Nejspíš mne nikdy nepřestane překvapovat, jak lidé vnímají sami sebe, oproti realitě. Ono to v zásadě začalo ráno, když jsem si šel koupit cigarety. Přede mnou totiž vchod do minitrafiky blokovala jakási slečna – nebo to alespoň předpokládám, protože i když se v kytovcích, ani jejich lovu nevyznám, mám silné pochybnosti o tom, že by evolučním vývojem došlo k tomu, aby si Běluha severní pořídila číro, piercing a kartu do bankomatu. Slečna se nejspíš živila tím, že byla předlohou pro odlévání sádrových kopií Věstonické Venuše pro turisty, a jakkoliv nejsem přítelem odsudků kvůli vzhledu, něco takového by bez krotitele a party terapeutů vůbec neměli pouštět na ulici, protože i když opomenu uniformativní klišé, tak skvělá povaha na světě prostě neexistuje, aby bylo omluvitelné vypadat a chovat se takhle. Při svém – řekněme zjevu (protože pro podobné případy se používají spíše technické termíny vztahující se převážně ke vzducholodím) byla samozřejmě narvaná do džínsů a trička bez ramínek, (vše nejméně o dvě čísla menší), takže místo, aby jí vítr čechral vlasy, její převislý tuk vyvolával dojem, že na stánek zaútočila obrovská Manta, takže jsem měl už za minutu pocit, že se mne začíná zmocňovat mořská nemoc.

To by zase nebylo až tak podivné, podle kinematografie nějaká monstra na civilizaci útočí poměrně často. Zvláštní na tom bylo spíš to, že byla velice rozhořčená nad tím, že trafikantka nemá na prodej dietní kolu – i když tedy sám Bůh ví proč měla v půl osmé ráno takový požadavek. Prodavačka se bránila, že nemá ještě naskladněno, nicméně asi po pěti minutách hovoru, který se zřetelně zacyklil v mrtvém bodě, jsem doporučil prodavačce, ať pro tu blbou lahev raději skočí do večerky, protože nechci být svědkem toho, že jí slečna sežere, jako se to stalo s tou minulou.

Chci tím v podstatě jenom říct, že to jak se člověk posuzuje sám, a jak ho vnímá okolí může být docela rozdíl. Na tuto úvahu mne přivedla totiž situace, kterou řeším aktuálně právě teď a nic příjemného to zrovna není.

Předně – Naše obavy se skutečně naplnily, majitelé prodali firmu rusům , kteří se ani netajili tím, že jediný důvod koupě byl firmu zavřít a tím poněkud snížit konkurenci. Tedy si nás jednoho pondělka šéf zavolal do kanceláře, oznámil nám, že nejpozději do půl roku budeme všichni na dlažbě a tedy pokud si najdeme někde něco jinde, pokusí se Nám zajistit co nejvíce času, co to jen půjde.

Moc to nepotěšilo, přeci jen, když jste někde přes deset let a věnujete práci i klientům poměrně dost nervů a úsilí, celkem špatně se na nový stav situace zvyká. Takže jsme se na sebe podívali, a na místě jsme celá pobočka dali výpověď – a řešili co dál.

K mému velkému překvapení, já jsem byl sežrán konkurencí téměř okamžitě – tedy v řádu hodin, což mne docela zaujalo. Osobně jsem se totiž vždycky považoval za tvora mírně řečeno problematického, a měl jsem za to, že díky mému sklonu říkat nevhodné věci, ve špatnou dobu nesprávným lidem, tohle zrovna k zaměstnavatelnosti , nijak výrazně nepřispívá. Terezčino otec s hledáním také celkem žádné potíže neměl, očividně jim v Kolíně chyběl jeden aktivní alkoholik, stejně jako slečna recepční, která už dlouho zvažovala návrat do Ostravy, a tohle byl konečně impuls, který jí její plány pouze definitivně potvrdil.

Jak už to tak bývá, celkem k ničemu se ukázal šéf pobočky, ale vzhledem k jeho částečné bezobratlosti si myslím, že se do nějakého korporátu snadno veslizne, a kolega Hotliner, o kterého celkem nikdo, když vezmu v potaz jeho roztomilou osobnost, neprojevil zájem.

Jakkoliv byla situace nepříjemná, určitým způsobem se dostavil pocit euforie, že už je stejně po všem a každý na to tedy reagoval nějak po svém. Terezčino otec prohlásil, že se na to může vysrat, že si bere dovolenou a jestli ho budeme potřebovat, že ho najdeme mezi třicátým čtvrtým a třicátým pátým pivem, protože potřebuje také mít nějaký společenský život. Kolega hotliner pocítil prudkou potřebu změny, takže oznámil, že hodlá být lumbersexuál. Logicky jsem tedy vylovil ze šuplíku nůžky a hodil mu je s tím, že tohle bude potřebovat. Poněkud zmateně se optal, zda vím, že si hodlá pěstovat vousy, načež jsem odvětil, že samozřejmě ano, že tohle má proto, aby se mohl zabít a jestli má v plánu si nabalit nějakou asiatku, ať si dá pozor na to, aby jí nenavrhoval 69, protože by se sebrala a šla mu usmažit nudle. Na to jsem vstal, dal mu ruku na rameno a začal ho pohybovat směrem z naší kanceláře a na jeho dotaz, kam že ho vlastně vedu jsem odvětil, že samozřejmě do márnice. Překvapeně zamrkal a namítnul, že přece ještě není mrtvý, takže jsem odvětil, že tam taky ještě nejsme a vystrčil ho ze dveří.

Vyřídil jsem ještě pár emailů, kde jsem klientům, které mám v oblibě osvětlil situaci a přislíbil, že jim ještě s problémy pomohu, neboť jsem podobně jako vrcholný představitel vlády, technik v demisi – a to bylo v podstatě všechno.

Přiznám se, že mi asi nejvíc budou chybět rozhovory s Terezčino otcem. Nedělám si žádné iluze o tom, že se ještě někdy s podobnou partou potkám – ale kdo ví. Děje se mnoho změn a doufám, že alespoň něco bude jako před tím. Že Eva zůstane Evou, šerm mne bude bavit pořád a že i tahle událost, má pro mne nějaký smysl, o kterém ještě nevím.

Jediné, co je teď úplně jisté je, že vzhledem k situaci nějakou chvíli bude s blogováním pauza, alespoň do té doby, než se můj život, jeho rutina a časové možnosti poněkud stabilizují. Přeci jen živit jednoho podivína a potenciálního alkoholika v domácnosti není snadné (ano, bydlím sám), zvláště když má k dispozici být ještě nějaká rezerva na relativně drahé koníčky. Čas je momentálně to co nemám a přeci jen – jako staromilec – mám raději věci skutečné, než virtuální.

Nevím, zda mi blog.cz můj maniakální deníček nesmaže – nebo zda by vůbec někdo o tohle stál vydané na papíru – ale rád bych Vám všem skvělým čtenářům poděkoval. Snad to pro Vás stejně jako pro mne nebyl ztracený čas – a pokud jsem Vás pobavil alespoň trochu, tak jsem ve své misi uspěl. Kdy se k tomu zase dostanu opravdu netuším. Ale nikdy nic nevzdávejte, protože každý konec něčeho, znamená začátek něčeho dalšího.

Jo, aha … poslání:

I když se čas od času cítíte poněkud podpsovitě, ono to vážně zase nemusí být s Vámi až tak špatné. Nicméně, pokud ostentativně preferujete sebe, přestože se Vám již nejméně čtyřikrát pokusilo zrcadlo zdrhnout z koupelny, jest to určitým vodítkem, že to by na tom být něco mohlo …

Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba – v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká – tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : „Sádlo.“

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.

Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda – tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život – nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené – zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod – načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:

Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:

Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.

Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje – a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně – takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé – pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic – a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Pokud Vám někdy připadá, že všechno přírodního druhu podléhá jistým pravidlům, a děje se tak podle nějakého předem promyšleného schématu, nastal právě ten pravý čas mít se na pozoru. Ne, že by v těchto případech nevládla železnou pěstí kauzalita, ale při bližším zkoumání vyjde celkem rychle najevo, že všemoudrá příroda zase není tak dokonalá, jak se nám snažili nakecat ve škole. Pravda – v tomhle směru bych byl nespravedlivý, kdybych nezmínil jistou dávku naturální sebereflexe, matka Gaia si celkem rychle uvědomí jakou udělala botu a snaží se to nějak dorovnat – i když připouštím, že někdy její zásahy nejsou úplně šťastné. Ale to, o čem bych se chtěl dnes zmínit, je spíše míra soudnosti, který přirozený výběr občas prostě nemá.

Začalo to celé vlastně tím, že mne jeden ze šermířských kolegů pozval domů, abych se podíval na jeho čerstvě narozeného potomka. Tyhle věci se mi dějí opakovaně, popravdě úplně nerozumím smyslu celé audience, a i kdybych na miminu shledal něco, co se mi nepozdává, stejně nevím jak se dají tyhle věci reklamovat, ale je to považováno za jistou společenskou konvenci včetně předpokladu, že se po určitou dobu stane z jinak celkem duševně vyrovnané člověka, žvatlající idiot.

Takže jsem dorazil, bylo mi ukázáno cosi spícího, růžového a zabaleného od hlavy k patě, bylo mi sděleno že je to celá maminka/tatínek/dědeček/prateta – i když skutečně netuším, jak to v tomhle stádiu lze nějakým způsobem rozpoznat, předal jsem dárek a byli jsme vyhozeni do obýváku, abychom potenciální šermířský potěr zapili. Takže jsme popíjeli, tlachali o všem možném, když mne po chvíli zaujali divné zvuky, které se linuly z vedlejší zahrady. Po chvíli mi to nedalo a šel jsem si to poslechnout na balkón, protože mi to připadalo minimálně neobvyklé.

Ozvalo se totiž vždycky zamňoukání, jako odpověď další a na to následovala rána, jako když se lis snaží tvarovat plech v továrně na SPZetky, načež nastala asi minuta hrobového ticha, a následně se celá situace opakovala, tentokrát z jiného konce zahrady. Protože podobné schéma probíhalo už skoro půl hodiny, zeptal jsem se kamaráda, zda je tohle normální, a bylo mi řečeno, že celkem ano, že tohle tu mají každý večer, a že tohle mají na svědomí sousedovic kočky. Přišlo mi to divné, protože jsem měl vždycky kočky za celkem inteligentní, byť trochu sebestředné bytosti, a představa, že to v plně rychlosti opakovaně napálí do kbelíku s maltou, nebo do odstaveného kolečka, mi přišla poněkud zvláštní.

Kamarád si tedy zapálil cigaretu a osvětlil mi celou situaci.

Jeho sousedi měli už poměrně dlouho dobu kočku. Bohužel aktivní život a stáří se na ní poněkud podepsalo a tedy byla skoro slepá, hluchá a poslední dobou i očividně zapomětlivá – nicméně držela se pořád statečně, takže formálně nebyl žádný důvod, proč by neměla v klidu dožít v prostředí, na které je zvyklá. Každopádně jednoho dne přišla i s novým přírůstkem, což nebyla ani tak záhada, jak se to stalo, ale spíš proč – a do toho se sousedé rozhodli, že budou renovovat, takže dočasně změnili svoji zahradu na staveniště. Na svět přišel tedy jen jeden kocourek, který byl už v době výroby něco, co by se dalo označit jako „poněkud jetej“ – slyšel sice lépe než matka, ale neviděl také skoro nic, což právě vyústilo ve zmiňovaný stav věcí. Takže když se kocourek probudil, a zjistil, že kočka není doma, rozhodl se jí hledat. Zahájil to sekvencí, že sletěl po držce z prvního patra, protože mu při pochodu znenadání došel balkon a když přistál na zahradě, započal pátrání. Takže zamňoukal, kočka odpověděla, a na to konto se tryskem rozběhl směrem, kde ji slyšel. Bohužel mu vždycky v cestě stála nějaké překážka, takže to do ní napálil v plném trysku, padl na záda a několik chvil byl k nepoužití. Kočka, která měla terén obšlápnutý přeci jen o něco lépe se vydala za ním, a situace se opakovala – tedy do té doby, než se sousedé s baterkou rozhodli tuhle biologickou verzi pinballu ukončit. Podle zvuku, který se vždy po nárazu ozval soudím, že by kocourka po půl roce mohli používat Uruk Hai jako beranidlo s podstatně lepším výsledkem, než předvedli posledně v Helmově žlebu.

Nicméně kočičí sprint mi připomněl předminulé vánoce, kdy se Evino bratr nás rozhodl pozvat na večeři. Krom faktu, že je to rybářský maniak, se s Janou rozhodli ke stávajícímu kocourovi pořídit ještě jednu peršanku, což jak asi víte je obzvláště chlupaté plemeno, které se rozmnožuje zásadně klonováním, neboť po vyčesání si ze zbylých chlupů lze poskládat další kočku, libovolného pohlaví. Byla to celkem divoká karta, nicméně to dopadlo celkem fajn, oba si padli docela do oka, takže panelákový byt se proměnil v jejich soukromé hřiště a tedy si člověk mohl svobodně zvolit, o kterou kočku , a z kterého kontinentu se přerazí dříve.

Netuším, na kolik je PT čtenář obeznámen s kočičí zábavou – ale jedna z hlavních (když nepočítám žrádlo a spánek) je samozřejmě hra na honěnou – tedy jedna kočka flákne druhou a začne utíkat, a když ji druhá dohoní, plácne tu první a situace se opakuje, tentokrát v opačném gardu.

Takže sedíme u večeře, nálada byla tradičně podobná počasí za oknem, jednak proto, že Jana ryby nenávidí a druhak proto, že Eva hned ze začátku večera prohlásila, že pokud jí některá z koček opět nazvrací do boty, prohodí Marcela (Evino bratr) skrze dvoumetrový vstupní vchod, což bylo od někoho velikosti zahradní ozdoby, celkem sebevědomé prohlášení. Osobně si myslím, že by to nebylo dost dobře technicky možné, spíš bych byl toho názoru, že by ho dokázala ve svém rozpoložení propasírovat klíčovou dírkou – nicméně jsem nechtěl rozdmýchávat už tak hutnou atmosféru, tedy jsem si svůj názor ponechal pro sebe.

Zasedli k večeři, obě kočky posedla hyperaktivita, takže se začaly honit po celém bytě, tedy po určité době Marcel chytnul nerva a vyletěl, že už toho má dost a že je půjde nějak zpacifikovat. Bohužel přišel právě ve fázi, kdy peršanka měla babu a jediné místo pro únik si zvolila nazdobený vánoční stromeček. Poměrně hbitě se vyšplhala skoro až ke hvězdičce po kmínku na vrchol, a pak vykoukla mezi větve, kde je její parťák na honěnou. Ten byl samozřejmě hned v závěsu, a další pohled peršanky narazil na Marcelův naštvaný obličej, který stál s rukama založenýma v bok hned za pomyslným bezpečím, v podobě jehličí. Peršanka okamžitě pochopila, že mají malér, takže sebou škubla dozadu a tím pádem sebou vzala skoro dvoumetrový , nazdobený vánoční stromek, který šel samozřejmě ihned k zemi.

To by bylo celkem ještě v pohodě, kdyby se obě kočky nesnažili v pádu nějak zachytit. Kocourovi to prošlo celkem v pohodě, vyletěl jako namydlený blesk a zmizel pod skříní, kdežto peršanka na tom byla o poznání hůře. Jak totiž letěla dolů, do srsti se jí zachytily všechny možné vánoční ozdobičky a jako bonus se jí nějak podařilo nějak si na ocas namotat ten svítící řetěz, který Marcel s pečlivostí sobě vlastní namotal tak na sichr, že by mu ze stromku nezdrhla ani Bílá velryba.

Nikdy jsem netušil, jakou má vyděšená kočka sílu v tahu – nicméně poté, co sestřelila Marcela vánočním stromkem, podrazila stůl i s večeří která se rozletěla po celé kuchyni, aby se pak stromek zaseknul o futra v předsíni, peršanka vyryla do podlahy šrámy, za které by se nemusel stydět ani Freddy Krueger, a jak sebou mlátila o stěny, zanechávala za sebou střepy z rozmlácených ozdobiček v takovém množství, že najednou z celého bytu bylo regulérní minové pole. Byl to trochu problém, protože na jedné straně máte běsnící kočku, kterou pronásleduje strom, a na straně druhé spoustu střepů a s vědomím, že jste naboso a musíte polapit do ručníku běsnícího démona, který je na hranici příčetnosti.

Trvalo přesně tři a půl pokusu, než se podařilo Marcelovi manévrem, za který by se nemusel stydět ani ostřílený hráč rugby, peršanku zamotat do ručníku, a tedy jako další krok odstranit veškeré skleněné střepy z podlahy. Musím na tomto místě konstatovat, že kočky na tohle mají skutečně strategické cítění, a kdyby rozmístění nástrah po Maginotově linii nechali na starosti kočkám, Němci by nejspíš neměli ani tu sebemenší šanci.

Nakonec se peršanka v boji s ručníkem vysílila natolik, že nám dovolila jí z kožichu vymotat to, co zbylo z ozdobiček a vánočního stromu, a k Janině nepokryté spokojenosti bylo k večeři jen víno – nicméně od té doby vím, že některé vánoční zvyky dodržovat, může být poněkud nebezpečné.

Poslání ?

Asi jen jedno. Otázka je, co je to vlastně přirozený výběr. Tak nějak si nejsem jistý, komu ta příroda vlastně drží palec a pokud jsou to kočky, je celkem klika, že Nás nechávají u sebe bydlet …

Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné – a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním „Sakra. A já u toho nebyl!“ a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě – celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.

V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu – takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu – což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem – a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.

Takže se pilo slavilo a hodně pilo – a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera – což je chlap jako hora – a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat – což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.

O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:

Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:

Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:

Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

„Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi.“

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.

Občas je docela zajímavé pozorovat, jak naše vlastní povahové rysy vstupují do oblastí, kde byste je normálně neočekávali, nebo v lepším případě se vyplíží ze stínů, a podkopnou Vám nohy ze zálohy. Tím chci říct, že ve většině mezilidských aktivit je kromě obsahu důležité ještě provedení, a v tom se odráží přístup především. Tedy zda se snažíte jít na věci s rozmyslem, nebo se naopak do všeho vrháte po hlavě, ať už jsou pak následky jakékoliv.

Teď nemám konkrétně na mysli Terezčino otce, který si dnes ráno při opuštění tramvaje přišlápl tkaničku, a hodil tygra mezi poklidně čekající pražany, což se nedalo jinak než okomentovat slovy, že podle mého názoru předvedl jedno z nejhorších veřejných vystoupení vůbec, a že by se na můj úsudek měl spolehnout, neboť jsem od fochu a za svého života jsem už ledasjakou šmíru viděl.

Spíše jsem dnes trochu uvažoval nad přístupem kolegy Hotlinera, a jeho celkem přímočarým přístupem ke zbytku civilizované populace. Totiž – začalo to poměrně nevinně kdy jsem se sešli ráno v kanceláři, abychom nějak zkoordinovali pracovní postupy a rozdělili si klienty na tento den. Já jsem to měl poměrně jednoduché, protože jsem měl strávit celý den nad úpravou jedné databáze, zatímco Terezčino otec si shromáždil materiály a prohlásil, že jde instalovat pokladnu do nějakého obřího nákupáku. A že se mu tam hrozně moc nechce, protože jsou tam hned dvě věci, které hluboce nenávidí. Odvětil jsem, že ho sice chápu, ale nemám mu v tomto konkrétním případě jak pomoci, protože na demoliční kouli nemám povolení , a zabíjet lidi je stále ještě z nějakého důvodu nelegální.

To zaslechl kolega hotliner a přispěl prohlášením, že svět je prostě nespravedlivej, protože když Miley Cyrus vyleze nahatá na bourací kladivo, je to hudba a umění, ale když udělá to samé on, je vožralej dobytek a měl by okamžitě opustit Hornbach. Terezčino otec na to prohlásil, že vzhledem k aktuálnímu počasí mu závidí jeho otužilost, že s jeho fyzičkou by mohl tak maximálně s Miley cvrnkat kuličky, a ani v tom případě si není jistý, zda by to pochopila úplně správně, sebral si notebook a odešel.

Takže jsem osaměl s kolegou Hotlinerem v kanceláři. Vypadal trochu nesvůj, a očividně se chtěl poradit o něčem, do čeho se mu nechtělo ani trochu. Kroutil se, jako kdyby měl na BudoFestu exhibičně předvádět Kung-Fu formu „Užovku pálí žáha“, takže jsem řekl, že jestli až se přestane stydět, a poví mi o co jde, že mu na konci pracovní směny koupím lízátko a za odměnu si může pustit před spaním Teletubbies.

Kolega se tedy posadil a s vážným výrazem se mne zeptal, co dělá s těma ženskejma špatně. Že tu Lenku pořád nemůže pustit z hlavy a že by rád věděl, co vlastně dělá divného, že ho nakonec každá odkopne.

Docela mne tím trochu zaskočil, protože i když v mém povolání nějaké analytické služby nabízíme, tohle mi přijde dost individuální, a těžko je v tomhle směru nějaká univerzální rada.

Víte – musím se přiznat, že v tomhle směru expert rozhodně nejsem. Popravdě řečeno, ohledně zaznamenání nějakých namlouvacích rituálů, nebo sváděcích signálů opačného pohlaví, jsem empatický asi jako motorová pila, a na co jsem vlastně sbalil Evu, je mi dodneška záhadou. Rád bych si myslel, že to byla moje invence, nicméně jsem si vytvořil pracovní teorii, že při Evině pragmatickém přístupu k financím si nejspíš spočítala, co by jí stály baterie, a tedy si mne pořídila jako ekologičtější a levnější variantu.

Podrbal jsem se tedy na hlavě a řekl, že je to těžké posoudit, neboť jsem ho v akci viděl všehovšudy dvakrát, a ani v jednom případě to nebyl žádnej šlágr. Kolega se mne optal, co mám na mysli a tedy jsem mu připomenul, jak se dvořil nějaké slečně na baru, na firemním večírku u klienta, chtěl ji uchvátit svoji muskulaturou, a že se značně podnapilý pokusil udělat na barovém pultu stojku, což vzápětí vyústilo v to, že ztratil rovnováhu, proletěl zrcadlem a poté i umakartovou stěnou do skladovacího prostoru, což mu vyneslo v konečné fázi nejen kocovinu, ale i úhradu hmotné škody, plus jako bonus, i pobyt na záchytce.

Kolega se ošil, pravil, že to byla výjimka, že se v Praze tehdy ještě aklimatizoval, a tedy že to nemohu považovat úplně za bernou minci. Odpověděl jsem, že i ten druhý případ u kterého jsem byl přítomen, mi taky nepřišel úplně šťastný, a i když to možná funguje v Ostravě, přeci jen zahájit seznamovací sekvenci větou „Jé, slečno, vy máte ale krásnýho psa, nechcete si zapíchat ?“ mi přijde na Prahu přeci jen trochu moc přímočaré, a že je až trestuhodné, jak málo lidí chodí venčit svoje psí miláčky bez pepřáku v kapse.

Kolega Hotliner se bránil s tím, že Border kolie té slečny byla vážně moc hezká, tedy se jí rozhodně snažil složit kompliment, a úplně nechápe, co vlastně udělal špatně.

Povzdychl jsem si a odpověděl, že asi vážně nebudu ten pravý, který by mu v těchto věcech měl radit, a ať se raději obrátí na slečnu recepční, protože jako žena mu může poskytnout daleko relevantnější informace. Kolega Hotliner tedy poděkoval, řekl že to zváží a odešel, zatím co já jsem si promnul unaveně čelo a věnoval se databázi.

Poslání ?

Asi snad jediné. Terezčino otec by na tom vystupování z MHD měl vážně zapracovat.

To co předvedl, bylo sice o dost akčnější, ale rozhodně to nevzbudí tolik emocí, než zvládne osamělý Ostravan, během jediné věty.

Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) – ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici – ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit – a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím – v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně – Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály – rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů – ani nevím pro co, nebo proti čemu – a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail – a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka – nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky – katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev „Benedikte! Stůůůůj!“ a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo …

Asi není žádným tajemstvím, že k nám domácí spotřebiče chovají špatně skrývanou nenávist. Svědčí to jednak o tom, že mají vlastní vědomí a ve většině případů se jen tak přetvařují a pak také o faktu, že když neustále někoho nutíte do něčeho, co se mu očividně nechce, využije každou příležitost, jak Vám to vrátit. V mojí domácnosti samozřejmě nemůže nic probíhat stadnardním způsobem, a tedy se k běžným potížím spotřebiče snaží dodat ještě nějakou přidanou hodnotu.

Příkladem bych uvedl, že většina praček je koncipována jako Richard Krajčo – tedy po zapnutí podivně poskakuje a rozumí tomu jenom ženy – moje pračka je nejspíš potomek kráčejícího rypadla a její toulky po prostoru začínají být už téměř legendární. Protože to o ní vím a koneckonců každému prospěje trocha zdravého pohybu, přihlašuji jí posledních pár let i do pochodu Praha – Prčice, což by na tom nebylo tak divné jako to, že se zpravidla umisťuje na čelních místech.

Evu má zase z nějakého důvodu v neoblibě můj sprchový kout, hází po ní svoje skleněné dveře, což je docela podivné, protože mě takové věci zatím nedělá. Musel jsem ji vyprošťovat celkem třikrát, což je mi sice záhadou, nicméně pohled na torzo ženy, zaklesnuté v prudkém souboji s běsnícím živlem, párou a sklo-kovovým rámem má trochu něco do sebe, a už celkem rozumím tomu, proč zrovna tímto způsobem koncipovali scény z Terminátora.

Pokud o tom přemýšlím seriózně, v podstatě jediné zařízení v mém bytě, které se mne zatím nepokusilo napadnout, je zrcadlo. Stejně mu ale moc nevěřím, protože ten týpek, co ho tam občas vídám je nějakej divnej a tedy si myslím, že je pouze otázkou času, co ti dva na mne vymyslí.

O tom, že se mne můj byt pokusil vyhodit do vzduchu, zastřelit tučňákem, či přizabít digestoří už jsem se tuším zmiňoval, a i když to jako profesionál dokážu ocenit, provedení přece jen trochu pokulhává a tedy je i zde stále co zlepšovat. Nicméně to vytrvale zkouší dál, jako se o to pokusil minulý pátek.

Když jsme ještě s Evou bydleli spolu, měli jsme v koupelně prastarou Karmu. Karma v tomto konkrétním případě nebyla taková ta věc, kterou mají buddhisté, aby se k sobě nechovali jako lidé, ale plynem ohřívaný průtokový ohřívač vody, nicméně jak se ukázalo, její tvůrci zřejmě věděli dobře, proč jí dali takové pojmenování. Karma byla letitá a časem začala dělat neplechu v tom smyslu, že zapomínala vypínat plyn, i když byla voda ohřátá na maximum, což bylo poněkud nepříjemné. Takže jednoho večera jsem slyšel zvuk, který jsem jednoznačně identifikoval jako zvracející kočku. Eva po sprše spala, tak jsem si řekl, že to půjdu uklidit, něž mi to prožere díru do mikiny, kterou si pro tento konkrétní případ ohleduplně vytáhla z prádelníku. Sebral jsem tedy mikinu, že jí půjdu nechat namočit, sklonil se nad vanou a pustil vodu. Ozval se zvuk, jako když natáhnete závěr útočné pušky AK-47, načež mi Karma proletěla nad hlavou, kde se odrazila ode zdi a při dopadu prorazila vanu. Tedy sem si povzdychl, šel zavřít vodu a plyn, které svobodně unikali do prostoru, vyslechl si od Evy poznámku a téma, co zase dělám a proč jí budím, když zrovna zabírala a šel jsem zhodnotit situaci.

Byla to docela šlupka, nicméně – co se stalo bylo celkem jasné. Eva po sprchování zapomněla plyn vypnout, takže se Karma tlakovala a tlakovala a když jsem pustil vodu, už to prostě nedala. Tedy jsme usoudili, že bude nejspíš lepší nápad pořídit bojler na elektřinu, protože nechat se usmrtit elektrickým proudem mi přišlo atraktivnější, než řešit rozraženou lebku.

Tedy koupelna šla do rekonstrukce a bojler, i když zezačátku pyskoval, nakonec sloužil celkem spolehlivě. Tedy až do pátku.

Když jsem se ráno vzbudil, tak nějak už jsem tušil, že všechno nebude úplně jak má. Nicméně ještě oblbený spánkem jsem se šel osprchovat, otevřel jsme dveře koupelny a opřela se do mne silou tsunami masa vody, která se podle mne musela shromažďovat celou noc. Všude po bytě okamžitě deset čísel mokra, a podle řevu, který se ozval po několika minutách mi bylo jasné, že jsem nejspíš slušně vyplavil i souseda pode mnou. Povzdychl jsem si a zavolal Evu, že se naše plány na víkend zřejmě ruší a začal hledat na netu instalatéry. Eva pravila, že jsem nemožnej a že jí lezu na nervy tím, že jí narušuji pravidelný sexuální život, švihla mi s telefonem a já si šel objednat nový bojler.

To se mi nakonec podařilo, a i když vzala za své komplet celá plovoucí podlaha, nakonec se mi podařilo povodeň udolat, instalatéry i nový bojler zaplatit a věci se pozvolna vracejí k normálu. Mohu si jen odškrtnout další fajfku v tom smyslu, že se mne můj byt pokusil i utopit, což doufám nebude zkoušet každý den.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno. Pokud máte byt, který po Vás cíleně nejde, buďte za to vděční. Možná sice trochu polevíte v ostražitosti, ale rozhodně Vás čeká o něco víc zdravého spánku.

Omlouvám se PT čtenářstvu za prodlení, nicméně když jsem po dvou týdnech konečně dorazil zpět do rodné hroudy ze zahraničí, sesypala se na mne kupa novinek a povinností, ze kterých obecně nejsem nadšený ani trochu.

Tak předně – vypadá to, že majitelé zvažují prodej firmy rusům. Pokud by to skutečně proběhlo, je to něco, co bych nerozdýchal a tím pádem bych se měl po očku poohlížet po jiném angažmá. Upřímně řečeno – když neberu v potaz kolektiv, práce je to mizerná a navíc špatně placená, díky zákonům Banánové republiky Česko je člověk pořád jednou nohou nohou v kriminále a druhou na psychiatrii, takže absolvovat tohle ještě pro východního bratra na hliněných nohou, bych vnímal jako něco hraničící s kolaborací a to prostě já nejsem ochotný.

Moc nepomáhá ani Eva, která mi předevčírem poslala svoji selfie v plavkách s komentářem, že už jsme se neviděli celou věčnost a pokud budu mít zájem, ať se zorientuji podle cedule Národního památkovéhu ústavu s popisem „Naposledy používáno v letech 1842 – 1868“.
Byl jsem přesvědčený, že cynismus je spíše moje parketa, nicméně chápu její postoj a i když bych rád vyhověl, časové dispozice mi zdravé úmysly poněkud kazí.

Zároveň s omluvou to zde opavdu musím zdemolovat na občasník, protože kriticky nestíhám a pokud se novinky ohledně prodeje firmy potvrdí, silně pochybuji, že to v budoucnu bude o něco lepší. Nicméně zatím to vypadá, že bych v příštím týdnu mohl mít konečně jeden večer čas, takže se pokusím zase nějaký článek připravit.

Cholerik