Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.

Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.

Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.

Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.

Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.

Ale to jsem odbočil.

To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích – v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.

Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.

Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.

K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.

Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma „hate free“, multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.

A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.

Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …

Myšlenkové pochody některých lidí jsou mi skutečně záhadou. Nicméně o tomhle se zmíním v některém v příštích článků, protože během dneška mi v počítači přistálo několik zpráv, které mi přišli ještě podivnější, a tak nějak jsem získal pocit, že mám potřebu to nějak komentovat. Bohužel se obávám, že se to dnes bez nějakého emotivního projevu neobejde, protože jsem si během čtení zpráv uvědomil, v jak moc podivné době to žijeme.

Tak se do toho rovnou pustíme.

Takže předně švédský král přišel s revolučním nápadem, jak konečně nastolit rovnováhu enviromentálních sil a zachránit tak definitivně planetu Zemi. Víte jak ? Zakáže z ekologických důvodů vany.

Po přečtení rozhovoru se švédským monarchou jsem opravdu dlouho přemýšlel. Vlastně jako první mne polil pocit hrdosti z vlastního pokrokového a ekologického myšlení, protože místo vany mám v koupelně vestavěný sprchový kout. Ono vzhledem k rozloze mojí pidikoupelny, by asi ani jiné řešení nebylo moc efektivní. Hned jsem se cítil tak nějak vizionářsky a futuristicky, protože jsem na tohle přišel už před několika lety, čímž jsem se dostal na úroveň uvažování mocenských elit křížených s Alem Gorem. Prostě – aniž bych se o to nějak zasloužil, najednou jsem byl hustej, hipster, in a enviro-mentál (tedy rozuměj debil) a myslím, že jsem alespoň ve vyjmenovaný vrstvách právě docílil jisté společenské prestiže. Z rozhovoru se dále člověk dozvěděl, o čem tak monarcha přemýšlí v době, kdy si nezávazně poprdává do vody, což je zrovna od vládnoucího státníka opravdu historicky důležitá informace. Nicméně mu gratuluji a držím mu palce, protože je jasné, že tím zachrání celé Švédsko a potažmo i celou planetu, a jen doufám, že to stihne ještě před tím, než mu tam pár vylízanejch kreténů s pokřikem Alláhu Akbar švihne dvě, nebo tři atomovky.

Jako další věc mne napadlo, jaký to bude mít zároveň dopad na kulturu – tedy například, zda Marata budou mordovat ve sprcháči, nebo zda ho před masakrem budou muset narvat do lavoru. Šmoulům už tedy také nepřijde vana vhod, ale u těch vzhledem k jejich velikosti nejspíše postačí bidet, nebo taková ta plechová věc, do které kovbojové na divokém západě plivou žvýkací tabák. Každopádně nepochybuji, že EuroEvropští ohýbači reality už něco vymyslí a najdou nějaký způsob, jak to pendrekem prosadit do všedního života. Ono vůbec ve Švédsku se řeší zásadní věci lidské existence, jako třeba barva náplastí – protože když z Vás cáká krev, je politická korektnost a správný multikulturní názor vůbec to hlavní, co by Vás mělo v tu chvíli zajímat.

Pan prezident ve své novoroční řeči ohlásil konec blbé nálady, čímž mne uvedl poněkud do rozpaků. Nějak úplně si nejsem jistý, jak se k tomu mám postavit, protože blbou náladu mám pořád a tedy nevím, zda se v tomto případě nedopatřením nedopouštím velezrady, či vlastizrady – protože i když pan prezident řekl, že je s tím šmytec, nějak to na mojí náladu nemělo zase tak zásadní vliv.

Tohle zkusím trochu osvětlit. Blbou náladu mám v poslední době kdykoliv jdu na internet – protože nelze prakticky zalézt nikam, kde by proti sobě ostře a opravdu velmi hnusně nešli zastánci, či odpůrci imigrantů, nálepky tu sviští jak v továrně na Kostíky, zatímco ti, kdo by s tím něco dělat měli, se snaží hrát tak chcíplýho brouka, že by jim jejich dynamiku záviděl i hrnec z dynastie Ming. Popravdě moc nechápu, co všichni řeší, když multikulturní soužití a bezproblémové začlenění do majoritní společnosti funguje, všechno je tak sluníčkově barevné a vůbec, každý kdo nechce ve svém bytě imigranta by měl okamžitě jít na hanbu. Jediná věc, která mi vrtá hlavou je vlastně to multikulturní obohacení. Nějak mi doposud nikdo nevysvětlil, v čem přesně a jakým způsobem mne osobně obohatí negramotný pasák koz z Ghany, když tedy pominu jeho přínos ve výzkumu šíření doposud neznámých pohlavně přenosných chorob. Naštěstí bezproblémové začleňování přistěhovalců začíná být kromě Francie, Švédska a Německa konečně i v Bruselu, kde se konečně parta muslimů rozhodla přijmout tradiční Evropské zvyky. Nicméně to vzala trochu o dva levely výš, takže zatímco průměrný evropan vánoční stromek pouze rozsvěcí, tady ho rovnou zapálili a vzali sebou taky v té sváteční náladě i nějaké to auto.

Když jsem úvodem projevil údiv nad myšlenkovými pochody některých lidí, v případě Andělíny, jsem si vytvořil jistou pracovní teorii. Dospěl jsem totiž k závěru, že její myšlenkové a postojové veletoče dávají docela dobrý smysl. Bohužel se zde zřejmě jedná o patologické a dlouhodobě závislé drogové potíže, způsobené nadužíváním vysoce nebezpečné látky, která při nesprávném dávkování působí o něco více zhoubně, než ruská droga Krokodýl. Jako obvykle si nemyslím, že je na vině látka jako taková – bohužel je zde zcela patrné, že největším viníkem je narkoman, který si s tímhle vůbec kdy začal.

Názor, nechť si udělá laskavý čtenář sám. Jen bych rád podotkl, že se v tomhle směru do žádné další polemiky pouštět nehodlám a co se van týká, mají i nadále moje vřelé sympatie. Snad to s nimi dopadne lépe, než s Evropou.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž – přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy – ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda – a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce – prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není – prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No – popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl „No to si snad děláte prdel.“, kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu – tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se – takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval – mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.

Zkoušeli jste někdy psát se sádrou ? Je to zážitek k nezaplacení a k nepopsání. Pod sádrou Vám totiž neustále pochoduje rota dobře organizovaných mravenců, kteří jsou perfektně vycvičení k tomu, aby vám v naprosto nevhodných situacích okusovali nervové vazby. Výsledkem jsou pak naprosto podivné cuky celého těla a podivné úvahy na téma, že vlastně tu ruku zase tolik nepotřebujete, a uhryzat si ji v lokti vlastně není až tak úplně špatný nápad.

Obecně je také doporučovaná metoda pletací jehlice na poškrabání. Popravdě, tohle moc nefunguje, pokud tedy někdo nevymyslel pletací drát s kloubem, gyroskopem a sadou kotvících háků, což by se mohlo hodit, pokud by někdo měl akutní potřebu plést svetr na vesmírné stanici, nebo při volném pádu z výškové budovy.

Tak s tímhle vším jsem se potýkal, když jsem se pokoušel psát dnešní příspěvek. Pravdou je, že jsem dnes chtěl poněkud rozkuchat téma tří mušketýrů – nicméně to ještě nemám pořádně načtené a myslím, že ani mít nebudu. Je to totiž o něco komplikovanější, protože téma historické fikce prostě historickými reáliemi utřískat dost dobře nelze, a navíc se na nich ještě před Hollywoodem docela vyřádil i jejich původní autor. Nicméně nechám si to zatím v šuplíku, abych případně někdy v budoucnu pokazil iluze potenciálních romantiků.

Nicméně to, o čem chci psát s tím úzce souvisí a přiznám se, že jsem okolnostmi byl poměrně udiven, a to ne zrovna příjemným způsobem.

O co tedy šlo.

Kontaktovala mne jedna moje známá. Je asi o deset , či patnáct let mladší (nevím to přesně – nikdy mne nezajímala natolik, abych to měl potřebu nějak detailněji zjišťovat) s tím, že jsem jako ten šermíř, a že má potřebu se něčím podobným stát také, a zda bych jí s tím tedy neporadil. Že teď sleduje v televizi právě tři mušketýry a tedy, že by si přála být něčím šermířkou. Docela mne to udivilo, protože je postavy poněkud zemitější (myslím, že při osobním setkání by to byla jasná Hagridova první volba) a díky jejímu prostorovému řešení mi osobně sedmnácté století pro ni nepřišlo úplně to pravé. V jejím konkrétním případě bych očekával, že se bude spíš ohánět Thorovým kladivem, nebo Gimliho sekerou – a nějaký zvoncový rapír bych považoval jako nejméně pravděpodobnou možnost.

Proč jsem dospěl k tomuto závěru není pro účely článku důležité, ale rozhodně se jedná o věci naprosto praktické povahy, a rozhodně nešlo o pokus sabotovat sny mladé slečny.

Nicméně jsem si komentáře na tohle téma nechal pro sebe, protože věřím na to, že každá tvůrčí špatnost se má podporovat a ať je můj názor jakýkoliv, je to pouze její boj, do čeho chce cpát čas a peníze.

Tedy jsem jí začal vysvětlovat, jak se věci mají. Že je potřeba získat nejprve nějakou tělesnou zdatnost a tu pak dále udržovat, že je třeba najít nějakou školu, či učitele šermu, který ji techniku boje se zbraní naučí, a že pokud chce s nějakou zbraní šermovat, že by také měla nějakou mít. Také jsem podotkl, že se z ní kordista nestane za týden, a že to k něčemu začne vypadat nejdříve za dva roky, pokud tedy bude dřít jak maďar na stavbě plotu proti uprchlíkům. A že tohle všechno, kromě značné dávky úsilí a tvrdohlavosti, také něco stojí po finanční stránce. A to docela dost.

Známá seděla a mračila se. Čím více jsem mluvil, tím více se mračila a když jsem skončil, obeznámila mne se svým viděním světa, který mne docela spolehlivě posadil na zadek.

Z nějakého důvodu je totiž přesvědčená, že když chce být mušketýrem, tak to samo o sobě prostě stačí. Že holek šermířek je málo (v tomto bodu je úplně mimo mísu – není jich sice tolik v poměru k mužům, ale rozhodně se nejedná o nijak ojedinělý jev), a že když to chce, všichni by měli před ní padnout na zadek, automaticky jí půjčit, nebo v lepším případě darovat vše co potřebuje – od kostýmu po zbraně- a navíc o nějakém výcviku, nebo tělesné zdatnosti si můžou všichni jen nechat zdát, protože ona je přece holka a tak to nepotřebuje. A pravila, že je to přece logické a že jí to v podstatě společnost a celý Svět dluží. Poté prohlásila cosi na téma, že to tedy zkusí, ale běda Nám, jestli jí to nebude bavit.

Zejména po poslední větě mi padla čelit až k ponožkám, protože na tohle se fakt toho nedalo už moc co říct.

Nevím, zda je to signifikantní pro tuto konkrétní várku generace, ani zda je to jen ojedinělý příklad – ale docela by mne zajímalo, ve které že to realitě se tato slečna vlastně pohybuje. Technické detaily historického šermu také dnes rozebírat nehodlám – to by bylo asi na delší čtení. Nicméně by mne skutečně zajímalo, kde udělali sluníčkoví soudruzi chybu, že tímto způsobem dokáže vnímat realitu někdo, kdo už má pár let řidičák. Myšlení zparchantělého děcka, v těle dospělé ženy je docela tristní zážitek a doufám, že do budoucna nebudu muset nic podobného absolvovat.

Poslání z dneška je jediné: Neztrácejte čas s pitomci, protože je jen Váš a nikdo Vám ho už nikdy nevrátí.

Minulý týden jsem jel večer z práce domů, tramvaj byla plná lidí, dárků a igelitek a mne pořád ne a ne nějak posednout démon vánoc. Není to zas až tak nic divného, neb nejsem praktikující křesťan a do světce mám také poněkud daleko, nicméně jsem kvitoval s povděkem, že lidé v tramvaji buď nepropadli takovému stupni konzumu, nebo mají Vánoce ještě nějaký duchovní aspekt.

Protože byla tramvaj narvaná, nechtěně jsem vyslechl debatu mezi malým chlapečkem a jeho otcem, kteří stáli namáčknutí o dvě důchodkyně dál a bylo to docela zajímavé. Z hovoru jsem vyrozuměl, že si pořídili živého kapra, který jim momentálně okupuje koupelnu, a chlapečka velice zajímalo, co bude s kaprem po vánocích. Tatík se snažil co nejjemněji vysvětlovat, že kapra po vánocích už nejspíš žádná závratná kariéra nečeká, což se chlapečkovi očividně příliš nezdálo. Namítl cosi v tom smyslu, že se vzdal týdne osobní hygieny jen proto, aby bylo pointou to, že přetáhnou kapra po hlavě a sežerou, a zda by tedy nebylo lepší ho vhodit po vánocích do Vltavy. Otec se mu snažil vysvětlit, že to není možné, protože by kapr ve Vltavě určitě zemřel, na což chlapeček odvětil, že to už je jen kaprův problém, a jestli to chce udělat, ať si klidně poslouží, ale šanci se rozhodnout by určitě mít měl.

Netuším, co dnešním dětem přidávají do jogurtů, ale přišel mi to docela zajímavý rozumový konstrukt na někoho, kdo byl věkově způsobilý tak maximálně tahat za sebou kačera na špagátě.

Jak to s kaprem dopadlo nevím, protože jsem musel vystoupit – nicméně mi to připomnělo jednu věc. A sice to, že by člověk měl být docela opatrný na to, co vlastně vhazuje do vody. U celé věci jsem přirozeně nebyl , protože se odehrála dávno před mým narozením, nicméně mám ji z první ruky od někoho, kdo u toho skutečně byl přítomen.

Ale abych to vzal postupně.

Jak už jsem se zmínil v jednom z minulých článků, občas jezdím na chalupu a součástí okolní krajiny vesnice jsou i dva rybníky. Vždycky jsem to bral jako fakt, než jsem se jednoho dne dozvěděl, že původně tam byly rybníky tři. Tahle informace mne docela zaujala, protože mi bylo divné, že by se rybník jen tak sebral, usoudil, že se mu na dané lokaci nelíbí a odplížil se i s vodníkem a rybama do vedlejšího revíru. Tedy jsem si to nechal celé vyprávět a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Vesnice, kde máme chalupu je celkem nezajímavá. Je utopená uprostřed lesů a polí, a všude je to daleko. Podobně je na tom i blízké městečko, kde kromě tří hospod, je jedinou atrakcí kašna z 12tého století a vietnamský prodejce potravin, který má otevřeno i v neděli.

V době tří rybníků to bylo dost podobné, tedy kromě faktu, že byla druhá světová válka. O tom, jak moc strategicky důležité bylo pro všechny městečko, nejspíše vypovídá fakt, že německé okupační síly se skládaly z jednoho důstojníka Wehrmachtu, jeho osobního řidiče a posádky motocyklu s těžkým kulometem. Nechci v žádném případě celou věc nijak zlehčovat, nicméně němečtí okupanti byli natolik rozumní, že si velmi rychle spočítali, že proti třem puškám, jedné pistoli a jedné velice zranitelné motorce, jsou přečísleni zhruba tak v poměru jedna ku pěti stům, protože v okolních vesnicích byl v každé druhé chalupě buď pytlák, nebo dobrovolný myslivec, a tedy lovecká puška pod podlahou rozhodně nebyla žádná vyjímka. Tedy se snažili v rámci možností se chovat tak nejméně nápadně a přátelsky, jak to za daných okolností bylo možné a za to jim městečko oplácelo tím, že je do konce války nikdo nezastřelil.

Lidé z okolních vesnic to s nevolí přijali zhruba asi stejně, jako dnes vnímáme Městskou policii, ale němci se nijak do normálního života zasahovat nepokoušeli, takže byli ponejvíce bráni jen jako otravná tchýně, která stejně za pár týdnů vypadne, takže proč si s tím nějak výrazně lámat hlavu.

Vojáci Wehrmachtu nejspíše velmi dobře chápali, že kdyby došlo k nějakému incidentu, v tom největším průseru se ocitnou právě oni a také, že když se blíží konec války, je rozumnější zůstat někde zalezlý, než padnout za nějakého feťáka, který je už dva roky zašitý někde čtyřicet metrů pod zemí v Berlíně.

Jeden ze sousedů z blízké vesnice to tak nevnímal, neustále měl pocit, že by mělo být přítomno cosi jako místní odboj a velice vnitřně trpěl tím, že v okolních lesích nejsou žádní partyzáni. Městečko nebylo zajímavé ani pro okupanty, tudíž nebylo zajímavé ani pro partyzány, nicméně tento soused to cítil jako křivdu a postupně se začal na kariéru partyzána připravovat. Sehnal si samopal, několik pistolí, zásobu munice a dokonce i nějaké granáty, aby v případě potřeby mohl napadnout i nepřátelský tank.

Doba se však pohnula, takže když to začalo vypadat na konec války, německá posádka v poklidu spálila veškerou dokumentaci, vytáhli klíčky od sturmwagenu a velice poklidně se všichni odešli vzdát místnímu faráři, což se zpětně ukázalo, jako velmi rozumný manévr. Dva dny na to se totiž prořítila městečkem německá kolona, prchající před Rudou armádou, aniž by o okupační posádku projevila jakýkoliv zájem, a tedy váleční zajatci vyčkávali, až dorazí rusové a oni si už konečně mohou přestat hrát na vojáčky, což je po celou dobu očividně ani moc nezajímalo. Soused to však celé cítil jako křivdu, byl velice zklamaný z toho, že nic ze svojeho arzenálu nepoužil, a tedy když dorazili rusové, alespoň se vyrazil se s nimi družit.

Tohle se mu docela zdařilo, opájel se pocitem z toho, že chodí po náměstí se samopalem kolem krku a ruští vojáci ho berou jako bratra ve zbrani, který bojuje s nimi po boku za stejnou věc. Popravdě to bylo rudoarmějcům úplně šumák, takových lidí viděli už na své cestě mraky, ale pokud Vás někdo nalejvá borovičkou zadarmo, není zpravidla slušné mu v tom bránit. Nicméně soused si nad ránem s jedním vojákem potykal a protože ruský voják byl rybář, jako soused, probírali svoji společnou vášeň.

Takže někdy během noci, rus sousedovi vysvětloval, že lov na udici během války je neefektivní, že on to doma dělá tak, že hodí do vody dynamit, a pak jen už sesbírá mrtvé ryby na hladině. Jediné, co je prý důležité je to, aby ho odhodil dostatečně daleko, aby výbuch nepřevrátil jeho loďku.

Další den rusové sebrali zajatce z fary, doplnili zásoby a vyrazili dál směrem ku Praze, takže když soused přišel k sobě s parádní kocovinou, byli už všichni dávno pryč.

Nicméně hovor z předešlé noci mu nešel nijak z hlavy a po nějaké chvíli se rozhodl, že by to měl také vyzkoušet. Sice neměl k dispozici ózero baljšóje, ani dynamit, nicméně usoudil, že ruční granát a místní rybník pro experiment plně postačují – a vyrazil na ryby.

Dokouřil tedy cigaretu, odtrhnul pojistku z granátu a hodil ho do rybníka.

Ozvala se šleha jako z Nagasaki, rybník vyrazil k nebesům a zasypal okolí tří kilometrů sprchou bahna, rákosí a mletého rybího masa, protože soused netušil, že prchající německá kolona do něj před tím vyházela celý svůj náklad, což byly zejména trhaviny pro ničení mostů, miny a munice. Souseda už samozřejmě nikdy nikdo neviděl, a tímto zásahem se počet rybníků poněkud zredukoval.

Jediné, co lze z dnešního článku vzít jako poučení je fakt, že to co funguje v cizině u nás úplně dobré být nemusí a pokud chcete něco házet do vody, zamyslete se. Ono to totiž může být i tak, že voda číhá na Vás.

Tak a je to tady. Od čtvrtka, od osmi třiceti je ze mne onálepkovaný rasista. Touto vizitku mne poctil cikán v poutech, kterého odvážela policie z vietnamské večerky a nevím, zda na to mám být hrdý, nebo z toho mám mít pocity smíšené. Tedy – popravdě jsem tak nebyl označen jen já, ale v zásadě všichni přítomní, přestože jen já jsem měl na jeho momentálním stavu asi největší podíl.

Zvláštní bylo, že jsem shodou okolností ten den zrovna o rasismu uvažoval. Když jsem si ověřoval zdroje, ke svému překvapení jsem zjistil, že rasismus a rasová segregace zdaleka nejsou jen výmyslem posledních pár století. Rasismus jako takový je zde už od antického Řecka, a jakkoliv se dnešní optikou dají stoupenci těchto myšlenek považovat za klasiky, celá řada jejich filozofických děl by jim v dnešní době zaručila jistou basu na několik let. Neříkám to proto, že bych tomu nějak fandil, nebo naopak byl odpůrce – popravdě je mi to celkem šumák, své názory netřídím podle barev, ale podle zkušeností a nemyslím, že mé myšlení tím bylo nějak zásadně ovlivněno. Dokonce si myslím, že bych jako plnohodnotný rasista asi nevynikl, protože k tomu je třeba proaktivní přístup, který já postrádám. Nicméně jak už jsem se zmínil v jednom minulém článku, rasy existují, rozdíly v nich jsou a každý kdo by tento fakt chtěl popřít, je prostě pokrytec.

Co se tedy vlastně přihodilo.

Šel jsem ve čtvrtek večer z tréninku, jako obyčejně, protože při mém povolání je velmi uvolňující, když můžete opakovaně třískat do lidí nějakým železem. Cestou jsem se stavil v místní večerce, abych si koupil cigarety a něco k snídani, těšil jsem se do sprchy, prostě všechno vypadalo normálně. Večerku vlastní místní vietnamská rodina, chodím tam už pár let, takže se relativně známe tím způsobem, jako znáte místního trafikanta, nebo bábu, co prodává na rohu v lahůdkách. Ti lidé mají můj hluboký obdiv, protože mají otevřeno od sedmi do devíti večer, sedm dní v týdnu a upřímně neznám jediného bělocha, který by tohle zvládl.

Takže když jsem vešel, zjistil jsem, že kromě mojí maličkosti se po večerce pohybuje ještě partička cikánů ve věku 17-25 let, ve složení jedna holka a tři kluci. Věk pouze odhaduji, v tomhle vážně nejsem moc dobrý a klidně bych přisoudil nesprávný věk i jezulátku v jesličkách. Parta tam zřetelně byla za obživou, podle toho jak se motali kolem regálů a snažili se být co nejvíce nenápadní, což samozřejmě vyvolalo zvýšenou pozornost jak mojí, tak majitele večerky. V tomhle opět spatřuji spíše zkušenost, než nějaký rasistický záchvěv – prostě když vidíte partu cikánů, máte spíše tendenci automaticky zpozornět a udržovat si nějakou bezloupežní vzdálenost, než se jim za jásavých multikulturních hesel vrhat kolem krku. Vietnamský majitel povolal pro jistotu ke kase ještě svého syna, parta cikánů zjistila, že vyhlídka na bezproblémové kradení se pomalu začíná vytrácet a tedy se rozhodla, jako jedem rom, že je potřeba jednat, než poměr zlodějů a nezlodějů přesáhne nadkritický počet. Takže se po chvíli ozval jekot vietnamské paní, že kradou a zloděj, načež parta popadla co jí padlo první do ruky a rozhodla se z večerky utéct.

Holce a klukovi se to podařilo, třetího člena bratrstva skolil majitel večerky manévrem, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč amerického fotbalu a poslední člen čtyřlístku zůstal zaseknutý v uličce lihovin. Třetího cikána se snažili udržet na zemi majitel večerky se synem, zatímco majitelka zuřivě telefonovala. Čtvrtý výlupek popadl nějakou lahev z whiskey a otočil se směrem k východu, kde jsem k jeho smůle stál momentálně já, a jediný způsob, jak se dostat ven by byl, kdyby se mu během následujících pěti vteřin podařilo zkonstruovat teleport. Tedy reagoval tak, že odhodil láhev, vytáhl nůž a pokusil se mne bodnout.

Zaútočit chladnou zbraní, na ozbrojeného šermíře, je samo o sobě na zápis na Darwinovu cenu a i když je meč v pochvě, pořád je to věc vymyšlená na to, aby účinně ubližovala lidem. Šel jsem z tréninku, a tedy moje reflexy šli okamžitě cestou oko->ruka, aniž by to braly obvyklou zatáčkou přes mozek. Odrazil jsem útok pochvou, vypálil mi ránu hlavicí co obličeje, vyrazil mu nůž, srazil ho na zem, kde ho pár kopanci donutil se změnit ve schoulené , pasivní klubko s tím, že si matně vybavuji, že jsem na něj řval, že jen ať se zkusí jenom pohnout, protože další záminku jen uvítám, a že mu milerád ještě nějakou přidám. To že jsem mu jeden nůž z ruky vyrazil totiž nutně neznamená, že grázlík u sebe nemá ještě další dva.

Zaregistroval jsem ještě jak před večerkou přistála nějaká auta, a řekl jsem si, že policie je tady, takže jsem se krátce podíval, jak si vede vietnamský majitel večerky a dál hlídal svého zlodějíčka.

K mému překvapení však vietnamská paní nezavolala policii, ale místní vietnamskou komunitu, která se vřítila do večerky se slušnou kolekcí mačet a holí. Za chvíli tedy na prvním cikánovi klečelo si pět členů vietnamské domobrany a třískalo do něj, až se z něj prášilo, a zbytek se vrhnul k tomu „mému“ aby z něj vytloukli duši.

Velmi paradoxně jsem se tedy otočil a pro změnu jsem cikána začal verbálně bránit já, protože místní lidová milice rozhodně nevypadala nato, že by to skončilo jen u pár vyražených zubů. Vyhledal jsem tedy syna majitele, protože ten z celého komanda mstitelů uměl asi nejlépe česky a řekl mu, ať zavolá měšťáky, protože když cikány zmrzačí, či zabijí kouká z toho pořádný malér, který nemusí skončit pouze deportací. Tenhle druh beduínů je pořádně mstivý a tedy bude lepší, ať to odnese tradiční nepřítel, protože si nepřeji ve svém bydlišti zažít válku gangů.

Syn, to akceptoval jako rozumný argument, měšťáci dorazili asi za pět minut, což jsem kvitoval s povděkem. Dali cikánům klepeta, dozvěděl jsme se, že jsme rasistické svině a že nás všechny podřežou a zatím co je jeden policista hlídal, ten druhý šel za mnou, protože jsem se jediný rasově a etnicky odlišoval od zbytku osazenstva večerky. Pověděl jsem mu tedy, co se stalo – i jak jsem reagoval, což policista s pochopením odkýval, protože se jednalo o celkem známé firmy. Když si však prohlédl cikánskou krev na podlaze, z pohledu který mi věnoval jsem pochopil, že by státní aparát nemusel projevit tolik empatie v potírání drobné kriminality. Pohlédl ještě krátce na švitořící vietnamskou domobranu a vyzval mne, ať jdu s ním ven.

Když jsme tedy stanuli venku, zeptal se mne hlasem, který byl rozhodně silnější, než bylo třeba, zda jsem něco viděl, nebo zda jdu náhodou kolem. Pochopil jsem, že mi dává šanci u celé věci nebýt a tedy jsem odpověděl, že jdu zrovna kolem, protože mám obsesi takového druhu, že když vidím modré světýlko, mám nutkání si vzít meč a jít se podívat, co je jeho zdrojem. Policista s úsměvem řekl, že to chápe, že jeho bratr trpí úplně stejnou obsesí a tedy abych si šel po svých, což jsem učinil.

Článek je asi bez poslání, nicméně proběhlé události ve mě vzbudili celou řadu úvah.

Proč sejmout cikánského zloděje rasistické je, ale pokusit se dát flastr vietnamskému obchodníkovi, který jen brání svůj majetek a život rasistické není ?

Jak je sakra možné, že v mé čtvrti žije tolik vietnamců a já o tom nemám nejmenší povědomí ?

A hlavně mne překvapila samotná moje reakce. Tak nějak jsem očekával, že se dostaví nějaký emoční proces – ten člověk mne mohl vážně zranit, nebo i zabít. Nevím, jak to máte Vy, ale skutečně se mi tak často nestává, abych se ocitnul v otevřeném ozbrojeném konfliktu a popravdě je to asi to poslední, o co bych stál. Ale jediné, co mi můj mozek naservíroval zpět byla úvaha, že kdyby bylo víc času měl bych možnost to zvážit, použil bych nejspíš jinou techniku, kterou bych ho odzbrojil a zpacifikoval už v druhém kroku.

Nevím přesně, co to o mě jako o někom s nálepkou rasistovy vypovídá, ale jsem si poměrně jistý jednou věcí. Buď už ten šerm dělám moc dlouho, nebo fakt už potřebuju nějakou ženskou.

Dnes se budeme věnovat opět jednomu ze slepých ramen Hollywoodské produkce, a to jest remakům. Pokud by Vás nebavila číst definice toho, co je remejk – nebo to už dávno víte – opět můžete s klidným vědomím článek vynechat, protože o ničem jiném, než o mlácení tupou slámou, dnešní příspěvek nebude.

Remejk je něco, čím Hollywoodští tvůrci prezentují svoji naprostou tvůrčí neschopnost a zároveň přesvědčení, že když do čehokoliv nalejete spoustu peněz, bude to automaticky lepší, zajímavější a úspěšné. Mýlí se ve všech třech bodech, protože tomu tak nikdy není. Dokonce ani být nemůže už z principu – jakákoliv kopie originálu musí být zákonitě vždy jen horší verzí původního snímku, a to i v případě, že ani originál nebyl žádný zázrak.

Remejky osobně považuji za nejzbytečnější z Hollywoodské produkce, protože i dokument o duševním pohnutí dospívajících žížal v Minessotě, má alespoň hodnotu informační. Remake nic takového v sobě nemá – v lepším případě se jedná o to samé, jen v jiných kulisách a s jinými herci – a v tom horším se jedná o pokus doplněný o nové humory, což bývá zpravidla naprostá katastrofa.

V tomto smyslu jde nejvíc o to, jak moc špatný ten remake ve výsledku bude, a v tomhle případě má pomyslný remakový žebříček svojí vlastní hodnotovou stupnici. Neberu teď v potaz remejky, ve kterých hraje hlavní roli počítačem vygenerovaný hrdina – jakkoliv jsou speciální efekty z minulého století osvěžující, CGI je prostě ve vizualizaci něčeho takového jako dinosaurus, nebo vesmírná bitva strčí do kapsy. Řeč bude spíše o tom, v čem se špatné kopie od originálů liší a proč tomu tak nejspíš bude.

Demonstrovat si to dovolím na dvou případech,a abych nějak ocenil jejich podkvalitu, rád bych upozornil, že se o některých ani wikipedie raději nezmiňuje.

Ve francouzské verzi moc k příběhu, ani k charakterům není co dodat. Charaktery jsou syrově přímočaré i kruté, jejich chování je logické (z jistého zvráceného úhlu pohledu) a vše, co se děje dává perfektní smysl. Americká verze je v podstatě jen horší kopií s tím, že pistole jsou větší a blýskavější, výbuchy červenější, a Nikita úplně pitomá nána, která má pod podlahou jedny sváteční pohorky, určené pouze k tomu, aby skákala na špek každému, kdo jde zrovna kolem. Zatímco Nikita z Francie, je v podstatě krysa zahnaná do kouta a někdo, kdo dostal zabrat až na hranici možností, Nikita z Ameriky je proste polotupá loutka zmítaná okolnostmi, ze kterých z vůle režiséra vyjde s více, či méně pocuchaným melírem. Pokud neznáte obě verze, doporučuji si je pustit v pořadí originál-kopie.

Nelze asi objektivně srovnávat výkon herečky francouzské a americké. Závisí to na mnoha okolnostech a také na tom, zda jí dovolí režie vůbec něco hrát. Nicméně tento pokus o remake dopadl z mého pohledu dost žalostně a pochybuji, že by uspokojil svým podáním někoho chytřejšího, než absolventa základní školy – což je možná v USA ta nejsilnější kupní síla. Nevím.

Některé věci jsou prostě svaté. Jsou natolik svaté, že jakkoliv jsem cynik z povolání, mám je na pomyslném piedestalu dokonalosti – a přes to prostě nejede vlak, mašinka, ani Pendolíno ve Studénce. Perfektní načasování a vypointování francouzského inspektora v podání Petera Sellerse, a jeho grácie geniálního pitomce náhody, se prostě s remakem srovnat nedá. V USA jsou patrně poplatní černošskému publiku, které považuje fekální humor za jeden ze stěžejních pilířů zábavy. Myslím, že kdyby si udělali čas na výlet do Teplického parku, patrně by se museli uchechtat k smrti. Neumím si to jinak vysvětlit. Inspector Clouseau je prostě postava natolik ikonická, že pokoušet se o jakýkoliv rameke je prostě jistá sebevražda – podobně, jako kdyby Vám někdo předhazoval, že chcete vidět nového poručíka Columba v latexu, u tyče ve stripbaru.

Je mnoho špatných kopií – za všechny bych asi jen zmínil komedii Oskar, kde místo Luise de Funese hraje hlavní roli Sylvester Stallone, či nová verze Totall Recall – který je sice narvaný dobrými herci od sklepa až po půdu – ale se stejným výsledkem. Je zde očividné, že tohle nefunguje už dlouho a fungovat nebude, a tedy mi tento smysl snažení uniká.

Příkladů bych asi nalezl jistě víc, nicméně poselství je jediné – Uncle Sam to podruhé stejně dobře nezahraje a je tedy ztrátou času na jeho remejkovou produkci chodit.

Úvodem se musím přiznat, že jsem na Hvězdné války opravdu fanda. Na toto téma jsme měli dokonce několik přednášek na různých Conech a podobných akcích a to včetně praktických ukázek šermu. Jako skalní příznivec původní trilogie, jsem velmi nerad akceptoval existenci epizod 1-3 a pořád k nim mám celou řadu výhrad. Nicméně když se začala chystat epizoda sedmá, a já jsem sledoval celou řadu změn podle mého směrem k horšímu, (prodej loga SW společnosti Disney, odsunutí Lucase od scénáře, herecké obsazení atd.) měl jsem docela obavu z toho, že univerzum Hvězdných válek půjde definitivně do kopru a Disney ho promění v infantilní náplavu v barvách růžových mašlí a Jar-Jar Binksů. Tohle se naštěstí (prozatím) nestalo a z celého filmu je vidět, že ho natáčeli skutečně fanoušci Hvězdných válek.

Co jsem tak četl, tak by měla být Epizoda 7 jakýmsi restartem celého Universa, podobně jako se to J.J. Abrams předtím pokusil udělat u Star Treku. V tomhle bodě si myslím, že nové Hvězdné války naleznou jak hodně odpůrců, tak stejnou měrou hodně příznivců. Ono je totiž skoro nemožné aby to bylo zároveň nové a stejnou měrou se to podobalo původní trilogii, která celé šílenství jménem Star Wars odstartovala.

Nejprve se tedy zmíním o tom, co se mi skutečně líbilo. V první řadě celý film má spád a dobré tempo vyprávění, takže se i při stopáži přes dvě hodiny skutečně nenudíte. Musím přiznat, že je to v tomto roce již po druhé, kdy jsem odcházel z kina a necítil jsem se podveden. Tím druhým zmíněným filmem byl Marťan, a jakkoliv Hvězdným válkám straním, musím objektivně přiznat, že Marťan byl daleko lepší.

Druhá věc, která se mi líbila byla všudypřítomná technická evoluce. Přestože se tam objevují známé typy stíhaček, je poznat, že prošli inovací. Stíhačky Tie jsou štíhlejší, mají jiný typ pohonných jednotek jsou silnější, rychlejší a obratnější. Je to podobné i u stíhaček X-wing, kde je patrná lehká inovace jak tvaru, tak motorů, aniž by to působilo nějak rušivě. Vývoj je vidět například i u brnění Stormtrooperů, či u blasterů, které používají – ale o tom se zmíním o něco níže.

Další věcí, která se mi moc líbila byla fyzika celého světa. Tohle zkusím vysvětlit trochu více. Fyzika celého Star Wars universa se totiž dost měnila film od filmu. V původní trilogii člověku skoro nešlo do hlavy, proč voják padá při zásahu z blasteru, přesto, že má na sobě na první pohled solidní brnění. V nové epizodě to dává daleko větší smysl a dává smysl i to, proč se vůbec zbraně na bázi blasterů používají. Zatímco výstřel v minulosti byla jen jakási červená, či zelená šmouha, která vybuchla v nějakém obláčku dýmu (a neznámo proč), v Epizodě 7 je blasterový výstřel šleha, jako když kopne mula a je vidět, že do vojáka narazí skutečně masivní dávka rozpálené plasmy. Kromě kynetiky, kterou výstřel má, je vidět i devastační účinnek – zničené kusy zbroje létají vzduchem, pokud vzduchem nelétá rovnou i zasažený voják. Také je lépe propracovaná střelba ze stíhaček – když pálí Tie fighter na civilní cíle, je skutečně znát, že je to palba z kanónu a má zřetelně sílu výstřelu z děla – jinými slovy, fyzika se zde chová naprosto adekvátně. A za skutečně inovativní považuji fakt, že troopeři nejen, že dokážou střílet, ale dokonce i něco trefit, což je doposud málo pozorovaný fenomén.

Poslední sympatickou věcí, kterou bych zmínil je herecké obsazení z původní trilogie. Nicméně na hercích je znát, kolik času uteklo od Epizody 4. Zejména na Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher je únava podstatně znát (u Chewbaccy se to zas tak dobře nepozná), nicméně kvituji s povděkem, že charaktery jednotlivých postav se nezměnili ani v nejmenším.

Teď však o tom, co se mi na celém restartu zase až tak nepozdává.

Předně – celé Universum je postavené na konfliktu mezi Sithy, či Sithským impériem a Galaktickou republikou. Problém však spočívá zejména v tom, že tohle už jaksi neplatí. Děj se sice historicky odehrává po Epizodě 6 – tedy předpokládám, že Galaktické impérium bylo zničeno – ale to v žádném případě neznamená automaticky zánik Sithů, či jejich sympatizantů. V tomto díle je padouchem tak zvaný První řád, což vzhledem k jejich chování je nejspíš směs fanatiků právě propuštěných z ošetřovny pro mentálně bujaré. Další záhadou je pro mne organizace, kterou vede Leia – která se jmenuje Odpor. To je samo o sobě dost podivné, protože mi není dost dobře jasné, o jaký odpor by mělo jít a hlavně proti komu, protože Rebelové vyhráli, Republika byla obnovena a tedy Leia a její ansábl se stali regulérní státní a státotvornou institucí. Tedy by logicky musela vést partyzánskou válku sama proti sobě – což mi tedy skutečně moc smysl nedává, nicméně by v tomto případě měla v každém případě vítězství na svojí straně zaručeno.

Další věc, která je mi záhadou, je jedna z vedlejších zápletek – a sice to, že se hledá Luke Skywalker. Z důvodů, které nechci vyzradit se Luke rozhodl, že zmizí a nechce se nechat nalézt. Nicméně ještě před tím vytvoří dvě mapy se svojí přesnou lokací – což na někoho, kdo se nechce nechat za žádnou cenu najít, je docela podivné chování. Navíc to vzbuzuje úvahy na téma, jak sakra k těm mapám mohl přijít někdo, kdo s celým příběhem celkem nemá nic společného a jak sakra může vědět, co je to za mapu, když jí ani nedokáže přehrát.

Za naprosto pitomý pak považuji světelný meč hlavního záporáka. Z něj si dělají legraci lidé z celého světa – dyzajnově je to možná zajímavé, nicméně je to naprosto nefunkční a to dokonce i tím způsobem, který je ve filmu prezentován. Takový typ zbraně je daleko nebezpečnější majiteli, než protivníkovi, což přepokládám není smysl celé věci.

Stejně podivné mi přijde používání Síly. V minulých dílech to mělo určitá pravidla, dokonce se podobné umění muselo poměrně složitě trénovat – což mi smysl dávalo. V této epizodě Síla funguje podle housky na bufetu – proste chvíli je zničující a neskutečně mocná, v jiný moment amatér rozbije cvičeného profesionála i když o tom, že existuje něco jako Síla nikdy neslyšel – prostě jak se to zrovna režisérovi hodí do záběru.

O dalších věcech se raději už zmiňovat nebudu, protože věřím, že pro spoilery je vytvořen nějaký speciální a vysoce bolestivý kruh Pekla – a tedy by se další věci bez prozrazení děje neobešly.

Závěrem tedy mohu spíše novou epizodu doporučit. Netvrdím, že jsem z ní byl úplně nadšený, nicméně pořád je to o třídu lepší, než většina toho, co lze dnes v kině vidět. Takže pokud chcete tip na kino, z Epizody 7: Síla se probouzí, určitě zklamáni nebudete.

Počátkem léta mi zavolal jeden známý. Že prý kousek za Prahou probíhá nějaké natáčení, v americké produkci, že budou točit velké bitevní scény a tedy potřebují někoho, kdo zhruba alespoň tuší, za který konec se drží meč, a kterým koncem se má šťouchat do těch ostatních. Můj známý je kovář a také profesionální šermíř, vystupuje pouze za peníze a svého času jsem byl u něj ve skupině. Znám ho řadu let a tedy mi bylo jasné, že to bude dobře placené, ale nejspíš se bude po Nás chtít i nějaký výkon. Zeptal jsem se tedy, o co by mělo jít, protože i když jsem pro film i televizi pracoval, specifikace bývají rozdílné a po pravdě nejsem ochotný jít úplně do všeho.

Známý mi řekl, že jde o potisící zpracování starověké severské ságy, a že chtějí skutečně šermíře, protože kaskadéry si sice dovezli vlastní, nicméně po vyzkoušení běžného komparzu režisér nebyl spokojen, a tedy potřebuje do bitvy někoho, kdo alespoň bude matně tušit o co kráčí. Celkem logicky jsem namítl, že na vikingy nemam ani zbraně, ani výzbroj a tedy netuším, v čem bych mohl být přínosem. Nicméně známý trval na svém, řekl, že to režíruje američan a tedy nějakých 200 let libovolným směrem historie je úplně šumák a že produkce se rozhodla to pojmout v gotickém stylu.

Bohužel, tohle je naprosto pravda – pro americkou filmovou produkci je většinou cokoliv před druhou světovou válkou plus-mínus gotika, obzvlášť co se Evropy týká, a něco, jako je logika, či historické reálie, jsou Hollywoodu srdečně ukradené. Dokonce se traduje, že vrcholem diplomacie s americkou produkcí bylo, že je někdo donutil z křížáckého, válečného koně odmontovat rotační kulomet Gatling.

Nemám důvod tomu nijak nevěřit, zažil jsem podobná zvěrstva i v televizi nejmenované státní a české. Jakkoliv je herec charismatický, v gotickém plnoplátu, s barokním rapírem vypadá prostě jako pitomec, který se Vás pokouší ohrožovat lihovou fixou. Tím to nijak nepodceňuji, každá zbraň je nebezpečná v těch správných rukou, ale zbroj a zbraně mají železnou spojitost, a s nimi i chladnou logiku. Jde o prostou fyziku – je to asi takové, jako kdybyste nabyli z nějakého důvodu přesvědčení, že nejlepší způsob, jak odtlačit z cesty kráčející rypadlo, je použít mašlovačku na buchty.

Ale zpět.

Tedy známý mi řekl, že běžná gotická výbava bude v pohodě a tedy má zbroj, kterou beru sebou do bitvy bude naprosto dostačující. Vlastní vybavení v těchto případech bývá výhodou, protože jednak je za to nějaká zlatka navíc a potom štáb si nemusí lámat hlavu s tím, zda na Vás sežene kostým. Takže jsem řekl, že souhlasím, uvidíme se na místě natáčení – a vyrazil směrem za Prahu.

Shodou okolností mi zazvonil znovu telefon a na druhém konci se ozvali Moravané. Tyhle lidi mám rád, objevují se v Praze zhruba dvakrát do roka a vždycky když přijedou, kouká z toho ostuda jako hrom. Tihle šermíři jsou naprosto úžasní, už mám celou soupisku hospod, kam máme zakázáno chodit, protože to berou podle hesla „kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil“, což považuji za následování hodné. Takže mi volali s tím, že mají vystoupení blízko Prahy a že by mi alespoň přijeli potřást tlapou. Odpověděl jsem, že jsem na natáčení, načež reagovali nadšeně, že z toho kouká nějaká sranda, gotiku, že mají stejně na sobě a že tedy dorazí tam. Než jsem dorazil na místo natáčení, už jsem to dávno zase pustil z hlavy a byl jsem zvědavý na celý ten americký cirkus.

Vyplnil jsem nějaké papíry, nasoukal se do zbroje a vyrazil na místo. K mému milému překvapení tam bylo hodně lidí, co jsem znal – jak z bitev, nebo z různých akcí, takže jsme začali žvanit a čekali, až se začne něco dít. Lidí tam bylo skutečně mraky, co jsem se tak dozvěděl, byli tam šermíři z Polska, Maďarska a Ruska, takže čechů tam byla odhaduji tak slabá pětina. Zhruba dvě třetiny ze všech měli podobně použité, funkční zbroje, jako jsem měl já, pak tam byla část lidí, které sebou přivezli američané, v něčem o něco lepším a nakonec skupina poláků v zářivých zbrojích, takže chvílemi vypadali, jako když se internát plný elfů vypraví na diskotéku. Zmiňuji to záměrně, protože tyto zmíněné aspekty měli pak zásadní vliv na další události.

Přišel asistent režie, řekl abychom se připravili, protože režisér už jde. Šermíři z čech se tedy rozdělili logicky po skupinách na poloviny, aby si stoupli na obě strany bojiště. Tento krok dával poměrně smysl – jednak aby mohli případně předvést nacvičené souboje, nebo v případě volného šermu mohli bojovat s někým, koho znají a tím minimalizovat možnost zranění. Podobně tak učinili i rusové a maďaři, načež se přikolébal režizér, prohlédl si obě dvě znepřátelené bitevní řady a počal realizovat svoje tvůrčí vize. Dospěl k závěru, že ti, kdo nemají tak použitou zbroj, budou na straně hrdiny a my, většinový zbytek budeme ti zlí. Bylo mi to celkem jedno, v praxi to nemá žádný vliv na to, na kterém konci oraniště se budete válet, a tedy se začali řady přeskupovat. Po reorganizaci se však stalo, že na mé straně bitevní vřavy skončili prakticky všichni z čech a ruska, díky tomu, že jsme byli bojoví praktici a neviděl jsem kolem sebe nikoho, kdo by šerm nedělal méně než 12 let. Tehdy jsem začal tušit, že se schyluje na pořádný malér, nicméně jsem si to nemohl nechat ujít.

Češi byli nakonec převeleni na levé křídlo, tedy skoro mimo záběr kamery a jako nepřítel nám byla přidělena delegace z elfského lesa, protože naopak ti zase vypadali až moc pohádkově. Režisér začal udělovat pokyny, což byl trochu problém. Mluvil jen anglicky a navíc ho bylo slyšet jen v prvních řadách. V širším okolí ho prakticky slyšet nebylo, jednak proto, že uzavřená přilba hluk izoluje a potom, ne každý anglicky uměl. Nicméně ústním podáním jsem se dozvěděl, že máme být přesvědčiví, chce se po nás řev a nasazení, aby se nemusel záběr opakovat. Pokrčili jsme tedy rameny s tím, že si alespoň zabitvíme, jak jsme zvyklí a zaujali tradiční fotmace. Štítníci s meči, palcáty a sekerami dopředu, za nimi tyčové zbraně a ve třetím sledu pak i já a ostatní, kdo štít, nebo kopí sebou neměl a tedy musel vyčkat, až se řady prolnou.

Megafonem zaznělo akce a češi se s řevem vrhli na polské elfí bratrstvo. Následně se ozval ještě větší řev, poláci se jako jeden elf otočili a začali sprintem zdrhat pryč, což překvapilo nejen režiséra, ale hlavně Nás, protože jsme něco podobného nečekali.

Ukázalo se totiž, že jejich zbroj nebylo železo, jako naše, ale jen nějaký nastříkaný plastik, což samozřejmě těžko mohl někdo předpokládat. Takže čtyři poláky hned odvezla sanitka, režisér se tvářil naštvaně, poláky přemístil, opět přeskupil jednotky tentokrát tak, aby železo šlo skutečně proti železu a tím se tedy minimalizovaly ztráty.

Tohle se nakonec natočit podařilo a přikročilo se k dalšímu záběru, kdy do bitevní vřavy má vletět hrdina filmu a všechny strhnout svým příkladem. Problém začal v momentě, kdy režisér naopak chtěl, aby hrdina vynikl proti těm zlým, to jest Nám. Jak už jsem naznačil, v helmě toho moc neslyšíte, takže když jsme se zase seřadili, ozvalo se akce, češi naběhli proti nepříteli s vědomím, že si mohou do čeho bez obav třísknout, sejmuli hlavního hrdinu během pěti sekund a pokračovali dál. Režisér začínal být mírně na prášky, protože i když tu partu, co mu sejmula herce vyhodil na konec bitvy, místo se opět vyplnilo někým, kdo netušil, že tuhle část nepřátel vyrubat nesmí a situace se opakovala. Zopakovala se ještě osmkrát, protože tam komparzu bylo skutečně hodně a režisér přemýšlel nad tím jak to udělat, aby se mu celý záběr zdařil.

Technicky to byl boj s větrnými mlýny, protože když hrdinu nesejmul čech, sejmul ho rus, protože tihle hoši mají v historice hodně dobré znalosti.

Režisér tedy vymyslel, že kaskadéři, které si přivezl sebou, aby svedli na bitevním poli s hrdinou boj na život a jejich smrt, utvoří cosi jako ochranku proti nám, aby konečně dostal situaci tam, kam potřebuje. To sice prodlužilo existenci hrdiny v dalším útoku asi o deset sekund, ale objevil se nový problém, kvůli kterému se zase celá bitva musela zastavit.

Ukázalo se totiž, že kaskadérské meče jsou z nějakého hliníku, či duralu, takže po první ráně železným mečem v lepším případě odletí celá čepel , a v tom horším s ní odletí i celý kaskadér.

Opět jsme byli seřváni na všechny způsoby, režisér byl už opravdu hodně naštvaný, vyhlásil deset minut pauzu a začal vymýšlet co s tím. Nakonec vymyslel to, že hrdinu jako jediného posadí na koně, obklopí ho kaskadéry a všem dal jasně najevo, že tady už končí veškerá legrace, a jestli se na něj někdo jenom křivě podívá, osobně mu prokousne pneumatiky u auta.

Scéna se začala připravovat a v tu chvíli dorazili moji známí z Moravy. Zapadli bez problémů, vyhledali mne, já jim řekl, že je to docela prča, že se naše část podobá bitvě bez scénáře a ať raději útočí na maďary, protože ti na sobě mají železo a s těmi se celkem rozumě šermovat dá.

Ozvalo se akce, a ještě se mne Moravané dotázali, kdo že je vlastně nepřítel. Celkem bezelstně jsem ukázal na hrdinu na koni, jediného na celé straně protivníků.

V tu chvíli mi to došlo, ale bohužel už bylo pozdě.

Moravané se s řevem prosekali až k němu, stáhli ho z koně a sejmuli, režisér už téměř nepříčetný nadával deset minut v kuse, načež se otočil a oddusal pryč a tím celý natáčecí den skončil.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – pokud chcete iluze, nevyžadujte po ostatních, aby projevovali realismus.