Počátkem léta mi zavolal jeden známý. Že prý kousek za Prahou probíhá nějaké natáčení, v americké produkci, že budou točit velké bitevní scény a tedy potřebují někoho, kdo zhruba alespoň tuší, za který konec se drží meč, a kterým koncem se má šťouchat do těch ostatních. Můj známý je kovář a také profesionální šermíř, vystupuje pouze za peníze a svého času jsem byl u něj ve skupině. Znám ho řadu let a tedy mi bylo jasné, že to bude dobře placené, ale nejspíš se bude po Nás chtít i nějaký výkon. Zeptal jsem se tedy, o co by mělo jít, protože i když jsem pro film i televizi pracoval, specifikace bývají rozdílné a po pravdě nejsem ochotný jít úplně do všeho.

Známý mi řekl, že jde o potisící zpracování starověké severské ságy, a že chtějí skutečně šermíře, protože kaskadéry si sice dovezli vlastní, nicméně po vyzkoušení běžného komparzu režisér nebyl spokojen, a tedy potřebuje do bitvy někoho, kdo alespoň bude matně tušit o co kráčí. Celkem logicky jsem namítl, že na vikingy nemam ani zbraně, ani výzbroj a tedy netuším, v čem bych mohl být přínosem. Nicméně známý trval na svém, řekl, že to režíruje američan a tedy nějakých 200 let libovolným směrem historie je úplně šumák a že produkce se rozhodla to pojmout v gotickém stylu.

Bohužel, tohle je naprosto pravda – pro americkou filmovou produkci je většinou cokoliv před druhou světovou válkou plus-mínus gotika, obzvlášť co se Evropy týká, a něco, jako je logika, či historické reálie, jsou Hollywoodu srdečně ukradené. Dokonce se traduje, že vrcholem diplomacie s americkou produkcí bylo, že je někdo donutil z křížáckého, válečného koně odmontovat rotační kulomet Gatling.

Nemám důvod tomu nijak nevěřit, zažil jsem podobná zvěrstva i v televizi nejmenované státní a české. Jakkoliv je herec charismatický, v gotickém plnoplátu, s barokním rapírem vypadá prostě jako pitomec, který se Vás pokouší ohrožovat lihovou fixou. Tím to nijak nepodceňuji, každá zbraň je nebezpečná v těch správných rukou, ale zbroj a zbraně mají železnou spojitost, a s nimi i chladnou logiku. Jde o prostou fyziku – je to asi takové, jako kdybyste nabyli z nějakého důvodu přesvědčení, že nejlepší způsob, jak odtlačit z cesty kráčející rypadlo, je použít mašlovačku na buchty.

Ale zpět.

Tedy známý mi řekl, že běžná gotická výbava bude v pohodě a tedy má zbroj, kterou beru sebou do bitvy bude naprosto dostačující. Vlastní vybavení v těchto případech bývá výhodou, protože jednak je za to nějaká zlatka navíc a potom štáb si nemusí lámat hlavu s tím, zda na Vás sežene kostým. Takže jsem řekl, že souhlasím, uvidíme se na místě natáčení – a vyrazil směrem za Prahu.

Shodou okolností mi zazvonil znovu telefon a na druhém konci se ozvali Moravané. Tyhle lidi mám rád, objevují se v Praze zhruba dvakrát do roka a vždycky když přijedou, kouká z toho ostuda jako hrom. Tihle šermíři jsou naprosto úžasní, už mám celou soupisku hospod, kam máme zakázáno chodit, protože to berou podle hesla „kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil“, což považuji za následování hodné. Takže mi volali s tím, že mají vystoupení blízko Prahy a že by mi alespoň přijeli potřást tlapou. Odpověděl jsem, že jsem na natáčení, načež reagovali nadšeně, že z toho kouká nějaká sranda, gotiku, že mají stejně na sobě a že tedy dorazí tam. Než jsem dorazil na místo natáčení, už jsem to dávno zase pustil z hlavy a byl jsem zvědavý na celý ten americký cirkus.

Vyplnil jsem nějaké papíry, nasoukal se do zbroje a vyrazil na místo. K mému milému překvapení tam bylo hodně lidí, co jsem znal – jak z bitev, nebo z různých akcí, takže jsme začali žvanit a čekali, až se začne něco dít. Lidí tam bylo skutečně mraky, co jsem se tak dozvěděl, byli tam šermíři z Polska, Maďarska a Ruska, takže čechů tam byla odhaduji tak slabá pětina. Zhruba dvě třetiny ze všech měli podobně použité, funkční zbroje, jako jsem měl já, pak tam byla část lidí, které sebou přivezli američané, v něčem o něco lepším a nakonec skupina poláků v zářivých zbrojích, takže chvílemi vypadali, jako když se internát plný elfů vypraví na diskotéku. Zmiňuji to záměrně, protože tyto zmíněné aspekty měli pak zásadní vliv na další události.

Přišel asistent režie, řekl abychom se připravili, protože režisér už jde. Šermíři z čech se tedy rozdělili logicky po skupinách na poloviny, aby si stoupli na obě strany bojiště. Tento krok dával poměrně smysl – jednak aby mohli případně předvést nacvičené souboje, nebo v případě volného šermu mohli bojovat s někým, koho znají a tím minimalizovat možnost zranění. Podobně tak učinili i rusové a maďaři, načež se přikolébal režizér, prohlédl si obě dvě znepřátelené bitevní řady a počal realizovat svoje tvůrčí vize. Dospěl k závěru, že ti, kdo nemají tak použitou zbroj, budou na straně hrdiny a my, většinový zbytek budeme ti zlí. Bylo mi to celkem jedno, v praxi to nemá žádný vliv na to, na kterém konci oraniště se budete válet, a tedy se začali řady přeskupovat. Po reorganizaci se však stalo, že na mé straně bitevní vřavy skončili prakticky všichni z čech a ruska, díky tomu, že jsme byli bojoví praktici a neviděl jsem kolem sebe nikoho, kdo by šerm nedělal méně než 12 let. Tehdy jsem začal tušit, že se schyluje na pořádný malér, nicméně jsem si to nemohl nechat ujít.

Češi byli nakonec převeleni na levé křídlo, tedy skoro mimo záběr kamery a jako nepřítel nám byla přidělena delegace z elfského lesa, protože naopak ti zase vypadali až moc pohádkově. Režisér začal udělovat pokyny, což byl trochu problém. Mluvil jen anglicky a navíc ho bylo slyšet jen v prvních řadách. V širším okolí ho prakticky slyšet nebylo, jednak proto, že uzavřená přilba hluk izoluje a potom, ne každý anglicky uměl. Nicméně ústním podáním jsem se dozvěděl, že máme být přesvědčiví, chce se po nás řev a nasazení, aby se nemusel záběr opakovat. Pokrčili jsme tedy rameny s tím, že si alespoň zabitvíme, jak jsme zvyklí a zaujali tradiční fotmace. Štítníci s meči, palcáty a sekerami dopředu, za nimi tyčové zbraně a ve třetím sledu pak i já a ostatní, kdo štít, nebo kopí sebou neměl a tedy musel vyčkat, až se řady prolnou.

Megafonem zaznělo akce a češi se s řevem vrhli na polské elfí bratrstvo. Následně se ozval ještě větší řev, poláci se jako jeden elf otočili a začali sprintem zdrhat pryč, což překvapilo nejen režiséra, ale hlavně Nás, protože jsme něco podobného nečekali.

Ukázalo se totiž, že jejich zbroj nebylo železo, jako naše, ale jen nějaký nastříkaný plastik, což samozřejmě těžko mohl někdo předpokládat. Takže čtyři poláky hned odvezla sanitka, režisér se tvářil naštvaně, poláky přemístil, opět přeskupil jednotky tentokrát tak, aby železo šlo skutečně proti železu a tím se tedy minimalizovaly ztráty.

Tohle se nakonec natočit podařilo a přikročilo se k dalšímu záběru, kdy do bitevní vřavy má vletět hrdina filmu a všechny strhnout svým příkladem. Problém začal v momentě, kdy režisér naopak chtěl, aby hrdina vynikl proti těm zlým, to jest Nám. Jak už jsem naznačil, v helmě toho moc neslyšíte, takže když jsme se zase seřadili, ozvalo se akce, češi naběhli proti nepříteli s vědomím, že si mohou do čeho bez obav třísknout, sejmuli hlavního hrdinu během pěti sekund a pokračovali dál. Režisér začínal být mírně na prášky, protože i když tu partu, co mu sejmula herce vyhodil na konec bitvy, místo se opět vyplnilo někým, kdo netušil, že tuhle část nepřátel vyrubat nesmí a situace se opakovala. Zopakovala se ještě osmkrát, protože tam komparzu bylo skutečně hodně a režisér přemýšlel nad tím jak to udělat, aby se mu celý záběr zdařil.

Technicky to byl boj s větrnými mlýny, protože když hrdinu nesejmul čech, sejmul ho rus, protože tihle hoši mají v historice hodně dobré znalosti.

Režisér tedy vymyslel, že kaskadéři, které si přivezl sebou, aby svedli na bitevním poli s hrdinou boj na život a jejich smrt, utvoří cosi jako ochranku proti nám, aby konečně dostal situaci tam, kam potřebuje. To sice prodlužilo existenci hrdiny v dalším útoku asi o deset sekund, ale objevil se nový problém, kvůli kterému se zase celá bitva musela zastavit.

Ukázalo se totiž, že kaskadérské meče jsou z nějakého hliníku, či duralu, takže po první ráně železným mečem v lepším případě odletí celá čepel , a v tom horším s ní odletí i celý kaskadér.

Opět jsme byli seřváni na všechny způsoby, režisér byl už opravdu hodně naštvaný, vyhlásil deset minut pauzu a začal vymýšlet co s tím. Nakonec vymyslel to, že hrdinu jako jediného posadí na koně, obklopí ho kaskadéry a všem dal jasně najevo, že tady už končí veškerá legrace, a jestli se na něj někdo jenom křivě podívá, osobně mu prokousne pneumatiky u auta.

Scéna se začala připravovat a v tu chvíli dorazili moji známí z Moravy. Zapadli bez problémů, vyhledali mne, já jim řekl, že je to docela prča, že se naše část podobá bitvě bez scénáře a ať raději útočí na maďary, protože ti na sobě mají železo a s těmi se celkem rozumě šermovat dá.

Ozvalo se akce, a ještě se mne Moravané dotázali, kdo že je vlastně nepřítel. Celkem bezelstně jsem ukázal na hrdinu na koni, jediného na celé straně protivníků.

V tu chvíli mi to došlo, ale bohužel už bylo pozdě.

Moravané se s řevem prosekali až k němu, stáhli ho z koně a sejmuli, režisér už téměř nepříčetný nadával deset minut v kuse, načež se otočil a oddusal pryč a tím celý natáčecí den skončil.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – pokud chcete iluze, nevyžadujte po ostatních, aby projevovali realismus.

Tak a je to tady. Od čtvrtka, od osmi třiceti je ze mne onálepkovaný rasista. Touto vizitku mne poctil cikán v poutech, kterého odvážela policie z vietnamské večerky a nevím, zda na to mám být hrdý, nebo z toho mám mít pocity smíšené. Tedy – popravdě jsem tak nebyl označen jen já, ale v zásadě všichni přítomní, přestože jen já jsem měl na jeho momentálním stavu asi největší podíl.

Zvláštní bylo, že jsem shodou okolností ten den zrovna o rasismu uvažoval. Když jsem si ověřoval zdroje, ke svému překvapení jsem zjistil, že rasismus a rasová segregace zdaleka nejsou jen výmyslem posledních pár století. Rasismus jako takový je zde už od antického Řecka, a jakkoliv se dnešní optikou dají stoupenci těchto myšlenek považovat za klasiky, celá řada jejich filozofických děl by jim v dnešní době zaručila jistou basu na několik let. Neříkám to proto, že bych tomu nějak fandil, nebo naopak byl odpůrce – popravdě je mi to celkem šumák, své názory netřídím podle barev, ale podle zkušeností a nemyslím, že mé myšlení tím bylo nějak zásadně ovlivněno. Dokonce si myslím, že bych jako plnohodnotný rasista asi nevynikl, protože k tomu je třeba proaktivní přístup, který já postrádám. Nicméně jak už jsem se zmínil v jednom minulém článku, rasy existují, rozdíly v nich jsou a každý kdo by tento fakt chtěl popřít, je prostě pokrytec.

Co se tedy vlastně přihodilo.

Šel jsem ve čtvrtek večer z tréninku, jako obyčejně, protože při mém povolání je velmi uvolňující, když můžete opakovaně třískat do lidí nějakým železem. Cestou jsem se stavil v místní večerce, abych si koupil cigarety a něco k snídani, těšil jsem se do sprchy, prostě všechno vypadalo normálně. Večerku vlastní místní vietnamská rodina, chodím tam už pár let, takže se relativně známe tím způsobem, jako znáte místního trafikanta, nebo bábu, co prodává na rohu v lahůdkách. Ti lidé mají můj hluboký obdiv, protože mají otevřeno od sedmi do devíti večer, sedm dní v týdnu a upřímně neznám jediného bělocha, který by tohle zvládl.

Takže když jsem vešel, zjistil jsem, že kromě mojí maličkosti se po večerce pohybuje ještě partička cikánů ve věku 17-25 let, ve složení jedna holka a tři kluci. Věk pouze odhaduji, v tomhle vážně nejsem moc dobrý a klidně bych přisoudil nesprávný věk i jezulátku v jesličkách. Parta tam zřetelně byla za obživou, podle toho jak se motali kolem regálů a snažili se být co nejvíce nenápadní, což samozřejmě vyvolalo zvýšenou pozornost jak mojí, tak majitele večerky. V tomhle opět spatřuji spíše zkušenost, než nějaký rasistický záchvěv – prostě když vidíte partu cikánů, máte spíše tendenci automaticky zpozornět a udržovat si nějakou bezloupežní vzdálenost, než se jim za jásavých multikulturních hesel vrhat kolem krku. Vietnamský majitel povolal pro jistotu ke kase ještě svého syna, parta cikánů zjistila, že vyhlídka na bezproblémové kradení se pomalu začíná vytrácet a tedy se rozhodla, jako jedem rom, že je potřeba jednat, než poměr zlodějů a nezlodějů přesáhne nadkritický počet. Takže se po chvíli ozval jekot vietnamské paní, že kradou a zloděj, načež parta popadla co jí padlo první do ruky a rozhodla se z večerky utéct.

Holce a klukovi se to podařilo, třetího člena bratrstva skolil majitel večerky manévrem, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč amerického fotbalu a poslední člen čtyřlístku zůstal zaseknutý v uličce lihovin. Třetího cikána se snažili udržet na zemi majitel večerky se synem, zatímco majitelka zuřivě telefonovala. Čtvrtý výlupek popadl nějakou lahev z whiskey a otočil se směrem k východu, kde jsem k jeho smůle stál momentálně já, a jediný způsob, jak se dostat ven by byl, kdyby se mu během následujících pěti vteřin podařilo zkonstruovat teleport. Tedy reagoval tak, že odhodil láhev, vytáhl nůž a pokusil se mne bodnout.

Zaútočit chladnou zbraní, na ozbrojeného šermíře, je samo o sobě na zápis na Darwinovu cenu a i když je meč v pochvě, pořád je to věc vymyšlená na to, aby účinně ubližovala lidem. Šel jsem z tréninku, a tedy moje reflexy šli okamžitě cestou oko->ruka, aniž by to braly obvyklou zatáčkou přes mozek. Odrazil jsem útok pochvou, vypálil mi ránu hlavicí co obličeje, vyrazil mu nůž, srazil ho na zem, kde ho pár kopanci donutil se změnit ve schoulené , pasivní klubko s tím, že si matně vybavuji, že jsem na něj řval, že jen ať se zkusí jenom pohnout, protože další záminku jen uvítám, a že mu milerád ještě nějakou přidám. To že jsem mu jeden nůž z ruky vyrazil totiž nutně neznamená, že grázlík u sebe nemá ještě další dva.

Zaregistroval jsem ještě jak před večerkou přistála nějaká auta, a řekl jsem si, že policie je tady, takže jsem se krátce podíval, jak si vede vietnamský majitel večerky a dál hlídal svého zlodějíčka.

K mému překvapení však vietnamská paní nezavolala policii, ale místní vietnamskou komunitu, která se vřítila do večerky se slušnou kolekcí mačet a holí. Za chvíli tedy na prvním cikánovi klečelo si pět členů vietnamské domobrany a třískalo do něj, až se z něj prášilo, a zbytek se vrhnul k tomu „mému“ aby z něj vytloukli duši.

Velmi paradoxně jsem se tedy otočil a pro změnu jsem cikána začal verbálně bránit já, protože místní lidová milice rozhodně nevypadala nato, že by to skončilo jen u pár vyražených zubů. Vyhledal jsem tedy syna majitele, protože ten z celého komanda mstitelů uměl asi nejlépe česky a řekl mu, ať zavolá měšťáky, protože když cikány zmrzačí, či zabijí kouká z toho pořádný malér, který nemusí skončit pouze deportací. Tenhle druh beduínů je pořádně mstivý a tedy bude lepší, ať to odnese tradiční nepřítel, protože si nepřeji ve svém bydlišti zažít válku gangů.

Syn, to akceptoval jako rozumný argument, měšťáci dorazili asi za pět minut, což jsem kvitoval s povděkem. Dali cikánům klepeta, dozvěděl jsme se, že jsme rasistické svině a že nás všechny podřežou a zatím co je jeden policista hlídal, ten druhý šel za mnou, protože jsem se jediný rasově a etnicky odlišoval od zbytku osazenstva večerky. Pověděl jsem mu tedy, co se stalo – i jak jsem reagoval, což policista s pochopením odkýval, protože se jednalo o celkem známé firmy. Když si však prohlédl cikánskou krev na podlaze, z pohledu který mi věnoval jsem pochopil, že by státní aparát nemusel projevit tolik empatie v potírání drobné kriminality. Pohlédl ještě krátce na švitořící vietnamskou domobranu a vyzval mne, ať jdu s ním ven.

Když jsme tedy stanuli venku, zeptal se mne hlasem, který byl rozhodně silnější, než bylo třeba, zda jsem něco viděl, nebo zda jdu náhodou kolem. Pochopil jsem, že mi dává šanci u celé věci nebýt a tedy jsem odpověděl, že jdu zrovna kolem, protože mám obsesi takového druhu, že když vidím modré světýlko, mám nutkání si vzít meč a jít se podívat, co je jeho zdrojem. Policista s úsměvem řekl, že to chápe, že jeho bratr trpí úplně stejnou obsesí a tedy abych si šel po svých, což jsem učinil.

Článek je asi bez poslání, nicméně proběhlé události ve mě vzbudili celou řadu úvah.

Proč sejmout cikánského zloděje rasistické je, ale pokusit se dát flastr vietnamskému obchodníkovi, který jen brání svůj majetek a život rasistické není ?

Jak je sakra možné, že v mé čtvrti žije tolik vietnamců a já o tom nemám nejmenší povědomí ?

A hlavně mne překvapila samotná moje reakce. Tak nějak jsem očekával, že se dostaví nějaký emoční proces – ten člověk mne mohl vážně zranit, nebo i zabít. Nevím, jak to máte Vy, ale skutečně se mi tak často nestává, abych se ocitnul v otevřeném ozbrojeném konfliktu a popravdě je to asi to poslední, o co bych stál. Ale jediné, co mi můj mozek naservíroval zpět byla úvaha, že kdyby bylo víc času měl bych možnost to zvážit, použil bych nejspíš jinou techniku, kterou bych ho odzbrojil a zpacifikoval už v druhém kroku.

Nevím přesně, co to o mě jako o někom s nálepkou rasistovy vypovídá, ale jsem si poměrně jistý jednou věcí. Buď už ten šerm dělám moc dlouho, nebo fakt už potřebuju nějakou ženskou.

Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž – přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy – ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda – a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce – prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není – prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No – popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl „No to si snad děláte prdel.“, kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu – tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se – takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval – mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.

Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do „véčka“ a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel – nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor – a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů – když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá – jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout – což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil – tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění – od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů – a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily – nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.

Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat – a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.

Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil – tedy – když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš „od“, než „kam“, takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek – a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů – a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala – a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.

Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.

Totiž – jedna moje známá, má hrad.

Tedy přesněji řečeno – to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.

Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.

Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta – tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.

Tak předně – chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.

Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.

Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.

Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.

Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.

Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.

Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.

Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.

No – pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.

Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem „Mařko pocééém“ si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.

Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.

Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl – a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.

Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.

No – řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.

Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.

Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.

Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: „Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej.“

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně – Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu – nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie „přirozený vousonosič“. Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží – a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit – a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.

Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn – a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Protože mne samotného zajímalo, jak se s touhle poměrně nesnadnou předlohou tvůrci popasují, hozené rukavici jsem neodolal.

Popravdě řečeno, moc to nezvládli, a navzdory hodnocení na ČSFD se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je i tohle zpracování špatné.

Takže úvodem – režisér David Ayer zachovává současné trendy Hollywoodského masomlejna, rozhodnul se, že autoři původní antihrdinské ságy jsou parta blbců, kteří nemají páru o čm je řeč, vyrval namátkou několik postav a vhodil je do míchačky na beton, bez jakékoliv další úvahy na téma, zda to dává, či nedává smysl. Docela se divím, že se mu pod ruku nepřipletla třeba Sněhurka, nebo Dory z filmu Hledá se Nemo, protože s touhle skladbou příběhu by tam na diváka rozhodně nepůsobili divně. A když mluvím o příběhu, nejsem úplně spravedlivý. Zápletka, i rozuzlení mi totiž připadá jako něco, co si vycucal z prstu produkční asi pět minut před promítáním, a tedy na nějaké další úpravy už nezbyl čas. Ale pojďme trochu konkrétněji.

Předně – samotná základní myšlenka je mimo kýbl už sama o sobě. Tohle není spoiler – protože se to dozvíte z traileru. Jakási podivná postarší paní se rozhodne sebrat bandu psychopatů, vrahů podivných existencí – a vytvořit z ní speciální údernou jednotku. To by ještě šlo, kdyby její odůvodnění nebylo, že se jedná o prevenci proti Supermanovi.

Takže si to rozebereme. Máme tu Deathshota (Will Smith), který je dokonalý střelec, a nikdy nemine cíl. Od Supermana se kulky odráží, takže pokud by Wallerová stála o masovou výrobu olověných podložek pod jaderný reaktor, rozhodně je pro ni ten pravý člověk. Dále tu máme maníka co umí házet bumerang. Skvělá věc, myslím, že Superman z toho bude úplně vyndanej, protože s bumerangem nepočítal ani na vteřinu, takže to logicky zabalí, a zdrhne zpátky na to, co zbylo z Kryptonu. Pak je tu Harley Quinn (Margot Robbie) , která je sice magor, ale kvality jejího šílení se tato filmová verze nepřiblíží ani na bleší prd. Samozřejmě fláknout Supermana dřevěnou palici je sice sexy, ale dost pochybuju, že by to kromě úvodního ceremoniálu kremace celé Harley, mělo nějaký konkrétní efekt. Pak je tu nějaký mutant, pak jiný mutant, borka s katanou, a modelka v kostýmu z kouře, což Vás v zásadě stejně vůbec nezajímá. V hlavní roli je totiž prakticky jen makeup, a modelčina odhalená kůže, což mi při stopáži 123 minut opravdu úplně nestačí. Pokud by chtěla Wallerová Supermana hodně pobavit, myslím, že líp by to namíchat už nemohla, protože horší nápad by byl už jen postavit kanón na plyšáky.

Co se týká zmiňované modelky, je to vůbec nějaké podivné. Když je totiž Enchantress v „civilní“ podobě, má to být cosi na způsob Lary Croft, střihnuté Indiana Jonesem. Modelka však působí – no jak to jen říct – velmi jednobuněčným dojmem. Člověk by jí tak maximálně uvěřil, že zvládá přeměnu vzduchu na CO₂, ale nějaké empirické znalosti v oboru archeologie, to teda ani náhodou. Ani proměna v Enchantress tomu moc nepomůže, protože ji nejprve natřou takovou vrstvou mascary, která se normálně používá k impregnaci tanku, a navíc ji z nějakého důvodu nechají ještě čmoudit. Ani v další fázi se to s Enchatress moc nevylepší, ale to raději zamlčím, abych případné zájemce nepřipravil o už tak chatrný příběh. Největší záhadou, když pominu fakt, jak to mohli dokopat do tak dementního stavu tvůrci filmu, zůstává však její bratr. Nikde se totiž nedozvíme, kdo to sakra je, jak se jmenuje, a ani proč vypadá jako Balrog. V tomto případě se však nesnaží přejít můstek v Morii, ale ohnivýma důtkama likviduje všechno kolem sebe, aniž by to mělo nějaký reálný důvod.

Poslední, co bych asi zmínil je aktuální zpracování Jokera (Jared Leto). Netuším, co bylo z původní verze vystříhané, ale Jokerova postava je zde úplně mimo kýbl. Zatímco ve všech předešlých verzích Jokera se určitým způsobem mísilo naprosté šílenství s chladnou racionalitou, tady nic takového není. Největší nebezpečí totiž tkvělo v tom, že nikdo úplně nevěděl, co Joker vlastně udělá, protože to nevěděl ani Joker sám. V tomhle směru byl asi nejlépe podaný Heathem Ledgerem, a jakkoliv si myslím o tomto filmu, že jsou to splašky, Jokerův charakter tu byl asi vystižen nejlépe. V tomto zpracování však Joker vyznívá jen jako zpovykaný, sadistický fracek, což podle mého názoru naprosto neodpovídá předloze. Romance s Harley pak totiž postrádá jakýkoliv smysl, a argumentovat tím, že jsou oba cvoci je opravdu velmi chatrné.

Sebevražedný oddíl je očividně inspirovaný tímto snímkem, kde to celkem dohromady smysl dává.

Jenže – zatímco v kresleném originálu jsou hlavní protagonisté představeni během úvodních titulků, zde se babráme, víc jak 45 minut vysvětlením, kdo je co zač, aby se pak ve zbývajícím čase jeden nechal odpálit a zbytek se dal do latě po vzoru Fantastické čtyřky. Tedy se zachovali naprosto proti smyslu všeho, co jsou.

Tedy závěrem. Pokud jste zvědaví na vousy Willa Smitha, spodní rádlo Margot Robbie, tuny makeupu, hezké speciální efekty a poslední outfit filmového Batmana, nevidím v tom žádný zásadní problém. Doporučuji se však chovat po americkém vzoru, mozek zanechejte doma, koukejte se jen na obrázky, a pak budete možná spokojeni. Pokud však znáte předlohu, nebo se pokusíte dát pár mozkových buněk do zákrytu, začne to celé docela drhnout a stylu snímků jako je třeba Deadpool , Sebevražedný oddíl nedosahuje vtipem, či zápletkou ani omylem.

Za sebe dávám tak 50% s tím, že těch původních 40% urvala Margot Robbie, protože se na ni dobře kouká a Will Smith, který všude hraje Willa Smitha, takže to svým způsobem bylo uklidňující, jako když víte, kde máte schovaný osvědčený pár ponožek.

Tak příště snad zase o něčem jiném.

Možná to má nějakou souvislost s aktuálním počasím, ale posledních pár dní mám dojem, že jsou lidé poněkud podráždění. Pozoruji to i na sobě, a určitým vodítkem k tomuto závěru byla situace, která se udála dnes ráno.

Měl jsem jet za jednou klientkou a připravoval si věci, do toho jsem vyřizoval maily a telefony, plus jsem čekal, až mi dojede oprava jedné databáze, kterou se podařilo totálně zbořit nějaké lokální administrátorské hvězdě. Trvalo to docela dlouho, začínal mne pomalu tlačit čas, když vstoupila do kanceláře naše kolegyně z recepce. To nikdy není dobré znamení, většinou tak činí z čirého zoufalství, nebo z přesvědčení, že se nějaký zapeklitý problém podaří delegovat na někoho jiného.

Tedy vstoupila s tím, že na recepci podupává nějaký klient a poměrně dost vehementně se dožaduje technika. Problém byl v tom, že klient byl z Egypta, česky neuměl vůbec, anglicky jen trochu a chtěl někoho, kdo mu vysvětlí krok za rokem, jak se náš software vůbec ovládá. To, že naše firma pro tyto případy pořádá několikastupňové školení očividně vytěsnil, prý je pan Muhammad il něco (vážně nejsem na tenhle druh jmen expert) velmi nespokojený, hlučný a požaduje v tomto směru, aby se mu někdo okamžitě věnoval.

Pravil jsem tedy, že jestli je to Muhammad, ať se pomodlí k Alláhovi, nebo ať si přečte manuál jako každej normálně myslící tvor, že jedno nebo druhé určitě zabere, a na kraviny že nemám čas, protože musím řešit skutečné problémy. A že to poslední na co mám momentálně náladu, je dávat zdarma školení někomu, který nemá ani natolik slušnosti, aby se obtěžoval něčím takovým, jako je sjednat si schůzku. Dodal jsem ještě, že pro tyhle situace má firma stanovené postupy, já mám narvaný diář tři týdny dopředu, ale jestli to kolegyni potěší, mohu řvoucímu synu pouště při odchodu za platící klientkou, fláknout jednu přes hubu.

Jest mi poněkud záhadou, jak recepční vytušila, že se egypťanovi skutečně věnovat nehodlám, nicméně řekla, že to s ním zkusí nějak domluvit, ale je si víc jak jistá, že se to bez stížností neobejde. Odvětil jsem, že jest mi to v jeho konkrétní případě srdečně šumák, ať si jde stěžovat klidně až na nádraží do Brandejsa, že úkoly na mne naházelo šéfstvo, a jestli chtěli v mém rozvrhu mít pro tyhle situace nějaký prostor, měli mi ponechat v diáři alespoň čtvrt hodiny na oběd.

Kolegyně se tvářila poněkud poplašeně, nicméně jsem databázi odeslal a vyrazil za klientkou, přesně jak mi velel rozvrh.

V tramvaji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně událo. Normálně totiž po ránu až tolik rozladěný nebývám, nicméně připouštím, že po celé sezóně a chytání psů ze vzduchu se cítím poněkud vyčerpaně, a nepřítomnost Evy mi v tom nijak výrazně nepomáhá.

Je to zvláštní.

Pokud se v mojí realitě Eva vyskytuje, je ponejvíce totálně na zabití, a v zásadě se na samotu těším. Nicméně Eva je v tomhle směru zřejmě něčím nakažlivá, a i když její, byť občasná přítomnost sebou generuje značnou řadu problémů. Člověk se prostě musí smířit s tím, že když si chcete sem tam rozsvítit žárovku, tak se holt musíte vyrovnat s faktem, že si zahráváte s něčím, co považovali američané za nejlepší nápad, hodit na Hirošimu.

Každopádně dorazil jsem za klientkou do kanceláře a dozvěděl se, že by si přála přenést celé účetnictví do jejího notebooku, protože jede na dovolenou a má v plánu pracovat na chatě. Požádal jsem ji tedy, aby mi notebook nejprve ukázala, protože se současnými změnami to možná nebude až tak jednoduché, v čemž mi bylo vyhověno.

Bohužel mi předhodila něco o výkonu , i hmotnosti tvárnice, velmi aušusové značky, a se systémem Windows Vista. Pravil jsem tedy, že pokud je to její výslovné přání, že jí účetnictví převedu, ale že to nepovažuji za dobrý nápad, a že bych určitě ze stávajícího PC původní účetnictví nemazal. Paní řekla, že má bohužel jen jednu licenci, a tedy ji jiná možnost nenapadá, takže jsem odpověděl, ať si alespoň v PC ponechá zálohy, což se zpětně ukázalo jako dobrý nápad.

Tak jsem se pustil do práce, a šlo to opravdu velice pomalu. Paní účetní nejspíš reagovala na to, jak útrpně jsem se tvářil, a připustila, že notebook je poněkud letitý, ale že jde hlavně o tu přenositelnost. Odvětil jsem tedy, že dle mého soudu se rychleji pohybují i pyramidy, a aby se moc nedivila, kdyby jí tu začal divoce pobíhat po kanceláři Indiana Jones. Dodal jsem ještě, že to není zase tak špatné, nicméně větší dynamiku má i Šikmá věž v Pise, a zda by nezvážila přejít na něco na bázi mravenčí farmy, protože jsem přesvědčený, že by se tím výkon nejméně ztrojnásobil . To paní účetní pobavilo, takže nakonec jsme to celé přetáhli do notebooku, já jsem vyplnil papíry a vydal se zpět do firmy.

Zhruba za čtyřicet minut mi paní volala, zda bych nemohl přijet zpět do kanceláře, a účetnictví ji znova obnovit na původním PC. Měl jsem volno, takže jsem řekl proč ne a zeptal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že se paní po mém odchodu chystala na dovolenou, naložila auto a vydala se zamknout kancelář. Když ale přišla zpátky k vozu, našla na sedadle řidiče cihlu, vymlácené okénko, a notebook s kabelkou byly pryč, a tím pádem celé dopoledne bylo jen přehlídkou ztraceného času.

Netuším, zda je zrovna tohle dobrý začátek dovolené, nebo jestli se jednalo o nějaký neziskový program na podporu sociálně vyčleněných, nicméně jsem si povzdychl a zase klientce v kanceláři účetnictví zprovoznil. Dokonce jsem si za to ani nic neúčtoval, protože jsem nabyl dojmu, že na jeden den bylo překvapení až dost, rozloučil se a vracel jsem se do kanceláře.

Tak nevím.

Namísto poslání mi tu přistála jen úvaha.

Možná je být protivný snažší, na lidi které máte rádi, než na někoho, kdo Vám sice hodně leze krkem, ale je Vám nařízeno, že se to nesmí. Mám dojem, že tohle jde totiž jen do určité míry, než začnou vzduchem létat hlavy, a v tomhle případě to rozhodně nebude žádná metafora. Paradigma toho, že cihla k rozbití okna, je legitimní nástroj obživy bude nejspíš fungovat do té chvíle, kdy se ten první rozhodne aplikovat v praxi Humeovu břitvu.

Tak snad příště o něčem veselejším…

Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt – jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.

No – on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko – lokálně patriotický.

První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.

Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet „n“ lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.

Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.

Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.

Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.

Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.

Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.

Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.

Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně – právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední …