Naházeli jsme všechno potřebné vybavení do auta a já se věnoval předstartovní kontrole. V praxi to znamenalo zkontrolovat, zda mi někdo neukradl kola a volant, protože to je asi tak maximum, co jsem schopný ohledně auta zjistit. Vytáhl jsem mobil, nastavil na něm navigaci – i když jsem si to matně pamatoval, přeci jen jsem v dané destinaci nebyl už nějaký ten rok a města, podobně jako lidé, mají sklony k nepříjemným překvapením pokud je nemáte stále nenápadně pod dozorem.

Navigace chvíli zvažovala můj požadavek, a pak se rozhodla, že nás pošle přes jižní spojku. V tuto denní dobu jsem to považoval za hodně pitomý nápad a tedy jsem to vzal po dálnici, abych se za Prahou napojil na jinou cestu, kterou mi předtím nabídl Google. Navigaci se to vůbec nelíbilo a všemožně se mne snažila přimět k tomu, abych se otočil a zapojil se do fronty na jižní spojce, což osobně považuji za ekvivalent pátečního nákupu v Lídlu. Všude kolem Vás se vyskytují lidé, kteří Vám za normálních okolností nevadí, ale momentálně byste je nejraději zabili nějakým hodně kreativním a brutálním způsobem.

Navigace byla velmi otravná, neustále na mne mluvila, mluvilo na mne i rádio a mluvila na mne i Eva ve snaze mne nějak rozveselit. Po půl hodině jízdy po ucpané Praze za těchto okolností jsme byl mentálně odhodlán spáchat rituální sebevraždu a nedošlo k tomu jenom proto, že bych musel zastavit a navigace by to zase musela přepočítávat. Zatnul jsem zuby, vypnul rádio a tvrdohlavě se drže své trasy. Navigace konečně pochopila, že nás na jižní spojku prostě nedostane, akceptovala fakt, že jedeme jinudy, urazila se a na 22 kilometrů se mnou nemluvila. Jel jsem tedy normálně podle cedulí, navigace to namíchnutě vzala na vědomí a protože pochopila, že tohle neokecá, začala mi ukazovat cestu.

Je zvláštní, jak jsou přístroje mstivé, když není po jejich. Takže první věc, co jsem od své uražené navigace slyšel po půl hodině byla informace, že jsme minuli ten správný sjezd a že se tedy máme vrátit. Neodpustila si jízlivý tón, nicméně jsem se tentokrát nehádal a na místo obvyklého „drž hubu“ jsem uposlechl, což navigace pochopila jako smířlivé gesto.

Cesta dál pak probíhala v rámci možností normálně, až jsme dorazili do města, kde se akce konala. Navigace se opět zapojila do rozhovoru a naváděla mne do určené ulice. Naivně jsem předpokládal, že mi bylo odpuštěno a tím pádem na mne můj telefon přestal mít pifku. Omyl.

Navigace mne promotala městem a nasměrovala do příslušné ulice. Tu jsem si matně pamatoval, nicméně navigace mi tvrdila, že to je ještě tři kilometry. Zpitoměl jsem a uposlechl, místo toho abych se řídil zdravým rozumem. Navigace se mnou měla nevyřízené účty, takže mne vzala ještě dvakrát kolem bloku, pak na kruhový objezd, kde mne otočila o 180 stupňů a dovedla mne do té samé ulice, ovšem z druhé strany. Pak vítězoslavně prohlásila, že jsme dorazili na místo určení a sama se vypla. Docela jsem na to koukal, protože to jasně bylo gesto, jako když po prudké hádce někdo za sebou prudce práskne dveřmi kanceláře.

Rozhodl jsem se dál už přístroj nedráždit, zaparkovali jsme auto a šli jsme se přihlásit k registraci. Dostali jsme camrátko (to je taková věc, co si pověsíte na krk, aby se vědělo, že patříte k těm pomatencům, co se zítra celé odpoledne budou válet v blátě), zaparkovali na místě pro účinkující a připravili auto k přespání.

Protože už se setmělo, koupili jsme si medovinu, koukali na hvězdy, nezávazně tlachali s ostatními, vdechovali vůni ohňů a užívali si klidu volné přírody – prostě všechno, co předchází tomu, než se na sebe s řevem vrhne pět stovek maniaků s úmyslem se navzájem pozabíjet.

Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekali povinnosti v podobě průvodu a pak samotné bitvy – a ani jedno se nesmělo rozhodně podcenit.

Nejsem zastáncem teorie, že policie celkem nic nedělá. Naopak jsem byl několikrát u toho, že policie projevuje víc aktivity, než je třeba, a o tomhle bude i dnešní příspěvek. Shodou okolností se to celé odehrálo ve stejné budově, jako v minulém článku, jen v o něco jiných patrech budovy. Jako vše, to začalo úplně nevinně.

Byl jsem objednán do zmíněné budovy, abych provedl technický zásah. Ekonomický systém, který spravuji, sice nebyl tím stěžejním, nicméně část firmy z něj odesílala data do toho hlavního systému a tedy bylo potřeba mých služeb, aby si oba systémy porozuměly. V objednávce bylo zřetelně uvedeno, abych se dostavil hned brzy ráno, protože úderem jedenácté bude probíhat požární cvičení a evakuace celé budovy, a tedy bude na dobu neurčitou odstavena elektřina.

A že bych to tedy měl stihnout udělat dříve, než se tak stane.

Není to nic překvapivého, tato cvičení probíhají dva až třikrát do roka, a mají docela reálný smysl. Jak jsem předeslal v minulém článku, budova je jedno velké skleníkové peklo, a v případě, že by se nějaký pomatenec s garderobou z dynamitu rozhodl, že si nedokáže sehnat ženskou jinak, než třeskutým způsobem, je třeba vyzkoušet, zda vše funguje jak má. Správa budovy je však v tomhle případě vstřícná ajťákům a hlásí jim to s předstihem, aby nikdo nepřišel o důležitá data.

Tedy jsem dorazil brzo ráno a v kooperaci s místním IT oddělením se pustil do práce. Podařilo se to dokončit včas, takže krátce před jedenáctou jsme vše vyzkoušeli, IT oddělení konstatovalo, že je vše v pořádku, a rozhodlo se odejít na oběd. Nabídli mi, abych šel také, nicméně jsem měl na odpoledne další práci, takže jsem byl nucen odmítnout. Ajťáci tedy zmizeli pryč, já vyplňoval formuláře a čekal na sekretářku, aby mi je ozdobila razítkem, podle známého pravidla, že čím víc razítko, tím víc papír.

Podle mých hodinek mělo požární cvičení každou chvíli vypuknout, takže když se ozvaly sirény a dusot těžkých bot, překvapený jsem nebyl. To mi vydrželo až do chvíle, kdy jsem zjistil, že nejde o zásah požární, ale policejní.

Po prostoru firmy pobíhala celá řada okuklenců ve vestách s nápisem policie, a s MP5 samopaly v rukou. Docela je obdivuji, za ty lyžařské masky v tomhle počasí, ale asi každé povolání v sobě nese nějaká negativa. Obsadili jediný přístup k výtahům, aby z patra nikdo nemohl odejít, a také požární schodiště pro případ, že by nějaký ozbrojený terorista považoval za logické vydupat dvacet pater do výšky a napadnout je kalachem ze zálohy. Nato vnikli do kanceláře výkonného ředitele, dali mu klepeta a odvedli ho do zasedačky.

Zakuklenci u vchodu poté dostali rozkaz, že nesmí naprosto nikoho pustit z patra pryč, dokud policejní akce neskončí, jeden s policistů v civilu mával nějakým lejstrem na majitele firmy, který vypadal, že ho každou chvíli začne škrtit, houf místních právníků se ho snažili udržet v bezpečné vzdálenosti , já jsem si v tichosti sbalil papíry a čekal jsem, co se bude dít dál.

V tom okamžiku ke mne přistoupil jiný policista v civilu, a prohlásil „Vy jste od počítačů.“

Vynechal Dobrý den, promiňte i otazník na konci věty, tedy jsem reagoval jediným možným způsobem – prohlédl jsem si pečlivě kalhoty a otázal se ho „kde ?“

Policista prohlásil, ať si laskavě přestanu dělat šoufky a zda jsem ajťák. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl tuto informaci zatajovat a řekl jsem tedy, že ano. Policista na mne tasil služební průkaz, zatřepal mi před očima nějakým dalším lejstrem a řekl, že půjdu s ním, protože mi zabavuje z moci úřední server.

To ve mě vzbudilo zvědavost a dotázal jsem se, jak že to přesně hodlá udělat, protože můj server se nenachází v téhle budově, a dokonce ani v tomto městě.

Policista se zarazil a dotázal se mne, zda jsem z místního IT oddělení, načež jsem mu odvětil, že nikoliv, osvětlil jsem mu, že jsem servisní technik z úplně jiné firmy a že jsem tu byl za prací. Policista se nakvašeně zeptal, proč tedy mařím vyšetřování. Odpověděl jsem, že nic takového nedělám, že na pitomé otázky dávám rozumné odpovědi pouze za příplatek, a že už teď mi dluží 360 korun. Policista koulel očima a abych nabídl smířlivé gesto, řekl jsem, že místní IT jsou na obědě, ale že mám na ně telefon a tedy je zkusím zavolat. Policista se trochu uklidnil a celkem slušně mne o to požádal, takže jsem bafnul mobil a vytočil příslušné číslo.

Poté, co jsem šéfa místního IT obeznámil se situací a s požadavkem na jejich návrat, slyšel jsem na druhé straně bolestivé zaúpění, a následně jak zmíněný ajťák urychleně maže pomocí druhého mobilu na dálku z firemního serveru léty nashromážděnou sbírku porna, ve velmi vysokém rozlišení. Nicméně řekl, že za chvíli jsou tam, což jsem sdělil také policistovi před sebou. Pak jsem zavolal ještě k nám na recepci, ať mi další schůzky přesunou na nějaký jiný termín, protože jsem pod policejní kuratelou a netuším, kdy je celá tahle pitomost dočasnou basou pro všechny zúčastněné přestane bavit. Poté jsem požádal sekretářku o kávu, posadil se v recepci a sledoval průběh dalších událostí.

Neumím posoudit, na kolik byla akce profesionálně zvládnutá, protože jsem u něčeho takového byl poprvé a tedy nemám srovnání. Nicméně policie poté, co zajistila neprodyšně patra 20 a 21, kde bylo vedení a střední management, zjistili, že firma má ještě účetní oddělení, které je o dvě patra výš. K tomuto poznání přišli zhruba po dvou hodinách, což při vyšetřování hospodářské kriminality je docela tristní. Za další hodinu pak zjistili, že firma má ještě kanceláře v pátém a šestém patře – ale to se rozhodli vytěsnit, protože jim došli zakuklenci.

Nicméně ve chvíli, kdy místní IT odešli předat server ekonomického systému (což sice zní krásně, nicméně data v něm byla kompletně kryptovaná proti případnému útoku), rozeřval se požární alarm, zhasla všechna světla, rozblikaly se takové ty červené bodovky a vypukl dusot na všech podlažích, protože požární cvičení započalo. Policisty to docela rozhodilo, protože něco podobného nečekali, nicméně sevřeli pevně samopaly a poslušní rozkazu vyčkávali věcí příštích.

Ty dorazili v podobě hasičů asi za dvacet minut, dotázali se, cože tu všichni blbnou a proč čtyři patra plná lidí ještě nejsou z budovy venku. Velitel policejního zásahu nastoupil na požárníky, oznámil jim, že nikdo nikam nepůjde, dokud policejní zásah neskončí a dál o tom odmítá vést diskuzi. Hasiči toto sdělili veliteli svého zásahu a ten jim řekl, že nevadí, ať pokračují podle plánu.

Požárníci tedy pokrčili rameny a dotázali se, zda mohu dovnitř. Policista jim řekl, že proti tomu nic nenamítá, a ať si klidně poslouží.

Problém se vyskytl v momentě, kdy hasiči prošmejdili a překontrolovali co měli a chtěli z patra odejít. Zakuklenec se samopalem jim sdělil, že nikam nejdou a přikázal, ať odloží vysílačky na pult recepce. Hasiči po krátké debatě nakonec učinili požadované a s vědomím, že hasící přístroj a hadice nemá takovou kadenci jako MP5 se posadili kolem mne.

Pikantní na celé situaci byl fakt, že se zhruba to samé odehrálo ještě dvakrát, než si velitel požárního zásahu všiml, že mu záhadným způsobem mizí posádka. Poté, když mu zřejmě někdo objasnil příčinu, vyrazil seřvat policii osobně, s tím, že na podobné pitomosti nemá čas a s požadavkem, ať všechny zajaté hasiče okamžitě propustí na svobodu.

Velitel policejního zásahu byl však drsňák, zavřel do patra i velitele hasičů a skutečně vydal rozkaz k volnému odchodu až teprve v momentě, kdy měl server, data a výkonného ředitele v klepetech komplet naložené v policejních dodávkách černé barvy.

Nevím, jaké si mám vzít z této příhody poučení. Snad jediné, co mne napadá je to, že bych asi raději žil ve státě hasičském, než policejním. Možná by měli požárníci sem tam nafasovat také nějaký ten samopal.

Poslední dobou nejsem nějak úplně vrlej, kolegové různě napřeskáčku nemocní a zase se chaoticky snaží zapojovat do činnosti firmy, takže mám chvílema pocit, že fakt, že se do mne zatím nezahlodnul ještě nějaký bacil, není ani tak výsledkem pravidelného pohybu, jako spíš nějaký druh trestu. Pravdou je, že mi k mojí momentální náladě také nejspíš moc nepřispívají Eviny neobratné pokusy mne vytáhnout někam do hospody, nebo do baru. Činí tak pomocí e-mailu, což vzhledem k tomu, že má slušnou kolekci jabkokrámů působí docela schizofrenicky, neboť jsem přesvědčený, že poslat SMS, nebo zavolat je výrazně jednodušší a to i v případě, že jde o tak banální věc jako nalít si do hlavy pár piv a nějaký ten panák. Dost dobře netuším o co jí přesně jde, a je mi jasné, že v tom Jim Beam asi nehraje celkem žádnou zásadní roli – už jen z toho důvodů, že Eva prakticky nepije. Nicméně jsem si skoro jistý, že tímhle způsobem se cosi jako pokus o smíření provozovat nemá. A to i přesto, že jsem hluboce přesvědčený o tom, že každý člověk má nezadatelné právo na to, aby se občas choval jako naprostý pitomec. Vím to podle sebe, na tohle má právo prostě každý, protože to vnímám jako lidskou přirozenost, zabránit tomu nelze a tedy v tom v zásadě nespatřuji nic špatného, pokud si to člověk sám sobě dokáže připustit. Nicméně Eva v tomhle směru má zřetelně jisté rezervy a soudím, že rozhodně není na mojí maličkosti, abych jí nějakým způsobem usnadňoval její duševní pochody.

Tak přesně v takovéhle náladě mne zastihl dnešní den a to se to celé teprve mělo rozjet. Když jsem přišel do kanceláře, bylo mi oznámeno, že mám vyrazit za jedním hodně problémovým klientem mimo Prahu, protože kolega který to měl na hrbu se hodil okamžitě marod, když zjistil o koho jde. Popravdě řečeno, docela mne tím nasral, protože zdrhnout z bojiště ještě než něco vypukne, je sice dnes z nějakého důvodu velice populární, nicméně mě osobně to nikdy moc konstruktivní nepřišlo.

Nejspíš jsem byl zrovna v práci, což byla zřetelně jediná kvalifikace, kterou jsem potřeboval.

Ten klient je pro mne osobně stejně docela záhada – nejspíš se neumím úplně vžít do myšlení někoho, kdo dlouhodobě používá nějaký informační systém, přestože mu neustále leze něčím na nervy. Teda – ne, že bych nebyl hodnej kluk, ale zase nejsem Ferda mravenec , a tedy jsem nepřišel na jediný důvod, proč bych měl slíznout průšvih za někoho jiného zrovna já. Nic sem o tom nevěděl, ale než jsem stačil něco namítnout, už zase naklusal šéf s novinkou, že máme nového kolegu. A tedy že pojede se mnou, aby viděl na vlastní oči, jak bude vypadat naprosté tápání ve tmě v praxi. Nový kolega se mi sice přátelsky představil, nicméně v mém momentálním rozpoložení by mne nejspíš namíchla i čerstvě narozená Panda, takže jsem řekl, že ho vítám na palubě, že pevně doufám, že má zdravotní pojištění, sepsanou poslední vůli, zamluvenou nějakou fešnou rakev, a že se za pět minut potkáme u firemního auta. Šéf na to koukal docela překvapeně, protože takové stavy opravdu nemám moc často, nebo alespoň je nedávám najevo, nicméně to nijak nekomentoval, já si sbalil vše potřebné a s vědomím, že se chystáme na výpravu do očistce na samém pokraji pomyslného Pekla, jsem šel do garáže.

Procpávali jsme se narvaným pražským provozem, já jsem byl celkem bez nálady, takže jsem mlčel a věnoval se řízení , a nový kolega ticho klidně sdílel. Zůstali jsme trčet u nějakého přechodu se světly, kde se před naším vozem pokoušel přejít ulici nějaký hodně sešlý geront s již zmíněným pohonem 4×4. Šel opravdu velice, velice pomalu, což mu samozřejmě nelze nikterak mít za zlé, když kolega po chvíli pozorování jeho snahy ukázal prstem na sebe, pak na geronta a pravil „Ich Petr, du chodec.“ načež se opět zahalil do ticha.

Z kolegova prohlášení jsem pochopil, že patrně nebude úplně suchar, takže pokud ho neodradí výše platu, myslím, že mezi nás, ostatní psychopaty docela dobře zapadne.

Vyjeli jsme z Prahy, a ponořili jsme se do naprosto šílené mlhy, která na nás padla s razancí cisterny cementu. Musel jsem jet krokem, bylo vidět sotva pár metrů dopředu, což vzhledem k serpentýnám a rozbité cestě nebyl zrovna žádnej šlágr. Asi po čtvrt hodině jízdy jsem se tedy dotázal kolegy, zda by se mu nechtělo zapálit pochodeň a jít před autem, abych věděl, jestli je tam ještě pořád silnice, protože bych nerad, aby nám nějaký nadšený obránce Avalonu prostřelil šípem pneumatiku. Kolega prohlásil, že tohle ještě nic není, že u něj ve vesnici byla ráno taková mlha, že musel vyjít ven otočit psa, protože mu místo na ulici štěkal na barák. Kolega se mne následně dotázal, zda jsem z Prahy. Na to jsem odvětil, že ano, nicméně že mám v plánu se na stará kolena odstěhovat do Jižní Koreje. Kolegu to zarazilo a zeptal se mne proč, takže jsem mu sdělil, že jihokorejská jména mi zní, jako když Kevin Costner zakopne, a následně sletí hlavou napřed dolů po Nuselských schodech, a tedy by mi poznávání nových lidí působilo trvale dobrou náladu.

Naštěstí jsme se pak z mlhy vymotali, přijeli za klientem, který měl svoji firmu situovanou v nějakém opravdu rustikálním zemědělském objektu. Nechyběla tam stodola plná zahradnických a zemědělských nástrojů, od srpu až po traktor z padesátých let, kdežto kanceláře měl situované ve dvou budovách, rozdělených dvorem a alejí stromů. Majitel firmy byl naštěstí na dovolené, takže nás přišel přivítat jen místní ajťák, který vypadal poněkud nervózně a ustaraně. Zaujal mne hned na první pohled, protože měl tak ustupující čelo, že mu končilo nejspíš až někde u Břeclavi a přesto že byla teplota někde kolem nuly, přišel v kroxách bez ponožek.

Místní IT kapacita byl však docela v pohodě, takže po krátké domluvě se můj kolega vrhnul na instalaci klientů, kdežto mne si bosá hlava odvedla do serverovny. Po vstoupení do místnosti, jsem si obhlédl místní počítačový park, opřel se o stěnu a zhluboka se zamyslel. Počítače totiž byly tak letité, že museli znát Bruncvíka ještě jako páže a tedy nebylo divu, že náš sytém mohl mít ve funkčnosti jisté potíže. AJťák zřetelně vytušil, co se mi honí hlavou, a dotázal se, zda jsem v pořádku. Zeptal jsem se tedy, zda mají ve vesnici katolického kněze, protože v exorcismu zas tak dobrý nejsem, a jestli máme na tomhle nový update rozchodit, tak tu Boží podporu budeme kurva potřebovat. Dále jsem se dotázal, zda tyhle stroje již běží na elektřinu, nebo je nahazují pomocí mlýnského náhonu klikou z bukovýho dřeva. Ajťák se tvářil docela provinile, nicméně připustil, že majitel firmy je poměrně spořivý a tedy to flikuje jak to jen je možné.

Víte, obvykle takový přístup ke klientům neprovozuji, nicméně v téhle náladě a vzhledem k okolnostem jsem si prostě komentář nemohl odpustit. Každopádně jsem si povzdychl, pustil se do práce a po nějaké době, kdy v podstatě každá moje činnost byla doprovázena nějakou tichou nadávkou – protože to bylo sflikované opravdu příšerně jak ze strany hardware, tak software jsem stroje donutil dělat co chci a zbývalo jen přetáhnout databáze. Tedy jsem to spustil a protože mi bylo jasné, že to bude hodně dlouho trvat, zeptal jsem se místního ajťáka, zda bychom si někde nemohli dát cigáro, než se databáze překlopí. Místní ajťák souhlasil, sebrali jsme bundy a mojeho kolegu, a šli si zapálit. Kolega se s ajťákem snažil o společenskou konverzaci, kdežto já jsem mlčel a pozoroval hrábě, háky a podobné předhusitské nástroje, visící z trámoví stodoly. Po jisté době mi to však nedalo a musel jsem zkonstatovat, že tady mají vážně pěknou kosu. Ajťák připustil, že je opravdu trochu zima, načež jsem odhodil vajgl, ukázal jsem na zemědělský nástroj, který visel na háku ve stěně stodoly, pravil jsem, že jsem měl na mysli tuhle a že se jdu podívat, jak to pokračuje.

Zbytek už proběhl bez potíží, vyplnili jsme papíry a vyrazili s kolegou směr Praha.

Jediné, co lze ze dnešních událostí odvodit je fakt, že pokud jste první den v práci, nejspíš byste neměli mít za supervizora někoho, s kým se Eva pokouší navázat komunikaci.

Asi bych se shodl s většinou z Vás, že pondělí bývá ten nejhorší den z celého týdne. Pokud se něco děje v pondělí, zpravidla to nebývá nikdy nic dobrého, své o tom ví i kocour Garfield, a určitě není náhodou, že během pondělka se většinou lidé rozhodnou radikálně dát svému životu nový směr.

Tohle pondělí nebylo vyjímkou a jako obvykle to začalo už od božího rána, které mi spolehlivě stihlo otrávit celý den. Tedy ne, že by se dělo něco až tak neobvyklého. Na pondělí jsem si naplánoval nějaké papírováni, protože to mne na mojí práci baví ze všeho nejméně a to do takové míry, že mne to nebaví vůbec. Takže jsem s povzdechem začal tahat šanony, vyplňovat různé formuláře a statistiky, když mi do toho přišel email od Evy. Docela mne to překvapilo, protože jsem celou věc považoval za uzavřenou, a tedy jsem tak nějak předpokládal, že půjde něco technického – jako například, kdy se staví pro zbytek svých věcí. Nicméně mne Eva v emailu informovala, že už je sice v Čechách, nicméně na mne nebude mít čas až do konce listopadu – a to bylo vše. Celkem užitečně mi to otrávilo zbytek dne, protože ať jsem si představoval cokoliv, tohle jsem moc nepochopil a popravdě nad obsahem sdělení vlastně dumám doteď.

Dlužno ocenit Evinu důslednost, protože si skutečně od srpna čas neudělala, takže rozhodně neplácá do větru a tedy jejím prohlášením se dá přisoudit jistá váha. Každopádně jsem pocítil potřebu přijít na trochu jiné myšlenky, než jsou záhadné vzkazy a statistická agenda, a řekl jsem si, že se podívám na nějaké zprávy.

Víte, já zprávy moc nesleduji. Většinou se stejně nedočtu nic, co by mne nějak potěšilo a na to, abych se cítil otráveně, mi bohatě postačuje reklama v televizi. V tomhle případě jsem ovšem nestačil zírat, protože mi přišlo, že nejspíš bydlím v jiném vesmíru, než všichni ostatní.

Takže co jsem se během dopoledne všechno dozvěděl.

Tak předně Andělína má zaděláno na průser poněkud většího kalibru, a trochu už to nestíhá cenzurovat. Osobně si nemyslím, že tohle všechno pořádá z dobroty duše, či naivity, protože tak pitomej, nemůže být prostě nikdo. Pokud byl záměr celou zemi sjednotit, tak klobouk dolů, protože to rozhodně vzala za správný konec. Četl jsem hodně úvah na téma nalákání elit z třetího světa do Evropy – což se tedy rozhodně povedlo – nicméně s tím importem inteligence to nebude zase až tak slavné, protože mám dojem, že to v drtivé většině jsou chytřejší i kvasinky.

Nechci celou věc nijak bagatelizovat, ale mám silný dojem, že v tomto případě jde o prostý zákon akce a reakce a zejména reakce na sebe patrně nenechá dlouho čekat. Jedinou otázkou v tomto případě zůstává, zda ne jestli – ale kdy se bude ozývat palba z obou stran hranice, protože silně pochybuji, že k podobným „přehmatům“ nebude docházet i v budoucnu. Poslední kapkou do emigrantského kýblu splašek byl tento článek, po kterém se mi udělalo natolik nevolno, že mi vydrželo papírování, jako ta lepší alternativa, další hodinu a půl.

Když jsem se poněkud zotavil a našel odvahu na další zprávy, přihrál mi kolega následující článek. Myslím, že paní z Anglie určitě nebude nominována na matku roku a bohužel je živým důkazem toho, že důsledná ideologie vám dokáže vypatlat mozek důkladněji, než vykouření půl kila hašiše.

Poněkud otřesen jsem se vrhnul na domácí zprávy a moje důvěra ve státní aparát obdržela další torpédo, do mého již tak málo valného mínění ohledně justice a zákonodárců. Nejprve jsem se dozvěděl, že se Ministerstvo financí rozhodlo potrestat i vozíčkáře, protože mají podle všeho peněz na rozhazování a kdyby tak neučinilo, chudáci z neZiskovek by mohli psychicky strádat. Následně jsem se dozvěděl, že když někomu něco rozmlátíte na kaši, je to v podstatě v poho a nejenom, že se Vám nic nestane, ale v případě, že jste cikán, nebo afričan, patrně za to v budoucnosti ještě obdržíte i Řád Bílého lva. Ale co mne naprosto dorazilo, byl závěr policejních profesionálů ohledně tohoto případu. Nevím, byl bych docela rád, aby si napříště dělali prdel z plastelíny a ne ze mě, protože tohle už mi přišlo hodně přes čáru. Sice jsem o podobně rafinovaných sebevraždách už slyšel, ale vždy se jednalo o velmi rafinované sebevraždy z řad romské komunity a většinou se také nalezl očitý svědek, kterému se cikán na jeho nůž, naprosto bez příčiny, několikrát a opakovaně vrhnul sám.

Pondělky prostě nestojí za nic a myslím, že zprávy, které mne ten den potkaly tomuto duchu plně odpovídají. Jediné, co jsem shledal ten den alespoň trochu zajímavým byl tento článek, ale to nechám na laskavém čtenáři, aby si utvořil svůj úsudek sám.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Dnešek byl docela unikátní, protože se staly hned dvě věci, které bych rád zpracoval podrobněji.

Vrhnu se hned do té první, protože mi to přijde natolik bizarní, že jsem přesvědčený, že něco podobného se může stát pouze v tomhle státě.

Jel jsem od klienta, když jsem v metru potkal jednoho známého. Tedy jsem mu zaklepal na rameno, abychom si společně ukrátili cestu hovorem. Bylo dost zvláštní, že se už v půl desáté ráno tvářil víc namíchnutě, než pět kilo těsta na chleba, a bylo to o to divnější, protože znám jen velice málo lidí, kteří by byli bez aplikované chemie více v pohodě, než on.

Tedy mne to zaujalo a dotázal jsem se, cože se mu přihodilo.

Známý odvětil, že jede zaplatit poměrně značnou pokutu za napadení veřejného činitele, a následně mi vylíčil, jak že k tomu vlastně přišel.

Pokusím se celý příběh převyprávět pokud možno nezaujatě, protože už vůbec samotný fakt, že se tohle může přihodit, stojí docela za to. Můj známý v tom figuroval pouze v druhé části, nicméně o průběhy části první existují záznamy v podobě protokolární výpovědí samotných protagonistů.

Co se tedy stalo.

Můj známý pracuje jako údržbář jedné administrativní budovy v centru Prahy. Je to jeden z těch hnusných skleníků, kde by se v zimě i eskymákovi při zatáčce zlomil pes, a v létě můžete grilovat rovnou na monitoru, pokud jste tedy na příchuť tekoucího plastu fanda. Každopádně je to sídlo mnoha důležitých kravaťáků, a tedy i já do oné budovy čas od času zavítám.

Protože je to z nějakého důvodu považováno za důležitou zónu, z tamního útvaru Městské policie je tam pravidelně vysílána na obchůzku hlídka, aby v případě výskytu nějakého méněcenného vzorku lidské populace mohli něco Zpomáhat a Zchránit, a tím pádem oko obchodníka by neurážel pohled na někoho, kdo neumí krást v podobně vysokých cifrách, jako oni.

Takže v onen parný den byla na pochůzku vyslána hlídka ve složení – řekněme – Karel a Pepa. Oba měšťáci byli superdůležití, dokonce víc než obvykle, protože ten den se fasovaly na pendrekárně nové pepřáky s vyšší kapacitou.

Nejspíš to bude asi reakce na zvýšenou #přijímací aktivitou, nebo případně tu nepřijímající, podle toho, co momentálně Brusel nařídí jako víc humanitární.

Nicméně duo černých duší si razilo cestu po přiděleném rajónu, pekli se ve vlastní šťávě důkladněji, než muslim na prasečích hodech a tedy pocítili potřebu si trochu oddechnout. Schovali se tedy do stínu v zákoutí velké budovy, aby setřeli pot z pleše a nabrali nových sil. Dali si po cigaretě a s vědomím, že tam nikdo nepáchne ani nohou, protože údržba je na obědě, začali rozvíjet teorie. Po chvilce vzájemné debaty dospěli k závěru, že staré pepřáky znají, ale s touhle novinkou ještě pořádně obeznámeni nejsou. A že by asi nebylo od věci zjistit, jak to vlastně vůbec funguje, chutná a jaký to má účinek. Poté dospěli k závěru, že to prověří asi jako antibiotika, aby byli nějak připraveni v případě, že by zafoukal vítr neschváleným směrem.

Tedy pendrek Pepa tasil pepřák, že cákne trochu do vzduchu a pendrek Karel, že do toho strčí hlavu a uvidí, co to s ním udělá.

Protože to byli oba muži činu, jali se přejít od teorie k praxi. Tedy jeden nacákal pepřák do prostoru a druhý zatajil dech a – nic. Zkoušeli to asi pět minut, s naprosto negativním výsledkem. Ani jeden z pendreků nezaznamenal žádnou změnu, takže oba zkonstatovali, že jde o nekvalitní výrobek, ať do prostoru nacákají pepře, kolik chtějí. Poté dospěli k závěru, že možná to funguje, ale oni dva jsou prostě už na tohle odolní a tedy je to vlastně v pořádku.

Jejich dobrý pocit z nově nabyté zkušenosti přerušil řev a dupot kravaťáků, v různém stádiu opuchlosti a dušení, kteří se všemožně snažili z budovy uniknout, protože ti dva experti prováděli svoje pokusy přímo u sání centrálního rozvodu klimatizace.

Tehdy do celého příběhu vstupuje můj známý, který byl vyslán zjistit příčinu toho, proč je celý barák zaplynovaný lépe, než umývárka z Auschwitzu, a zda -li tomto směru hrozí nějaké další nebezpečí.

Tedy vstoupil přesně ve chvíli, kdy policejní profesionálové, mírně zkoprnění řevem prchajícího davu, se počali dohadovat, co že se to vlastně děje. Když se podíval na prázdné pepřáky v jejich rukou, bylo mu okamžitě jasné, která bije. Dotázal se jich na duševní zdraví, a pak se zeptal, zda mají představu, kolik bude stát zprovoznění klimatizace a vyčištění celé budovy. Poté projevil víru v jejich bankovní konta, a sdělil jim, že tohle platit správa budovy nehodlá ani náhodou, nehledě na fakt, že určitě někdo bude správce žalovat minimálně za ušlý zisk.

Měšťáci poměrně správně pochopili, že z toho kouká průšvih jako vrata od hangáru a začali se zuřivě dohadovat, jak se z nastalé situace dostat.

V tomto případě jejich myšlenkový pochod pouze dovozuji na základě toho, co se pak skutečně stalo.

Měšťáci totiž odhodili pepřáky, vytáhli obušky a prohlásili, že známý je zatčen a pokud bude klást odpor při zatýkání , použijí umírňovacích prostředků.

Byla to zároveň poslední pitomost, kterou ten den udělali.

Známý sice není nijak vysoký, ale je to bývalý paragán, od rameni k rameni deset minut vostrý chůze, celý život je zvyklý něco stavět, nebo stěhovat a v případě, že by na něj z nějakého důvodu zaútočil grizzly, byla by patrně výsledkem jen čerstvá kožešina nad krbem.

Tedy policejní profesionálové se pokusili uplatnit svůj výcvik a umírňovací prostředky, nejspíš aby přítomného svědka přesvědčili o krátkodobém výpadku zraku. Můj známý se však zachoval naprosto necitlivě k jejich taktice, ztřískal je na jednu hromadu a přestal až ve chvíli, kdy kromě sténání a ležení na asfaltu nejevili jiné známky umírňovacího procesu.

Poté se částečně uklidnil, zavolal sanitku a policii, pro změnu státní, aby jim vylíčil pravdivě sled událostí.

Podle mne byl myšlenkový pochod Pepy a Karla následující: Pokusili se ze známého udělat cosi jako obětního beránka – buď doufali, že ho zatčením vystraší a tedy o tom, co se jim povedlo pomlčí, nebo v druhém případě ho přemohou silou a počtem, což by mohlo vysvětlit i použití pepřového spreje. Kdyby neměli tu smůlu, že narazili na tohoto konkrétního člověka, odhaduji, že by jim to dokonce i v pohodě prošlo – protože přeci jen svědectví dvou policistů je vždycky víc, než realita podaná někým ze řad civilistů. Nicméně tím, že státní policie vše zdokumentovala ještě dřív, než Pepa s Karlem přišli k sobě, celé věci dost pomohlo.

Netvrdím, že Pepa s Karlem je běžný vzorek policie – ale to, že k něčemu takovému vůbec může dojít, považuji minimálně za alarmující. Také netuším, zda oba výtečníci ještě u městapa slouží, a také nevím, co se dělo pak následně – v každém případě známý dostal pokutu jako hrom, protože policajt, ať je sebepitomější, nebo sebehorší, je to prostě osoba hájená.

Podle toho, co jsem zjišťoval, tak se nejspíš i příslušný útvar musel chytit za nos, protože za podobný prohřešek je podle zákona i trest odnětí svobody (byť může být podmíněný) a tedy tohle dopadlo ještě dobře. V novinách o tom také nepadla ani zmínka – asi by moc dobře nevypadalo, že dva policisty seřezal jeden neozbrojený maník, který má něco málo přes metr šedesát.

Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné: Pokud budete mít tu možnost, prohlédněte si pořádně nápis na logu městské policie. Může se totiž stát, že jste přehledli něco, co je napsáno titěrným písmem hned pod jejím mottem.

(ale hlavně sebe)

Minulý týden proběhla v Praze demoverze sněhu, a v důsledku právě probíhajících událostí mne v těchto souvislostech napadlo několik věcí.

Tak předně se jednoznačně prokázalo, že Čechy jsou naprosto mimo EuroUnijní standardy, neboť zde v jednom okamžiku probíhal rasismus naprosto otevřeně a plošně, aniž by tomu kdokoliv a jakýmkoliv způsobem hodlal učinit přítrž. Jako by nebyl sám o sobě fakt, že sníh je jenom bílej, dostatečně multikulturně diskriminační, dále se zřetelně počasí ukázalo i jako genderově necitlivé, protože sníh byl pouze mužského rodu a tím pádem by bylo nezbytné pro něj zavést nějaké přijatelné kvóty. Tak nějak jsem napůl očekával, že podobně jako v Německu, bude sníh vyzván politiky, aby alespoň při dopadu zpíval muslimské a cikánské písně dohromady, a tím se zmírnilo napětí v české společnosti a zároveň se zamezilo šíření extrémistických a xenofóbních nálad mezi obyvatelstvem, protože (i když je to neuvěřitelně hnusné a sobecké) – jsou mezi Námi i takoví (pšššt ….) kterým se bílý sníh líbí. Každopádně, ještě před tím, než se stačila svolat SnowParade všech odpůrců všeho xenofobního a nepokrokového, která by byla po vzoru St. Louis zakončena rabováním obchodů s chlastem a tabákem, sníh se rozhodl, že u všeho být nemusí a roztál. Poněkud tím roztrpčil celou řadu neZiskových organizací, které byly na nejlepší cestě ohledně vyjednávání dotací z EU, protože lidskoprávní rozměr barvy sněhu je prostě skandální, a pro příště by bylo jedině rozumné ho prostě zatrhnout, a oblast, ve které padá by dostala automaticky flastr jako vrata, protože za počasí zodpovídá místní zastupitelstvo a na zákaz sněhu bílé barvy se již v Bruselu chystá příslušná směrnice.

No, nic.

Měl jsem službu na pobočce a protože byl celkem klid, seděl jsem na internetu, a prohlížel si aktuální zprávy. Nejprve mne poněkud znejistil název jednoho článku:

„Onanujícího muže, který před muži zákona prchl, strážníci dohonili a předvedli na služebnu.„

Dlužno říct, že bych policejní práci asi dělat nemohl, na něco podobného bych asi neměl povahu, zejména co se tohoto kontextu týká a navíc si myslím, že pokud jsou podobné věci nezbytné, mají se odbývat doma a netahat se na policejní služebnu. Každopádně i komentáře nějakých diskutujících pod články s událostmi Kolínského silvestra byly docela hustý – jen jedna reakce za všechny:

Tohle ponechám raději bez komentáře, myslím, že každý si na tohle udělá svůj názor sám.

Poslední článek, který mi padl do oka měl nadpis: Český bezdomovec v Bolzanu zemřel násilnou smrtí. Někdo ho ubil.

K tomu byl ještě popisek „K vraždě muže, jenž mezi místními proslul jako pouliční hráč šachů, došlo před kulturním střediskem Walterhaus v centru města.„

Nicméně opět mne zaujal komentář v diskuzi, který zněl: „Je to smutné, ale neměl furt vyhrávat.„

Ono vůbec sledovat občas internetové diskuze je celkem poučné. Po nějaké chvíli pozorování jsem dospěl k názoru, že diskusní vzorec funguje asi nějak takto:

1/Někdo napíše článek, například o chovu mořských koníků v květináči.

2/Deset lidí ho pochválí, patnáct mu vynadá a dalších čtyřicet se pustí vulgárně do všech diskutujících.

3/Do debaty se zapojují zastánci Ruska, proti nim nastupují zastánci USA, kteří se začnou navzájem slovně napadat a obviňovat se z různých typů poškození mozku.

4/Do diskuze se zapojují trollové, kteří se snaží tu přitápět pod kotel, tam nasrat každého, kdo se nechá, nicméně je po chvíli prokouknou a začnou je ignorovat, což je to nejhorší, co lze trollovi provést.

5/Debata má již více jak 600 komentářů, nikdo už neví o čem vlastně je aktuálně řeč, natož o čem článek vlastně byl, takže se diskutující omezí na občasné výkřiky do tmy bez návaznosti ke kontextu – a v tuto chvíli už debata začne být pro čtenáře nezajímavou. Klikne tedy na jiný článek, a posléze pak na debatu pod ním, kde se situace opakuje, podle naprosto stejného vzorce.

Naštěstí přišla do recepce nějaká potenciální klientka a zatoužila po nějakém technikovi. Byl jsem tedy přivolán, vzal jí do zasedačky, nabídnul kafe a vyčkával věcí příštích. Už když si sedala, jsem nějak vycítil, že budou nejspíš nějaké komplikace. Víte pro techniky, jako jsem třeba já jsou naprostou noční můrou dva typy klienta. Klient, který naprosto netuší, co vlastně chce a klient, který to zase ví naprosto do detailu přesně. Paní se mi představila jako předsedkyně nějakého spolku chovatelů psů, o kterých jsem v životě neslyšel a rozpovídala se o tom, co by potřebovala. Asi po dvaceti minutách, jsme tedy nalezli řešení, které se jejím potřebám asi blížilo nejvíce, nicméně bylo na ní vidět, že stále ještě váhá. Tedy jsme se dotázal, zda by potřebovala ještě něco, načež mi paní položila otázku, zda by v našem software šlo vést současně pravé i falešné účetnictví.

Popravdě mne tím trochu zaskočila, protože podobný požadavek na účetní systém jsem zaznamenal úplně poprvé, nicméně jsem statečně odvětil, že si může vést počet účetních jednotek, jak pravých, tak falešných kolik jen uzná za potřebné. Náš systém že jí zcela jistě kádrovat nebude a pokud tedy nezapomene, které účetnictví je pravé a které blbost, může si účtovat psího žrádla, pískacích balónků, nebo co já vím, co v takových spolcích zahrnují do majetku, co jen uzná za vhodné.

Paní tedy poděkovala, zaplatila konzultaci, koupila si software a šla pryč a já jsem přemítal o tom, co se vlastně změnilo ve společnosti tak zásadně, že na jedné straně jdou kupovat lidé účetnictví s tím, že primárně chtějí úřad obelhat, a na straně druhé se mnou, že nejen, že jim nadhodím způsob, jak by to udělat šlo, ale nemám z toho ani trochu špatný pocit.

Na závěr bych dnes tedy namísto poslání použil jeden citát.

Existují lidé, kteří prožijí celý svůj život bez toho, aniž by se jim stalo něco dramatického, a mezi jejich největší životní dobrodružství se dá počítat například zakoupení měsíční jízdenky. Pak je ovšem druhý druh lidí, kteří nemohou ani přejít z chodníku na chodník, aniž by se to obešlo bez nějaké opičárny, nebo bez toho, aby na ně začal mluvit hořící keř. Ten první druh populace považuji za podstatně šťastnější, i když objektivně vzato, ten druhý princip ve Vás obvykle vyvolá instinkty, které jsou obvykle přisuzovány pouze Rytířům Jedi. Ať se mi to zamlouvá, nebo ne, bohužel bych řekl, že patřím k té druhé straně, a i když dekorační formu světelného meče vlastním, nepovažuji to za úplně spravedlivé.

Ale abych se pokusil dát této abstraktní teorii nějaký konkrétní rámec.

V místě mého starého bydliště jsem měl jednu kamarádku. Bydlela kousek ode mne, a i když byla o něco starší, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Protože měla (a doposud má) podobné sklony jako já vymýšlet, či akceptovat naprosto praštěné nápady – a také je následně realizovat. Užili jsme si tak spoustu legrace a ostudy, která by nejspíš optikou dnešní doby nebyla příliš legální. V každém případě jsme čas od času pořádali společně nějaké komplikované hry pro naše známé, a v jejím případě i výlety, což se přiznám, že já osobně moc nejsem. Součástí těchto akcí bylo i něco dobrého k jídlu, v čemž jsme se stali rivaly v dobrém slova smyslu. Zatímco moje maličkost byla prokazatelně lepší ve věcech jako jsou utopenci, či nějaké minutky, její doménou byla klasická kuchyně, před kterou se skláním v uctivé pokloně dodnes. S pánví mi to prostě vždycky šlo dobře (zejména na svůj forhend jsem patřičně hrdý), nicméně pokud došlo na cokoliv, co bylo třeba obrábět déle jak dvě hodiny, chyběl mi na to potřebný um. Doba se však pohnula, já se přestěhoval pryč a ona také, a to konkrétně za svým přítelem do Kladna.

Tedy jednoho dne jsem svojí známé zavolal, že jeden klient z Kladna si vyžádal mých služeb a tedy, že bychom se mohli sejít někde na kafe. Známá reagovala s nadšením a navrhla mi, že by mohla udělat i oběd, načež jsem reagoval nadšeně zase já. Kamarádka je účetní na volné noze, je pánem svého času a tedy jsem vyrazil o něco dříve, abych sice přijel za klientem včas, ale přitom aby bylo dost času na společenské kratochvíle.

Dorazil jsem tedy do jejího domku krátce před dvanáctou, byl vpuštěn dovnitř, vyobjímán, bylo mi sděleno, že už se to vaří a že to bude segedín. Ani proti jedné věci jsem naprosto nic nenamítal, následoval bezelstně svoji známou do kuchyně, s tím, že než se to udělá, dáme si zatím kafe.

Známá šla nahodit rychlovarnou konvici, ale mne zaujal tlakový hrnec na sporáku, ze kterého jsem měl nevím proč divný pocit. Známá moje zaváhání zaznamenala a dotázala se, co že se mi nelíbí. Vrhnul jsem na syčící hrnec podezřívavý pohled a dotázal se, zda takové věci dělat má. Známá se smíchem řekla, že to je naprosto normální a copak, že se mi konkrétně nezdá. Odvětil jsem, že pokud domácí spotřebiče začnou na moji přítomnost reagovat jako podrážděná kobra, mám sklon k jisté nervozitě, a že Promyku mungo jsem si dnes nechal v druhé bundě. Známá mi řekla, že se nemusím ničeho bát, papiňák že je fungl nový a tedy nemusím mít žádné obavy.

Tedy jsme si sedli v kuchyni, dali si kafe a klábosili, zatímco já po očku papiňák pozoroval. Po chvíli jsme se zabrali do hovoru, já jsem následně sporák i hrnec pustil z hlavy – když po chvíli mi nějaký hlas v hlavě naservíroval, že je něco špatně. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, skočil jsem po známé a srazil jí ze židle na podlahu, aniž bych se obtěžoval nějakým vysvětlením.

Papiňák totiž syčet přestal, následně se ozval zvuk, který zněl zhruba tak, jako když ruský výsadkář odtrhne pojistku z granátu a pak – vybouchnul.

Byla to rána jako z děla, poklice papiňáku proletěla oknem přes plot, kde omráčila sousedovu kozu, po celé kuchyni se zvedlo tornádo, které po nás házelo zelí, kusy masa a cibuli, takže jsem si dokázal velice konkrétně představit, jak se asi cítí neonka, kterou někdo spláchnul do záchodu.

Poté, když se vepřový malström prohnal celou kuchyní, ohodil kompletně stěny i strop, jsem zkonstatoval, že už je po výbuchu a snad už další exploze nehrozí. Následně jsem obvinil známou, že mi zatajila, že se v létě nechala naverbovat k hnutí Tálibán, a počal si vytírat zelí z očí.

Víte – ze šermířské praxe jsem zvyklý na ledacos. Stříleli po mne šípy, vrhali kopí i balvany, pálili po nás z moždíře, a v případě jednoho natáčení na nás dokonce útočil tank. Ale aby po mě šel papiňák, to byla novinka i pro mne.

Vstali jsme z podlahy, zatímco ze stropu poklidně odkapával segedín, takže se to v jistém smyslu podobalo krápníkové jeskyni, a já si obhlédl svůj exteriér. Byl jsem kompletně ohozený od bot až po vlasy, smrděl jsem jako láhev od okurek a tedy mi bylo jasné, že asi dnes ke klientovi už nedorazím. Zavolal jsem tedy, že jsem měl nehodu, ale jsem v pořádku a domluvil si jiný termín. Moc na výběr jsem popravdě neměl – on samotný fakt, že během služební cesty vedle vás vybuchnul kastrol s gulášem, asi těžko někomu vysvětlíte.

Nicméně za pomoci kamarádky jsem ze sebe odstranil většinu zelí, na zbytek dne si vzal volno a vyrazil k domovu, zatímco známá vyrazila k sousedovi poskytnout koze první pomoc.

Zhruba za týden, mi opět volala ona známá, zda nemám cestu do Kladna. Odvětil jsem, že ano, protože jednak můj telefonát slyšela a potom jsem byl také zvědavý, s čím na mne vyrukuje. Kamarádka projevila nadšení a řekla, že tentokrát mne skutečně nejen pozve na oběd, ale hodlá mne i nakrmit. Trochu jsem váhal, ale když mi sdělila, že udělá speciálně pro mne Gumbo, nemohl jsem než souhlasit, protože k něčemu takovému se nedostanu rozhodně každý den.

Pokud to neznáte, Gumbo je takový trochu víc ambiciózní Eintopf, a když vychytáte složení a ingredience, odpálí vás to během jediné lžíce sedm pater do kulinářského nebe. K tomu je ovšem potřeba netrvat dogmaticky na receptuře, ale sem tam něco vynechat, něco přidat a doladit – prostě je to alchymie na takové úrovni, že by i magistr Edward Kelley po přečtení receptury sbalil fidlátka, a s brekem se vrátil zpátky do Anglie. Tedy jsem se rozhodl, že rozhodně přijedu.

Chyba.

Protože mají situace sklon se opakovat, opět jsem při příchodu do kuchyně uviděl na sporáku papiňák, který na mne výhružně syčel a já se tedy známé dotázal, zda tohle myslí vážně a zda se rozhodla tu sousedovic kozu doopravdy přizabít. Známá mne ujistila, že tohle je robustní hrnec z minulého století, že v něm vařila léta a nikdy se nic podobného nestalo a tedy že žádné nebezpečí nehrozí. Položila následně řečnickou otázku, jaká je asi šance, že tlakový hrnec vybuchne hned dvakrát za sebou. Uznal jsem, že tahle možnost je na hranici statistické chyby, vzal si kafe, usedl za stůl, nicméně jsem papiňák po očku stejně sledoval.

Asi to pro Vás bude překvapení – ale za pár minut se papiňák odmlčel, já opět vycítil, že se něco chystá, stačil jsem jen zařvat „Tálibán“ a vrhnul jsem se pod stůl. Známé to docvaklo jen o půl vteřiny později, švihla sebou vedle mne, a už se také kryla za poraženou židlí.

Tlakový hrnec ještě dvakrát zafuněl, což jsem pochopil jako ekvivalent toho, když býk v aréně hrábne kopytem a chystá se zaútočit. Tlakový hrnec udělal totéž, roztočil tu vrchní část podobně jako to dělá kulomet v bombardéru F-14 a zasypal nás palbou vařících ingrediencí.

Nikdy jsem netušil, jakou průraznost může mít letící kus krevety, nebo kulička pepře – ale myslím, že si to rozhodně nezadá s legendárním knihomolem ráže .44. Tedy krčili jsme se pod stolem, kryli se za převráceným nábytkem a bavili se tím, že jsme odhadovali podle zvuku rozbitého skla a keramiky, který předmět z kuchyně byl momentálně zasažen.

Bubnová palba trvala předlouhých šest a půl minuty, než se papiňák emociálně vyčerpal, došla mu munice, odfoukal i zbytek páry a ztichnul. Asi mu prostě to Gumbo nějak nesedlo.

Dotázal jsem se tedy známé, zda uvažovala o tom, že by si namísto kuchyně pořídila protiletecký bunkr a prohlásil jsem, že se k jejímu domku příště přiblížím jen tehdy, pokud mi slíbí, že všechno, co vydává nějaké zvuky, nahází do hluboké jámy, zasype to nehašeným vápnem a zatíží dvoutunovou náhrobní deskou. Známá obhlédla rozstřílenou místnost, řekla, že to zváží a příště radši zajdeme někam na pizzu.

Ten den jsem ke klientovi nakonec dojel bez úhony a stejně si myslím, že se Kladeňačkou rád uvidím vždycky.

Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné. Pokud na Vás něco začne syčet, rozhodně se to s Vámi o jídlo nepodělí – a pokud ano, měli byste si raději místo kuchyně pořídit protiletecký kryt.

Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …

Myšlenkové pochody některých lidí jsou mi skutečně záhadou. Nicméně o tomhle se zmíním v některém v příštích článků, protože během dneška mi v počítači přistálo několik zpráv, které mi přišli ještě podivnější, a tak nějak jsem získal pocit, že mám potřebu to nějak komentovat. Bohužel se obávám, že se to dnes bez nějakého emotivního projevu neobejde, protože jsem si během čtení zpráv uvědomil, v jak moc podivné době to žijeme.

Tak se do toho rovnou pustíme.

Takže předně švédský král přišel s revolučním nápadem, jak konečně nastolit rovnováhu enviromentálních sil a zachránit tak definitivně planetu Zemi. Víte jak ? Zakáže z ekologických důvodů vany.

Po přečtení rozhovoru se švédským monarchou jsem opravdu dlouho přemýšlel. Vlastně jako první mne polil pocit hrdosti z vlastního pokrokového a ekologického myšlení, protože místo vany mám v koupelně vestavěný sprchový kout. Ono vzhledem k rozloze mojí pidikoupelny, by asi ani jiné řešení nebylo moc efektivní. Hned jsem se cítil tak nějak vizionářsky a futuristicky, protože jsem na tohle přišel už před několika lety, čímž jsem se dostal na úroveň uvažování mocenských elit křížených s Alem Gorem. Prostě – aniž bych se o to nějak zasloužil, najednou jsem byl hustej, hipster, in a enviro-mentál (tedy rozuměj debil) a myslím, že jsem alespoň ve vyjmenovaný vrstvách právě docílil jisté společenské prestiže. Z rozhovoru se dále člověk dozvěděl, o čem tak monarcha přemýšlí v době, kdy si nezávazně poprdává do vody, což je zrovna od vládnoucího státníka opravdu historicky důležitá informace. Nicméně mu gratuluji a držím mu palce, protože je jasné, že tím zachrání celé Švédsko a potažmo i celou planetu, a jen doufám, že to stihne ještě před tím, než mu tam pár vylízanejch kreténů s pokřikem Alláhu Akbar švihne dvě, nebo tři atomovky.

Jako další věc mne napadlo, jaký to bude mít zároveň dopad na kulturu – tedy například, zda Marata budou mordovat ve sprcháči, nebo zda ho před masakrem budou muset narvat do lavoru. Šmoulům už tedy také nepřijde vana vhod, ale u těch vzhledem k jejich velikosti nejspíše postačí bidet, nebo taková ta plechová věc, do které kovbojové na divokém západě plivou žvýkací tabák. Každopádně nepochybuji, že EuroEvropští ohýbači reality už něco vymyslí a najdou nějaký způsob, jak to pendrekem prosadit do všedního života. Ono vůbec ve Švédsku se řeší zásadní věci lidské existence, jako třeba barva náplastí – protože když z Vás cáká krev, je politická korektnost a správný multikulturní názor vůbec to hlavní, co by Vás mělo v tu chvíli zajímat.

Pan prezident ve své novoroční řeči ohlásil konec blbé nálady, čímž mne uvedl poněkud do rozpaků. Nějak úplně si nejsem jistý, jak se k tomu mám postavit, protože blbou náladu mám pořád a tedy nevím, zda se v tomto případě nedopatřením nedopouštím velezrady, či vlastizrady – protože i když pan prezident řekl, že je s tím šmytec, nějak to na mojí náladu nemělo zase tak zásadní vliv.

Tohle zkusím trochu osvětlit. Blbou náladu mám v poslední době kdykoliv jdu na internet – protože nelze prakticky zalézt nikam, kde by proti sobě ostře a opravdu velmi hnusně nešli zastánci, či odpůrci imigrantů, nálepky tu sviští jak v továrně na Kostíky, zatímco ti, kdo by s tím něco dělat měli, se snaží hrát tak chcíplýho brouka, že by jim jejich dynamiku záviděl i hrnec z dynastie Ming. Popravdě moc nechápu, co všichni řeší, když multikulturní soužití a bezproblémové začlenění do majoritní společnosti funguje, všechno je tak sluníčkově barevné a vůbec, každý kdo nechce ve svém bytě imigranta by měl okamžitě jít na hanbu. Jediná věc, která mi vrtá hlavou je vlastně to multikulturní obohacení. Nějak mi doposud nikdo nevysvětlil, v čem přesně a jakým způsobem mne osobně obohatí negramotný pasák koz z Ghany, když tedy pominu jeho přínos ve výzkumu šíření doposud neznámých pohlavně přenosných chorob. Naštěstí bezproblémové začleňování přistěhovalců začíná být kromě Francie, Švédska a Německa konečně i v Bruselu, kde se konečně parta muslimů rozhodla přijmout tradiční Evropské zvyky. Nicméně to vzala trochu o dva levely výš, takže zatímco průměrný evropan vánoční stromek pouze rozsvěcí, tady ho rovnou zapálili a vzali sebou taky v té sváteční náladě i nějaké to auto.

Když jsem úvodem projevil údiv nad myšlenkovými pochody některých lidí, v případě Andělíny, jsem si vytvořil jistou pracovní teorii. Dospěl jsem totiž k závěru, že její myšlenkové a postojové veletoče dávají docela dobrý smysl. Bohužel se zde zřejmě jedná o patologické a dlouhodobě závislé drogové potíže, způsobené nadužíváním vysoce nebezpečné látky, která při nesprávném dávkování působí o něco více zhoubně, než ruská droga Krokodýl. Jako obvykle si nemyslím, že je na vině látka jako taková – bohužel je zde zcela patrné, že největším viníkem je narkoman, který si s tímhle vůbec kdy začal.

Názor, nechť si udělá laskavý čtenář sám. Jen bych rád podotkl, že se v tomhle směru do žádné další polemiky pouštět nehodlám a co se van týká, mají i nadále moje vřelé sympatie. Snad to s nimi dopadne lépe, než s Evropou.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž – přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy – ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda – a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce – prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není – prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No – popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl „No to si snad děláte prdel.“, kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu – tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se – takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval – mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.