Eva se vrátila z Číny, tvářila se zarputile jako pixla sušených rajčat a vůbec byla divná – tedy divnější, než obvykle.

Dotázala se mne, co že to mám s rukou, prohlásila, že si nedám pokoj dokud neskončím úplně na vozejku a zapadla za obrazovku počítače. Když se asi po hodině navrátila zpět do reality, oznámila mi, že na mne nebude mít ani půl dne čas a to nejméně do konce září. Že prý musí na tenhle kurs, na támhleten kurs, na služební cestu, na jachtu s partou kamarádů, jet se potápět na Azory s jinou partou kamarádů – prostě toho má moc a já že se tam nikam nějak nevejdu.

Poměrně slušně tímto prohlášením torpédovala moje plány na akce a činnosti, které jsem měl vymyšlené, a Evina přítomnost v nich hrála určitou roli.

Eva pak dopila čaj a odešla.

Nevím, zda to měl být rozchod, ale z mé strany pokoje to tomu bylo hodně podobné. Je tu sice slušná šance, že jí to zase přejde, ale byl jsem docela překvapený nastalou situací. Nemám nejmenší představu, co jí vlastně přeletělo přes nos a nejsem si vědom ničeho, čím bych se o nastalou situaci přičinil.

Nicméně stalo se, a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál – ale mi to připomnělo téma, které potkávám poslední dobou docela často. A to rozvod.

Rozvod je děsná bžunda, když se přihodí někomu jinému, ovšem když se to stane Vám, zas tak úplně legrační to není. Přihodilo se to i mě, a rozhodně to není nic příjemného – i když v mém případě to proběhlo asi nejslušněji a nejklidněji, jak to vůbec bylo možné. Nejspíše se to povedlo podchytit ještě za pět minut dvanáct – takže se s ex občas sejdeme na oběd či kafe, aniž by to na někom z nás zanechalo nějaké duševní trauma. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo něco následování hodného. Považuji to za selhání jak své osobní, tak i mojí bývalé a protože si myslím, že neexistuje něco jako chyba pouze na jedné straně a pokud se taková věc přihodí, mohou za to oba rovným dílem, protože kdyby o to stáli za cenu života, určitě by se s tím dalo něco dělat.

Nicméně touto zkušeností jsem si nepřímo ověřil, že jsme normální, protože podle statistiky se rozvádí 52% všech uzavřených manželství, takže pro změnu jednou nevybočuji z řady a mohu se konejšit myšlenkou, že úchylní jsou ti z druhé strany barikády.

Podle toho, co jsem si načetl (zdroje se docela různí, legrační je na tom to, že jsem neobjevil ani dva, které by se shodli) je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů, alkoholismus, nevěra, sex, či nezájem o rodinu. Podle mne jsou statistiky odfláknuté, jsem přesvědčený o tom, že ve všech případech je hlavní příčinou rozvodu svatba a pokud by vdavekchtivé nevěsty byly alespoň napůl příčetné, k podobným věcem by nedocházelo. Co jsem tak zjišťoval po svých známých, neznám jediného ženicha, který by se ženit chtěl, nebo to přímo vyžadoval. Co tak vím, většinou byl motivem svatby příchod dítěte, lenost, strach z osamělosti, či brokovnice tchána v libovolné kombinaci s ostatními zmíněnými faktory. Za extrémní považuji do jisté míry sňatek bývalého kolegy, kterého jsem zmínil v jednom z minulých článků – ovšem tam tchán ani nebyl zapotřebí, protože by ho spolehlivě umlátila jeho manželka vlastníma rukama, které mají i bez příslušenství zhruba velikost lopaty kterou se vkládá do pece pizza. Dovedu si toho představit hodně, ale od téhle paní bych facku držet nechtěl, protože sice nevím, jaké vertikální zrychlení lidské tělo vydrží, zato jsem si poměrně jistý tím, že kdyby tato paní o to stála, dokázala by v pohodě udržet na zemi startující Boeing.

Nicméně, to jsem poněkud odbočil.

Nevím, jak moc je dnes rozvod populární činností, ale děje se to kolem mne teď nějak se zvýšenou frekvencí a popravdě moc dobrý pocit z toho nemám. Příčiny bývají různé – od naprosto jednoznačných (jako třeba je případ mého známého, který je povoláním herec) až po natolik zmatečné v případě, kdy se do toho hodlá montovat stát. Zmíním se jen o dvou, ať článek neztrácí dech – ono jde více, či méně o smutné věci, ponejvíce banální povahy.

U známého-divadelníka v tom nespatřuji nic podivného. Vypadá dobře, ženské na něj vždycky letěly a on sám měl pořekadlo, že manželství není tělesná vada a tedy se žádným tělesným aktivitám v tomto směru nebránil.

Tvrdil to tak dlouho a vehementně, až jednoho dne našel své kufry za dveřmi a rozvodové řízení probíhá právě v těchto dnech. Jediné, čemu se podivuji je fakt, že to jeho nyní již brzy bývalá manželka vydržela tak dlouho. Kdyby podobné chování ve vztahu manželském někdo uplatňoval vůči mojí maličkosti, nejspíše ho kopnu do zadku takovým způsobem, že by to cítili ještě její pravnuci, protože podobné věci považuji minimálně za neetické.

Důvodem, proč vůbec tento článek píšu je případ rozvodu jedné mojí známé, protože to je vážně síla. Je to o to zajímavější, jakým způsobem dnes funguje „sociální stát“, který má ve všem zeleno – sluníčkově a multikulturně jasno, měl by přijmout milion uprchlíků, zadotovat všechny organizace pro ještě lepší integraci romů, a vůbec láska je to hlavní a kdo s tím má problém, tak by bylo nejlepší ho rovnou poslat do plynu. Tedy do bioplynu, protože je to šetrnější k bohyni Gaie a feministky by mohly mít nějaké kecy.

Tedy bylo nebylo známá si nabrnkla maníka. Sice to nebyl zrovna myslitel, ale byl to fešák, vydělával velké peníze, protože jezdil zedničit do Německa a tak je napadlo založit si na potomstvo. Geneticky to klaplo perfektně a protože ona byla dcerka bohatých rodičů a vysokoškolačka s poměrně dobrou intuicí na burzu, nějaký čas to fungovalo fajn. Nicméně maník docela chlastal, takže přišel o řidičák, když v opojeném stavu napálil její BMW do telefonního sloupu a následně zrušil celou řadu poblíž stojících aut. Naštěstí měl u policie ČR nějaké hodně dobré kamarády, takže kromě řidičáku se nic dalšího nedělo, poplatili škody a policie případ odložila. Protože ale nasával opravdu hodně, brzy o práci přišel a bylo tedy na mojí známé svého manžela v těžké chvíli podepřít. Tohle činila po tři roky, dokud nezjistila, že o to najít si práci nijak zvlášť nestojí, režim 12/24 (chápejte vstávám ve dvanáct a chlastám do půlnoci) mu vyhovuje a nevidí žádný zásadní důvod, proč by svůj životní styl měl měnit.

Pokusila se tedy nastolit debatu na téma budoucnost rodiny a výsledek se dostavil poměrně záhy.

Skončila v nemocnici se zlomenou čelistí a pár žebry, což pro matku tehdy čtyřletého dítěte samozřejmě není moc výhra. Nicméně situace mají sklon se opakovat, takže bylo potřeba ještě dalších čtyř návštěv nemocničních prostor, než pochopila, že tudy cesta nepovede a učinila protiopatření. Takže když se maník vrátil z týdenního flámu a zjistil, že má kufry za dveřmi, nejprve se pokusil do jejich (tedy vlastně jejího bytu) vniknout násilím, což se mu nezdařilo. Poté, co kontaktoval své policejní kamarády se poněkud uklidnil, protože i když jde nad něčím přimhouřit oko, souhrn jeho aktivit byl takový, že už to zavánělo průšvihem a poslední , co městapo potřebuje, je něco někomu vysvětlovat. Nicméně vnímal patrně sled událostí jako neuspokojivý, a tedy zahájil vlastní protiakce. Díky policejním kamarádů zařídil, že známá byla opakovaně prošetřována jako podezřelá u svého zaměstnavatele, což mělo samozřejmě ve světě velkého byznysu fatální následky. Tedy brzy byla vyhozena z práce, aniž by udělala něco špatně a maník, který nechtěl slevit ze svého životního standardu za tři měsíce dokázal nasekat dluh skoro sto padesát tisíc.

Známá tedy podala žalobu o rozvod – jenže to je problém. Pazdráta bylo těžké vystopovat a donutit ho něco podepsat bylo ještě těžší. Nevím, jak moc veliké úsilí to stálo, ale patrně se alespoň něco povedlo, protože návrh na rozvod je u soudu – ale to je prozatím vše. Okolnosti jsou však mnohem horší, než příběh samotný.

Protože pazdrát neplatil, byla na něho uvalena exekuce. Jediná známá poslední adresa je na místě bydliště mojí známé, a tedy byla exekuce uvalena na ní. Odstavili jí majetek, konto a jakékoliv finanční aktivity, ať v tom byla jakkoliv nevinně. Na základě referencí jí nechtěli nikde přijmout do práce – což s dítětem, exekucí a někým, kdo vám vytrvale neplatí ani korunu na alimentech je samo o sobě situace na mašli. A rozvést se také nemůže, protože na to je potřeba pazdrátova přítomnost, nařízená soudem. Respektive je třeba, aby se pazdrát dostavil k pohovoru se psychologem (což stojí 20 000), zda je, či není dobrý otec. Vzhledem k tomu, že o dceru neprojevuje prokazatelně 4 roky zájem, ani o setkání, ani o alimenty, myslím, že tento krok je nesmírně důležitý.

Se známou je to o něco málo lepší – na základě Našich přimluv už práci získala – i když z vrcholné managerky padnout na minimální plat musí být docela drsné. Navíc, laskavý sociální stát jí napálil co mohl na poplatcích, úrokách z prodlení (jejího manžela), soudních poplatcích, poplatcích soudních znalců, takže teď zacáluje státu jenom nějakejch blbejch čtyřista tisíc a pak se zase můžeme začít bavit. Vzhledem k tomu, že má kolem sedmi tisíc čistého měsíčně, to bude v podstatě sranda.

A nejlepší byla rekce státní úřednice, která jí poradila, jak nastalý problém řešit. Prý že by měla podat exekuci na alimenty. Tedy technicky by měla vyvolat druhou exekuci, tentokrát sama proti sobě, protože rozvod ještě nenastal.

Je mi z toho špatně.

Je mi špatně ze všech pozérů se sojovým mlékem v hipsterském plnovousu, kteří hulákají o přijímání uprchlíků, budování mešit a větších dotacích pro Gayparade. Je mi zle ze státního aparátu, který život jen komplikuje a snaží se za každou cenu být výdělečný, jen proto, aby druhou rukou sypal ukradené peníze na nesmyslné věci.

Poslání z dnešního příspěvku si prosím udělejte každý sám.

A příště snad o něčem veselejším …

Myšlenkové pochody některých lidí jsou mi skutečně záhadou. Nicméně o tomhle se zmíním v některém v příštích článků, protože během dneška mi v počítači přistálo několik zpráv, které mi přišli ještě podivnější, a tak nějak jsem získal pocit, že mám potřebu to nějak komentovat. Bohužel se obávám, že se to dnes bez nějakého emotivního projevu neobejde, protože jsem si během čtení zpráv uvědomil, v jak moc podivné době to žijeme.

Tak se do toho rovnou pustíme.

Takže předně švédský král přišel s revolučním nápadem, jak konečně nastolit rovnováhu enviromentálních sil a zachránit tak definitivně planetu Zemi. Víte jak ? Zakáže z ekologických důvodů vany.

Po přečtení rozhovoru se švédským monarchou jsem opravdu dlouho přemýšlel. Vlastně jako první mne polil pocit hrdosti z vlastního pokrokového a ekologického myšlení, protože místo vany mám v koupelně vestavěný sprchový kout. Ono vzhledem k rozloze mojí pidikoupelny, by asi ani jiné řešení nebylo moc efektivní. Hned jsem se cítil tak nějak vizionářsky a futuristicky, protože jsem na tohle přišel už před několika lety, čímž jsem se dostal na úroveň uvažování mocenských elit křížených s Alem Gorem. Prostě – aniž bych se o to nějak zasloužil, najednou jsem byl hustej, hipster, in a enviro-mentál (tedy rozuměj debil) a myslím, že jsem alespoň ve vyjmenovaný vrstvách právě docílil jisté společenské prestiže. Z rozhovoru se dále člověk dozvěděl, o čem tak monarcha přemýšlí v době, kdy si nezávazně poprdává do vody, což je zrovna od vládnoucího státníka opravdu historicky důležitá informace. Nicméně mu gratuluji a držím mu palce, protože je jasné, že tím zachrání celé Švédsko a potažmo i celou planetu, a jen doufám, že to stihne ještě před tím, než mu tam pár vylízanejch kreténů s pokřikem Alláhu Akbar švihne dvě, nebo tři atomovky.

Jako další věc mne napadlo, jaký to bude mít zároveň dopad na kulturu – tedy například, zda Marata budou mordovat ve sprcháči, nebo zda ho před masakrem budou muset narvat do lavoru. Šmoulům už tedy také nepřijde vana vhod, ale u těch vzhledem k jejich velikosti nejspíše postačí bidet, nebo taková ta plechová věc, do které kovbojové na divokém západě plivou žvýkací tabák. Každopádně nepochybuji, že EuroEvropští ohýbači reality už něco vymyslí a najdou nějaký způsob, jak to pendrekem prosadit do všedního života. Ono vůbec ve Švédsku se řeší zásadní věci lidské existence, jako třeba barva náplastí – protože když z Vás cáká krev, je politická korektnost a správný multikulturní názor vůbec to hlavní, co by Vás mělo v tu chvíli zajímat.

Pan prezident ve své novoroční řeči ohlásil konec blbé nálady, čímž mne uvedl poněkud do rozpaků. Nějak úplně si nejsem jistý, jak se k tomu mám postavit, protože blbou náladu mám pořád a tedy nevím, zda se v tomto případě nedopatřením nedopouštím velezrady, či vlastizrady – protože i když pan prezident řekl, že je s tím šmytec, nějak to na mojí náladu nemělo zase tak zásadní vliv.

Tohle zkusím trochu osvětlit. Blbou náladu mám v poslední době kdykoliv jdu na internet – protože nelze prakticky zalézt nikam, kde by proti sobě ostře a opravdu velmi hnusně nešli zastánci, či odpůrci imigrantů, nálepky tu sviští jak v továrně na Kostíky, zatímco ti, kdo by s tím něco dělat měli, se snaží hrát tak chcíplýho brouka, že by jim jejich dynamiku záviděl i hrnec z dynastie Ming. Popravdě moc nechápu, co všichni řeší, když multikulturní soužití a bezproblémové začlenění do majoritní společnosti funguje, všechno je tak sluníčkově barevné a vůbec, každý kdo nechce ve svém bytě imigranta by měl okamžitě jít na hanbu. Jediná věc, která mi vrtá hlavou je vlastně to multikulturní obohacení. Nějak mi doposud nikdo nevysvětlil, v čem přesně a jakým způsobem mne osobně obohatí negramotný pasák koz z Ghany, když tedy pominu jeho přínos ve výzkumu šíření doposud neznámých pohlavně přenosných chorob. Naštěstí bezproblémové začleňování přistěhovalců začíná být kromě Francie, Švédska a Německa konečně i v Bruselu, kde se konečně parta muslimů rozhodla přijmout tradiční Evropské zvyky. Nicméně to vzala trochu o dva levely výš, takže zatímco průměrný evropan vánoční stromek pouze rozsvěcí, tady ho rovnou zapálili a vzali sebou taky v té sváteční náladě i nějaké to auto.

Když jsem úvodem projevil údiv nad myšlenkovými pochody některých lidí, v případě Andělíny, jsem si vytvořil jistou pracovní teorii. Dospěl jsem totiž k závěru, že její myšlenkové a postojové veletoče dávají docela dobrý smysl. Bohužel se zde zřejmě jedná o patologické a dlouhodobě závislé drogové potíže, způsobené nadužíváním vysoce nebezpečné látky, která při nesprávném dávkování působí o něco více zhoubně, než ruská droga Krokodýl. Jako obvykle si nemyslím, že je na vině látka jako taková – bohužel je zde zcela patrné, že největším viníkem je narkoman, který si s tímhle vůbec kdy začal.

Názor, nechť si udělá laskavý čtenář sám. Jen bych rád podotkl, že se v tomhle směru do žádné další polemiky pouštět nehodlám a co se van týká, mají i nadále moje vřelé sympatie. Snad to s nimi dopadne lépe, než s Evropou.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Jak je již v samém nadpisu dnešního článku naznačeno, jeli jsme letos znovu na bitvu a opět z toho byla ostuda jako hrom, což jsem si svým způsobem velice užíval. Nicméně oproti loňskému zážitku tu bylo několik změn, o kterých bych se úvodem rád zmínil, než se pokusím celou věc vylíčit.

Tak předně – Eva pojala loni úmysl se aktivně zúčastnit bitvy. Pořídila si tedy luk, za mojí asistence a počala se utápět v celé řadě příslibů a předsevzetí, jako že si pořídí dokonale šik kostým, perfektní boty a plášť, a v neposlední řadě, jak skvěle se s lukem naučí střílet. Přestože je Eva v profesním životě výkonná jako T800, urvaný z montážní linky, v osobním životě je spíše flákač , a bohužel, v mnoha případech tomu výsledek odpovídá. Když jsme ještě spolu bydleli, dokázal jsem ji ke spoustě věci dokopat, či případně zmanipulovat, nicméně tuto možnost už nemám, a tedy se v tom bohužel odráží i následná realita.

Když jsem tedy nadhodil téma, že se chce jet bitvit, nejspíš by bylo fajn mít kromě luku také kostým, zbroj, a taky něco, čím se dá střílet, načež mi bylo sděleno, že to se nějak udělá, a že je ještě fůra času.

Nevím, zda znáte velkého Mistra „Ono-Se“ (ono-Se to nějak udělá, Ono-se to nějak zvládne), ale já to štěstí neměl, a proto drtivá většina jeho práce spočinula vždycky na mě.

Takže jsme se ocitli někdy počátkem minulého týdne v situaci, kdy už jsem celou věc postavil hodně ultimátně a řekl jsem, že já na bitvu jedu, ať s Evou, nebo bez ní a se mnou jede jedna začátečnice z naší skupiny, protože na rozdíl od Evy slovo dokáže dodržet a celá věc jí zajímá. A jestli má chuť se jít bitvit, ať laskavě hejbne kejtou, a taky pro to kromě plácání hubou taky něco udělá, protože já výbavu mám, a dost silně pochybuji, že jí na slavnosti 700 let Karla čtvrtého pustí v maskáčích a kanadách.

Eva byla naštvaná, nicméně vyhodnotila můj požadavek jako oprávněný, takže se mnou strávila sobotu výrobou šípů do bitvy, a rabováním mého kostýmového šatníku, abychom nakonec měli dost munice i na bitvu. Eva si následně vypůjčila historickou garderobu, která jí připadala dostatečně šik, zkonstatovala, že boty z loňska budou stačit, nicméně řekla, že má v práci momentálně peklo, takže ji v pátek musíme vyzvednout někde cestou, a že mi ve čtvrtek hodí svoje věci, abych je dal do auta.

To také skutečně učinila, takže jsme v pátek s holkou ze skupiny začali nakládat – a objevili se problémy. Především – moje staré auto bylo vymyšlené tak, aby se tam v pohodě narval Cirkus Berousek, i s principálem. Moje momentální auto zas takový typ OT není, navíc jakkoliv to zní divně, člověk navíc + krámy navíc je prostě znát, takže to byl trochu oříšek. Nicméně, i tohle se nám s kamarádkou ze skupiny podařilo po několika pokusech vyřešit, čímž jsme se bez debat stali vítězem v neoficiální soutěži „Lord of Tetris“, kterou do tohoto roku drželi pouze otrlí špeditéři. Cena je to bezpochyby prestižní, auto vypadalo tak pět minut před výbuchem – ale povedlo se, a tedy jsme vyrazili.

Tady trochu odbočím.

Kamarádka ze skupiny je začátečník a tedy jsem řekl, že pokud půjde do bitvy, tak pouze jako vodonoš, protože není úplně v plánu se nechat zabít, pokud neví jak na to. Kvitovala to poměrně s nadšením a dokonce aktivním přístupem, takže si obstarala kostým jeptišky, i s mešním kalichem, což byl sám o sobě docela slušný výkon.

Ale k tomu se ještě vrátím.

Takže jsme na daném místě nabrali Evu.

Ta šla rovnou z práce, tvářila se jako půl kila kvašeného zelí , a mě bylo hned jasné, že v tomhle stavu nemá smysl s ní o čemkoliv mluvit. Eva zavrčela cosi o tom, ať ji necháme být, plácla sebou na zadní sedačku a usnula – zatímco já jsem pilotoval auto směrem k bitvě.

Přijeli jsme, zaparkovali, já s kámoškou se šel registrovat, zatímco Eva spala v autě. Nechal jsem Evě poodevřené okénko, podobně jako se to dělá, když máte v autě domácí zvíře a s vědomím, že ten nejvíce nebezpečný potenciál nechávám uvnitř, jsme odešli do tábora. Skoro je mi líto té promarněné šance, protože kdokoliv by se pokusil Evu v tomhle stavu probudit, nebo okrást, nejspíš by jeho ostatky nalezli rozmetané po okolí v perimetru 10ti kilometrů s tím, že by se místní zahrádkáři nejspíš podivili, že mají v řepě zaražené cizí přední zuby.

Odstavili jsme se s kámoškou ke stánku s pivem a žvanili jsme s ostatními, v půl jedenácté se k nám připojila i Eva, už podstatně klidnější, postavil se stan a šlo se spát.

Ráno jsme vstali, převlékli se do kostýmu – a začalo být vedro. Kolem půl jedenácté už slunce pálilo natolik, že by Sahara-poušť – mohla začít jezdit na stáž, aby věděla jak to má vzít za správný konec, stín začínal být úzkoprofilové zboží a do toho všeho dorazili Moravané. To mne docela potěšilo, tedy jsem sdělil Evě, že se jdu za nimi podívat. Eva pravila, že nechápe úplně moji mánii pořád troubit na nějakou flašku, ale ať si klidně posloužím, že průvod začne až za půl hodiny, a začala si na ruce a na obličej roztírat nějaký krém. Odvětil jsem tedy, že zrovna od ní to sedí, že není ještě ani půl jedenácté, a už je narozdíl ode mne namazaná, a vůbec jestli bude dál protivná podobným způsobem, použiju na ni vzhledem k její výšce repelent proti hmyzu. Eva se urazila, já se šel vyzdravit s Moravany a začal se šikovat průvod městem.

Víte, byla to od Evy trochu podlost. Jednak ví velice dobře, že po dobu bitvy platí naprostá prohibice a druhak jsem musel ještě ten samý den odřídit auto směr Praha – a jakkoliv se zábavě nebráním, svůj řidičák poměrně potřebuji.

Jen se krátce zmíním průvodu městem, protože se tam staly pouze dva incidenty, které z mého pohledu stojí za zmínku.

Eva šla v průvodu jako válečník s lukem, což ji nejspíše dodalo jinou vážnost. Nicméně, když jsme přišli k druhému kruháči, spatřil ji policista, který si ji zřejmě pamatoval z loňska, protože zakoulel očima, pravil „ježíšikriste …“ naskočil do služebního vozu a ujel. Z toho usuzuji, že na něj Eva loni vážně udělala dojem. Eva si toho nejspíš nevšimla, protože poklidně kráčela s lukem po mém boku, zatímco jsem se vařil na prudkém slunci.

Víte, já jsem tvor spíše chladnokrevný. Jako takový mám sklon se na prudkém slunci přehřívat, pot ze mne teče nikoliv v řekách, ale rovnou v Niagáře, a když skončila bitva posledně, musela mi při sundavání zbroje asistovat Pobřežní hlídka, aby ochránila záchrannými kruhy životy diváků.

Tedy když během průvodu začal foukat vítr, jsem se neudržel a pravil jsem, že tohohdle chci víc, že je to lepší než orální sex, a že to vydržím klidně celej den. Na to mne Eva zpražila pohledem takového stupně, že být kukuřice, začne ze mne létat popcorn, ale naštěstí celou věc nijak nekomentovala.

Nakonec jsme dorazili zpět do tábora a chystali se na bitvu.

I přes děsuplné vedro, jsem si narazil na hlavu blembák a řekl Evě, ať si vezme barbutu (což je helma, která vám chrání i tvář), protože po minulých zkušenostech mi to přišlo, jako dobrý nápad. Eva pravila, že je jí na tohle moc horko a že má plán, který zejména spočíval v tom, že mne využije jako lidský štít. Zeptal jsem se, zda ví, jakou pitomost právě dělá, že v bitvě se chováme jako jednotky stádně, a tedy nemám úplně šanci ji v tomhle směru chránit, a její hlavu už vůbec ne, když se bude jako mrtvolka válet někde na bitevním poli. Eva menežersky pravila, že už to nějak zařídí, zazněla polnice – a šli jsme se šikovat.

Velitel lukostřelců byl na pohodu chlap, začal vysvětlovat, jak se budou jednotky přesunovat a kdy a kam mají střílet, zatímco jeptiška z naší skupiny se přesunula k vodonošům.

A čekali jsme. A slunce pálilo.

A čekali jsme, než se vojska seřadí. A čekali jsme, než se dozvíme něco překvapivého z historie Čech 13tého století. A slunce pražilo dál.

Naštěstí vodonoši fungovali skvěle, a pak po hodině a půl, přišla na řadu bitva.

Nicméně z nějakého důvodu byl k Nám, lukostřelcům přiřazen osamělý maník s píšťalou. Píšťala je taková otravná železná věc na tyči, co dělá víc kraválu, než užitku a postavil se vedle Evy. Založili jsme tedy šípy a čekali, až přijdeme na řadu. Na Evě bylo znát nadšení z bitevní vřavy, protože když se pár metrů od vás navzájem pokouší pozabíjet na tři stovky maníků, zakutých v železe, má to něco do sebe.

Takže když zazněl povel natáhnout, maník s píšťalou vystřelil, Eva se lekla, vypustila šíp, a jak sebou škubla, trefila našeho velitele do zadku. Nebyla to moc velká pecka, nicméně velitele to docela překvapilo, ale pokračovali jsme dál. Měli jsme vypálit tři salvy a přesunout se, což se nakonec skoro podařilo.

Bohužel, poté, co maník s píšťalou vedle Evy vypálil mimo soutěž už po čtvrté, Eva zavrčela poměrně nahlas, že jestli s tím práskne ještě jednou, narve mu tu píšťalu do prdele, tím žhavým ven, načež maník poněkud zblednul. Naštěstí protivníci také pálili z kuší, takže když jedna šipka praštila praštila panáčka do kebule, přehodnotil situaci a utekl mimo dostřel protivníka.

Tím skončila první vlna, měli jsme zase jako jednotka půl hodiny prostoj, načež se šla Eva veliteli omluvit. Velitel se tvářil poněkud udiveně, nicméně pravil, že výstřel do zad je sice zrada, ale zásah do zadku považuje za legraci, a tedy ať to pustí z hlavy.

Zazněla další polnice a šli jsme opět střílet. Tentokrát to bylo poněkud volnější, velitel nám pouze říkal, koho máme zasypat šípy, takže to bylo v pohodě, dokud jsem si nevšiml, že Evu popadl bersekerský duch. Takže jsem pravil, ať se kouká fofrem uklidnit, a nepálí to do nepřátel napřímo, ale ať střílí obloukem, protože nehodlám řešit něčí zdravotní pojištění. Eva na mne řvala, že pořád neslyší na jedno ucho, ale že je to stejně jedno, když mají štíty a plechy a tedy že nemají šanci technicky vůbec nic cítit.

Hulákal jsem tedy, že má v tomhle pravdu, ale spousta z nepřátel má helmu bez hledí a jak by se jí asi líbilo mít od šípu zlomený nos, nebo vyražené oko. Že takovouhle palbu si mohu dovolit možná já, když mám alespoň představu, kam ten šíp poletí, ale rozhodně někdo, kdo má luk podruhé v životě v ruce, by se měl trochu držet zpátky. Eva, velice nerada tenhle argument uznala, a po zbytek bitvy se už chovala podle mých pokynů.

Jakkoliv to bylo divoké, hlavní hvězdou bitvy byla naše jeptiška. Procházela bitvou jako přízrak a dávala všem napít vodu z kalichu, válečníci se před ní rozestupovali, protože nejspíš nevěřili vlastním očím. Asi jí zabiju, protože můj pokyn „nevystavuj se riziku, a nelez do bitvy“ očividně nepochopila moc dobře, a nebo prostě neumím hovořit řečí jejího kmene. Nicméně podivné na tom bylo, že ji skutečně musela hájit nějaká podivná aura, protože se šípy a kusy zbroje létaly kolem ní, aniž by se jí nějak dotkly, vojáci ustávali v boji, aby mohla projít, a vůbec to na historickou bitvu v tomto směru vypadalo až moc étericky.

Závěr ?

Hum. Tohle ještě musím zvážit z mnoha aspektů. Ale potěšilo mne, že se Evy bojí i policajt. A vyděsil mne přízrak, který jsme dovezli. Asi nejseme jediní, kdo má dobře zmáknuté prodávání iluzí.

Což mne děsí daleko víc. Tak příště snad o něčem normálnějším ..

Když se řekne slovo překvapení, většina lidí předpokládá, že by mělo jít o něco příjemného. Častěji se však vyskytnou momenty, které sice překvapivé jsou, ale zase až tak pozitivní nikoliv. Ještě komplikovanější situace nastávají , pokud se jedná o informace, které jsou zdánlivě neuvěřitelné. V těchto případech je už celkem jedno, zda vám někdo řekne, že vám ze záchodu právě vylezl krokodýl, v místě, kde jste ještě minulý týden měli chatu, dnes tam už nic takového není, nebo že na rohožce před domem, je namísto vašeho domácího mazlíčka, velice spokojeně se tvářící anakonda. V těchto chvílích nemohu než souhlasit s doktorem Vlachem, a brát i tato sdělení na zřetel, zvláště pak po té, co jsem s něčím podobným také přišel do osobní zkušenosti.

Ale abych to vzal nějak postupně – když jsem se v minulém článku zmínil o panterovi, nemohu jinak než navázat vzpomínkou na jednoho známého, který podobným způsobem překvapoval svoje sousedy v paneláku. Nicméně než s tím začnu, nejprve se krátce musím zmínit o Evě, která je z nějakého důvodu poměrně populární téma.

Takže v neděli mi přišel od Evy další email a připouštím, že mne poměrně zaujal – i když nutno přiznat, že spíše formou než obsahem. V mailu jsem se totiž dočetl, že Eva konečně zhubla, má postavu, se kterou už je spokojená, a tedy jí není vůbec proti mysli podniknout něco silněji osobního. Ať jí napíšu nějaké termíny kdy mám čas a že si to hodí do diáře. Mail samotný byl psán manažerským způsobem a kdybych nevěděl, že Eva nemá k ruce nějakou sekretářku, bylo to skoro jak vystřižené z filmu Ďábel nosí Pradu. Povšimněte si prosím, že ani zde nebyl dán prostor pro nějakou diskusi na téma relevance návrhu – nicméně celá věc mne docela pobavila.

Z celé řady věcí, na které nejsem expertem bych na čelní místo umístil ženskou logiku – a speciálně tu část ženské logiky, kterou uplatňuje právě Eva. Nejspíš bych v tomhle případě mohl připustit teorii jedné mojí kamarádky, která tvrdí, že ženský a chlapy by vůbec neměli být dohromady, protože je to úplně jiný živočišný druh.

Faktem je, že myšlenka si pořídit Evu na monotématický víkend mi přijde docela lákavá – a z tělovýchovného hlediska by to byl bezesporu přínos – nicméně to budu muset ještě zvážit, a rozhodně není vtesáno v šutr, že něco takového udělám.

Nicméně Eva předmětem dnešního článku není.

Jeho tématem je právě můj známý, který dokázal svým panelákovým sousedům připravit nejedno překvapení, aniž by to zrovna zamýšlel, ale rozhodně byl jeho zdrojem. Mimochodem – už tam dávno nebydlí. Shodou okolností je to momentálně přítel majitelky Madlenky psa, o které tu už sice padlo nějaké slovo, a protože jsem Madlenku potkal i s majitelkou včera, bude o nich nejspíš řeč v nějakém příštím článku.

Můj známý je nadšený milovník zvířat. Na rozdíl ode mne, se je však nepokouší sežrat, ale naopak se snaží jich co největší počet udržet při životě, což občas nedopadne úplně podle jeho představ. Pominu fakt, že je to volnomyšlenkář, hulí trávu, je to pacifista, terarista (což je něco jiného, než fousáč, který vás po setmění honí po ulici s pokřikem Allahu Akbar) a vůbec zvláštní typ člověka. Každopádně v té době pracoval v pražské Zoo, jako ošetřovatel v pavilonu šelem, a protože zvířata milovníka fauny dokážou bezpečně rozpoznat na vzdálenost několika kilometrů, upřímně ho nenáviděla. Jeho největším nepřítelem se rozhodnul být jezevčík ze třetího patra, který nevynechal jedinou příležitost na něj zaútočit a také v tom byl poměrně úspěšný. Jeho majitelé byl nějaký pár postarších důchodců, takže se jezevčík stihnul zahryznout do kamarádovy nohy zpravidla dříve, než mu v tom stihlo býti zabráněno. Známý to snášel s tichou útrpností, vyslechl omluvy, nicméně jsem ho v zásadě nikdy neviděl ve stavu, kdy by ho něco nepokousalo, nepoškrábalo, nebo se mu alespoň nepokusilo dupnout na nohu.

Už ani nevím, kdo nás vlastně seznámil. Každopádně se upomínám na svoji první návštěvu u něj v bytě. Tuším, že to byla neděle, z vedlejšího pokoje hrálo rádio, a zatímco známý chystal kafe, seznamoval mne s různorodou (a poměrně nebezpečnou) žouželí, kterou měl momentálně uvězněnou v teráriích. Bylo mi sděleno, že se moc těší, protože jedna jeho škorpióní samička čeká potomstvo, a že na prodeji údajně vydělá majlant. Do toho zapískala konvice a rádio odvedle ohlásilo pět hodin, a zahrálo znělku. Bylo mi to divné, protože podle mých hodinek bylo něco krátce po poledni a tedy jsem se zeptal, jakou tam má naladěnou stanici. Známý mi sdělil, že je to Hubert a že to tyhle věci dělá – a on přesně neví, jak mu v tom má zabránit.

Jak vám asi došlo, Hubert byl loskuták, pět hodin hlásil naprosto věrohodně co každých pět minut, dokud nezačal být nějak nenápadně potichu. Známému to bylo divné, tak se šel podívat co se děje, načež zjistil, že Huberta právě zakousnul sklípkan, který mu zdrhnul z terária. Nejspíš měl podobně jako já Huberta plné zuby a řekl si, že to už mu stačilo. Známý sklípkana sice vrátil zpátky, nicméně v tu chvíli jsem si uvědomil, na jak nebezpečném místě se momentálně vyskytuji a navrhnul jsem tedy, zda bychom si nešli zapálit ven. Známý souhlasil, jen řekl, že ještě zkontroluje škorpioní kvočnu, a už jsme jeli dolů výtahem ze dvanáctého patra. Dali jsme si cigaretu, známý spokojeně konstatoval, že malí škorpioni jsou už venku a že jich napočítal dvanáct. Začal spřádat teorie na téma, kolik to vynese a podobně a přiznám se, že mě osobně z toho úplně dobře nebylo.

Nicméně jsme dokouřili a vrátili ze zpět do bytu, aby známý zjistil, že mu škorpióní potomstvo kompletně zdrhlo, a protože zahlédl posledního mizet směrem ke stupačkám, poměrně správně usoudil, že z toho kouká docela malér. Nacpal mi tedy do rukou pixlu od hořčice a nějaké vytuněné rukavice s tím, že malé škorpiony musíme okamžitě odlapit, že zatím v nich ještě skoro žádný jed není, a tedy je třeba myslet spíše rychle, než hluboce. Nevím, zda vypadám jako nimrod od přírody, nicméně na lovu škorpiónů jsem se tímto ocitnul poprvé a také pevně doufám, že naposledy.

Byl to docela zvláštní pocit, když jsem zvonil na jednotlivé partaje v panelovém domě, a pravil, že ať se neděsí, ale zda bych se nemohl podívat k nim na záchod, jestli tam náhodou nemají na prkénku škorpiona.

Známý jich odlapil pět, já ani jednoho, za což jsem dodneška velice vděčný. Faktem je, že dodnes v Trójském paneláku někde ve stupačkách nejspíš žije kolonie černých škorpionů a nájemníci o tom nemají nejmenší potuchu.

No – snad jsou na to připraveni i pracovníci od údržby, a jen doufám, že mají v tomhle směru potřebné proškolení.

Nicméně po této zkušenosti jsem trval na tom, že se sním potkám už jen v hospodě, což se mi přihodilo asi půl roku poté.

Známý se tvářil všelijak, mimo jiné řekl, že se musí z paneláku odstěhovat a následně mi vylíčil, jak k tomu vlastně došlo.

V Zoo měli panterku, která čekala mladé. Nejen, že je čekala, ale také je i porodila. Potíže nastaly v momentě, kdy vrhla dvě koťata, jedno rovnou zabila a to druhé jí stačili vzít ještě dříve, než ho stihla zakousnout také. Můj známý, který byl u toho řekl, že to panteří kotě samo nezvládne a tedy, že se jej pokusí udržet naživu. Nastaly však nějaké komplikace a průběh událostí přesně neznám – nicméně výsledek celého dění byl fakt, že si vzal panteří kotě domů, kde se o něj staral. Kotě je sice kotě, ale panter je zase panter, takže mu následně stihnul kompletně zničit celý byt, chodil ho venčit převážně v noci na řetězu, což mu procházelo po nějaké dva měsíce. Panterovi se však podařilo sežrat něco, po čem dostal průjem a tedy bylo třeba s ním chodit ven i v průběhu dne. A tehdy se opět dostal na scénu již zmíněný jezevčík.

Potkali se na chodbě u výtahu. Jezevčík opět vycítil možnost bezodvetné agrese, naježil se a vyrazil bez vodítka, zase si někoho pokousat. Začal štěkat a vrhnul se po mém známém.

Na to se ozvalo hluboké zamručení a z poza rohu vyšel panter, pohlédl na jezevčíka a olíznul se..

Abych přesně citoval slova svého známého:

„To bylo prvně, kdy jsem viděl, že by se pes ve skoku obrátil úplně naruby a ještě se u toho posral.“

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Svět je plný překvapení a i když jste menší a roztomilí, nemusí vám procházet úplně všechno. Může se totiž stát, že někde za rohem na vás čeká velká kočka.

Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: „Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej.“

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně – Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu – nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie „přirozený vousonosič“. Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží – a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit – a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.

Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn – a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Asi znáte z vlastní zkušenosti, že hodnota věcí, bez ohledu na to v jakém jsou stavu, se v průběhu času mění. Teď nemám na mysli něco, jako umělecká díla, obrazy, nebo činžák z doby secese. Mám na mysli spíš daleko přízemější druh věcí, jako jsou třeba auta, nebo mobily. Totiž – když si koupíte auto, nebo mobil, už v tu chvíli, kdy za něj vysolíte peníze, má o třetinu nižší hodnotu, a to jste ještě ani nevytáhli paty z krámu. Na tohle se ještě dá docela zvyknout, protože i když je to otravné, věci tímto způsobem prostě fungují. Problém nastává ve chvíli, kdy se mění cena jedné věci v průběhu dne, a to poměrně dramatickým způsobem. V mém případě to byla trubka, a bylo to jako obvykle za naprosto bizarních okolností.

Totiž – ve čtvrtek byl do domu kde bydlím, objednaný revizák na plyn. Nebylo to nic divného, protože chodí každý rok, a tedy jsem ani já v tomhle směru nepojal žádnou nedůvěru. Tedy až do chvíle, kdy hned mezi dveřmi na mne vytáhl něco, co silně připomínalo vysílačku, takže jsem získal dojem, že mne stihnul vyhmátnout někdo z represivních složek. Naštěstí nebylo tomu tak, panáček prošmějdil plynové vedení a wawky, zaškrtnul si potřebné kolonky v notesu a tvářil se spokojeně. Nakonec ale řekl, že se ještě potřebuje podívat k hodinám, což mi bylo celkem jedno, protože jsem předpokládal, že na tom plynoměr bude podobně, jako zbytek bytu.

Revizák tedy nahodil svojí vysílačku – načež začala červeně svítit a vydávat nepřerušovaný pískavý zvuk, z čehož jsem usoudil, že to asi až tak bezproblémové nebude. Panáček totiž zblednul jako stěna a pravil, že mi za hodinama utíká plyn, a to docela dramatickým způsobem. Dále dodal, že naměřil čtyři a půl procenta a zahleděl se na mne způsobem, jako kdyby očekával, že tomu budu rozumět. Zeptal jsem se tedy, zda je to dobře, nebo špatně, a dostalo se mi vysvětlení, že při pěti procentech už to bouchá a že to asi nevadí, pokud mám v nejbližší době v plánu vyhodit do luftu celej barák.

Chvíli jsem uvažoval, protože se mi tahle informace nelíbila ani trochu, načež jsem odpověděl, že tohle ještě musím zvážit, protože soused odvedle je krišnovec a dost mi tím leze na nervy, a zda by mi revizák neporadil, jak by se taková věc dala zařídit bez mojí aktivní přítomnosti.

Revizák se zarazil a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, a podezřívavě se optal, jak se cítím, a jestli je mi dobře. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, proč se mne na tohle všichni dokola pořád ptají, když mi na to cvokař napsal nějaké prášky. Dodal jsem ještě, že já mu to stejně nežeru, že je mi fajn, a některé mé psychické poruchy se spolu znají už tak dlouho, že se spolu začali kamarádit, a že jsem je předevčírem dokonce přistihl při tom, jak se domlouvají, že si spolu založí kapelu.

Revizák se tvářil už hodně znepokojeně, a dotázal se, zda si dělám srandu, takže jsem se zeptal, proč si to myslí a vůbec, že on si začal, když mi laškovným způsobem sděluje, že v podstatě sedím holým zadkem na časované bombě. A co teda s tím mám k čertu dělat.

Revizák pokrčil rameny a řekl, že asi zavolat plynárnu a nahlásit havárii, že by hodiny i armatura měla být jejich, a že by to tedy měla nějak vyřešit. Tedy jsem mu poděkoval, podepsal mu papíry a volal plynárnu. Nahlásil jsem, že mám v bytě havárii a že je problém s jejich hodinama, tak ať sem koukají někoho poslat.

A skutečně. Za necelé dvě hodiny přijel maník z plynáren, vytáhl taky tu vysílačku, zaměřil, také zblednul a pravil, že tohle je špatně, a že mi ten plyn musí vypnout. Řekl jsem tedy, že mu děkuji za plně kvalifikované otočení pákou, nicméně že musím dělat šípy na bitvu, a k tomu ten plamen, a tedy tím pádem i plyn, potřebuji. A co že tedy s tím hodlá udělat, když je to jejich zařízení.

Plynárník mne informoval, že on tohle neumí, hodiny jsou sice plynárny, ale trubky v bytě jsou moje a tedy že kromě vypnutí s tím nic víc udělat nemůže. Zeptal jsem se ho tedy, zda je mu jasné, že po jeho odchodu hodlám plyn zase zapnout, a že mi ho tím pádem bude zase muset přijet vypnout. Dodal jsem ještě, že to bude určitě roztomilá hra, ale pokud bych k tomu mohl něco dodat, příště bychom si mohli dát raději ping pong, protože to funguje na stejném, principu, a jak to tedy celé budeme řešit.

Plynárník prohlásil, že nepochybuje o tom, že bych mu to v ping pongu natřel, ale tohle vážně není sranda, a že tedy zavolá nějaké opraváře, kteří pro plynárnu pracují. Takže bafnul mobil a po chvíli mi sdělil, že dispečing se mi ozve, hned jak bude někdo volný.

Bylo asi čtvrt na čtyři odpoledne, dispečing se mi skutečně ozval s informací, že chápe, jak je to nepříjemné, a že se tam pokusí poslat nějaké montéry ještě dnes.

Takže montéři se skutečně ozvali v půl osmé večer a v devět tu byli jako na koni. Dostali kafe a vrhli se na výměnu závadných trubek, což se samozřejmě neobešlo bez příslušného rušeni skoro nočního klidu. Nicméně za hodinu to bylo hotové, jejich vysílačka byla potichu a tedy už jen zbývalo to zpapírovat, a vzájemně si pogratulovat k tomu, že jsme přežili další den.

Nicméně tak snadné to nebylo. Když mi dali do ruky k podpisu papíry, zjistil jsem, že po mě budou chtít skoro pět tisíc zlatek banánistánu Česko, což mi přišlo trochu hodně. Zarazila mne zejména položka „materiál“, za kterou si účtovali docela palbu, a samozřejmě jsme se zeptal, co na tom do prčic stojí takové peníze. Montér mi ukázal příslušnou položku v ceníku a řekl, že tolik trubka v půl desáté večer prostě stojí, a jestli s tím mám problém, ať to reklamuju u plynárny. Pravil jsem, že s tím problém nemám, ale že tuhle trubku nechci,a ať mi tam laskavě namontují tu z dopoledne, která je o půlku levnější.

Montér se tvářil všelijak, ale nakonec řekl, že děkuje za kafe, a že to nějak uděláme, takže pomocí pár škrtů se dostal na o něco nižší částku, kterou už jsem akceptovat mohl.

Šípy na bitvu jsme skutečně druhý den udělali, plyn už nadále neuniká, takže se to i přes veškeré kotrmelce dá považovat svým způsobem za úspěch.

Poslání z dnešního článku je snad zřejmé.

Trubka dopoledne je jinak drahá, než ta samá trubka večer, jenom pokud si to vážně necháte nakecat.

Někdy mi připadá, že naivita některých vzorků lidské populaci hraničí až se sebezničením. Nepřímo jsem si to ověřil dnes a viděno touto optikou, mne už v žádném případě nemůže překvapit, že někdo věří na něco jako je výhodná půjčka, dobrotivý policajt, nebo přizpůsobivý muslimský emigrant.

Ale abych Vás uvedl do celé situace, musím začít nedělí.

V neděli jsme měli šermířský trénink. Na tom by zase až tak zajímavého nic nebylo, kdybych odpoledne nepomáhal se stěhováním nějakých zbytečností ze čtvrtého patra a zpět, u jednoho kamaráda. Samozřejmě žádný výtah nebyl k dispozici a asi nemusím detailně líčit, že pět pater se zátěží dá docela zabrat, a to je pak celkem jedno, kolik kafí do vás kdo nacpe. Nicméně jsme dostěhovali a šli na trénink, protože sezóna se blíží a tím pádem se po Nás bude chtít nejspíše nějaký výkon.

Vše probíhalo celkem normálně, a protože to šlo nějak podezřele hladce, zbyl nám na konci nějaký čas a řekli jsme si, že si dáme trochu volného šermu. Pokud tento termín neznáte – jedná se o šerm, bez nějakých regulí, či pravidel, kdy se snažíte protějšek zasáhnout jako při běžném, bojovém střetu a on se snaží o to samé. Je to v podstatě jistý druh kumite s tím rozdílem, že samozřejmě zásah nedotáhnete, protože kdyby ano, velmi rychle a citelně by se ztenčila členská základna Vaší šermířské skupiny.

Všechno šlo dobře, endorfin se vyplavoval podle plánu, já měl dobrý pocit z poměru zásahy/zasažen, který vyznívaly jednoznačně v můj prospěch – prostě sympatická neděle. Možná pro tu dobrou náladu, jsem v jednu chvíli použil odsek místo krytu, a už v tu chvíli jsem podle zvuku poznal, že je něco špatně. Kolegova čepel totiž nevydržela a zlomila se, 15 cm čepele pokračovala v plné rychlosti na mojí hlavu a i když jsem stačil alespoň trochu zareagovat, stejně jsem to schytal se vší parádou. Byla to docela pecka, kromě nárazu mi spodek čepele ještě roztrhnul kůži v obličeji, parkety byly za chvíli samá krev, a i když to dopadlo ještě hodně dobře, moc nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl.

Ve chvílích, jako je tato, si někdy říkám, zda bych se na to neměl vykašlat a zvolit něco poklidnějšího, jako například zápas s aligátorem, nebo ruční harpunování velryb. Samozřejmě, že z toho nelze vinit ani kolegu, ani výrobce – prostě vada materiálu se stane. Takže mne položili na zem, začali vysoušet a když jsem po pár minutách přestal protékat a jen si tiše opuchal, zkonstatovali jsme, že to mnohem hůře vypadá, než to ve skutečnosti je. Naštěstí oči a zuby zůstaly bez zásahu, měl jsem jen krvavý šlic přes nos a tvář a potom následné pohmožděniny, které sice nabíraly modrou barvu, ale ani na omak to nebylo nic tragického. Na šití to už vůbec nebylo, a i když jsem vypadal momentálně jako někdo, kdo řešil něco zásadního s Meckie Messerem, schytal jsem už horší věci, je to sice otravné, ale nebylo to třeba řešit nějak hluboce.

Sprcha byla pravda trochu bolestivá, a při pohledu do zrcadla jsem musel konstatovat, že jsem toho pro zvýšení atraktivity u francouzských, renesančních šlechtičen udělal již pro dnešek dost – tím pádem se rozhodl si víc končetin nepochroumat – a šel si lehnout.

Ráno jsem šel normálně do práce, kde jsem samozřejmě vzbudil docela rozruch – nicméně jediný, kdo se odvážil zeptat, co že se mi to vlastně přihodilo, byl Terezčino otec. Odpověděl jsem tedy, že se Eva zastavila pro svoje věci, ale že je to v pohodě, protože konvičku na čaj ve tvaru pandy jsem uhájil, a že až koupím nový nábytek a pračku, bude to skoro jako dřív. Kolega odvětil, že to chápe, že měl podobné drama s rozchodem, jen v jeho případě u toho asistovala ještě policie. Na to mi sdělil, že když za jeho ex zapadly dveře, zazněla rána, jeho přítelkyně si pomyslela, že si prohnal hlavu kulí a až poté, co měšťáci vyrazili dveře jeho bytu vyšlo najevo, že si pouze na oslavu otevíral šampus. Do toho přišel šéf, zeptal se mne, zda jsem v pořádku, řekl, že mne takhle nikam nepustí, protože máme vlastní software a tedy distribuce z dílny Victora Frankensteina nepřipadá v úvahu ani jako prezentace. Odpověděl jsem, že klidně mohu pracovat z domova, jen dnes musím vyřídit jednu firmu, o které vím, že tohle nebude problém. Vedoucí tedy svolil, já se sebral a vyrazil směr Trója.

K tomuhle klientovi jezdím už docela dlouho – majitel je na pohodu týpek, a i když ho úplně ve všem nechápu, v tomhle konkrétním případě si chci být jistý, že všechno funguje tak, jak má. Navíc mi v mailu napsal, že tenhle celý týden bude komplet firma na nějaké teambuildingovém výjezdu, zůstane tam jenom holka na recepci – a tím pádem mám volné ruce a času, kolik jen budu chtít. Že to recepční řekne a tedy v tom formálně není žádný problém.

Tedy dorazil jsem do sídla firmy, s tváří jako Bagdád po humanitárním bombardování a zaparkoval před recepcí. Představil jsem se, řekl jméno firmy, ale slečnu recepční jsem tím ani trochu nezaujal. Nepovažovala za nutné ani zdvihnout oči nahoru, jen mi řekla ať udělám co mám, a dál se věnovala něčemu důležitějšímu, z útrob svého mobilu.

Víte – tuhle slečnu moc v oblibě nemám.

Jednak si myslím, že je poměrně tupá, druhak rozhodně není tak hezká, jak je o sobě přesvědčená a pak – povýšenecké chování moc nemusím, a je mi celkem jedno, zda tohle praktikuje obecní zastupitel, nebo sluníčkář.

Nicméně jsem se dal do práce, za chvíli jsem byl hotový – bylo to celkem jednoduché, takže zbývala poslední místnost, která byla zamčená. Šel jsem tedy na recepci pro klíče. Recepční byla momentálně na cigáru venku, a stále plně zaujatá svým mobilním telefonem. Přistoupil jsem tedy k ní a zaklepal jí na rameno. Recepční cosi zavrčela, dokončila SMS, nebo čertvíco a otočila se mi tváří v tvář.

Na to zaječela, upustila telefon a praštila sebou na zadek, protože nejspíš helloween v březnu úplně nečekala, a podle všeho byla přesvědčená, že jsem do firmy přišel v nějakém lepším stavu.

Nebyla jediná, kdo prožíval infarkt, protože já to schytal z půl metru a když pominu česnek, co měla k obědu, najímat jí jako sirénu na hasičské auto, by mi přišlo daleko účinnější, než jí zaměstnat jako recepční.

Pomohl jsem jí na nohy, a oblažil ji sdělením, že to jak vypadám je její vina, protože kdyby někdy zdvihla zadek z recepce, měla by přehled o tom, co se prostorách firmy děje. Dodal jsem, ať mi podepíše papíry, že zbytek udělám na dálku, protože mne právě v jejich zasedačce napadl panter.

Recepční vykulila oči a zeptala se, zda si dělám legraci, načež jsem poukázal na svůj obličej a dotázal se, jestli na to vypadám a kde si myslí, že jsem k tomuhle asi přišel.

Slečna zmateně kontrovala v tom smyslu, že čidla nic nehlásila, načež jsem odpověděl, že panter zpravidla při příchodu nehoří, ze ZOO zdrhne zvíře každou chvíli a vůbec, že mě to pro dnešek už stačilo. Recepční se zmateně zeptala, co budeme tedy dělat, načež jsem řekl, že nejsem biolog, ale ajťák a tím pádem je tohle její byznys, a ať laskavě příště nenechává otevřená okna. Recepční začala panikařit a jak jsem pochopil tak se snažila i volat policii, což bylo docela zvláštní, protože se ani nenamáhala ověřit si něco tak absurdního, jako že by velká kočka překonala dva alarmy, dvojí oplocení, vyšplhala po hromosvodu tři patra a otevřela si dveře, které jsou přístupné pouze na čip.

Zanechal jsem ji tedy v nejistotě a odjel domů se trochu dát do pořádku.

Víte, normálně takový přístup k lidem neprovozuji, ale přiznám se, že její směska pohrdání a nezájmu o jakékoliv dění mimo mobilní telefon, mne poněkud rozladilo. Asi to bude tím počasím – nebo prostě už vážně potřebuju dovolenou.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Je dobré se občas vymanit ze sevření mobilního světa. Protože když tuto schopnost ztratíte, dokážou vám lidé nakecat prakticky cokoliv.

Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.

Osobně jsem toho názoru, že si lidé vtipy nevymýšlí. Myslím, že vtipy vymýšlí samotný život, od kterého to ostatní pouze opisují, protože představa, že má někdo podobným způsobem zvrácené myšlení, je poněkud děsivá.

Ale abych byl trochu konkrétnější. Trochu mne na podobné úvahy přivedla příhoda z dnešního rána.

Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, když ke mě přistoupil nějaký punker. Od pohledu drsňák, číro, kožená vesta se cvoky, řetězy a mrkváče – prostě ukázkový vzorek. Taky poměrně dost páchnul, což je v těchto případech spíše normou, než nedostatkem. Co mne zaujalo, byla však náušnice ve tvaru tarantule a také motiv pavučiny, nasprejovaný na kožené vestě. Vyndal jsem si tedy sluchátka z uší a vyslechl prosbu o darování nějakých drobných, které pro lepší šanci na akvizici podpořil argumentem, že má hlad a trpí podvýživou. Vzhledem k tomu, že měl pupek větší než já, a z jeho dechu prchalo víc oktanu, než z továrny na Becherovku, mne tím samozřejmě nijak výrazně nezaujal. Co mne však zaujalo, byl pavouk sekáč, který mu poněkud zmateně kráčel po rameni kožené vesty, a očividně moc nevěděl, co tam vlastně úplně přesně dělá.

Jako – vím, že volnomyšlenkáři mají v oblibě mazlíčky. Pravda – jedná se ponejvíce spíše o vši, nebo muňky, ale už jsem viděl krysy, fretky i hady, a v jednom případě dokonce klokana na vodítku – ale že by si někdo podobným způsobem dovedl vycvičit pavouka – to byla poměrně novinka. Tedy jsem odpověděl, že plně respektuji volbu jeho životního přesvědčení, nicméně už jednoho alkoholika v domácnosti živím, (bydlím sám), a tedy neshledávám jediný důvod, proč bych jeho životní styl měl jakýmkoliv způsobem sponzorovat. Dále jsem kývl směrem k jeho rameni a pochválil mu drezůru pavouka, načež poměrně nevrle odvětil, že jako moc vtipný a chystal se zkusit štěstí jinde. Řekl jsem mu tedy, že to myslím vážně, že tohle docela oceňuji, a zda ten sekáč umí i další kousky, jako třeba aportování , nebo tak něco, a že v tom případě bych za vystoupení případně nějakou tu korunu zvážil. Punker na mne koukal dost divně, nicméně podle toho, kam jsem se díval se mu nakonec podařilo dát obě mozkové buňky do zákrytu, a spatřil sekáče na svém rameni.

Něco podobného se v půl desáté ráno rozhodně nevidí každý den. Punker totiž začal ječet fistulí a propukl v divoký pogo tanec, ve snaze ze sebe sekáče setřást, což vzhledem k jeho zjevu a motivech na jeho vestě působilo poněkud zvláštně. Bylo to totiž asi takové, jako kdyby členovi Harley-Davidson klubu doteklo, že za ním sedí sedlová brašna a dostal hysťák z toho, že ať na to dupne sebevíc, ona je tam pořád, pronásleduje ho a jediná šance jak tomu zamezit, je rozstřílet celou motorku rotačním kanónem Vulcan.

Připomnělo mi to totiž historku z předloňska, kdy jsem také řešil něco podobného. Tehdy jsme ještě s Evou spolu bydleli, k čemuž patřily i drobné bonusy v podobě toho, co by trenér basketballu nazval nejspíše něco, jako přiměřená osobní obrana. Takže se jednou stalo, že v momentě, kdy jsme trénovali, přikráčel po stěně ložnice pavouk. Nevím, zda ho vyrušil hluk, otřesy, nebo přišel prostě jenom fandit, nicméně Eva v té chvíli otevřela oči, a já jsem zjistil, že poloha „na Rodeo“ rozhodně není něco, co by si někdo vycucal z prstu.

Eva sice arachnofobii nemá, nicméně pavouků se docela štítí, a trpí tímto fenoménem selektivním způsobem. Tedy pokud jsme někde venku, je schopná se vyválet v blátě a prolézt pavučinami, ze kterých by dostal kopřivku i Indiana Jones – a tohle nevadí. Nicméně pavouk v bytě, o velikosti napínáčku u ní vyvolá poměrně silné reakce, což je jen další důkaz toho, jak moc se v ženské logice neorientuji.

V každém případě to mělo za následek fakt, že v příštích dnech vyvíjela Eva zvýšenou luxovací frekvenci, protože na tom, když se na Vás přijde podívat pavouk není zdaleka to nejděsivější, že se objeví, ale spíš ten okamžik, kdy někam zmizí. Eva byla v téhle fázi tradičně tvrdohlavá a protivná, hnětlo jí, že se jí žádného pavouka doposud nepovedlo prohnat vysavačem, a tedy že brebery nereagují požadovaným způsobem. Zašlo to dokonce tak daleko, že mi bylo oznámeno, ať s tím koukám něco udělat, že zůstane buď Eva nebo pavouk, a že do té doby si o nějakém sportovním vyžití mohu nechat tak maximálně zdát.

V této fázi musím podotknout, že jsem podlehl, protože pavouk očividně nenabízel tolik zábavnosti jako Eva, na nájem také nepřispíval a vůbec vykazoval příznaky ilegální imigrace, a tedy nebyl žádný důvod, proč se ho nějak radikálně nezbavit.

Protože pavouk byl nejspíš někde zašitej, uvažoval jsem dokonce i na to téma, že nějakého odlapím venku, abych se macho stylu pochlubil úlovkem a pak ho vypustím na svobodu – nicméně říkal jsem si, že ta žoužel někde být musí, a tohle by Eva nejspíš asi prokoukla. Takže jsem popřemýšlel a nakonec po velmi pečlivém zkoumání našel nějakého pavouka v plynové komoře.

Tohle si zasluhuje asi poněkud vysvětlit.

Můj byt je kompletně nekuřácký. Tedy skoro. Zřídil jsem si totiž něco, čemu říkám plynová komora. Když je teplo, buď chodím kouřit ven, nebo z okna, ale když je zima, zdemoloval jsem bývalý špajz na kuřárnu, tedy něco jako ekvivalent komnaty nejvyšší potřeby. Schovávat se na záchod mi ve vlastním bytě přijde poněkud nedůstojné a na to, abych tam zbudoval šatník, zase tolik krámů nemám. A protože prostor větrám, nicméně ho používám jen polovinu roku, logicky tam nějaký optimistický pavouk vleze.

Tedy jsem oznámil Evě, že jsem delikventa našel a odhalil, a že to teda odnese za všechny, ať za to mohl, nebo ne. Eva byla spokojená, a já si vyhledal informace o tom, jak se taková věc dá likvidovat s přijatelným množstvím ztrát, ve vlastních řadách. Tedy jsem si našel nějakou poměrně schizofrenní stránku o tom, jak vyhladit všechen hmyz na naprosto všechny způsoby. Divné na tom bylo, že autor pod čarou ještě podotkl, že v případě pavouků to nemáte dělat, protože to je jediný parazit, kterého ve svém bytě chcete. Nicméně byl jsem poučen, nakoupil jsem chemie, že by to bylo schopné tutově vyhladit celé Kosovo, a aplikoval ho v plynové komoře.

Neuvěřitelný smrad se táhnul celým bytem, dva týdny jsme musel chodit kouřit ven, protože to fakt nešlo, což je obzvláště pikantní v tom směru, když si uvědomíte, kolik peněz a námahy vynakládáte na něco, co jde bez větších potíží rozmáznout po stěně novinama.

Nicméně Eva byla spokojená, a já s pocitem diktátora konečně mohl do svojí kuřárny. Tedy jsem si zapálil a vychutnával si odpočinek. Samozřejmě se asi po dvou minutách odněkud vykolébal pavouk, který na mne mrknul s výrazem „tak dobrej matoš, co tam máš ještě ?“, chvíli mne pozoroval a pak se zase odstavil ke stropu. Tedy jsem dokouřil zavřel za sebou dveře, informoval Evu, že byly učiněny patřičné kroky a dál to neřešil. Eva byla spokojená a já v zásadě také, protože když nic jiného, ten pavouk by minimálně zasluhoval medajli za odolnost.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné.

Nehonoste se symboly, když v ně opravdu nevěříte. Může se totiž stát, že Vám přijdou zaklepat na rameno osobně.

Je zvláštní, jak maličkosti dokážou ovlivnit běh návazných událostí. Tak nějak už jsem se smířil s faktem, že ve věčném boji řádu proti chaosu, nemá řád tu nejmenší šanci na úspěch – už jen proto, že chaos je podstatně lépe organizován. Nicméně jsem dnes odpozoroval další podstatnou věc – a sice to, že jakkoliv se svět podobá kulečníkové kouli vržené do prostoru reality, některé věci zůstávají neměnné.

Ale abych se pokusil dát této teorii nějaký konkrétní rámec.

Musím začít od rána, které mne zastihlo na zastávce tramvaje. Přes brzkou ranní hodinu jsem se stal terčem nějakého váguse, který se ze mne pokoušel vymámit cigaretu. Byl jsem rozespalý, takže jsem si nechal celou žádost opakovat, než mi moje mozková spojení doručila do vědomí, co že to přesně ten huhla po mě chce. Jako obvykle nezvolil vhodné bitevní pole, tedy jsem mu po požadavku ukázal na vietnamskou večerku přes ulici. Projevil jsem pevnou důvěru v to, že ve svém věku už zvládne zakoupit si cigarety sám, že pevně doufám, že to určitě dá a pokud se stydí před trafikantem, jsem ochotný ho do večerky doprovodit. Vágus se tvářil dost překvapeně, nicméně správně usoudil, že ze mě nic nevyrazí a odešel otravovat další čekatele na dopravní řešení. Mě přijela tramvaj, takže jsem o půl hodiny později seděl na poradě, kde se probíraly úkoly na tento týden.

Nešlo celkem o žádné překvapení, spíše o technickou stránku věcí – a jak to celé koordinovat, když mi šéf navrhnul, abych si aktuální výjezd za klientem prohodit s kolegou. Bylo pondělí, moje hlava ještě nebyla plně přepnutá do aktivního režimu – nicméně požadavek jsem zaznamenal a dotázal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že klient si konkrétně vyžádal kohokoliv jiného, než mne, což byla pro mne překvapivá informace. Většinou se totiž setkávám s naprosto opačným přístupem, a kdybych zavčasu nepochopil, že mobil se dá i vypnout, nejspíš by mne klienti volali i v neděli o půlnoci.

Vedoucí mne zeptal, zda je pravda, že jsem o klientovi prohlásil, že je to debil, načež jsem odpověděl, že je to tak napůl. Že to sice pravda je, ale já jsem to o něm neřekl – čímž jsem poněkud nezáměrně narušil vážnou tvář porady. Dodal jsem, že v tom nemám však žádný problém a tedy si vezmu výjezd kolegy, protože na rozdíl od něho se jezdit firemním autem nebojím.

Jak jsem se zmínil, v tomto stavu mi úplně nedošlo, že přes noc napadl sníh, na ulicích je zledovatělá vozovka, pod rozblemcanou, tající břečkou, a tedy použít firemní auto je podobně odvážné gesto, jako zapíjet fazolovou polévku šaraticí.

Víte – ne, že bych se nějakých nevhodných výroků nedopouštěl. Stává se mi to poměrně často, nicméně jsem si téměř jistý, že si osobní soudy o klientech nechávám pro sebe a když si potřebuji verbálně ulevit, činím tak pouze případě, kdy jsem si jistý že mi to projde. Pravda je, že často neodolám přihrávce na smeč – ale ani v tomto případě tak nečiním na úkor někoho, kdo je ochotný dobrovolně odevzdat firmě (a tím i potažmo mě) svoje těžce vydělané peníze.

Každopádně jsem nafasoval firemní vozidlo a vrhnul se do reality pražského ranního provozu.

Nešlo to moc dobře, Praha byla ucpaná,silnice uklouzané a já se prokousával pondělním provozem. Dokodrcal jsem se na Pankrác, kde blikla červená – a i když jsem jel docela pomalu, měl jsem docela problém to dobrzdit tak, abych zůstal stát ještě před semaforem.

Podobný problém však neměl panáček v autě za mnou. Začal s bržděním poněkud pozdě, takže to do mého auta nahulil asi ve třicítce, čímž mne díky ledovce posunul asi o metr, a donutil tak přecházející spoluobčany uskakovat před kapotou mého vozu.

Při pohledu do zrcátka jsem zjistil, že se jedná o vozidlo jiného ekonomického systému, a tedy být poněkud útlocitnější povahy, dal by se tento útok považovat za určitou formu nekalého konkurenčního boje.

Panáček byl s kolize docela zděšený, vyskočil z auta a šel se podívat na škodu, já jsem vylezl také z vozidla, abych si prohlédnul, jak moc to je špatné. Byla to docela pecka – každopádně mladík v brýlích se mne dotázal, zda mi nic není. Odvětil jsem, že jsem si teda první rande představoval kapku jinak, než, že to do mne bez pozdravu narve zezadu, a že jestli chtěl upoutat mojí pozornost, stačilo normálně zatroubit. Mladík se tvářil zkroušeně, řekl že ho to mrzí, ale prostě že to někdy ujede a že se mu podobná věc stala poprvé. Ujistil jsem ho, že se mu tohle stane ještě mockrát, načež se zatvářil poněkud vyděšeně a zeptal se mne, jestli nevím, co by se mělo v takových případech dělat.

Odvětil jsem, že v každém případě je rozumné okamžitě popřít otcovství, nicméně v tomto konkrétním momentě bychom měli zavolat policajty, protože oba dva máme očividně firemní stroje a tedy to bude zajímat pojišťovnu.

Takže jsme zavolali policii, hodili auta na blikačky a čekali, až nás orgány oblaží svojí přítomností.

Byla to paráda, zablokovali jsme jeden pruh už tak frekventované křižovatky, tvořila se kolona – prostě pondělek, jak má být. Zavolal jsem klientovi, že jsem měl bouračku a domluvil si termín na jindy – podobně, jako to udělal panáček z konkurenční firmy.

Čekali jsme opravdu dlouho – odhaduji to okolo šesti hodin – nicméně policie nakonec dorazila, nafotila, podepsala a zmizela a my se rozjeli nazpět, každý do své firmy.

Nicméně mezi čekáním jsme si krátili čas cigaretou a hovorem – a tedy se vracím znovu na začátek. Maník, co to do mne našil, byl rovněž technik, a některým tématům se prostě vyhnout nelze. Tedy, když jsme se bavili o tom, kam jsme měli původně namířeno, padlo i jméno klienta, kam jsem měl jet původně.

Konkurenční technik zalovil v paměti, potáhl z vajglu a pravil:

„Jo tenhleten. Toho znám, u toho už jsem byl. To je pěknej debil.“

Poslání z dnešního článku je snad jen jediné. Okolnosti se sice mění, nicméně některá fakta zůstávají neotřesitelná.