Brně nejspíš někdo něco prsknul, protože jsem začal vykazovat známky nachlazení, a i když to nebylo nic tragického, dostavil se i kašel, a to sice v množství větším než malém. Eva na mne vzhlédla starostlivým okem a pravila, že je sice zvyklá, že na ni kašlu, ale tohle se jí ani trochu nelíbí a že bych s tím něco měl dělat. Slíbil jsem tedy Evě, že se naučím kašlat na nějaký způsob, který by se jí více zamlouval a dál to neřešil – nicméně Eva trvala na tom, abych vyhledal odbornou pomoc, což jsem ji nakonec přislíbil.

Víte – já osobně tohle moc nemusím. Ne, že bych měl nějaké fobie tohoto druhu, ale dokážu si představit užitečněji strávený čas, než v čekárně u praktického lékaře, i když chápu, že i důchodci potřebují mít nějaký sociální život, a slevové akce v Lídlu nejsou samospasitelné. Jakkoliv se mnou v tomhle můžete nesouhlasit, opravdu jsem přesvědčený o tom, že 90% úmrtí pacienta spočívá pouze v tom, že nestačil včas odehnat lékaře, a pokud se nejedná o zlomeninu pánve, nejlepším lékem na většinu neduhů bývá hlt dobré Whiskey, a vypotit se na dívčím těle, což je poměrně osvědčený způsob již po několik století.

Problém poněkud byl, že jsem v těchto záležitostech neznalý – moje praktická lékařka odešla do důchodu už před lety, a já jsem v zásadě měl za poslední dobu jedinou podobnou zkušenost, a to když jsem jedné slečně z tramvaje volal sanitku. Takže jsem zasedl k netu a začal malý průzkum.

Popravdě, nejsem si úplně jistý, zda pátrat po doktorech v místu mého bydliště byl úplně dobrý nápad, protože když jsem se rozhodl se nově zaregistrovat u lékaře vedle v ulici, byl tam sice doktor, ale úplně jiného jména. Konkrétně tam stálo tohle:

Ještě že jsem chlap co neutíká z boje, a když už jsem tam byl, tak co. Takže jsem si počkal obvyklé dvě hodiny v čekárně plné důchodkyň, dozvěděl se snad úplně všechno o vylučovacích procesech vnoučat, problémech s pohybovým aparátem ve věku 68+ a myslím, že ohledně omáčky na svíčkovou se mohu považovat za cosi, jako lokálního experta. Nakonec jsem se ale do ordinace dostal, lékař byl postarší pán, který mi zkontroloval snad úplně všechno, co jde bez použití vývrtky a otvíráku na konzervy, pak se zadával do papírů a pravil, že se mu to ani trochu nelíbí. Měl jsem chuť kontrovat s tím, že on také není zrovna žádný fešák, nicméně jsem si poznámku nakonec odpustil . Výsledkem však bylo, že mne zahrnul až děsivou horou poukazů na různá vyšetření s tím, že až to budu mít hotové, ať dám vědět.

Takže jsem sebral papíry, zase sedl k internetu a hledal příslušné odborníky. Říkal jsem si, že pro tentokrát se nechám objednat k někomu, kdo ve mě alespoň virtuálně vzbudí důvěru. Takže jsem se obrátil na Google, co mi řekne – a bylo to jako obvykle výživné.

Nutno podotknout, že zejména v zahraničí mají odborníky na svém místě – namátkou bych uvedl dva:

a pak samozřejmě kapacita z německa, která rozhodně ví o čem je řeč:

Plus jeden od Nás :

Naštěstí všechno naprosto spolehlivě mimo můj dosah. Rozhodně nechci nijak snižovat jejich kvalitu, či odbornost – ale jsou prostě věci, které vás zarazí.

Každopádně po celkem nerozhodném váhání jsem si řekl, že na to kašlu, vlezu prostě do nejbližší polikliniky a zkusím svoje štěstí. Takže jsem se vydal jednoho šedivého rána do bílé budovy, abych si dobrovolně nechal pít krev. Je zbytečné se zmiňovat o čekací době – to je prostě fakt, který se nemění, ať jste objednaní nebo ne, a už jsem seděl v křesle. Paní se mne dotázala, zda nemám fóbii z jehel, takže jsem odpověděl, že bych preferoval raději pijavice, ale že chápu, jak je obtížné je pak donutit to vyplivnout, takže ať si klidně poslouží. Další trabl byl, že se jí nějak úplně nedařilo trefit žílu, takže po čtvrtém neúspěšném zásahu jsem zkonstatoval, že pokud se mi pokouší udělat na předloktí kérku, měla by to nejdřív namočit do inkoustu, abych z toho také něco měl, a dotázal se, zda tetování bude plně hrazené VZP. Paní se omlouvala, dala mi do ruky míček, znovu mi zaškrtila ruku s tím, ať si zapumpuju. Pravil jsem, že děkuji, ale od té doby co jsem s Evou tyhle věci nechávám na ní, což očividně nepochopila. Takže asi na sedmdesátý pokus mi nabodla žílu, a solila tam zkumavku za zkumavkou, takže mám pocit, jako kdybych nedobrovolně měl nakrmit polovinu Underwolrdu, každopádně po té, co ze mne vytěžila asi šest a půl litru, podobně jako se to dělá s naftovým polem ve státě Texas, prohlásila, že jsem nějaký bledý a tedy toho pro dnešek necháme. Dala mi tampon, s tím, ať si to přidržím a posadím se v čekárně, že se na mne přijde za chvíli podívat.

Sedl jsem si tedy do čekárny, držel si tampon na ruce a protože jsem kromě krvácení celkem neměl nic dalšího na práci, koukal jsem z okna a tiše si pobrukoval. Netrvalo dlouho, když na mne přiletěla sestra s požadavkem, zda bych toho mohl okamžitě nechat, protože tím děsím ostatní pacienty. Odpověděl jsem, že Nohavica „Tak málo mám krve“ je klasika, a že „Až to se mnou sekne“ od stejného autora mi přišlo trochu nevhodné. Sestra mi dala papíry, a já se poněkud potácivě vydal na rentgenologii.

Když jsem dorazil před dveře, zjistil jsem, že jsem na naprosto správném místě. Stálo tam totiž tohle:

Poslání ?

Asi žádné. Jsem zvědavý, co mne bude čekat za další vyšetření – nicméně jak se znám, moc šancí, že se na ně dostavím, bych tomu asi nedával. Metoda Whiskey a Eva mi přece jen vyhovuje o něco víc …

Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality – a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí – a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise „posez“ a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání – i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda – při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty – ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma – a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě – tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča …

Jakkoliv se politice snažím vyhýbat, minulý týden se před agresivní volební kampaní prostě nedalo uniknout. Kromě toho, že to bylo otravnější než televizní reklama se zeleným skřetem, člověk se už skoro bál otevřít ledničku, aby na něj nevyskočila nějaká hysterická rétorika, koho mám volit a naopak ať mě zem zatratí, když jen pomyslím na to hodit lístek tomu druhému. Trochu mi to připomínalo informační palbu v době, kdy Ivetka Bartošovic definitivně získala titul Skokana roku – i když s tím rozdílem, že už jsem dlouho neviděl lidi, kteří se normálně chovají celkem racionálně, tak strašně naštvané a rozhádané. Víte, musím se Vám přiznat, že celý ten humbuk kolem volby prezidenta mne otrávil natolik, že jsem nakonec ke druhému kolu hlasování nešel. Ono – pokud bych odhlédl od osobních sympatii – a nebo v tomto případě spíše hlubokých antipatií – když proti sobě kandiduje levičák a ultralevičák, tak mi nějak docházejí možnosti. Je to trochu podobné, jak psal blahé paměti kolega D-Fens, je to jako si svobodně vybrat mezi morem a dýmějovým morem – může to dopadnout všelijak, jenom ne dobře a jakkoliv to zní nezodpovědně, rozhodl jsem pro jednou poslechnout své svědomí , a nešel jsem nikam. Nicméně volby dopadly jak dopadly, a skoro jsem radši, že takhle, protože mám dojem, že z toho zanedlouho budou koukat dva dny volna, jak už to zpravidla při státním smutku bývá.

Nicméně politika není předmětem tohoto blogu.

Spíš jsem chtěl jen lehce otřít o to, že mi přijde, že jsou lidé čím dál tím agresivnější. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ve čtvrtek, kdy mne bývalý spolužák vytáhnul na koncert do klubu.

Jednalo se o postarší uskupení, a i když jim to hrálo pořád skvěle, jeden z vokalistů na podiu vypadal, že umře mezi třicátým pátým, a třicátým šestým taktem třetí sloky. Zmínil jsem se o tomto postřehu kamarádovi, který na to pravil že ano, ale že on na kapelu chodí pravidelně a zatím ho vždycky znovu záchranáři nahodili, ale půlka sálu se stejně těší na to, jestli to dneska budou muset udělat zase. Co mne však zaujalo byl hipster v kotli přede mnou. Když říkám hipster, tak skutečně ten pravověrný druh – vousy do půl hrudníku, mastná přehazovačka a kostkovaná košile, takže jediná otázka byla, zda mu v šatně na motorovou pilu museli dát extra lístek.

To jsem si myslel až do chvíle kdy se poněkud rozvášnil rytmem a začal tančit. To jsem zase v němém úžasu zíral já – hipster předváděl neskutečné kreace, takže jsem po chvíli musel konstatovat, že něco tak teplýho, jsem viděl naposledy o víkendu, kdy jsem vařil nemocné Evě cibulačku. Z nějakého důvodu ho moje prohlášení moc nepotěšilo a posilněn alkoholem , a přítomností nějaké slečny s fialovou hlavou, začal vypadat, že se bude chtít prát, což vzhledem k tomu, že jsem byl asi hlavu vyšší a o dva buldozery těžší, nepatřilo zrovna mezi nebrilantnější rozhodnutí jeho života. Zahájil to tím, že ostentativně sebral nějakou poloprázdnou sklenici a vylil jí přede mne na podlahu s očekáváním, co já na to. Konstatoval sem, že pěkný, ale tohle nebylo moje pivo, a že ohledně té fialové slečny v podstatě lže jenom sám sobě, a jestli ona nemá doma náhradní nástavec, nejspíš je večer čeká oba slušná dávka zklamání.

Hipsterova reakce však na rozdíl ode mne zaujala ochranku, která tam vletěla jako vítr s tím, ať se fousatá hlava zklidí a přestane dělat v sále bordel, protože po tom někdo může uklouznout a vedení klubu o podobné potíže nestojí. Nejspíš měl v žilce kromě piva ještě něco dalšího, protože místo na mne se vrhnul na ochranku, což byl maník zhruba o rozloze státu Iowa, trpělivosti vodíkové pumy a s empatií asi jako Krakatoa, takže jsem měl poprvé ve svém životě šanci vidět, jak byl někdo za gatě a flígr odnesen před klub, a o dalším jeho osudu už nemám žádné zprávy. Kamarád poté konstatoval, že se přežral a že se netěší až to půjde ven, načež jsem odvětil, že ten hipster na tom bude dneska prožitkově nejspíš stejně, jenom na rozdíl od kamaráda, on to nejspíš dá to samé i bez té večeře.

Zpěvák nakonec nezkolaboval a nic dalšího už se nestalo, takže jsem si vyžádali přídavek a šli jsme domů.

Hlavní hvězdou však jako obvykle byla dnes Terezka.

Terezka, jak jsem se již párkrát zmínil je dcera mého kolegy z práce a je to naprosto fascinující stvoření. Terezka je tichá, klidná, malá a přemýšlivá bytůstka, s velkýma hnědýma očima, která většinu svého života tráví ve svém vlastním světě a o nějaké interakce v zásadě moc neprojevuje zájem. Jsou pak ale chvíle, kdy se přepne do ne tak Zenového režimu, a v tomhle rozpoložení by se před ní pokusil zahrabat do země i Terminátor, a stejně by mu to nebylo nakonec nic platné. Terezka je klidná a tichá pořád, nicméně od té doby, kdy jsem ji v tomhle módu viděl na paintballovém turnaji, nebo při hraní videoher, vím přesně jak to vypadá, když někoho ovládne Satan.

Upřímně řečeno, pokud by nastala na Zemi apokalypsa, okamžitě si najímám Terezku jako osobního bodyguarda, protože jsem si více než jistý, že až by s tím vším byla hotová, nezůstal by nikdo, kdo by spočítal mrtvé. Stejně tak, jsem pořád napůl přesvědčený, že film John Wick natočili až potom, co jí viděli řádit na turnaji , a fakt, že už jí dávno neangažovali Navy Seals spočívá pouze v tom, že je ještě nezletilá.

Nicméně dneska se zastavila v práci, kolega jí podepsal nějaké papíry, Terezka pozdravila a byla pryč, kolega si unaveně promnul spánky, sebral cigarety a šel na balkon, což by nebylo zase až tak divné, jako to, že vypadal, že by potřeboval pár panáků Tequily, a těch kaktusů by na to padlo nejméně dva a půl hektaru.

Připojil jsem se tedy k němu, kolega hleděl za odcházející Terezkou a měl přesně ten samý výraz, který jsem už párkrát viděl. Bylo to tiché utrpení nad pocitem, že jako rodič totálně selhal, a že probíhá něco, nad čím už absolutně nemá kontrolu. Zapálil jsem si tedy také cigaretu a pokusil jsem zahájit rozhovor konstatováním, že mám nový poznatek. Řekl jsem, že sousedovi přes ulici lze úplně zničit byt, ze vzdálenosti dvaceti metrů, pomocí laserového ukazovátka, a jeho vlastní kočky, a jak to vím, že není důležité.

Kolega si povzdychl a pravil, že Terezka je fakt ženská krev a kroupy, a že to pomalu přestává už dávat. Namítl jsem tedy, zda si je jistý ve svém komentáři, neb mi přijde Terezka pořád maličká a hubená, načež mi bylo odpovězeno, že na tom rozhodně trvá, protože jakýmkoliv způsobem Terezka působí, je to pořádný jelito a tedy tím pádem je jeho příměr naprosto přesný. A že si s ním přeje pohovořit ředitelka školy, protože Terezka dostala ředitelskou důtku.

Přišlo mi to trochu divné, protože mi to k Terezce moc nesedělo, takže jsem se optal, jak k tomu došlo, načež mi to kolega, mezi jednotlivými vzdechy celé vylíčil.

Ve škole, kam Terezka chodí, mají nějakého repetenta. Nevím, jak velkou část hraje fakt, že je to rom, nicméně jeho oblíbenou zábavou je šikanovat mladší děti, vyhazovat jim věci z okna na ulici, případně je fyzicky napadat. Učitelský sbor nad tím přivírá oči, protože aby to nebyl rasismus, a tajně doufá, že to na potřetí konečně udělá a vypadne ze školy pryč, což nejspíš by chtěl i on. Terezku, stejně jako ostatní spolužáky tento stav věcí hnětl, nicméně se jí to v podstatě netýkalo, takže to nechávala být – tedy přesněji řečeno až do minulého týdne, kdy jí hejsek sebral knížku a odmítal jí Terezce vrátit.

Terezka přemýšlela, co bude dělat, protože věděla, že se ve škole prát nesmí, a protože je až neuvěřitelně poslušné dítě, vzápětí přišla na rozřešení nastalé situace. Vrátila se do třídy a z báglu vylovila paintballovou pistoli, protože odpoledne měla jít na trénink, a vyrazila po vzoru Texas Rangers sjednat spravedlnost. Takže než stačil Lakatoš vůbec zaregistrovat nějaké nebezpečí, koupil tři kuličky rovnou do čela, dvě mezi nohy a když se svíjel na zemi, tak pro jistotu ještě další dvě do zátylku. Terezka zajistila pistoli, sebrala svojí knížku a v klidu si šla číst do třídy, zatímco lehce přibarvený indián prožíval svoji osobní havárii s realitou.

Samozřejmě z toho byl okamžitě průšvih, Terezka šla do ředitelny, kde poklidně vylíčila celý průběh událostí. Nicméně na svojí obhajobu uvedla, že jí doma říkali, že má ve škole bitky se spolužáky zakázané, takže je v tom nevinně, protože se přeci s nikým neprala.

Kolega dokouřil a smutně pravil, že je sice rád, že Terezka poslouchá, nicméně kdyby k tomu přistupovala méně tvůrčím způsobem, byl by možná raději , a jestli v pondělí nedorazí do práce, ať mu přinesu cigarety do vazební cely, protože je sám zvědavý, jak tohle celé dopadne.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Nezkoušejte nasrat Terezku. Protože to, že je vám dvanáct a jste mrňaví neznamená, že si dáte všechno líbit.

Jsa poněkud vyčerpán třídním bojem s proletariátem, jak již laskavý čtenář nejspíše zaznamenal, dnešní příspěvek bude trochu odlišný. Je až neskutečné, co lid dělný dokáže vymyslet, aby se vyhnul tomu, aby skutečně odvedl nějakou práci a myslím, že v tomto směru se jedná o skutečně nevyužitý potenciál. Myšlenková energie, kterou do toho vkládají je opravdu dechberoucí, a kdyby podobnou invenci měli i vědci z NASA, dávno už si pěstujeme fialky na Saturnu.

Eva je naštěstí momentálně v tomhle směru nenáročná, neboť je zavalena obrovským množstvím služebních cest, na blbosti a remcání jí už moc kapacity tedy nezbývá a tím pádem mám nějakou chvíli i čas sám pro sebe. Kvituji to poměrně s povděkem, přes celé léto jsem se prakticky nezastavil a jsem hluboce přesvědčený o tom, že by každý člověk na světě by na alespoň jeden půlden za čtvrt roku pro sebe mít měl.

Jakkoliv jsem si totiž říkal, že už sem žádné recenze posílat nebudu, pro dnešek jsem se rozhodl udělat vyjímku, neboť si myslím, že se o tomhle moc neví a to je dle mého soudu škoda.

Abych to poněkud upřesnil ohledně těch recenzí. Faktem je, že aktuálně o žádné recenze žádán nejsem, byť poněkud z pragmatického důvodu. Když totiž Váš příspěvek má 3x vyšší čtenost, než podobná recenze šéfredaktora, sice to nejspíš o něčem vypovídá, ale velení serveru to nijak zvlášť nepotěší, zejména při faktu, když odmítáte jako já se tvrdošíjně připojit k redakci, nebo nějak prozradit své alterego. Rozhodně z toho nemám žádný pocit hořkosti – jsem přesvědčený o tom, že každý šéfredaktor kulturního serveru má právo na vlastní pojetí a vlastní pravidla a mě tím v podstatě ubude další práce.

Nicméně k věci.

Protože jsem poslední dobou poněkud vyčerpaný, uchyluju se doma pouze k pasivním činnostem, za což se sledování seriálů považovat dá. Nejsem samozřejmě zcela imunní ke všemu – věci v televizi jako například Grimm, nebo Teorie velkého třesku mne docela baví, nicméně jsem spíše televizní posluchač než divák, a tedy je nijak aktivně nevyhledávám. Jsem sice hrdý na to, že jsem z Hry o trůny, nebo Sexu ve městě nespatřil ani jedinou minutu, ale zároveň mám dojem, že jsem tímto skutkem nedošel k nějaké zásadní duševní újmě. Pokud se někdy uchyluji k nějaké známé klasice, bývá to nejčastěji Constantine, Daria, nebo Dead like me – většinou si pustím jeden díl, podobně jako si pouštíte coby kulisu oblíbenou píseň. Nicméně jsem v tomto případě přihrávkou dostal dva kousky, o kterých bych se tu rád zmínil. Chápu, že nemusí zapadnout zrovna do Vašeho vkusu, ale v obou případech mne to zaujalo natolik, že jsem přesvědčený o tom, že to za pozornost stojí.

První ze zmiňovaných případů jsou Polské legendy.

Nejedná se ani tak o seriál, jako spíše o mini sérii, kterou dala dohromady parta nadšenců a hodila ji na internet zcela zadarmo. Přiznám se že jsem tomu úplně propadnul. Kdybych to měl nějak definovat, ústředním motivem je v zásadě obrázek toho, jak funguje Peklo ve dnešním světě, aniž by se snažilo popřít cosi jako staroslovanskou mytologii. Zní to šíleně ? Já vím.

Tvůrcům Polských legend se podařila neuvěřitelná záležitost – výběrem (ne)herců počínaje (protože jsou neskutečně dobří), přes digitální efekty, za které by i George Lucas dal dva přední zuby za tohle provedení, až po fakt, že jsi na krátkometrážním formátu dokázali vybudovat vlastní universum, které je opravdu chytlavé a zároveň pracuje se plejádou skutečných legend, a přitom přerod do dnešního světa je naprosto unikátní. Popravdě v této kvalitě a razanci jsem se něčím podobným setkal prvně – a skutečně mám rozporuplné pocity z toho, že Allegro tento projet opustili ve prospěch nového Zaklínače. Nicméně, pokud budou držet nastavenou laťku – Zaklínač bude vážně docela mazec a jsem na to hodně zvědavý.

Druhou věcí, která mne celkem spolehlivě dostala byl seriál G.L.O.W.

Připouštím, že ani ne tak tématem, protože je to docela profláknutá věc , jako spíše provedením. Tohle asi zaslouží trochu bližší osvětlení. G.L.O.W. (tedy Gorgeous Ladies Of Wrestling) se stal naprostým fenoménem a trhákem v devadesátých letech minulého století. Zde musím poněkud odbočit – profesionální wrestling je totiž hodně podobný mé odbornosti, a totiž šermíření. Přestože potřebujete celkem rozsáhlé znalosti a trénink, jde tu o druh bojového divadla, které při správném a bezpečném provedení opravdu dokáže působit realisticky a brutálně. Dle mého soudu by to mělo být kompenzováno humorem (protože když o vezmete do důsledku, je to strašné ukazovat, jak se lidé zabíjejí), případně příběhem, kam i tahle složka lidského charakteru patří. Ve wrestlingu nikdo neumírá, nicméně míra deklarované brutality je tam celkem značná – a i když se jedná pouze o divadlo, dokáže to být celkem působivé. Tak nějak to člověk lépe snáší od trénovaných, osvalených borců v MMA, nebo od boxerů – ale v momentě, kdy totéž představení předvedou opravdu nádherné holky v působivých kostýmech, většinu diváků to zasáhne silou vržené cihly. G.L.O.W. , jakkoliv byl kontroverzní, byl prostě trhák, který byl na primetime po několik let a i když se jeho úspěšnost pokusilo navázat několik wrestlingových federací, nikdy se to úplně nepovedlo zopakovat. V každém případě ve jeho šlépějích jdou i v současnosti superhvězdy dnes a stále je to dobrý byznys, který přitahuje masy, protože kombinace krásných žen, boje, násilí a příběhu má tak nějak lidstvo geneticky v sobě.

Seriál pojednává o tom, jak to celé vzniklo, vznikalo, jaké s tím byly potíže a jak strašně je těžké všechna protivenství překonat. Jedná se samozřejmě o poněkud umělecky upravenou verzi – skutečnost nebyla tak dramatická, ale seriál Vám nabízí pohled do světa, kam se normálně moc nedostanete. Problém je v tom, že se hlavní mozek této show snaží dát dohromady partu hereček, tanečnic a dvou sportovkyň, do nějaké koncepce zmíněného druhu divadla, a je to depka na depku, protože nic nejde jak má. Navíc je jasná jedna věc – pokud bude show úspěšná, herečky ani tanečnice už rozhodně žádný Louskáček, nebo Othello nečeká – a pokud to bude propadák, tak … Ale přesto do toho jdou všichni na 200%, protože prostě nic jiného nemají …

Zní to blbě, co ? Proč by se na tohle měl někdo koukat a ztrácet tím vůbec čas ? Povím Vám to.

Celý seriál je totiž natočený takovým způsobem, že si musíte při jeho sledování neustále opakovat, že to není dokument. Že je to seriál a to co vidíte jsou herci! Tohle není skutečné, takhle to nebylo a není, jsou to herci a jen to hrajou !! Tak moc působivé to je a i na cynika mého kalibru to docela zabralo.

Tedy závěrem:

Jsa zasažen bacilem, jdu bacit i sebou o postel – a i když chápu, že můj tip ohledně seriálů nemusí být podle Vašeho šálku čaje, jdu spát s pocitem, že jsem alespoň kus osvěty spáchal.

Tak příště snad o něčem normálnějším …

Nový rok v práci nezačal právě nejlépe, protože z nějakého řízení osudu, neustále řešíme nějaká nedorozumění. Nejsem si úplně jistý, jakým dílem jsem v tomhle namočený konkrétně já, ale je pár dní po Silvestru, a tak nějak opět silně cítím touhu po měsíčně liduprázdné krajině , kde jediné bezprostřední nebezpečí představuje kuna, která vám v okamžiku nepozornosti, vyrabuje sušenky.

Tak předně – Eva se vrátila z Karibiku, vysluněná, opálená a vyhublá z toho, jak se ládovala chobotnicí kandlovanou v bůhvíčem, plná imunity a Omega-3 mastných kyselin z mořských plodů a dalších potvor, takže okamžitě chytla chřipku a střevní potíže, je pasivně agresivní a protivná, takže oproti jejímu normálnímu chování v zásadě není patrná žádná změna. Na mne se v práci sesypala kupa nevyřízených mailů a z nějakého důvodu jsem byl zaúkolován šéfstvem, abych se prioritně věnoval jedné nejmenované Univerzitě.

Víte – co se týká mého názoru ohledně lidí na svých místech tu padlo už nějaké to slovo. Také si za tím celkem stojím, a vím, že bych neměl trpět předsudky, nebo nějakou falešnou předjímavostí – nicméně jsem se pročítal asi dvaceti maily, které si stěžovaly na implementaci našeho systému, a že zejména některé formulace nejsou zrovna podle jejich gusta. Dost dobře nechápu, co se jim na termínu “ Faktura vydaná“, „Proforma faktura“, nebo „Účetní doklad příjmový“ konkrétně nepozdává, nicméně jistým vodítkem by mohl být podpis autora mailů, kde bylo napsáno doslova „Za Útvar pro spisovnou češtinu a diakritiku, podepsán vedoucí útvaru, István Huivédiy“. Tak nějak jsem pocítil závan toho, že na tohle úplně kafe stačit nebude, takže jsem s povzdychem vzal za kliku v kanceláři a spatřil Terezčino otce, jak se urputně mračí na svůj monitor. Na můj dotaz, copak, že jsem to prošvihl odvětil, že se už třetí den pokouší donutit náš systém, aby podával na přání klienta reporty i v azbuce, že nesnáší diakritiku a už mu z toho hrabe. Abych ho trochu povzbudil, pravil jsem, že v tomhle ohledu rozhodně není sám. Dodal jsem, že zejména Zeus – hromovládce, Diakritiku vyloženě nenávidí a na rozdíl od kolegy má sklony komentátory následně drtit bleskem, což jak doufám Terezčino otec aktuálně v plánu nemá.

Kolega prohlásil, že na blbosti mne užije, vytáhl cigaretu a vyzval mne, abych se k němu přidal. Docela jsem to uvítal, takže jsem si vzal bundu a připojil se k němu na balkon, který v naší firmě slouží jako kuřárna. Terezčino otec si zapálil, hleděl směrem k městu a prohlásil, že nechápe, jak si může člověk vypěstovat za tak krátkou dobu hlubokou nenávist ke konkrétnímu písmenu, nicméně, že se mu to podařilo v téměř rekordním čase, a páter Koniáš by na něho v tomhle směru byl nepochybně hrdý. Zeptal jsem se tedy, co za konkrétní písmeno ho natolik uráží, a bylo mi odpovězeno, že v azbuce „šč“ a kolega že je moc rád, že v češtině tolik výrazů, kde se vyskytuje „šč“, zase tolik není.

Odhodil cigaretu, zapálil si další a pravil, že ho napadají snad jen, „košče, klešče“ – ščípačky, jaký jiný, neasi – ščekna, a potom už jedině ščígro, což on v tomhle případě tedy rozhodně nemá.

Konstatoval jsem tedy, že zapomněl na slovo termoska, protože tohle se úplně nabízí samo. To ho poněkud zarazilo, takže jsem na jeho nevyslovenou otázku pravil, že samozřejmě ščajem, aby bylo úplně jasno, a že by to měl zohlednit ohledně těch výstupů ze systému.

Kolega pokrčil rameny a dotázal se, zda jsem sebou do pustiny vzal i našeho Hotlinera, protože od nového roku ho neviděl a odmítá sem už chodit sám. Objevili se tu od konce roku již dvakrát majitelé firmy, a i když na paranormální aktivity nevěří, že tu sám nebude, protože tu straší. Odpověděl jsem, že nikoliv, ale nemohu vyloučit možnost, že ve své rodné hroudě podlehl volání domoviny, sfáral do hlubin více než je zdrávo a momentálně páčí nějaký olbřímí Korund, na který narazil.

Odpověď přišla téměř ve stejném okamžiku, kdy se před barákem zastavil smykem picku-up, z něho vyskočila silně naštvaná Lenka, vykopla z korby cosi, co jsme z balkónu identifikovali jako zmizelého kolegu, zahulákala, že tohle bude nejspíš naše, a že už to v životě nechce vidět. Že poslední tři dny trávil tím, že jí hulákal totálně na šrot před oknem, jak moc ji miluje a že ho nezastavila ani ledová voda a vypnul ho až kýbl, kterým ho majzla přes kokos. Na to sedla do auta a byla pryč – takže jsme se vydali padlého kolegu sebrat z ulice.

Kolega hotliner byl totálně mimo, silně zapáchal a kdyby mi nadýchal do nádrže, mohl bych jen na výpary klidně jezdit celý měsíc, takže když ho spatřil náš vedoucí, okamžitě zavelel, ze musí do sprchy, protože majitelé firmy jsou opět na cestě k nám a tohle by je nejspíš dvakrát nepotěšilo.

Problém byl, že i když jsme ho podpírali, nejspíš mu ten veškerý oktan moc nesedl, takže začal poněkud upouštět hořejškem, takže se za námi začala táhnout podezřelá stopa. Slečna recepční pravila, že v téhle firmě už viděla hodně, ale tohle už je moc i na ni a že ať nepočítáme s tím, že tohle bude uklízet. Vedoucí obhlédl situaci a zhodnotil, že já jsem jediný natolik fyzicky zdatný, že ho dokážu do sprchy dopravit, Takže ať ho proboha někam odvleču, zatímco se pokusí kolektivně vzniklé znečištění alespoň částečně nějak uklidit.

Takže jsem vláčel kolegu Hotlinera pryč a po pár úspěšných manévrech se mi ho dokonce podařilo vhodit do sprcháče, pustit na něj vodu a zabouchnout dveře.

Když jsem přišel na recepci, abych alespoň nějak pomohl s úklidem, zjistil jsem, že majitelé firmy už jsou na místě a zajímají se o to, copak je to za bordel na koberci.

Vedoucí i Terezčino otec se pravda bili statečně, ale na otázku, kde se to tam vlastně vzalo, se jim moc odpovídat nechtělo, protože bylo jasné, že by kolegu Hotlinera čekal okamžitý vyhazov. Tedy jsem vešel, zhodnotil situaci a pravil jsem, že za to celé může „šč“. Majitel firmy se zeptal, jak to myslím a tedy jsem mu osvětlil, že v rámci konzultace s výstupem v azbuce se tu zastavil ruský klient, jsa vybaven vodkou – ale zakusky už niet, a nejspíš bude na pozici junior, protože mu to očividně moc nesedlo. Že tu všichni jsme autem, takže my bychom byli pod vlivem asi těžko a zda by majitel mohl zvážit nějaké přihození do fondu, právě pro takové případy.

Nejspíš se s Evou znám už moc dlouho.

Majitel řekl, že si to promyslí, ať je ten bordel pryč, nasedl do auta a odjel.

Terezčino otec se mne dotázal, jestli si uvědomuji, jak to bude drahé, protože mi to sežral i s navijákem a dostat pár kilometrů vlasce a rybářský háček ze střev majitele firmy, zabere lékařům docela dost času.

Poslání ?

Asi jen jediné. Nekvičte jako prase před oknem někoho, kdo o Vás nestojí. Protože pak se stanete prasetem o které nestojí vůbec nikdo. Ani řezník ne.