Minulý týden proběhla v Praze demoverze sněhu, a v důsledku právě probíhajících událostí mne v těchto souvislostech napadlo několik věcí.

Tak předně se jednoznačně prokázalo, že Čechy jsou naprosto mimo EuroUnijní standardy, neboť zde v jednom okamžiku probíhal rasismus naprosto otevřeně a plošně, aniž by tomu kdokoliv a jakýmkoliv způsobem hodlal učinit přítrž. Jako by nebyl sám o sobě fakt, že sníh je jenom bílej, dostatečně multikulturně diskriminační, dále se zřetelně počasí ukázalo i jako genderově necitlivé, protože sníh byl pouze mužského rodu a tím pádem by bylo nezbytné pro něj zavést nějaké přijatelné kvóty. Tak nějak jsem napůl očekával, že podobně jako v Německu, bude sníh vyzván politiky, aby alespoň při dopadu zpíval muslimské a cikánské písně dohromady, a tím se zmírnilo napětí v české společnosti a zároveň se zamezilo šíření extrémistických a xenofóbních nálad mezi obyvatelstvem, protože (i když je to neuvěřitelně hnusné a sobecké) – jsou mezi Námi i takoví (pšššt ….) kterým se bílý sníh líbí. Každopádně, ještě před tím, než se stačila svolat SnowParade všech odpůrců všeho xenofobního a nepokrokového, která by byla po vzoru St. Louis zakončena rabováním obchodů s chlastem a tabákem, sníh se rozhodl, že u všeho být nemusí a roztál. Poněkud tím roztrpčil celou řadu neZiskových organizací, které byly na nejlepší cestě ohledně vyjednávání dotací z EU, protože lidskoprávní rozměr barvy sněhu je prostě skandální, a pro příště by bylo jedině rozumné ho prostě zatrhnout, a oblast, ve které padá by dostala automaticky flastr jako vrata, protože za počasí zodpovídá místní zastupitelstvo a na zákaz sněhu bílé barvy se již v Bruselu chystá příslušná směrnice.

No, nic.

Měl jsem službu na pobočce a protože byl celkem klid, seděl jsem na internetu, a prohlížel si aktuální zprávy. Nejprve mne poněkud znejistil název jednoho článku:

„Onanujícího muže, který před muži zákona prchl, strážníci dohonili a předvedli na služebnu.„

Dlužno říct, že bych policejní práci asi dělat nemohl, na něco podobného bych asi neměl povahu, zejména co se tohoto kontextu týká a navíc si myslím, že pokud jsou podobné věci nezbytné, mají se odbývat doma a netahat se na policejní služebnu. Každopádně i komentáře nějakých diskutujících pod články s událostmi Kolínského silvestra byly docela hustý – jen jedna reakce za všechny:

Tohle ponechám raději bez komentáře, myslím, že každý si na tohle udělá svůj názor sám.

Poslední článek, který mi padl do oka měl nadpis: Český bezdomovec v Bolzanu zemřel násilnou smrtí. Někdo ho ubil.

K tomu byl ještě popisek „K vraždě muže, jenž mezi místními proslul jako pouliční hráč šachů, došlo před kulturním střediskem Walterhaus v centru města.„

Nicméně opět mne zaujal komentář v diskuzi, který zněl: „Je to smutné, ale neměl furt vyhrávat.„

Ono vůbec sledovat občas internetové diskuze je celkem poučné. Po nějaké chvíli pozorování jsem dospěl k názoru, že diskusní vzorec funguje asi nějak takto:

1/Někdo napíše článek, například o chovu mořských koníků v květináči.

2/Deset lidí ho pochválí, patnáct mu vynadá a dalších čtyřicet se pustí vulgárně do všech diskutujících.

3/Do debaty se zapojují zastánci Ruska, proti nim nastupují zastánci USA, kteří se začnou navzájem slovně napadat a obviňovat se z různých typů poškození mozku.

4/Do diskuze se zapojují trollové, kteří se snaží tu přitápět pod kotel, tam nasrat každého, kdo se nechá, nicméně je po chvíli prokouknou a začnou je ignorovat, což je to nejhorší, co lze trollovi provést.

5/Debata má již více jak 600 komentářů, nikdo už neví o čem vlastně je aktuálně řeč, natož o čem článek vlastně byl, takže se diskutující omezí na občasné výkřiky do tmy bez návaznosti ke kontextu – a v tuto chvíli už debata začne být pro čtenáře nezajímavou. Klikne tedy na jiný článek, a posléze pak na debatu pod ním, kde se situace opakuje, podle naprosto stejného vzorce.

Naštěstí přišla do recepce nějaká potenciální klientka a zatoužila po nějakém technikovi. Byl jsem tedy přivolán, vzal jí do zasedačky, nabídnul kafe a vyčkával věcí příštích. Už když si sedala, jsem nějak vycítil, že budou nejspíš nějaké komplikace. Víte pro techniky, jako jsem třeba já jsou naprostou noční můrou dva typy klienta. Klient, který naprosto netuší, co vlastně chce a klient, který to zase ví naprosto do detailu přesně. Paní se mi představila jako předsedkyně nějakého spolku chovatelů psů, o kterých jsem v životě neslyšel a rozpovídala se o tom, co by potřebovala. Asi po dvaceti minutách, jsme tedy nalezli řešení, které se jejím potřebám asi blížilo nejvíce, nicméně bylo na ní vidět, že stále ještě váhá. Tedy jsme se dotázal, zda by potřebovala ještě něco, načež mi paní položila otázku, zda by v našem software šlo vést současně pravé i falešné účetnictví.

Popravdě mne tím trochu zaskočila, protože podobný požadavek na účetní systém jsem zaznamenal úplně poprvé, nicméně jsem statečně odvětil, že si může vést počet účetních jednotek, jak pravých, tak falešných kolik jen uzná za potřebné. Náš systém že jí zcela jistě kádrovat nebude a pokud tedy nezapomene, které účetnictví je pravé a které blbost, může si účtovat psího žrádla, pískacích balónků, nebo co já vím, co v takových spolcích zahrnují do majetku, co jen uzná za vhodné.

Paní tedy poděkovala, zaplatila konzultaci, koupila si software a šla pryč a já jsem přemítal o tom, co se vlastně změnilo ve společnosti tak zásadně, že na jedné straně jdou kupovat lidé účetnictví s tím, že primárně chtějí úřad obelhat, a na straně druhé se mnou, že nejen, že jim nadhodím způsob, jak by to udělat šlo, ale nemám z toho ani trochu špatný pocit.

Na závěr bych dnes tedy namísto poslání použil jeden citát.

Existují lidé, kteří prožijí celý svůj život bez toho, aniž by se jim stalo něco dramatického, a mezi jejich největší životní dobrodružství se dá počítat například zakoupení měsíční jízdenky. Pak je ovšem druhý druh lidí, kteří nemohou ani přejít z chodníku na chodník, aniž by se to obešlo bez nějaké opičárny, nebo bez toho, aby na ně začal mluvit hořící keř. Ten první druh populace považuji za podstatně šťastnější, i když objektivně vzato, ten druhý princip ve Vás obvykle vyvolá instinkty, které jsou obvykle přisuzovány pouze Rytířům Jedi. Ať se mi to zamlouvá, nebo ne, bohužel bych řekl, že patřím k té druhé straně, a i když dekorační formu světelného meče vlastním, nepovažuji to za úplně spravedlivé.

Ale abych se pokusil dát této abstraktní teorii nějaký konkrétní rámec.

V místě mého starého bydliště jsem měl jednu kamarádku. Bydlela kousek ode mne, a i když byla o něco starší, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Protože měla (a doposud má) podobné sklony jako já vymýšlet, či akceptovat naprosto praštěné nápady – a také je následně realizovat. Užili jsme si tak spoustu legrace a ostudy, která by nejspíš optikou dnešní doby nebyla příliš legální. V každém případě jsme čas od času pořádali společně nějaké komplikované hry pro naše známé, a v jejím případě i výlety, což se přiznám, že já osobně moc nejsem. Součástí těchto akcí bylo i něco dobrého k jídlu, v čemž jsme se stali rivaly v dobrém slova smyslu. Zatímco moje maličkost byla prokazatelně lepší ve věcech jako jsou utopenci, či nějaké minutky, její doménou byla klasická kuchyně, před kterou se skláním v uctivé pokloně dodnes. S pánví mi to prostě vždycky šlo dobře (zejména na svůj forhend jsem patřičně hrdý), nicméně pokud došlo na cokoliv, co bylo třeba obrábět déle jak dvě hodiny, chyběl mi na to potřebný um. Doba se však pohnula, já se přestěhoval pryč a ona také, a to konkrétně za svým přítelem do Kladna.

Tedy jednoho dne jsem svojí známé zavolal, že jeden klient z Kladna si vyžádal mých služeb a tedy, že bychom se mohli sejít někde na kafe. Známá reagovala s nadšením a navrhla mi, že by mohla udělat i oběd, načež jsem reagoval nadšeně zase já. Kamarádka je účetní na volné noze, je pánem svého času a tedy jsem vyrazil o něco dříve, abych sice přijel za klientem včas, ale přitom aby bylo dost času na společenské kratochvíle.

Dorazil jsem tedy do jejího domku krátce před dvanáctou, byl vpuštěn dovnitř, vyobjímán, bylo mi sděleno, že už se to vaří a že to bude segedín. Ani proti jedné věci jsem naprosto nic nenamítal, následoval bezelstně svoji známou do kuchyně, s tím, že než se to udělá, dáme si zatím kafe.

Známá šla nahodit rychlovarnou konvici, ale mne zaujal tlakový hrnec na sporáku, ze kterého jsem měl nevím proč divný pocit. Známá moje zaváhání zaznamenala a dotázala se, co že se mi nelíbí. Vrhnul jsem na syčící hrnec podezřívavý pohled a dotázal se, zda takové věci dělat má. Známá se smíchem řekla, že to je naprosto normální a copak, že se mi konkrétně nezdá. Odvětil jsem, že pokud domácí spotřebiče začnou na moji přítomnost reagovat jako podrážděná kobra, mám sklon k jisté nervozitě, a že Promyku mungo jsem si dnes nechal v druhé bundě. Známá mi řekla, že se nemusím ničeho bát, papiňák že je fungl nový a tedy nemusím mít žádné obavy.

Tedy jsme si sedli v kuchyni, dali si kafe a klábosili, zatímco já po očku papiňák pozoroval. Po chvíli jsme se zabrali do hovoru, já jsem následně sporák i hrnec pustil z hlavy – když po chvíli mi nějaký hlas v hlavě naservíroval, že je něco špatně. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, skočil jsem po známé a srazil jí ze židle na podlahu, aniž bych se obtěžoval nějakým vysvětlením.

Papiňák totiž syčet přestal, následně se ozval zvuk, který zněl zhruba tak, jako když ruský výsadkář odtrhne pojistku z granátu a pak – vybouchnul.

Byla to rána jako z děla, poklice papiňáku proletěla oknem přes plot, kde omráčila sousedovu kozu, po celé kuchyni se zvedlo tornádo, které po nás házelo zelí, kusy masa a cibuli, takže jsem si dokázal velice konkrétně představit, jak se asi cítí neonka, kterou někdo spláchnul do záchodu.

Poté, když se vepřový malström prohnal celou kuchyní, ohodil kompletně stěny i strop, jsem zkonstatoval, že už je po výbuchu a snad už další exploze nehrozí. Následně jsem obvinil známou, že mi zatajila, že se v létě nechala naverbovat k hnutí Tálibán, a počal si vytírat zelí z očí.

Víte – ze šermířské praxe jsem zvyklý na ledacos. Stříleli po mne šípy, vrhali kopí i balvany, pálili po nás z moždíře, a v případě jednoho natáčení na nás dokonce útočil tank. Ale aby po mě šel papiňák, to byla novinka i pro mne.

Vstali jsme z podlahy, zatímco ze stropu poklidně odkapával segedín, takže se to v jistém smyslu podobalo krápníkové jeskyni, a já si obhlédl svůj exteriér. Byl jsem kompletně ohozený od bot až po vlasy, smrděl jsem jako láhev od okurek a tedy mi bylo jasné, že asi dnes ke klientovi už nedorazím. Zavolal jsem tedy, že jsem měl nehodu, ale jsem v pořádku a domluvil si jiný termín. Moc na výběr jsem popravdě neměl – on samotný fakt, že během služební cesty vedle vás vybuchnul kastrol s gulášem, asi těžko někomu vysvětlíte.

Nicméně za pomoci kamarádky jsem ze sebe odstranil většinu zelí, na zbytek dne si vzal volno a vyrazil k domovu, zatímco známá vyrazila k sousedovi poskytnout koze první pomoc.

Zhruba za týden, mi opět volala ona známá, zda nemám cestu do Kladna. Odvětil jsem, že ano, protože jednak můj telefonát slyšela a potom jsem byl také zvědavý, s čím na mne vyrukuje. Kamarádka projevila nadšení a řekla, že tentokrát mne skutečně nejen pozve na oběd, ale hodlá mne i nakrmit. Trochu jsem váhal, ale když mi sdělila, že udělá speciálně pro mne Gumbo, nemohl jsem než souhlasit, protože k něčemu takovému se nedostanu rozhodně každý den.

Pokud to neznáte, Gumbo je takový trochu víc ambiciózní Eintopf, a když vychytáte složení a ingredience, odpálí vás to během jediné lžíce sedm pater do kulinářského nebe. K tomu je ovšem potřeba netrvat dogmaticky na receptuře, ale sem tam něco vynechat, něco přidat a doladit – prostě je to alchymie na takové úrovni, že by i magistr Edward Kelley po přečtení receptury sbalil fidlátka, a s brekem se vrátil zpátky do Anglie. Tedy jsem se rozhodl, že rozhodně přijedu.

Chyba.

Protože mají situace sklon se opakovat, opět jsem při příchodu do kuchyně uviděl na sporáku papiňák, který na mne výhružně syčel a já se tedy známé dotázal, zda tohle myslí vážně a zda se rozhodla tu sousedovic kozu doopravdy přizabít. Známá mne ujistila, že tohle je robustní hrnec z minulého století, že v něm vařila léta a nikdy se nic podobného nestalo a tedy že žádné nebezpečí nehrozí. Položila následně řečnickou otázku, jaká je asi šance, že tlakový hrnec vybuchne hned dvakrát za sebou. Uznal jsem, že tahle možnost je na hranici statistické chyby, vzal si kafe, usedl za stůl, nicméně jsem papiňák po očku stejně sledoval.

Asi to pro Vás bude překvapení – ale za pár minut se papiňák odmlčel, já opět vycítil, že se něco chystá, stačil jsem jen zařvat „Tálibán“ a vrhnul jsem se pod stůl. Známé to docvaklo jen o půl vteřiny později, švihla sebou vedle mne, a už se také kryla za poraženou židlí.

Tlakový hrnec ještě dvakrát zafuněl, což jsem pochopil jako ekvivalent toho, když býk v aréně hrábne kopytem a chystá se zaútočit. Tlakový hrnec udělal totéž, roztočil tu vrchní část podobně jako to dělá kulomet v bombardéru F-14 a zasypal nás palbou vařících ingrediencí.

Nikdy jsem netušil, jakou průraznost může mít letící kus krevety, nebo kulička pepře – ale myslím, že si to rozhodně nezadá s legendárním knihomolem ráže .44. Tedy krčili jsme se pod stolem, kryli se za převráceným nábytkem a bavili se tím, že jsme odhadovali podle zvuku rozbitého skla a keramiky, který předmět z kuchyně byl momentálně zasažen.

Bubnová palba trvala předlouhých šest a půl minuty, než se papiňák emociálně vyčerpal, došla mu munice, odfoukal i zbytek páry a ztichnul. Asi mu prostě to Gumbo nějak nesedlo.

Dotázal jsem se tedy známé, zda uvažovala o tom, že by si namísto kuchyně pořídila protiletecký bunkr a prohlásil jsem, že se k jejímu domku příště přiblížím jen tehdy, pokud mi slíbí, že všechno, co vydává nějaké zvuky, nahází do hluboké jámy, zasype to nehašeným vápnem a zatíží dvoutunovou náhrobní deskou. Známá obhlédla rozstřílenou místnost, řekla, že to zváží a příště radši zajdeme někam na pizzu.

Ten den jsem ke klientovi nakonec dojel bez úhony a stejně si myslím, že se Kladeňačkou rád uvidím vždycky.

Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné. Pokud na Vás něco začne syčet, rozhodně se to s Vámi o jídlo nepodělí – a pokud ano, měli byste si raději místo kuchyně pořídit protiletecký kryt.

Asi pro Vás nebude překvapivé sdělení, že některé situace v životě nedopadají přesně podle Vašich očekávání. Nemyslím si, že by na tom bylo zase až tak něco podivného, s tímto faktorem je potřeba počítat vždy, a zejména je dobré ho mít na paměti, kdy do zmíněné situace vstupují ještě vnější vlivy.

Když jsem dnes přemýšlel nad tématem článku, dorazil k nám na pobočku kolega z centrály a tím pádem se o něm zmínit musím. Připouštím, že co se vnějších vlivů týká, mám obdobné zkušenosti, i když je fakt, že v mém případě bylo použito daleko sofistikovanějších metod.

Ale popořadě.

S kolegou to celé začalo minulý týden, kdy dorazil někdy kolem deváté ráno. Zaujal mne už svým nástupem, protože zaparkoval auto, vystoupil a začal provádět celou řadu podivných pohybů, drbání a poskoků, takže to na tu dálku chvílema vypadalo, jako když Michael Jackson vstal z hrobu a započal trénovat na další turné. V tomto směru pokračoval i při pohybu po pobočce, koulel ještě u toho očima a měnil barvy v obličeji, a po chvíli pozorování jsem usoudil, že mu nejspíš někdo omylem ipregnoval džíny rozemletýma papričkama jalapeňos.

Protože se jeho manévry snažili kolegové ostentativně ignorovat, nakonec mi to nedalo, a šel se zeptat, z jakého důvodu zařadil do programu návštěvy pobočky i ukázky indiánských falických tanců, a zda by mu neudělalo lépe, kdybych mu do klína vyklopil polárkový dort. Kolega za stálého drbání a poskakování zavrčel cosi na téma, že za to můžou mravenci a následně mne seznámil s celou situací.

V blízkosti domku, ve kterém bydlí s rodinou, se loni usadila nějaká kolonie mravenců. Nikdy nedělala nic nepatřičného, tedy kolega dospěl k závěru, že tam klidně můžou bydlet a nijak to neřešil. Problém nastal teprve letos, kdy se mravenci rozhodli zkoumat jak zahradu, tak domek, ve kterém kolega bydlí. Dělali to pozvolna a nenásilně, takže nebyl celkem žádný důvod v tomto směru vyvíjet nějakou aktivitu. Situace však dramaticky nabrala obrátky ráno, kdy si rozespalý kolega oblékal úplně nové spodní prádlo, a teprve, když ho měl na sobě zjistil, že mravenci tam byli o něco více v předstihu, a vyhoštění z jejich nové domoviny nehodlají v žádném případě vzdát bez boje.

Než tedy kolega stačil spodní prádlo ze sebe servat – což se samozřejmě neobešlo bez poskakování, řevu a několika heroických pokusů o sebepoškození, stačili ho docela slušně pokousat a to co momentálně předvádí na Pražské pobočce, je pouze přímý důsledek daných událostí.

Vyjádřil jsem mu pochopitelně soustrast, asi není potřeba zmiňovat, že i když mám čas od času náladu na trochu vzrušení, něco jako parta mravenců v trenýrkách si klidně odpustím, a dotázal se ho tedy, co má v plánu s tím dělat. Kolega zakoulel vražedně očima a prohlásil, že do nich narve tolik pesticidů, že budou svítit jako lampión a že je prostě vyhubí, i kdyby při tom měl otrávit půlku vesnice.

Popřál jsem mu tedy hodně štěstí a celou věc pustil z hlavy.

Takže dnes jsem viděl kolegu znova a samozřejmě mne zajímalo, jak události pokračují.

Moravan byl smutný a řekl že nic moc. Když byl totiž nakupovat nějaké jedy na mravence, vzal to opravdu důkladně. Nakoupil takové množství sajrajtu, které by spolehlivě vyhubilo menší okresní město, čímž bohužel zaujal nějakého enviromentálního aktivistu, který si šel do stejného krámu koupit hnojivo, aby jeho marihuana měla větší grády. Ten kolegu nejspíš prásknul, takže druhý den u něj byl nějaký úředník s papírem, a úkolem mravence prozkoumat. Bohužel vyšlo najevo, že jde o nějaký opravdu vzácný druh mravenců, kteří se snad ani normálně nevyskytují – a natož na Moravě – a tedy, že kolega si může o chemickém útoku tak maximálně nechat zdát, protože kdyby tu žoužel pozabíjel, dostal by flastr jako vrata.

Kolega byl zoufalý, protože se mu vyhlídka na spolužití s mravenci nijak nezamlouvala, nicméně možnost pokuty byla nad jeho finanční rámec, a tedy hledal informace, kde se dalo. Nakonec mu někdo poradil, ať mravencům do cestiček nahází lógr z mletýho kafe. Že prý je tím rozhodí, dají pokoj a přestanou mu do baráku lézt.

Kolega, ač kafe nepije poctivě shromažďoval lógr, dokud nenabyl přesvědčení, že už ho má dostatek k odvrácení invaze. Rozházel tedy lógr všude, kde se jen dalo a za temného pochechtávání šel spát.

Buď to byl nějaký extrémně drsný druh mravenců s nášivkou Hell´s Angels na křiváku, nebo je ta rada s lógrem prostě pitomost – nicméně kolega ráno našel v lógru vyžrané cestičky a podle všeho tím mravence ještě nabudil, protože podle něj byli daleko svižnější a taky vypadali daleko víc odpočatě.

Každopádně si povšimnul toho, že se z baráku sice stáhli – nicméně také nemohl opominout to, že lógrové bariéry zmizely. Kolega tedy tak nějak předpokládal, že mravence zfetoval a že dají pokoj.

Chyba.

Další sen se zase v baráku objevili, takže následně kolega zase udělal tunu kafe, které vylil, aby měl potřebný lógr, který vysypal na zahradu. Opět to pomohlo, lógr zase zmizel, stejně jako mravenci z domku.

Tedy to kolega vzdal, každý den vaří mravencům kafe, aby mu nelezli do baráku.

Popravdě se těm pišišvorům ani moc nedivím. Také jsem bez kafe nemožný. Nicméně představa, že každé ráno otevřu dveře a za nimi čeká půlka mraveniště s hrnkem v ruce, a toužebným výrazem v očích, je poměrně děsivá.

V tomhle směru jsem celkem rád, že moje války se žouželí se odehrávají na jiném poli, nicméně nejsou ani o trochu méně humání. Ale o tom příště.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. Když po Vás požadují výpalné i mravenci, nejspíš bude něco generálně špatně.

Protože mne samotného zajímalo, jak se s touhle poměrně nesnadnou předlohou tvůrci popasují, hozené rukavici jsem neodolal.

Popravdě řečeno, moc to nezvládli, a navzdory hodnocení na ČSFD se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je i tohle zpracování špatné.

Takže úvodem – režisér David Ayer zachovává současné trendy Hollywoodského masomlejna, rozhodnul se, že autoři původní antihrdinské ságy jsou parta blbců, kteří nemají páru o čm je řeč, vyrval namátkou několik postav a vhodil je do míchačky na beton, bez jakékoliv další úvahy na téma, zda to dává, či nedává smysl. Docela se divím, že se mu pod ruku nepřipletla třeba Sněhurka, nebo Dory z filmu Hledá se Nemo, protože s touhle skladbou příběhu by tam na diváka rozhodně nepůsobili divně. A když mluvím o příběhu, nejsem úplně spravedlivý. Zápletka, i rozuzlení mi totiž připadá jako něco, co si vycucal z prstu produkční asi pět minut před promítáním, a tedy na nějaké další úpravy už nezbyl čas. Ale pojďme trochu konkrétněji.

Předně – samotná základní myšlenka je mimo kýbl už sama o sobě. Tohle není spoiler – protože se to dozvíte z traileru. Jakási podivná postarší paní se rozhodne sebrat bandu psychopatů, vrahů podivných existencí – a vytvořit z ní speciální údernou jednotku. To by ještě šlo, kdyby její odůvodnění nebylo, že se jedná o prevenci proti Supermanovi.

Takže si to rozebereme. Máme tu Deathshota (Will Smith), který je dokonalý střelec, a nikdy nemine cíl. Od Supermana se kulky odráží, takže pokud by Wallerová stála o masovou výrobu olověných podložek pod jaderný reaktor, rozhodně je pro ni ten pravý člověk. Dále tu máme maníka co umí házet bumerang. Skvělá věc, myslím, že Superman z toho bude úplně vyndanej, protože s bumerangem nepočítal ani na vteřinu, takže to logicky zabalí, a zdrhne zpátky na to, co zbylo z Kryptonu. Pak je tu Harley Quinn (Margot Robbie) , která je sice magor, ale kvality jejího šílení se tato filmová verze nepřiblíží ani na bleší prd. Samozřejmě fláknout Supermana dřevěnou palici je sice sexy, ale dost pochybuju, že by to kromě úvodního ceremoniálu kremace celé Harley, mělo nějaký konkrétní efekt. Pak je tu nějaký mutant, pak jiný mutant, borka s katanou, a modelka v kostýmu z kouře, což Vás v zásadě stejně vůbec nezajímá. V hlavní roli je totiž prakticky jen makeup, a modelčina odhalená kůže, což mi při stopáži 123 minut opravdu úplně nestačí. Pokud by chtěla Wallerová Supermana hodně pobavit, myslím, že líp by to namíchat už nemohla, protože horší nápad by byl už jen postavit kanón na plyšáky.

Co se týká zmiňované modelky, je to vůbec nějaké podivné. Když je totiž Enchantress v „civilní“ podobě, má to být cosi na způsob Lary Croft, střihnuté Indiana Jonesem. Modelka však působí – no jak to jen říct – velmi jednobuněčným dojmem. Člověk by jí tak maximálně uvěřil, že zvládá přeměnu vzduchu na CO₂, ale nějaké empirické znalosti v oboru archeologie, to teda ani náhodou. Ani proměna v Enchantress tomu moc nepomůže, protože ji nejprve natřou takovou vrstvou mascary, která se normálně používá k impregnaci tanku, a navíc ji z nějakého důvodu nechají ještě čmoudit. Ani v další fázi se to s Enchatress moc nevylepší, ale to raději zamlčím, abych případné zájemce nepřipravil o už tak chatrný příběh. Největší záhadou, když pominu fakt, jak to mohli dokopat do tak dementního stavu tvůrci filmu, zůstává však její bratr. Nikde se totiž nedozvíme, kdo to sakra je, jak se jmenuje, a ani proč vypadá jako Balrog. V tomto případě se však nesnaží přejít můstek v Morii, ale ohnivýma důtkama likviduje všechno kolem sebe, aniž by to mělo nějaký reálný důvod.

Poslední, co bych asi zmínil je aktuální zpracování Jokera (Jared Leto). Netuším, co bylo z původní verze vystříhané, ale Jokerova postava je zde úplně mimo kýbl. Zatímco ve všech předešlých verzích Jokera se určitým způsobem mísilo naprosté šílenství s chladnou racionalitou, tady nic takového není. Největší nebezpečí totiž tkvělo v tom, že nikdo úplně nevěděl, co Joker vlastně udělá, protože to nevěděl ani Joker sám. V tomhle směru byl asi nejlépe podaný Heathem Ledgerem, a jakkoliv si myslím o tomto filmu, že jsou to splašky, Jokerův charakter tu byl asi vystižen nejlépe. V tomto zpracování však Joker vyznívá jen jako zpovykaný, sadistický fracek, což podle mého názoru naprosto neodpovídá předloze. Romance s Harley pak totiž postrádá jakýkoliv smysl, a argumentovat tím, že jsou oba cvoci je opravdu velmi chatrné.

Sebevražedný oddíl je očividně inspirovaný tímto snímkem, kde to celkem dohromady smysl dává.

Jenže – zatímco v kresleném originálu jsou hlavní protagonisté představeni během úvodních titulků, zde se babráme, víc jak 45 minut vysvětlením, kdo je co zač, aby se pak ve zbývajícím čase jeden nechal odpálit a zbytek se dal do latě po vzoru Fantastické čtyřky. Tedy se zachovali naprosto proti smyslu všeho, co jsou.

Tedy závěrem. Pokud jste zvědaví na vousy Willa Smitha, spodní rádlo Margot Robbie, tuny makeupu, hezké speciální efekty a poslední outfit filmového Batmana, nevidím v tom žádný zásadní problém. Doporučuji se však chovat po americkém vzoru, mozek zanechejte doma, koukejte se jen na obrázky, a pak budete možná spokojeni. Pokud však znáte předlohu, nebo se pokusíte dát pár mozkových buněk do zákrytu, začne to celé docela drhnout a stylu snímků jako je třeba Deadpool , Sebevražedný oddíl nedosahuje vtipem, či zápletkou ani omylem.

Za sebe dávám tak 50% s tím, že těch původních 40% urvala Margot Robbie, protože se na ni dobře kouká a Will Smith, který všude hraje Willa Smitha, takže to svým způsobem bylo uklidňující, jako když víte, kde máte schovaný osvědčený pár ponožek.

Tak příště snad zase o něčem jiném.

Jak je již v samém nadpisu dnešního článku naznačeno, jeli jsme letos znovu na bitvu a opět z toho byla ostuda jako hrom, což jsem si svým způsobem velice užíval. Nicméně oproti loňskému zážitku tu bylo několik změn, o kterých bych se úvodem rád zmínil, než se pokusím celou věc vylíčit.

Tak předně – Eva pojala loni úmysl se aktivně zúčastnit bitvy. Pořídila si tedy luk, za mojí asistence a počala se utápět v celé řadě příslibů a předsevzetí, jako že si pořídí dokonale šik kostým, perfektní boty a plášť, a v neposlední řadě, jak skvěle se s lukem naučí střílet. Přestože je Eva v profesním životě výkonná jako T800, urvaný z montážní linky, v osobním životě je spíše flákač , a bohužel, v mnoha případech tomu výsledek odpovídá. Když jsme ještě spolu bydleli, dokázal jsem ji ke spoustě věci dokopat, či případně zmanipulovat, nicméně tuto možnost už nemám, a tedy se v tom bohužel odráží i následná realita.

Když jsem tedy nadhodil téma, že se chce jet bitvit, nejspíš by bylo fajn mít kromě luku také kostým, zbroj, a taky něco, čím se dá střílet, načež mi bylo sděleno, že to se nějak udělá, a že je ještě fůra času.

Nevím, zda znáte velkého Mistra „Ono-Se“ (ono-Se to nějak udělá, Ono-se to nějak zvládne), ale já to štěstí neměl, a proto drtivá většina jeho práce spočinula vždycky na mě.

Takže jsme se ocitli někdy počátkem minulého týdne v situaci, kdy už jsem celou věc postavil hodně ultimátně a řekl jsem, že já na bitvu jedu, ať s Evou, nebo bez ní a se mnou jede jedna začátečnice z naší skupiny, protože na rozdíl od Evy slovo dokáže dodržet a celá věc jí zajímá. A jestli má chuť se jít bitvit, ať laskavě hejbne kejtou, a taky pro to kromě plácání hubou taky něco udělá, protože já výbavu mám, a dost silně pochybuji, že jí na slavnosti 700 let Karla čtvrtého pustí v maskáčích a kanadách.

Eva byla naštvaná, nicméně vyhodnotila můj požadavek jako oprávněný, takže se mnou strávila sobotu výrobou šípů do bitvy, a rabováním mého kostýmového šatníku, abychom nakonec měli dost munice i na bitvu. Eva si následně vypůjčila historickou garderobu, která jí připadala dostatečně šik, zkonstatovala, že boty z loňska budou stačit, nicméně řekla, že má v práci momentálně peklo, takže ji v pátek musíme vyzvednout někde cestou, a že mi ve čtvrtek hodí svoje věci, abych je dal do auta.

To také skutečně učinila, takže jsme v pátek s holkou ze skupiny začali nakládat – a objevili se problémy. Především – moje staré auto bylo vymyšlené tak, aby se tam v pohodě narval Cirkus Berousek, i s principálem. Moje momentální auto zas takový typ OT není, navíc jakkoliv to zní divně, člověk navíc + krámy navíc je prostě znát, takže to byl trochu oříšek. Nicméně, i tohle se nám s kamarádkou ze skupiny podařilo po několika pokusech vyřešit, čímž jsme se bez debat stali vítězem v neoficiální soutěži „Lord of Tetris“, kterou do tohoto roku drželi pouze otrlí špeditéři. Cena je to bezpochyby prestižní, auto vypadalo tak pět minut před výbuchem – ale povedlo se, a tedy jsme vyrazili.

Tady trochu odbočím.

Kamarádka ze skupiny je začátečník a tedy jsem řekl, že pokud půjde do bitvy, tak pouze jako vodonoš, protože není úplně v plánu se nechat zabít, pokud neví jak na to. Kvitovala to poměrně s nadšením a dokonce aktivním přístupem, takže si obstarala kostým jeptišky, i s mešním kalichem, což byl sám o sobě docela slušný výkon.

Ale k tomu se ještě vrátím.

Takže jsme na daném místě nabrali Evu.

Ta šla rovnou z práce, tvářila se jako půl kila kvašeného zelí , a mě bylo hned jasné, že v tomhle stavu nemá smysl s ní o čemkoliv mluvit. Eva zavrčela cosi o tom, ať ji necháme být, plácla sebou na zadní sedačku a usnula – zatímco já jsem pilotoval auto směrem k bitvě.

Přijeli jsme, zaparkovali, já s kámoškou se šel registrovat, zatímco Eva spala v autě. Nechal jsem Evě poodevřené okénko, podobně jako se to dělá, když máte v autě domácí zvíře a s vědomím, že ten nejvíce nebezpečný potenciál nechávám uvnitř, jsme odešli do tábora. Skoro je mi líto té promarněné šance, protože kdokoliv by se pokusil Evu v tomhle stavu probudit, nebo okrást, nejspíš by jeho ostatky nalezli rozmetané po okolí v perimetru 10ti kilometrů s tím, že by se místní zahrádkáři nejspíš podivili, že mají v řepě zaražené cizí přední zuby.

Odstavili jsme se s kámoškou ke stánku s pivem a žvanili jsme s ostatními, v půl jedenácté se k nám připojila i Eva, už podstatně klidnější, postavil se stan a šlo se spát.

Ráno jsme vstali, převlékli se do kostýmu – a začalo být vedro. Kolem půl jedenácté už slunce pálilo natolik, že by Sahara-poušť – mohla začít jezdit na stáž, aby věděla jak to má vzít za správný konec, stín začínal být úzkoprofilové zboží a do toho všeho dorazili Moravané. To mne docela potěšilo, tedy jsem sdělil Evě, že se jdu za nimi podívat. Eva pravila, že nechápe úplně moji mánii pořád troubit na nějakou flašku, ale ať si klidně posloužím, že průvod začne až za půl hodiny, a začala si na ruce a na obličej roztírat nějaký krém. Odvětil jsem tedy, že zrovna od ní to sedí, že není ještě ani půl jedenácté, a už je narozdíl ode mne namazaná, a vůbec jestli bude dál protivná podobným způsobem, použiju na ni vzhledem k její výšce repelent proti hmyzu. Eva se urazila, já se šel vyzdravit s Moravany a začal se šikovat průvod městem.

Víte, byla to od Evy trochu podlost. Jednak ví velice dobře, že po dobu bitvy platí naprostá prohibice a druhak jsem musel ještě ten samý den odřídit auto směr Praha – a jakkoliv se zábavě nebráním, svůj řidičák poměrně potřebuji.

Jen se krátce zmíním průvodu městem, protože se tam staly pouze dva incidenty, které z mého pohledu stojí za zmínku.

Eva šla v průvodu jako válečník s lukem, což ji nejspíše dodalo jinou vážnost. Nicméně, když jsme přišli k druhému kruháči, spatřil ji policista, který si ji zřejmě pamatoval z loňska, protože zakoulel očima, pravil „ježíšikriste …“ naskočil do služebního vozu a ujel. Z toho usuzuji, že na něj Eva loni vážně udělala dojem. Eva si toho nejspíš nevšimla, protože poklidně kráčela s lukem po mém boku, zatímco jsem se vařil na prudkém slunci.

Víte, já jsem tvor spíše chladnokrevný. Jako takový mám sklon se na prudkém slunci přehřívat, pot ze mne teče nikoliv v řekách, ale rovnou v Niagáře, a když skončila bitva posledně, musela mi při sundavání zbroje asistovat Pobřežní hlídka, aby ochránila záchrannými kruhy životy diváků.

Tedy když během průvodu začal foukat vítr, jsem se neudržel a pravil jsem, že tohohdle chci víc, že je to lepší než orální sex, a že to vydržím klidně celej den. Na to mne Eva zpražila pohledem takového stupně, že být kukuřice, začne ze mne létat popcorn, ale naštěstí celou věc nijak nekomentovala.

Nakonec jsme dorazili zpět do tábora a chystali se na bitvu.

I přes děsuplné vedro, jsem si narazil na hlavu blembák a řekl Evě, ať si vezme barbutu (což je helma, která vám chrání i tvář), protože po minulých zkušenostech mi to přišlo, jako dobrý nápad. Eva pravila, že je jí na tohle moc horko a že má plán, který zejména spočíval v tom, že mne využije jako lidský štít. Zeptal jsem se, zda ví, jakou pitomost právě dělá, že v bitvě se chováme jako jednotky stádně, a tedy nemám úplně šanci ji v tomhle směru chránit, a její hlavu už vůbec ne, když se bude jako mrtvolka válet někde na bitevním poli. Eva menežersky pravila, že už to nějak zařídí, zazněla polnice – a šli jsme se šikovat.

Velitel lukostřelců byl na pohodu chlap, začal vysvětlovat, jak se budou jednotky přesunovat a kdy a kam mají střílet, zatímco jeptiška z naší skupiny se přesunula k vodonošům.

A čekali jsme. A slunce pálilo.

A čekali jsme, než se vojska seřadí. A čekali jsme, než se dozvíme něco překvapivého z historie Čech 13tého století. A slunce pražilo dál.

Naštěstí vodonoši fungovali skvěle, a pak po hodině a půl, přišla na řadu bitva.

Nicméně z nějakého důvodu byl k Nám, lukostřelcům přiřazen osamělý maník s píšťalou. Píšťala je taková otravná železná věc na tyči, co dělá víc kraválu, než užitku a postavil se vedle Evy. Založili jsme tedy šípy a čekali, až přijdeme na řadu. Na Evě bylo znát nadšení z bitevní vřavy, protože když se pár metrů od vás navzájem pokouší pozabíjet na tři stovky maníků, zakutých v železe, má to něco do sebe.

Takže když zazněl povel natáhnout, maník s píšťalou vystřelil, Eva se lekla, vypustila šíp, a jak sebou škubla, trefila našeho velitele do zadku. Nebyla to moc velká pecka, nicméně velitele to docela překvapilo, ale pokračovali jsme dál. Měli jsme vypálit tři salvy a přesunout se, což se nakonec skoro podařilo.

Bohužel, poté, co maník s píšťalou vedle Evy vypálil mimo soutěž už po čtvrté, Eva zavrčela poměrně nahlas, že jestli s tím práskne ještě jednou, narve mu tu píšťalu do prdele, tím žhavým ven, načež maník poněkud zblednul. Naštěstí protivníci také pálili z kuší, takže když jedna šipka praštila praštila panáčka do kebule, přehodnotil situaci a utekl mimo dostřel protivníka.

Tím skončila první vlna, měli jsme zase jako jednotka půl hodiny prostoj, načež se šla Eva veliteli omluvit. Velitel se tvářil poněkud udiveně, nicméně pravil, že výstřel do zad je sice zrada, ale zásah do zadku považuje za legraci, a tedy ať to pustí z hlavy.

Zazněla další polnice a šli jsme opět střílet. Tentokrát to bylo poněkud volnější, velitel nám pouze říkal, koho máme zasypat šípy, takže to bylo v pohodě, dokud jsem si nevšiml, že Evu popadl bersekerský duch. Takže jsem pravil, ať se kouká fofrem uklidnit, a nepálí to do nepřátel napřímo, ale ať střílí obloukem, protože nehodlám řešit něčí zdravotní pojištění. Eva na mne řvala, že pořád neslyší na jedno ucho, ale že je to stejně jedno, když mají štíty a plechy a tedy že nemají šanci technicky vůbec nic cítit.

Hulákal jsem tedy, že má v tomhle pravdu, ale spousta z nepřátel má helmu bez hledí a jak by se jí asi líbilo mít od šípu zlomený nos, nebo vyražené oko. Že takovouhle palbu si mohu dovolit možná já, když mám alespoň představu, kam ten šíp poletí, ale rozhodně někdo, kdo má luk podruhé v životě v ruce, by se měl trochu držet zpátky. Eva, velice nerada tenhle argument uznala, a po zbytek bitvy se už chovala podle mých pokynů.

Jakkoliv to bylo divoké, hlavní hvězdou bitvy byla naše jeptiška. Procházela bitvou jako přízrak a dávala všem napít vodu z kalichu, válečníci se před ní rozestupovali, protože nejspíš nevěřili vlastním očím. Asi jí zabiju, protože můj pokyn „nevystavuj se riziku, a nelez do bitvy“ očividně nepochopila moc dobře, a nebo prostě neumím hovořit řečí jejího kmene. Nicméně podivné na tom bylo, že ji skutečně musela hájit nějaká podivná aura, protože se šípy a kusy zbroje létaly kolem ní, aniž by se jí nějak dotkly, vojáci ustávali v boji, aby mohla projít, a vůbec to na historickou bitvu v tomto směru vypadalo až moc étericky.

Závěr ?

Hum. Tohle ještě musím zvážit z mnoha aspektů. Ale potěšilo mne, že se Evy bojí i policajt. A vyděsil mne přízrak, který jsme dovezli. Asi nejseme jediní, kdo má dobře zmáknuté prodávání iluzí.

Což mne děsí daleko víc. Tak příště snad o něčem normálnějším ..

Když se řekne slovo překvapení, většina lidí předpokládá, že by mělo jít o něco příjemného. Častěji se však vyskytnou momenty, které sice překvapivé jsou, ale zase až tak pozitivní nikoliv. Ještě komplikovanější situace nastávají , pokud se jedná o informace, které jsou zdánlivě neuvěřitelné. V těchto případech je už celkem jedno, zda vám někdo řekne, že vám ze záchodu právě vylezl krokodýl, v místě, kde jste ještě minulý týden měli chatu, dnes tam už nic takového není, nebo že na rohožce před domem, je namísto vašeho domácího mazlíčka, velice spokojeně se tvářící anakonda. V těchto chvílích nemohu než souhlasit s doktorem Vlachem, a brát i tato sdělení na zřetel, zvláště pak po té, co jsem s něčím podobným také přišel do osobní zkušenosti.

Ale abych to vzal nějak postupně – když jsem se v minulém článku zmínil o panterovi, nemohu jinak než navázat vzpomínkou na jednoho známého, který podobným způsobem překvapoval svoje sousedy v paneláku. Nicméně než s tím začnu, nejprve se krátce musím zmínit o Evě, která je z nějakého důvodu poměrně populární téma.

Takže v neděli mi přišel od Evy další email a připouštím, že mne poměrně zaujal – i když nutno přiznat, že spíše formou než obsahem. V mailu jsem se totiž dočetl, že Eva konečně zhubla, má postavu, se kterou už je spokojená, a tedy jí není vůbec proti mysli podniknout něco silněji osobního. Ať jí napíšu nějaké termíny kdy mám čas a že si to hodí do diáře. Mail samotný byl psán manažerským způsobem a kdybych nevěděl, že Eva nemá k ruce nějakou sekretářku, bylo to skoro jak vystřižené z filmu Ďábel nosí Pradu. Povšimněte si prosím, že ani zde nebyl dán prostor pro nějakou diskusi na téma relevance návrhu – nicméně celá věc mne docela pobavila.

Z celé řady věcí, na které nejsem expertem bych na čelní místo umístil ženskou logiku – a speciálně tu část ženské logiky, kterou uplatňuje právě Eva. Nejspíš bych v tomhle případě mohl připustit teorii jedné mojí kamarádky, která tvrdí, že ženský a chlapy by vůbec neměli být dohromady, protože je to úplně jiný živočišný druh.

Faktem je, že myšlenka si pořídit Evu na monotématický víkend mi přijde docela lákavá – a z tělovýchovného hlediska by to byl bezesporu přínos – nicméně to budu muset ještě zvážit, a rozhodně není vtesáno v šutr, že něco takového udělám.

Nicméně Eva předmětem dnešního článku není.

Jeho tématem je právě můj známý, který dokázal svým panelákovým sousedům připravit nejedno překvapení, aniž by to zrovna zamýšlel, ale rozhodně byl jeho zdrojem. Mimochodem – už tam dávno nebydlí. Shodou okolností je to momentálně přítel majitelky Madlenky psa, o které tu už sice padlo nějaké slovo, a protože jsem Madlenku potkal i s majitelkou včera, bude o nich nejspíš řeč v nějakém příštím článku.

Můj známý je nadšený milovník zvířat. Na rozdíl ode mne, se je však nepokouší sežrat, ale naopak se snaží jich co největší počet udržet při životě, což občas nedopadne úplně podle jeho představ. Pominu fakt, že je to volnomyšlenkář, hulí trávu, je to pacifista, terarista (což je něco jiného, než fousáč, který vás po setmění honí po ulici s pokřikem Allahu Akbar) a vůbec zvláštní typ člověka. Každopádně v té době pracoval v pražské Zoo, jako ošetřovatel v pavilonu šelem, a protože zvířata milovníka fauny dokážou bezpečně rozpoznat na vzdálenost několika kilometrů, upřímně ho nenáviděla. Jeho největším nepřítelem se rozhodnul být jezevčík ze třetího patra, který nevynechal jedinou příležitost na něj zaútočit a také v tom byl poměrně úspěšný. Jeho majitelé byl nějaký pár postarších důchodců, takže se jezevčík stihnul zahryznout do kamarádovy nohy zpravidla dříve, než mu v tom stihlo býti zabráněno. Známý to snášel s tichou útrpností, vyslechl omluvy, nicméně jsem ho v zásadě nikdy neviděl ve stavu, kdy by ho něco nepokousalo, nepoškrábalo, nebo se mu alespoň nepokusilo dupnout na nohu.

Už ani nevím, kdo nás vlastně seznámil. Každopádně se upomínám na svoji první návštěvu u něj v bytě. Tuším, že to byla neděle, z vedlejšího pokoje hrálo rádio, a zatímco známý chystal kafe, seznamoval mne s různorodou (a poměrně nebezpečnou) žouželí, kterou měl momentálně uvězněnou v teráriích. Bylo mi sděleno, že se moc těší, protože jedna jeho škorpióní samička čeká potomstvo, a že na prodeji údajně vydělá majlant. Do toho zapískala konvice a rádio odvedle ohlásilo pět hodin, a zahrálo znělku. Bylo mi to divné, protože podle mých hodinek bylo něco krátce po poledni a tedy jsem se zeptal, jakou tam má naladěnou stanici. Známý mi sdělil, že je to Hubert a že to tyhle věci dělá – a on přesně neví, jak mu v tom má zabránit.

Jak vám asi došlo, Hubert byl loskuták, pět hodin hlásil naprosto věrohodně co každých pět minut, dokud nezačal být nějak nenápadně potichu. Známému to bylo divné, tak se šel podívat co se děje, načež zjistil, že Huberta právě zakousnul sklípkan, který mu zdrhnul z terária. Nejspíš měl podobně jako já Huberta plné zuby a řekl si, že to už mu stačilo. Známý sklípkana sice vrátil zpátky, nicméně v tu chvíli jsem si uvědomil, na jak nebezpečném místě se momentálně vyskytuji a navrhnul jsem tedy, zda bychom si nešli zapálit ven. Známý souhlasil, jen řekl, že ještě zkontroluje škorpioní kvočnu, a už jsme jeli dolů výtahem ze dvanáctého patra. Dali jsme si cigaretu, známý spokojeně konstatoval, že malí škorpioni jsou už venku a že jich napočítal dvanáct. Začal spřádat teorie na téma, kolik to vynese a podobně a přiznám se, že mě osobně z toho úplně dobře nebylo.

Nicméně jsme dokouřili a vrátili ze zpět do bytu, aby známý zjistil, že mu škorpióní potomstvo kompletně zdrhlo, a protože zahlédl posledního mizet směrem ke stupačkám, poměrně správně usoudil, že z toho kouká docela malér. Nacpal mi tedy do rukou pixlu od hořčice a nějaké vytuněné rukavice s tím, že malé škorpiony musíme okamžitě odlapit, že zatím v nich ještě skoro žádný jed není, a tedy je třeba myslet spíše rychle, než hluboce. Nevím, zda vypadám jako nimrod od přírody, nicméně na lovu škorpiónů jsem se tímto ocitnul poprvé a také pevně doufám, že naposledy.

Byl to docela zvláštní pocit, když jsem zvonil na jednotlivé partaje v panelovém domě, a pravil, že ať se neděsí, ale zda bych se nemohl podívat k nim na záchod, jestli tam náhodou nemají na prkénku škorpiona.

Známý jich odlapil pět, já ani jednoho, za což jsem dodneška velice vděčný. Faktem je, že dodnes v Trójském paneláku někde ve stupačkách nejspíš žije kolonie černých škorpionů a nájemníci o tom nemají nejmenší potuchu.

No – snad jsou na to připraveni i pracovníci od údržby, a jen doufám, že mají v tomhle směru potřebné proškolení.

Nicméně po této zkušenosti jsem trval na tom, že se sním potkám už jen v hospodě, což se mi přihodilo asi půl roku poté.

Známý se tvářil všelijak, mimo jiné řekl, že se musí z paneláku odstěhovat a následně mi vylíčil, jak k tomu vlastně došlo.

V Zoo měli panterku, která čekala mladé. Nejen, že je čekala, ale také je i porodila. Potíže nastaly v momentě, kdy vrhla dvě koťata, jedno rovnou zabila a to druhé jí stačili vzít ještě dříve, než ho stihla zakousnout také. Můj známý, který byl u toho řekl, že to panteří kotě samo nezvládne a tedy, že se jej pokusí udržet naživu. Nastaly však nějaké komplikace a průběh událostí přesně neznám – nicméně výsledek celého dění byl fakt, že si vzal panteří kotě domů, kde se o něj staral. Kotě je sice kotě, ale panter je zase panter, takže mu následně stihnul kompletně zničit celý byt, chodil ho venčit převážně v noci na řetězu, což mu procházelo po nějaké dva měsíce. Panterovi se však podařilo sežrat něco, po čem dostal průjem a tedy bylo třeba s ním chodit ven i v průběhu dne. A tehdy se opět dostal na scénu již zmíněný jezevčík.

Potkali se na chodbě u výtahu. Jezevčík opět vycítil možnost bezodvetné agrese, naježil se a vyrazil bez vodítka, zase si někoho pokousat. Začal štěkat a vrhnul se po mém známém.

Na to se ozvalo hluboké zamručení a z poza rohu vyšel panter, pohlédl na jezevčíka a olíznul se..

Abych přesně citoval slova svého známého:

„To bylo prvně, kdy jsem viděl, že by se pes ve skoku obrátil úplně naruby a ještě se u toho posral.“

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Svět je plný překvapení a i když jste menší a roztomilí, nemusí vám procházet úplně všechno. Může se totiž stát, že někde za rohem na vás čeká velká kočka.

Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: „Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej.“

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně – Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu – nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie „přirozený vousonosič“. Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží – a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit – a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.

Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn – a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Asi znáte z vlastní zkušenosti, že hodnota věcí, bez ohledu na to v jakém jsou stavu, se v průběhu času mění. Teď nemám na mysli něco, jako umělecká díla, obrazy, nebo činžák z doby secese. Mám na mysli spíš daleko přízemější druh věcí, jako jsou třeba auta, nebo mobily. Totiž – když si koupíte auto, nebo mobil, už v tu chvíli, kdy za něj vysolíte peníze, má o třetinu nižší hodnotu, a to jste ještě ani nevytáhli paty z krámu. Na tohle se ještě dá docela zvyknout, protože i když je to otravné, věci tímto způsobem prostě fungují. Problém nastává ve chvíli, kdy se mění cena jedné věci v průběhu dne, a to poměrně dramatickým způsobem. V mém případě to byla trubka, a bylo to jako obvykle za naprosto bizarních okolností.

Totiž – ve čtvrtek byl do domu kde bydlím, objednaný revizák na plyn. Nebylo to nic divného, protože chodí každý rok, a tedy jsem ani já v tomhle směru nepojal žádnou nedůvěru. Tedy až do chvíle, kdy hned mezi dveřmi na mne vytáhl něco, co silně připomínalo vysílačku, takže jsem získal dojem, že mne stihnul vyhmátnout někdo z represivních složek. Naštěstí nebylo tomu tak, panáček prošmějdil plynové vedení a wawky, zaškrtnul si potřebné kolonky v notesu a tvářil se spokojeně. Nakonec ale řekl, že se ještě potřebuje podívat k hodinám, což mi bylo celkem jedno, protože jsem předpokládal, že na tom plynoměr bude podobně, jako zbytek bytu.

Revizák tedy nahodil svojí vysílačku – načež začala červeně svítit a vydávat nepřerušovaný pískavý zvuk, z čehož jsem usoudil, že to asi až tak bezproblémové nebude. Panáček totiž zblednul jako stěna a pravil, že mi za hodinama utíká plyn, a to docela dramatickým způsobem. Dále dodal, že naměřil čtyři a půl procenta a zahleděl se na mne způsobem, jako kdyby očekával, že tomu budu rozumět. Zeptal jsem se tedy, zda je to dobře, nebo špatně, a dostalo se mi vysvětlení, že při pěti procentech už to bouchá a že to asi nevadí, pokud mám v nejbližší době v plánu vyhodit do luftu celej barák.

Chvíli jsem uvažoval, protože se mi tahle informace nelíbila ani trochu, načež jsem odpověděl, že tohle ještě musím zvážit, protože soused odvedle je krišnovec a dost mi tím leze na nervy, a zda by mi revizák neporadil, jak by se taková věc dala zařídit bez mojí aktivní přítomnosti.

Revizák se zarazil a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, a podezřívavě se optal, jak se cítím, a jestli je mi dobře. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, proč se mne na tohle všichni dokola pořád ptají, když mi na to cvokař napsal nějaké prášky. Dodal jsem ještě, že já mu to stejně nežeru, že je mi fajn, a některé mé psychické poruchy se spolu znají už tak dlouho, že se spolu začali kamarádit, a že jsem je předevčírem dokonce přistihl při tom, jak se domlouvají, že si spolu založí kapelu.

Revizák se tvářil už hodně znepokojeně, a dotázal se, zda si dělám srandu, takže jsem se zeptal, proč si to myslí a vůbec, že on si začal, když mi laškovným způsobem sděluje, že v podstatě sedím holým zadkem na časované bombě. A co teda s tím mám k čertu dělat.

Revizák pokrčil rameny a řekl, že asi zavolat plynárnu a nahlásit havárii, že by hodiny i armatura měla být jejich, a že by to tedy měla nějak vyřešit. Tedy jsem mu poděkoval, podepsal mu papíry a volal plynárnu. Nahlásil jsem, že mám v bytě havárii a že je problém s jejich hodinama, tak ať sem koukají někoho poslat.

A skutečně. Za necelé dvě hodiny přijel maník z plynáren, vytáhl taky tu vysílačku, zaměřil, také zblednul a pravil, že tohle je špatně, a že mi ten plyn musí vypnout. Řekl jsem tedy, že mu děkuji za plně kvalifikované otočení pákou, nicméně že musím dělat šípy na bitvu, a k tomu ten plamen, a tedy tím pádem i plyn, potřebuji. A co že tedy s tím hodlá udělat, když je to jejich zařízení.

Plynárník mne informoval, že on tohle neumí, hodiny jsou sice plynárny, ale trubky v bytě jsou moje a tedy že kromě vypnutí s tím nic víc udělat nemůže. Zeptal jsem se ho tedy, zda je mu jasné, že po jeho odchodu hodlám plyn zase zapnout, a že mi ho tím pádem bude zase muset přijet vypnout. Dodal jsem ještě, že to bude určitě roztomilá hra, ale pokud bych k tomu mohl něco dodat, příště bychom si mohli dát raději ping pong, protože to funguje na stejném, principu, a jak to tedy celé budeme řešit.

Plynárník prohlásil, že nepochybuje o tom, že bych mu to v ping pongu natřel, ale tohle vážně není sranda, a že tedy zavolá nějaké opraváře, kteří pro plynárnu pracují. Takže bafnul mobil a po chvíli mi sdělil, že dispečing se mi ozve, hned jak bude někdo volný.

Bylo asi čtvrt na čtyři odpoledne, dispečing se mi skutečně ozval s informací, že chápe, jak je to nepříjemné, a že se tam pokusí poslat nějaké montéry ještě dnes.

Takže montéři se skutečně ozvali v půl osmé večer a v devět tu byli jako na koni. Dostali kafe a vrhli se na výměnu závadných trubek, což se samozřejmě neobešlo bez příslušného rušeni skoro nočního klidu. Nicméně za hodinu to bylo hotové, jejich vysílačka byla potichu a tedy už jen zbývalo to zpapírovat, a vzájemně si pogratulovat k tomu, že jsme přežili další den.

Nicméně tak snadné to nebylo. Když mi dali do ruky k podpisu papíry, zjistil jsem, že po mě budou chtít skoro pět tisíc zlatek banánistánu Česko, což mi přišlo trochu hodně. Zarazila mne zejména položka „materiál“, za kterou si účtovali docela palbu, a samozřejmě jsme se zeptal, co na tom do prčic stojí takové peníze. Montér mi ukázal příslušnou položku v ceníku a řekl, že tolik trubka v půl desáté večer prostě stojí, a jestli s tím mám problém, ať to reklamuju u plynárny. Pravil jsem, že s tím problém nemám, ale že tuhle trubku nechci,a ať mi tam laskavě namontují tu z dopoledne, která je o půlku levnější.

Montér se tvářil všelijak, ale nakonec řekl, že děkuje za kafe, a že to nějak uděláme, takže pomocí pár škrtů se dostal na o něco nižší částku, kterou už jsem akceptovat mohl.

Šípy na bitvu jsme skutečně druhý den udělali, plyn už nadále neuniká, takže se to i přes veškeré kotrmelce dá považovat svým způsobem za úspěch.

Poslání z dnešního článku je snad zřejmé.

Trubka dopoledne je jinak drahá, než ta samá trubka večer, jenom pokud si to vážně necháte nakecat.

Někdy mi připadá, že naivita některých vzorků lidské populaci hraničí až se sebezničením. Nepřímo jsem si to ověřil dnes a viděno touto optikou, mne už v žádném případě nemůže překvapit, že někdo věří na něco jako je výhodná půjčka, dobrotivý policajt, nebo přizpůsobivý muslimský emigrant.

Ale abych Vás uvedl do celé situace, musím začít nedělí.

V neděli jsme měli šermířský trénink. Na tom by zase až tak zajímavého nic nebylo, kdybych odpoledne nepomáhal se stěhováním nějakých zbytečností ze čtvrtého patra a zpět, u jednoho kamaráda. Samozřejmě žádný výtah nebyl k dispozici a asi nemusím detailně líčit, že pět pater se zátěží dá docela zabrat, a to je pak celkem jedno, kolik kafí do vás kdo nacpe. Nicméně jsme dostěhovali a šli na trénink, protože sezóna se blíží a tím pádem se po Nás bude chtít nejspíše nějaký výkon.

Vše probíhalo celkem normálně, a protože to šlo nějak podezřele hladce, zbyl nám na konci nějaký čas a řekli jsme si, že si dáme trochu volného šermu. Pokud tento termín neznáte – jedná se o šerm, bez nějakých regulí, či pravidel, kdy se snažíte protějšek zasáhnout jako při běžném, bojovém střetu a on se snaží o to samé. Je to v podstatě jistý druh kumite s tím rozdílem, že samozřejmě zásah nedotáhnete, protože kdyby ano, velmi rychle a citelně by se ztenčila členská základna Vaší šermířské skupiny.

Všechno šlo dobře, endorfin se vyplavoval podle plánu, já měl dobrý pocit z poměru zásahy/zasažen, který vyznívaly jednoznačně v můj prospěch – prostě sympatická neděle. Možná pro tu dobrou náladu, jsem v jednu chvíli použil odsek místo krytu, a už v tu chvíli jsem podle zvuku poznal, že je něco špatně. Kolegova čepel totiž nevydržela a zlomila se, 15 cm čepele pokračovala v plné rychlosti na mojí hlavu a i když jsem stačil alespoň trochu zareagovat, stejně jsem to schytal se vší parádou. Byla to docela pecka, kromě nárazu mi spodek čepele ještě roztrhnul kůži v obličeji, parkety byly za chvíli samá krev, a i když to dopadlo ještě hodně dobře, moc nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl.

Ve chvílích, jako je tato, si někdy říkám, zda bych se na to neměl vykašlat a zvolit něco poklidnějšího, jako například zápas s aligátorem, nebo ruční harpunování velryb. Samozřejmě, že z toho nelze vinit ani kolegu, ani výrobce – prostě vada materiálu se stane. Takže mne položili na zem, začali vysoušet a když jsem po pár minutách přestal protékat a jen si tiše opuchal, zkonstatovali jsme, že to mnohem hůře vypadá, než to ve skutečnosti je. Naštěstí oči a zuby zůstaly bez zásahu, měl jsem jen krvavý šlic přes nos a tvář a potom následné pohmožděniny, které sice nabíraly modrou barvu, ale ani na omak to nebylo nic tragického. Na šití to už vůbec nebylo, a i když jsem vypadal momentálně jako někdo, kdo řešil něco zásadního s Meckie Messerem, schytal jsem už horší věci, je to sice otravné, ale nebylo to třeba řešit nějak hluboce.

Sprcha byla pravda trochu bolestivá, a při pohledu do zrcadla jsem musel konstatovat, že jsem toho pro zvýšení atraktivity u francouzských, renesančních šlechtičen udělal již pro dnešek dost – tím pádem se rozhodl si víc končetin nepochroumat – a šel si lehnout.

Ráno jsem šel normálně do práce, kde jsem samozřejmě vzbudil docela rozruch – nicméně jediný, kdo se odvážil zeptat, co že se mi to vlastně přihodilo, byl Terezčino otec. Odpověděl jsem tedy, že se Eva zastavila pro svoje věci, ale že je to v pohodě, protože konvičku na čaj ve tvaru pandy jsem uhájil, a že až koupím nový nábytek a pračku, bude to skoro jako dřív. Kolega odvětil, že to chápe, že měl podobné drama s rozchodem, jen v jeho případě u toho asistovala ještě policie. Na to mi sdělil, že když za jeho ex zapadly dveře, zazněla rána, jeho přítelkyně si pomyslela, že si prohnal hlavu kulí a až poté, co měšťáci vyrazili dveře jeho bytu vyšlo najevo, že si pouze na oslavu otevíral šampus. Do toho přišel šéf, zeptal se mne, zda jsem v pořádku, řekl, že mne takhle nikam nepustí, protože máme vlastní software a tedy distribuce z dílny Victora Frankensteina nepřipadá v úvahu ani jako prezentace. Odpověděl jsem, že klidně mohu pracovat z domova, jen dnes musím vyřídit jednu firmu, o které vím, že tohle nebude problém. Vedoucí tedy svolil, já se sebral a vyrazil směr Trója.

K tomuhle klientovi jezdím už docela dlouho – majitel je na pohodu týpek, a i když ho úplně ve všem nechápu, v tomhle konkrétním případě si chci být jistý, že všechno funguje tak, jak má. Navíc mi v mailu napsal, že tenhle celý týden bude komplet firma na nějaké teambuildingovém výjezdu, zůstane tam jenom holka na recepci – a tím pádem mám volné ruce a času, kolik jen budu chtít. Že to recepční řekne a tedy v tom formálně není žádný problém.

Tedy dorazil jsem do sídla firmy, s tváří jako Bagdád po humanitárním bombardování a zaparkoval před recepcí. Představil jsem se, řekl jméno firmy, ale slečnu recepční jsem tím ani trochu nezaujal. Nepovažovala za nutné ani zdvihnout oči nahoru, jen mi řekla ať udělám co mám, a dál se věnovala něčemu důležitějšímu, z útrob svého mobilu.

Víte – tuhle slečnu moc v oblibě nemám.

Jednak si myslím, že je poměrně tupá, druhak rozhodně není tak hezká, jak je o sobě přesvědčená a pak – povýšenecké chování moc nemusím, a je mi celkem jedno, zda tohle praktikuje obecní zastupitel, nebo sluníčkář.

Nicméně jsem se dal do práce, za chvíli jsem byl hotový – bylo to celkem jednoduché, takže zbývala poslední místnost, která byla zamčená. Šel jsem tedy na recepci pro klíče. Recepční byla momentálně na cigáru venku, a stále plně zaujatá svým mobilním telefonem. Přistoupil jsem tedy k ní a zaklepal jí na rameno. Recepční cosi zavrčela, dokončila SMS, nebo čertvíco a otočila se mi tváří v tvář.

Na to zaječela, upustila telefon a praštila sebou na zadek, protože nejspíš helloween v březnu úplně nečekala, a podle všeho byla přesvědčená, že jsem do firmy přišel v nějakém lepším stavu.

Nebyla jediná, kdo prožíval infarkt, protože já to schytal z půl metru a když pominu česnek, co měla k obědu, najímat jí jako sirénu na hasičské auto, by mi přišlo daleko účinnější, než jí zaměstnat jako recepční.

Pomohl jsem jí na nohy, a oblažil ji sdělením, že to jak vypadám je její vina, protože kdyby někdy zdvihla zadek z recepce, měla by přehled o tom, co se prostorách firmy děje. Dodal jsem, ať mi podepíše papíry, že zbytek udělám na dálku, protože mne právě v jejich zasedačce napadl panter.

Recepční vykulila oči a zeptala se, zda si dělám legraci, načež jsem poukázal na svůj obličej a dotázal se, jestli na to vypadám a kde si myslí, že jsem k tomuhle asi přišel.

Slečna zmateně kontrovala v tom smyslu, že čidla nic nehlásila, načež jsem odpověděl, že panter zpravidla při příchodu nehoří, ze ZOO zdrhne zvíře každou chvíli a vůbec, že mě to pro dnešek už stačilo. Recepční se zmateně zeptala, co budeme tedy dělat, načež jsem řekl, že nejsem biolog, ale ajťák a tím pádem je tohle její byznys, a ať laskavě příště nenechává otevřená okna. Recepční začala panikařit a jak jsem pochopil tak se snažila i volat policii, což bylo docela zvláštní, protože se ani nenamáhala ověřit si něco tak absurdního, jako že by velká kočka překonala dva alarmy, dvojí oplocení, vyšplhala po hromosvodu tři patra a otevřela si dveře, které jsou přístupné pouze na čip.

Zanechal jsem ji tedy v nejistotě a odjel domů se trochu dát do pořádku.

Víte, normálně takový přístup k lidem neprovozuji, ale přiznám se, že její směska pohrdání a nezájmu o jakékoliv dění mimo mobilní telefon, mne poněkud rozladilo. Asi to bude tím počasím – nebo prostě už vážně potřebuju dovolenou.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Je dobré se občas vymanit ze sevření mobilního světa. Protože když tuto schopnost ztratíte, dokážou vám lidé nakecat prakticky cokoliv.

Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.