Spoilování Fantastické čtyřky (část poslední)

Gumák se vyděsí a zdrhne, což zbytek party chápe jako podraz, ale vojáci je přesvědčí, že když budou souhlasit s využitím jako jednomužná a druhém případě jako jednobublinová úderná jednotka, postaví nový teleport a pokusí se vrátit věci do normálu. Asi se jim ta minulá řacha fakt líbila, protože za rok postaví druhý teleport, který se jim nedaří uvést do provozu. Cvičí bublinu, plápoláka a kameňáka na vojenské využití s tím, že jediný plameňák spatřuje v poletování vzduchem a sestřelování bezpilotních dronů svoji budoucnost. Reeda mezi tím hledají veškeré americké agentury, aby jim teleport znovu zprovoznil, ale gumák je kulišák, je zašitý někde v lesích a staví si na koleně vlastní teleport, opět z naprosto neznámých důvodů, protože na míle daleko není jediná jiskra elektřiny. Považuji to za nějakou formu obsese a nejspíš by se s tím měl jít léčit jak Reed, tak scénárista, který mu takovou blbost neustále podsunuje.
V každém případě všichni vědci v baráku asi nebudou zrovna bedny, když za celý čas ani jednoho z nich nenapadne, že ke zprovoznění teleportu by například mohli:
– si přečíst dokumentaci k projektu
– se podívat na tabule, kde je to všechno nakresleno
– se zeptat Sue, která na tom od začátku s Reedem pracovala a zná všechny detaily
– si to koupit rovnou už hotové za poloviční cenu z Číny
Tedy udělají po roce opět jednu jedinou logickou možnost – tedy řeknou Sue, aby gumáka našla. Ta si sedne k notebooku, najde ho během asi dvou minut a dokonce ho lokalizuje s přesností na deset centimetrů. Nevím, zda to něco vypovídá o amerických výzvědných službách, nicméně ho přivlečou zpět na základnu, kde jim teleportér číslo 2 gumák zprovozní levou zadní.
Chystá se tedy druhý výsadek do jiné dimenze, na který pošlou oskafandrované průzkumníky. Ti tam ovšem narazí na zmutovaného Dooma, který tam v klidu přežil přes rok bez vody, jídla a vzduchu, a rozhodl se, že je potřeba zničit celou planetu Zemi.
Následující sled událostí byl pro mne poněkud nepřehledný, a tedy se vynasnažím alespoň v pár bodech vylíčit posledních sedm minut filmu.
Doom se přesune na Zemi, rozbije základnu a přesune se zpět do jiné dimenze. Bubliňačka, kameňák, plápolák a zavařovák se tam nějakým způsobem přesunou také, ale fakt se mě neptejte jak se jim to povedlo. Doom, staví ze šutrů nějaké zařízení, a máchá u toho kolem sebe rukama, takže to vypadá zhruba tak, jako když dirigenta národní filharmonie uprostřed pátého taktu třetí věty napadne rozzuřená vosa. Když čtveřice mutantů dorazí, už to má hotové a za pomoci těch kamenů s nějakým zaměřovacím kruhem (bez jakékoliv elektroniky, nebo zdroje energie) to napálí skrze dimenze do Země, kterou začne likvidovat. Čtyřka se do něj pustí, nicméně Doom je kabrňák, vytře s nimi podlahu, dokud Reeda nenapadne, že po něm musí jít jako tým a jeho stonehenge mu zbourat.
To nakonec tedy udělají, nastane další výbuch, ve kterém Doom zmizí, portál se zavře a hurá, dobro vyhrálo. No – tedy popravdě – pokud zůstat trčet v jiné dimenzi, kde je z nějakého důvodu pro změnu dýchatelná atmosféra, bez jakékoliv relevantní možnosti na návrat, za happyend z nějakého důvodu považujete. To však autory ani v nejmenším nezastaví, takže v poslední scéně čtyřka oznámí vojákům ( ano jsou zase zpět na Zemi a nikdo neví proč) , že už pro ně dělat nebudou, budovu si nechají, stejně jako peníze a zařídí se po svém. Vojáci jsou z toho úplně vyndaný, všechno jim odkývají – což mne nijak nepřekvapilo, protože jsem přestal dogmaticky trvat na tom, aby alespoň něco dávalo nějaký smysl, už po první třetině filmu.
Nevím. Jediný poznatek spatřuji asi v tom, že bych na podobné blbosti neměl chodit ani zadarmo, protože je určitě mnoho lepších způsobů, jak trávit čas, než bušením hlavou do zdi.

Paradox genetické tvorby

Tento víkend byl opět těhotný událostmi, o kterých jsem přesvědčený, že v jejich běhu nepadlo zdaleka ještě poslední slovo.
Takže zprávy z první válečné linie – obdržel jsem další email od Evy. Očividně odmlkou sbírala sílu, protože se tentokrát k celé věci postavila čelem a rovnou se mě v úvodu dotázala, kdy už tedy něco podnikneme. Očividně zde nebyl ponechán žádný prostor pro debatu, nicméně v druhém řádku mi bylo sděleno, že na něco osobnějšího momentálně nemá náladu, aby to spolehlivě zazdila řádkem třetím. V tom bylo napsáno, že až do konce března nemá čas, protože bude jezdit po služebních cestách, čímž v mojí maličkosti vyvolala opět lehký chaos. Popravdě řečeno, moc jsem se v tom neuměl úplně zorientovat, tedy jsem odepsal, že naopak já mám zájem pouze o něco víc osobnějšího, protože na všechno ostatní jsem schopný si sehnat lidi a když nemá vůbec na nic čas, moc nechápu, co tedy vlastně vůbec řešíme.
Tak nevím. Buď sem debil já, nebo ona, ona, ona – ale tohle mi pořád nějak hlava nebere. Nebudu se zaobírat úvahou, proč má někdo potřebu Vám soustavně písemnou formou sdělovat, že nemá čas, ani důvody, proč jsem těmito informacemi oblažován zrovna já. Omezím se pouze na konstatování, že jsem psychicky připraven na to, že jednoho dne zazní u mých dveří zvonek, a Eva na mne zahuláká, ať si tu lopatu vstrčím do p***le, jak je uvedeno v přiloženém odkazu.
Nicméně, to o čem bych se dnes chtěl zmínit je Terezka. Jak asi víte, Terezka je kolegovo dcera, a musím přiznat, že mne docela baví, přestože jí nevídám zase tak často. Ono to má většinou docela signifikantní předehru. Kolega přijde do práce, neustále vzdychá, tváří se ustaraně a vůbec vykazuje už po ránu všechny známky hluboké frustrace. Není to zase tak neobvyklé, když tedy pominu fakt, že Nás ostatní takové pocity přepadají až někdy kolem půl třetí odpoledne – nicméně jsem už vypozoroval, že v jeho případě to znamená jen jediné. A sice to, že se pokoušel být rodičem a jako obvykle má dojem, že v tom velmi dramaticky selhal.
Naštěstí tyto pokusy nedělá moc často, protože žije od Terezky s maminkou odděleně, nicméně čas od času ho podobné pudy zachvátí a tedy se snaží nárazově celou situaci zvrátit.
Tedy v pátek ráno dorazil v tomhle stavu a na můj dotaz, cože se stalo odpověděl, že Terezka má o víkendu turnaj. Pak si povzdychl, zeptal se mne, zda nemám chuť se přijet podívat, abych ho psychicky podpořil, a znovu se zahleděl prázdným pohledem na notebook. Mezi škálou dalších povzdychnutí jsem se dozvěděl, že se Terezka rozhodla, že už ji nebaví lakros, ani sportovní gymnastika, a vidí tedy své nejnovější uplatnění na poli horolezectví , a jako platný člen místního paintballového týmu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože u něčeho takového, jako je paintballový turnaj jsem ještě nikdy nebyl, a v kombinaci s někým jako Terezka, z toho koukalo minimálně zajímavě strávené odpoledne.
Takže jsem dorazil ve stanovený čas do kolegova původního bydliště, vyhledal jeho i Terezku, abychom sledovali celý turnaj. Již v úvodu pozorování jsem získal dojem, že píšťalka v celé věci hraje nějakou zásadní roli. Do té doby jsem paintball vnímal jako rekreační záležitost, kdy se dvě party domluví a snaží se navzájem poznamenat nějakým množstvím barviva. V tomhle případě to však není úplně pravda, protože když jeden z lidí zapíská, zaplní se vzduch takovým množstvím barvy, že to vypadá asi jako když slon kýchne se vší razancí do kýblu Primalexu, nebo když se mr. Bean rozhodnul vymalovat kvartýr. Nebyla mi moc jasná pravidla, nicméně bylo znát, že to zúčastněné hráče baví, a tedy jsem popřál Terezce hodně štěstí. Terezka pravila, že s tím nemá štěstí co dělat, nasadila si masku a vyrazila do boje.
Musím říct, že byla vážně dobrá, nicméně deset minut pozorování Terezky, jak systematicky a chladnokrevně likviduje protivníky ve stylu brutální Nikita, no – bylo na tom opravdu něco lehce znepokojivého. Po dalších pěti minutách Vás to totiž přinutilo k tomu, že jste začali na víly, jednorožce, nebo serafíny nahlížet naprosto odlišnou optikou a doteklo Vám v plné míře, jak nebezpečné a zatraceně zabijácké bytosti to asi musí být. Terezka v tomhle směru rozhodně skvěle klame tělem, protože s velkýma kukadlama a téměř éterickým vzezřením to kosila jako Yperit u Verdunu, a kdyby byla starší, a z Prahy, myslím, že bych velice stál o to, aby doplnila řady našeho šermířského uskupení. Netuším, po kom tohle má, protože kolega je na míře bojeschopnosti a nebezpečnosti zhruba někde na úrovni vombata přes pravé poledne, a asi nejúčinnější způsob, jak ho využít v případě válečného konfliktu by bylo ho vybavit puškou, a deponovat ho přímo do řad protivníka. Bylo by tím zaručeno, že nikomu z našich řad nehrozí ani to nejmenší nebezpečí, ale naopak, ztráty v řadách nepřítele budou děsivé. Troufám si tvrdit, že po dvou týdnech, když by se přidal k IS, by už technicky nebylo s kým bojovat a tím pádem by reálně zlikvidoval i migrantské prachostroje, což by z něho prakticky udělalo veřejného nepřítele číslo jedna.
Kolega to celé pozoroval, pil pivo a byl smutný. Na můj dotaz, co se mu nezdá odvětil, že je to naposledy, kdy se pokouší o to být rodičem a že měl něco tušit už tehdy, když byla Terezka malá a on se jí snažil vysvětlit jak dělají zvířátka.
Tehdy se pokoušel vysvětlit Terezce, že kravička dělá bú, prasátko chrocht a slepička kvok. Terezce se to celé nějak moc nezdálo, ptala se, jak to může vědět a zda nedělají něco jiného, když se zrovna na ně nikdo nedívá.Kolega se jí to snažil osvětlit, nicméně to po pár hodinách vzdal a slíbil, že Terezku vezme do ZOO, aby se o tom přesvědčila sama.
Takže skutečně tak učinil a jako každý zodpovědný rodič zaparkoval u stánku s pivem, zatímco vypustil Terezku zkoumat místní faunu. Terezka pobíhala po ZOO, zatímco se kolega družil s dalším vzorkem zodpovědného rodičovství, když se Terezka vrátila s tím, že už ví, jak to celé je.
Kolega se tedy dotázal, co zjistila, načež Terezka odpověděla, že v tom má trochu zmatek, protože méďové a tygříci vydávají úplně stejné zvuky.
Kolega se zarazil a vyzval Terezku, co vlastně za zvuky to vydávají. Odpovědí od dcerky byl zvuk cosi jako „Pfssss“, což ho zarazilo. Tedy odpověděl, že tohle je nesmysl a že méďové dělají brum a tygříci, že řvou. Terezka odvětila, že je to sice možné, ale jen v tom případě, že jsou k Vám obráceni hlavou a odkráčela zkoumat paviány.
Terezčin tým turnaj nakonec nevyhrál a vlastně ani nevím, kdo to vyhrál nebo ne.
Tak nevím.
Mít dceru jako je Terezka by se mi asi velice zamlouvalo. Nejsem si úplně jistý, zda bych z ní nešílel a zda by to bylo zrovna klidné soužití – nicméně Svět spravedlivý není. Nicméně genofond je záhadná věc a pokud nějaké potomky máte, buďte si jistí, že jediné, co stoprocentně nebudou, je Vaše vlastní kopie.

Realita Ping-pongového míčku

Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě – jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.
Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.
Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.
Ale abych to vzal nějak od začátku.
Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.
Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.
Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.
Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak – a vyrazili jsme.
Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace – tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.
Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.
Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.
Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.
Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.
Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.
Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.
Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.
Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.
To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.
Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.
Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.
Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.
Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.
Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.

Demonstrace neměnných principů

Jsem přesvědčený, že se lidé nemění. Občas se sice naučí, jak některou ze svých povahových hran poněkud obrousit, nebo si do sebe zabudovat nějaký kontrolní mechanismus, který jim sice zabrání na impuls odpálit naprosté pitomosti, nicméně to neznamená, že tam stále nejsou.
Vím to podle sebe, a nepřímo jsem si tohle ověřil minulý pátek, kdy jsem se řadou podivných náhod ocitnul v jednom autobazaru za Prahou.
Věc, která mne na tom zaujala zpětně byla ta, že prostě kvalitní přihrávce na smeč neodolám, zvlášť, když je mi naservírována podobným způsobem.
Ale abych Vás uvedl do celé věci, protože v tomhle jsem byl skutečně naprosto nevinně, nicméně jsem fakt zvědavý, co z toho ještě bude za následky.
Totiž – otec mého kamaráda dospěl k rozhodnutí, že prodá auto do bazaru.
Tohle rozhodnutí samo o sobě zase tak překvapivé nebylo, spíš bych se divil tomu, kdyby to auto někdo z autobazaru skutečně koupil. Jednalo se totiž o echt ruský výrobek z roku 1990, takže splňoval dnešní kritéria v kategorii tank, ponorka i obojživelné vozidlo. Na pohled to bylo teda hodně retro, nicméně v hodně dobrém stavu, protože kamarádův otec ho zakoupil a krátce na to měl autonehodu, po které už se za volant usednout obával, a tedy ta pancéřovaná mrcha měla najeto jen 35 000 km. Takže prakticky nová. Blbý na tom bylo to, že to ještě nebyl veterán, ale už se na to vztahoval ekologický poplatek, nicméně jsem byl poučen v tom smyslu, že pokud si to zakoupí určitá kategorie invalidů, tak to má bez toho eko, a tedy jim může vůz udělat ještě velice dobrou službu.
Tedy kamarádův otec ho požádal, aby pancéřovanou krávu dovezl někam za Prahu, kde je nějaký autobazar, který ji prodá, což jako hodný syn přislíbil. A že se setkají až na místě, aby mu asistoval při papírování, protože se na to ve svém věku už úplně necítí.
Kamarád samozřejmě řekl, že v tom není problém, že pancéřáka ruské provenience s radostí vezme na její labutí jízdu, a domluvili se na pátek. Mluvil o tom na čtvrtečním tréninku, kde jsem nedopatřením vyjádřil zájem v tom směru, že by mne docela zajímalo, jak tohle vlastně jezdí, protože už jsem řídil skutečný tank, i BVP a Hummer, ale modlu socialistického inženýrství ještě nikoliv.
Některé věci prostě nemáte říkat nahlas.
Takže podle všech platných zákonů vesmíru, se kamarádovi podařilo v práci špatně šlápnout na schodech a pochroumat si kotník. Nebylo to sice nic vážného, nicméně to bylo docela bolestivé a tedy varianta, že by mohl řídit byla naprosto nereálná. Kolem deváté večer jsem tedy zdvihl telefon, kde se na mne obrátil právě onen kamarád s dotazem, zda bych výdobytek reálného socialismu neodřídil do autobazaru. Shodou okolností jsem si na pátek vzal náhradní volno výměnou za opravdu ubíjející víkendovou pracovní akci, nicméně plán jsem měl až na odpoledne, tedy mi pomoc známému nečinila žádný problém. A že pojede se mnou jako copilot, a alespoň se nebudeme nudit cestou autobusem zpátky do Prahy.
Tedy dostavil jsem se podle domluvy do garáže, dostal do ruky klíčky, kamarád usedl na sedadlo spolujezdce – a vyrazili jsme.
Tedy přesněji řečeno, pokusili jsme se o to.
Ruský kolos sice mohutně řval, nicméně stál vytrvale na místě, dokud jsem si nevšil, že tam je něco jako sytič. Protože ještě v dávnověku jsem jako první auto na otloukání také měl něco s podobnou fintou, po chvíli manipulace jsme přeci jen napumpovali motor, a ruský tank se za mohutného řevu pohnul vpřed.
Musím říct, že jízda byla totální horor a že od této zkušenosti beru na milost veškerá vozidla, našeho firemního parku. Sovětský konstruktér získal nejspíše inspiraci z filmu Rychle a Zběsile, přičemž při konstrukci očividně vynechal tu složku Rychle. Auto řvalo jak když Godzillu nakopnete lodičkou do holeně, hulilo jako veliký humanista při návštěvě hospody u Tygra, a mělo akceleraci zhruba asi takovou, jako týden mrtvý tučňák. Navíc tvůrce vozu instaloval mazaně namísto posilovače řízení do volantu, sadu posilovačů rukou pro pokročilé kulturisty HyperArnold 3000, a i když přece jenom nějakou páru mám, dalo to dost zabrat. Tohle trvalo ještě celých pět minut, než mi došlo, že mám sytič zase vypnout. Tedy – ne že by se tím něco změnilo něco zásadního, nicméně poněkud ubylo kouře a my s kamarádem jsme mohli v interiéru vozidla plynule přejít v konverzaci od řevu ultimátnímu, k řevu který se používá pouze o žních.
Nicméně jsme dorazili za Prahu až k místu příslušného autobazaru. Zajel jsem ke krajnici před bazarem a kdybych tvrdil, že jsem si otřel orosené čelo, bylo by to zhruba na takové úrovni přirovnání, jako že piraně svoji kořist jen tak trochu oždibují.
Vytáhl jsem klíčky a dal je kamarádovy do ruky, který se následně vydal do autobazarníkovy boudy s tím, že ať zatím počkám u auta, protože cesta na zastávku autobusu vede stejně kolem, a je tedy zbytečné se nějak nadměrně vysilovat. U boudy již čekal kamarádův otec, takže za chvíli za nimi zapadly dveře, aby se spustil celý odkupní proces.
Opřel jsem se tedy o otevřená dvířka a čekal jsem, až je oba dva autobazar s krknutím opět vyzvrátí. Dal jsem si cigáro a čekal – odhaduji že uplynula asi tak čtvrthodina – když mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se teda a přede mnou stál policista, který byl asi tak o hlavu menší, s velice přísným výrazem a dotazem, zda jsem řidič.
Neviděl jsem celkem žádný důvod proč mu tuto informaci zatajovat a odpověděl jsem tedy že ano. Orgána tato informace zřetelně potěšila a zeptal se tedy, zda si jsem vědom svého přestupku. Odvětil jsem, že nikoliv, tedy za předpokladu, že zevlování před autobazarem nebylo v poslední novelizaci zákona nějakým revolučním způsobem pozměněno. Policista pravil, že mne ty srandičky přejdou, a že už teď mi může slíbit, že to bude pěkně mastný. Následně si ode mne vyžádal řidičák, který jsem mu bez problému poskytl, a i když jsem tušil, kam se situace asi stočí, prostě jsem byl zvědavý, jak moc se obecní Columbo třese na prémie za pokuty. Policejní šotek mi následně přikázal ať mu dám malý techničák, a otevřu mu kryt motoru. Odpověděl jsem, že techničák nemám, a stejně tak nejmenší představu, jak se to otevírá – ale jestli má tuto neukojitelnou touhu, ať si klidně poslouží sám. Policista si zuřivě zapisoval cosi do sešitu a bylo na něm zřetelně znát, že nebýt ve službě, už nadskakuje blahem – nicméně se dotázal, jak je možné, že nemám ten techničák. Odvětil jsem, že nevidím důvod, proč bych něco takového měl mít, čímž jsme mu zřetelně zdvihl o jeden řád dobrou náladu. Příslušník následně začal šmejdit kolem vozu a informoval mne, že technická už propadla v roce 2011, a co že s tím hodlám udělat. A taky ať nepočítám s tím, že v tomhle ještě někdy někam pojedu. Řekl jsem tedy popravdě, že s tím nehodlám udělat vůbec nic, za což jsem byl odměněn uchechtnutím,a dalším řádkem v policajtově zápisníku. Policista mne následně vyzval, ať mu předvedu lékárničku. Sdělil jsem mu tedy, že je to stejné jako s tou kapotou motoru, ale že předpokládám, že je v kufru auta, hned pod dvěma těly, z texaského masakru motorovou pilou. To mi vysloužilo další řádku v notesu, když mi zazvonil telefon. Volal mi z boudy kamarád, že se to celé nějak komplikuje a že to nejspíš bude na dlouho a tedy pokud potřebuji jet, ať na ně nečekám. Pokrčil jsem tedy rameny, vzal si od policisty řidičák, zabouchnul dveře auta a odcházel bez dalšího vysvětlení na stanici autobusu. Policistu to poněkud rozhodilo a rozkřičel se, kam že si jako myslím, že asi jdu. Odvětil jsem popravdě, že jsem o tom vlastně ještě moc nepřemýšlel, ale vzhledem k denní hodině nejspíš někam na pizzu. Příslušník už byl docela vytočený, nicméně mne chytil za ruku a řekl mi, ať si alespoň tedy zamknul auto. Odvětil jsem tedy, že k tomu nemám žádný důvod, protože tohle není moje auto, vyfotil si mobilem jeho služební odznak a oznámil mu, že v zásadě moc nechápu, co tu posledních dvacet minut vůbec řešíme.
Orgán vystřídal na tváři snad všechny barvy světelného spektra, vytrhnul stránku z notesu, zmuchlal ji a zahodil, načež se mne zeptal, proč tedy z něj poslední půlhodinu dělám blbce. Odpověděl jsem tedy, že nic takového nedělám, jen slušně reaguji na jeho požadavky. Dodal jsem ještě, že krom toho mne na něco podobného stejně vůbec nepotřebuje, že v tomhle směru si plně vystačí sám, a že naprosto netuším, jak na takovouhle věc, že bych jezdil takovým vrakem vůbec přišel.
Policejní skřet byl hodně nasranej, a bylo to na něm dost vidět, nicméně byl natolik inteligentní, že pochopil, že namísto platícího hejla se do pasti chytil vlastně sám, a tedy již žádná další konverzace neproběhla.
Dojel jsem v klidu domů, kamarádův otec má ruský stroj v bazaru, takže to nakonec nebyl promarněný den.
Jediné poučení z dnešního článku asi jen to, že kromě nadšení z budoucnosti, je fajn, tu a tam použít i mozek. Může se totiž klidně stát, že Vaše předpoklady mohou naprosto postrádat reálný základ.

Tři oříšky pro Popelku – 2017 remake (vol.3)

Tři oříšky pro Popelku (2017), režie Bryan Singer, podle předlohy Boženy Němcové. Plakáty na tramvajích a v metru, hodnocení na ČSFD 78% – a bylo by i vyšší, kdyby Popelce v klíčové scéně prdnul ten spandex.
A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.
Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových „adaptacích“ vadí.
Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.
Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul – ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.
Tak příště snad o něčem normálnějším.

Batman vs. Superman kontra Deadpool (část druhá)

Druhý a pro dnes poslední snímek, který bych si s dovolením vzal na vidle, je právě zmíněný Deadpool.
Pokud neznáte předlohu, Deadpool je jeden z antihrdinů comixového světa a také veliká lahůdka. Je to totiž jediný hrdna, který ví o tom, že je v comixu a tím pádem mluví se čtenářem – tedy v tomto smyslu i s divákem.
Nemá asi moc význam se zmiňovat o detailech – pokud vás to bude zajímat, dají se dohledat například zde. Nicméně jsem se docela bavil už u úvodních titulků a dokonce jsem se i několikrát zasmál nahlas při projekci. Problém je v tom, že i když je film na dnešní normalizaci hodně odvázaný, vnímám nevyužitý potenciál, kterou předloha poskytuje. Ve filmu jsou naprosto skvělé narážky i na ostatní superhrdinské filmy, sdostatek akce i humoru – nicméně příběh je naprosto o ničem, a autoři vás v podstatě pozvou jen na jednu jedinou, šílenou jízdu s nezničitelným cvokem v hlavní roli.
Ale ani to nevadí, protože pokud pozvání přijmete, tak se budete bavit opravdu dobře. Ryan Reynolds hraje skutečně něco, co ho nemírně baví , a je to na tom hodně znát. Morena Baccarin je nádherná a okouzlující, a i když z toho nejspíš Oscar nekouká, ta energie je cítit z každého záběru.
Problém je v tom, že tohle nemusí sednout úplně každému.
Osobně mi tam trochu vadilo, že poměrně sofistikované vtipy střídal vyloženě fekální humor, a to já osobně moc nemusím.
Pokud jsem tedy minulý snímek označil za něco, jako školku pro teenagery, které chcete spolehlivě znudit aby dali pokoj, Deadpool je cosi jako puberťácká jízda, plná obhroublého humoru, usekaných hlav a postřílených nepřátel.
Jsem toho názoru, že je to v tomto případě stejné jako u Monty Pythonů, nebo Teorie velkého třesku. Deadpoola buď schroupnete i s chlupama, nebo naprosto odvrhnete, jako úplnou pitomost.
I když jsem osobně nakloněný té první variantě, rozumím tomu, že to opravdu každému sednout nemusí. Velice mne mrzí ten nevyužitý potenciál, kam až mohli tvůrci filmu zajít. Oceňuji ale fakt, že se po dlouhé době podařilo vyhodit z Hollywoodu film, který není úplně politicky korektní, a netváří se, tak, že na rasové a fekální vtipy mají patent jen afroameričané.
Z mého pohledu v tomto duelu tedy jako vítěz vychází rozhodně Deadpool. Život holt prostě někdy není fér a peníze očividně nejsou všechno.
Tak příště snad o něčem normálnějším.

Tři oříšky pro Popelku – 2017 remake (vol. 1)

Varování:
Článek je napsán v cholerickém vzedmutí a nejspíš bude obsahovat sprostá slova a nevhodné příměry. Ale s tím se nedá nic dělat, takže pokud jste poněkud útlocitnější, nečtěte to. Systém mi však nepovolí zobrazit celý článek, proto ho musím rozetnout na několik částí.
Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty – od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie – prostě vše, co se jen dalo.
To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.
A tady to je.
X-Men: Apocalypse je totální sračka.
Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou – ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.
Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.
Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.
Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.
Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

Batman vs. Superman kontra Deadpool (část první)

(Jak už asi vyplývá z názvu dnešního příspěvku, bude řeč o dvou aktuálních filmových přírůstcích z comixového světa. Tedy, pokud Vás tato tématika nezajímá, můžete dnešní článek s klidným svědomím vynechat, protože tohle bude jenom o tomhle. A koukám, že jsem se zase poněkud rozohnil, takže článek rozetnu na dvě půlky, aby vyšel ve stejný den. Tajně doufám, že se tak vyhnu veřejnému upálení.)
Protože mám kamarádku, která je nejen novinářka, ale také značně vytížená, sem tam se dostanu na novinářské projekce filmů. Popravdě řečeno, další faktor zřejmě hraje skutečnost, že jí osobně blbosti na rozdíl ode mne nezajímají, čímž tvoříme v jistém metafyzickém smyslu symbiotický pár. Tedy se mi v relativně krátké době povedlo ocitnout se hned na dvou projekcích, které mne sice zajímaly, ale nikoliv do té míry, abych do Hollywoodského masomlejna investoval část, už tak nuzného platu. Stálo mne to sice napsání recenzí, nicméně jsem člověk zištný, jako každej jinej, a tedy mi tato cena nepřišla až tak dramatická. Nicméně bych se o to s Vámi rád podělil, protože si myslím, že právo na informace je docela zásadní věc, a možná Vám tím ušetřil případně nějakou zlatku v peněžence.
Takže to vezmeme postupně.
To, co bych asi nespíš viděl na obou filmech společné, je to, že bych je opět v klidu zařadil do kategorie „máchnul a minul“ – i když v případě Deadpoola to bylo přeci jen o něco blíž.
Totiž – mám s tím osobní problém. Bohužel znám i comixovou předlohu, a tedy se mi velice příčí, když literárním postavám ubližují. Nevím, z jakého důvodu scénáristé a režiséři v comixových adaptacích považují za nutné, sebrat jméno nějaké postavy, servat příběh až na kost, či ho ignorovat úplně a nacpat do ní svoje vlastní frustrace a bubáky. Zaznamenal jsem tenhle trend už u Spidermana a mám dojem, že až na skutečně pár čestných vyjímek (300, Sin City) se tento problém stupňuje. Někdy to funguje, někdy zase ne, a někdy z toho je poměrně vysoké hodnocení, což bohužel dokazuje pouze to, jak účinný dokáže být marketing, a jak málo současná mladá generace čte.
Ale k věci.
První film, o kterém bude řeč je Batman v Superman: Dawn of Justice. Nicméně před tím, než ho rozcupuji na kaši, bych se rád zmínil o některých pozitivech.
Především nelze upřít tvůrcům jistá snaha se přiblížit v detailech comixové předloze. Batmobil (čímž je myšleno Batmanovo auto, nikoliv telefon) i Batwing mají nový, a docela sympatický design. Batman samotný (Ben Affleck) se vizuálně dost podobá comixové předloze ze série Dark knight returns, a ve filmu jsou k vidění i přímé odkazy právě na tuto sérii. V této zmíněné sérii právě dojde ke konfrontaci mezi Supermanem a Batmanem, nicméně za naprosto odlišných okolností, než se nám snaží vecpat film. Pokud to neznáte (což předpokládám), je v tom příběhově asi takový rozdíl, jako kdyby se Vám někdo pokusil nakecat, že Montekové a Kapuleti, byla původně jedna parta, a že to vlastně celé začalo tím, že to Romeo podělal tak, že si ulil před Jůlií pro sebe půl kila koksu. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se i tohle jednou na plátnech kin objeví.
Nicméně výbuchy a demolice jsou patřičně CGI vyšperkované, choreografie bojů a honiček sympatická, a tedy na práci týmu speciálních efektů si rozhodně stěžovat nelze. Bohužel to je asi z těch pozitiv všechno, protože jinak je to předražený blábol, který se předloze opravdu vyhýbá velkým obloukem. Film sice funguje, ale výsledek z něj je – no velice rozpačitý. Po skončení projekce jsem měl opravdu silné nutkání se zvednout ze sedačky, a požadovat po manažerovi multiplexu nazpět promarněné tři hodiny svého života. Pokusím se tedy nespoilovat, a zmíním se tedy jen o tom, co mi vlastně na tom všem vadilo opravdu nejvíc.
První a zásadní problém vidím zejména v tom, že film se z diváka snaží dělat blbce, a ještě předpokládá, že za to divák bude platit. Nabízí sice příběh, nicméně je po celou dobu jasné, že se jedná o nepokrytou reklamu na filmy další, s týmovkou Justice League. Podle mého názoru, by tato reklama o celé stopáži 151 minut, měla být rozhodně zadarmo, už jen proto, že nejméně se ve 3/4 filmu jedná o skutečně kulervoucí nudu. Už dlouho jsem v kině neměl dojem, že mám potřebu odejít z kina už po první půlhodině. Nicméně tento film to dokázal a to, že jsem tak neučinil, přičítám dílem vlastní disciplíně, a dílem své zlomyslnosti.
Pokud totiž vynecháte první hodinu filmu, nestane se vůbec nic. Děj se nikam neposune, jen přijdete asi o pět minut toho, jak Batman chytá zločince – a překvapení – fakt je chytí. Pominu fakt, že scénář je vykrádačka zhruba pěti samostatných filmů, nebo že fragmenty z nich v tomto snímku nedávají moc smysl, protože nejsou nijak vysvětleny, ani neznáte důvod, proč tam vlastně vůbec jsou. Podle mého názoru, je už samotné obsazení špatné.
Rozumím tomu, že jde o návaznost na další, příbuzné filmy. Ale nějak mi ty herci k charakterům nesedí.
Není to o hercích. Herci jsou skvělí. Jen tak nějak tam nesedí ksichtem k charaktru.
Jedinou vyjímkou je Jeremy Irons v roli Alfréda.
V tomto případě si myslím, že herci jsou v tom celkem nevinně – nicméně naprosto příšerný je Lex Luthor v podání Jesse Eisenberga. Namísto chladně kalkulujícího mozku, nám film předhazuje další kopii Jokera. Sice skvěle zahranou, nicméně jen další kopii, která je vám úplně šumák, protože tohle jste viděli už nejmíň pětkrát, a tedy není žádný důvod si tuto verzi Luthora ponechat v paměti.
Další věcí, která mne zaujala bylo to, že tvůrci filmu jsou poněkud zeměpisně dezorientovaní. Způsob, jakým je to celé podáno ve Vás vyvolává dojem, že Gotham city je spíš něco jako gheto na předměstí Metropolis city, což už samo o sobě je blbost. Tím by totiž samotná existence Batmana nedávala žádný smysl – protože když Superman zvládne zachraňovat lidi v Číně, nejspíš by mu nedělal asi žádný zásadní problém potírat zločinnost o dva bloky dál, než kam chodí normálně do práce.
Poslední věc, o které se nejde nezmínit, je smrt rodičů Bruce Waynea.
Bože, byl to pro mne šok. Znovu. A znovu. A znovu.
A taky to, jak propadnul tou studnou do jeskyně uviděl tam netopýry.
Tohle je fakt novinka. A rozhodně si to v dalším filmu o Batmanovi zaslouží prostor kolem půl hodiny, protože o tomhle fakt, vůbec nikdo nic neví. Je to otravné.
Sice rozumím tomu, že každý režisér má snahu o kompaktní snímek, který obstojí i v případě, že ho divák shlédne a nezná další souvislosti. Je to asi takové, jako by každý film s tématikou Hvězdných válek musel začínat useknutím ruky Luka Skywalkera, nebo kdyby Pyšná princezna musela povinně začínat upálením Jana Husa, a tím, že Žižkovi vystřelej voko.
Tedy shrnuto – pokud neznáte předlohu, budete nejspíš film vnímat jako reklamní spot, sem tam přerušovaný nějakou tou akcí. Hlavní rozuzlení, kde se z nepřátel na život a na smrt stanou spojenci , Vám bude připadat jako naprostá absurdita, a když pominu všepřítomnou politickou, rasovou a genderovou korektnost, sám za sebe bych tomuto snímku dal tak 30% ze sta možných, a to jen proto, že jsem na tohle fanda.
Nicméně teenagerům se to nejspíš líbit bude. Nějak moc o tom přemýšlet smysl nemá, jsou tam hezký holky, divoké honičky, výbuchy a taky nějaká akce – takže pokud se chcete rebelujících ratolestí zbavit na dvě hodiny, tohle je rozhodně dobrá volba.

Fenomén existenciální exploze

Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt – jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.
No – on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko – lokálně patriotický.
První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.
Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet „n“ lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.
Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.
Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.
Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.
Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.
Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.
Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.
Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně – právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední …

Tři oříšky pro Popelku – 2017 remake (vol.2)

Takže jdeme na to.
Nový remake/reboot, či případně restart celé série pohádek o Popelce se pochopitelně jmenuje také Tři oříšky pro Popelku, ale je potřeba ho trochu přiblížit současným moderním trendům. Hlavní hrdinkou je tu samozřejmě Popelka. Popelka je vysoká, modrooká sexy blondýna, která pracuje napůl jako dýdžej, a napůl jako plně oblečená tanečnice u tyče, v místním striptýzovém baru. Logicky si tím pádem může dovolit střešní byt v centru města, korvetu a oblečení značky Prada. Popelka má kromě toho, co jí nadělila příroda, a parta z plastické chirurgie, ještě jeden speciální dar – a to sice schopnost vyloupit jakýkoliv trezor, v dosahu celé sluneční soustavy. Dále se dozvíme, že Popelka se jí říká proto, že jí našli nějací bezdomovci v popelnici – ne jako opuštěné mimino, ale ještě čtrnáct dní před porodem, aby je pak všechny někdo tajemně zastřelil a Popelku si odnesl. Bezdomovci jsou standardní kalibr – špinaví, otrhaní a s perfektně udržovaným chrupem, nicméně od té doby má Popelka strach z uzavřených prostor.
Jak to s tím porodem bylo vůbec technicky možné se nikde ve filmu nedozvíme, protože to režisér nepovažuje za důležité, Popelka má co se fobií týče naloženo, tak jedeme dál.
Strip baru šéfuje místní ruský mafián Macecha, který by Popelku rád ošustil, nicméně se mu podobné snahy moc nedaří – tak alespoň spí s Popelčinou invalidní transvestitní sestrou. Nicméně se nějak domákne, že Popelčina sestra se jednou pokusila založit v místní feministické skupině Odbory, a hrozí Popelce, že to na ní práskne, pokud mu Popelka nepřinese plány na Tleskačovo létající kolo. Popelce se do toho samozřejmě nechce, ale nakonec souhlasí, i když dostat plány bude pro ni skutečný oříšek.
Plány jsou totiž z nějakého důvodu rozděleny na dvě části a pak ještě je tu nějaký výpis z živnostenského listu, který s tím nějakým způsobem nejspíš souvisí, ale ani v tomhle případě se tvůrci filmu neobtěžují s nějakým vysvětlením jak, ani proč je plán rozdělený na několik částí.
Podstatné je totiž to, že jednotlivé plány jsou zamčeny ve třech trezorech, které hlídají Godzilla, Darth Vader a Tučňáci z Madagaskaru. Takže Popelka začne plánovat loupeže, a my se můžeme seznámit s další ústřední postavou nového zpracování.
Tím je detektiv elitního útvaru, kterému je Popelka hned poté, co ji viděl vlnit se u tyče, krajně podezřelá, a tedy logicky bez jakéhokoliv zřetelného důvodu ji začne sledovat. Černošský detektiv je zpočátku trochu záhada, nicméně se o něm postupně dozvíme, že je původem z Ghany a měl složité dětství. Nejmenuje se ovšem tak, jako když se po jezdících schodech kutálí kokosovej vořech, ale Charming Prince, což je zejména kolem Tonga tradiční kmenové jméno. Dále se dozvídáme, že nedávno připlul z Ghany do Itálie na voru z banánovejch šlupek, což mu nejen dá punc dobrodruha, ale také Evropana. Sotva se ohřál v italském uprchlickém, pětihvězdičkovém táboře, tak odletěl do USA, kde mu okamžitě nabídli kravatu a místo elitního detektiva – no prostě to, co se děje v běžném životě naprosto normálně.
Takže detektiv Prince sleduje Popelku, protože jako člen policejního sboru nemá nic jiného na práci, a Popelka se chystá na první trezor. Tuhle část osobně považuji za jedno ze světlých míst celého remaku, protože máme možnost na pár sekund zahlédnout Popelku narvanou komplet v přiléhavém spandexu, a tedy se nedá říct, že sledování filmu byl úplně ztracený čas.
První Popelčina akce dopadne po zběsilé honičce s Godzillou úspěšně, protože nakonec Popelka hodí Godzille slupky od buřta, Godzilla, je z toho úplně vedle, takže zbytek filmu stráví na záchodě, čímž dá Popelce dost času na to, aby mohla vybílit první trezor. Prince ji u toho pozoruje a natáčí na kameru, ale neustále je frustrovaný z toho, že proti Popelce nemá dost důkazů.
Když se Popelka chystá na druhý trezor, detektiv to už psychicky neunese, přijde za ní a prosí Popelku, aby další zločin nepáchala. Popelka se do detektiva ihned zamiluje, protože modrookým blondýnám se vždycky automaticky aktivují rodidla, pokud spatří byť jen koutkem oka nelegálně vetřelého parazit. , pardon, čerstvě přesídleného ghanského afroafričana, který prchá ze Sýrie, i když z úplně jiného kontinentu. Vysvětlí mu celou situaci kolem mafiána Macechy, a nevlastní sestry. Detektiv je z toho tak hotovej, že Popelce nabídne pomoc, a že tedy sejf vykrade sám, zatímco Popelka odvede Vaderovu pozornost. Podle tvůrců to dává celkem smysl, i když by asi bylo jednodušší, se sebrat a jít přetáhnout mafiána Macechu pendrekem přes kokos, nebo na něj poslat SWAT – ale zřejmě detektiv Prince tak aklimatizovaný ještě není, a tedy se jde na druhý trezor.
Následuje epický boj Popelky s Darth Vaderem, kde proti meči Lorda ze Sithu, stojí jen Popelka a její laserový krumpáč. Nicméně i tohle se povede přesně podle plánu detektiv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností sejf vybere, a zbývá tedy už jen jeden, poslední oříšek.
Tady se děj začne trochu komplikovat, protože mafián Macecha se dozví o detektivu Princovi, a začne tušit nějakou zradu. Spojí se tedy s japonskou Yakuzou, a s čínskou Triádou, protože získá dojem, že jeho ruská mafie na Popelku s Princem stačit nebudou. Následuje scéna s dělením budoucí kořisti, kde šéf triády požaduje kromě podílu na Tleskačově kole ještě originální blatník a šlapku. Nakonec se tedy nějak dohodnou a Macecha, řízen nepochopitelným instinktem přichystá past v okolí třetího trezoru.
Popelka s Princem jdou vyloupit třetí trezor, ale protože produkce už všechny peníze prožrala v cateringu, Tučňáci z Madagaskaru se nekonají, a tudíž vyloupit poslední trezor zase takový oříšek není. Skutečný problém však nastává, když chce Popelka s Princem opustit budovu – kolem se to totiž ježí mafií všeho druhu, a Macecha požaduje odevzdání všech tří kusů plánů, což je už ve chvíli, kdy to vysloví, samo o sobě blbost. Popelka navzdory tomu, co doposud předváděla dostane hysterický záchvat z uzavřených prostor, ale naštěstí detektiv si vždycky ví rady. Bafne totiž telefon, a zavolá si na pomoc bývalé spolužáky, což je princ Bajaja, medvídek Pú a Rambo. Proč by někdo ze zmíněných měl potřebu studovat základní školu v Ghaně se zde opět neřeší, důležité je to, že kavalerie je na cestě.
Začne monumentální přestřelka, kde asijští mafiáni mají v podstatě pouze úlohu interaktivního terče, a když Popelce a Princovi dojdou náboje, zjeví se kamarádi – a začne to nanovo.
Asi není třeba zmiňovat, jak to celé dopadne, jen bych krátce vypíchnul scénu, ve které medvídek Pú propíchne mafiána Macechu výhybkovou tyčí od tramvaje, která jako na potvoru jede zrovna kolem.
Popelka s Princem následně usoudí, že plány Tleskačova létajícího kola, a výpis z rejstříku jsou nebezpečné celému lidstvu, a rozhodnou se je tedy společně zničit. Tím celý film v podstatě končí, a když přetrpíte dvacet minut závěrečných titulků, tak uvidíte deset sekund toho, jak Popelka maluje nové plány kola, protože si je všechny pamatuje.