Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do „véčka“ a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel – nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor – a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů – když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá – jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout – což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil – tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění – od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů – a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily – nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.

Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska – a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti – v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo „za koule“, „kaktusem do prdele“, „rozžhaveným ven“, nebo „zařvi bolestí, když mám přidat“.

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem „Visitor“, což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.

Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.

Dneska k nám do práce zavítala Terezka, což znamená jen jedno – a sice, že vánoce už máme zase na krku.

Víte – popravdě, já tedy vánoce osobně moc nemusím. Je mi jasné, že tradice, křesťanství a tak, nicméně mám na to podobný náhled jako na silvestra, kdy na rozdíl od svátků přežíracích, je požadován kolektivní alkoholismus, a sem tam nějaká popálená ruka od domácky vyrobené petardy. Tak nějak racionálně chápu, že pro děti to má jisté kouzlo, a asi by také dost dobře nešlo slavit vánoce, zrovna jak se to komu hodí – nicméně pod náporem Santa Klausů a jejich zvěřince vnitřně trpím, protože mám dojem, že podobně jako Děd Maróz, tady prostě nemají co dělat.

Ale zpět, o Terezce se zmínit musím, protože tohle s dnešním článkem souvisí.

Terezka je dcera mojeho kolegy a nedejbože i kamaráda, a je jí momentálně asi tak dvanáct – ale nevím to úplně přesně a vážně jsem líný to počítat.

Terezku jsem poznal, když jí bylo asi tak šest a to následujícím způsobem.

Bylo teplé jaro, celá pobočka až na mne a na kolegu vypadla někam na školení a my jsme tedy zůstali hájit firemní pevnost. Protože kolegova přítelkyně musela něco zařídit, kamarád dostal za úkol dceru pohlídat, než se vrátí ona přítelkyně zpátky. Zeptal se mne tedy, zda by mi nevadilo, kdyby Terezka byla po tu dobu u nás v práci, že je hodná, tichá, vystačí si sama a vůbec, že o ní prakticky nebudu vědět. Odvětil jsem tedy, že klidně a v případě nějakého služebního hovoru můžu jít na balkon, což mi vzhledem k aktuálnímu počasí nedělá žádnou vážnější psychickou újmu.

Tedy v jedenáct dopoledne přicházela Terezka s maminkou od blízké zastávky autobusu, a kolega vyrazil před firmu, aby se s ní přivítal. Já zrovna kouřil na balkoně, takže jsem viděl, jak se Terezka zastavila od kolegy asi tři metry a s vážnou tváří pravila:

„Tati, tati, počkej – já ti chci ukázat, co jsem se naučila ve školce.“

Kolega taktéž kuřák, samozřejmě Terezku s úsměvem vybídl, ať se předvede, načež se Terezka rozeběhla a kolega schytal bodlo pod koleno s takovou razancí, že upustil zapálenou cigaretu a mám dojem, že být u toho Antonín Panenka, zamáčkl by nejednu slzu dojetí.

Kolega měl také slzy na krajíčku, nicméně se zmohl jen na chlapácké sykání a poskoky na jedné noze – nicméně Terezka si spokojeně vzala od maminky kyblíček, lopatku, bábovičky a plyšáka, načež se zeptala, zda si může jít hrát na písek, což jí bylo dovoleno.

Terezka tedy zaparkovala na pískovišti, zatímco kolega dostal instrukce, doskákal, sebral ze země nedopalek a maminka zmizela směrem do centra. Nicméně Terezce se bábovičky nějak nedařily a tedy jsem se dočkal následující scénky. Terezka si přiklopila bábovičku, udeřila do ní lopatkou, zdvihla ji, prohlásila „Zmetek.“ rozhrnula písek, zkusila novou, na což následovalo další „Zmetek“, dokud jí kolega neřekl, že zapomněla na básničku. Terezka prohlásila, že ahá, kvůli tomu se to nedaří. přiklopila bábovku, začala do ní třískat lopatkou a recitovat:

„Otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žid!“

Kolega zaúpěl, a vypálil stáhnout Terezku z pískoviště, kde jí strkal směrem k firmě a horečně jí vysvětloval, že tam patří slovo žito. Terezka pravila, že věděla, že je to něco od „ž“, ale že si nemohla vzpomenout a tohle slovo se jí líbilo o něco víc.

Nicméně kolega jí dostrkal dovnitř, Terezka si vzala plyšáka, zalezla si pod stůl, přitáhla si kancelářskou židli, načež prohlásila „oblast zajištěna“ a začala plyšáka česat. Kolega propadl pocitu, že snad pro tentokrát nezavřou ani jej, ani Terezku a vydal se na balkon vyřizovat pracovní telefonáty.

Terezku však za chvíli přestalo stanoviště pod stolem bavit a vydala se zkoumat naše kanceláře.

Velice kritickým okem si obhlédla mojí maličkost, a dotázala se mne, proč mám vousy. Odpověděl jsem, že se mi to tak líbí, Terezka pokrčila rameny, prohlásila, že táta je tam dole bez, čímž jak doufám myslela, že je oholený a vydala se směrem po prostorech firmy. To jí zaměstnalo asi tak na dalších deset minut, pak přišla a uviděla kolegův notebook. Vydrápala se tedy na jeho židli, nahodila Minecraft a začala si hrát. V tu chvíli přišel kolega z balkonu, spatřil Terezku nad pracovním notebookem, zaúpěl nad představou, co všechno se mohlo stát a zařval rodičovsko-autoritativním tónem : „Terezko, okamžitě vystřel na ten gauč !“.

Terezka pauzla Minecraft, natáhla ruku s imaginární pistolí směrem ke gauči, určenému pro porady, řekla „Prásk, prásk“, a pak se zase ponořila do hry.

Abych to zkrátil, prostě Terezka byla hustá už v šesti letech a já jen pevně doufám že jí to vydrží i do budoucna.

Nicméně předmětem dnešního článku je jiná věc, a to sice loňský vánoční večírek.

Tohle se nám stává celkem často, býváme jako dodavatelé zváni na různé akce, nicméně já osobně toho moc nevyužívám, protože pracuji celý den mezi lidma, a tedy jsem v podstatě rád, že mám ode všech večer pokoj. V tomto konkrétním případě jsem však udělal vyjímku, protože jsem měl v této společnosti známé, a tedy to byla vítaná záminka, jak je znovu spatřit. Navíc již zmíněný kolega pravil, že by ho to také zajímalo a tedy že se ke mě připojí.

Program večírku sliboval ochutnávku suši, s pravým japonským kuchařem, u čehož jsem samozřejmě nemohl chybět, jídlem a pitím na účet pořadatele a kulturním programem v podobě nějakého swingbandu. Také krátce zavyhrožovali přítomností finalistek soutěže Miss, protože firma byla spolusponzorem soutěže. Missky zaujali zejména mojeho kolegu, stejně jako pití zdarma, takže jsem se jednoho pátečního večera skutečně ocitli na vánočním večírku zmíněného developera.

Tady si zasluhuje jedna věc trochu vysvětlit. Můj kolega má jednu vlastnost, kterou mu napůl závidím a napůl zase ne. Stačí mu, aby si dal dvě piva a je úplně na kaši, což by ani tak nevadilo, kdyby padnul na postel a spal. Bohužel, v tomto stavu ho však popadne poděs a začne balit všechno ženského pohlaví, co předním nezdrhne a to psi a veverky nevyjímaje. Kupodivu je v tomhle velice úspěšný, což jest mi docela záhadou, protože mi svojí vizáží asi nejvíce ze všeho evokuje žábu. Zpravidla se tedy objevuje až druhého dne s morální i fyzickou kocovinou a další týden pak trne, zda ze dvou piv nebude náhodou Terezka číslo dvě. Prozatím mu to prochází, z čehož jednoznačně plyne, že svět je jednak nespravedlivý a také to cosi málo vypovídá o charakteru firemních krasavic.

Vkročili jsme přímo doprostřed rozjeté zábavy, já se chopil nějakého Mojita a vyhledal známé, zatímco kolega se vrhnul na bufet a pivo. Probíhalo to nějak podezřele všechno hladce do chvíle, než se Mojito rozhodlo, že chce mít také nějaký společenský život a usoudilo, že by se mrklo ven. Tedy jsem uposlechl volání divočiny a vypravil se na toaletu, kde se odehrál nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy vedl za deset let. Když jsem přistoupil, abych volání vyslyšel, všiml jsem si, že vedle mne stojí majitel pořadatelské firmy. Byl tam zřetelně za tím samým účelem jako já, nicméně živého miliardáře v podobné situaci rozhodně nepotkávám každý den. Chvíli panovalo dost trapné ticho, což po chvíli majitel firmy přerušil dotazem, jak to jde. Na to jsem odvětil, že jak se to vezme a už v momentě, kdy to ze mne vypadlo ven, bych si nejraději přelepil pusu izolepou – nicméně stalo se, miliardář to nijak nekomentoval a vypadl pryč, zatímco já jsem nutně zatoužil po dalším panákovi.

Vyhledal jsem poté svoje známé, s tím, že jsem právě zvítězil v soutěži o nejblbější výrok roku a projevil zájem o osud svojeho kolegy, protože jsem získal pocit, že pro dnešek už jsem byl za exota dost. Známí se sice mohli potrhat smíchy, nicméně mne vyzvali, abych vydržel, protože kolega už třímal čtvrté pivo a tedy se dalo čekat, že se něco zajímavého semele.

Nezklamal.

Povzbuzen pivem si odlapil jednu z finalistek soutěže Miss. Rozjel svoje tradiční manévry, takže už za čtvrt hodiny byl s misskou v příšeří o samotě, swingband přešel na slaďáky a já se známýma jsme počali tipovat, za jak dlouho missku ukecá k něčemu zásadnějšímu. Erotické dusno by se dalo porcovat japoncovým nožem na suši, kolega natlačil missku na stěnu, přiložili si už čelo na čelo, hudba se odmlčela, celé okolí zasáhla vlna ticha – když v tu chvíli kolega hrobovým hlasem pronesl:

„Moje dcera má vši …“

Načež se otočil, nechal natěšenou missku misskou a s pochechtáváním se vrhnul pro další pivo.

Musím říct, že výraz finalistky soutěže Miss byl nepopsatelný a mám dojem, že sexbobma aktuálního roku utržila docela zásadní torpédo do trupu svého sebevědomí. Nicméně kolega v mých očích značně stoupl na hodnotě, i když si dodnes myslím, že nevěděl úplně přesně co dělá.

Poslání z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud máte nějaké zásadní sdělení, je třeba ho správně načasovat, protože při správném okamžiku dokáže být téměř smrtící.

Úvodem se musím přiznat, že jsem na Hvězdné války opravdu fanda. Na toto téma jsme měli dokonce několik přednášek na různých Conech a podobných akcích a to včetně praktických ukázek šermu. Jako skalní příznivec původní trilogie, jsem velmi nerad akceptoval existenci epizod 1-3 a pořád k nim mám celou řadu výhrad. Nicméně když se začala chystat epizoda sedmá, a já jsem sledoval celou řadu změn podle mého směrem k horšímu, (prodej loga SW společnosti Disney, odsunutí Lucase od scénáře, herecké obsazení atd.) měl jsem docela obavu z toho, že univerzum Hvězdných válek půjde definitivně do kopru a Disney ho promění v infantilní náplavu v barvách růžových mašlí a Jar-Jar Binksů. Tohle se naštěstí (prozatím) nestalo a z celého filmu je vidět, že ho natáčeli skutečně fanoušci Hvězdných válek.

Co jsem tak četl, tak by měla být Epizoda 7 jakýmsi restartem celého Universa, podobně jako se to J.J. Abrams předtím pokusil udělat u Star Treku. V tomhle bodě si myslím, že nové Hvězdné války naleznou jak hodně odpůrců, tak stejnou měrou hodně příznivců. Ono je totiž skoro nemožné aby to bylo zároveň nové a stejnou měrou se to podobalo původní trilogii, která celé šílenství jménem Star Wars odstartovala.

Nejprve se tedy zmíním o tom, co se mi skutečně líbilo. V první řadě celý film má spád a dobré tempo vyprávění, takže se i při stopáži přes dvě hodiny skutečně nenudíte. Musím přiznat, že je to v tomto roce již po druhé, kdy jsem odcházel z kina a necítil jsem se podveden. Tím druhým zmíněným filmem byl Marťan, a jakkoliv Hvězdným válkám straním, musím objektivně přiznat, že Marťan byl daleko lepší.

Druhá věc, která se mi líbila byla všudypřítomná technická evoluce. Přestože se tam objevují známé typy stíhaček, je poznat, že prošli inovací. Stíhačky Tie jsou štíhlejší, mají jiný typ pohonných jednotek jsou silnější, rychlejší a obratnější. Je to podobné i u stíhaček X-wing, kde je patrná lehká inovace jak tvaru, tak motorů, aniž by to působilo nějak rušivě. Vývoj je vidět například i u brnění Stormtrooperů, či u blasterů, které používají – ale o tom se zmíním o něco níže.

Další věcí, která se mi moc líbila byla fyzika celého světa. Tohle zkusím vysvětlit trochu více. Fyzika celého Star Wars universa se totiž dost měnila film od filmu. V původní trilogii člověku skoro nešlo do hlavy, proč voják padá při zásahu z blasteru, přesto, že má na sobě na první pohled solidní brnění. V nové epizodě to dává daleko větší smysl a dává smysl i to, proč se vůbec zbraně na bázi blasterů používají. Zatímco výstřel v minulosti byla jen jakási červená, či zelená šmouha, která vybuchla v nějakém obláčku dýmu (a neznámo proč), v Epizodě 7 je blasterový výstřel šleha, jako když kopne mula a je vidět, že do vojáka narazí skutečně masivní dávka rozpálené plasmy. Kromě kynetiky, kterou výstřel má, je vidět i devastační účinnek – zničené kusy zbroje létají vzduchem, pokud vzduchem nelétá rovnou i zasažený voják. Také je lépe propracovaná střelba ze stíhaček – když pálí Tie fighter na civilní cíle, je skutečně znát, že je to palba z kanónu a má zřetelně sílu výstřelu z děla – jinými slovy, fyzika se zde chová naprosto adekvátně. A za skutečně inovativní považuji fakt, že troopeři nejen, že dokážou střílet, ale dokonce i něco trefit, což je doposud málo pozorovaný fenomén.

Poslední sympatickou věcí, kterou bych zmínil je herecké obsazení z původní trilogie. Nicméně na hercích je znát, kolik času uteklo od Epizody 4. Zejména na Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher je únava podstatně znát (u Chewbaccy se to zas tak dobře nepozná), nicméně kvituji s povděkem, že charaktery jednotlivých postav se nezměnili ani v nejmenším.

Teď však o tom, co se mi na celém restartu zase až tak nepozdává.

Předně – celé Universum je postavené na konfliktu mezi Sithy, či Sithským impériem a Galaktickou republikou. Problém však spočívá zejména v tom, že tohle už jaksi neplatí. Děj se sice historicky odehrává po Epizodě 6 – tedy předpokládám, že Galaktické impérium bylo zničeno – ale to v žádném případě neznamená automaticky zánik Sithů, či jejich sympatizantů. V tomto díle je padouchem tak zvaný První řád, což vzhledem k jejich chování je nejspíš směs fanatiků právě propuštěných z ošetřovny pro mentálně bujaré. Další záhadou je pro mne organizace, kterou vede Leia – která se jmenuje Odpor. To je samo o sobě dost podivné, protože mi není dost dobře jasné, o jaký odpor by mělo jít a hlavně proti komu, protože Rebelové vyhráli, Republika byla obnovena a tedy Leia a její ansábl se stali regulérní státní a státotvornou institucí. Tedy by logicky musela vést partyzánskou válku sama proti sobě – což mi tedy skutečně moc smysl nedává, nicméně by v tomto případě měla v každém případě vítězství na svojí straně zaručeno.

Další věc, která je mi záhadou, je jedna z vedlejších zápletek – a sice to, že se hledá Luke Skywalker. Z důvodů, které nechci vyzradit se Luke rozhodl, že zmizí a nechce se nechat nalézt. Nicméně ještě před tím vytvoří dvě mapy se svojí přesnou lokací – což na někoho, kdo se nechce nechat za žádnou cenu najít, je docela podivné chování. Navíc to vzbuzuje úvahy na téma, jak sakra k těm mapám mohl přijít někdo, kdo s celým příběhem celkem nemá nic společného a jak sakra může vědět, co je to za mapu, když jí ani nedokáže přehrát.

Za naprosto pitomý pak považuji světelný meč hlavního záporáka. Z něj si dělají legraci lidé z celého světa – dyzajnově je to možná zajímavé, nicméně je to naprosto nefunkční a to dokonce i tím způsobem, který je ve filmu prezentován. Takový typ zbraně je daleko nebezpečnější majiteli, než protivníkovi, což přepokládám není smysl celé věci.

Stejně podivné mi přijde používání Síly. V minulých dílech to mělo určitá pravidla, dokonce se podobné umění muselo poměrně složitě trénovat – což mi smysl dávalo. V této epizodě Síla funguje podle housky na bufetu – proste chvíli je zničující a neskutečně mocná, v jiný moment amatér rozbije cvičeného profesionála i když o tom, že existuje něco jako Síla nikdy neslyšel – prostě jak se to zrovna režisérovi hodí do záběru.

O dalších věcech se raději už zmiňovat nebudu, protože věřím, že pro spoilery je vytvořen nějaký speciální a vysoce bolestivý kruh Pekla – a tedy by se další věci bez prozrazení děje neobešly.

Závěrem tedy mohu spíše novou epizodu doporučit. Netvrdím, že jsem z ní byl úplně nadšený, nicméně pořád je to o třídu lepší, než většina toho, co lze dnes v kině vidět. Takže pokud chcete tip na kino, z Epizody 7: Síla se probouzí, určitě zklamáni nebudete.

Minulý týden jsem jel večer z práce domů, tramvaj byla plná lidí, dárků a igelitek a mne pořád ne a ne nějak posednout démon vánoc. Není to zas až tak nic divného, neb nejsem praktikující křesťan a do světce mám také poněkud daleko, nicméně jsem kvitoval s povděkem, že lidé v tramvaji buď nepropadli takovému stupni konzumu, nebo mají Vánoce ještě nějaký duchovní aspekt.

Protože byla tramvaj narvaná, nechtěně jsem vyslechl debatu mezi malým chlapečkem a jeho otcem, kteří stáli namáčknutí o dvě důchodkyně dál a bylo to docela zajímavé. Z hovoru jsem vyrozuměl, že si pořídili živého kapra, který jim momentálně okupuje koupelnu, a chlapečka velice zajímalo, co bude s kaprem po vánocích. Tatík se snažil co nejjemněji vysvětlovat, že kapra po vánocích už nejspíš žádná závratná kariéra nečeká, což se chlapečkovi očividně příliš nezdálo. Namítl cosi v tom smyslu, že se vzdal týdne osobní hygieny jen proto, aby bylo pointou to, že přetáhnou kapra po hlavě a sežerou, a zda by tedy nebylo lepší ho vhodit po vánocích do Vltavy. Otec se mu snažil vysvětlit, že to není možné, protože by kapr ve Vltavě určitě zemřel, na což chlapeček odvětil, že to už je jen kaprův problém, a jestli to chce udělat, ať si klidně poslouží, ale šanci se rozhodnout by určitě mít měl.

Netuším, co dnešním dětem přidávají do jogurtů, ale přišel mi to docela zajímavý rozumový konstrukt na někoho, kdo byl věkově způsobilý tak maximálně tahat za sebou kačera na špagátě.

Jak to s kaprem dopadlo nevím, protože jsem musel vystoupit – nicméně mi to připomnělo jednu věc. A sice to, že by člověk měl být docela opatrný na to, co vlastně vhazuje do vody. U celé věci jsem přirozeně nebyl , protože se odehrála dávno před mým narozením, nicméně mám ji z první ruky od někoho, kdo u toho skutečně byl přítomen.

Ale abych to vzal postupně.

Jak už jsem se zmínil v jednom z minulých článků, občas jezdím na chalupu a součástí okolní krajiny vesnice jsou i dva rybníky. Vždycky jsem to bral jako fakt, než jsem se jednoho dne dozvěděl, že původně tam byly rybníky tři. Tahle informace mne docela zaujala, protože mi bylo divné, že by se rybník jen tak sebral, usoudil, že se mu na dané lokaci nelíbí a odplížil se i s vodníkem a rybama do vedlejšího revíru. Tedy jsem si to nechal celé vyprávět a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Vesnice, kde máme chalupu je celkem nezajímavá. Je utopená uprostřed lesů a polí, a všude je to daleko. Podobně je na tom i blízké městečko, kde kromě tří hospod, je jedinou atrakcí kašna z 12tého století a vietnamský prodejce potravin, který má otevřeno i v neděli.

V době tří rybníků to bylo dost podobné, tedy kromě faktu, že byla druhá světová válka. O tom, jak moc strategicky důležité bylo pro všechny městečko, nejspíše vypovídá fakt, že německé okupační síly se skládaly z jednoho důstojníka Wehrmachtu, jeho osobního řidiče a posádky motocyklu s těžkým kulometem. Nechci v žádném případě celou věc nijak zlehčovat, nicméně němečtí okupanti byli natolik rozumní, že si velmi rychle spočítali, že proti třem puškám, jedné pistoli a jedné velice zranitelné motorce, jsou přečísleni zhruba tak v poměru jedna ku pěti stům, protože v okolních vesnicích byl v každé druhé chalupě buď pytlák, nebo dobrovolný myslivec, a tedy lovecká puška pod podlahou rozhodně nebyla žádná vyjímka. Tedy se snažili v rámci možností se chovat tak nejméně nápadně a přátelsky, jak to za daných okolností bylo možné a za to jim městečko oplácelo tím, že je do konce války nikdo nezastřelil.

Lidé z okolních vesnic to s nevolí přijali zhruba asi stejně, jako dnes vnímáme Městskou policii, ale němci se nijak do normálního života zasahovat nepokoušeli, takže byli ponejvíce bráni jen jako otravná tchýně, která stejně za pár týdnů vypadne, takže proč si s tím nějak výrazně lámat hlavu.

Vojáci Wehrmachtu nejspíše velmi dobře chápali, že kdyby došlo k nějakému incidentu, v tom největším průseru se ocitnou právě oni a také, že když se blíží konec války, je rozumnější zůstat někde zalezlý, než padnout za nějakého feťáka, který je už dva roky zašitý někde čtyřicet metrů pod zemí v Berlíně.

Jeden ze sousedů z blízké vesnice to tak nevnímal, neustále měl pocit, že by mělo být přítomno cosi jako místní odboj a velice vnitřně trpěl tím, že v okolních lesích nejsou žádní partyzáni. Městečko nebylo zajímavé ani pro okupanty, tudíž nebylo zajímavé ani pro partyzány, nicméně tento soused to cítil jako křivdu a postupně se začal na kariéru partyzána připravovat. Sehnal si samopal, několik pistolí, zásobu munice a dokonce i nějaké granáty, aby v případě potřeby mohl napadnout i nepřátelský tank.

Doba se však pohnula, takže když to začalo vypadat na konec války, německá posádka v poklidu spálila veškerou dokumentaci, vytáhli klíčky od sturmwagenu a velice poklidně se všichni odešli vzdát místnímu faráři, což se zpětně ukázalo, jako velmi rozumný manévr. Dva dny na to se totiž prořítila městečkem německá kolona, prchající před Rudou armádou, aniž by o okupační posádku projevila jakýkoliv zájem, a tedy váleční zajatci vyčkávali, až dorazí rusové a oni si už konečně mohou přestat hrát na vojáčky, což je po celou dobu očividně ani moc nezajímalo. Soused to však celé cítil jako křivdu, byl velice zklamaný z toho, že nic ze svojeho arzenálu nepoužil, a tedy když dorazili rusové, alespoň se vyrazil se s nimi družit.

Tohle se mu docela zdařilo, opájel se pocitem z toho, že chodí po náměstí se samopalem kolem krku a ruští vojáci ho berou jako bratra ve zbrani, který bojuje s nimi po boku za stejnou věc. Popravdě to bylo rudoarmějcům úplně šumák, takových lidí viděli už na své cestě mraky, ale pokud Vás někdo nalejvá borovičkou zadarmo, není zpravidla slušné mu v tom bránit. Nicméně soused si nad ránem s jedním vojákem potykal a protože ruský voják byl rybář, jako soused, probírali svoji společnou vášeň.

Takže někdy během noci, rus sousedovi vysvětloval, že lov na udici během války je neefektivní, že on to doma dělá tak, že hodí do vody dynamit, a pak jen už sesbírá mrtvé ryby na hladině. Jediné, co je prý důležité je to, aby ho odhodil dostatečně daleko, aby výbuch nepřevrátil jeho loďku.

Další den rusové sebrali zajatce z fary, doplnili zásoby a vyrazili dál směrem ku Praze, takže když soused přišel k sobě s parádní kocovinou, byli už všichni dávno pryč.

Nicméně hovor z předešlé noci mu nešel nijak z hlavy a po nějaké chvíli se rozhodl, že by to měl také vyzkoušet. Sice neměl k dispozici ózero baljšóje, ani dynamit, nicméně usoudil, že ruční granát a místní rybník pro experiment plně postačují – a vyrazil na ryby.

Dokouřil tedy cigaretu, odtrhnul pojistku z granátu a hodil ho do rybníka.

Ozvala se šleha jako z Nagasaki, rybník vyrazil k nebesům a zasypal okolí tří kilometrů sprchou bahna, rákosí a mletého rybího masa, protože soused netušil, že prchající německá kolona do něj před tím vyházela celý svůj náklad, což byly zejména trhaviny pro ničení mostů, miny a munice. Souseda už samozřejmě nikdy nikdo neviděl, a tímto zásahem se počet rybníků poněkud zredukoval.

Jediné, co lze z dnešního článku vzít jako poučení je fakt, že to co funguje v cizině u nás úplně dobré být nemusí a pokud chcete něco házet do vody, zamyslete se. Ono to totiž může být i tak, že voda číhá na Vás.

Myšlenkové pochody některých lidí jsou mi skutečně záhadou. Nicméně o tomhle se zmíním v některém v příštích článků, protože během dneška mi v počítači přistálo několik zpráv, které mi přišli ještě podivnější, a tak nějak jsem získal pocit, že mám potřebu to nějak komentovat. Bohužel se obávám, že se to dnes bez nějakého emotivního projevu neobejde, protože jsem si během čtení zpráv uvědomil, v jak moc podivné době to žijeme.

Tak se do toho rovnou pustíme.

Takže předně švédský král přišel s revolučním nápadem, jak konečně nastolit rovnováhu enviromentálních sil a zachránit tak definitivně planetu Zemi. Víte jak ? Zakáže z ekologických důvodů vany.

Po přečtení rozhovoru se švédským monarchou jsem opravdu dlouho přemýšlel. Vlastně jako první mne polil pocit hrdosti z vlastního pokrokového a ekologického myšlení, protože místo vany mám v koupelně vestavěný sprchový kout. Ono vzhledem k rozloze mojí pidikoupelny, by asi ani jiné řešení nebylo moc efektivní. Hned jsem se cítil tak nějak vizionářsky a futuristicky, protože jsem na tohle přišel už před několika lety, čímž jsem se dostal na úroveň uvažování mocenských elit křížených s Alem Gorem. Prostě – aniž bych se o to nějak zasloužil, najednou jsem byl hustej, hipster, in a enviro-mentál (tedy rozuměj debil) a myslím, že jsem alespoň ve vyjmenovaný vrstvách právě docílil jisté společenské prestiže. Z rozhovoru se dále člověk dozvěděl, o čem tak monarcha přemýšlí v době, kdy si nezávazně poprdává do vody, což je zrovna od vládnoucího státníka opravdu historicky důležitá informace. Nicméně mu gratuluji a držím mu palce, protože je jasné, že tím zachrání celé Švédsko a potažmo i celou planetu, a jen doufám, že to stihne ještě před tím, než mu tam pár vylízanejch kreténů s pokřikem Alláhu Akbar švihne dvě, nebo tři atomovky.

Jako další věc mne napadlo, jaký to bude mít zároveň dopad na kulturu – tedy například, zda Marata budou mordovat ve sprcháči, nebo zda ho před masakrem budou muset narvat do lavoru. Šmoulům už tedy také nepřijde vana vhod, ale u těch vzhledem k jejich velikosti nejspíše postačí bidet, nebo taková ta plechová věc, do které kovbojové na divokém západě plivou žvýkací tabák. Každopádně nepochybuji, že EuroEvropští ohýbači reality už něco vymyslí a najdou nějaký způsob, jak to pendrekem prosadit do všedního života. Ono vůbec ve Švédsku se řeší zásadní věci lidské existence, jako třeba barva náplastí – protože když z Vás cáká krev, je politická korektnost a správný multikulturní názor vůbec to hlavní, co by Vás mělo v tu chvíli zajímat.

Pan prezident ve své novoroční řeči ohlásil konec blbé nálady, čímž mne uvedl poněkud do rozpaků. Nějak úplně si nejsem jistý, jak se k tomu mám postavit, protože blbou náladu mám pořád a tedy nevím, zda se v tomto případě nedopatřením nedopouštím velezrady, či vlastizrady – protože i když pan prezident řekl, že je s tím šmytec, nějak to na mojí náladu nemělo zase tak zásadní vliv.

Tohle zkusím trochu osvětlit. Blbou náladu mám v poslední době kdykoliv jdu na internet – protože nelze prakticky zalézt nikam, kde by proti sobě ostře a opravdu velmi hnusně nešli zastánci, či odpůrci imigrantů, nálepky tu sviští jak v továrně na Kostíky, zatímco ti, kdo by s tím něco dělat měli, se snaží hrát tak chcíplýho brouka, že by jim jejich dynamiku záviděl i hrnec z dynastie Ming. Popravdě moc nechápu, co všichni řeší, když multikulturní soužití a bezproblémové začlenění do majoritní společnosti funguje, všechno je tak sluníčkově barevné a vůbec, každý kdo nechce ve svém bytě imigranta by měl okamžitě jít na hanbu. Jediná věc, která mi vrtá hlavou je vlastně to multikulturní obohacení. Nějak mi doposud nikdo nevysvětlil, v čem přesně a jakým způsobem mne osobně obohatí negramotný pasák koz z Ghany, když tedy pominu jeho přínos ve výzkumu šíření doposud neznámých pohlavně přenosných chorob. Naštěstí bezproblémové začleňování přistěhovalců začíná být kromě Francie, Švédska a Německa konečně i v Bruselu, kde se konečně parta muslimů rozhodla přijmout tradiční Evropské zvyky. Nicméně to vzala trochu o dva levely výš, takže zatímco průměrný evropan vánoční stromek pouze rozsvěcí, tady ho rovnou zapálili a vzali sebou taky v té sváteční náladě i nějaké to auto.

Když jsem úvodem projevil údiv nad myšlenkovými pochody některých lidí, v případě Andělíny, jsem si vytvořil jistou pracovní teorii. Dospěl jsem totiž k závěru, že její myšlenkové a postojové veletoče dávají docela dobrý smysl. Bohužel se zde zřejmě jedná o patologické a dlouhodobě závislé drogové potíže, způsobené nadužíváním vysoce nebezpečné látky, která při nesprávném dávkování působí o něco více zhoubně, než ruská droga Krokodýl. Jako obvykle si nemyslím, že je na vině látka jako taková – bohužel je zde zcela patrné, že největším viníkem je narkoman, který si s tímhle vůbec kdy začal.

Názor, nechť si udělá laskavý čtenář sám. Jen bych rád podotkl, že se v tomhle směru do žádné další polemiky pouštět nehodlám a co se van týká, mají i nadále moje vřelé sympatie. Snad to s nimi dopadne lépe, než s Evropou.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Minulý týden proběhla v Praze demoverze sněhu, a v důsledku právě probíhajících událostí mne v těchto souvislostech napadlo několik věcí.

Tak předně se jednoznačně prokázalo, že Čechy jsou naprosto mimo EuroUnijní standardy, neboť zde v jednom okamžiku probíhal rasismus naprosto otevřeně a plošně, aniž by tomu kdokoliv a jakýmkoliv způsobem hodlal učinit přítrž. Jako by nebyl sám o sobě fakt, že sníh je jenom bílej, dostatečně multikulturně diskriminační, dále se zřetelně počasí ukázalo i jako genderově necitlivé, protože sníh byl pouze mužského rodu a tím pádem by bylo nezbytné pro něj zavést nějaké přijatelné kvóty. Tak nějak jsem napůl očekával, že podobně jako v Německu, bude sníh vyzván politiky, aby alespoň při dopadu zpíval muslimské a cikánské písně dohromady, a tím se zmírnilo napětí v české společnosti a zároveň se zamezilo šíření extrémistických a xenofóbních nálad mezi obyvatelstvem, protože (i když je to neuvěřitelně hnusné a sobecké) – jsou mezi Námi i takoví (pšššt ….) kterým se bílý sníh líbí. Každopádně, ještě před tím, než se stačila svolat SnowParade všech odpůrců všeho xenofobního a nepokrokového, která by byla po vzoru St. Louis zakončena rabováním obchodů s chlastem a tabákem, sníh se rozhodl, že u všeho být nemusí a roztál. Poněkud tím roztrpčil celou řadu neZiskových organizací, které byly na nejlepší cestě ohledně vyjednávání dotací z EU, protože lidskoprávní rozměr barvy sněhu je prostě skandální, a pro příště by bylo jedině rozumné ho prostě zatrhnout, a oblast, ve které padá by dostala automaticky flastr jako vrata, protože za počasí zodpovídá místní zastupitelstvo a na zákaz sněhu bílé barvy se již v Bruselu chystá příslušná směrnice.

No, nic.

Měl jsem službu na pobočce a protože byl celkem klid, seděl jsem na internetu, a prohlížel si aktuální zprávy. Nejprve mne poněkud znejistil název jednoho článku:

„Onanujícího muže, který před muži zákona prchl, strážníci dohonili a předvedli na služebnu.„

Dlužno říct, že bych policejní práci asi dělat nemohl, na něco podobného bych asi neměl povahu, zejména co se tohoto kontextu týká a navíc si myslím, že pokud jsou podobné věci nezbytné, mají se odbývat doma a netahat se na policejní služebnu. Každopádně i komentáře nějakých diskutujících pod články s událostmi Kolínského silvestra byly docela hustý – jen jedna reakce za všechny:

Tohle ponechám raději bez komentáře, myslím, že každý si na tohle udělá svůj názor sám.

Poslední článek, který mi padl do oka měl nadpis: Český bezdomovec v Bolzanu zemřel násilnou smrtí. Někdo ho ubil.

K tomu byl ještě popisek „K vraždě muže, jenž mezi místními proslul jako pouliční hráč šachů, došlo před kulturním střediskem Walterhaus v centru města.„

Nicméně opět mne zaujal komentář v diskuzi, který zněl: „Je to smutné, ale neměl furt vyhrávat.„

Ono vůbec sledovat občas internetové diskuze je celkem poučné. Po nějaké chvíli pozorování jsem dospěl k názoru, že diskusní vzorec funguje asi nějak takto:

1/Někdo napíše článek, například o chovu mořských koníků v květináči.

2/Deset lidí ho pochválí, patnáct mu vynadá a dalších čtyřicet se pustí vulgárně do všech diskutujících.

3/Do debaty se zapojují zastánci Ruska, proti nim nastupují zastánci USA, kteří se začnou navzájem slovně napadat a obviňovat se z různých typů poškození mozku.

4/Do diskuze se zapojují trollové, kteří se snaží tu přitápět pod kotel, tam nasrat každého, kdo se nechá, nicméně je po chvíli prokouknou a začnou je ignorovat, což je to nejhorší, co lze trollovi provést.

5/Debata má již více jak 600 komentářů, nikdo už neví o čem vlastně je aktuálně řeč, natož o čem článek vlastně byl, takže se diskutující omezí na občasné výkřiky do tmy bez návaznosti ke kontextu – a v tuto chvíli už debata začne být pro čtenáře nezajímavou. Klikne tedy na jiný článek, a posléze pak na debatu pod ním, kde se situace opakuje, podle naprosto stejného vzorce.

Naštěstí přišla do recepce nějaká potenciální klientka a zatoužila po nějakém technikovi. Byl jsem tedy přivolán, vzal jí do zasedačky, nabídnul kafe a vyčkával věcí příštích. Už když si sedala, jsem nějak vycítil, že budou nejspíš nějaké komplikace. Víte pro techniky, jako jsem třeba já jsou naprostou noční můrou dva typy klienta. Klient, který naprosto netuší, co vlastně chce a klient, který to zase ví naprosto do detailu přesně. Paní se mi představila jako předsedkyně nějakého spolku chovatelů psů, o kterých jsem v životě neslyšel a rozpovídala se o tom, co by potřebovala. Asi po dvaceti minutách, jsme tedy nalezli řešení, které se jejím potřebám asi blížilo nejvíce, nicméně bylo na ní vidět, že stále ještě váhá. Tedy jsme se dotázal, zda by potřebovala ještě něco, načež mi paní položila otázku, zda by v našem software šlo vést současně pravé i falešné účetnictví.

Popravdě mne tím trochu zaskočila, protože podobný požadavek na účetní systém jsem zaznamenal úplně poprvé, nicméně jsem statečně odvětil, že si může vést počet účetních jednotek, jak pravých, tak falešných kolik jen uzná za potřebné. Náš systém že jí zcela jistě kádrovat nebude a pokud tedy nezapomene, které účetnictví je pravé a které blbost, může si účtovat psího žrádla, pískacích balónků, nebo co já vím, co v takových spolcích zahrnují do majetku, co jen uzná za vhodné.

Paní tedy poděkovala, zaplatila konzultaci, koupila si software a šla pryč a já jsem přemítal o tom, co se vlastně změnilo ve společnosti tak zásadně, že na jedné straně jdou kupovat lidé účetnictví s tím, že primárně chtějí úřad obelhat, a na straně druhé se mnou, že nejen, že jim nadhodím způsob, jak by to udělat šlo, ale nemám z toho ani trochu špatný pocit.

Na závěr bych dnes tedy namísto poslání použil jeden citát.

Poslední dobou nejsem nějak úplně vrlej, kolegové různě napřeskáčku nemocní a zase se chaoticky snaží zapojovat do činnosti firmy, takže mám chvílema pocit, že fakt, že se do mne zatím nezahlodnul ještě nějaký bacil, není ani tak výsledkem pravidelného pohybu, jako spíš nějaký druh trestu. Pravdou je, že mi k mojí momentální náladě také nejspíš moc nepřispívají Eviny neobratné pokusy mne vytáhnout někam do hospody, nebo do baru. Činí tak pomocí e-mailu, což vzhledem k tomu, že má slušnou kolekci jabkokrámů působí docela schizofrenicky, neboť jsem přesvědčený, že poslat SMS, nebo zavolat je výrazně jednodušší a to i v případě, že jde o tak banální věc jako nalít si do hlavy pár piv a nějaký ten panák. Dost dobře netuším o co jí přesně jde, a je mi jasné, že v tom Jim Beam asi nehraje celkem žádnou zásadní roli – už jen z toho důvodů, že Eva prakticky nepije. Nicméně jsem si skoro jistý, že tímhle způsobem se cosi jako pokus o smíření provozovat nemá. A to i přesto, že jsem hluboce přesvědčený o tom, že každý člověk má nezadatelné právo na to, aby se občas choval jako naprostý pitomec. Vím to podle sebe, na tohle má právo prostě každý, protože to vnímám jako lidskou přirozenost, zabránit tomu nelze a tedy v tom v zásadě nespatřuji nic špatného, pokud si to člověk sám sobě dokáže připustit. Nicméně Eva v tomhle směru má zřetelně jisté rezervy a soudím, že rozhodně není na mojí maličkosti, abych jí nějakým způsobem usnadňoval její duševní pochody.

Tak přesně v takovéhle náladě mne zastihl dnešní den a to se to celé teprve mělo rozjet. Když jsem přišel do kanceláře, bylo mi oznámeno, že mám vyrazit za jedním hodně problémovým klientem mimo Prahu, protože kolega který to měl na hrbu se hodil okamžitě marod, když zjistil o koho jde. Popravdě řečeno, docela mne tím nasral, protože zdrhnout z bojiště ještě než něco vypukne, je sice dnes z nějakého důvodu velice populární, nicméně mě osobně to nikdy moc konstruktivní nepřišlo.

Nejspíš jsem byl zrovna v práci, což byla zřetelně jediná kvalifikace, kterou jsem potřeboval.

Ten klient je pro mne osobně stejně docela záhada – nejspíš se neumím úplně vžít do myšlení někoho, kdo dlouhodobě používá nějaký informační systém, přestože mu neustále leze něčím na nervy. Teda – ne, že bych nebyl hodnej kluk, ale zase nejsem Ferda mravenec , a tedy jsem nepřišel na jediný důvod, proč bych měl slíznout průšvih za někoho jiného zrovna já. Nic sem o tom nevěděl, ale než jsem stačil něco namítnout, už zase naklusal šéf s novinkou, že máme nového kolegu. A tedy že pojede se mnou, aby viděl na vlastní oči, jak bude vypadat naprosté tápání ve tmě v praxi. Nový kolega se mi sice přátelsky představil, nicméně v mém momentálním rozpoložení by mne nejspíš namíchla i čerstvě narozená Panda, takže jsem řekl, že ho vítám na palubě, že pevně doufám, že má zdravotní pojištění, sepsanou poslední vůli, zamluvenou nějakou fešnou rakev, a že se za pět minut potkáme u firemního auta. Šéf na to koukal docela překvapeně, protože takové stavy opravdu nemám moc často, nebo alespoň je nedávám najevo, nicméně to nijak nekomentoval, já si sbalil vše potřebné a s vědomím, že se chystáme na výpravu do očistce na samém pokraji pomyslného Pekla, jsem šel do garáže.

Procpávali jsme se narvaným pražským provozem, já jsem byl celkem bez nálady, takže jsem mlčel a věnoval se řízení , a nový kolega ticho klidně sdílel. Zůstali jsme trčet u nějakého přechodu se světly, kde se před naším vozem pokoušel přejít ulici nějaký hodně sešlý geront s již zmíněným pohonem 4×4. Šel opravdu velice, velice pomalu, což mu samozřejmě nelze nikterak mít za zlé, když kolega po chvíli pozorování jeho snahy ukázal prstem na sebe, pak na geronta a pravil „Ich Petr, du chodec.“ načež se opět zahalil do ticha.

Z kolegova prohlášení jsem pochopil, že patrně nebude úplně suchar, takže pokud ho neodradí výše platu, myslím, že mezi nás, ostatní psychopaty docela dobře zapadne.

Vyjeli jsme z Prahy, a ponořili jsme se do naprosto šílené mlhy, která na nás padla s razancí cisterny cementu. Musel jsem jet krokem, bylo vidět sotva pár metrů dopředu, což vzhledem k serpentýnám a rozbité cestě nebyl zrovna žádnej šlágr. Asi po čtvrt hodině jízdy jsem se tedy dotázal kolegy, zda by se mu nechtělo zapálit pochodeň a jít před autem, abych věděl, jestli je tam ještě pořád silnice, protože bych nerad, aby nám nějaký nadšený obránce Avalonu prostřelil šípem pneumatiku. Kolega prohlásil, že tohle ještě nic není, že u něj ve vesnici byla ráno taková mlha, že musel vyjít ven otočit psa, protože mu místo na ulici štěkal na barák. Kolega se mne následně dotázal, zda jsem z Prahy. Na to jsem odvětil, že ano, nicméně že mám v plánu se na stará kolena odstěhovat do Jižní Koreje. Kolegu to zarazilo a zeptal se mne proč, takže jsem mu sdělil, že jihokorejská jména mi zní, jako když Kevin Costner zakopne, a následně sletí hlavou napřed dolů po Nuselských schodech, a tedy by mi poznávání nových lidí působilo trvale dobrou náladu.

Naštěstí jsme se pak z mlhy vymotali, přijeli za klientem, který měl svoji firmu situovanou v nějakém opravdu rustikálním zemědělském objektu. Nechyběla tam stodola plná zahradnických a zemědělských nástrojů, od srpu až po traktor z padesátých let, kdežto kanceláře měl situované ve dvou budovách, rozdělených dvorem a alejí stromů. Majitel firmy byl naštěstí na dovolené, takže nás přišel přivítat jen místní ajťák, který vypadal poněkud nervózně a ustaraně. Zaujal mne hned na první pohled, protože měl tak ustupující čelo, že mu končilo nejspíš až někde u Břeclavi a přesto že byla teplota někde kolem nuly, přišel v kroxách bez ponožek.

Místní IT kapacita byl však docela v pohodě, takže po krátké domluvě se můj kolega vrhnul na instalaci klientů, kdežto mne si bosá hlava odvedla do serverovny. Po vstoupení do místnosti, jsem si obhlédl místní počítačový park, opřel se o stěnu a zhluboka se zamyslel. Počítače totiž byly tak letité, že museli znát Bruncvíka ještě jako páže a tedy nebylo divu, že náš sytém mohl mít ve funkčnosti jisté potíže. AJťák zřetelně vytušil, co se mi honí hlavou, a dotázal se, zda jsem v pořádku. Zeptal jsem se tedy, zda mají ve vesnici katolického kněze, protože v exorcismu zas tak dobrý nejsem, a jestli máme na tomhle nový update rozchodit, tak tu Boží podporu budeme kurva potřebovat. Dále jsem se dotázal, zda tyhle stroje již běží na elektřinu, nebo je nahazují pomocí mlýnského náhonu klikou z bukovýho dřeva. Ajťák se tvářil docela provinile, nicméně připustil, že majitel firmy je poměrně spořivý a tedy to flikuje jak to jen je možné.

Víte, obvykle takový přístup ke klientům neprovozuji, nicméně v téhle náladě a vzhledem k okolnostem jsem si prostě komentář nemohl odpustit. Každopádně jsem si povzdychl, pustil se do práce a po nějaké době, kdy v podstatě každá moje činnost byla doprovázena nějakou tichou nadávkou – protože to bylo sflikované opravdu příšerně jak ze strany hardware, tak software jsem stroje donutil dělat co chci a zbývalo jen přetáhnout databáze. Tedy jsem to spustil a protože mi bylo jasné, že to bude hodně dlouho trvat, zeptal jsem se místního ajťáka, zda bychom si někde nemohli dát cigáro, než se databáze překlopí. Místní ajťák souhlasil, sebrali jsme bundy a mojeho kolegu, a šli si zapálit. Kolega se s ajťákem snažil o společenskou konverzaci, kdežto já jsem mlčel a pozoroval hrábě, háky a podobné předhusitské nástroje, visící z trámoví stodoly. Po jisté době mi to však nedalo a musel jsem zkonstatovat, že tady mají vážně pěknou kosu. Ajťák připustil, že je opravdu trochu zima, načež jsem odhodil vajgl, ukázal jsem na zemědělský nástroj, který visel na háku ve stěně stodoly, pravil jsem, že jsem měl na mysli tuhle a že se jdu podívat, jak to pokračuje.

Zbytek už proběhl bez potíží, vyplnili jsme papíry a vyrazili s kolegou směr Praha.

Jediné, co lze ze dnešních událostí odvodit je fakt, že pokud jste první den v práci, nejspíš byste neměli mít za supervizora někoho, s kým se Eva pokouší navázat komunikaci.

Někdy mám intenzivní pocit, že drtivá většina nedorozumění vychází nikoliv ze zlých úmyslů, ale z prosté lidské interakce, nebo naopak z její nepřítomnosti. Tedy, volně přeloženo, někdo očekává od toho druhého něco, co nepřijde a to vede pak ke špatné náladě. A nebo se žádaná reakce skutečně dostaví, což zpravidla vede k náladě ještě horší. Za naprosto katastrofální – alespoň co se výsledků týká – se dají považovat taková očekávání, kde na straně jedné je použito pouze náznaků a záminek, s předpokladem, že to protějšku jednoduše dojde. A na straně druhé se zase takové jednání neočekává.

Bohužel se mi tohle v pár posledních dnech přihodilo hned několikrát. Počítám v to pokusy od Evy na dočasnou deponaci mojí maličkosti k jakémukoliv nejbližšímu veřejnému zdroji lihovin, nebo snahu některých klientů o nějakou činnost, kterou v rámci objednávání zpravidla maskují požadavkem jiným.

Problém je, že tohle zrovna moc nefunguje. Jak jsem naznačil, tak lidé fungují na základě svých vlastních předpokladů a v tomto smyslu jsem asi jako většina mužské populace. Tak nějak stále naivně předpokládám, že když někdo řekne černá, má skutečně na mysli černou, ve tři hodiny skutečně znamená ve tři hodiny a zajít na oběd opravdu znamená jít si někam nacpat do hlavy zelňačku, a sem tam nějakou tu vařenou nudli.

Některé věci v tomhle ohledu jsou v mém případě ještě víc tristní, zejména co se svádění a podobných disciplín týká. V téhle oblasti jsem citlivý a empatický zhruba jako lžíce na bagru, a to, že se jsem nějaké slečně nejspíš sympatický mi doteče většinou až ve chvíli, kdy ze mě stahuje trenýrky.

Tyhle věci dělají potíže obecně a to i u lidí, kteří o tom vědí, a tedy je v jejich moci je nějakým způsobem alespoň částečně mít pod kontrolou. O čem bych chtěl napsat dnes je to, když se tyto předpoklady nečekaně protnou s někým, kdo tohle celé navíc pod kontrolou nemá.

Začalo to tedy celé úplně nenápadně, kdy si mne jedna firma vyžádala, zda bych jim nepřijel nějak uživatelsky přenastavit náš software. Že prý paní účetní už je starší, nějak se jí to špatně ovládá a tedy zda bych s tím něco neudělal, aby se s tím dalo pracovat lépe. Bylo mi to divné už od začátku, protože náš software se dá ovládat jak myší, tak klávesnicí, tak i standardním sborem klávesových zkratek, nicméně jsem pokrčil rameny a vyrazil ven z kanceláře.

Měl jsem něco tušit, protože to začalo už cestou v tramvaji. Klient byl na druhém konci Prahy, tedy jsem vylovil mobil, že si ukrátím cestu nějakou hrou. Cesta probíhala normálně, když na jedné zastávce jsem zaznamenal nějaký výkřik. Protože jsem zpitomělý z uprchlíků jako všichni ostatní, očekával jsem nějaký projev agrese a byl jsem připravený na nastalou situaci nějak reagovat. Nicméně nic z toho se nestalo a dveřmi od tramvaje se do vozu procpaly dvě slečny. Obě dvě byly opravdu velice důkladně prostorově řešené a použít termín silně oplácané by šlo jen v případě, kdyby každá z nich vyplivla tu půlku vorvaně, kterou jim jejich krotitel naservíroval k snídani místo sushi. Tohle by samo o sobě ani tolik nevadilo, i když se zbytek tramvaje, aniž by se o to nějak přičinil stal utiskovanou většinou, problém byl, že ta zrzavá měla nejspíš také Tourettův syndrom. Projevovalo se to tak, že v naprosto nečekaných a nepravidelných intervalech zařvala „nó, dobrý!“ a pak normálním hlasem pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Bohužel, zejména její „Nó“ bylo hlasité asi jako když na vás útočí bombardér Stuka, který si pro větší efekt namontoval do křídel místo kulometů zesilovací aparát od Sepultury. Tón jejího hlasu byl také velmi nepříjemný, protože to znělo asi tak, jako když krájíte steak, sjede vám nůž a setrvačností a silou doskřípe až na okraj talíře, takže jsem už po pár minutách uvažoval o tom, že tramvaj opustím a počkám si na jiný spoj.

Je mi jasné, že slečna nejspíš nemohla ani za svoji váhu, ani za zvukové tiky, nicméně její výkřiky byly docela děsivé a divím se, že to někdo v tramvaji neodnesl infarktem. To, že zrzavá slečna každým jekotem vyděsila normální cestující ještě šlo. Po několika zvoláních pochopili, že tohle je asi teď chvíli čeká a tedy se lekali spíše té nepravidelnosti, než řevu jako takového, nicméně zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy přistupovali další cestující, kteří na něco podobného připraveni nebyli.

Prvním úlovkem se stala nějaká paní, která bezelstně nastoupila s telefonem v ruce a zřetelně se věnovala korespondenci. Po prvním zaječení se lekla tak vehementně, že švihla rukou s mobilem stranou, kde praštila sedícího pána do zátylku, až to zadunělo, a srazila mu z hlavy kovbojský klobouk. Paní i pán vypadali na momentální srdeční zástavu, nicméně zrzavá slečna si ničeho nevšímala a dál rozprávěla s kamarádkou. To trvalo ještě dvě zastávky, než k ní naklonil nějaký postarší občan s prosbou, zda by toho mohla nechat. Zrzka na něj vykulila překvapeně oči s dotazem, co prý má konkrétně na mysli, načež mu zařvala „Nó Dobrý!“ přímo do tváře ze vzdálenosti asi třicet centimetrů. Občan se poměrně dost vyděsil a pravil, že to nic, že už se nebude vměšovat a odešel na druhý konec vozu. Vrcholným číslem zrzky však bylo, když do tramvaje vešla s mobilem v ruce jedna mladá slečna. Odhaduji podle tašky na jejích zádech, že to byla ještě školačka, nicméně mobil také třímala v ruce, opřela se o tyč a čekala, až se tramvaj oznámí příští stanici a pojede. Pochopitelně, podle všech platných zákonů se po chvíli ozvalo „Nó Dobrý!“, školačka sebou vyděšeně škubla, její telefon proletěl dveřma od tramvaje na ulici, načež dveře zaklaply a učinili tak školačku společensko -technologicky naprosto nemožnou.

Naštěstí zrzka i s kamarádkou na další zastávce vystoupili a já mírně otřesen jsem dorazil ke klientovi.

Uvítal mne majitel, který se tvářil docela rozpačitě a tedy jsem se dotázal, cože má paní účetní za problém. Majitel mi sdělil, že uvidím sám a skutečně se tak stalo. Zavedl mne do kanceláře k paní účetní, která mi řekla, že se jí nějak špatně trefuje do jednotlivých okének v systému, a jestli tedy s tím nemohu něco udělat. Problém byl, že paní účetní měla na levém oku takový tik, že mi po pěti minutách hovoru začaly slzet oči, jako kdybych právě samopalem rozstřílel dva kamiony s nákladem cibule. Bohužel, očnímu kontaktu se dlouhodobě na tuto vzdálenost prostě vyhnout nelze, a zvláště ne, pokud se od Vás očekává nějaké řešení situace. Vyzval jsem tedy paní účetní, aby mi předvedla, kde je konkrétní problém a věnoval jsem pohled majiteli firmy, který jasně dával na vědomí, že jestli mne tu s ní nechá o samotě, udělám mu něco strašlivě hnusného s jeho vnoučaty, a že to bude s nade vší pochybnost obsahovat letlampu a pár zfetovanejch negrů. Paní účetní pravila, že to je právě ten problém, protože je pravák, a v pravé ruce má nekontrolovatelné záškuby. Tedy jsem navrhnul, ať systém ovládá levou rukou, a bylo mi sděleno, že právě v kombinace levé oko tik, pravá ruka škub dělá celou situaci neřešitelnou.

Velmi silně sem zatoužil po panákovi, zahleděl jsem se do stropu a přemýšlel, jaká jsem to asi musel být v minulém živote asi svině, že se tyhle věci stávají právě mě. Přemýšlel jsem opravdu dlouho, ale nenapadlo mne žádné řešení, které by paní účetní neurazilo.

Nakonec jsem tedy řekl, že tohle vyřešit neumím, že dnešek beru jako bezplatnou konzultaci , sebral se a s pocitem Darth Vadera, kterému právě zatrhli používání Temné strany Síly, jsem odešel pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Předpoklady jsou sice delegovatelné, nicméně to ještě není zárukou, že to bude mít nějaký praktický efekt. Tedy za předpokladu, že nejste Ježíš Kristus.