Eva usoudila, že potřebuju vyvenčit a pálení čarodějnic je pro tuto činnost vhodná záminka. Protože jsem nekladl žádný aktivní odpor, znejistěla, dotázala se, zda nejsem nemocný a obvinila mne z toho, že sem si narazil nějakou ženskou. Uklidnil jsem ji sdělením, že jsme se na tom dohodli už minulý týden a tedy jsem se s tím stačil už vnitřně vypořádat – a vyrazili jsme.

Program čarodějnic vyhrožoval hned několika věcmi, před kterými jsem se musel nejprve duševně obrnit. Kromě několika aktivistických skupin (o kterých jsem v životě neslyšel, což považuji za pozitivní), pálení papundeklové čarodějnice, opékání buřtů, stánkem s pivem, stánkem s žužu, kolotočem, a skákacím hradem tu byla hudební produkce. Zlatý bod večera bylo vystoupení nějaké cikánské kapely – což mi moc nevadilo, protože jsem doufal, že tou dobou budu už stejně dávno pryč a multikulturní obohacení tak nepřekročí nadkritickou hranici.

Dorazili jsme do parku, který byl narvaný opilou mládeží, matkami, otci, cyklisty, kočárky, psi, dětmi a několika jedinci, které bych nejspíše zařadil mezi latentní trampy. Alespoň si to myslím – nesleduji v téhle oblasti nejnovější trendy, takže je možné, že narvat na sebe maskáče, kanady a klobouk a následně se odsunout k nejbližšímu stánku s chlastem, je momentálně In. Já se strategicky zamaskoval pivem v kelímku(čímž jsme splynuli s davem) a vyrazil před podium. Na pódiu hrála nějaká studentská kapela, zaujal mne nejvíc jejich frontman. Zpívat mu sice moc nešlo (občas vyloženě nešlo), zato podával neuvěřitelné sportovní výkony – poskakoval, zhusta mával volnou rukou a někdy stíhal oboje současně. Vydrželo mu to po celou dobu produkce, za což má můj obdiv, protože já bych asi padl vyčerpáním u třetího taktu páté skladby. Na amatérské uskupení to nebylo až tak špatné, nicméně bych si přál nahlédnout do myšlení někoho, kdo by si tohle koupil na CD. Když skončili a dav se dožadoval další produkce, přišel moderátor. Musel jsem ocenit, jak je důležité mít vtipného a pohotového moderátora celé akce. A jaká byla škoda, že si někoho takového organizátoři nesehnali.

Usoudili jsme, že kultura už pro dnešek stačila (něco takového je potřeba aplikovat spíše po malých dávkách) a protože se nám rapidně snížilo zorné pole, díky zvýšené frekvenci okočárkovaných matek, pochopili jsme, že budou zapalovat oheň. Tady si dovolím malou odbočku – netušil jsem doposud, jak pilotáž dětského kočárku je komplikovaná věc. Byl jsem svědkem toho, jak jedna matka (jednu ruku na vozidle, v druhé řvoucí dítě) vysekla tak prudkou zatáčku, až jí z kočárku vyletěl pes.

Pak vypuklo něco, co bych za normálních okolností nazval dělostřeleckou přípravou, provázené bitvou gangů v Bronxu – vidět takové množství chladných zbraní, dřeva a buřtů, v jednom okamžiku, lze snad pouze na historické bitvě. Takže – kolem nás se blýskaly nože, jako v bitvě u Thermopyl, a já v duchu hodnotil přípravu jednotlivých rodičů na budoucí kulinářské orgie. Bylo to docela zajímavé – jeden omaskáčovaný tatík to rozhodně nepodcenil a měl sebou asi padesát drátěných klacků. To mne přimělo k úvaze na téma, zda se před chvílí nesrazil s autobusem Českého národního týmu sportovního šermu, nevybral jim sportovní vybavení, následně neutekl a nenechal tam reprezentanty ležet v pangejtu bez pomoci. Tato úvaha byla přerušena kreativitou dalšího taťky, který očekával problémy už v zárodku a jeho opékací klacek vypadal jako něco, co vyrval z ruky Krakonoše a až skončí s buřtem vrátí to zpět jako podpěru pod železniční most. Tohoto člověka trumfnul snad jen otec v cyklistickém outfitu, který měl klacek typu „snajpr“, se kterým lze bezpečně opékat buřta až na vzdálenost osmi metrů.

Lidé se tlačili kolem ohně, já dopil maskovací pivo(takže jsem se neměl čím krýt), chystala se další hudební produkce (jak jsem se zmínil ze začátku, z té cikánské kapely jsem měl trochu obavu) , takže jsem usoudil, že z čarodějnic jsme již vytěžili maximum a můžeme se přesunout. Sdělil jsem toto Evě, stále ještě fixované na buřty, a vyrazili jsme pryč. Cestou jsme potkali ještě nakvašeného bezdomovce – vůbec se jeho náladě nedivím. Mě by se taky nelíbilo, kdyby se mým obývákem trajdalo spousta spoustu cizích lidí, dětí, psů a cyklistů, hrála tam kapela a točil se kolotoč. Navíc bylo ještě brzy a žádný z opilých mládežníků nebyl ještě v takovém stavu, že by zapomněl na stole půl kelímku piva.

Primární cíle této mise byly splněny a já byl vyvenčen aniž bych utrpěl nějaký kulturní šok. Mám jen trochu obavu z Evina výrazu, když sledovala opékání buřtů. Mám ošklivý pocit že vím, co bude celý víkend k obědu …

Pokud znáte trochu filmovou, či scénáristickou práci Quentina Tarantina, víte, že jeho autorský rukopis je poněkud svébytný. Pozitivní na celé jeho tvorbě shledávám zejména to, že buď ho můžete naprosto zavrhnout, nebo mu stejnou měrou propadnout. Ale ať chcete, či nikoliv, k jeho tvorbě si vždycky (minimálně tedy alespoň v podvědomé rovině ), vytvoříte nějaký vnitřní postoj. V tomto případě se osobně přikláním spíše k názorovému středu. Některé jeho počiny, jako například Od soumraku do úsvitu, či Pulp Fiction, nebo Kill Bill, považuji za naprosto dokonalé do té míry, že na nich nejde vylepšit už ani jeden záběr. Na straně druhé však přiznávám, že snímky jako Gauneři, Čtyři pokoje, a v poslední době i Nespoutaný Django, mne nezaujaly naprosto ničím, a to i přes to, že Tarantinovy snímky bývají narvané hereckou elitou až po vikýř. Osm hrozných sice za shlédnutí nejspíš stojí, minimálně kvůli naprosto skvělým hereckým výkonům, nicméně měl jsem s tímto filmem hned několik problémů.

Rád bych na tomto místě podotkl, že vnímání filmu, či knihy, je věcí čistě subjektivní – a tedy z čeho jeden může být nadšený, druhému se může stejnou měrou ze srdce nelíbit.

Na ČSFD se dozvíme, že Osm hrozných je zařazen do kategorie „Western / Drama / Thriller / Komedie / Mysteriózní“. Pravdivé mi přijdou pouze dvě označení, a to ještě jen napůl. Dle mého názoru se jedná nejspíše o konverzační drama (a dost možná, že i z velké části o vykrádačku) Dvanácti rozhněvaných mužů, samozřejmě upraveno patřičným westernově-Tarantinovským směrem. Drtivá většina snímku se totiž odehrává uvnitř jediné místnosti, akce je tam dohromady asi jen pět minut a to počítám za akční scénu i to, jak si postavy nalévají kafe. V tomhle směru totiž hodně funguje i fakt, jak moc jste, či nejste ochotní , se Tarantinovským stylem dialogů nechat bavit. Příznivci budou zřejmě nadšeni, a pro ostatní to bude jen dvě a půl hodiny blábolů o ničem, někdy až za hranicí nechutnosti.

Tady si dovolím malou osobní poznámku. Víte – ono už spojení Tarantino a western, mě osobně moc nesedí. Připadá mi to totiž, jako kdyby se George Lucas rozhodl natočit Bitvu u Kresčaku, nebo kdyby měl složit k seriálu My little ponny, hudbu Ozzy Osbourne. Zajímavé a netradiční by to asi možná bylo, ale blbost by to byla zcela určitě, a mám dojem, že občas tohle z Tarantinových westernů je dost cítit. Osm hrozných navíc není western v pravém slova smyslu – prostředí slouží jen jako rámec příběhu a film by stejně dobře fungoval i kulisách třicetileté války, či na nějaké planetě ve Star Treku – samozřejmě s příslušně upraveným castingem.

Další věc, která mě osobně moc nesedla, je určitá schizofrenie vyprávění. Film se Vás po celou dobu snaží přesvědčit o tom, jak strašně moc jsou všechny postavy nesympatické, odporné, prolhané a prolezlé nejrůznější podobou zla, aby se Vás na závěr pokusil na stranu některé z nich získat. Ne, že by to úplně nefungovalo, ale je to divné. Za úplně nejslabší článek celého filmu (tedy kromě celkové stopáže něco ke třem hodinám) považuji to, že hlavní zápletka je opravdu banální a předvídatelná – a svým způsobem naprosto nezajímavá. Mám pocit, že kdyby tento film natočil Tarantino pod pseudonymem a nebyl tak nacpaný penězi, nejspíš by rozhodně neměl tak vysoká hodnocení , a už vůbec by se nedal považovat za něco výrazně pozoruhodného. Jenže, jak jsem už naznačil, film je vystavěn na dokonalých hereckých výkonech protagonistů – a už jen tento samotný fakt je pádným důvodem, proč celý film vidět.

Tady bych zejména rád vyzdvihl výkon Jennifer Jason Leight, v jedné ze zdánlivě epizodních rolí (správně – to je ta pošahaná ženská ze snímku Spolubydlící), protože ať si řekla o jakýkoliv honorář, zasloužila si ho do posledního centu. Navíc je to zřejmě opravdu jeden z mála filmů, kdy její postava není alespoň poloviční magor.

Daleko rušivěji mi však přišla přítomnost Samuela L. Jacksona a Tima Rotha. Problém je, že oba jsou tak výrazné osobnosti, a viděli jste je už tolikrát, že je máte potíže vnímat jako postavy. Ani jeden z pánů není rozhodně herecký chameleon, že by se v rámci různých postav stal někým skutečně diametrálně odlišným. Například v Jacksonově případě je to opravdu trochu problematické, protože ani ve Star Wars nevnímáte Jacksona jako Mistra Jedi Mace Vindu, ale jako Samuela L. Jacksona, který z nějakého důvodu pobíhá po pískovišti se světelným mečem. Zde to je pro změnu Samuel L. Jackson, který má na sobě kabát, v ruce revolver a odříkává Tarantovské texty – ale je těžké se zbavit toho, že je to Jackson, který prostě jen v dalším kostýmu odříkává nějaký další text.

Ale teď k některým pozitivům, které hovoří ve jeho prospěch.

Bezchybné herecké výkony jsem již zmínil. Jako další věc, která je protkaná celým filmem je naprosto skvělá atmosféra celého děje. Film je totiž situován do doby pár let po skončení války Severu proti Jihu, a protože se zde sejdou postavy z obou znepřátelených stran, je zřetelně cítit, že i když válka skončila, vzájemná nevraživost ještě zdaleka není zapomenuta. Dále je potřeba zde vypíchnout jistou syrovost vyprávění – Tarantino má na tohle skutečně talent a divím se, že mu něco podobného ve světě přehulákaném politickou korektností a prolhaným moralismem skutečně mohlo projít. Je zde totiž hmatatelně cítit všudypřítomná a zcela nepokrytá mezirasová nenávist, negři zde létají ze všech stran (teď myslím slova, nikoliv, že by pod trámovím poletovali živí černoši) a Tarantino nekončí zdaleka jen při tomhle. Stejnou měrou, jako bílí nenávidí černé, černí nenávidí bílé, na rozdíl od dnešních dnů, kdy sice černí nenávidět bílé smějí naprosto otevřeně, ale naopak to už máme zakázané. Zde černí nenávidí stejnou měrou také hispánce, nevynechají žádnou příležitost k rasové vendetě, byť by zde byl člověk jen ve špatnou dobu na špatném místě.

Poslední věc, kterou bych vyzdvihl, je režisérské pomrkávání pod čarou (možná je to i určitý morální políček) v tom smyslu, že válka sice lidi ovlivní hodně, ale v konečném důsledku je to jen o tom, jací jsou skutečně uvnitř. Válka je v tomto případě jen záminka pouštět démony, které máte v sobě ven, v rámci nějakých ospravedlnitelných událostí, a je jen na Vás, zda tím hodláte skončit i po ukončení formálního válečného konfliktu. A také, že rozdíl mezi zločinci a vrahy na jedné straně – a zastánci zákona na straně druhé je v podstatě jen v tom, že jedna strana přišla na způsob, jak stejné věci dělat beztrestně.

Tedy nějaké slovo závěrem.

Paradoxně je tedy na celém filmu nejlepší v podstatě to, že ukazuje bez příkras to nejhorší a projde mu to.

Osm hrozných určitě nad průměr vyčnívá, ale z mého pohledu to rozhodně není to nejlepší, co z Tarantina vypadlo. Trochu mám dojem, že vykrádá sám sebe, a z větší části cokoliv mu přijde pod ruku – nicméně je to pořád dost dobře uděláno na to, aby to stálo za to vidět. Pokud však máte náladu na western, spíše než Osm hrozných bych doporučil Bone tomahawk, který je po příběhové stránce daleko zajímavější, po psychologické a herecké stránce minimálně na stejné úrovni (i syrovosti) a když přetočíte pár (dle mého soudu) naprosto zbytečných gore scén, při daleko příjemnější délce dostanete obdobnou dávku bídy, prachu a bahna starých a velice krutých časů divokého západu.

Popravdě – podle toho, co o divokém západě bylo doposud natočeno, je zázrak, že to v těch dobách vůbec někdo v USA dokázal přežít. Buďme rádi, že v Našich končinách tomu vládl Old Shatterhand. Sice to nebylo tak negerský cool a vůbec, ale alespoň to mělo příběh, určitou dávku romantiky a happyend.

Svět dovede být pěkně nejisté místo, a to, že pojmete nějaký úmysl, naprosto neznamená, že se věci budou odehrávat podle Vašeho přesvědčení. Abych uvedl nějaký příklad – když tedy třeba vyrazíte s puškou na lov kanců, v žádném případě není dané, že si odvezete zastřeleného kance sebou zpátky domů. Naopak, tahle možnost je ta nejméně pravděpodobná.

Při troše štěstí si domů přivezete tak kapra, lehce raněného do ploutve, a v těch horších případech broky v levé půlce zadku, nebo (jak se stalo sousedovi na chalupě) dokonce kapavku.

Považuji to celkem za logické, a za pravdu mi dal i můj kamarád, který mne v sobotu vytáhnul za Prahu, na rockový koncert. Protože lidé fungují na základě předpokladů, a nikoliv fyzikálních zákonů, cestou na hudební produkci mi v autě pověděl historku, která mne jednoznačně nasměrovala na téma dnešního článku.

Ale postupně – o příhodě mého kamaráda se zmínit musím, protože s celým článkem souvisí.

Můj dlouholetý kamarád je také ajťák, ale na rozdíl ode mne pracuje pro jednu nadnárodní korporaci. Korporace má ve zvyku čas od času pořádat okázalé akce pro zaměstnance a tedy se rozhodla, že pro utužení kolektivu, team building a vůbec, bude nejlepší věc maškarní bál. Tedy zaměstnanci naklusali povinně v kostýmech k řízenému veselí, stejně jako můj kamarád, který na tohle zrovna moc není. V tomhle se celkem lišíme, já bych osobně podobnou příležitost k ostudě nevynechal, ale prostě každý to máme posazené jinak. Nicméně dorazil v nějakém podivném kostýmu z půjčovny, sebral ze stolu nealko a vyčkával, až mu vyprší doba kolektivní legrace a bude se moct vrátit domů k rodině. Protože se docela nudil, pozoroval kostýmy spolupracovníků. Většinu z nich dokázal identifikovat, nebo alespoň odhadnout, až ho zaujal jeden jeho kolega, se kterým si moc nevěděl rady. Kolega přišel v županu, trenýrkách a teniskách – kamarád dumal nad tím, zda přišel jako Charlie Sheen, nebo Big Lebowsky – ale to v zápětí zavrhnul, protože kolega na sobe neměl žádné tričko. Nakonec mu zvědavost nedala a šel se tedy zeptat, jakou že to postavu vlastně kolega představuje. Tedy na dotaz, co je to vlastně za masku, župan zakoulel očima a odpověděl, že samozřejmě Loki.

To mojeho kamaráda znejistilo ještě o trochu víc, nicméně řekl, že zpodobnění severského mytologického božstva v županu a trenýrkách je docela netradiční, načež župan naštvaně praštil s pivem o stůl, zařval na kamaráda „Locki Balboa, kleténe!“ a nasupeně oddusal pryč.

Kamarádovi z toho sice bylo všelijak, ale jakkoliv to bylo hnusné, já jsem se tlemil ještě po zbytek jízdy.

Nicméně, připomnělo mi to zážitek z minulého léta.

V té době jsme se s Evou ještě velmi výrazně přátelili a tedy nebylo nic divného na tom, že jsme společně podnikali nějaké iracionální akce. Eva byla v té době prdlá tím vzácným způsobem, který mne fascinoval, nebyla ještě menežr a bylo to období zážitků, které se myslím hned tak nezopakují.

Tedy jednoho dne mi Eva řekla, zda bychom nejeli na ryby. V tu chvíli jsem docela zpozorněl, protože v tomto napohled nevinném prohlášení jsem mohl čekat opravdu cokoliv – od toho, že Eva dostala chuť na sushi, až po to, že nás oba přihlásila do tříměsíčního kurzu harpunování velryb v Norsku.

Namítl jsem, že ryby nejím, nedůvěřuji ze zásady nikomu, kdo dělá soustavně takovej kravál a vyjádřil jsem pochybnost v tom smyslu, zda se dá na místních sladkovodních rybách vůbec bezpečně jezdit. Dále jsem podotkl, že si nejsem vědom toho, zda má vůbec kapr nějakou mechanickou brzdu, a informoval jsem Evu o skutečnosti, že pokud nějakou rybu při řízení nabourám, nevztahuje se na to moje povinné ručení. Eva, která na podobné debaty byla zvyklá, kontrovala, že v Amazonii se už nestřílí tolik, jak informují média, a fakt, že tam jedeme pod kolonkou “ živá návnada“, je čistě jenom formalita a že piraně mají naprosto nezaslouženou pověst.

Řekl jsem tedy, že dobrá a o co přesně by mělo jít. Eva mi sdělila, že jí a tedy potažmo nás oba, jeden její kolega pozval na víkend pod stan na chytání ryb. Že zdědil nějakou neobyvatelnou chalupu v jižních Čechách, s chalupou zdědil i rybník a tedy že by ho rád otestoval. Namítl jsem, že proti víkendu pod stanem celkem nic nenamítám, nicméně ani jeden z Nás rybařit neumí a kromě toho nevlastníme ani žádné rybářské vybavení, tedy pokud se za něco takového nedá pokládat halapartna, nebo luk a šípy. Eva odvětila, že to není potřeba, protože Karel, jak se její kolega jmenoval, Nám veškeré vybavení zapůjčí a ukáže nám, jak se to dělá. Ještě dodala, že se jedná o rybaření sportovní a pokud by se nám nějakým nedopatřením snad podařilo nějakou rybu chytit, vrátíme jí zpět do vody a nejhorší tedy co ji čeká bude fakt, že si bude mít kam umístit piercing.

Tedy jsem souhlasil, jen mne ještě Eva upozornila, že Karel má poruchu řeči, tak abych s tím počítal a vyvaroval se případně něčeho netaktního, což jsem přislíbil.

Takže jsme se jednoho pátku sešli s Karlem a jeho slečnou, rozbalili stany, já jsem rozdělal oheň a Karel do Nás počal hustit rybářskou teorii. Bylo to trochu komplikovanější, alespoň z mého úhlu pohledu, protože Karel skutečně vadu řeči měl, namísto „r“ používal „j“, což ve mě chvílemi vyvolávalo lehký zmatek. Celkem v pohodě ještě bylo, když Kajel (tohle nijak nezlehčuji, tak se mi totiž skutečně představil) hovořil o tom, jak jyby dokážou být pořádně pjohnaní pajchanti, nebo používal rybářskou terminologii.

U některých věcí jako třeba pjuty, nebo pajuka, můj mozek ještě stíhal dosazovat správná písmena, nicméně když se Kajel rozhovořil o tom, jak byl plavat s jejnoky na Jivijéře, a jak to bylo čupj, přiznám se, že jsem se chvílema už docela ztrácel. Nicméně Kajel nás za večer seznámil se vším, co budeme následující den potřebovat, hodil rybářské pruty pod plachtu s tím, že je pozdě a půjdeme spát, protože jáno je na jybaření nejlepší.

Usoudili jsme tedy s Evou, že zalezeme do stanu a vyčkáme běhu věcí příštích.

Ráno mne vzbudil zvuk zipu z vedlejšího stanu, protože pokud spím někde venku, instinkty většinou automaticky přebírají rozhodnutí za mne a to bez ohledu na to, kolik můj organismus předchozí večer absolvoval alkoholických špumprnáglů. Eva ještě spala, já si užíval klidu ticha, když se náhle ozvalo:

„Kujvííííí. Ukjadli mi pjutýýýý!!!!“

Z toho jsem pochopil, že Karlovi někdo zcizil během noci polovinu rybářské výbavy, což se následně potvrdilo jako pravdivé. Karel byl pochopitelně hodně naštvaný, nicméně prohlásil, že má nějaké náhjadní pjuty v bajáku, že pro ně zajede, protože přeci nepjojebeme zbůhdajma celej víkend.

Protože byl muž činu, skutečně se za půl hodiny vrátil s náhradníma rybářskýma prutama, rozdal nám je a řekl, že nám ukáže, jak se to má dělat.

Tedy se rozkročil, že nahodí, napřáhl se, a na první švihnutí sestřelil ze vzduchu racka.

Nebudu Vás už dále unavovat, jen se omezím na sdělení, že racek, který měl tu smůlu a zrovna letěl okolo bylo to jediné, co se našemu kolektivu podařilo za ten víkend ulovit, když nepočítám to, že Eva vyhmátla pár neopatrných lesních jahod.

Poslání z dnešního článku je asi jediné, jak jsem zmínil už v úvodu. Svět je prostě značně nejisté místo a i když máte v arzenálu záložní řešení, není vůbec jisté, že Vám to bude něco platné.

Někdy si říkám, že bych asi sem tam měl vypnout tu křišťálovou kouli, která mi obvykle servíruje do hlavy nějaká neblahá tušení. Bohužel se většinou nemýlí a bylo tomu tak i tentokrát. V jednom minulém článku jsem naznačil obavu o kvalitu nového snímku o Fantastické čtyřce a zároveň projevil jistou zvědavost o to, jak se autoři, držící se politické korektnosti, vypořádají se všemi klišé, které si vlastnoručně vyrobili. Nechci říkat, že jsem to říkal, ale říkal jsem to, a pokud se někdo pokouší přiohnout zdravý rozum, tak to prostě nemůže dopadnout dobře a také to ani v tomhle případě dobře nedopadlo.

Ale popořadě.

Kamarádka je redaktorka jednoho časopisu a získala dvě vstupenky na novinářské promítání. Jednalo se o zmíněnou novou verzi Fantastické čtyřky, a tedy jsem byl přizván, abych se toho zúčastnil. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít a stálo to i v tomto případě za to. Projekce skončila a já jsem měl intenzivní potřebu vstát, přistoupit ke stěně kinosálu a opakovaně do ní bušit hlavou. Neudělal jsem to nakonec jen proto, že jsem za to nezaplatil ani korunu, ale představa, že bych si na tohle koupil lístek ve mě vyvolávala prudké návaly nevolnosti a cítil jsem se podveden, přestože jsem k tomu z praktického hlediska neměl mít žádný důvod.

Víte, já obvykle nespoiluji. Nemám ve zvyku vyzrazovat děj filmu, zápletku, či snad některé aspekty postav, protože si myslím, že by si každý divák měl své závěry vyvodit sám. Na tento případ se však toto pravidlo nevztahuje, protože nová Fantastická čtyřka nic takového jako děj, nebo zápletku nemá. Původně jsem se domníval, že změnou rasy Johnyho Storma na politicky korektní, pozbude logika příběhu smysl. Bohužel, snímek je i bez toho natolik pitomý, že tohle tam kupodivu vadí skoro nejméně. Tento remejk (ano, už tohle je samo od samého počátku špatně) je přesně produktem Hollywoodské normalizace, a aby některá klišé dávala smysl (což stejně nedávají,) autoři se rozhodli, že autor je vlastně vůl, který o tom, co vymyslel ví kulový, a příběh který v základu smysl dával, je potřeba předělat. Půjčili si tedy jména postav, některé jejich vlastnosti a vytvořili tak neskutečný blábol, který dává smysl, asi tak podobně, jako kvóty na přijímání imigrantů.

Zezačátku se seznámíme s nerdem Reedem Richardsem. Je ve věku asi 12 let (to jen odhaduji) a zatímco s ostatními spolužáky zmítají jejich žlázy, Reed má jediný problém, a to sice postavit teleport. Seznámí se tedy se synem majitele skládky Benem Grimmem, který je na rozdíl od Reeda spadá do kategorie „ten silnej, ne moc chytrej“ a přesvědčí ho, že teleport postaví spolu, aniž by to Bena někdy předtím vůbec zajímalo. Benův reálný přínos je v tom, že pomůže Reedovy odvézt ze skládky nějakou elektrickou mrchu, protože v USA je patrně normální na veřejnou skládku vyhodit něco s výkonem jaderného reaktoru. Tohle jim vydrží až na střední školu, kde teleport Reed skutečně zprovozní. Je to úplně super a cool, až na to, že teleport přenáší něco někam a zase zpátky, aniž by Reed s Benem alespoň tušili kam, proč a co vlastně posílají a z jakého důvodu se to zase vrací ohořelé zpátky. Nicméně tohle hrdě prezentují na vědecké soutěži střední školy, kde si jich všimne černošský atomový expert, Franklin Storm. O tom, že černošských atomových fyziků je asi zhruba tolik, co u Nás cikánských leteckých konstruktérů je asi zbytečné hovořit, nicméně film je scifi, a tedy proč ne.

Franklin Storm rozpozná v Reedovi potenciál, pochválí ho, že přišel na něco, na čem on sám už neúspěšně pracuje léta a nabídne mu flek u sebe v nadaci. Ben se tedy vrátí zpátky na rodinný smeťák, Reed jde pracovat na svém teleportu, o kterém pořádně nikdo moc neví co, a kam vlastně teleportuje. Dá mu dokonce k ruce jakéhosi Victora van Dooma, o kterém se dozvíme, že je geniální, ale také zločinec, terorista a měl by být za katrem. Takže se logicky zúčastní přísně utajovaného vládního projektu.

Impulsem pro napsání dnešního článku se stala situace, které jsem byl svědkem dneska ráno.

Čekal jsem u Národního divadla na tramvaj, dumal nad nesmrtelností chrousta a podobně závažných problémech, když jsem z pravé strany zaregistroval messengera na kole. To, že jel na kole zas až tak zajímavé nebylo, jako spíš fakt, že se panáček rozhodl chytračit. Očividně se mu nechtělo stát v koloně aut, čekající na zelenou, na to aby jel po chodníku plném lidí, jak to se to v centru běžně praktikuje také očividně neměl koule, takže to vzal rovnou mezi kolejemi tramvaje. Asi měl nejspíš v hlavě našroubovaná sluchátka, protože naprosto netušil, že po stejné stopě za ním jede tramvaj a s poměrně dost sebevědomým výrazem se blížil pomalu ke křižovatce. Tramvaják také nejspíš úplně nevěřil vlastním očím, a když tedy dojel asi metr a půl za messengerovo kolo, začal na něj zvonit. To panáčka vyděsilo, protože do té chvíle byl zřejmě přesvědčený o své geniální volbě trati, takže sebou škubnul a přední kolo mu zapadlo do stopy v koleji podobným způsobem, jako se zacvakává páková hlava do kávovaru. V tu už mi bylo celkem jasné, že tohle nemůže dopadnout v žádném případě dobře, protože uhnout nemohl, i kdyby snad nakrásně chtěl, na baťoch mu dýchala zvonící tramvaj a před ním byla červená na křižovatce, kde svištěla auta. Messenger dupal do pedálů až se z něj kouřilo, nicméně semafor se blížil, takže po pár neúspěšných pokusech přední kolo z koleje vyprostit se do toho opřel kapku víc vehementně. Výsledkem samozřejmě bylo, že kolo se zaseklo a panáček hodil držku přes řídítka i s batohem, čímž rozhodně zaujal většinu cestujících, čekajících na zastávce.

Pilot tramvaje zřejmě něco podobného očekával, tedy v poklidu dojel až před messengera, který se sbíral i baťohem ze země, vyčkal několik dlouhých vteřin, načež znovu zazvonil a gestem pokynul cyklistickému paku, nechť vypadne z kolejí, aby mohl nastolit normální provoz.

Messenger posbíral vypadlé balíky, posbíral i to, co mu ještě zbylo z kola a z důstojnosti, a s elegancí všech sportovců v upnutých šponovkách odpajdal z místa události.

Víte, někdy mám vážně intenzivní dojem, že podmínkou při nákupu nového jízdního kola je platné členství v klubu sebevrahů a že cyklisti – zejména ti pražští – mají pocit, že když si na kedlubnu připlácnou plastikový kokosák, technicky to z nich udělá Terminátora.

Osobně skutečně proti sportovním aktivitám celkem nic nenamítám, tedy za předpokladu, že nejste jako můj bývalý spolužák Kramný, který na lyžařském kurzu usnul uprostřed sjezdu šusem, a napálil to plnou rychlostí do kadibudky. Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl členy Horské služby, že jim jejich práce opravdu nevoní a spolužákovi se naštěstí nestalo nic horšího, než že po zbytek střední školy mu neřekl nikdo jinak, než žumponore, což bylo zvláštní zejména v případě, kdy ho tak oslovil i ředitel školy.

To, že kolem Vás profičí cyklista, když jdete po chodníku se stává poměrně často a je skoro s podivem, že se občas najde i někdo, kdo používá k přepravě silnici. Samostatnou chodníkovou kategorií jsou pak skupiny turistů, kteří se centrem prohánějí na vozítkách Segway, a i v tomto případě jsem shledal už několik velice působivých držkopádů a dlužno dodat, že mne pohled na burana válejícího se na zemi před taxíkem, nemálo zahřál u srdce.

V každém případě mi to připomnělo aktivity mojeho kolegy na jaře, když jsme ještě měli sídlo firmy na starém působišti. Kolega je totiž nadšený cyklista, pokud to je jen trochu možné, tak se do práce přepravuje zásadně na kole a snaží se pasivně-agresivní formou pro tuhle zálibu infikovat i ostatní. V mém případě tyhle pokusy už nečiní, protože když se mnou na toto téma zavedl debatu a argumentoval tím, že mi jízda na kole prodlouží život na dvacet kilometrů o dva roky, odvětil jsem, že mi ho zase každodenní pobyt v práci, velice spolehlivě zkrátí nejméně o devět hodin. Dodal jsem, že smích údajně prodlužuje život také, takže jestli z toho bude mít lepší pocit, sednu si na lavičku, dám si cigáro a kafe a budu se mu půl hodny smát, zatímco kolem mne může kroužit na kole.

Nicméně kolega si koupil k vánocům nové kolo. Postupně nám všem líčil, kde a jak si nechává vystředit kola, kolik to všechno stojí (což je opravdu docela ranec, kdyby se věnoval šňupání koksu, tak ho to vyjde bezesporu levněji), co si všechno nakoupí za doplňky a vůbec. Jako pomyslnou třešničku na dortu, si ještě po vzoru Hell´s Angels pořídil takové ty brašny po stranách, aby sebou mohl přepravovat vše potřebné a nedocházelo tak k aerodynamické katastrofě. A tedy jednoho jarního dne bylo vše doladěno k jeho naprosté spokojenosti a dorazil v cyklistickém outfitu i s plnou kolečkářskou polní. Procházel se po firmě ve šponovkách, což bylo samo o sobě trochu znepokojující, nicméně jsem usoudili, že když mu to činí potěšení, prozatím paralyzér a síť na mentálně bujaré ponecháme v šuplíku.

Jeho nadšení rozhodně nepokládám za špatné, nicméně – mne by zřejmě nenapadlo v euforickém zanícení pochodovat v gotickém plnolátovém brnění po firmě, zejména, když bych měl konzultovat účetnictví s klienty. Každopádně kolegovo nadšení se s teplým počasím stupňovalo, a tedy usoudil, že se místo oběda raději projede na kole. A to ideálně s plnou polní v těch přívěsných brašnách, aby si na tu zátěž přece jen trochu zvykl. Tedy nám zamával, a vyrazil s tím, že v jednu odpoledne má domluvenou klientku – a zmizel se cyklisticky tužit.

Dorazil do firmy až v půl třetí pěšky. Byl mokrý a pokrytý nánosem bahna a nějaké blíže neurčené zeleně, páchnul jako týden mrtvá treska (což se celkem u cyklisty dalo očekávat) a pravil, že si potřebuje vzít po zbytek dne volno.

Samozřejmě nás zajímal průběh událostí. Nicméně to nebylo nijak dramatické, protože jediné, co se událo byl fakt, že kolegovi při projížďce po břehu Vltavy zblízka zabzučel do ucha čmelák. Kolega se vyděsil a sjel po náspu řeky, takže zatímco se nořil z jejích kalných vod, jeho superdrahé a vyladěné kolo kleslo ke dnu. Kolega se ho v náhlém euforickém zápalu pokusil sice zachránit, ale technicky to byl v zásadě boj nikoliv s Větrným mlýnem, nýbrž s Černou dírou a tedy po chvíli byl rád, že na sobě má v podstatě něco na způsob plavek.

Šéf pravil, že je sice rád, že kolega vyvázl životem, nicméně firemní notebook, mobil a dokumentaci mu nechá uhradit z jeho platu, a že pevně doufá, že si z papírů neudělají hnízdo labutě, jinak bude platit i příslušnou licenci na používání. Dále pravil, že pokud máme v plánu provozovat i nějaké soukromé aktivity v rámci pracovní doby, ať to pustíme z hlavy a nevím proč se při té větě díval zrovna na mne.

Nicméně poučení z celé věci je jedno jediné. Kontrolujte svoji vášeň pro sport, neboť se Vám může stát, že budete muset platit vlastní firmě pracovní prostředky.

Když jsem si dnes ověřoval téma dnešního článku, musel jsem konstatovat, že policejní cenzura funguje skvěle a nikde jsem o incidentech, o kterých chci dnes napsat, nenalezl ani zmínku.

Ale abych byl konkrétnější.

Faktem je, že asi málo co potěší víc, než neštěstí bližního a jakkoliv z toho pak můžete mít morální kocovinu, většinou jste rádi, že se podobná věc stala jemu a ne Vám. Tohle myslím platí absolutně v případě, že se jedná o úraz, nebo dokonce o úraz pracovní. Je pravdou, že se někdy jedná o naprosto nepředpokládané situace, a i když se reakce aktérů zdá zpětně poněkud podivná, otázka zní – jak bychom se asi zachovali my, být na jejich místě.

Z minulých příspěvků je asi zřejmé, že s tématem katastrof už jsem do jisté míry obeznámen, a tedy mne nijak nepřekvapil fakt, že se podobná věc stala. To, čím jsem byl překvapen bylo, komu se taková věc může přihodit, protože u tohoto známého bych něco podobného nikdy nepředpokládal.

Tedy jednoho dne jsem kvůli jedné akci potřeboval doutnákovou mušketu. Akce jsem se zúčastnit chtěl, protože mne pozvali známí z Ostravy, chyběl jim člověk do počtu a tedy ani jedna ze stran nechtěla propást záminku k nějaké společenské ostudě. Zavolal jsem tedy známému, zda bych si mušketu směl vypůjčit, s příslibem, že mu ji vrátím samozřejmě vyčištěnou a bez jediného škrábnutí.

Je mi jasné, že se pozastavíte nad tím, jak je možné, že takovou věc každodenní potřeby, jako je černoprachová pěchotní mušketa nemám ve svém inventáři – ale na svoji obhajobu musím říct, že Třicetiletá válka mne nebaví a tedy jsem se pořádně tímhle směrem nikdy pořádně nevydal. Každopádně bylo mi jasné co žádám (protože zbraně – a to ty šermířské nevyjímaje – se zásadně nepůjčují) a kdybych onoho kamaráda neznal skutečně dlouhá léta, nejspíše bych se setkal s odmítnutím. Nicméně kamarád na telefonu odvětil, že to není problém, ať se pro ni zastavím, protože je momentálně doma na nemocenské. Tedy jsem sedl do auta a vyrazil za ním za Prahu.

Můj kamarád je vyjímečný hned v několika ohledech. Kromě toho, že je to šermíř a cvok, je poměrně dost těžko přehlédnutelný. Měří něco přes dva metry, jsou to v zásadě dva metráky svalů a díky svojí vizáži by i šéf Hells Angels dal dva přední zuby za to, kdyby se tento můj kamarád rozhodl podat k nim přihlášku. Kromě toho, že je to šermíř, ještě jako koníček provozuje MMA, zúčastňuje se takových věcí jako survival víkend a povoláním je policista. Zkoušel se dostat dokonce do URNA, nicméně tam ho nevzali, nejspíše proto, že by asi bylo poměrně snadné se do něj strefit. Nicméně nezahořkl a je teď napůl úvazku u nějakého oddílu těžkooděnců, který má sloužit k potlačování demonstrací. Mluvím o tom proto, že pokud je někdo připravený čelit konfrontaci a nebezpečí, je to právě on – a nebo jsem o tom až donedávna byl přesvědčen.

Takže jsem zazvonil u jeho dveří a čekal, než mi přijde otevřít. Trvalo to až nepřiměřeně dlouho, a když otevřel, docela jsem se vyděsil. Na nemocenské totiž byl zjevně proto, že jeho obličej byl prakticky jedna černofialová podlitina, čelo a nos měl olepené náplastmi a namazané takovým tím zeleným blivajzem – prostě vypadal jako někdo, kdo se pokusil zaútočit na demoliční kouli, obličejem napřed. Pozval mne dál, udělal kafe a vymotal mušketu z deky – a zatímco tohle dělal, samozřejmě jsem se ptal, jak se tohle proboha mohlo přihodit. Následně mi vylíčil celý den a kdybych živý důkaz neměl před sebou, byl bych přesvědčený, že se jedná o nějaký hodně nepovedený vtip.

Tedy začalo to ráno tím, že mého kamaráda zavolali na Žižkov k nějakému podezřelému zápachu. Přijeli tedy na místo, podle nosu poznali celkem zřetelně, že se zřejmě jedná o nějaké úmrtí a vyrazili dveře. Tam skutečně našli nějakou zemřelou starou paní v křesle, což je sice smutné, ale takové věci se prostě stávají. Zavolali tedy pro někoho, kdo odveze tělo, neshledali nic, co by ukazovalo na něco jiného, než přirozené úmrtí a vyřizovali formality. Maníci s černým pytlem přijeli a po několika manévrech mrtvé tělo zabalili. Protože paní byla dost při těle i po smrti, rozhodli se ji naložit na nosítka, ale také ji připoutat a použít kolečka, aby jim tělo z nosítek neuniklo. V domě nebyl žádný výtah a tedy chlapci se rozhodli použít schody. Kamarád šel tedy před nimi, aby jim zajistil volný průchod – když se nosítka náhle jednomu z maníků sesmekla, nosítka poskočila, a přední kolečka se složila. Stačil ještě zahulákat na výstrahu a už se nosítka jala mojeho kamaráda ze schodů pronásledovat. Byla to scéna jako z Inadiana Jonese a jakkoliv byla celá situace tragická, mělo to nepochybně i filmový podtext. Kamarád prchal schodištěm, za ním se řítila naložená nosítka, všichni křičeli – prostě zajímavě strávené dopoledne. Na poslední chvíli se kamarádovi podařilo zahnout na schodech trikem, jakým používá při svých akcích Batman, vozík s nákladem však pokračoval dál, proletěl oknem mezipatra a přistál na střeše garáže na protějším dvorku. Kamarád byl rád, že se vyhnul probodnutí naloženým vozíkem, nakonec nosítka ze střechy nějak dostali a on se vrátil na stanici vyplnit papíry.

Odpoledne toho dne měl hlídku – tedy zevloval v policejním autě a čekal, zda se bude někde něco dít, aby se případně mohli s kolegou do celé akce aktivně zapojit. Nečekali dlouho, za chvíli se skutečně ozvalo rádio, že městem jede nějaký maniak v BMW a podle toho jak jede rychle a nebezpečně, je buď opilý, nebo pod vlivem drog. Vyrazili tedy stíhat s ostatní policií delikventa, a za chvíli ho skutečně měli na dohled. Nastala honička jako z éry CI5, pneumatiky kvílely, sirény houkaly, prostě akční scéna jako z televize. Po nějaké chvíli napadlo kamarádova kolegu, který řídil, že by do bavoráka mohli ťuknout a tím se pokusit ukončit tuhle šílenou honičku dřív, než někdo přijde k nějaké úhoně. Protože byl muž činu, udělal jak řekl, BMW se nárazem roztočilo jako zhulený derviš, podseklo nějaké lešení a s ránou se zastavilo o budovu, kterou se momentálně někdo snažil opravovat. Bohužel, policejní auto podrazilo i zbytek lešení, které se na něj s rachotem sesypalo a skoro pohřbilo mojeho kamaráda i s kolegou, pod vrstvou trubek. Řidič BMW měl nejspíš v žilce něco na bázi raketového paliva, protože vskočil ven a zdrhnul směrem k lesu, kde byl později dostižen jinou hlídkou. Nicméně – jakkoliv to vypadalo ošklivě, když hasiči odstranili lešení a vystříhali pokroucené plechy, kamarád i jeho kolega vylezli z auta naprosto nezraněni, pokud pominu pár modřin, které utrpěli při nárazu. Byl to skoro zázrak, protože se zřejmě nestane každý den, aby se na vás sesypala půlka Třineckých železáren a odkráčeli byste následně domů po svých.

Kamarád usoudil, že ten den už bylo nebezpečí dost, a tedy se rozhodl přijít na jiné myšlenky. Sbalil se tedy a šel na šermířský trénink. Jak asi tušíte, že kdo má být zastřelen ten se neutopí a tedy když se objevil v tělocvičně, jeho šermířský kolega projevil nadšení, že přišel konečně někdo, kdo nemá strach. Dále ho seznámil s tím, že si koupil nový kropáč a tedy že si postaví souboj na štíty, kdy tuhle věc může použít. Kropáč je taková ostnatá koule na tyči, vypadá to docela nebezpečně a také to nebezpečné docela je. Kamarád moc nadšený nebyl, nicméně souhlasil a tedy začali nacvičovat. Jsou prostě dny, kdy by člověk vůbec neměl vstávat z postele a takový kamarádův den byl právě tento. Tedy zhruba po pátém úderu kropáčem se koule odtrhla od rukojeti a pokračovala v plné rychlosti na kamarádovu hlavu. Naštěstí zafungovaly reflexy, na poslední chvíli odrazil ostnatou kouli štítem, ta proletěla tělocvičnou a zasekla se do parket. Majitel kropáče, který byl v tu chvíli vyděšený ještě o něco více, než kamarád přispěchal z omluvou, která samozřejmě byla akceptována, protože se zjevně jednalo o nějakou výrobní vadu. Omlouval se neustále a nabídl jako kompenzaci pivo a panáka po tréninku v blízké hospodě. Kamarád to s radostí akceptoval, protože po takovém dnu panáka potřebuje prostě každý. Zbytek tréninku se už obešel bez incidentu, tedy se sebrali, že půjdou na toho panáka. Kamarádovi se ulevilo, že už den končí, vzal bezelstně za kliku hospodských dveří, otevřel je, přiletěl popelník a kamarád se probral až v nemocnici.

Bohužel dodnes netuší o co šlo, a zřejmě se v balistické dráze vrženého skleněného masívu ocitnul naprosto náhodou, když si nějaká místní omladina vyřizovala svoje spory, nicméně z celé věci vyplývá jednoznačně jedna jediná věc.

Měli byste dát na znamení, protože když je budete ignorovat, někde na vás určitě číhá popelník a je mu úplně jedno, že jste momentálně nekuřák.

V pátek jsem se lopotil s jedním obzvláště tvrdohlavým notebookem, protože když si technika postaví čip, tak se toho prostě drží, a na jiné legrácky už nemá dostatek fantazie. Trvalo to docela dlouho, a já tedy měl čas v duchu přemýšlet o blbostech, vzpomněl jsem si na jiný případ, kdy se tvrdohlavost techniky střetla se syrovou silou přírody. Obě strany z toho vyšly nakonec vítězně, nicméně s poněkud likvidačním účinkem pro zbytek aktérů celého příběhu. Notebook jsem nakonec ukáznil (ukázal jsem mu rezavý šroubovák a zhruba mu nastínil blízkou budoucnost, pokud nezačne dělat to, co chci), a cestou zpátky na firmu jsem přemýšlel o dnešním článku.

Ale popořadě.

Jeden můj bývalý kolega si nabrnknul slečnu. Na tom by zase nebylo až zas tolik divného, ale spatřuji v tom nepřímo příčinu dalších událostí. Osobně jsem toho kolegu moc nemusel, byl to kluk bohatých rodičů, co se financí týkalo dostal vše, na co si ukázal a tento fakt do jisté míry pokřivil jeho osobnost.

Nicméně peníze a blondýny se vzájemně přitahují a bylo tomu tak i v tomto případě. Tedy slečna po určité době dokopala kolegu k názoru, že když už spolu souloží, měli by na to mít i pravidelně i kde. Kolega si tedy nechal od rodičů pronajmout poměrně velký půdní byt a také si ho nechal patřičně vybavit. Nechal položit plovoucí podlahy, koupily se drahé koberce a vůbec – prostě parádně zrekonstruovaný prostor.

Po další době, když tedy bydleli spolu se slečnou, blondýnu začaly chytat hnízdící tendence, protože nějak cítila, že by se další šance na pohodlný život nemusela tak snadno objevit, a tedy nechtěla tuto příležitost promarnit. Tedy započala strategii nahlodávání, ohledně svatby, nebo alespoň dítěte, což se nestřetlo zrovna s kladnou reakcí. Kolega byl mladý kluk, očividně to nebral tak vážně jako blondýna, a tedy se mu do něčeho zodpovědného příliš nechtělo. Nicméně slečna byla vytrvalá, takže ho nakonec ukecala alespoň na štěně, k čemuž kolega svolil.

Pokud máte nějakou osobní zkušenost s domácím zvířetem, patrně víte, že se vedlejším efektům vyhnout nelze a bylo tomu tak i v tomto případě. Za velmi krátkou dobu byly psí chlupy úplně všude a na všem, kromě psa a rozhodli se tedy, že tuto situaci je třeba nějak řešit.

Tady si dovolím malou odbočku.

Schopnost domácích mazlíčků označkovat si své nevolníky biometrickým způsobem má často až neuvěřitelné úrovně. Záměrně neříkám „majitel“ či „chovatel“, protože zejména v případě koček není nikdy úplně jasné, kdo vlastní koho a kdo komu skutečně dovoluje sdílet stejný prostor. Mám osobní zkušenost, že naše kočka dokázala teleportovat své chlupy na vzdálenost 70 kilometrů s přesností na 10 centimetrů čtverečních. Pravda, měla to snažší o to, že cílem bylo černé triko, nicméně jak to ta bestie dokázala, je mi dnes záhadou. Dovedl bych ještě pochopit, že by mi je vpašovala do nějaké kapsy, nebo mi je někam schovala při rutinní revizi mojí peněženky – ale jak je dokázala vpašovat na triko, které jsem právě koupil a ještě pod zavařený igelitový obal, to je pro mne záhadnější, než výroční dvoučíslo křížovkářského časopisu Taj. Pochybuji, že to bylo implantované od výrobce, protože když jsem triko kupoval, tutově tam nic takového nebylo.

Nicméně zpět ke kolegovi.

Štěně pouštělo chlupy a protože oba hrdinové byly poměrně líní to neustále uklízet, rozhodli se využít moderní techniky k řešení tohoto problému.

Koupili tedy za docela velké peníze robotický vysavač, aby v jejich nepřítomnosti tyhle věci řešil za ně. Pokud to neznáte, je to taková poloplacatá věc, která po Vašem odchodu do práce ožije, začne Vám jezdit po bytě, luxovat a kartáčovat podlahu, dokud se emociálně nevyčerpá a nepotřebuje se znovu dobít. Jejich obdoba R2D2 byla však nějaká hyperchytrá mrcha, která si dokonce pamatovala, kde ještě v bytě neuklízela, a když zjistila, že jí dochází baterie, odjela se sama znovu zásobit elektřinou, aby následně mohla svůj úklid dokončit.

Nevím, podle mého názoru by klidně zvládla hrát i lední hokej a do návodu to nenapsali jen proto, aby nedeprimovali případné majitele. Osobně bych si něco takového asi nepořídil, protože bych měl pocit, že to musím mít neustále na očích, a jakmile usnu, vyleze z toho Transformer, a otevře mi ve špajzu mezigalaktický portál.

Takže nastavili vysavač na desátou ranní, a on obživl a začal pracovat po celou dobu, kdy byli oba dva v zaměstnání a opět usnul ve chvíli, kdy do jejich příchodu zbývaly asi tak dvě hodiny.

Tedy ten den, ráno vyvenčili štěně a odešli do práce. Jenže štěně asi něco venku snědlo, takže když za nimi zapadly dveře bytu, štěněti se udělalo nějak šoufl, hodilo šavli jak krymský kozák a krátce na to ho postihl dost brutální průjem.

A právě tehdy se střetla ona zmiňovaná preciznost stroje s brutálním naturelem přírody.

Když tedy štěně ze sebe opakovaně vydalo to nejlepší, vysavač se probudil a vyrazil za svou misí.

Asi Vám nemusím věci líčit příliš detailně – nicméně poté, co robot zapracoval poměrně precizně psí produkty do samé podstaty interiéru, se šel s pocitem dobře odvedené celodenní práce vypnout, štěně pochopilo, že tohle asi těžko uštěká a pokusilo se alespoň trochu zakrýt stav podlahy roztrháním kožené sedačky a následným poházení zbytků mezi chladnoucí nátěr na podlaze.

Tedy když kolega dorazil domů, a pohlédl na to, co mu zněj zbylo, krátce zazápasil s infarktem, chutí překousnout štěně vejpůl a vyhodit firmu na vysavače do vzduchu dynamitem. Když ovládl prvotní nápor emocí a spočítal si náklady na zničený interiér, vysavač, podlahy, koberce a dospěl k závěru, že se na to může vykašlat, nechal blondýnu blondýnou a odstěhoval se zpět k rodičům.

Jak se vyvíjela situace dál bohužel netuším, protože jsem s kolegou ztratil kontakt a nějak jsem neměl žádný reálný důvod ho nějak obnovit. Co vím, tak byt byl nadále nepouživatelný, s blondýnou už není a zda bydlí s rodiči, skutečně nevím.

Poučení z dnešního článku jsou pro změnu hned dvě: Pokud máte tendenci hnízdit, nepořizujte si robota a psa zárověň – pak jsou tu totiž hned dva elementy, které se spolehlivě spiknou proti vám.

A druhé je dle mého soudu o něco zásadnější : Nechoďte nikdy s pitomcem, který Vás hodí přes palubu jenom proto, že se vám neplánovaně posere pes.

Někdy mám intenzivní pocit, že drtivá většina nedorozumění vychází nikoliv ze zlých úmyslů, ale z prosté lidské interakce, nebo naopak z její nepřítomnosti. Tedy, volně přeloženo, někdo očekává od toho druhého něco, co nepřijde a to vede pak ke špatné náladě. A nebo se žádaná reakce skutečně dostaví, což zpravidla vede k náladě ještě horší. Za naprosto katastrofální – alespoň co se výsledků týká – se dají považovat taková očekávání, kde na straně jedné je použito pouze náznaků a záminek, s předpokladem, že to protějšku jednoduše dojde. A na straně druhé se zase takové jednání neočekává.

Bohužel se mi tohle v pár posledních dnech přihodilo hned několikrát. Počítám v to pokusy od Evy na dočasnou deponaci mojí maličkosti k jakémukoliv nejbližšímu veřejnému zdroji lihovin, nebo snahu některých klientů o nějakou činnost, kterou v rámci objednávání zpravidla maskují požadavkem jiným.

Problém je, že tohle zrovna moc nefunguje. Jak jsem naznačil, tak lidé fungují na základě svých vlastních předpokladů a v tomto smyslu jsem asi jako většina mužské populace. Tak nějak stále naivně předpokládám, že když někdo řekne černá, má skutečně na mysli černou, ve tři hodiny skutečně znamená ve tři hodiny a zajít na oběd opravdu znamená jít si někam nacpat do hlavy zelňačku, a sem tam nějakou tu vařenou nudli.

Některé věci v tomhle ohledu jsou v mém případě ještě víc tristní, zejména co se svádění a podobných disciplín týká. V téhle oblasti jsem citlivý a empatický zhruba jako lžíce na bagru, a to, že se jsem nějaké slečně nejspíš sympatický mi doteče většinou až ve chvíli, kdy ze mě stahuje trenýrky.

Tyhle věci dělají potíže obecně a to i u lidí, kteří o tom vědí, a tedy je v jejich moci je nějakým způsobem alespoň částečně mít pod kontrolou. O čem bych chtěl napsat dnes je to, když se tyto předpoklady nečekaně protnou s někým, kdo tohle celé navíc pod kontrolou nemá.

Začalo to tedy celé úplně nenápadně, kdy si mne jedna firma vyžádala, zda bych jim nepřijel nějak uživatelsky přenastavit náš software. Že prý paní účetní už je starší, nějak se jí to špatně ovládá a tedy zda bych s tím něco neudělal, aby se s tím dalo pracovat lépe. Bylo mi to divné už od začátku, protože náš software se dá ovládat jak myší, tak klávesnicí, tak i standardním sborem klávesových zkratek, nicméně jsem pokrčil rameny a vyrazil ven z kanceláře.

Měl jsem něco tušit, protože to začalo už cestou v tramvaji. Klient byl na druhém konci Prahy, tedy jsem vylovil mobil, že si ukrátím cestu nějakou hrou. Cesta probíhala normálně, když na jedné zastávce jsem zaznamenal nějaký výkřik. Protože jsem zpitomělý z uprchlíků jako všichni ostatní, očekával jsem nějaký projev agrese a byl jsem připravený na nastalou situaci nějak reagovat. Nicméně nic z toho se nestalo a dveřmi od tramvaje se do vozu procpaly dvě slečny. Obě dvě byly opravdu velice důkladně prostorově řešené a použít termín silně oplácané by šlo jen v případě, kdyby každá z nich vyplivla tu půlku vorvaně, kterou jim jejich krotitel naservíroval k snídani místo sushi. Tohle by samo o sobě ani tolik nevadilo, i když se zbytek tramvaje, aniž by se o to nějak přičinil stal utiskovanou většinou, problém byl, že ta zrzavá měla nejspíš také Tourettův syndrom. Projevovalo se to tak, že v naprosto nečekaných a nepravidelných intervalech zařvala „nó, dobrý!“ a pak normálním hlasem pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Bohužel, zejména její „Nó“ bylo hlasité asi jako když na vás útočí bombardér Stuka, který si pro větší efekt namontoval do křídel místo kulometů zesilovací aparát od Sepultury. Tón jejího hlasu byl také velmi nepříjemný, protože to znělo asi tak, jako když krájíte steak, sjede vám nůž a setrvačností a silou doskřípe až na okraj talíře, takže jsem už po pár minutách uvažoval o tom, že tramvaj opustím a počkám si na jiný spoj.

Je mi jasné, že slečna nejspíš nemohla ani za svoji váhu, ani za zvukové tiky, nicméně její výkřiky byly docela děsivé a divím se, že to někdo v tramvaji neodnesl infarktem. To, že zrzavá slečna každým jekotem vyděsila normální cestující ještě šlo. Po několika zvoláních pochopili, že tohle je asi teď chvíli čeká a tedy se lekali spíše té nepravidelnosti, než řevu jako takového, nicméně zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy přistupovali další cestující, kteří na něco podobného připraveni nebyli.

Prvním úlovkem se stala nějaká paní, která bezelstně nastoupila s telefonem v ruce a zřetelně se věnovala korespondenci. Po prvním zaječení se lekla tak vehementně, že švihla rukou s mobilem stranou, kde praštila sedícího pána do zátylku, až to zadunělo, a srazila mu z hlavy kovbojský klobouk. Paní i pán vypadali na momentální srdeční zástavu, nicméně zrzavá slečna si ničeho nevšímala a dál rozprávěla s kamarádkou. To trvalo ještě dvě zastávky, než k ní naklonil nějaký postarší občan s prosbou, zda by toho mohla nechat. Zrzka na něj vykulila překvapeně oči s dotazem, co prý má konkrétně na mysli, načež mu zařvala „Nó Dobrý!“ přímo do tváře ze vzdálenosti asi třicet centimetrů. Občan se poměrně dost vyděsil a pravil, že to nic, že už se nebude vměšovat a odešel na druhý konec vozu. Vrcholným číslem zrzky však bylo, když do tramvaje vešla s mobilem v ruce jedna mladá slečna. Odhaduji podle tašky na jejích zádech, že to byla ještě školačka, nicméně mobil také třímala v ruce, opřela se o tyč a čekala, až se tramvaj oznámí příští stanici a pojede. Pochopitelně, podle všech platných zákonů se po chvíli ozvalo „Nó Dobrý!“, školačka sebou vyděšeně škubla, její telefon proletěl dveřma od tramvaje na ulici, načež dveře zaklaply a učinili tak školačku společensko -technologicky naprosto nemožnou.

Naštěstí zrzka i s kamarádkou na další zastávce vystoupili a já mírně otřesen jsem dorazil ke klientovi.

Uvítal mne majitel, který se tvářil docela rozpačitě a tedy jsem se dotázal, cože má paní účetní za problém. Majitel mi sdělil, že uvidím sám a skutečně se tak stalo. Zavedl mne do kanceláře k paní účetní, která mi řekla, že se jí nějak špatně trefuje do jednotlivých okének v systému, a jestli tedy s tím nemohu něco udělat. Problém byl, že paní účetní měla na levém oku takový tik, že mi po pěti minutách hovoru začaly slzet oči, jako kdybych právě samopalem rozstřílel dva kamiony s nákladem cibule. Bohužel, očnímu kontaktu se dlouhodobě na tuto vzdálenost prostě vyhnout nelze, a zvláště ne, pokud se od Vás očekává nějaké řešení situace. Vyzval jsem tedy paní účetní, aby mi předvedla, kde je konkrétní problém a věnoval jsem pohled majiteli firmy, který jasně dával na vědomí, že jestli mne tu s ní nechá o samotě, udělám mu něco strašlivě hnusného s jeho vnoučaty, a že to bude s nade vší pochybnost obsahovat letlampu a pár zfetovanejch negrů. Paní účetní pravila, že to je právě ten problém, protože je pravák, a v pravé ruce má nekontrolovatelné záškuby. Tedy jsem navrhnul, ať systém ovládá levou rukou, a bylo mi sděleno, že právě v kombinace levé oko tik, pravá ruka škub dělá celou situaci neřešitelnou.

Velmi silně sem zatoužil po panákovi, zahleděl jsem se do stropu a přemýšlel, jaká jsem to asi musel být v minulém živote asi svině, že se tyhle věci stávají právě mě. Přemýšlel jsem opravdu dlouho, ale nenapadlo mne žádné řešení, které by paní účetní neurazilo.

Nakonec jsem tedy řekl, že tohle vyřešit neumím, že dnešek beru jako bezplatnou konzultaci , sebral se a s pocitem Darth Vadera, kterému právě zatrhli používání Temné strany Síly, jsem odešel pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Předpoklady jsou sice delegovatelné, nicméně to ještě není zárukou, že to bude mít nějaký praktický efekt. Tedy za předpokladu, že nejste Ježíš Kristus.

Pokud se zeptáte deseti různých lidí, kterého známého tvora považují za nejzákeřnějšího, zpravidla dostanete deset různých odpovědí. A když k tomu, ještě budete specifikovat, že se jedná navíc o zvíře, nejspíš to dopadne úplně stejně, protože jsou sice něco jako archetypy, ale osobní zkušenost většinou bývá k nezaplacení.

Spousta lidí si dala spoustu práce se psaním bajek, kde se dozvíte něco ošklivého o hadech, štírech, liškách, nebo podobné žouželi, nebo pokud jste založeni více prakticky, nejspíš vám vyvstane na mysli něco v podobě klíštěte, nebo vosy. Jeden živočich je však opomíjen neprávem, i když jeho škodolibost a zákeřná taktika, uplatňovaná vůči lidem téměř hraničí s virtuozitou, a kdyby bylo možné podpásovky převést na lidské poměry, byl by ve zvířecí říši významem nejspíše někdo, jako Steve Jobs.

Zatímco, když Vás sekne kočka, nebo trkne los, většinou k tomu má nějaký důvod, kdežto tenhle tvor naprosto klame tělem, protože zrovna od něj by nějakou zákeřnost člověk zrovna neočekával.

Ale jak jsem k tomuto poznání přišel.

V létě jsme měli šermířské soustředění, které se pořádalo na chatě jednoho člena skupiny. Chata je na odlehlém místě a patří k ní také poměrně rozlehlý pozemek, přišlo nám to jako ideální místo pro pořádání něčeho takového, jako je systematicky se navzájem ohrožovat celou řadou chladných zbraní. Tedy přijeli jsme, rozbalili stany a začali rokovat o průběhu soustředění. Majitel chaty se ještě krátce zmínil o tom, že s námi bude sdílet společné prostory ještě jeden predátor a sice Máň, tak abychom dávali pozor a nějakým nedopatřením ho například nezašlápli. Máň byla suchozemská želva, která byla veliká zhruba jako kolo od tatrovky a těžká jako litinová kamna a jediný způsob jak jí ublížit, by bylo zalít jí do betonu, což v průběhu soustředění postupně zatoužili udělat všichni členové skupiny.

Máň získal svoje jméno tak, že když to ještě nebyl samohybný bunkr, předpokládalo se, že je holka a tedy Máňa, nicméně postupem času se přišlo na to, že tomu tak není , a bylo tedy třeba radikálně pozměnit jméno, aby z toho Máň neměl nějaké psychické újmy. To se zřetelně zrovna nepovedlo, nicméně nám bylo řečeno, že si ho nemusíme všímat, že si bude capat po pozemku, baštit co najde a nijak nás nebude obtěžovat.

Máň byl očividně jiného názoru.

Když jsme vstoupili na pozemek, vytáhl hlavu co nejvýš to šlo, a velmi zkoumavě nás pozoroval, takže to trochu vypadalo, jako když si periskopem naměřuje svojí budoucí oběť německá ponorka U-boat. Trvalo to nějakou chvíli, a pak nejspíš dospěl k závěru, že se mu nelíbíme ani trochu a rozhodl se, že nám to dá během následujících třech dnů pořádně sežrat.

V tu chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, což se zpětně ukázalo jako chyba. Máň byl sice želva, ale taky pěkná svině, měl to zřetelně dobře promyšlené a začal realizovat svoje diverzní akce. První věc, kterou udělal, bylo to, že si počkal, až postavíme stany, a zmizíme podle plánu soustředění pryč. Pak vlezl do stanu kamarádky, otevřel jí krosnu a prokousnul jí láhev s mlékem. Pak zase odpajdal pryč, takže když po pár hodinách kombinace vedro a mléko uprostřed oblečení udělalo svoje, mohl si udělat první z celé řady pomyslných zářezů. Stanům vůbec věnoval pozornost, podařilo se mu celkem běžně vytrhávat kolíky ze země a dokonce jeden stan uprostřed noci zbourat. Šermíři bývají cvičení sice na různé věci, ale málokdy počítají s tím, že se jim uprostřed spánku na hlavu zřítí strop.

Další jeho poměrně oblíbenou činností bylo, že si počkal, až někdo bude muset na záchod, pak si lehl před dveře, zatáhl hlavu a končetiny a číhal. Nevím, jestli jste někdy zakopli o želvu, ale ta mrcha má pěkně ostré hrany, takže se Máňovi nezřídka podařilo překvapeného člověka sestřelit na podlahu. To jsme poznali podle toho, že jsme slyšeli ránu jako hrom a následně pak nadávky – nicméně tohle se mu dařilo docela pravidelně, protože když jde člověk ze záchoda, číhající želvu zpravidla neřeší.

Máň nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby nás ohrožoval – mezi jeho oblíbené činnosti například patřilo, že se potichu přiblížil zezadu a hryznul někoho do paty. Želvy, když o to stojí dokážou být tišší, než nadržený panter a že takový kousanec pořádně bolí, o tom není třeba se zmiňovat. Také nějakým způsobem vždycky věděl, kdy je na stole nejvíc skla, nebo věcí, které se dají rozlít, nebo převrátit, pak do stolu drcnul a kdyby se želva dovedla zlomyslně pochechtávat nahlas, Máňův výraz by tomu patrně odpovídal.

Poslední kapkou byl však želví pokus nás vydeptat psychologickou válkou. Máň si počkal, až všichni usnou, pak na sebe vzal kovovou židli a začal jí před sebou sunout po betonu. Byl to neskutečný kravál, vůbec jsem nevěděl, že tlačený nábytek je schopen takových zvuků o takové intenzitě. Nakonec vždycky někdo vyměknul, a židli z Máně odstranil – jen proto, aby se celá situace tak třikrát za noc opakovala. Tohle želvákovi procházelo dvě dlouhé noci, načež když to zkoušel i tu třetí, vyletěl ze stanu majitel objektu, řval, že se už nenechá šikanovat nějakou debilní želvou, vrhnul se na Máně a otočil ho na záda. Máň z toho byl docela vyrvanej, očividně podobnou protiakci nečekal a tu noc už sólo na zahradní nábytek neprovozoval.

Následující den se želvák tvářil, že se žádná z událostí nikdy nestala a ostentativně nás ignoroval, takže zbytek soustředění už proběhl beze ztrát.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé: nevěřte bajkám, protože želvy jsou pěkně zákeřné bestie a celou dobu to na nás všechny jenom hrajou.

Nejsem zastáncem teorie, že policie celkem nic nedělá. Naopak jsem byl několikrát u toho, že policie projevuje víc aktivity, než je třeba, a o tomhle bude i dnešní příspěvek. Shodou okolností se to celé odehrálo ve stejné budově, jako v minulém článku, jen v o něco jiných patrech budovy. Jako vše, to začalo úplně nevinně.

Byl jsem objednán do zmíněné budovy, abych provedl technický zásah. Ekonomický systém, který spravuji, sice nebyl tím stěžejním, nicméně část firmy z něj odesílala data do toho hlavního systému a tedy bylo potřeba mých služeb, aby si oba systémy porozuměly. V objednávce bylo zřetelně uvedeno, abych se dostavil hned brzy ráno, protože úderem jedenácté bude probíhat požární cvičení a evakuace celé budovy, a tedy bude na dobu neurčitou odstavena elektřina.

A že bych to tedy měl stihnout udělat dříve, než se tak stane.

Není to nic překvapivého, tato cvičení probíhají dva až třikrát do roka, a mají docela reálný smysl. Jak jsem předeslal v minulém článku, budova je jedno velké skleníkové peklo, a v případě, že by se nějaký pomatenec s garderobou z dynamitu rozhodl, že si nedokáže sehnat ženskou jinak, než třeskutým způsobem, je třeba vyzkoušet, zda vše funguje jak má. Správa budovy je však v tomhle případě vstřícná ajťákům a hlásí jim to s předstihem, aby nikdo nepřišel o důležitá data.

Tedy jsem dorazil brzo ráno a v kooperaci s místním IT oddělením se pustil do práce. Podařilo se to dokončit včas, takže krátce před jedenáctou jsme vše vyzkoušeli, IT oddělení konstatovalo, že je vše v pořádku, a rozhodlo se odejít na oběd. Nabídli mi, abych šel také, nicméně jsem měl na odpoledne další práci, takže jsem byl nucen odmítnout. Ajťáci tedy zmizeli pryč, já vyplňoval formuláře a čekal na sekretářku, aby mi je ozdobila razítkem, podle známého pravidla, že čím víc razítko, tím víc papír.

Podle mých hodinek mělo požární cvičení každou chvíli vypuknout, takže když se ozvaly sirény a dusot těžkých bot, překvapený jsem nebyl. To mi vydrželo až do chvíle, kdy jsem zjistil, že nejde o zásah požární, ale policejní.

Po prostoru firmy pobíhala celá řada okuklenců ve vestách s nápisem policie, a s MP5 samopaly v rukou. Docela je obdivuji, za ty lyžařské masky v tomhle počasí, ale asi každé povolání v sobě nese nějaká negativa. Obsadili jediný přístup k výtahům, aby z patra nikdo nemohl odejít, a také požární schodiště pro případ, že by nějaký ozbrojený terorista považoval za logické vydupat dvacet pater do výšky a napadnout je kalachem ze zálohy. Nato vnikli do kanceláře výkonného ředitele, dali mu klepeta a odvedli ho do zasedačky.

Zakuklenci u vchodu poté dostali rozkaz, že nesmí naprosto nikoho pustit z patra pryč, dokud policejní akce neskončí, jeden s policistů v civilu mával nějakým lejstrem na majitele firmy, který vypadal, že ho každou chvíli začne škrtit, houf místních právníků se ho snažili udržet v bezpečné vzdálenosti , já jsem si v tichosti sbalil papíry a čekal jsem, co se bude dít dál.

V tom okamžiku ke mne přistoupil jiný policista v civilu, a prohlásil „Vy jste od počítačů.“

Vynechal Dobrý den, promiňte i otazník na konci věty, tedy jsem reagoval jediným možným způsobem – prohlédl jsem si pečlivě kalhoty a otázal se ho „kde ?“

Policista prohlásil, ať si laskavě přestanu dělat šoufky a zda jsem ajťák. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl tuto informaci zatajovat a řekl jsem tedy, že ano. Policista na mne tasil služební průkaz, zatřepal mi před očima nějakým dalším lejstrem a řekl, že půjdu s ním, protože mi zabavuje z moci úřední server.

To ve mě vzbudilo zvědavost a dotázal jsem se, jak že to přesně hodlá udělat, protože můj server se nenachází v téhle budově, a dokonce ani v tomto městě.

Policista se zarazil a dotázal se mne, zda jsem z místního IT oddělení, načež jsem mu odvětil, že nikoliv, osvětlil jsem mu, že jsem servisní technik z úplně jiné firmy a že jsem tu byl za prací. Policista se nakvašeně zeptal, proč tedy mařím vyšetřování. Odpověděl jsem, že nic takového nedělám, že na pitomé otázky dávám rozumné odpovědi pouze za příplatek, a že už teď mi dluží 360 korun. Policista koulel očima a abych nabídl smířlivé gesto, řekl jsem, že místní IT jsou na obědě, ale že mám na ně telefon a tedy je zkusím zavolat. Policista se trochu uklidnil a celkem slušně mne o to požádal, takže jsem bafnul mobil a vytočil příslušné číslo.

Poté, co jsem šéfa místního IT obeznámil se situací a s požadavkem na jejich návrat, slyšel jsem na druhé straně bolestivé zaúpění, a následně jak zmíněný ajťák urychleně maže pomocí druhého mobilu na dálku z firemního serveru léty nashromážděnou sbírku porna, ve velmi vysokém rozlišení. Nicméně řekl, že za chvíli jsou tam, což jsem sdělil také policistovi před sebou. Pak jsem zavolal ještě k nám na recepci, ať mi další schůzky přesunou na nějaký jiný termín, protože jsem pod policejní kuratelou a netuším, kdy je celá tahle pitomost dočasnou basou pro všechny zúčastněné přestane bavit. Poté jsem požádal sekretářku o kávu, posadil se v recepci a sledoval průběh dalších událostí.

Neumím posoudit, na kolik byla akce profesionálně zvládnutá, protože jsem u něčeho takového byl poprvé a tedy nemám srovnání. Nicméně policie poté, co zajistila neprodyšně patra 20 a 21, kde bylo vedení a střední management, zjistili, že firma má ještě účetní oddělení, které je o dvě patra výš. K tomuto poznání přišli zhruba po dvou hodinách, což při vyšetřování hospodářské kriminality je docela tristní. Za další hodinu pak zjistili, že firma má ještě kanceláře v pátém a šestém patře – ale to se rozhodli vytěsnit, protože jim došli zakuklenci.

Nicméně ve chvíli, kdy místní IT odešli předat server ekonomického systému (což sice zní krásně, nicméně data v něm byla kompletně kryptovaná proti případnému útoku), rozeřval se požární alarm, zhasla všechna světla, rozblikaly se takové ty červené bodovky a vypukl dusot na všech podlažích, protože požární cvičení započalo. Policisty to docela rozhodilo, protože něco podobného nečekali, nicméně sevřeli pevně samopaly a poslušní rozkazu vyčkávali věcí příštích.

Ty dorazili v podobě hasičů asi za dvacet minut, dotázali se, cože tu všichni blbnou a proč čtyři patra plná lidí ještě nejsou z budovy venku. Velitel policejního zásahu nastoupil na požárníky, oznámil jim, že nikdo nikam nepůjde, dokud policejní zásah neskončí a dál o tom odmítá vést diskuzi. Hasiči toto sdělili veliteli svého zásahu a ten jim řekl, že nevadí, ať pokračují podle plánu.

Požárníci tedy pokrčili rameny a dotázali se, zda mohu dovnitř. Policista jim řekl, že proti tomu nic nenamítá, a ať si klidně poslouží.

Problém se vyskytl v momentě, kdy hasiči prošmejdili a překontrolovali co měli a chtěli z patra odejít. Zakuklenec se samopalem jim sdělil, že nikam nejdou a přikázal, ať odloží vysílačky na pult recepce. Hasiči po krátké debatě nakonec učinili požadované a s vědomím, že hasící přístroj a hadice nemá takovou kadenci jako MP5 se posadili kolem mne.

Pikantní na celé situaci byl fakt, že se zhruba to samé odehrálo ještě dvakrát, než si velitel požárního zásahu všiml, že mu záhadným způsobem mizí posádka. Poté, když mu zřejmě někdo objasnil příčinu, vyrazil seřvat policii osobně, s tím, že na podobné pitomosti nemá čas a s požadavkem, ať všechny zajaté hasiče okamžitě propustí na svobodu.

Velitel policejního zásahu byl však drsňák, zavřel do patra i velitele hasičů a skutečně vydal rozkaz k volnému odchodu až teprve v momentě, kdy měl server, data a výkonného ředitele v klepetech komplet naložené v policejních dodávkách černé barvy.

Nevím, jaké si mám vzít z této příhody poučení. Snad jediné, co mne napadá je to, že bych asi raději žil ve státě hasičském, než policejním. Možná by měli požárníci sem tam nafasovat také nějaký ten samopal.