V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně – i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály – nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte – ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo – ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

– Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený – takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto – nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se „cvak“ a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Počátkem léta mi zavolal jeden známý. Že prý kousek za Prahou probíhá nějaké natáčení, v americké produkci, že budou točit velké bitevní scény a tedy potřebují někoho, kdo zhruba alespoň tuší, za který konec se drží meč, a kterým koncem se má šťouchat do těch ostatních. Můj známý je kovář a také profesionální šermíř, vystupuje pouze za peníze a svého času jsem byl u něj ve skupině. Znám ho řadu let a tedy mi bylo jasné, že to bude dobře placené, ale nejspíš se bude po Nás chtít i nějaký výkon. Zeptal jsem se tedy, o co by mělo jít, protože i když jsem pro film i televizi pracoval, specifikace bývají rozdílné a po pravdě nejsem ochotný jít úplně do všeho.

Známý mi řekl, že jde o potisící zpracování starověké severské ságy, a že chtějí skutečně šermíře, protože kaskadéry si sice dovezli vlastní, nicméně po vyzkoušení běžného komparzu režisér nebyl spokojen, a tedy potřebuje do bitvy někoho, kdo alespoň bude matně tušit o co kráčí. Celkem logicky jsem namítl, že na vikingy nemam ani zbraně, ani výzbroj a tedy netuším, v čem bych mohl být přínosem. Nicméně známý trval na svém, řekl, že to režíruje američan a tedy nějakých 200 let libovolným směrem historie je úplně šumák a že produkce se rozhodla to pojmout v gotickém stylu.

Bohužel, tohle je naprosto pravda – pro americkou filmovou produkci je většinou cokoliv před druhou světovou válkou plus-mínus gotika, obzvlášť co se Evropy týká, a něco, jako je logika, či historické reálie, jsou Hollywoodu srdečně ukradené. Dokonce se traduje, že vrcholem diplomacie s americkou produkcí bylo, že je někdo donutil z křížáckého, válečného koně odmontovat rotační kulomet Gatling.

Nemám důvod tomu nijak nevěřit, zažil jsem podobná zvěrstva i v televizi nejmenované státní a české. Jakkoliv je herec charismatický, v gotickém plnoplátu, s barokním rapírem vypadá prostě jako pitomec, který se Vás pokouší ohrožovat lihovou fixou. Tím to nijak nepodceňuji, každá zbraň je nebezpečná v těch správných rukou, ale zbroj a zbraně mají železnou spojitost, a s nimi i chladnou logiku. Jde o prostou fyziku – je to asi takové, jako kdybyste nabyli z nějakého důvodu přesvědčení, že nejlepší způsob, jak odtlačit z cesty kráčející rypadlo, je použít mašlovačku na buchty.

Ale zpět.

Tedy známý mi řekl, že běžná gotická výbava bude v pohodě a tedy má zbroj, kterou beru sebou do bitvy bude naprosto dostačující. Vlastní vybavení v těchto případech bývá výhodou, protože jednak je za to nějaká zlatka navíc a potom štáb si nemusí lámat hlavu s tím, zda na Vás sežene kostým. Takže jsem řekl, že souhlasím, uvidíme se na místě natáčení – a vyrazil směrem za Prahu.

Shodou okolností mi zazvonil znovu telefon a na druhém konci se ozvali Moravané. Tyhle lidi mám rád, objevují se v Praze zhruba dvakrát do roka a vždycky když přijedou, kouká z toho ostuda jako hrom. Tihle šermíři jsou naprosto úžasní, už mám celou soupisku hospod, kam máme zakázáno chodit, protože to berou podle hesla „kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil“, což považuji za následování hodné. Takže mi volali s tím, že mají vystoupení blízko Prahy a že by mi alespoň přijeli potřást tlapou. Odpověděl jsem, že jsem na natáčení, načež reagovali nadšeně, že z toho kouká nějaká sranda, gotiku, že mají stejně na sobě a že tedy dorazí tam. Než jsem dorazil na místo natáčení, už jsem to dávno zase pustil z hlavy a byl jsem zvědavý na celý ten americký cirkus.

Vyplnil jsem nějaké papíry, nasoukal se do zbroje a vyrazil na místo. K mému milému překvapení tam bylo hodně lidí, co jsem znal – jak z bitev, nebo z různých akcí, takže jsme začali žvanit a čekali, až se začne něco dít. Lidí tam bylo skutečně mraky, co jsem se tak dozvěděl, byli tam šermíři z Polska, Maďarska a Ruska, takže čechů tam byla odhaduji tak slabá pětina. Zhruba dvě třetiny ze všech měli podobně použité, funkční zbroje, jako jsem měl já, pak tam byla část lidí, které sebou přivezli američané, v něčem o něco lepším a nakonec skupina poláků v zářivých zbrojích, takže chvílemi vypadali, jako když se internát plný elfů vypraví na diskotéku. Zmiňuji to záměrně, protože tyto zmíněné aspekty měli pak zásadní vliv na další události.

Přišel asistent režie, řekl abychom se připravili, protože režisér už jde. Šermíři z čech se tedy rozdělili logicky po skupinách na poloviny, aby si stoupli na obě strany bojiště. Tento krok dával poměrně smysl – jednak aby mohli případně předvést nacvičené souboje, nebo v případě volného šermu mohli bojovat s někým, koho znají a tím minimalizovat možnost zranění. Podobně tak učinili i rusové a maďaři, načež se přikolébal režizér, prohlédl si obě dvě znepřátelené bitevní řady a počal realizovat svoje tvůrčí vize. Dospěl k závěru, že ti, kdo nemají tak použitou zbroj, budou na straně hrdiny a my, většinový zbytek budeme ti zlí. Bylo mi to celkem jedno, v praxi to nemá žádný vliv na to, na kterém konci oraniště se budete válet, a tedy se začali řady přeskupovat. Po reorganizaci se však stalo, že na mé straně bitevní vřavy skončili prakticky všichni z čech a ruska, díky tomu, že jsme byli bojoví praktici a neviděl jsem kolem sebe nikoho, kdo by šerm nedělal méně než 12 let. Tehdy jsem začal tušit, že se schyluje na pořádný malér, nicméně jsem si to nemohl nechat ujít.

Češi byli nakonec převeleni na levé křídlo, tedy skoro mimo záběr kamery a jako nepřítel nám byla přidělena delegace z elfského lesa, protože naopak ti zase vypadali až moc pohádkově. Režisér začal udělovat pokyny, což byl trochu problém. Mluvil jen anglicky a navíc ho bylo slyšet jen v prvních řadách. V širším okolí ho prakticky slyšet nebylo, jednak proto, že uzavřená přilba hluk izoluje a potom, ne každý anglicky uměl. Nicméně ústním podáním jsem se dozvěděl, že máme být přesvědčiví, chce se po nás řev a nasazení, aby se nemusel záběr opakovat. Pokrčili jsme tedy rameny s tím, že si alespoň zabitvíme, jak jsme zvyklí a zaujali tradiční fotmace. Štítníci s meči, palcáty a sekerami dopředu, za nimi tyčové zbraně a ve třetím sledu pak i já a ostatní, kdo štít, nebo kopí sebou neměl a tedy musel vyčkat, až se řady prolnou.

Megafonem zaznělo akce a češi se s řevem vrhli na polské elfí bratrstvo. Následně se ozval ještě větší řev, poláci se jako jeden elf otočili a začali sprintem zdrhat pryč, což překvapilo nejen režiséra, ale hlavně Nás, protože jsme něco podobného nečekali.

Ukázalo se totiž, že jejich zbroj nebylo železo, jako naše, ale jen nějaký nastříkaný plastik, což samozřejmě těžko mohl někdo předpokládat. Takže čtyři poláky hned odvezla sanitka, režisér se tvářil naštvaně, poláky přemístil, opět přeskupil jednotky tentokrát tak, aby železo šlo skutečně proti železu a tím se tedy minimalizovaly ztráty.

Tohle se nakonec natočit podařilo a přikročilo se k dalšímu záběru, kdy do bitevní vřavy má vletět hrdina filmu a všechny strhnout svým příkladem. Problém začal v momentě, kdy režisér naopak chtěl, aby hrdina vynikl proti těm zlým, to jest Nám. Jak už jsem naznačil, v helmě toho moc neslyšíte, takže když jsme se zase seřadili, ozvalo se akce, češi naběhli proti nepříteli s vědomím, že si mohou do čeho bez obav třísknout, sejmuli hlavního hrdinu během pěti sekund a pokračovali dál. Režisér začínal být mírně na prášky, protože i když tu partu, co mu sejmula herce vyhodil na konec bitvy, místo se opět vyplnilo někým, kdo netušil, že tuhle část nepřátel vyrubat nesmí a situace se opakovala. Zopakovala se ještě osmkrát, protože tam komparzu bylo skutečně hodně a režisér přemýšlel nad tím jak to udělat, aby se mu celý záběr zdařil.

Technicky to byl boj s větrnými mlýny, protože když hrdinu nesejmul čech, sejmul ho rus, protože tihle hoši mají v historice hodně dobré znalosti.

Režisér tedy vymyslel, že kaskadéři, které si přivezl sebou, aby svedli na bitevním poli s hrdinou boj na život a jejich smrt, utvoří cosi jako ochranku proti nám, aby konečně dostal situaci tam, kam potřebuje. To sice prodlužilo existenci hrdiny v dalším útoku asi o deset sekund, ale objevil se nový problém, kvůli kterému se zase celá bitva musela zastavit.

Ukázalo se totiž, že kaskadérské meče jsou z nějakého hliníku, či duralu, takže po první ráně železným mečem v lepším případě odletí celá čepel , a v tom horším s ní odletí i celý kaskadér.

Opět jsme byli seřváni na všechny způsoby, režisér byl už opravdu hodně naštvaný, vyhlásil deset minut pauzu a začal vymýšlet co s tím. Nakonec vymyslel to, že hrdinu jako jediného posadí na koně, obklopí ho kaskadéry a všem dal jasně najevo, že tady už končí veškerá legrace, a jestli se na něj někdo jenom křivě podívá, osobně mu prokousne pneumatiky u auta.

Scéna se začala připravovat a v tu chvíli dorazili moji známí z Moravy. Zapadli bez problémů, vyhledali mne, já jim řekl, že je to docela prča, že se naše část podobá bitvě bez scénáře a ať raději útočí na maďary, protože ti na sobě mají železo a s těmi se celkem rozumě šermovat dá.

Ozvalo se akce, a ještě se mne Moravané dotázali, kdo že je vlastně nepřítel. Celkem bezelstně jsem ukázal na hrdinu na koni, jediného na celé straně protivníků.

V tu chvíli mi to došlo, ale bohužel už bylo pozdě.

Moravané se s řevem prosekali až k němu, stáhli ho z koně a sejmuli, režisér už téměř nepříčetný nadával deset minut v kuse, načež se otočil a oddusal pryč a tím celý natáčecí den skončil.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – pokud chcete iluze, nevyžadujte po ostatních, aby projevovali realismus.

Dneska k nám do práce zavítala Terezka, což znamená jen jedno – a sice, že vánoce už máme zase na krku.

Víte – popravdě, já tedy vánoce osobně moc nemusím. Je mi jasné, že tradice, křesťanství a tak, nicméně mám na to podobný náhled jako na silvestra, kdy na rozdíl od svátků přežíracích, je požadován kolektivní alkoholismus, a sem tam nějaká popálená ruka od domácky vyrobené petardy. Tak nějak racionálně chápu, že pro děti to má jisté kouzlo, a asi by také dost dobře nešlo slavit vánoce, zrovna jak se to komu hodí – nicméně pod náporem Santa Klausů a jejich zvěřince vnitřně trpím, protože mám dojem, že podobně jako Děd Maróz, tady prostě nemají co dělat.

Ale zpět, o Terezce se zmínit musím, protože tohle s dnešním článkem souvisí.

Terezka je dcera mojeho kolegy a nedejbože i kamaráda, a je jí momentálně asi tak dvanáct – ale nevím to úplně přesně a vážně jsem líný to počítat.

Terezku jsem poznal, když jí bylo asi tak šest a to následujícím způsobem.

Bylo teplé jaro, celá pobočka až na mne a na kolegu vypadla někam na školení a my jsme tedy zůstali hájit firemní pevnost. Protože kolegova přítelkyně musela něco zařídit, kamarád dostal za úkol dceru pohlídat, než se vrátí ona přítelkyně zpátky. Zeptal se mne tedy, zda by mi nevadilo, kdyby Terezka byla po tu dobu u nás v práci, že je hodná, tichá, vystačí si sama a vůbec, že o ní prakticky nebudu vědět. Odvětil jsem tedy, že klidně a v případě nějakého služebního hovoru můžu jít na balkon, což mi vzhledem k aktuálnímu počasí nedělá žádnou vážnější psychickou újmu.

Tedy v jedenáct dopoledne přicházela Terezka s maminkou od blízké zastávky autobusu, a kolega vyrazil před firmu, aby se s ní přivítal. Já zrovna kouřil na balkoně, takže jsem viděl, jak se Terezka zastavila od kolegy asi tři metry a s vážnou tváří pravila:

„Tati, tati, počkej – já ti chci ukázat, co jsem se naučila ve školce.“

Kolega taktéž kuřák, samozřejmě Terezku s úsměvem vybídl, ať se předvede, načež se Terezka rozeběhla a kolega schytal bodlo pod koleno s takovou razancí, že upustil zapálenou cigaretu a mám dojem, že být u toho Antonín Panenka, zamáčkl by nejednu slzu dojetí.

Kolega měl také slzy na krajíčku, nicméně se zmohl jen na chlapácké sykání a poskoky na jedné noze – nicméně Terezka si spokojeně vzala od maminky kyblíček, lopatku, bábovičky a plyšáka, načež se zeptala, zda si může jít hrát na písek, což jí bylo dovoleno.

Terezka tedy zaparkovala na pískovišti, zatímco kolega dostal instrukce, doskákal, sebral ze země nedopalek a maminka zmizela směrem do centra. Nicméně Terezce se bábovičky nějak nedařily a tedy jsem se dočkal následující scénky. Terezka si přiklopila bábovičku, udeřila do ní lopatkou, zdvihla ji, prohlásila „Zmetek.“ rozhrnula písek, zkusila novou, na což následovalo další „Zmetek“, dokud jí kolega neřekl, že zapomněla na básničku. Terezka prohlásila, že ahá, kvůli tomu se to nedaří. přiklopila bábovku, začala do ní třískat lopatkou a recitovat:

„Otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žid!“

Kolega zaúpěl, a vypálil stáhnout Terezku z pískoviště, kde jí strkal směrem k firmě a horečně jí vysvětloval, že tam patří slovo žito. Terezka pravila, že věděla, že je to něco od „ž“, ale že si nemohla vzpomenout a tohle slovo se jí líbilo o něco víc.

Nicméně kolega jí dostrkal dovnitř, Terezka si vzala plyšáka, zalezla si pod stůl, přitáhla si kancelářskou židli, načež prohlásila „oblast zajištěna“ a začala plyšáka česat. Kolega propadl pocitu, že snad pro tentokrát nezavřou ani jej, ani Terezku a vydal se na balkon vyřizovat pracovní telefonáty.

Terezku však za chvíli přestalo stanoviště pod stolem bavit a vydala se zkoumat naše kanceláře.

Velice kritickým okem si obhlédla mojí maličkost, a dotázala se mne, proč mám vousy. Odpověděl jsem, že se mi to tak líbí, Terezka pokrčila rameny, prohlásila, že táta je tam dole bez, čímž jak doufám myslela, že je oholený a vydala se směrem po prostorech firmy. To jí zaměstnalo asi tak na dalších deset minut, pak přišla a uviděla kolegův notebook. Vydrápala se tedy na jeho židli, nahodila Minecraft a začala si hrát. V tu chvíli přišel kolega z balkonu, spatřil Terezku nad pracovním notebookem, zaúpěl nad představou, co všechno se mohlo stát a zařval rodičovsko-autoritativním tónem : „Terezko, okamžitě vystřel na ten gauč !“.

Terezka pauzla Minecraft, natáhla ruku s imaginární pistolí směrem ke gauči, určenému pro porady, řekla „Prásk, prásk“, a pak se zase ponořila do hry.

Abych to zkrátil, prostě Terezka byla hustá už v šesti letech a já jen pevně doufám že jí to vydrží i do budoucna.

Nicméně předmětem dnešního článku je jiná věc, a to sice loňský vánoční večírek.

Tohle se nám stává celkem často, býváme jako dodavatelé zváni na různé akce, nicméně já osobně toho moc nevyužívám, protože pracuji celý den mezi lidma, a tedy jsem v podstatě rád, že mám ode všech večer pokoj. V tomto konkrétním případě jsem však udělal vyjímku, protože jsem měl v této společnosti známé, a tedy to byla vítaná záminka, jak je znovu spatřit. Navíc již zmíněný kolega pravil, že by ho to také zajímalo a tedy že se ke mě připojí.

Program večírku sliboval ochutnávku suši, s pravým japonským kuchařem, u čehož jsem samozřejmě nemohl chybět, jídlem a pitím na účet pořadatele a kulturním programem v podobě nějakého swingbandu. Také krátce zavyhrožovali přítomností finalistek soutěže Miss, protože firma byla spolusponzorem soutěže. Missky zaujali zejména mojeho kolegu, stejně jako pití zdarma, takže jsem se jednoho pátečního večera skutečně ocitli na vánočním večírku zmíněného developera.

Tady si zasluhuje jedna věc trochu vysvětlit. Můj kolega má jednu vlastnost, kterou mu napůl závidím a napůl zase ne. Stačí mu, aby si dal dvě piva a je úplně na kaši, což by ani tak nevadilo, kdyby padnul na postel a spal. Bohužel, v tomto stavu ho však popadne poděs a začne balit všechno ženského pohlaví, co předním nezdrhne a to psi a veverky nevyjímaje. Kupodivu je v tomhle velice úspěšný, což jest mi docela záhadou, protože mi svojí vizáží asi nejvíce ze všeho evokuje žábu. Zpravidla se tedy objevuje až druhého dne s morální i fyzickou kocovinou a další týden pak trne, zda ze dvou piv nebude náhodou Terezka číslo dvě. Prozatím mu to prochází, z čehož jednoznačně plyne, že svět je jednak nespravedlivý a také to cosi málo vypovídá o charakteru firemních krasavic.

Vkročili jsme přímo doprostřed rozjeté zábavy, já se chopil nějakého Mojita a vyhledal známé, zatímco kolega se vrhnul na bufet a pivo. Probíhalo to nějak podezřele všechno hladce do chvíle, než se Mojito rozhodlo, že chce mít také nějaký společenský život a usoudilo, že by se mrklo ven. Tedy jsem uposlechl volání divočiny a vypravil se na toaletu, kde se odehrál nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy vedl za deset let. Když jsem přistoupil, abych volání vyslyšel, všiml jsem si, že vedle mne stojí majitel pořadatelské firmy. Byl tam zřetelně za tím samým účelem jako já, nicméně živého miliardáře v podobné situaci rozhodně nepotkávám každý den. Chvíli panovalo dost trapné ticho, což po chvíli majitel firmy přerušil dotazem, jak to jde. Na to jsem odvětil, že jak se to vezme a už v momentě, kdy to ze mne vypadlo ven, bych si nejraději přelepil pusu izolepou – nicméně stalo se, miliardář to nijak nekomentoval a vypadl pryč, zatímco já jsem nutně zatoužil po dalším panákovi.

Vyhledal jsem poté svoje známé, s tím, že jsem právě zvítězil v soutěži o nejblbější výrok roku a projevil zájem o osud svojeho kolegy, protože jsem získal pocit, že pro dnešek už jsem byl za exota dost. Známí se sice mohli potrhat smíchy, nicméně mne vyzvali, abych vydržel, protože kolega už třímal čtvrté pivo a tedy se dalo čekat, že se něco zajímavého semele.

Nezklamal.

Povzbuzen pivem si odlapil jednu z finalistek soutěže Miss. Rozjel svoje tradiční manévry, takže už za čtvrt hodiny byl s misskou v příšeří o samotě, swingband přešel na slaďáky a já se známýma jsme počali tipovat, za jak dlouho missku ukecá k něčemu zásadnějšímu. Erotické dusno by se dalo porcovat japoncovým nožem na suši, kolega natlačil missku na stěnu, přiložili si už čelo na čelo, hudba se odmlčela, celé okolí zasáhla vlna ticha – když v tu chvíli kolega hrobovým hlasem pronesl:

„Moje dcera má vši …“

Načež se otočil, nechal natěšenou missku misskou a s pochechtáváním se vrhnul pro další pivo.

Musím říct, že výraz finalistky soutěže Miss byl nepopsatelný a mám dojem, že sexbobma aktuálního roku utržila docela zásadní torpédo do trupu svého sebevědomí. Nicméně kolega v mých očích značně stoupl na hodnotě, i když si dodnes myslím, že nevěděl úplně přesně co dělá.

Poslání z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud máte nějaké zásadní sdělení, je třeba ho správně načasovat, protože při správném okamžiku dokáže být téměř smrtící.

O víkendu jsem byl pomáhat se stěhováním u jednoho kamaráda. Tedy, abych byl přesný – pomáhal jsem stěhovat jeho, nyní již exmanželku. Byl to docela divný pocit, protože je oba dva znám už dlouhá léta a kdybych si měl vsadit na pár, který spolu zestárne, byli by to právě oni. Nicméně nestalo se tak, ale připomnělo mi to téma, o kterém bych se chtěl dnes zmínit.

Stěhování není příjemné nikdy. Většinou Vás překvapí, co máte věcí , které jste nikdy v životě nepoužili, váš svět se po přechodnou dobu změní v minové pole hrnců, skleniček a tyčových mixérů, ale kde máte rychlovarnou konvici na kafe, nemáte ani tu nejmenší představu. Nemáte představu, ani kde máte to kafe, i kdybyste náhodou tu konvici našli, stejně najdete hrnky až úplně nakonec, protože jste je podle logiky celé věci zabalili mezi vánoční ozdoby a zimní kabáty, aby se při převozu nerozbily.

Lidé se stěhují z různých důvodů, ale potká to každého nejméně jednou za život, a tedy je potřeba v tom spatřovat určitá pozitiva. Nicméně důvody dokážou být natolik specifické, že by Vás v první fázi vůbec nenapadlo, že by se podobná věc mohla přihodit právě Vám. A přesně tenhle stav věcí se přihodil jedné mojí známé, o kterém bych dnes rád napsal.

Tady si dovolím malou odbočku, protože to s celým příběhem souvisí.

Poslední dobou se mi poměrně dost stává, že jsou mi předkládána k posouzení všelijaká čerstvě narozená, či vylíhnutá mláďata. Jde o celkem pestrou škálu, od novorozenců lidských, až po koťata a štěňata, nebo jak se stalo minulý týden, dokonce o čerstvě vylíhnuté tarantule. Popravdě řečeno, mám z toho celkem rozpačité pocity, nevím, co se v takových případech ode mne přesně očekává a proto se tomu snažím vyhnout, jak to jen je možné. Většinou si ještě vím rady s koťaty, nebo s něčím, co se ještě nedovede aktivně samo bránit – ale u novorozeňat člověčích moje rozpaky dosahují vrcholu, protože v miniverzi člověka, který leží přede mnou, opravdu nedokážu rozlišit jakoukoliv podobu s matkou, či otcem. Mimina mi prostě připadají všechna stejná, a kdybyste položili jedno konkrétní, mezi deset jiných, nedokázal bych ho nijak rozpoznat.

Tedy zavolala mi ona známá s tím, že jsme se už dlouho neviděli, že si pořídila štěně, že se jmenuje Madlenka a že ji rozhodně musím vidět. Madlenka, že je naprosto úžasná, že je to kříženec něčeho s něčím, ale neptejte se mne, co to znamenalo, protože můj vztah psím plemenům už jsem osvětlil v minulých příspěvcích.

Tohle mi bylo sděleno na jaře, nicméně ke své známé jsem se dostal až v parném létě, a tedy jsem předpokládal, že Madlenka do té doby vydržela ještě ve svém štěněčím stavu.

Vydržela.

Takže jedné soboty jsem bezelstně zazvonil na zvonek u chalupy mé známé, opět s rozpačitým pocitem a očekával obvyklou dávku klišé. Známá mne vpustila dovnitř, informovala mne o tom, že Madlenka zlobila a tak dostala na zadek, ale že když už jsem tu, tak že jí protentokrát odpustí.

Zavolala tedy „Madlenko“ směrem do baráku a téměř ihned potom jsem se přistihl při úvaze, čím to asi bude, že stromy nejsou jako normálně tím zeleným nahoru, a že jsem mezi prvním a druhým krokem po dvorku, najednou nabral na gravitaci něco málo přes sto kilogramů. Při druhém ohledání jsem zjistil, že na mne stojí Madlenka s nadšeným výrazem v očích a já se snad asi poprvé v životě snažil tvářit tak nejméně chutně a výživně, jak bylo za daných okolností možné.

Madlenka byla naprosto nadšená z nové hračky, na jeden zátah mne olízla od krku až po čepici a můj mozek mne informoval o tom, že jsem měl lépe poslouchat tu známou, co mi říkala o tom křížení, protože jako nejpravděpodobnější možnost mi přišlo, že Madlenka je kříženec parního válce s medvědem grizzly.

Nevím, když někdo použije slova jako „štěně“ a „Madlenka“ v jedné větě, tak nějak očekáváte , že byste se spíš měli dívat pod nohy, abyste něco nedopatřením nezašlápli. To co rozhodně nečekáte je fakt, že se na Vás z chalupy vyřítí šavlozubý tygr. Nebudu předstírat, že jsem na něco velikosti Madlenky nebyl i při svojí výšce a hmotnosti připraven, protože na něco, jako Madlenka se technicky připravit nelze.

Madlenka ze mne následně sestoupila, já jsem vstal za pochechtávání mojí známé a dotázal jsem se, zda Madlenka tímhle způsobem vítá každého v okolí. Byl jsem ujištěn, že ano, že je to vážně ještě štěně, zatímco Madlenka přivlekla před nás něco, co jsem odhadl, že původně byl nosný sloup zahradního altánu, a položila to přede mne s výrazem naděje. Nejspíš si myslela, že si budeme házet podobně, jako to bývá na skotských hrách, načež jsem raději nijak nereagoval, protože na to, abych tu masu dřeva vůbec dostal do vzduchu bych potřeboval nejméně obléhací katapult.

Madlenka vykazovala všechny štěněcí atributy – byla nadšená, mazlivá, pitomá a zvědavá, ale prostě byla strašně velká, takže když se začala tulit, vypadalo to, že se s Vámi chce mazlit šestipatrový činžák. Navíc strašně milovala dvě věci – a to sice vodu a malé děti, což se oboje zpětně ukázalo jako problematické.

Tohle si zasluhuje trochu osvětlit.

Domek mojí známé se totiž nachází mezi dvěma rybníky. Ten spodní je používán jako chovná nádrž a místní rybářský spolek na něm každoročně pořádá závody v rybolovu, zatímco ten horní používají lidé ze širokého okolí jako neoficiální veřejné koupaliště. Jak už jsem zmínil, bylo léto a tedy oba rybníky byly docela frekventovaným místem.

Tehdy začali potíže, které nakonec vedli až ke zmíněnému stěhování.

Plot mojí známé měl jen dva metry, Madlenka byla zvídavá, takže občas utekla, aby zkoumala okolí. Občas se vrátila s kaprem, nebo sumcem v tlamě, což byl první problém, protože jsem si skoro jistý tím, že rozhodně neměla platný rybářský lístek. Přivazovat jí moc nemělo smysl, protože na světě neexistuje provaz, který by Madlenka nedokázala přetrhnout a když jí připoutali na řetěz, Madlenka prostě odešla s celou boční stěnou kůlny.

Druhý problém nastal v momentě, když potkala nějaké dítě a chtěla se s ním kamarádit. Děti reagovali v lepším případě řevem a útěkem, v horším případě řevem a naprostou strnulostí, protože jakkoliv jim rodiče cokoliv vysvětlovali, najednou zjistili na vlastní kůži, že příšery skutečně existují. Madlenka to nechápala, a stále se pokoušela s nějakými dětmi kamarádit, nicméně na mojí známou někdo podal stížnost a nahlásil celou věc policii. Policie naštěstí reagovala standardním způsobem, když z toho kouká nějaký potenciální průšvih a tedy nedělala nic. Nicméně stížností přibývalo, přestože Madlenka prokazatelně neudělala nikdy nic špatného. Jen byla prostě strašně veliká.

Osobně mne mrzí, že tohle období bylo docela krátké, protože je škoda každého trauma, které padne vedle, a kdyby Madlenka vydržela, odhaduji, že by v blízkém okresním městě byla dětská psychiatrie docela lukrativní byznys.

Daleko větší problémy nastaly v momentě, kdy se Madlenka vydávala prozkoumat koupaliště. Ve chvíli, kdy spatřila vřískající děti ve vodě, popadl ji ochranářský pud, získala pocit, že se topí a začala je z vody tahat na břeh.

Tohle celkem dovedu pochopit – představte si, že se cachtáte ve vodě a najednou se z lesa vyřítí medvěd, skočí po vás ve vodě, chytne Vás zezadu za krk a začne vás vláčet někam pryč. Tohle prostě pětiletému děcku těžko vysvětlíte, a myslím, že tohle nevysvětlíte ani jeho rodičům. Moje známá se snažila sdělit, že tohle má Madlenka prostě v genech a rozhodně nikomu ublížit nechce – ale nesetkala se naprosto z žádným pochopením, z poměrně jasných důvodů.

Protože Madlenčiny záchranářské akce se opakovaly, místní lidová fronta se semkla a když zjistili, že policie s tím nic dělat nebude, protože se Madlenky bojí, začali známé vyhrožovat. Začalo to příslibem místních myslivců, že jak uvidí Madlenku v lese, tak ji bez výstrahy zastřelí, pak známé nabídli, ať Madlenku nechá utratit na obecní náklady a končilo to jakousi nabídkou na nějakou ocelovou klec, se zpětnými háčky. Známá všemu odolávala, nicméně když se pak někdo z milých sousedů pokusil Madlenku otrávit, bylo na čase přehodnotit situaci.

Dopadlo to relativně dobře. Madlence se vypumpoval žaludek, známá se přestěhovala za svým přítelem někam na Moravu, kde podle všeho momentálně pěstují biokrávy a bioovce. Madlenka žije s nimi a jediný, koho dnes může vyděsit je sčítací komisař, ale to beru spíše jako riziko z povolání.

Poslání z dnešního článku je jediné – na velikosti záleží, ať se vám to líbí nebo ne, protože dobrota duše prostě na první pohled vidět není.

Je s podivem, na kolik naše vlastní předsudky ovlivňují, jak vnímáme lidi ve svém okolí. Tedy – abych trochu osvětlil, kudy se moje úvaha ubírá – většinou lidi vnímáme skrze to, čím jsou a nebo jako to, co v našich očích představují. V takovém případě nás totiž mnohem více zajímají nálepky, které jim sami v duchu přisoudíme, nebo v tom horším případě, si je přidělí sami. Když se vám ucpe odpad, nebo praskne poloosa u auta, většinou sháníme člověka s nálepkou, a je nám v podstatě jedno, kdo to vlastně je. Správně – můžete namítnout, že v případě instalatéra vás vůbec nemusí zajímat, zda je to také zároveň skvělý hráč na ukulele, nebo že automechanik umí při žonglování s kužely současně taky stříhat ušima – ale možná je to škoda, protože vám sem tam může uniknout pár docela zajímavých souvislostí. Vím to tak trochu i z vlastní zkušenosti, kdy někam jdu s nálepkou technika, nebo šermíře – což by se mohlo zdát na první pohled jako naprosto odlišné věci, nicméně v obou případech to občas bývá docela tuhý boj, a také v obou případech (když to dopadne podle očekávání) vám to na chvíli propůjčí kouzlo neviditelnosti.

Dokážete si vzpomenout, zda byste dokázali například popsat údržbáře, který mění zářivku v samoobsluze, nebo slečnu, co vám navážila v bufetu salát ? Já ne. Tedy většinou ne – a o tom, bude dneska trochu řeč.

Takové úvahy mne provázely prakticky po celý dnešní den a musím říct, že dnešek byl vůbec nějaký podivný.

Začalo to už od rána, kdy jsem se naprosto iracionálně vzbudil s dobrou náladou, takže mi bylo vzápětí jasné, že mne můj nově pozitivní pohled na svět, a lidi v něm, určitě brzo přejde. Stačila na to taková maličkost, jako dorazit do práce. Už při příchodu před firmu, mne zaujal Mercedes, který parkoval na chodníku. Pominu fakt, že kolem firmy byla jistě místa, kam by se ta obrovská mrcha dala zaparkovat, zcela v souladu s předpisy. Nicméně Mercedes vyplňoval prostor téměř od zdi, až k okraji chodníku a v duchu jsem trochu doufal, že si majitel při parkingu alespoň odřel zrcátka. Podle prominentní značky plné stejných číslic, jsem si v duchu musel položit otázku, co to asi tak může být za chrapouna, že se ani neobtěžoval to hodit na blikačky, takže jsem otevřel dveře, abych spatřil poslance českého parlamentu, jak sedí v křesle pro klienty a šilhá na blackberry ve svém pařátu. Popravdě, ani moc neseděl – spíš se rozslizával přes okraje křesla, a to i přes to, že se mu v tom sako a kravata snažily všemožně zabránit. Další věc, která mne praštila přes hlavu byl neodbytný pižmový odér, bezpochyby velice drahé voňavky, celá recepce smrděla zhruba jako výběh pro hrochy v době páření, takže škrtnout sirkou, nebo pronést nějaký plamenný projev by bezpochyby spustilo protipožární systém. Popravdě, tato intenzita by přinutila v zoufalství bušit na dveře plynové komory, i tchoře z Majdanku – a že si myslím, v tomhle směru mají zvířata z této lokality daleko větší praxi.

Proplul jsem kolem zoufalého výrazu kolegyně z recepce, která se snažila momentálně pod záminkou přípravy pohoštění, narvat si alespoň trochu mletýho kafe do nosu, aby tak zabránila naprosté ztrátě čichových buněk, a vlezl k sobě do kanceláře. Tam už na mne čekal šéf, a hned se na mne vrhnul s prosbou, zda bych se křupana z horních deseti tisíc neujal. Že jsem technicky služebně nejstarší technik, supersympaťák atakdále – no prostě nástup do práce k zulíbáni.

Otřel jsem si veškerý med kolem úst a pravil jsem, že to teda kurva ani omylem, a že pokud dobře počítám, v celém objektu se nalézají pouze dvě saka, že to první se snaží udržet vepřové uvnitř křesla a to druhé rozhodně nemám na sobě já a tedy na to, abych se snížil na poslancovu intelektuální rovinu bych musel podstoupit nejprve vícenásobnou lobotomii. Vedoucí zoufale namítl, že kolegyně z recepce má také na sobě sako, načež jsem pravil, že ona už schytala chemický útok z první ruky a jak by se mu zamlouvala myšlenka, že bych zapálil koberec, čímž by se stala vzduch v celé budově poněkud více dýchatelný. Poznamenal jsem ještě, že být vedoucím je prostě nebezpečná práce, že v tomhle případě mne to ani nehne, protože i když mám jistou zkušenost s tím, že se čas od času brodím po kolena ve sračkách, na to, abych si s nimi ještě potřásal rukou mne neplatí dost, a vůbec, že tady nebudu už ani minutu, protože tu straší.

Vlastně ani nevím co mne popudilo víc – zda poslancova přítomnost, nebo momentální kyslíková dieta, nicméně v té chvíli jsem měl skutečně velikou touhu mu nejen nasadit nálepku na čelo a na tváře, ale dokonce i opakovaným plesknutím se ujistit, že skutečně drží jak má. Tedy jsem sdělil šéfovi, že na to stejně nemám kdy, protože už mám být podle plánu nejméně půl hodiny někde na cestě a s pocitem někoho, kdo právě sebral Sauronovi z oka kontaktní čočku, jsem vypadnul pryč.

Klient, který mi poskytl záminku se vyhnout jistému napadení veřejného činitele, bylo divadlo, kde jsem kdysi také vystupoval. Ne, nemylte se – samozřejmě, že jsem zde nebyl za Hamleta, či Jindřicha Osmého – nicméně několik sezón jsme zde se šermířskou skupinou představovali bojující Monteky a Kapulety v Shakespearovském dramatu, a mám dojem, že to nebylo až tak úplně špatné. Stál jsem tehdy na straně Romea – alespoň si to myslím, protože jsem měl modrou vestu, a přebarvit celou Julii na modro, by jistě bylo avantgardní, ale nejspíš ne moc praktické, tedy za předpokladu, že by za další půlhodinu po úmrtí neměla účinkovat v dalším dílu Avatara.

Tedy jsem dorazil poměrně načas, byl jsem vpuštěn do objektu a čekal, až si mne vyzvedne lokální ekonomická kapacita.

Víte, v těchto případech mám poněkud smíšené pocity. Tak nějak racionálně chápu, že za náš software je potřeba zaplatit, ale u institucí, jako je třeba divadlo mi to připadá trochu nepatřičné. Je jasné, že je to pocit naprosto iracionální, protože kdyby divadlo nevydělávalo, těžko by si náš produkt mohlo dovolit – ale stejně má člověk dojem jisté nepatřičnosti.

Procházel jsem se tedy po síni slávy a koukal se na plakáty a fotografie na zdích. Dokonce jsem tam našel i fotku, na které jsem byl zachycený s tehdejším šermířským uskupením a popravdě jsem z toho nadšený dvakrát nebyl. Nepamatuji se, že bych totiž k takové prezentaci někdy svolil – ale zase na druhé straně neznám způsob, jak tomu vlastně v případě šermířů zabránit. Takže jsem si jen povzdychl a postavil se před plakát herce v životní velikosti (který byl v minulosti jeden z hostujících umělců), poplácal si batoh na svých zádech a položil fotografii před sebou řečnickou otázku:

„Radku, hádej, kdo tady bude brzo bohatý ?“

Na to se podle všech známých zákonů vesmíru ozvalo odkašlání, já si řekl, že nejspíš fotografie na stěně nebude znát jméno majitele mojí firmy, aby mi mohla dotaz zodpovědět. Pronesl tedy směrem k portrétu umělce „Je za mnou, že jo ?“ a s pozdravem dobrého dne, jsem se ocitnul tváří v tvář Romeovi z minulých let.

A zde se na mne chytila právě ta nálepka, která funguje na Nás všechny. Romeo, nejen že mne nepoznal – (přestože jsme několik sezón bojovali bok po boku a dokonce jsem dělal společně s ním choreografii bojových scén) ale navíc se mne zeptal, co je to cítit, čímž zřetelně narážel na poslanecké pižmo. Ujistil jsem ho, že být po mém, tak jsem byl pro to zapálit koberec, načež vykulil oči a zadíval se na mne poněkud podezřívavým okem.

Pravil jsem tedy, že to je dlouhá historie a kde že tedy mám nainstalovat ten ekonomický systém.

V té chvíli jsem se stal pachově i technicky neviditelným, udělal svoji práci, vyplnil papíry a zmizel z divadla, jako duch.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Být neviditelný je poměrně snadné. Ale touha být viděn, někdy pořádně smrdí.

Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska – a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti – v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo „za koule“, „kaktusem do prdele“, „rozžhaveným ven“, nebo „zařvi bolestí, když mám přidat“.

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem „Visitor“, což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.

Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.

Gumák se vyděsí a zdrhne, což zbytek party chápe jako podraz, ale vojáci je přesvědčí, že když budou souhlasit s využitím jako jednomužná a druhém případě jako jednobublinová úderná jednotka, postaví nový teleport a pokusí se vrátit věci do normálu. Asi se jim ta minulá řacha fakt líbila, protože za rok postaví druhý teleport, který se jim nedaří uvést do provozu. Cvičí bublinu, plápoláka a kameňáka na vojenské využití s tím, že jediný plameňák spatřuje v poletování vzduchem a sestřelování bezpilotních dronů svoji budoucnost. Reeda mezi tím hledají veškeré americké agentury, aby jim teleport znovu zprovoznil, ale gumák je kulišák, je zašitý někde v lesích a staví si na koleně vlastní teleport, opět z naprosto neznámých důvodů, protože na míle daleko není jediná jiskra elektřiny. Považuji to za nějakou formu obsese a nejspíš by se s tím měl jít léčit jak Reed, tak scénárista, který mu takovou blbost neustále podsunuje.

V každém případě všichni vědci v baráku asi nebudou zrovna bedny, když za celý čas ani jednoho z nich nenapadne, že ke zprovoznění teleportu by například mohli:

– si přečíst dokumentaci k projektu

– se podívat na tabule, kde je to všechno nakresleno

– se zeptat Sue, která na tom od začátku s Reedem pracovala a zná všechny detaily

– si to koupit rovnou už hotové za poloviční cenu z Číny

Tedy udělají po roce opět jednu jedinou logickou možnost – tedy řeknou Sue, aby gumáka našla. Ta si sedne k notebooku, najde ho během asi dvou minut a dokonce ho lokalizuje s přesností na deset centimetrů. Nevím, zda to něco vypovídá o amerických výzvědných službách, nicméně ho přivlečou zpět na základnu, kde jim teleportér číslo 2 gumák zprovozní levou zadní.

Chystá se tedy druhý výsadek do jiné dimenze, na který pošlou oskafandrované průzkumníky. Ti tam ovšem narazí na zmutovaného Dooma, který tam v klidu přežil přes rok bez vody, jídla a vzduchu, a rozhodl se, že je potřeba zničit celou planetu Zemi.

Následující sled událostí byl pro mne poněkud nepřehledný, a tedy se vynasnažím alespoň v pár bodech vylíčit posledních sedm minut filmu.

Doom se přesune na Zemi, rozbije základnu a přesune se zpět do jiné dimenze. Bubliňačka, kameňák, plápolák a zavařovák se tam nějakým způsobem přesunou také, ale fakt se mě neptejte jak se jim to povedlo. Doom, staví ze šutrů nějaké zařízení, a máchá u toho kolem sebe rukama, takže to vypadá zhruba tak, jako když dirigenta národní filharmonie uprostřed pátého taktu třetí věty napadne rozzuřená vosa. Když čtveřice mutantů dorazí, už to má hotové a za pomoci těch kamenů s nějakým zaměřovacím kruhem (bez jakékoliv elektroniky, nebo zdroje energie) to napálí skrze dimenze do Země, kterou začne likvidovat. Čtyřka se do něj pustí, nicméně Doom je kabrňák, vytře s nimi podlahu, dokud Reeda nenapadne, že po něm musí jít jako tým a jeho stonehenge mu zbourat.

To nakonec tedy udělají, nastane další výbuch, ve kterém Doom zmizí, portál se zavře a hurá, dobro vyhrálo. No – tedy popravdě – pokud zůstat trčet v jiné dimenzi, kde je z nějakého důvodu pro změnu dýchatelná atmosféra, bez jakékoliv relevantní možnosti na návrat, za happyend z nějakého důvodu považujete. To však autory ani v nejmenším nezastaví, takže v poslední scéně čtyřka oznámí vojákům ( ano jsou zase zpět na Zemi a nikdo neví proč) , že už pro ně dělat nebudou, budovu si nechají, stejně jako peníze a zařídí se po svém. Vojáci jsou z toho úplně vyndaný, všechno jim odkývají – což mne nijak nepřekvapilo, protože jsem přestal dogmaticky trvat na tom, aby alespoň něco dávalo nějaký smysl, už po první třetině filmu.

Nevím. Jediný poznatek spatřuji asi v tom, že bych na podobné blbosti neměl chodit ani zadarmo, protože je určitě mnoho lepších způsobů, jak trávit čas, než bušením hlavou do zdi.

Tento víkend byl opět těhotný událostmi, o kterých jsem přesvědčený, že v jejich běhu nepadlo zdaleka ještě poslední slovo.

Takže zprávy z první válečné linie – obdržel jsem další email od Evy. Očividně odmlkou sbírala sílu, protože se tentokrát k celé věci postavila čelem a rovnou se mě v úvodu dotázala, kdy už tedy něco podnikneme. Očividně zde nebyl ponechán žádný prostor pro debatu, nicméně v druhém řádku mi bylo sděleno, že na něco osobnějšího momentálně nemá náladu, aby to spolehlivě zazdila řádkem třetím. V tom bylo napsáno, že až do konce března nemá čas, protože bude jezdit po služebních cestách, čímž v mojí maličkosti vyvolala opět lehký chaos. Popravdě řečeno, moc jsem se v tom neuměl úplně zorientovat, tedy jsem odepsal, že naopak já mám zájem pouze o něco víc osobnějšího, protože na všechno ostatní jsem schopný si sehnat lidi a když nemá vůbec na nic čas, moc nechápu, co tedy vlastně vůbec řešíme.

Tak nevím. Buď sem debil já, nebo ona, ona, ona – ale tohle mi pořád nějak hlava nebere. Nebudu se zaobírat úvahou, proč má někdo potřebu Vám soustavně písemnou formou sdělovat, že nemá čas, ani důvody, proč jsem těmito informacemi oblažován zrovna já. Omezím se pouze na konstatování, že jsem psychicky připraven na to, že jednoho dne zazní u mých dveří zvonek, a Eva na mne zahuláká, ať si tu lopatu vstrčím do p***le, jak je uvedeno v přiloženém odkazu.

Nicméně, to o čem bych se dnes chtěl zmínit je Terezka. Jak asi víte, Terezka je kolegovo dcera, a musím přiznat, že mne docela baví, přestože jí nevídám zase tak často. Ono to má většinou docela signifikantní předehru. Kolega přijde do práce, neustále vzdychá, tváří se ustaraně a vůbec vykazuje už po ránu všechny známky hluboké frustrace. Není to zase tak neobvyklé, když tedy pominu fakt, že Nás ostatní takové pocity přepadají až někdy kolem půl třetí odpoledne – nicméně jsem už vypozoroval, že v jeho případě to znamená jen jediné. A sice to, že se pokoušel být rodičem a jako obvykle má dojem, že v tom velmi dramaticky selhal.

Naštěstí tyto pokusy nedělá moc často, protože žije od Terezky s maminkou odděleně, nicméně čas od času ho podobné pudy zachvátí a tedy se snaží nárazově celou situaci zvrátit.

Tedy v pátek ráno dorazil v tomhle stavu a na můj dotaz, cože se stalo odpověděl, že Terezka má o víkendu turnaj. Pak si povzdychl, zeptal se mne, zda nemám chuť se přijet podívat, abych ho psychicky podpořil, a znovu se zahleděl prázdným pohledem na notebook. Mezi škálou dalších povzdychnutí jsem se dozvěděl, že se Terezka rozhodla, že už ji nebaví lakros, ani sportovní gymnastika, a vidí tedy své nejnovější uplatnění na poli horolezectví , a jako platný člen místního paintballového týmu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože u něčeho takového, jako je paintballový turnaj jsem ještě nikdy nebyl, a v kombinaci s někým jako Terezka, z toho koukalo minimálně zajímavě strávené odpoledne.

Takže jsem dorazil ve stanovený čas do kolegova původního bydliště, vyhledal jeho i Terezku, abychom sledovali celý turnaj. Již v úvodu pozorování jsem získal dojem, že píšťalka v celé věci hraje nějakou zásadní roli. Do té doby jsem paintball vnímal jako rekreační záležitost, kdy se dvě party domluví a snaží se navzájem poznamenat nějakým množstvím barviva. V tomhle případě to však není úplně pravda, protože když jeden z lidí zapíská, zaplní se vzduch takovým množstvím barvy, že to vypadá asi jako když slon kýchne se vší razancí do kýblu Primalexu, nebo když se mr. Bean rozhodnul vymalovat kvartýr. Nebyla mi moc jasná pravidla, nicméně bylo znát, že to zúčastněné hráče baví, a tedy jsem popřál Terezce hodně štěstí. Terezka pravila, že s tím nemá štěstí co dělat, nasadila si masku a vyrazila do boje.

Musím říct, že byla vážně dobrá, nicméně deset minut pozorování Terezky, jak systematicky a chladnokrevně likviduje protivníky ve stylu brutální Nikita, no – bylo na tom opravdu něco lehce znepokojivého. Po dalších pěti minutách Vás to totiž přinutilo k tomu, že jste začali na víly, jednorožce, nebo serafíny nahlížet naprosto odlišnou optikou a doteklo Vám v plné míře, jak nebezpečné a zatraceně zabijácké bytosti to asi musí být. Terezka v tomhle směru rozhodně skvěle klame tělem, protože s velkýma kukadlama a téměř éterickým vzezřením to kosila jako Yperit u Verdunu, a kdyby byla starší, a z Prahy, myslím, že bych velice stál o to, aby doplnila řady našeho šermířského uskupení. Netuším, po kom tohle má, protože kolega je na míře bojeschopnosti a nebezpečnosti zhruba někde na úrovni vombata přes pravé poledne, a asi nejúčinnější způsob, jak ho využít v případě válečného konfliktu by bylo ho vybavit puškou, a deponovat ho přímo do řad protivníka. Bylo by tím zaručeno, že nikomu z našich řad nehrozí ani to nejmenší nebezpečí, ale naopak, ztráty v řadách nepřítele budou děsivé. Troufám si tvrdit, že po dvou týdnech, když by se přidal k IS, by už technicky nebylo s kým bojovat a tím pádem by reálně zlikvidoval i migrantské prachostroje, což by z něho prakticky udělalo veřejného nepřítele číslo jedna.

Kolega to celé pozoroval, pil pivo a byl smutný. Na můj dotaz, co se mu nezdá odvětil, že je to naposledy, kdy se pokouší o to být rodičem a že měl něco tušit už tehdy, když byla Terezka malá a on se jí snažil vysvětlit jak dělají zvířátka.

Tehdy se pokoušel vysvětlit Terezce, že kravička dělá bú, prasátko chrocht a slepička kvok. Terezce se to celé nějak moc nezdálo, ptala se, jak to může vědět a zda nedělají něco jiného, když se zrovna na ně nikdo nedívá.Kolega se jí to snažil osvětlit, nicméně to po pár hodinách vzdal a slíbil, že Terezku vezme do ZOO, aby se o tom přesvědčila sama.

Takže skutečně tak učinil a jako každý zodpovědný rodič zaparkoval u stánku s pivem, zatímco vypustil Terezku zkoumat místní faunu. Terezka pobíhala po ZOO, zatímco se kolega družil s dalším vzorkem zodpovědného rodičovství, když se Terezka vrátila s tím, že už ví, jak to celé je.

Kolega se tedy dotázal, co zjistila, načež Terezka odpověděla, že v tom má trochu zmatek, protože méďové a tygříci vydávají úplně stejné zvuky.

Kolega se zarazil a vyzval Terezku, co vlastně za zvuky to vydávají. Odpovědí od dcerky byl zvuk cosi jako „Pfssss“, což ho zarazilo. Tedy odpověděl, že tohle je nesmysl a že méďové dělají brum a tygříci, že řvou. Terezka odvětila, že je to sice možné, ale jen v tom případě, že jsou k Vám obráceni hlavou a odkráčela zkoumat paviány.

Terezčin tým turnaj nakonec nevyhrál a vlastně ani nevím, kdo to vyhrál nebo ne.

Tak nevím.

Mít dceru jako je Terezka by se mi asi velice zamlouvalo. Nejsem si úplně jistý, zda bych z ní nešílel a zda by to bylo zrovna klidné soužití – nicméně Svět spravedlivý není. Nicméně genofond je záhadná věc a pokud nějaké potomky máte, buďte si jistí, že jediné, co stoprocentně nebudou, je Vaše vlastní kopie.

Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do „véčka“ a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel – nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor – a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů – když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá – jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout – což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil – tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění – od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů – a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily – nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.

V téhle fázi se seznamujeme s rodinou Franklina Storma. Má syna Johna, což je zpovykaný a namistrovaný fracek, který se baví ilegálním závoděním ve stylu filmu Rychle a Zběsile. Není v tom moc dobrý, protože se hned vybourá, zrakví auto a skončí ve špitálu, odkud ho vyzvedne jeho otec a nabídne mu přirozeně práci na teleportačním projektu. Johny je dobrý se svářečkou, takže je pro Reeda a Dooma skutečným přínosem, protože oba jaderní fyzici, pracující s mezidimenzionálním teleportem potřebují především kvanta výpočtů a tištěných obvodů, což je pro burana s autogenem ideální pracovní příležitost.

Dále se seznámíme se Stormovou adoptivní dcerou Sue, která je hnědooká blondýna, adoptovaná z Kosova, což je zřejmě v Hollywoodské realitě normální. Ironií nechtěného byla moje úvaha, proč by plně černošská rodina po smrti matky a manželky Dr. Storma adoptovala právě balkánskou sexy blondýnu, a že to až podezřele zavání nějakou úvodní scénou z porna. Tuhle myšlenku jsem však rychle vytěsnil, protože film pokračoval.

Nicméně i tato scéna naprosto zapadla do normalizace snímku na téma globální soucit a míchání ras. Nevím, jak to máte Vy, ale pokaždé, když mi umře manželka, se kterou mám dospělého syna, také cítím nepřekonatelnou potřebu si adoptovat muslimské dítě.

Ale dál.

Sue, Johny, Reed a Doom pracují tedy společně na teleportu a dokonce ho dokončí. Je to taková divná věc, která má čtyři kapsle, do kterých se dají uskladnit kosmonauti ve skafandrech, pro případný průzkum jiné dimenze. Takže vezmou opici (myslím fakt opici, Johny a spol. se tohoto výletu zúčastní až později) odpálí jí do jiné dimenze a na kamerách konečně uvidí, kam se to vlastně celou dobu teleportují. Opičák se následně vrátí vcelku zpátky a je tedy rozhodnuto, že se dimenze prozkoumá.

Reed, Johny a Doom jsou spokojení, opijí se a rozhodnou se, že si udělají soukromou první jízdu sami. Reed následně zavolá smeťákovi, že u toho musí být také a bez něj že to nepůjde. Smeťák z toho jako obyčejně moc nadšený není, nicméně sedne na kolo a za pět minut je tam, což je poměrně slušný výkon vzhledem k tomu, že Reed do střediska ze stejného místa jako smeťák, cestoval několik hodin letadlem. Takže se navléknou do skafandrů a odpálí se do jiné dimenze, aniž by předtím nějak detailně prozkoumali, co tam vlastně je. Jediné, co si vezmou na cestu je horolezecké vybavení a americká vlajka na štangli, což je úplně to nejlepší survival vybavení vůbec. Jediný, kdo to zjistí je Sue, která také ještě nespí a jde se podívat do řídícího centra, kdo že jim to právě šlohnul hračku za několik miliard a pět let práce.

Reed, Johny, smeťák a Doom přistanou v cizí dimenzi, která vypadá asi jako Mordor, skrze který protéká nějaký světélkující blivajs. Doom udělá logicky jedinou rozumnou věc, tedy začne do naprosto neznámé látky v naprosto neznámé a bezvzdušné krajině šťouchat rukou. Blivajs si to nenechá líbit, Dooma zblajzne, a začne honit i zbytek výsadku, který se sice dostane zpátky do kapslí, ale stačí je ještě před tím, než je Sue teleportuje zase zpátky, všechny potřísnit a jako bonus ještě každého s individuálním poškozením kapsle. Takže když přistanou zase ve středisku, skončí to výbuchem, zničením teleportu a všichni se proberou až v nějakém vojenském zařízení, každý s nějakou originální mutací.

Z Johnyho je plápolák, Reed má tělo z gumy, ze smeťáka je kameňák takového druhu, že by i Zdeněk Troška zamáčkl slzu dojetí a Sue umí být neviditelná, ovládá jakési silové bubliny a dovede dokonce z nějakého důvodu i poletovat vzduchem. U Sue jsou její nové schopnosti celkem zarážející, protože jí žádný blivajs nepotřísnil, v jiné dimenzi se neukázala ani špičkou nosu a při výbuchu teleportu se nacházela úplně v jiné místnosti. To ale autoři zjevně nepovažují za důležité nějak osvětlit, hlavně že je parta pohromadě a naštěstí už moc času do konce filmu nezbývá.