Někdy mám intenzivní pocit, že drtivá většina nedorozumění vychází nikoliv ze zlých úmyslů, ale z prosté lidské interakce, nebo naopak z její nepřítomnosti. Tedy, volně přeloženo, někdo očekává od toho druhého něco, co nepřijde a to vede pak ke špatné náladě. A nebo se žádaná reakce skutečně dostaví, což zpravidla vede k náladě ještě horší. Za naprosto katastrofální – alespoň co se výsledků týká – se dají považovat taková očekávání, kde na straně jedné je použito pouze náznaků a záminek, s předpokladem, že to protějšku jednoduše dojde. A na straně druhé se zase takové jednání neočekává.

Bohužel se mi tohle v pár posledních dnech přihodilo hned několikrát. Počítám v to pokusy od Evy na dočasnou deponaci mojí maličkosti k jakémukoliv nejbližšímu veřejnému zdroji lihovin, nebo snahu některých klientů o nějakou činnost, kterou v rámci objednávání zpravidla maskují požadavkem jiným.

Problém je, že tohle zrovna moc nefunguje. Jak jsem naznačil, tak lidé fungují na základě svých vlastních předpokladů a v tomto smyslu jsem asi jako většina mužské populace. Tak nějak stále naivně předpokládám, že když někdo řekne černá, má skutečně na mysli černou, ve tři hodiny skutečně znamená ve tři hodiny a zajít na oběd opravdu znamená jít si někam nacpat do hlavy zelňačku, a sem tam nějakou tu vařenou nudli.

Některé věci v tomhle ohledu jsou v mém případě ještě víc tristní, zejména co se svádění a podobných disciplín týká. V téhle oblasti jsem citlivý a empatický zhruba jako lžíce na bagru, a to, že se jsem nějaké slečně nejspíš sympatický mi doteče většinou až ve chvíli, kdy ze mě stahuje trenýrky.

Tyhle věci dělají potíže obecně a to i u lidí, kteří o tom vědí, a tedy je v jejich moci je nějakým způsobem alespoň částečně mít pod kontrolou. O čem bych chtěl napsat dnes je to, když se tyto předpoklady nečekaně protnou s někým, kdo tohle celé navíc pod kontrolou nemá.

Začalo to tedy celé úplně nenápadně, kdy si mne jedna firma vyžádala, zda bych jim nepřijel nějak uživatelsky přenastavit náš software. Že prý paní účetní už je starší, nějak se jí to špatně ovládá a tedy zda bych s tím něco neudělal, aby se s tím dalo pracovat lépe. Bylo mi to divné už od začátku, protože náš software se dá ovládat jak myší, tak klávesnicí, tak i standardním sborem klávesových zkratek, nicméně jsem pokrčil rameny a vyrazil ven z kanceláře.

Měl jsem něco tušit, protože to začalo už cestou v tramvaji. Klient byl na druhém konci Prahy, tedy jsem vylovil mobil, že si ukrátím cestu nějakou hrou. Cesta probíhala normálně, když na jedné zastávce jsem zaznamenal nějaký výkřik. Protože jsem zpitomělý z uprchlíků jako všichni ostatní, očekával jsem nějaký projev agrese a byl jsem připravený na nastalou situaci nějak reagovat. Nicméně nic z toho se nestalo a dveřmi od tramvaje se do vozu procpaly dvě slečny. Obě dvě byly opravdu velice důkladně prostorově řešené a použít termín silně oplácané by šlo jen v případě, kdyby každá z nich vyplivla tu půlku vorvaně, kterou jim jejich krotitel naservíroval k snídani místo sushi. Tohle by samo o sobě ani tolik nevadilo, i když se zbytek tramvaje, aniž by se o to nějak přičinil stal utiskovanou většinou, problém byl, že ta zrzavá měla nejspíš také Tourettův syndrom. Projevovalo se to tak, že v naprosto nečekaných a nepravidelných intervalech zařvala „nó, dobrý!“ a pak normálním hlasem pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Bohužel, zejména její „Nó“ bylo hlasité asi jako když na vás útočí bombardér Stuka, který si pro větší efekt namontoval do křídel místo kulometů zesilovací aparát od Sepultury. Tón jejího hlasu byl také velmi nepříjemný, protože to znělo asi tak, jako když krájíte steak, sjede vám nůž a setrvačností a silou doskřípe až na okraj talíře, takže jsem už po pár minutách uvažoval o tom, že tramvaj opustím a počkám si na jiný spoj.

Je mi jasné, že slečna nejspíš nemohla ani za svoji váhu, ani za zvukové tiky, nicméně její výkřiky byly docela děsivé a divím se, že to někdo v tramvaji neodnesl infarktem. To, že zrzavá slečna každým jekotem vyděsila normální cestující ještě šlo. Po několika zvoláních pochopili, že tohle je asi teď chvíli čeká a tedy se lekali spíše té nepravidelnosti, než řevu jako takového, nicméně zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy přistupovali další cestující, kteří na něco podobného připraveni nebyli.

Prvním úlovkem se stala nějaká paní, která bezelstně nastoupila s telefonem v ruce a zřetelně se věnovala korespondenci. Po prvním zaječení se lekla tak vehementně, že švihla rukou s mobilem stranou, kde praštila sedícího pána do zátylku, až to zadunělo, a srazila mu z hlavy kovbojský klobouk. Paní i pán vypadali na momentální srdeční zástavu, nicméně zrzavá slečna si ničeho nevšímala a dál rozprávěla s kamarádkou. To trvalo ještě dvě zastávky, než k ní naklonil nějaký postarší občan s prosbou, zda by toho mohla nechat. Zrzka na něj vykulila překvapeně oči s dotazem, co prý má konkrétně na mysli, načež mu zařvala „Nó Dobrý!“ přímo do tváře ze vzdálenosti asi třicet centimetrů. Občan se poměrně dost vyděsil a pravil, že to nic, že už se nebude vměšovat a odešel na druhý konec vozu. Vrcholným číslem zrzky však bylo, když do tramvaje vešla s mobilem v ruce jedna mladá slečna. Odhaduji podle tašky na jejích zádech, že to byla ještě školačka, nicméně mobil také třímala v ruce, opřela se o tyč a čekala, až se tramvaj oznámí příští stanici a pojede. Pochopitelně, podle všech platných zákonů se po chvíli ozvalo „Nó Dobrý!“, školačka sebou vyděšeně škubla, její telefon proletěl dveřma od tramvaje na ulici, načež dveře zaklaply a učinili tak školačku společensko -technologicky naprosto nemožnou.

Naštěstí zrzka i s kamarádkou na další zastávce vystoupili a já mírně otřesen jsem dorazil ke klientovi.

Uvítal mne majitel, který se tvářil docela rozpačitě a tedy jsem se dotázal, cože má paní účetní za problém. Majitel mi sdělil, že uvidím sám a skutečně se tak stalo. Zavedl mne do kanceláře k paní účetní, která mi řekla, že se jí nějak špatně trefuje do jednotlivých okének v systému, a jestli tedy s tím nemohu něco udělat. Problém byl, že paní účetní měla na levém oku takový tik, že mi po pěti minutách hovoru začaly slzet oči, jako kdybych právě samopalem rozstřílel dva kamiony s nákladem cibule. Bohužel, očnímu kontaktu se dlouhodobě na tuto vzdálenost prostě vyhnout nelze, a zvláště ne, pokud se od Vás očekává nějaké řešení situace. Vyzval jsem tedy paní účetní, aby mi předvedla, kde je konkrétní problém a věnoval jsem pohled majiteli firmy, který jasně dával na vědomí, že jestli mne tu s ní nechá o samotě, udělám mu něco strašlivě hnusného s jeho vnoučaty, a že to bude s nade vší pochybnost obsahovat letlampu a pár zfetovanejch negrů. Paní účetní pravila, že to je právě ten problém, protože je pravák, a v pravé ruce má nekontrolovatelné záškuby. Tedy jsem navrhnul, ať systém ovládá levou rukou, a bylo mi sděleno, že právě v kombinace levé oko tik, pravá ruka škub dělá celou situaci neřešitelnou.

Velmi silně sem zatoužil po panákovi, zahleděl jsem se do stropu a přemýšlel, jaká jsem to asi musel být v minulém živote asi svině, že se tyhle věci stávají právě mě. Přemýšlel jsem opravdu dlouho, ale nenapadlo mne žádné řešení, které by paní účetní neurazilo.

Nakonec jsem tedy řekl, že tohle vyřešit neumím, že dnešek beru jako bezplatnou konzultaci , sebral se a s pocitem Darth Vadera, kterému právě zatrhli používání Temné strany Síly, jsem odešel pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Předpoklady jsou sice delegovatelné, nicméně to ještě není zárukou, že to bude mít nějaký praktický efekt. Tedy za předpokladu, že nejste Ježíš Kristus.

Pokud se zeptáte deseti různých lidí, kterého známého tvora považují za nejzákeřnějšího, zpravidla dostanete deset různých odpovědí. A když k tomu, ještě budete specifikovat, že se jedná navíc o zvíře, nejspíš to dopadne úplně stejně, protože jsou sice něco jako archetypy, ale osobní zkušenost většinou bývá k nezaplacení.

Spousta lidí si dala spoustu práce se psaním bajek, kde se dozvíte něco ošklivého o hadech, štírech, liškách, nebo podobné žouželi, nebo pokud jste založeni více prakticky, nejspíš vám vyvstane na mysli něco v podobě klíštěte, nebo vosy. Jeden živočich je však opomíjen neprávem, i když jeho škodolibost a zákeřná taktika, uplatňovaná vůči lidem téměř hraničí s virtuozitou, a kdyby bylo možné podpásovky převést na lidské poměry, byl by ve zvířecí říši významem nejspíše někdo, jako Steve Jobs.

Zatímco, když Vás sekne kočka, nebo trkne los, většinou k tomu má nějaký důvod, kdežto tenhle tvor naprosto klame tělem, protože zrovna od něj by nějakou zákeřnost člověk zrovna neočekával.

Ale jak jsem k tomuto poznání přišel.

V létě jsme měli šermířské soustředění, které se pořádalo na chatě jednoho člena skupiny. Chata je na odlehlém místě a patří k ní také poměrně rozlehlý pozemek, přišlo nám to jako ideální místo pro pořádání něčeho takového, jako je systematicky se navzájem ohrožovat celou řadou chladných zbraní. Tedy přijeli jsme, rozbalili stany a začali rokovat o průběhu soustředění. Majitel chaty se ještě krátce zmínil o tom, že s námi bude sdílet společné prostory ještě jeden predátor a sice Máň, tak abychom dávali pozor a nějakým nedopatřením ho například nezašlápli. Máň byla suchozemská želva, která byla veliká zhruba jako kolo od tatrovky a těžká jako litinová kamna a jediný způsob jak jí ublížit, by bylo zalít jí do betonu, což v průběhu soustředění postupně zatoužili udělat všichni členové skupiny.

Máň získal svoje jméno tak, že když to ještě nebyl samohybný bunkr, předpokládalo se, že je holka a tedy Máňa, nicméně postupem času se přišlo na to, že tomu tak není , a bylo tedy třeba radikálně pozměnit jméno, aby z toho Máň neměl nějaké psychické újmy. To se zřetelně zrovna nepovedlo, nicméně nám bylo řečeno, že si ho nemusíme všímat, že si bude capat po pozemku, baštit co najde a nijak nás nebude obtěžovat.

Máň byl očividně jiného názoru.

Když jsme vstoupili na pozemek, vytáhl hlavu co nejvýš to šlo, a velmi zkoumavě nás pozoroval, takže to trochu vypadalo, jako když si periskopem naměřuje svojí budoucí oběť německá ponorka U-boat. Trvalo to nějakou chvíli, a pak nejspíš dospěl k závěru, že se mu nelíbíme ani trochu a rozhodl se, že nám to dá během následujících třech dnů pořádně sežrat.

V tu chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, což se zpětně ukázalo jako chyba. Máň byl sice želva, ale taky pěkná svině, měl to zřetelně dobře promyšlené a začal realizovat svoje diverzní akce. První věc, kterou udělal, bylo to, že si počkal, až postavíme stany, a zmizíme podle plánu soustředění pryč. Pak vlezl do stanu kamarádky, otevřel jí krosnu a prokousnul jí láhev s mlékem. Pak zase odpajdal pryč, takže když po pár hodinách kombinace vedro a mléko uprostřed oblečení udělalo svoje, mohl si udělat první z celé řady pomyslných zářezů. Stanům vůbec věnoval pozornost, podařilo se mu celkem běžně vytrhávat kolíky ze země a dokonce jeden stan uprostřed noci zbourat. Šermíři bývají cvičení sice na různé věci, ale málokdy počítají s tím, že se jim uprostřed spánku na hlavu zřítí strop.

Další jeho poměrně oblíbenou činností bylo, že si počkal, až někdo bude muset na záchod, pak si lehl před dveře, zatáhl hlavu a končetiny a číhal. Nevím, jestli jste někdy zakopli o želvu, ale ta mrcha má pěkně ostré hrany, takže se Máňovi nezřídka podařilo překvapeného člověka sestřelit na podlahu. To jsme poznali podle toho, že jsme slyšeli ránu jako hrom a následně pak nadávky – nicméně tohle se mu dařilo docela pravidelně, protože když jde člověk ze záchoda, číhající želvu zpravidla neřeší.

Máň nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby nás ohrožoval – mezi jeho oblíbené činnosti například patřilo, že se potichu přiblížil zezadu a hryznul někoho do paty. Želvy, když o to stojí dokážou být tišší, než nadržený panter a že takový kousanec pořádně bolí, o tom není třeba se zmiňovat. Také nějakým způsobem vždycky věděl, kdy je na stole nejvíc skla, nebo věcí, které se dají rozlít, nebo převrátit, pak do stolu drcnul a kdyby se želva dovedla zlomyslně pochechtávat nahlas, Máňův výraz by tomu patrně odpovídal.

Poslední kapkou byl však želví pokus nás vydeptat psychologickou válkou. Máň si počkal, až všichni usnou, pak na sebe vzal kovovou židli a začal jí před sebou sunout po betonu. Byl to neskutečný kravál, vůbec jsem nevěděl, že tlačený nábytek je schopen takových zvuků o takové intenzitě. Nakonec vždycky někdo vyměknul, a židli z Máně odstranil – jen proto, aby se celá situace tak třikrát za noc opakovala. Tohle želvákovi procházelo dvě dlouhé noci, načež když to zkoušel i tu třetí, vyletěl ze stanu majitel objektu, řval, že se už nenechá šikanovat nějakou debilní želvou, vrhnul se na Máně a otočil ho na záda. Máň z toho byl docela vyrvanej, očividně podobnou protiakci nečekal a tu noc už sólo na zahradní nábytek neprovozoval.

Následující den se želvák tvářil, že se žádná z událostí nikdy nestala a ostentativně nás ignoroval, takže zbytek soustředění už proběhl beze ztrát.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé: nevěřte bajkám, protože želvy jsou pěkně zákeřné bestie a celou dobu to na nás všechny jenom hrajou.

Čas od času mne přepadne něco, čemu říkám sebezpytná chvilka. Neděje se to zase tak často, takže si toho stihnu všimnout i já, nicméně v takových okamžicích si říkám, že jsem tento blog nazval špatně. Když jsem ho zakládal, připadal mi název poměrně trefný, nicméně po dnešní zkušenosti v práci jsem nabyl dojmu, že v porovnání s mými kolegy v práci, jsem v podstatě ztělesněním ledového klidu.

Je mi jasné, že si každý občas potřebuje nějak ulevit. Nicméně to , co dnes předvedl Terezčino otec v kanceláři, mne jak pobavilo, tak donutilo i k úvahám na podobné téma.

Vypadalo to na celkem normální den, když zazvonil telefon, který zdvihl právě on. Jak jsem pochopil, jednalo se o nějakou velice nespokojenou klientku, která tvrdila, že Náš ekonomický systém jí právě zničil celé účetnictví. A že vůbec nic nefunguje, nedá se to ovládat, za půl hodiny jí přijde kontrola z berňáku a tedy že činí za celou situaci mého kolegu zodpovědným.Terezčino otec v klidu vyslechl asi dvacet minut nadávek, s tím, že se jí snažil uklidnit, nicméně nějak se mu nedařilo jí skočit do řeči na tak dlouho, aby jí nabídl vzdálenou pomoc. Nakonec se paní emociálně vyčerpala a tedy jí kolega navrhnul, že se tam na dálku podívá.

Připojil se tedy vzdáleně k jejímu počítači a zjistil, že paní si dala spočítat zúčtování namísto k roku 2016, k roku 1916, což sice náš systém bez keců spočítal správně, nicméně automatickou pozvánkou pro T.G.Masaryka, už nikdo z programátorů nějak do systému nezavedl. Dále pak zjistil, že příčina neovladatelnosti tkvěla zejména v tom, že měla paní vypnutý NumLock, a po stisku příslušné klávesy zase vše funguje, jak má.

Kolega zavěsil telefon, vyrval externí klávesnici z notebooku, roztřískal jí o stůl a řval, že proběhlo 300 milionů let evoluce, a že to všechno bylo úplně na hovno, že pokud by bylo po jeho, šel by osobně zašlápnout každého trilobita, který měl tak debilní nápad, že se vlastně půjde mrknout na to, jak to vypadá suché zemi. Dále prohlásil, že vražda z milosti by měla být legálně povolená, a že vůbec nechápe, proč ta kráva (čímž očividně myslel klientku) vůbec chodí do práce, protože něco jako je ona, úplně stačí dvakrát do týdne pohnojit a zalejt.

Ta poznámka ohledně evoluce mne zaujala, protože mi to připomnělo téma, kterého už jsem se dotkl. Jakkoliv se k již zmíněným tématům vracím nerad, o tomhle se zmínit musím.

Impulsem byla totiž jedna moje známá, u které jsem se zastavil na kafe a nějaké to poklábosení. Už ani přesně nevím, jak jsme se k tématu dostali, nicméně řešila podobný problém s mravenci, jako můj kolega z práce.

Scénář byl dost podobný tomu kolegovu, nicméně v tomto případě byl následný vývoj o poznání odlišný.

Tedy mravenci se rozhodli, že se si zřídí detašované pracoviště u ní v chalupě, podobně jako to dělají veliké firmy s call-centry v Bombaji. Známá to zpočátku tolerovala, nicméně když jí brabenci vnikli do špajzu, zřídili si hlavní štáb na plechovce leča s klobásou, a vztyčili tam lokální brabenčí vlajku, dospěla k závěru, že je na čase s tím něco udělat.

Vydala se tedy do drogerie koupit taková ta plastiková iglů, do kterých by mravenci měli napochodovat a vrátit se po exkurzi do rodného domova patřičně otrávení. Rozestavěla tedy pastičky kde se jen dalo, odjela zpět do Prahy a čekala, že se chemie postará o zbytek.

Když přijela další týden, k svému zklamání zjistila, že mravencům to moc nejede. Brabenčí průzkum nejspíš netrpí takovým informačním šumem, jako naše rozvětka vůči muslimákům, prostě si ty malý mrchy řekli mezi sebou, že tohle jí nesežerou a chodili normálně okolo, aniž by věnovali pastičkám nějakou pozornost.

Známá se tedy šla dotázat do obchodu jak to přesně funguje. Bylo jí sděleno, že brabenci tím prolezou a přitáhnou si na nožičkách nějaký sajrajt, který jim zabrání v dalším množení a tedy že se problém časem vyřeší sám. Potíž byla v tom, že tihle mravenci byli buď na takovéhle fórky až moc mazaní, nebo jim to prostě nejelo – takže namísto toho, aby se problém vyřešil, začal spíše eskalovat.

Známá tedy začala taktizovat a kolem pastiček jim kladla pamlsky s tím, že doufala, že alespoň nějaký mravenec se na tohle chytí. Jak asi tušíte, žoužel sežrala všechno okolo, s vyjímkou pastiček, mravenčí M.I.6 i za těchto okolností zafungovala skvěle, její velké nelibosti.

Nicméně moje známá je poměrně bojovného ducha a tedy se rozhodla, že pokud ta mrňavá pakáž nechce za odměnu, dostane to za trest a zahájila protiakci. Do jisté míry mi to připomnělo toho pána, co se rozhodl hubit moly, nicméně v tomto konkrétním případě to v konečném důsledku slavilo úspěch.

Začala odchytávat jednotlivé mravence, cpala je do chemického iglů a dávala si velký pozor, aby je zase živé nechala odpochodovat k zotavení.

Tohle činila po celý týden, což svědčí nejen to tvrdohlavé povaze, ale zejména o perfektním zraku a trpělivosti Predátora, ze stejnojmenného filmu.

Tedy odjela zpět do Prahy a byla zvědavá, jak se nová strategie ujala.

Když se přijela podívat po dalším týdnu, mravenci byli pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Chemie je sice fajn, ale Pěstní právo přece jen funguje o něco lépe.

Možná to má nějakou souvislost s aktuálním počasím, ale posledních pár dní mám dojem, že jsou lidé poněkud podráždění. Pozoruji to i na sobě, a určitým vodítkem k tomuto závěru byla situace, která se udála dnes ráno.

Měl jsem jet za jednou klientkou a připravoval si věci, do toho jsem vyřizoval maily a telefony, plus jsem čekal, až mi dojede oprava jedné databáze, kterou se podařilo totálně zbořit nějaké lokální administrátorské hvězdě. Trvalo to docela dlouho, začínal mne pomalu tlačit čas, když vstoupila do kanceláře naše kolegyně z recepce. To nikdy není dobré znamení, většinou tak činí z čirého zoufalství, nebo z přesvědčení, že se nějaký zapeklitý problém podaří delegovat na někoho jiného.

Tedy vstoupila s tím, že na recepci podupává nějaký klient a poměrně dost vehementně se dožaduje technika. Problém byl v tom, že klient byl z Egypta, česky neuměl vůbec, anglicky jen trochu a chtěl někoho, kdo mu vysvětlí krok za rokem, jak se náš software vůbec ovládá. To, že naše firma pro tyto případy pořádá několikastupňové školení očividně vytěsnil, prý je pan Muhammad il něco (vážně nejsem na tenhle druh jmen expert) velmi nespokojený, hlučný a požaduje v tomto směru, aby se mu někdo okamžitě věnoval.

Pravil jsem tedy, že jestli je to Muhammad, ať se pomodlí k Alláhovi, nebo ať si přečte manuál jako každej normálně myslící tvor, že jedno nebo druhé určitě zabere, a na kraviny že nemám čas, protože musím řešit skutečné problémy. A že to poslední na co mám momentálně náladu, je dávat zdarma školení někomu, který nemá ani natolik slušnosti, aby se obtěžoval něčím takovým, jako je sjednat si schůzku. Dodal jsem ještě, že pro tyhle situace má firma stanovené postupy, já mám narvaný diář tři týdny dopředu, ale jestli to kolegyni potěší, mohu řvoucímu synu pouště při odchodu za platící klientkou, fláknout jednu přes hubu.

Jest mi poněkud záhadou, jak recepční vytušila, že se egypťanovi skutečně věnovat nehodlám, nicméně řekla, že to s ním zkusí nějak domluvit, ale je si víc jak jistá, že se to bez stížností neobejde. Odvětil jsem, že jest mi to v jeho konkrétní případě srdečně šumák, ať si jde stěžovat klidně až na nádraží do Brandejsa, že úkoly na mne naházelo šéfstvo, a jestli chtěli v mém rozvrhu mít pro tyhle situace nějaký prostor, měli mi ponechat v diáři alespoň čtvrt hodiny na oběd.

Kolegyně se tvářila poněkud poplašeně, nicméně jsem databázi odeslal a vyrazil za klientkou, přesně jak mi velel rozvrh.

V tramvaji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně událo. Normálně totiž po ránu až tolik rozladěný nebývám, nicméně připouštím, že po celé sezóně a chytání psů ze vzduchu se cítím poněkud vyčerpaně, a nepřítomnost Evy mi v tom nijak výrazně nepomáhá.

Je to zvláštní.

Pokud se v mojí realitě Eva vyskytuje, je ponejvíce totálně na zabití, a v zásadě se na samotu těším. Nicméně Eva je v tomhle směru zřejmě něčím nakažlivá, a i když její, byť občasná přítomnost sebou generuje značnou řadu problémů. Člověk se prostě musí smířit s tím, že když si chcete sem tam rozsvítit žárovku, tak se holt musíte vyrovnat s faktem, že si zahráváte s něčím, co považovali američané za nejlepší nápad, hodit na Hirošimu.

Každopádně dorazil jsem za klientkou do kanceláře a dozvěděl se, že by si přála přenést celé účetnictví do jejího notebooku, protože jede na dovolenou a má v plánu pracovat na chatě. Požádal jsem ji tedy, aby mi notebook nejprve ukázala, protože se současnými změnami to možná nebude až tak jednoduché, v čemž mi bylo vyhověno.

Bohužel mi předhodila něco o výkonu , i hmotnosti tvárnice, velmi aušusové značky, a se systémem Windows Vista. Pravil jsem tedy, že pokud je to její výslovné přání, že jí účetnictví převedu, ale že to nepovažuji za dobrý nápad, a že bych určitě ze stávajícího PC původní účetnictví nemazal. Paní řekla, že má bohužel jen jednu licenci, a tedy ji jiná možnost nenapadá, takže jsem odpověděl, ať si alespoň v PC ponechá zálohy, což se zpětně ukázalo jako dobrý nápad.

Tak jsem se pustil do práce, a šlo to opravdu velice pomalu. Paní účetní nejspíš reagovala na to, jak útrpně jsem se tvářil, a připustila, že notebook je poněkud letitý, ale že jde hlavně o tu přenositelnost. Odvětil jsem tedy, že dle mého soudu se rychleji pohybují i pyramidy, a aby se moc nedivila, kdyby jí tu začal divoce pobíhat po kanceláři Indiana Jones. Dodal jsem ještě, že to není zase tak špatné, nicméně větší dynamiku má i Šikmá věž v Pise, a zda by nezvážila přejít na něco na bázi mravenčí farmy, protože jsem přesvědčený, že by se tím výkon nejméně ztrojnásobil . To paní účetní pobavilo, takže nakonec jsme to celé přetáhli do notebooku, já jsem vyplnil papíry a vydal se zpět do firmy.

Zhruba za čtyřicet minut mi paní volala, zda bych nemohl přijet zpět do kanceláře, a účetnictví ji znova obnovit na původním PC. Měl jsem volno, takže jsem řekl proč ne a zeptal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že se paní po mém odchodu chystala na dovolenou, naložila auto a vydala se zamknout kancelář. Když ale přišla zpátky k vozu, našla na sedadle řidiče cihlu, vymlácené okénko, a notebook s kabelkou byly pryč, a tím pádem celé dopoledne bylo jen přehlídkou ztraceného času.

Netuším, zda je zrovna tohle dobrý začátek dovolené, nebo jestli se jednalo o nějaký neziskový program na podporu sociálně vyčleněných, nicméně jsem si povzdychl a zase klientce v kanceláři účetnictví zprovoznil. Dokonce jsem si za to ani nic neúčtoval, protože jsem nabyl dojmu, že na jeden den bylo překvapení až dost, rozloučil se a vracel jsem se do kanceláře.

Tak nevím.

Namísto poslání mi tu přistála jen úvaha.

Možná je být protivný snažší, na lidi které máte rádi, než na někoho, kdo Vám sice hodně leze krkem, ale je Vám nařízeno, že se to nesmí. Mám dojem, že tohle jde totiž jen do určité míry, než začnou vzduchem létat hlavy, a v tomhle případě to rozhodně nebude žádná metafora. Paradigma toho, že cihla k rozbití okna, je legitimní nástroj obživy bude nejspíš fungovat do té chvíle, kdy se ten první rozhodne aplikovat v praxi Humeovu břitvu.

Tak snad příště o něčem veselejším…

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že největší potíže zpravidla nastanou, pokud se někoho zmocní dobrý úmysl. Takového člověka je v tomto případě nutné opakovaně třískat přes hlavu uzenou makrelou, dokud ho zmíněné pocity opět nepustí, protože když ho nějak podobně nezaměstnáte, dáte mu prostor k jejich realizaci – a z toho pak bývají skutečné problémy.

Za samostatnou kategorii neštěstí se dá pak považovat situace, kdy pojmete nějaký dobrý úmysl sami, nebo v případě, že vás v tomto směru někdo lapí do pasti. A protože v tomto směru se smůla nevyhýbá ani mě, čas od času kývnu na nějakou pitomost, abych si pak důsledky vyžral do úplného konce, a připomněl si tím, že takové věci dělat nemám.

Zde je třeba podotknout, že věc o které se chci zmínit se stala už před nějakým časem, a myslím si, že by nám to dneska asi tak úplně neprošlo. A samozřejmě, že jsem v tom celém byl já naprosto nevinně.

Ale popořadě.

Čas od času Prahou projíždí moji šermířští známí z Moravy. Není na tom zase tak nic divného, jsou tu tak dvakrát – třikrát do roka, většinou když jedou na nějaké vystoupení. Občas nějaký z Moravanů také někdy přespí u mě v bytě, což v praxi znamená, že když začne svítat usoudíme, že by bylo dobré odložit skleničku, a jít se natáhnout, což se většinou stejně nestane, protože už to ani nemá cenu.

Takže jednoho pátečního večera jsme s Evou seděli v hospodě s Moravany, nálada byla výborná, a bavili jsme se o tom, co nás čeká letos za akce. Velitel Moravanů se zmínil, že příští víkend jedou šermovat na nějaké městské slavnosti do západních Čech, a jestli by se mi nechtělo jet také. Začal jsem tušit nějaký háček, nicméně jsem se optal o co by mělo jít, protože třicítku nedělám. Velitel mi tedy řekl, že budou dělat turnaj, a že by se mu líbilo, kdyby to bylo letos hodně netradiční. A že už mají mongolského válečníka, nindžu a holku s čínským kostýmem, a jemu by se líbilo, kdybych tam byl v kostýmu araba. Popravdě se mi do toho moc nechtělo, protože jednak to bylo daleko, a potom mělo být tradičně vedro, nicméně velitel Moravanů propukal stále více a více v nadšení z této představy. Dokonce navrhnul Evě, aby jela také, a dělala mi tam hurisku, načež Eva odvětila, že to teda kurva ani omylem, a proč si myslí, že vrcholem jejího celoživotního úsilí je vystrkovat pupík na nějakou partu pivních mozolů. Nicméně velitel Moravanů byl vytrvalý, slíbil mi tedy nějakou břišní tanečnici od nich, a že to určitě bude super.

Protože jsem se na to pořád nějak netvářil, použili na mne osvědčenou moravskou nátlakovou metodu, která spočívala zejména v tom, že do mě lili pití do té doby, než mi to začalo připadat jako docela dobrý nápad, a tedy jsem souhlasil.

Eva nakonec pravila, že pojede raději se mnou, aby dohlédla na to, že s tanečnicí nebudu vyvádět nějaké nepatřičnosti – a bylo vše domluvené.

Následující týden byl poněkud pracovně náročný, protože jsem celý týden řešil něco s norským klientem, a protože norsky umím zhruba tak dobře jako nářečí kmene Pygmejů, logicky byla jedinou možností angličtina. Zmiňuji se o tom záměrně, protože v dalších událostech tento detail sehrál jednu z hlavních rolí.

Tedy jsme v sobotu časně ráno vyrazili směr západ, abych dostál svému slovu. Jelo se Eviným autem, už ani nevím proč, a vzali jsme také jejího bratra, který byl na slavnosti zvědavý.

Město samo o sobě je zajímavé snad jen tím, že tam propíchli halapartnou Valdštejna, a místní cikánská omladina dokáže ukrást z pódia rekvizity ještě během představení, což není z mojí strany cílený rasismus, protože to celé bylo policejně zdokumentováno.

Nicméně dojeli jsme, Eva zaparkovala, já se začal rovnou převlékat do kostýmu s tím, že Eva s bratrem jdou zatím na náměstí, a že se potkáme v kavárně. Musím říct, že i když jsem kostým dlouho na sobě neměl, vzhled byl pořád docela razantní, a když jsem si nasadil ještě černé brýle, vypadal jsem docela autenticky na ropného šejka. Pravda byla, že jsem kostým pořizoval ještě v době, kdy se z beduínů ještě legrace dělat mohla, a o nějakých teroristech jste slyšeli maximálně v detektivce z oddělení C.I.5.

Takže jsem vyhledal Moraváky, dozvěděl se podrobnosti o vystoupení a zamířil za Evou do kavárny na náměstí.

Mělo mi být hned divné, že se lidé na mne dívali poněkud zaraženě, a když jsem vstoupil do kavárny, všichni na mne upřeli zrak jako jeden muž, rozhostilo se ticho, jako když metalový fanoušek prokopne své oblíbené kapele v rámci euforie buben, a trvalo to opravdu několik velmi nepříjemných sekund.

Naštěstí jsem pak uviděl Evu s jejím bratrem, takže jsem se k nim přidal, objednal si kafe a žvanili jsme, což po pár minutách bylo očividně společensky přijatelnější.

Problém byl, že Evino bratr měl tou dobou v sobě asi šesté pivo a očividně ho chytila škodolibá nálada. Takže když se blížila hodina, kdy jsme měli vystupovat, řekl jsem, že půjdeme, protože se ještě musím ozbrojit a obrnit. Eva pravila, že ještě musí na záchod a zmizela – takže jsem s jejím bratrem vyšel před kavárnu, abych si zapálil. Poodešel jsem tedy trochu stranou, načež toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než odtrhnout z plechovky piva takový ten hořejšek, kterým se plechovka otevírá, a s ním vyrazil za hlídkou měšťáků, zevlujících ve stínu podloubí. Došel k nim, ukázal jim ten plíšek a pravil, že sice na tyhle věci není odborník, ale že mu to připadá jako pojistka od granátu, a že to právě odpadlo z támhletoho araba.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, takže za chvíli na mě klečeli dva policajti s tím, že jeden mi dával klepeta a druhý mi mířil na hlavu pistolí a hulákal, ať se ani nehnu, což technicky stejně ani moc dobře nešlo. Složili mne totiž ve stylu rugby zezadu, aniž bych měl sebemenší představu co se děje, a pistolník mne anglicky žádal, abych mu předložil nějaký platný pas, což samo o sobě v daném momentu bylo docela absurdní. Odpověděl jsem, že u sebe teď žádné papíry nemám, ale že budou asi v autě. Policista se mne dotázal, kde mám to auto zaparkované, takže jsem odpověděl, že to není moje auto, a že je před tím největším hotelem, co tu mají – a v tu chvíli mi doteklo, že mluvím také anglicky.

Jak jsem byl zpitomnělý z celého týdne, můj mozek mne automaticky přepnul do lingvistického módu, který mi byl předhozen, aniž by mu na tom přišlo něco divného. Policisté se začali dohadovat mezi sebou, jak rychle tu stihnou být pyrotechnici, načež z kavárny vyšla Eva a otázala se, co tady všichni blbneme. Na to jsem už česky odvětil, že to teda do prdele nemám tu nejmenší páru, že v jednu chvíli si zapaluju cigaretu a v té další hraju americký fotbal, ale budiž, nicméně by mne docela dost potěšilo, kdyby mi alespoň někdo prozradil, ve kterém jsem vlastně týmu. V tu samou chvíli dorazil i velitel Moravanů a začal řvát na měšťáky, co si myslí, že doprdele asi dělají, a z jakého důvodu napadají účinkující na městských slavnostech. Policisté byli očividně zaskočení situací, a pistolník se mne silně udiveně zeptal, zda jsem čech. Odvětil jsem tedy, že po té, co mi zvalchovali hřbet si nejsem jistý ani tím, jestli někdy budu žížala, a ani proč si ze mne v tomhle vedru rozhodli udělat trampolínu.

No – jak asi tušíte, Evin bratr se mohl umlátit smíchy, klepeta mi nakonec sundali, já jsem propíchnul nindžu a nechal se porazit od číňanky, přesně jak velel scénář. Vystoupení se líbilo, takže asi to nakonec dopadlo dobře. Eva na břišní tanečnici také nakonec nenašla nic, co by mi mohla otřískat o hlavu, takže jsme se rozloučili a jeli domů.

Každopádně – poučení z dnešního článku je snad jen jedno.

Když se vám totiž nezdá něco hned od začátku, stůjte si za tím. Protože sebelepší dobrý úmysl se vždycky nějak pokroutí a kousne vás do zadku. A pokud zrovna na tohle nejste fanda, nestojí to za to.

Někdy mi přijde až zarážející, jak snadno se lidé vzdávají svých přirozených instinktů. Myslím si, že v tomhle případě hraje svojí roli i zkušenost, a fakt, že se dlouhou dobu nic zvláštního neděje, začneme vnímat jako samozřejmost. Je to pochopitelně chyba, a tedy není nijak překvapivé, že nastane ten správný čas, aby nám realita zaklepala na rameno a poněkud nás navrátila do přirozených kolejí.

Něco podobného mne potkalo ve čtvrtek a když se na to podívám zpětně, přijde mi opravdu velmi naivní, že jsem poněkud polevil ve své ostražitosti.

Totiž – ráno se mne pokusil zastřelit kávovar.

Vím, jak se asi teď tváříte, nicméně bylo to docela dramatické, a i když jsem poměrně smířený s tím, že v mém životě celkem nic nemůže probíhat normálně, útok kávovaru byla poměrně novinka i pro mne.

Obecně mám s agresivními domácími spotřebiči celkem obsáhlé zkušenosti. Vím tedy, že nevynechají jedinou příležitost k napadnutí svého majitele, což jistým způsobem vnímám jako ekvivalent na téma Spartakova povstání. Zejména předměty, které vydávají nějaké zvuky je třeba mít stále na očích a v případě jejich zvýšené aktivity je dobré mít po ruce i gotickou plnoplátovou zbroj , jako mám třeba já.

Už jsem se tak nějak vyrovnal s tím, že moje pračka po zapnutí má jako prvotní instinkt odkráčet z koupeny a vydat se prozkoumat zkoumat zbytek bytu. Také to pravidelně dělá, až to do té chvíle, než se jí podaří vytáhnout šńůru ze zásuvky, a tím pádem sama sebe odstřihnout od životadárné energie. Nemám jí to v zásadě vůbec za zlé, chápu, že je prostě zvědavá jako každej druhej, a pokud za mnou nepoleze na záchod, nemám problém v tom, abych její občasné výlety toleroval. Vlastně si myslím, že má docela nevyužitý potenciál a kdyby v té době dokázali kolonisté vymyslet dostatečně dlouhé prodlužovačky, moje pračka by zásadním způsobem sehrála roli při objevování divokého západu. Nejen, že by z ní byli indiáni nejspíše pořádně paf, těžko by jí asi mohli skalpovat, ale zejména pračka cválající savanou do slunce západu by nejspíš byla inspirací po řadu tvůrců, zabývajících se zejména country music a spaghetti westernů, obecně.

To, co se mne však ráno pokusilo napadnout byl tučňák. Pokud to neznáte, tučňák je taková ta malá mrcha, do které narvete kapsli s kafem, které kupujete jenom když jsou ve slevě, protože jste stále natolik příčetní, abyste za blbej hrnek kafe neplatili tři stovky, zvlášť když si ho cedíte doma na koleně. Můj tučňák sice zvuky vydával, ale nikdy se ke mě nechoval nijak agresivně, z čehož sem odvodil pracovní teorii, že sice remcá, ale nakonec mi dávku kofeinu celkem bez problémů vycedí, a tedy nijak výrazně nestojí o ohrožení mého zdraví. Ráno jsem ho tedy nakrmil kapslí, počkal až se zahřeje, zadal pokyn „naval kafe“ a šel si vyčistit zuby. Tučňák se zprvu tvářil normálně, ale za chvíli začal znít zhruba asi jako když dostane Kraken zácpu, což vzbudilo moji pozornost. Šel jsem se tedy podívat, co se děje a když jsem vstoupil do kuchyně, tučňák to už zřetelně nedával a vybouchnul.

No – viděl jsem hada srát, kočku blejt, aj dřevěné špačky létat, ale být pod palbou tučňáka, se mi přihodilo prvně. Nejspíš mu tak něco úplně nesedlo, tučňák sice udělal první krok – takže tlakoval kapsli jak o život – nicméně žádné kafe už dál necedil. Takže tlakoval až do chvíle, kdy jsem vstoupil, kvalitní čínský plastik nevydržel a zazněla rána, kus kapsle vypálil směrem do místnosti, kde sestřelil televizi a udělal mi díru do pirátské vlajky, kterou jsem vytáhnul na focení příští týden. Nutno říct, že teď vypadá daleko více autenticky a myslím, že fotograf z toho bude mít nejspíš radost. Zbytek kapsle proměnil hrnek vespodu na šrapnel, takže sklo se rozletělo po celé kuchyni a vážně je zázrak, že mne nezasáhnul ani jediný kus.

Pochopitelně jsem z toho byl docela naštvaný, protože ráno bez kafe je otrava, z instantně drcených bukvic mne tak maximálně pálí žáha a vyhlídka na kelímek od mekKačera, mi také nepřipadala zrovna lákavá.

Řekl jsem si tedy, že to uklidím, až se vrátím z práce, že teď to nebudu řešit, oblékl se a vyrazil ven.

Po celou dobu pracovní doby jsem pak přemýšlel, že mám v zásobě kapslí s kafem ještě celou hromadu a co tedy s nimi budu vlastně dělat. Tehdy jsem poněkud pozbyl základních instinktů a řekl si, že je potřeba pořídit tučňáka nového.

Takže jsem se hned po práci vydal tučňáka číslo dvě zakoupit.

Přišel jsem do elektra a spořádaně jsem se postavil před pult, za kterým seděla nějaká volnomyšlenkářská slečna. Zaujala mne hned na první pohled, protože měla piercing jak v nose, tak v obočí a ve rtu, takže to z mého úhlu pohledu vypadalo, jako by se Pinhead zhulil nehašeným vápnem, a rozhodl se uspořádat monotematický mejdan. Očividně jsem ji nezajímal, řešila něco v počítači, pro což jsem měl celkem pochopení. Po dlouhých deseti minutách jsem to však už nevydržel, pravil jsem, že ji nechci nikterak znepokojovat, ale zda si všimla že má v hubě zapíchnutej drát a zda už byla u doktora na protitetanovce. Dodal jsem ještě, že hluboce obdivuji , jak se dala do kupy po té autonehodě a jestli bych si mohl promluvit s nějakým prodavačem, který má v repertoáru něco víc, než zkoumat na monitoru cezený nudle.

Docela jsem tím slečnu zaujal, protože na mne vytřeštila oči jako na něco, co právě uprchlo z Azkabanu, a dotázala se mne, co si přeji. Odpověděl jsem tedy, že mi doma chcípnul tučňák, že mi zbyla pro něj ještě spousta žrádla a tedy chci zakoupit nového, protože je mi líto ho vyhodit.

Slečna se velice pomalu odtáhla do stolu a zeptala se mne, zda vím o tom, že jsem v prodejně elektrospotřebičů. Odpověděl jsem tedy, že jistě že ano a proč si myslí, že tu asi čekám takovou dobu. Slečna mi velmi pomalu řekla, že ano, a že se musí zeptat vedoucího, zda tučňáky mají ještě někde vzadu a celkově vypadala na to, že její další cesta bude ke kabelce, kde má ukrytý pepřák.

Naštěstí šel kolem nějaký mladý prodavač, který něco zaslechl a protože předpokládal, že někdo mojí vizáže, a věku nejspíš nebude právě na drogách, dotázal se jak může pomoci. Zopakoval jsem mu tedy svoji žádost ohledně tučňáka, s tím rozdílem, že po chvíli přemýšlení pravil, že už asi ví a ať ho následuji.

Mladík mne skutečně dovedl do oddělení prodejny, kde skutečně měli podobné kávovary na kapsle, které jsem sháněl. Projevil jsem spokojenost, nicméně jsem musel následně konstatovat, že mého tučňáka tam nemají, a tedy že nevím, co s kapslema budu dělat. Mladík byl očividně na podobné vlně a pravil, zda bych nechtěl třeba tuhle kachnu, nebo tuhle tvárnici (čímž představoval jednotlivé kávovary) a chválil jejich jednotlivé vlastnosti. Řekl jsem, že je velmi milý, ale, že se mi cihla, ani kachna na pult nevejde, že potřebuji pouze tučňáka, protože jsem přesvědčený, že ho už momentálně dovedu odvrátit od konverze k Islámu.

Prodavač chvíli podumal a pak se mne zeptal, zda by mi nevadil rozbalený vzorek. Pochopitelně mi nevadil, takže tučňák číslo dvě už zase sedí na mém pultu v kuchyni.

Pořád vydává podivné zvuky, ale neútočí a pravidelně mi cedí kafe.

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Když je celý Svět proti Vám, je moc fajn potkat někoho, kdo je stejné vlně. Nebo něco, co umí dobrý kafe.

Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.

Totiž – jedna moje známá, má hrad.

Tedy přesněji řečeno – to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.

Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.

Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta – tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.

Tak předně – chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.

Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.

Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.

Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.

Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.

Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.

Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.

Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.

No – pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.

Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem „Mařko pocééém“ si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.

Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.

Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl – a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.

Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.

No – řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.

Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.

Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.

Takže rovnou k filmu.

Captain America: Civil War je pokud dobře počítám už jedenáctým filmem s tématikou Avengers, a vůbec to není špatné. Záměrně vynechávám Guardians of the Galaxy, protože i když se údajně chystá crossover, kde budou i Avengers, zatím nic takového venku není. Také ve výčtu chybí první film s Hulkem – protože ten byl od jiného výrobce, a také neuvěřitelně špatné dva filmy o Fantastické čtyřce a její naprosto katastrofální pokus o restart, při filmu dalším, o kterém už jsem se tady zmínil. Na černou listinu je třeba také přihodit pět naprosto úděsných pokusů o zfilmování Spidermana – ale to by bylo asi na déle, protože každý film sám o sobě je špatný úplně něčím jiným, a v tomto případě už by tato série, i její reboot, zasloužila svoji vlastní stupnici hrůzy, kde by byl základní měrnou jednotkou toaletní papír.

Sérii na téma Avengers se prozatím něco podobného vyhýbá, a i když některé filmy jsou sice slabší, nebo vyloženě jen úvodem k filmu dalšímu, pořád se jí daří držet vyváženou laťku mezi vtipem, akcí a příběhem. Dokonce některé postav jsou podobné těm z originálu, což je ve světě politické korektnosti a na hlavu postavených očekávání, svým způsobem unikát.

Musím přiznat, že celý film šlape, funguje jak má, takže se ani při stopáži něco kolem skoro tří hodin nenudíte. Veškeré postavy se chovají logicky, znáte jejich motivaci – proč dělají zrovna to, co dělají a co je k tomu vedlo, zůstalo i stejné herecké obsazení, což je velmi příjemné na oko. Sice si myslím, že první Avengers byly o trochu lepší (už jen proto, že tam byl Thor a Hulk), ale řekl bych, že Civil War v tomto směru je jen o pár metrů pozadu. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych filmu ani neměl co vytknout, protože se sice nedrží předlohy na celých 100%, nicméně v kontextu dalších filmů Marvel studios to celé dává velice dobrý smysl, a i když se podařilo natočit par opravdu velkých blbostí, typu Iron Man 3, je třeba to akceptovat a Civil War se i s tímto přešlápnutím vyrovnal s grácií.

Velice jsem byl spokojený se Spidermanem, který se tam pravda objevil jen na chvíli, nicméně si myslím, že je prozatím nejlépe ztvárněným Spidermanem na filmovém plátně. Tedy pokud odhlédnu od skutečnosti, že úplně změnili jeho lokaci, kontext a rodinné okolnosti – charakter, který má Spiderman v Civil War mi přijde s předlohou naprosto shodný.

Nicméně, když jsem o tom dnes cestou z práce přemýšlel, pár věcí mi tam přeci jen vadilo.

Zde je třeba říct, že to jsou věci, které opravdu vadí pouze mě, protože znám předlohu a jako divák si toho ani nevšimnete, protože to není důležité ani z hlediska vyprávění, ani z hlediska děje.

Tak kde začít.

Když už jsem nakousl toho Spidermana, je tu první podivnost. Jak Spidermana Tony Stark (ano, TEN Stark ze Hry o trůny – to jen von, ale někdo úplně jinej) dokázal vůbec najít. Nikdy se nepotkali, znal ho jen ze zpráv jako všichni, Parker se o svém alter-egu nikdy nikomu nezmínil, tak jak se sakra najednou objevil ve Spidermanově bytě?

Podobně podivná je posila konkurenčního týmu v podobě Ant-mana. Ještě bych pochopil, že se jednou viděl s Falconem, ale to spolu bojovali a nějak jsem si nevšiml toho, že by si během toho stihli sdělit adresu bydliště, jméno, nebo sundat masku. Ant-manova motivace je také navíc dost podivná, protože sice nenávidí Starka, ale technicky k tomu nemá naprosto žádný důvod. Tony Stark jemu osobně nikdy nic špatného neudělal, je to totiž až druhý Ant-man v řadě, a s původním Ant-manem (Hank Pym, který se Starkem seniorem konflikt měl) má společného prakticky pouze krádež speciálního obleku.

Další problém jsem měl, když jsem se zamyslel nad situací kdy spolu bojují Ant-man a Ironman (což není spoiler, tam se tříská prakticky každej s každym), kdy se Ant-man zmenší, a vnikne dovnitř Ironmanova brnění. Následně mu zevnitř začne ničit dráty, elektroniku, napájení a odpojí mu základní desku zbroje, čímž Ironmana na chvíli vyřadí, a pak vyskočí ven.

Pominu fakt, že Ironmanův oblek je vodotěsný, a lze s ním létat i ve volném vesmíru, takže by se tam asi těžko vůbec dostal. Je možné, že to byl prostě jiný model, protože měl Ironman vesmírné kvádro zrovna čistírně – ale ta divná věc mi přišla hned po tom.

Víte, když vám někdo přehryzne drát, nebo odpojí desku, většinou to přestane fungovat úplně. Ironmanova zbroj však má v tomto díle nějaké vnitřní sondy, které dovedou konektory zastrčit zpět, a dráty znovu naletovat zpátky, protože se zbroj sama opravila, aniž by jí Ironman ze sebe sundal, nebo vůbec ztratil letovou výšku.

Ono vůbec je to s tím Ironmanem podle Marvel studios nějaké podivné. Charakter je perfektní a perfektně je i zahraný, nicméně ho podle mho soudu nutí do tak nesmyslných kotrmelců, že je to až zarážející. Samostatná série Vás celou dobu přesvědčuje o tom, že Tony Stark má v hrudi magnet, aby držel střepiny z granátu od srdce. Je na tom fyzicky i psychicky závislý. Stejnou závislost má i na svém brnění, bez kterého má hned několik velmi pěkných fobií, aby v díle třetím si nechal levou zadní chirurgicky střepiny ze srdce odstranit a všechna svá brnění vyhodil do vzduchu. A následně se v Civil War objevil v dalším brnění. Nedává to smysl.

Předposlední věc, která mne docela dost dráždila byla Scarlet Witch. Z nějakého důvodu jí dyzajnéři ve filmové sérii nařídil vzhled pornohvězdy ze sedmdesátých let, což je sice možná retro, ale úplně mimo kýbl.

Úplně poslední věc, o které se chci zmínit, je postava Hawkeye. Charakter je pořádku, herec mi také nevadí, nicméně jeho vzhled v kontextu s legendou a prací, nedává naprosto žádný smysl. To už mi větší smysl dává víc ta komixová verze vzhledu, protože Barton má zůstat anonymní a v utajení – a tedy není naprosto žádný důvod, proč by se na veřejnosti měl objevovat v plném oksichtění, narozdíl od jiných Avengerů. Obzvlášť, když dělají při jakékoliv události kolem sebe takový bordel.

Tedy závěrem.

Pokud znáte Avengery jen z filmů, není Vám známá předloha, nic z toho, co jsem zmínil skutečně vadit nebude. Ani nemusíte mít všechny filmy nakoukané, protože postavy hrdinů filmem proplouvají naprosto logicky (sigh..) a přirozeně, takže ani v tomhle tam není žádný rušivý moment. Takže Captain America: Civil War rozhodně doporučuji, a jako filmu mu dávám 90% ze sta možných a těch zbývajících deset odebírám jen proto, že znám výchozí materiál.

Asi pro Vás nebude překvapivé sdělení, že některé situace v životě nedopadají přesně podle Vašich očekávání. Nemyslím si, že by na tom bylo zase až tak něco podivného, s tímto faktorem je potřeba počítat vždy, a zejména je dobré ho mít na paměti, kdy do zmíněné situace vstupují ještě vnější vlivy.

Když jsem dnes přemýšlel nad tématem článku, dorazil k nám na pobočku kolega z centrály a tím pádem se o něm zmínit musím. Připouštím, že co se vnějších vlivů týká, mám obdobné zkušenosti, i když je fakt, že v mém případě bylo použito daleko sofistikovanějších metod.

Ale popořadě.

S kolegou to celé začalo minulý týden, kdy dorazil někdy kolem deváté ráno. Zaujal mne už svým nástupem, protože zaparkoval auto, vystoupil a začal provádět celou řadu podivných pohybů, drbání a poskoků, takže to na tu dálku chvílema vypadalo, jako když Michael Jackson vstal z hrobu a započal trénovat na další turné. V tomto směru pokračoval i při pohybu po pobočce, koulel ještě u toho očima a měnil barvy v obličeji, a po chvíli pozorování jsem usoudil, že mu nejspíš někdo omylem ipregnoval džíny rozemletýma papričkama jalapeňos.

Protože se jeho manévry snažili kolegové ostentativně ignorovat, nakonec mi to nedalo, a šel se zeptat, z jakého důvodu zařadil do programu návštěvy pobočky i ukázky indiánských falických tanců, a zda by mu neudělalo lépe, kdybych mu do klína vyklopil polárkový dort. Kolega za stálého drbání a poskakování zavrčel cosi na téma, že za to můžou mravenci a následně mne seznámil s celou situací.

V blízkosti domku, ve kterém bydlí s rodinou, se loni usadila nějaká kolonie mravenců. Nikdy nedělala nic nepatřičného, tedy kolega dospěl k závěru, že tam klidně můžou bydlet a nijak to neřešil. Problém nastal teprve letos, kdy se mravenci rozhodli zkoumat jak zahradu, tak domek, ve kterém kolega bydlí. Dělali to pozvolna a nenásilně, takže nebyl celkem žádný důvod v tomto směru vyvíjet nějakou aktivitu. Situace však dramaticky nabrala obrátky ráno, kdy si rozespalý kolega oblékal úplně nové spodní prádlo, a teprve, když ho měl na sobě zjistil, že mravenci tam byli o něco více v předstihu, a vyhoštění z jejich nové domoviny nehodlají v žádném případě vzdát bez boje.

Než tedy kolega stačil spodní prádlo ze sebe servat – což se samozřejmě neobešlo bez poskakování, řevu a několika heroických pokusů o sebepoškození, stačili ho docela slušně pokousat a to co momentálně předvádí na Pražské pobočce, je pouze přímý důsledek daných událostí.

Vyjádřil jsem mu pochopitelně soustrast, asi není potřeba zmiňovat, že i když mám čas od času náladu na trochu vzrušení, něco jako parta mravenců v trenýrkách si klidně odpustím, a dotázal se ho tedy, co má v plánu s tím dělat. Kolega zakoulel vražedně očima a prohlásil, že do nich narve tolik pesticidů, že budou svítit jako lampión a že je prostě vyhubí, i kdyby při tom měl otrávit půlku vesnice.

Popřál jsem mu tedy hodně štěstí a celou věc pustil z hlavy.

Takže dnes jsem viděl kolegu znova a samozřejmě mne zajímalo, jak události pokračují.

Moravan byl smutný a řekl že nic moc. Když byl totiž nakupovat nějaké jedy na mravence, vzal to opravdu důkladně. Nakoupil takové množství sajrajtu, které by spolehlivě vyhubilo menší okresní město, čímž bohužel zaujal nějakého enviromentálního aktivistu, který si šel do stejného krámu koupit hnojivo, aby jeho marihuana měla větší grády. Ten kolegu nejspíš prásknul, takže druhý den u něj byl nějaký úředník s papírem, a úkolem mravence prozkoumat. Bohužel vyšlo najevo, že jde o nějaký opravdu vzácný druh mravenců, kteří se snad ani normálně nevyskytují – a natož na Moravě – a tedy, že kolega si může o chemickém útoku tak maximálně nechat zdát, protože kdyby tu žoužel pozabíjel, dostal by flastr jako vrata.

Kolega byl zoufalý, protože se mu vyhlídka na spolužití s mravenci nijak nezamlouvala, nicméně možnost pokuty byla nad jeho finanční rámec, a tedy hledal informace, kde se dalo. Nakonec mu někdo poradil, ať mravencům do cestiček nahází lógr z mletýho kafe. Že prý je tím rozhodí, dají pokoj a přestanou mu do baráku lézt.

Kolega, ač kafe nepije poctivě shromažďoval lógr, dokud nenabyl přesvědčení, že už ho má dostatek k odvrácení invaze. Rozházel tedy lógr všude, kde se jen dalo a za temného pochechtávání šel spát.

Buď to byl nějaký extrémně drsný druh mravenců s nášivkou Hell´s Angels na křiváku, nebo je ta rada s lógrem prostě pitomost – nicméně kolega ráno našel v lógru vyžrané cestičky a podle všeho tím mravence ještě nabudil, protože podle něj byli daleko svižnější a taky vypadali daleko víc odpočatě.

Každopádně si povšimnul toho, že se z baráku sice stáhli – nicméně také nemohl opominout to, že lógrové bariéry zmizely. Kolega tedy tak nějak předpokládal, že mravence zfetoval a že dají pokoj.

Chyba.

Další sen se zase v baráku objevili, takže následně kolega zase udělal tunu kafe, které vylil, aby měl potřebný lógr, který vysypal na zahradu. Opět to pomohlo, lógr zase zmizel, stejně jako mravenci z domku.

Tedy to kolega vzdal, každý den vaří mravencům kafe, aby mu nelezli do baráku.

Popravdě se těm pišišvorům ani moc nedivím. Také jsem bez kafe nemožný. Nicméně představa, že každé ráno otevřu dveře a za nimi čeká půlka mraveniště s hrnkem v ruce, a toužebným výrazem v očích, je poměrně děsivá.

V tomhle směru jsem celkem rád, že moje války se žouželí se odehrávají na jiném poli, nicméně nejsou ani o trochu méně humání. Ale o tom příště.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. Když po Vás požadují výpalné i mravenci, nejspíš bude něco generálně špatně.

Protože mne samotného zajímalo, jak se s touhle poměrně nesnadnou předlohou tvůrci popasují, hozené rukavici jsem neodolal.

Popravdě řečeno, moc to nezvládli, a navzdory hodnocení na ČSFD se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je i tohle zpracování špatné.

Takže úvodem – režisér David Ayer zachovává současné trendy Hollywoodského masomlejna, rozhodnul se, že autoři původní antihrdinské ságy jsou parta blbců, kteří nemají páru o čm je řeč, vyrval namátkou několik postav a vhodil je do míchačky na beton, bez jakékoliv další úvahy na téma, zda to dává, či nedává smysl. Docela se divím, že se mu pod ruku nepřipletla třeba Sněhurka, nebo Dory z filmu Hledá se Nemo, protože s touhle skladbou příběhu by tam na diváka rozhodně nepůsobili divně. A když mluvím o příběhu, nejsem úplně spravedlivý. Zápletka, i rozuzlení mi totiž připadá jako něco, co si vycucal z prstu produkční asi pět minut před promítáním, a tedy na nějaké další úpravy už nezbyl čas. Ale pojďme trochu konkrétněji.

Předně – samotná základní myšlenka je mimo kýbl už sama o sobě. Tohle není spoiler – protože se to dozvíte z traileru. Jakási podivná postarší paní se rozhodne sebrat bandu psychopatů, vrahů podivných existencí – a vytvořit z ní speciální údernou jednotku. To by ještě šlo, kdyby její odůvodnění nebylo, že se jedná o prevenci proti Supermanovi.

Takže si to rozebereme. Máme tu Deathshota (Will Smith), který je dokonalý střelec, a nikdy nemine cíl. Od Supermana se kulky odráží, takže pokud by Wallerová stála o masovou výrobu olověných podložek pod jaderný reaktor, rozhodně je pro ni ten pravý člověk. Dále tu máme maníka co umí házet bumerang. Skvělá věc, myslím, že Superman z toho bude úplně vyndanej, protože s bumerangem nepočítal ani na vteřinu, takže to logicky zabalí, a zdrhne zpátky na to, co zbylo z Kryptonu. Pak je tu Harley Quinn (Margot Robbie) , která je sice magor, ale kvality jejího šílení se tato filmová verze nepřiblíží ani na bleší prd. Samozřejmě fláknout Supermana dřevěnou palici je sice sexy, ale dost pochybuju, že by to kromě úvodního ceremoniálu kremace celé Harley, mělo nějaký konkrétní efekt. Pak je tu nějaký mutant, pak jiný mutant, borka s katanou, a modelka v kostýmu z kouře, což Vás v zásadě stejně vůbec nezajímá. V hlavní roli je totiž prakticky jen makeup, a modelčina odhalená kůže, což mi při stopáži 123 minut opravdu úplně nestačí. Pokud by chtěla Wallerová Supermana hodně pobavit, myslím, že líp by to namíchat už nemohla, protože horší nápad by byl už jen postavit kanón na plyšáky.

Co se týká zmiňované modelky, je to vůbec nějaké podivné. Když je totiž Enchantress v „civilní“ podobě, má to být cosi na způsob Lary Croft, střihnuté Indiana Jonesem. Modelka však působí – no jak to jen říct – velmi jednobuněčným dojmem. Člověk by jí tak maximálně uvěřil, že zvládá přeměnu vzduchu na CO₂, ale nějaké empirické znalosti v oboru archeologie, to teda ani náhodou. Ani proměna v Enchantress tomu moc nepomůže, protože ji nejprve natřou takovou vrstvou mascary, která se normálně používá k impregnaci tanku, a navíc ji z nějakého důvodu nechají ještě čmoudit. Ani v další fázi se to s Enchatress moc nevylepší, ale to raději zamlčím, abych případné zájemce nepřipravil o už tak chatrný příběh. Největší záhadou, když pominu fakt, jak to mohli dokopat do tak dementního stavu tvůrci filmu, zůstává však její bratr. Nikde se totiž nedozvíme, kdo to sakra je, jak se jmenuje, a ani proč vypadá jako Balrog. V tomto případě se však nesnaží přejít můstek v Morii, ale ohnivýma důtkama likviduje všechno kolem sebe, aniž by to mělo nějaký reálný důvod.

Poslední, co bych asi zmínil je aktuální zpracování Jokera (Jared Leto). Netuším, co bylo z původní verze vystříhané, ale Jokerova postava je zde úplně mimo kýbl. Zatímco ve všech předešlých verzích Jokera se určitým způsobem mísilo naprosté šílenství s chladnou racionalitou, tady nic takového není. Největší nebezpečí totiž tkvělo v tom, že nikdo úplně nevěděl, co Joker vlastně udělá, protože to nevěděl ani Joker sám. V tomhle směru byl asi nejlépe podaný Heathem Ledgerem, a jakkoliv si myslím o tomto filmu, že jsou to splašky, Jokerův charakter tu byl asi vystižen nejlépe. V tomto zpracování však Joker vyznívá jen jako zpovykaný, sadistický fracek, což podle mého názoru naprosto neodpovídá předloze. Romance s Harley pak totiž postrádá jakýkoliv smysl, a argumentovat tím, že jsou oba cvoci je opravdu velmi chatrné.

Sebevražedný oddíl je očividně inspirovaný tímto snímkem, kde to celkem dohromady smysl dává.

Jenže – zatímco v kresleném originálu jsou hlavní protagonisté představeni během úvodních titulků, zde se babráme, víc jak 45 minut vysvětlením, kdo je co zač, aby se pak ve zbývajícím čase jeden nechal odpálit a zbytek se dal do latě po vzoru Fantastické čtyřky. Tedy se zachovali naprosto proti smyslu všeho, co jsou.

Tedy závěrem. Pokud jste zvědaví na vousy Willa Smitha, spodní rádlo Margot Robbie, tuny makeupu, hezké speciální efekty a poslední outfit filmového Batmana, nevidím v tom žádný zásadní problém. Doporučuji se však chovat po americkém vzoru, mozek zanechejte doma, koukejte se jen na obrázky, a pak budete možná spokojeni. Pokud však znáte předlohu, nebo se pokusíte dát pár mozkových buněk do zákrytu, začne to celé docela drhnout a stylu snímků jako je třeba Deadpool , Sebevražedný oddíl nedosahuje vtipem, či zápletkou ani omylem.

Za sebe dávám tak 50% s tím, že těch původních 40% urvala Margot Robbie, protože se na ni dobře kouká a Will Smith, který všude hraje Willa Smitha, takže to svým způsobem bylo uklidňující, jako když víte, kde máte schovaný osvědčený pár ponožek.

Tak příště snad zase o něčem jiném.