Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: „Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej.“

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně – Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu – nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie „přirozený vousonosič“. Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží – a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit – a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.

Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn – a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Asi znáte z vlastní zkušenosti, že hodnota věcí, bez ohledu na to v jakém jsou stavu, se v průběhu času mění. Teď nemám na mysli něco, jako umělecká díla, obrazy, nebo činžák z doby secese. Mám na mysli spíš daleko přízemější druh věcí, jako jsou třeba auta, nebo mobily. Totiž – když si koupíte auto, nebo mobil, už v tu chvíli, kdy za něj vysolíte peníze, má o třetinu nižší hodnotu, a to jste ještě ani nevytáhli paty z krámu. Na tohle se ještě dá docela zvyknout, protože i když je to otravné, věci tímto způsobem prostě fungují. Problém nastává ve chvíli, kdy se mění cena jedné věci v průběhu dne, a to poměrně dramatickým způsobem. V mém případě to byla trubka, a bylo to jako obvykle za naprosto bizarních okolností.

Totiž – ve čtvrtek byl do domu kde bydlím, objednaný revizák na plyn. Nebylo to nic divného, protože chodí každý rok, a tedy jsem ani já v tomhle směru nepojal žádnou nedůvěru. Tedy až do chvíle, kdy hned mezi dveřmi na mne vytáhl něco, co silně připomínalo vysílačku, takže jsem získal dojem, že mne stihnul vyhmátnout někdo z represivních složek. Naštěstí nebylo tomu tak, panáček prošmějdil plynové vedení a wawky, zaškrtnul si potřebné kolonky v notesu a tvářil se spokojeně. Nakonec ale řekl, že se ještě potřebuje podívat k hodinám, což mi bylo celkem jedno, protože jsem předpokládal, že na tom plynoměr bude podobně, jako zbytek bytu.

Revizák tedy nahodil svojí vysílačku – načež začala červeně svítit a vydávat nepřerušovaný pískavý zvuk, z čehož jsem usoudil, že to asi až tak bezproblémové nebude. Panáček totiž zblednul jako stěna a pravil, že mi za hodinama utíká plyn, a to docela dramatickým způsobem. Dále dodal, že naměřil čtyři a půl procenta a zahleděl se na mne způsobem, jako kdyby očekával, že tomu budu rozumět. Zeptal jsem se tedy, zda je to dobře, nebo špatně, a dostalo se mi vysvětlení, že při pěti procentech už to bouchá a že to asi nevadí, pokud mám v nejbližší době v plánu vyhodit do luftu celej barák.

Chvíli jsem uvažoval, protože se mi tahle informace nelíbila ani trochu, načež jsem odpověděl, že tohle ještě musím zvážit, protože soused odvedle je krišnovec a dost mi tím leze na nervy, a zda by mi revizák neporadil, jak by se taková věc dala zařídit bez mojí aktivní přítomnosti.

Revizák se zarazil a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, a podezřívavě se optal, jak se cítím, a jestli je mi dobře. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, proč se mne na tohle všichni dokola pořád ptají, když mi na to cvokař napsal nějaké prášky. Dodal jsem ještě, že já mu to stejně nežeru, že je mi fajn, a některé mé psychické poruchy se spolu znají už tak dlouho, že se spolu začali kamarádit, a že jsem je předevčírem dokonce přistihl při tom, jak se domlouvají, že si spolu založí kapelu.

Revizák se tvářil už hodně znepokojeně, a dotázal se, zda si dělám srandu, takže jsem se zeptal, proč si to myslí a vůbec, že on si začal, když mi laškovným způsobem sděluje, že v podstatě sedím holým zadkem na časované bombě. A co teda s tím mám k čertu dělat.

Revizák pokrčil rameny a řekl, že asi zavolat plynárnu a nahlásit havárii, že by hodiny i armatura měla být jejich, a že by to tedy měla nějak vyřešit. Tedy jsem mu poděkoval, podepsal mu papíry a volal plynárnu. Nahlásil jsem, že mám v bytě havárii a že je problém s jejich hodinama, tak ať sem koukají někoho poslat.

A skutečně. Za necelé dvě hodiny přijel maník z plynáren, vytáhl taky tu vysílačku, zaměřil, také zblednul a pravil, že tohle je špatně, a že mi ten plyn musí vypnout. Řekl jsem tedy, že mu děkuji za plně kvalifikované otočení pákou, nicméně že musím dělat šípy na bitvu, a k tomu ten plamen, a tedy tím pádem i plyn, potřebuji. A co že tedy s tím hodlá udělat, když je to jejich zařízení.

Plynárník mne informoval, že on tohle neumí, hodiny jsou sice plynárny, ale trubky v bytě jsou moje a tedy že kromě vypnutí s tím nic víc udělat nemůže. Zeptal jsem se ho tedy, zda je mu jasné, že po jeho odchodu hodlám plyn zase zapnout, a že mi ho tím pádem bude zase muset přijet vypnout. Dodal jsem ještě, že to bude určitě roztomilá hra, ale pokud bych k tomu mohl něco dodat, příště bychom si mohli dát raději ping pong, protože to funguje na stejném, principu, a jak to tedy celé budeme řešit.

Plynárník prohlásil, že nepochybuje o tom, že bych mu to v ping pongu natřel, ale tohle vážně není sranda, a že tedy zavolá nějaké opraváře, kteří pro plynárnu pracují. Takže bafnul mobil a po chvíli mi sdělil, že dispečing se mi ozve, hned jak bude někdo volný.

Bylo asi čtvrt na čtyři odpoledne, dispečing se mi skutečně ozval s informací, že chápe, jak je to nepříjemné, a že se tam pokusí poslat nějaké montéry ještě dnes.

Takže montéři se skutečně ozvali v půl osmé večer a v devět tu byli jako na koni. Dostali kafe a vrhli se na výměnu závadných trubek, což se samozřejmě neobešlo bez příslušného rušeni skoro nočního klidu. Nicméně za hodinu to bylo hotové, jejich vysílačka byla potichu a tedy už jen zbývalo to zpapírovat, a vzájemně si pogratulovat k tomu, že jsme přežili další den.

Nicméně tak snadné to nebylo. Když mi dali do ruky k podpisu papíry, zjistil jsem, že po mě budou chtít skoro pět tisíc zlatek banánistánu Česko, což mi přišlo trochu hodně. Zarazila mne zejména položka „materiál“, za kterou si účtovali docela palbu, a samozřejmě jsme se zeptal, co na tom do prčic stojí takové peníze. Montér mi ukázal příslušnou položku v ceníku a řekl, že tolik trubka v půl desáté večer prostě stojí, a jestli s tím mám problém, ať to reklamuju u plynárny. Pravil jsem, že s tím problém nemám, ale že tuhle trubku nechci,a ať mi tam laskavě namontují tu z dopoledne, která je o půlku levnější.

Montér se tvářil všelijak, ale nakonec řekl, že děkuje za kafe, a že to nějak uděláme, takže pomocí pár škrtů se dostal na o něco nižší částku, kterou už jsem akceptovat mohl.

Šípy na bitvu jsme skutečně druhý den udělali, plyn už nadále neuniká, takže se to i přes veškeré kotrmelce dá považovat svým způsobem za úspěch.

Poslání z dnešního článku je snad zřejmé.

Trubka dopoledne je jinak drahá, než ta samá trubka večer, jenom pokud si to vážně necháte nakecat.

Někdy mi připadá, že naivita některých vzorků lidské populaci hraničí až se sebezničením. Nepřímo jsem si to ověřil dnes a viděno touto optikou, mne už v žádném případě nemůže překvapit, že někdo věří na něco jako je výhodná půjčka, dobrotivý policajt, nebo přizpůsobivý muslimský emigrant.

Ale abych Vás uvedl do celé situace, musím začít nedělí.

V neděli jsme měli šermířský trénink. Na tom by zase až tak zajímavého nic nebylo, kdybych odpoledne nepomáhal se stěhováním nějakých zbytečností ze čtvrtého patra a zpět, u jednoho kamaráda. Samozřejmě žádný výtah nebyl k dispozici a asi nemusím detailně líčit, že pět pater se zátěží dá docela zabrat, a to je pak celkem jedno, kolik kafí do vás kdo nacpe. Nicméně jsme dostěhovali a šli na trénink, protože sezóna se blíží a tím pádem se po Nás bude chtít nejspíše nějaký výkon.

Vše probíhalo celkem normálně, a protože to šlo nějak podezřele hladce, zbyl nám na konci nějaký čas a řekli jsme si, že si dáme trochu volného šermu. Pokud tento termín neznáte – jedná se o šerm, bez nějakých regulí, či pravidel, kdy se snažíte protějšek zasáhnout jako při běžném, bojovém střetu a on se snaží o to samé. Je to v podstatě jistý druh kumite s tím rozdílem, že samozřejmě zásah nedotáhnete, protože kdyby ano, velmi rychle a citelně by se ztenčila členská základna Vaší šermířské skupiny.

Všechno šlo dobře, endorfin se vyplavoval podle plánu, já měl dobrý pocit z poměru zásahy/zasažen, který vyznívaly jednoznačně v můj prospěch – prostě sympatická neděle. Možná pro tu dobrou náladu, jsem v jednu chvíli použil odsek místo krytu, a už v tu chvíli jsem podle zvuku poznal, že je něco špatně. Kolegova čepel totiž nevydržela a zlomila se, 15 cm čepele pokračovala v plné rychlosti na mojí hlavu a i když jsem stačil alespoň trochu zareagovat, stejně jsem to schytal se vší parádou. Byla to docela pecka, kromě nárazu mi spodek čepele ještě roztrhnul kůži v obličeji, parkety byly za chvíli samá krev, a i když to dopadlo ještě hodně dobře, moc nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl.

Ve chvílích, jako je tato, si někdy říkám, zda bych se na to neměl vykašlat a zvolit něco poklidnějšího, jako například zápas s aligátorem, nebo ruční harpunování velryb. Samozřejmě, že z toho nelze vinit ani kolegu, ani výrobce – prostě vada materiálu se stane. Takže mne položili na zem, začali vysoušet a když jsem po pár minutách přestal protékat a jen si tiše opuchal, zkonstatovali jsme, že to mnohem hůře vypadá, než to ve skutečnosti je. Naštěstí oči a zuby zůstaly bez zásahu, měl jsem jen krvavý šlic přes nos a tvář a potom následné pohmožděniny, které sice nabíraly modrou barvu, ale ani na omak to nebylo nic tragického. Na šití to už vůbec nebylo, a i když jsem vypadal momentálně jako někdo, kdo řešil něco zásadního s Meckie Messerem, schytal jsem už horší věci, je to sice otravné, ale nebylo to třeba řešit nějak hluboce.

Sprcha byla pravda trochu bolestivá, a při pohledu do zrcadla jsem musel konstatovat, že jsem toho pro zvýšení atraktivity u francouzských, renesančních šlechtičen udělal již pro dnešek dost – tím pádem se rozhodl si víc končetin nepochroumat – a šel si lehnout.

Ráno jsem šel normálně do práce, kde jsem samozřejmě vzbudil docela rozruch – nicméně jediný, kdo se odvážil zeptat, co že se mi to vlastně přihodilo, byl Terezčino otec. Odpověděl jsem tedy, že se Eva zastavila pro svoje věci, ale že je to v pohodě, protože konvičku na čaj ve tvaru pandy jsem uhájil, a že až koupím nový nábytek a pračku, bude to skoro jako dřív. Kolega odvětil, že to chápe, že měl podobné drama s rozchodem, jen v jeho případě u toho asistovala ještě policie. Na to mi sdělil, že když za jeho ex zapadly dveře, zazněla rána, jeho přítelkyně si pomyslela, že si prohnal hlavu kulí a až poté, co měšťáci vyrazili dveře jeho bytu vyšlo najevo, že si pouze na oslavu otevíral šampus. Do toho přišel šéf, zeptal se mne, zda jsem v pořádku, řekl, že mne takhle nikam nepustí, protože máme vlastní software a tedy distribuce z dílny Victora Frankensteina nepřipadá v úvahu ani jako prezentace. Odpověděl jsem, že klidně mohu pracovat z domova, jen dnes musím vyřídit jednu firmu, o které vím, že tohle nebude problém. Vedoucí tedy svolil, já se sebral a vyrazil směr Trója.

K tomuhle klientovi jezdím už docela dlouho – majitel je na pohodu týpek, a i když ho úplně ve všem nechápu, v tomhle konkrétním případě si chci být jistý, že všechno funguje tak, jak má. Navíc mi v mailu napsal, že tenhle celý týden bude komplet firma na nějaké teambuildingovém výjezdu, zůstane tam jenom holka na recepci – a tím pádem mám volné ruce a času, kolik jen budu chtít. Že to recepční řekne a tedy v tom formálně není žádný problém.

Tedy dorazil jsem do sídla firmy, s tváří jako Bagdád po humanitárním bombardování a zaparkoval před recepcí. Představil jsem se, řekl jméno firmy, ale slečnu recepční jsem tím ani trochu nezaujal. Nepovažovala za nutné ani zdvihnout oči nahoru, jen mi řekla ať udělám co mám, a dál se věnovala něčemu důležitějšímu, z útrob svého mobilu.

Víte – tuhle slečnu moc v oblibě nemám.

Jednak si myslím, že je poměrně tupá, druhak rozhodně není tak hezká, jak je o sobě přesvědčená a pak – povýšenecké chování moc nemusím, a je mi celkem jedno, zda tohle praktikuje obecní zastupitel, nebo sluníčkář.

Nicméně jsem se dal do práce, za chvíli jsem byl hotový – bylo to celkem jednoduché, takže zbývala poslední místnost, která byla zamčená. Šel jsem tedy na recepci pro klíče. Recepční byla momentálně na cigáru venku, a stále plně zaujatá svým mobilním telefonem. Přistoupil jsem tedy k ní a zaklepal jí na rameno. Recepční cosi zavrčela, dokončila SMS, nebo čertvíco a otočila se mi tváří v tvář.

Na to zaječela, upustila telefon a praštila sebou na zadek, protože nejspíš helloween v březnu úplně nečekala, a podle všeho byla přesvědčená, že jsem do firmy přišel v nějakém lepším stavu.

Nebyla jediná, kdo prožíval infarkt, protože já to schytal z půl metru a když pominu česnek, co měla k obědu, najímat jí jako sirénu na hasičské auto, by mi přišlo daleko účinnější, než jí zaměstnat jako recepční.

Pomohl jsem jí na nohy, a oblažil ji sdělením, že to jak vypadám je její vina, protože kdyby někdy zdvihla zadek z recepce, měla by přehled o tom, co se prostorách firmy děje. Dodal jsem, ať mi podepíše papíry, že zbytek udělám na dálku, protože mne právě v jejich zasedačce napadl panter.

Recepční vykulila oči a zeptala se, zda si dělám legraci, načež jsem poukázal na svůj obličej a dotázal se, jestli na to vypadám a kde si myslí, že jsem k tomuhle asi přišel.

Slečna zmateně kontrovala v tom smyslu, že čidla nic nehlásila, načež jsem odpověděl, že panter zpravidla při příchodu nehoří, ze ZOO zdrhne zvíře každou chvíli a vůbec, že mě to pro dnešek už stačilo. Recepční se zmateně zeptala, co budeme tedy dělat, načež jsem řekl, že nejsem biolog, ale ajťák a tím pádem je tohle její byznys, a ať laskavě příště nenechává otevřená okna. Recepční začala panikařit a jak jsem pochopil tak se snažila i volat policii, což bylo docela zvláštní, protože se ani nenamáhala ověřit si něco tak absurdního, jako že by velká kočka překonala dva alarmy, dvojí oplocení, vyšplhala po hromosvodu tři patra a otevřela si dveře, které jsou přístupné pouze na čip.

Zanechal jsem ji tedy v nejistotě a odjel domů se trochu dát do pořádku.

Víte, normálně takový přístup k lidem neprovozuji, ale přiznám se, že její směska pohrdání a nezájmu o jakékoliv dění mimo mobilní telefon, mne poněkud rozladilo. Asi to bude tím počasím – nebo prostě už vážně potřebuju dovolenou.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Je dobré se občas vymanit ze sevření mobilního světa. Protože když tuto schopnost ztratíte, dokážou vám lidé nakecat prakticky cokoliv.

Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.

Osobně jsem toho názoru, že si lidé vtipy nevymýšlí. Myslím, že vtipy vymýšlí samotný život, od kterého to ostatní pouze opisují, protože představa, že má někdo podobným způsobem zvrácené myšlení, je poněkud děsivá.

Ale abych byl trochu konkrétnější. Trochu mne na podobné úvahy přivedla příhoda z dnešního rána.

Stojím na zastávce a čekám na tramvaj, když ke mě přistoupil nějaký punker. Od pohledu drsňák, číro, kožená vesta se cvoky, řetězy a mrkváče – prostě ukázkový vzorek. Taky poměrně dost páchnul, což je v těchto případech spíše normou, než nedostatkem. Co mne zaujalo, byla však náušnice ve tvaru tarantule a také motiv pavučiny, nasprejovaný na kožené vestě. Vyndal jsem si tedy sluchátka z uší a vyslechl prosbu o darování nějakých drobných, které pro lepší šanci na akvizici podpořil argumentem, že má hlad a trpí podvýživou. Vzhledem k tomu, že měl pupek větší než já, a z jeho dechu prchalo víc oktanu, než z továrny na Becherovku, mne tím samozřejmě nijak výrazně nezaujal. Co mne však zaujalo, byl pavouk sekáč, který mu poněkud zmateně kráčel po rameni kožené vesty, a očividně moc nevěděl, co tam vlastně úplně přesně dělá.

Jako – vím, že volnomyšlenkáři mají v oblibě mazlíčky. Pravda – jedná se ponejvíce spíše o vši, nebo muňky, ale už jsem viděl krysy, fretky i hady, a v jednom případě dokonce klokana na vodítku – ale že by si někdo podobným způsobem dovedl vycvičit pavouka – to byla poměrně novinka. Tedy jsem odpověděl, že plně respektuji volbu jeho životního přesvědčení, nicméně už jednoho alkoholika v domácnosti živím, (bydlím sám), a tedy neshledávám jediný důvod, proč bych jeho životní styl měl jakýmkoliv způsobem sponzorovat. Dále jsem kývl směrem k jeho rameni a pochválil mu drezůru pavouka, načež poměrně nevrle odvětil, že jako moc vtipný a chystal se zkusit štěstí jinde. Řekl jsem mu tedy, že to myslím vážně, že tohle docela oceňuji, a zda ten sekáč umí i další kousky, jako třeba aportování , nebo tak něco, a že v tom případě bych za vystoupení případně nějakou tu korunu zvážil. Punker na mne koukal dost divně, nicméně podle toho, kam jsem se díval se mu nakonec podařilo dát obě mozkové buňky do zákrytu, a spatřil sekáče na svém rameni.

Něco podobného se v půl desáté ráno rozhodně nevidí každý den. Punker totiž začal ječet fistulí a propukl v divoký pogo tanec, ve snaze ze sebe sekáče setřást, což vzhledem k jeho zjevu a motivech na jeho vestě působilo poněkud zvláštně. Bylo to totiž asi takové, jako kdyby členovi Harley-Davidson klubu doteklo, že za ním sedí sedlová brašna a dostal hysťák z toho, že ať na to dupne sebevíc, ona je tam pořád, pronásleduje ho a jediná šance jak tomu zamezit, je rozstřílet celou motorku rotačním kanónem Vulcan.

Připomnělo mi to totiž historku z předloňska, kdy jsem také řešil něco podobného. Tehdy jsme ještě s Evou spolu bydleli, k čemuž patřily i drobné bonusy v podobě toho, co by trenér basketballu nazval nejspíše něco, jako přiměřená osobní obrana. Takže se jednou stalo, že v momentě, kdy jsme trénovali, přikráčel po stěně ložnice pavouk. Nevím, zda ho vyrušil hluk, otřesy, nebo přišel prostě jenom fandit, nicméně Eva v té chvíli otevřela oči, a já jsem zjistil, že poloha „na Rodeo“ rozhodně není něco, co by si někdo vycucal z prstu.

Eva sice arachnofobii nemá, nicméně pavouků se docela štítí, a trpí tímto fenoménem selektivním způsobem. Tedy pokud jsme někde venku, je schopná se vyválet v blátě a prolézt pavučinami, ze kterých by dostal kopřivku i Indiana Jones – a tohle nevadí. Nicméně pavouk v bytě, o velikosti napínáčku u ní vyvolá poměrně silné reakce, což je jen další důkaz toho, jak moc se v ženské logice neorientuji.

V každém případě to mělo za následek fakt, že v příštích dnech vyvíjela Eva zvýšenou luxovací frekvenci, protože na tom, když se na Vás přijde podívat pavouk není zdaleka to nejděsivější, že se objeví, ale spíš ten okamžik, kdy někam zmizí. Eva byla v téhle fázi tradičně tvrdohlavá a protivná, hnětlo jí, že se jí žádného pavouka doposud nepovedlo prohnat vysavačem, a tedy že brebery nereagují požadovaným způsobem. Zašlo to dokonce tak daleko, že mi bylo oznámeno, ať s tím koukám něco udělat, že zůstane buď Eva nebo pavouk, a že do té doby si o nějakém sportovním vyžití mohu nechat tak maximálně zdát.

V této fázi musím podotknout, že jsem podlehl, protože pavouk očividně nenabízel tolik zábavnosti jako Eva, na nájem také nepřispíval a vůbec vykazoval příznaky ilegální imigrace, a tedy nebyl žádný důvod, proč se ho nějak radikálně nezbavit.

Protože pavouk byl nejspíš někde zašitej, uvažoval jsem dokonce i na to téma, že nějakého odlapím venku, abych se macho stylu pochlubil úlovkem a pak ho vypustím na svobodu – nicméně říkal jsem si, že ta žoužel někde být musí, a tohle by Eva nejspíš asi prokoukla. Takže jsem popřemýšlel a nakonec po velmi pečlivém zkoumání našel nějakého pavouka v plynové komoře.

Tohle si zasluhuje asi poněkud vysvětlit.

Můj byt je kompletně nekuřácký. Tedy skoro. Zřídil jsem si totiž něco, čemu říkám plynová komora. Když je teplo, buď chodím kouřit ven, nebo z okna, ale když je zima, zdemoloval jsem bývalý špajz na kuřárnu, tedy něco jako ekvivalent komnaty nejvyšší potřeby. Schovávat se na záchod mi ve vlastním bytě přijde poněkud nedůstojné a na to, abych tam zbudoval šatník, zase tolik krámů nemám. A protože prostor větrám, nicméně ho používám jen polovinu roku, logicky tam nějaký optimistický pavouk vleze.

Tedy jsem oznámil Evě, že jsem delikventa našel a odhalil, a že to teda odnese za všechny, ať za to mohl, nebo ne. Eva byla spokojená, a já si vyhledal informace o tom, jak se taková věc dá likvidovat s přijatelným množstvím ztrát, ve vlastních řadách. Tedy jsem si našel nějakou poměrně schizofrenní stránku o tom, jak vyhladit všechen hmyz na naprosto všechny způsoby. Divné na tom bylo, že autor pod čarou ještě podotkl, že v případě pavouků to nemáte dělat, protože to je jediný parazit, kterého ve svém bytě chcete. Nicméně byl jsem poučen, nakoupil jsem chemie, že by to bylo schopné tutově vyhladit celé Kosovo, a aplikoval ho v plynové komoře.

Neuvěřitelný smrad se táhnul celým bytem, dva týdny jsme musel chodit kouřit ven, protože to fakt nešlo, což je obzvláště pikantní v tom směru, když si uvědomíte, kolik peněz a námahy vynakládáte na něco, co jde bez větších potíží rozmáznout po stěně novinama.

Nicméně Eva byla spokojená, a já s pocitem diktátora konečně mohl do svojí kuřárny. Tedy jsem si zapálil a vychutnával si odpočinek. Samozřejmě se asi po dvou minutách odněkud vykolébal pavouk, který na mne mrknul s výrazem „tak dobrej matoš, co tam máš ještě ?“, chvíli mne pozoroval a pak se zase odstavil ke stropu. Tedy jsem dokouřil zavřel za sebou dveře, informoval Evu, že byly učiněny patřičné kroky a dál to neřešil. Eva byla spokojená a já v zásadě také, protože když nic jiného, ten pavouk by minimálně zasluhoval medajli za odolnost.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné.

Nehonoste se symboly, když v ně opravdu nevěříte. Může se totiž stát, že Vám přijdou zaklepat na rameno osobně.

Je zvláštní, jak maličkosti dokážou ovlivnit běh návazných událostí. Tak nějak už jsem se smířil s faktem, že ve věčném boji řádu proti chaosu, nemá řád tu nejmenší šanci na úspěch – už jen proto, že chaos je podstatně lépe organizován. Nicméně jsem dnes odpozoroval další podstatnou věc – a sice to, že jakkoliv se svět podobá kulečníkové kouli vržené do prostoru reality, některé věci zůstávají neměnné.

Ale abych se pokusil dát této teorii nějaký konkrétní rámec.

Musím začít od rána, které mne zastihlo na zastávce tramvaje. Přes brzkou ranní hodinu jsem se stal terčem nějakého váguse, který se ze mne pokoušel vymámit cigaretu. Byl jsem rozespalý, takže jsem si nechal celou žádost opakovat, než mi moje mozková spojení doručila do vědomí, co že to přesně ten huhla po mě chce. Jako obvykle nezvolil vhodné bitevní pole, tedy jsem mu po požadavku ukázal na vietnamskou večerku přes ulici. Projevil jsem pevnou důvěru v to, že ve svém věku už zvládne zakoupit si cigarety sám, že pevně doufám, že to určitě dá a pokud se stydí před trafikantem, jsem ochotný ho do večerky doprovodit. Vágus se tvářil dost překvapeně, nicméně správně usoudil, že ze mě nic nevyrazí a odešel otravovat další čekatele na dopravní řešení. Mě přijela tramvaj, takže jsem o půl hodiny později seděl na poradě, kde se probíraly úkoly na tento týden.

Nešlo celkem o žádné překvapení, spíše o technickou stránku věcí – a jak to celé koordinovat, když mi šéf navrhnul, abych si aktuální výjezd za klientem prohodit s kolegou. Bylo pondělí, moje hlava ještě nebyla plně přepnutá do aktivního režimu – nicméně požadavek jsem zaznamenal a dotázal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že klient si konkrétně vyžádal kohokoliv jiného, než mne, což byla pro mne překvapivá informace. Většinou se totiž setkávám s naprosto opačným přístupem, a kdybych zavčasu nepochopil, že mobil se dá i vypnout, nejspíš by mne klienti volali i v neděli o půlnoci.

Vedoucí mne zeptal, zda je pravda, že jsem o klientovi prohlásil, že je to debil, načež jsem odpověděl, že je to tak napůl. Že to sice pravda je, ale já jsem to o něm neřekl – čímž jsem poněkud nezáměrně narušil vážnou tvář porady. Dodal jsem, že v tom nemám však žádný problém a tedy si vezmu výjezd kolegy, protože na rozdíl od něho se jezdit firemním autem nebojím.

Jak jsem se zmínil, v tomto stavu mi úplně nedošlo, že přes noc napadl sníh, na ulicích je zledovatělá vozovka, pod rozblemcanou, tající břečkou, a tedy použít firemní auto je podobně odvážné gesto, jako zapíjet fazolovou polévku šaraticí.

Víte – ne, že bych se nějakých nevhodných výroků nedopouštěl. Stává se mi to poměrně často, nicméně jsem si téměř jistý, že si osobní soudy o klientech nechávám pro sebe a když si potřebuji verbálně ulevit, činím tak pouze případě, kdy jsem si jistý že mi to projde. Pravda je, že často neodolám přihrávce na smeč – ale ani v tomto případě tak nečiním na úkor někoho, kdo je ochotný dobrovolně odevzdat firmě (a tím i potažmo mě) svoje těžce vydělané peníze.

Každopádně jsem nafasoval firemní vozidlo a vrhnul se do reality pražského ranního provozu.

Nešlo to moc dobře, Praha byla ucpaná,silnice uklouzané a já se prokousával pondělním provozem. Dokodrcal jsem se na Pankrác, kde blikla červená – a i když jsem jel docela pomalu, měl jsem docela problém to dobrzdit tak, abych zůstal stát ještě před semaforem.

Podobný problém však neměl panáček v autě za mnou. Začal s bržděním poněkud pozdě, takže to do mého auta nahulil asi ve třicítce, čímž mne díky ledovce posunul asi o metr, a donutil tak přecházející spoluobčany uskakovat před kapotou mého vozu.

Při pohledu do zrcátka jsem zjistil, že se jedná o vozidlo jiného ekonomického systému, a tedy být poněkud útlocitnější povahy, dal by se tento útok považovat za určitou formu nekalého konkurenčního boje.

Panáček byl s kolize docela zděšený, vyskočil z auta a šel se podívat na škodu, já jsem vylezl také z vozidla, abych si prohlédnul, jak moc to je špatné. Byla to docela pecka – každopádně mladík v brýlích se mne dotázal, zda mi nic není. Odvětil jsem, že jsem si teda první rande představoval kapku jinak, než, že to do mne bez pozdravu narve zezadu, a že jestli chtěl upoutat mojí pozornost, stačilo normálně zatroubit. Mladík se tvářil zkroušeně, řekl že ho to mrzí, ale prostě že to někdy ujede a že se mu podobná věc stala poprvé. Ujistil jsem ho, že se mu tohle stane ještě mockrát, načež se zatvářil poněkud vyděšeně a zeptal se mne, jestli nevím, co by se mělo v takových případech dělat.

Odvětil jsem, že v každém případě je rozumné okamžitě popřít otcovství, nicméně v tomto konkrétním momentě bychom měli zavolat policajty, protože oba dva máme očividně firemní stroje a tedy to bude zajímat pojišťovnu.

Takže jsme zavolali policii, hodili auta na blikačky a čekali, až nás orgány oblaží svojí přítomností.

Byla to paráda, zablokovali jsme jeden pruh už tak frekventované křižovatky, tvořila se kolona – prostě pondělek, jak má být. Zavolal jsem klientovi, že jsem měl bouračku a domluvil si termín na jindy – podobně, jako to udělal panáček z konkurenční firmy.

Čekali jsme opravdu dlouho – odhaduji to okolo šesti hodin – nicméně policie nakonec dorazila, nafotila, podepsala a zmizela a my se rozjeli nazpět, každý do své firmy.

Nicméně mezi čekáním jsme si krátili čas cigaretou a hovorem – a tedy se vracím znovu na začátek. Maník, co to do mne našil, byl rovněž technik, a některým tématům se prostě vyhnout nelze. Tedy, když jsme se bavili o tom, kam jsme měli původně namířeno, padlo i jméno klienta, kam jsem měl jet původně.

Konkurenční technik zalovil v paměti, potáhl z vajglu a pravil:

„Jo tenhleten. Toho znám, u toho už jsem byl. To je pěknej debil.“

Poslání z dnešního článku je snad jen jediné. Okolnosti se sice mění, nicméně některá fakta zůstávají neotřesitelná.

Prázdniny docela bodly, i když v mém případě to bylo spíše dušeního charakteru, protože jsem celé léto tradičně lítal jako pětikačka ve ždímačce.

Nicméně – protože k mým nemoderním, a veskrze negativním charakterovým kazům počítám i to, že držím dané slovo, další kousky mého Cholerického zápisníčku začnou vycházet v obvyklém termínu a čase.

Netuším, zda PT čtenáře zaujmou témata, či články na ohledně filmu, nebo kultury. Dospěl jsem totiž do stádia, kdy jsem se tozhodl, že je mi úplně šumec nějaký kretén z Vysočiny, protože to rozhodně nepíšu pro něj, ani pro jeho bakšiš z reklamy na dámské vložky.

Také jsem zjistil k mému příjemnému překvapení, že některé články jsou sdílené na FB – takže za předpokladu, že by Vám to přišlo dobré, jen tak dál:-)

Jakkoliv jsem totiž bránil statistikám, nakonec jsem se na to podíval a zjistil jsem, že bych se choval nejspíš jako vedení EU.

Totiž, že svojí nečinností bych nasral daleko víc lidí, než potěšil. Další věc je bohužel ta, že jsem žádný podobný blog, který by po mojí maličkosti přebral pomyslnou štafetu nenalezl, což je poměně depresivní zjištění. Nicméně zdvihám pomyslnou hozenou rukavici a doufám, že i další sezonu ustojím se ctí a nezklamu své převzácné čtenáře.

Takže protože opakování je matka buzerace, rád bych zde upozornil na základní pravidla.

Tak od první středy v září, zase jdeme na to …

Cholerik

Jak už asi ze samotného názvu článku vyplívá, byl jsem se opět mrknout na pálení čarodějnic na Pankráci, a opět to bylo docela výživné.

Popravdě řečeno, nevím, co jsem od toho přesně očekával, protože už minulý rok to nestálo úplně za moc. Nicméně některé věci mají sklon se neměnit, a moje osobní škodolibost v tomto směru není rozhodně žádnou vyjímkou. Plakát tradičně vyhrožoval hudební produkcí, neziskovými organizacmi různého stupně angažovanosti a otravnosti, vstupné zdarma a atrakce pro děti, tedy vše, co by mi bylo blízké mojí částečně cynické a infantilní mentalitě. A aby situace byla skutečným deja vu, s nápadem se letos opět zúčastnit, přišla samozřejmě Eva. Tedy jsem se přistihl v sobotu v podvečer, jak moje kroky míří s Evou po boku na čarodějnice, a jako obvykle to stálo zase za to.

Program počítal s poměrně dost masivní, hudební produkcí, nicméně se nám podařilo dorazit právě v době střídání kapel, takže jsme se začlenili do davu, já se ukryl za maskovací pivo a začali jsme zkoumat okolí. Oheň už v té době byl v obležení buřtomaniakálních rodičů, a musím připustit, že jsme opět zaznamenal v tomto směru doposud nevídané věci.

Tak předně jsem až do soboty netušil, že se dá narvat kilo a půl buřtů na jeden klacek. Pravda, klacek samotný vypadal spíš jako něco, co odervete z lebky statného dvanácteráka, a pupkatému cyklistovi, který se ho právě snažil přemístit přímým přenosem, dával očividně docela zabrat, nicméně nakonec mu do popela ohniště upadl pouze jeden kousek kosteleckého separátu, což se dá považovat za poměrně přijatelný zdravotní kompromis. Další – a nepopiratelně mnohem více ultimátní přístup mne zaujal v případě jedné zasloužilé matky. Servala opracovaný kus dřevěného uhlí z klacku, připlácla shora i zdola poctivou brzdu chleba s kečupem – čím ž jí vznikl takzvaný Buranský Burgr Originál (BBO ™), který byl na výšku dobrých patnáct čísel, na šířku asi jako pálená cihla, a vypadal zhruba stejně kulinářsky lákavě, jako paviání zadek. Paní byla s výsledkem očividně spokojená, nicméně zjevně nečetla japonský manuál, jak k takové věci správně přistupovat. Tedy když zaťala do cihly veškerý svůj chrupový park (což bylo v počtu tak pět až sedm – přiznám se, že jsem neměl odvahu to úplně detailně zkoumat), uhlí jí vyletělo volným koncem z kečupo-chlebového hrobu a praštilo do zátylku kolemjdoucího buldoka. Ten samozřejmě reagoval napůl ublíženě, napůl nadšeně, jediným tlesknutím huby briketu spolknul a odkráčel, k veliké nelibosti té paní, která vypadala na to, že by byla ochotná se o své patentované uhlí porvat na tři kola i s Mikem Tysonem. Nicméně se statečně tvářila, že vytvořit chlebovou pochoutku (což jak víme je jeden silný plátek chleba připlácnutý mezi dva tenké) byl od prvopočátku záměr, a tedy že sem v podstatě přišla jenom mlsat kečup.

Ona koncentrace psů tam byla vůbec docela zarážející. Bylo jich tam skutečně hromada, takže jsem trochu zadoufal, že se mi povede rozkrýt další kus jejich globálních manévrů, a i když se tak částečně stalo, stejně mi to pořád žádný celkový obraz nedává. V každém případě se stal v mých očích hrdinou nějaký kokršpaněl (což poznám i já), kterého to tam očividně moc nebavilo a dával to celkem ostentativně najevo. Nicméně jak jeho majitelka (alespoň to předpokládám podle toho, že ho měla na špagátu), tak i její chlapeček měli na věci poněkud odlišný názor, a dospěli k závěru, že je třeba tyto věci změnit. Majitelka tedy vytáhla tenisák, ukázala ho kokrovi a hodila ho, načež reagoval tak, že se za ním podíval a sedl si bez většího zájmu na zadek. Chlapeček byl zřetelně více sportovního založení a vrhnul se za tenisákem, aby ho pak aportoval zpátky do matčiny ruky. Přesně ta samá situace se odehrála asi tak pětkrát, než chlapeček dospěl k závěru, že tenisák bude házet sám. Po pár pokusech o hod tenisákem, se mu nakonec podařilo trefit kokršpaněla do hlavy, čímž ho nejspíš zaujal, protože kokr reagoval tak, že počkal až chlapeček upadne, načež ho počůral, pokusil se jeho směrem zahrabat zadníma nohama podobně, jako když vykonal potřebu, bacil sebou na bok a usnul.

Popravdě nevím, co přesně si mám o tomhle myslet – a snad mi nějaký kynolog poskytne nějaké vodítko – ale vzhledem k celé situaci se nejspíš jednalo o model „na tohle ti sere Bílej tesák“, což bylo asi tak to jediné, co mi v té chvíli dávalo nějaký smysl.

Jen velice krátce se zmíním o hudební produkci, protože to co následovalo mne zaujalo o něco více.

Tedy první bylo jakési cikánské rapové uskupení. Po jejich zvukové zkoušce, , kde neustále opakovali jednotliví členové „jedna, jedna, jedna, jedna… dobrý.“, jsem sice získal celkem jasnou představu, jak to asi vypadá, když někdo neumí do pěti napočítat, nicméně vážně to nebylo tak zlé. Dokonce bych řekl, že na amatérské uskupení to bylo docela fajn a myslím, si, že lze trávit svůj volný čas daleko horšíma věcma – jako například háčkováním lidových stejnokrojů, nebo dobrovolnou prací pro drogově závislé. Jejich texty ponejvíce dávaly smysl, nebyli ani moc namistrované, ani ukňourané v tom směru, jak jim okolní svět nerozumí, a i když silně pochybuji, že bych někdy vynaložil tolik námahy, abych si jejich tvorbu upirátil z netu, není mi proti mysli si je někdy v budoucnu na podobné akci poslechnout. Jen bych v tomto směru pouze doporučil, aby se drželi rapu, protože v momentě, kdy se pokoušeli o zpívaný refrén, jsem měl pocit, že se mi zuby řadí do fronty po způsobu lumíků na útesu, a vyhlídka na rituální sebevraždu v poměru k dalšímu poslechu, se začala stávat až znepokojivě lákavou.

Druhá skupina na tom byla o poznání lépe – a v zásadě jim nemám z profesního hlediska co vytknout. Bylo vidět (a zejména slyšet), že v tom mají fakt zmáknutý nátisk, vědí jak se na podiu pohybovat a šlapalo to velice dobře. Sice ani jeden ze stylů nebyl můj krajíc chleba (tedy rap a cosi jako RnB Reggae, plus asi další něco, ale u toho už jsem nebyl), nicméně proti muzice jsem tentokrát neměl nijak závažné námitky.

To, co mne však hodně překvapilo, byla naprosto šílená koncentrace zběsilých matek. Odhaduji, že šlo o nejhustší shromáždění ve střední Evropě na jeden kilometr čtvereční, což už je samo o sobě na zápis do Guinnessovi knihy rekordů. Začalo to totiž už v té buřtotvorné fázi, kdy jsme byli svědky nějakého velice vyhroceného sporu dvou okočárkovaných matek, které vypadaly na to, že se na sebe vzápětí vrhnou ve stylu UFC, nebo NWO. Nevím, co přesně bylo předmětem jejich sporu, nicméně podle signálů to vypadalo, že po tom, co jedna z matek použije k první ráně svého potomka, na což druhá matka očividně byla připravená reagovat bíglem na vodítku, po způsobu řemdichu, dojde i na fight kočárek vs. kočárek, což mne osobně by z odborného hlediska docela zajímalo – nicméně jsem byl Evou odtažen pryč, protože bylo nejspíš až moc jasné, komu bych v tomto případě fandil.

Neméně působivá skupinka matek se radovala z muziky, předváděla naprosto šílené pogo-kreace, podávala si mezi sebou špeka, a vůbec vypadala na to, že jsou rošťandy ke sbalení, tedy nebýt smutného pohledu jejich manželů, kteří s pivem postávali u opuštěných kočárku a faktu, že dredule měla děcka (a to i mimina) přivázaná při tom všem na hrudníku nějakým šátkem.

Asi jsem se tvářil fakt divně, protože se mne Eva zeptala, co mne tak zaujalo, načež jsem odvětil, že celkem nic, že jen čekám až některá z nich to dítě fakt zabije, nebo až mu do obličeje nafouká tolik trávy, že spodkem šátku z něj vypadne hašišová šiška, ale v obou případech chci u toho být, protože to bude poprvé, abych viděl jak takové věci fungují naživo.

Eva mne pochopitelně na to konto odtáhla stranou, protože jí bylo jasné, že u mne začínají bujet průzkumnické sklony, zaparkovala nás o nějakých sto metrů dál, což vedlo k tomu, že k nám přistoupila nějaká slečna s kasičkou. A že prý zda zaplatíme vstupné. Dotázal jsem se tedy, zda celá akce není zdarma. Slečna se poněkud ošila a řekla, že tohle přece jen něco stojí a že i když je to dobrovolné, jestli bychom nebyli tak hodní. Eva se tvářila, že tam není a začala se velice zajímat o koruny stromů, takže jsem si povzdechl, ukázal na podium a dotázal se, zda za tohle chce skutečně nějaké peníze, a kde tu mohu reklamovat svůj ztracený čas. Slečna s kasičkou pravila, že to jde na dobrou věc. Zeptal jsem se tedy na jakou, a vysvětlil jsem jí, že v těchto věcech mám vrozenou nedůvěru od té doby, kdy jsem kupoval cosi přes internet, a po dokončení platby mi bylo oznámeno, že jsem přispěl 25 centů na Unicef, což mne fakt dost nasralo. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem požadoval po společnosti svých 25 centů zpět, a to natolik razantně, že než by se se mnou hádali mi nabídli nákup zdarma, na což jsem nakonec přistoupil. Nicméně slečna mi vysvětlila, že dobrovolné vstupné půjde na podporu hospody – a s tím už jsem zase takový problém neměl. Věřím totiž, že hospody se podporovat mají , a sám tak čas od času činím a to naprosto dobrovolně. A protože produkce nebyla vážně tak špatná, za tu desetikačku to stálo.

Vhodil jsem tedy minci do kasičky a poslouchal muziku, když vzápětí přišla jiná slečna s kasičkou a podobným požadavkem. Asi se s Evou známe vážně dost dlouho na to, že vycítila, že začínám mít chuť dělat potíže, protože pravila, že jsme na odchodu a táhla mne pryč. Nicméně jsem se ještě na odchodu stihnul slečny dotázat, zda vypadám jako parkovací hodiny a jestli by její rodiče neměli zvážit navrácení školného, protože je očividně přesvědčená, že „vstup zdarma“ a „výpalné“ je totéž.

Eva mne tedy manévrovala směrem po trávníku, kde jsem zakopl o nějakou silně opilou dvojici studentů, i když to z mého úhlu pohledu spíš vypadalo na párek pářících se rypoušů sloních. Nějaký silně oplácaný mladík se velice snažil vecpat do záhybů zhruba o polovinu většího protějšku, což vzhledem k propozicím, nebyla rozhodně snadná práce. Dvojka vypadala na to, že si to rozdají uprostřed parku, psů, šílených matek, dětí a aktivistů, a vůbec všeho. Tedy jsem se neudržel, pravil jsem, že potěš pánbů, že to zase ta genetika dostává jednou pořádně na prdel, a byl jsem definitivně odvlečen Evou pryč.

Úvaha závěrem.

Vždycky jsem si myslel, že by matky měly být alespoň v rámci daného průměru mentálně stabilní.

Očividně jsem na omylu. Zdá se, že kromě techničáku, by měly matky podstoupit i test mentální příčetnosti, protože to, čeho jsem byl svědkem, už není ani k pláči. Tohle bylo prostě už jenom na pár facek.

Tak přesně tohle kdysi pravila Eva, když jsme se bavili na téma Čína, a zpětné inženýrství. Až do této soboty jsem si na to nevzpomněl, protože k tomu v podstatě nebyl žádný důvod.

Problém je v tom, že jsem měl až do víkendu pocit, že se mne to netýká.

Bohužel se přihodilo něco, co mne nakrklo do té míry, že jsme celý den skutečně vážně přemýšlel o tom, že celý Cholerický zápisníček smažu, bo se na to můžu krajcvajc, stejně mám z toho jenom nervy, a nemám za to ani floka, takže co jako.

Když jsem se trochu uklidnil, a přestal vidět skrze krvavý závoj, tak mi došlo, že tím by se sice nejspíš odstranila příčina mého momentálního naštvání, ale bylo by to značně nefér vůči ctěným, a váženým čtenářům mojeho Cholerického zápisníčku.

Víte, je mi jasné, že když hodíte něco na Internet, tak nějak už to přestává být úplně Vaším vlastnictvím. Můžete sice mít dobrý pocit z toho, že jste písmenka srovnali do slov – a Bože nedopusť – i sem tam do nějaké myšlenky, ale v tu chvíli se to stává jen párou, kterou ani OSA nedokáže nacpat pod nějakou kontrolu, i když by to samozřejmě velice ráda udělala. Tohle mi celkem nijak nevadí.

Jsem si toho vědom, a kdybych nebyl, asi s tím vůbec nezačínám.

Dokonce mne těší, když mi moji známí sem tam pošlou link na nějaký Cholerický článek s tím, že si tohle musím přečíst, aniž by měli nejmenší povědomost o tom, kdo je jejich autorem. Stejným způsobem mi dělá radost, pokud zaslechnu nějakou hlášku z článku v běžném hovoru (v mém případě spíš hlavně mezi šermíři) a s tím problém skutečně nemám.

Co mne tak neskutečně podebralo byl fakt, že jsem o víkendu narazil na své texty v nějaké lokální , éterem vysílané platformě, značně debilně upravené, bez toho, aniž by byl někde uveden zdroj, či zda by se mne předtím na můj názor někdo zeptal. A co mne nasralo ještě daleko víc byl fakt, že se jednalo o reprízu.

Víte, já vážně nejsem přirozený grafoman. Své cholerické články potím opravdu velmi nesnadno, a i když se někdy odkazuji na externí zdroje, nikdy je nevydávám za svůj vlastní výplod. No – uprchlíky například bych si vymyslel asi dost těžko.

Když jsem se rozhodl, že tohle klepat vůbec začnu, myšlenka byla asi taková. Internet byl přecpaný politikou, Evropskou unií, stokou, kterou na Vás denně chrlí bulvár – prostě nic, co by Vás nějak potěšilo, pobavilo, nebo Vás přivedlo na jiné myšlenky. Říkal jsem si, že zkusím naťukat něco, co by bavilo číst i mne – zároveň, co by člověk mohl číst i bez ohledu na to, jaký se vlastně momentálně píše rok. Netuším, do jaké míry jsem uspěl – rozhodně se nepovažuji za kalibr Františka Nepila, nebo pana Jirotky, ale dělal jsem co šlo, a sem tam to nebylo myslím až tak špatné.

Zřejmě se to ale někde nějak zvrtlo, stejně jako každý dobrý úmysl. Nevím co se přesně stalo, ale aby nějaký lokální radiový kretén četl kusy mých textů, přerušované reklamou – to teda fakt ne.

Tedy na to reaguji jediným možným způsobem.

Přiklapávám svůj Cholerický zápisníček a beru si prázdniny.

Uvidím, zda mne hořkost do měsíce Září opustí, či nikoliv – ale v tuhle chvíli se přiznám, že jsem namíchnutý hodně. A je to o to horší, že v zásadě mne napadá jediná obrana proti lidské drzosti, aroganci a zlodějině. Přestat to prostě psát.

Musím to ještě promyslet.

Poslání z dnešního článku ? No – jen jedno. Eva nikdy nečetla ani řádku z Cholerického deníčku. Jestli se na to někdy podívá, tak potom nejspíš začnou skutečné potíže…

Dnešní příspěvek bude poněkud odlišný, protože opět mám potřebu se k něčemu vyjádřit a protože média mne nenechají na pokoji, pokusím se jim to oplatit stejnou mincí.

Totiž – ono to má i praktický důvod. Měl jsem připravený původně jiný článek. Nicméně – i když jsem ho asi třikrát přepsal, nakonec jsem ho komplet celý smazal, protože byl na téma městská policie a bezdomovci. A i když jsem se snažil opravdu o velmi lehký tón, už samotné téma docela skřípalo a to poslední o co bych stál, by bylo číst něco, co je samo o sobě tolik depresivní.

Jako další faktor mi do toho celého vlezlo měnící se počasí. Jednak na prudké změny, jako se momentálně dějí, jsem nevím proč, docela citlivý, a druhak to má přímý dopad na náš pracovní kolektiv. Kolegové totiž reagují o něco více příčetněji než já, různě nemocní, případně zůstávají doma s nemocnými ratolestmi, na rozdíl od mojí maličkosti, která jako vůl pořád chodí do práce. Nevím, zda za to mohou litry medoviny prolité mým hrdlem, nebo moje tvrdohlavost – nicméně výsledek je ten, že jsem prakticky dlouhodobě na pobočce sám, a už mi to docela leze na mozek. Šéf se po telefonu a po mailu, tu a tam snaží zmateně cosi řídit, nicméně mu chybí poněkud kontakt s realitou, a začíná být pomalu jasné, že já v duetu pouze s recepční takové množství požadavků, v nějaké historicky krátké době prostě vyřizovat nestíháme. Zarážející je na tom však to, že kolegové i jejich ratolesti odpadávají pouze s jedním druhem onemocnění, které se tak nějak náhodně opakuje. Vytvořil jsem si na to pracovní teorii, že vedoucí pobočky objednal v rámci úsporných opatření pouze jednoho bacila, kterého si navzájem budeme půjčovat. Sice mi poněkud uniká smysl objednávky, ale pravdou je že nejsem členem menežmentu, a tedy to může být nějaký požadavek ze strany EU.

Takže k dnešnímu tématu, které popravdě vytahuji jen proto, abych ho mohl na nějaký čas znovu opustit.

Tak předně – abych nějak přiblížil graficky ideu, kterou jsem nastřelil v minulém článku na téma Deadpool, pro naprosto perfektní pochopení, o čem Deadpool jako postava je, je tento obrázek.

Víc toho asi dodat nelze.

Tím máme kulturu z krku a můžeme se pustit do nekultury.

Pár kamarádů mi nezávisle na sobě přihrává tohle a tohle. Popravdě moc nerozumím tomu, co je na tom celém tak strašně moc překvapuje. Snad i těm nejnaivnějším z naivních musí být jasné, jaká loupežnická lůza bere Evropu útokem, a samotný fakt, jak se o vlastních lidech vyjadřují vládní představitelé zemí, odkud migranti proudí, by měl být jistým vodítkem. Osobně jsem zvědavý, jak dlouho bude platit nejnovější náhubkový zákon, než se sejde dost lidí, aby tu úplatnou verbež po osvědčené české tradici vyházeli z oken na dlažební kostky. Sama Andělína má v tomhle #přijímání celkem jasno, a jedinou otázkou tedy je, jestli to celé vypukne v Německu dřív, než ve Švédsku.

Nicméně některé složky se nehodlají vzdát tak jednoduše, protože celkem správně pochopili, že jim také jde o krk a tak se rozhodli pro proaktivní přístup. Nehodlám to nijak komentovat, nebyl jsem u toho a ani neznám podrobnosti, nicméně zprávu jsem zachytil a je to minimálně na filosofickou úvahu na téma, k čemu by měl stát být vlastně dobrý.

Jakkoliv se to zdráhám napsat, v tomto směru buďme rádi za naše politiky, kteří stihnou rozkrást většinu financí ještě před tím, než se stihnou použít na něco reálného, jako je například ta verbež, co dělá bezplatnou cestovku pro znuděnou partu syřanů.

Ale rozhodně nebudeme končit nějak depresivně. Dostal jsem přihrávku také na tento článek, který mne naopak velice potěšil. Přiznám se, že jsem celý blog nečetl (já to prostě fakt nestíhám ani psát, natož číst …). Připouštím, že téma blogu je naprosto mimo můj focus, nicméně určitě se najdou lidé, kterým to sedne a docela mne dostal ten moment toho procitnutí.

Poslední věc, kterou bych dnes zmínil je tohle. Docela dost mne to pobavilo, protože to hodně vypovídá o aplikaci inteligence v praxi, nicméně v kontextu celé věci mne daleko víc pobavila reakce českého národa. Něco na tom asi bude.

Úsudek, nechť si laskavý čtenář udělá sám. Informací je plno ze všech stran, ale osobně se domnívám, že i když to moc veselé nebude, Naší domovině se nejspíš hlavní nápor vyhne. Buďme rádi, že jsme chudí a tedy v zásadě naprosto nezajímaví. A už teď je mi celkem líto těch lupičů bez dokladů, zázemí a přehledu o místních podmínkách, protože jestli/až to tady vypukne, jsem hluboce přesvědčený, že je zde daleko víc lidí, kteří milují své psi mnohem více, než migranty, které nikdo postrádat nebude.

Takže na závěr pravdivé poslání:

Takže pokud mi nehrábne, a nebudu příště psát z Bohnic, nebo mne moje tělo samo nevypne v rámci pudu sebezáchovy, snad už konečně dám dohromady něco smysluplnějšího.

*Obrázky i odkazy jsou převzaté z internetu, dokud se to ještě smí. Nejsem jejich autorem, ani komentátorem, protože si myslím, že v tomto ohledu bych byl daleko více sprostý.