V dnešním článku o produkci ze svatého lesíka bych se rád zaměřil na jeden fenomén, který mi v posledních letech docela leze krkem. Jedná se o nenápadné pozměňování originálů v rámci politicky korektních objednávek od vládnoucích struktur. Pokusím se Vám vysvětlit, proč to považuji za velice nebezpečné a také, proč to považuji za podvod a manipulaci s podvědomím diváka.

Pro lepší pochopení problematiky bych Vás odkázal na tento článek – jedná se o výborné shrnutí momentálního stavu věcí a zároveň bych reagoval na tento odkaz se sdělením, že nejen, že už šťourají, mají kvóty, ale dokonce to mají nařízeno povinně, pod hrozbou sankcí. Odkazy přikládám spíše kvůli své lenosti – průzkumem jsem zjistil v podstatě totéž a připadá mi zbytečné to celé psát znovu.

O co se tedy jedná: dost mne štvou pokusy politických korektorů o zásahy do již zavedených charakterů. Jedná se o změny rasy, pohlaví, sexuální orientace – prostě podle toho, co momentální korektoři usoudí, že je in. Pokusím se Vám to demonstrovat na několika příkladech, které myslím tuto argumentaci podpoří. Rozhodl jsem se také jít tou nejstravitelnější cestou a sice cestou comixovou, protože pohádky mám rád a spatřuji v nich o trochu víc, než jen pokus o ukrácení volné chvíle.

Zde bych rád poznamenal, že herci jsou v tomhle případě naprosto nevinně. Kdyby roli nevzali, zahraje to místo nich někdo jiný, protože práce v továrně na iluze je prostě konečný počet a živit se nějak musí, ať si soukromě o filmu myslí co chtějí. Současně však nim necítím žádnou shovívavost, kariéru emocionálního prostituta si vybrali dobrovolně a tedy není důvod v tomto smyslu na nikoho brát přehnané ohledy.

Nechci se také nijak přehnaně babrat v technických detailech – je to celkem dobře popsáno na internetu, a kdo bude mít chuť a zájem, může si to v pohodě dohledat sám. Omezím se tedy pouze na konstatování, že bych tento fenomén rozdělil na dobu před rokem 2000 a po roce 2000 – kdy podle mého soudu začala politicko-korektní normalizace v Hollywoodu jako řemen a jsem doopravdy zvědavý, kdo to z comixového universa schytá příště.

Příklad první: Nick Fury – Avengers, X-men

Nick Fury je velitel organizace S.H.I.E.L.D a i když je to postava vedlejší, jeho zásahy do příběhů jednotlivých hrdinů jsou docela zásadní. Pro Vaši orientaci – vpravo je Nick Fury originální, jak byl vymyšlen a nakreslen, vlevo pak poté, co prošel normalizací.

Jak se z úplně vlasatého bělocha může přes noc stát úplně plešatej černoch, je podle mne jedna z největších záhad genetiky vůbec, řekl bych že by na to měl někdo uvolnit nějaké fondy, protože jestli by to šlo udělat i obráceně, spatřuji v tomto směru určitý klíč k záchraně Evropy. Je s podivem, že mu zůstala páska přes oko, ale tak nějak napůl předpokládám, že až se příště bude točit nějaký remake s Janem Žižkou, patrně jeho představitel bude muslim, lesba, nebo travestita, protože když to jde v americe, je to in a tady je to stejně každýmu buřt.

Případ druhý: Johny Storm – Fantastická čtyřka

Chudák Johny to schytal ještě o fous víc, než Nick Fury. Původně vymyšlený jako modrooký blonďák, bratr stejně modrooké a blonďaté sestry, která se svým manželem a jedním kamarádem zachraňují svět. Kromě jiného jde tu cítit ještě důraz na rodinu, její jednotu – zkrátka všechno to, co sociálním inženýrům multikulturní loby už z principu vonět nemůže. V tomto konkrétním případě jsem vysvětlení , jak tomu došlo zaznamenal a považuji je dokonce i za docela logické.

Film ještě v kinech není, ale jsem poměrně zvědavý, jakým jiným způsobem autoři hodlají vysvětlit sourozenecký vztah hlavních protagonistů.

Případ třetí: Catwoman – Batman Universe

Catwoman je proste archetyp, nad kterým proslintal noc nejeden geek. Odvážná, statečná, nebezpečná a sexy zlodějka a i když původně byla vymyšlena jako postava záporná, poměrně rychle se dostala do popředí zájmu jak čtenářů, tak diváků. To bejvávalo, protože se následně Hollywoodští patlalové rozhodli, že to vezmou pořádně do ruky a kromě rasy změnili i příběh, okolnosti a zaběhlou image. Jediné co ponechali bylo jméno a bič, tedy dá se konstatovat, že z původní kočičí krásky nezbyl pořádně ani chlup.

Originál vpravo, mutace vlevo.

Film byl naprostý propadák, za což dle mého soudu může rovným dílem jak příběh, tak provedené změny.

Mutace hrdinů z úplně bílých na úplně černé není bohužel nijak vyjímečná – ale myslím, že to tři příklady plně postačují. Dalo by se pokračovat dál a dál – ale asi by to bylo poměrně dost temné čtení. Krátce se zmíním jen o tom, že stihli přiznat barvu ještě například vládce zločinu Kingpin, nebo Supermanův úhlavní nepřítel Lex Luthor. Určité vodítko by mohlo být to, že se jedná o postavy záporné a tedy je v rámci příběhu potřeba zavřít až zčernaj. Nicméně ten, kdo obsadil do role Heimdalla černošského herce, (celá série vychází ze starověké severské mythologie) byl buď blbej jak kýbl bublin, nebo uvědomělý jako medajle se Stalinem, protože tak do očí bijící pitomost si nedokážu nijak racionálně vysvětlit.

Nicméně zpět k nadpisu článku.

Zde si dovolím úvahu na téma, jak budou věci příští zhruba probíhat. Supergirl (ona zmiňovaná kryptonská dívka) v původní verzi vypadá nějak takto:

Je to štíhlá, modrooká, heterosexuální blondýna, viditelně netrpí žádným hendykepem, nebere drogy, není nikde politicky organizována, má silnou vazbu na rodinu, superschopnosti a ve svém volném čase pomáhá zastavit zločin. Dokonce je aktivní v protimigrační politice (několikrát pomáhala zastavit invazi mimozemšťanů) a nemám z ní dojem, že by nějak podporovala free trade shopy.

Cítíte ten problém ? A vidíte zároveň, kolik je tu možností k vylepšení ?

V první fázi je třeba zlepšit její celkovou image, aby odpovídala přijatelnému standardu.

Je to sice lepší, ale pořád to není nějak ono. Tohle mladým neprodáte, protože tu zřetelně hapruje ten přívlastek dívka. Takže jí narvem na nohy značkové kanady, zasadíme jí do nějakých konkrétních souvislostí, jako třeba že je sice z Kryptonu, ale vlastně z gheta, odkud se dostala díky angažovanému streetworku v kombinaci s vítězstvím v RAP battle. Následně v sobě objevila bisexualitu a během jedné z gayparade se následně připletla na Zemi, kde si uvědomila svůj potenciál.

A vida – politicky korektní restart Supergirl je na světě a můžeme to začít prodávat.

Netřeba dodat, že po těchto kotrmelcích už skutečně může normalizátor naplkat úplně cokoliv, protože tímto jemným přiohnutím charakteristiky a neškodnou změnou rasy je původní příběh úplně zbořený a když se do toho napumpuje dost peněz, vždycky se najde někdo, komu se to bude líbit.

A právě v tom spatřuji skutečné nebezpečí. Jednak v tom, že je to cílené na děti, které jsou zvyklé většinou pohádky nekriticky přijímat. Postupně tedy akceptují věci jako fakt, jakkoliv normální nejsou. Druhá věc, která mi přijde daleko více znepokojující , jak je snadné nenápadně pozměňovat reálie, fakta i okolnosti i u věcí, které jsou prokazatelně jinak. A pokud to funguje u pohádek, není důvod předpokládat, že s historií, či předkládanou realitou je to jiné.

Abychom nekončili tak depresivně, dovolím si předpovědět alespoň obrazem vývoj další comixové hvězdy a to WonderWoman. Myslím, že se to obejde už bez komentáře, protože zde je evoluční vývoj naprosto zřejmý.

Original:

Fáze 1 – remake a priblížení k realitě:

Výsledek – polidštění s přihlédnutím k zastoupení menšin :

Dnešní článek je psán pod doznívajícím cholerickým vzedmutím, nicméně jsme tu už dlouho neměli vědecké okénko a tedy jsem usoudil, že je třeba v tomto směru něco udělat. Je mi jasné, že příspěvek nemůže být zcela vyčerpávající a tedy pokud by někdo z laskavých čtenářů mohl moje pozorovaní něčím doplnit, prosím, neváhejte. Jsa zoolog – amatér samozřejmě nemohu plně obsáhnout širokou problematiku, o které dnes bude řeč. Nicméně rád bych úvodem podotkl, že moje úmysly jsou čistě vědecké, o podobné věci jsem se nikde nedočetl, a tedy mám potřebu se na dané téma vyjádřit. Zároveň by mne mrzelo, aby si můj čistě akademický zájem někdo vykládal nějak špatně. Pokud se rozhodnete pozorovat chobotnici, či lučního koníka v jeho přirozeném prostředí, také vás nevede primárně touha jeho životní styl a návyky nějak bagatelizovat.

Takže se do toho rovnou pustíme.

Nejprve bych asi vymezil nějakou terminologii, abychom se bavili v konkrétní rovině.

Jedná se primárně o pozorování tramvajových gerontů a příbuzných odnoží.

Předobrazem terminologie budiž třeba hrabě Dooku, který má narozdíl od geronta velmi rozdílnou metodiku v přístupu.

Hned ze začátku je zde důležité, zásadně odlišit doochodce od geronta. Zatímco doochodce podniká výlety, chodí na jógu, chová králíky, nebo pěstuje na zahrádce řepu, životním posláním geronta je lézt systematicky ostatním spoluobčanům na nervy, a to velmi proaktivním způsobem, který si popíšeme v následujících odstavcích.

Za signifikantní se dá označit už jen rozdílný přístup doochodce a geronta zejména k mladší, nebo nejmladší generaci. Zatímco doochodce šikanuje mládež přirozenou cestou – například ve skautu, nebo v rámci nějakého sportu, gerontovi při stejné potřebě schází potřebný um, či prostředky a tedy je nucen se uchýlit k přímočařejším metodám, kde doufá ve zvykový předpoklad úcty ke starším, což se ne vždy setká s úspěchem. Je tedy zřejmé, že neúspěch vede pouze k dalším frustracím, které si posléze geront nahrazuje jinými, daleko propracovanějšími, což trvá až do chvíle, kdy se ocitá již naprosto mimo realitu.

Takže nejprve obecně:

Geront je poháněn jednoholovým, či dvouholovým systémem, který v případě potřeby může posloužit i jako zbraň prvního úderu. K druhému úderu již zpravidla gerontovi schází síla, nebo rovnováha, což považuji za zásadní nevýhodu celého pohoného systému. V extrémní verzi je geront poháněn verzí 4×4 (což je taková ta hliníková konstrukce, kterou tlačí před sebou), nicméně tato verze geronta je poměrně neškodná, protože veškerou energii spotřebuje právě zmíněný pohon, a tedy geront v tomto případě útočí pouze verbálně.

Dynamická. V tomto případě je třeba se mít na pozoru, protože rychlost pohybu geronta je přímo závislá na prostředí. Zatímco v supermarketu, kde se při blokování ostatních nakupujících, se gerontova rychlost dostává do záporných hodnot, při stíhání tramvaje, či zavírajících se dveří se tato rychlost nachází zhruba někde na pomezí rychlosti světla. Osobně jsem byl svědkem toho, jak jedna bába, se zátěží dvou plně naložených igelitek, hodila hůl do podpaždí a dostihla sprintem tramvaj v takovém čase, že kdyby tohle viděl Ussain St. Leo Bolt, musel by v rámci fér-plej sebrat svoji sbírku medajlí , a jednu po druhé je vysázet zpátky na stůl Thomase Bacha.

Neznámá. Nějak jsem nepřišel na medotu, jak to změřit, nicméně některé exempláře mi přišli hustý docela dost.

Zde platí v praxi tzv. cikánská definice invalidity. Zatímco plně invalidní cikán není schopen uzdvihnout lopatu, nebo zednickou lžíci, tento fyzikální zákon se nevztahuje na opuštěná litinová kamna, či metrák volně ležícího dřeva. Osobně jsem přesvědčený, že se jedná o stejnou substanci, která dělá z dr. Bruce Bannera neuvěřitelného Hulka. V případě rómů je spouštěcí mechanismus naprosto zřejmý, nicméně u gerontů jsem vypozoroval jiný spouštěč, a to sice slevový kupon.

Lokálně patriotická. Nicméně jisté společenské postavení mezi geronty existuje, a projevuje se heraldicky. Zatímco ti, kteří inklinují spíše k nižší a dělnické třídě, mají na igelitkách loga Penny, Lídlu, nebo Normy, Ti, kteří jsou ostatními geronty řazeny spíše mezi snoby, třímají igelitky značky Tesco, nebo Globus. Billa, jak jsem odpozoroval je považována za něco jako nabídka mírové ratolesti a působí na obě strany barikády uklidňujícím dojmem. Divokou kartou v tomto systému jsou geronti s látkovou taškou, nebo síťovkou v létě – jsou přijímáni převážně s nedůvěrou, protože zbytek účastníků nedokáže konkrétně hierarchicky zařadit.

Značná. Zvláštní je, že agresivita gernotů není uplatňována jen vůči okolí, ale neváhají jí obrátit i proti svému vlastnímu druhu, podobně jak to můžeme pozorovat například u Žraloků písečných. V případě agresivního, či chrapounského chování vůči mladším ročníkům to shledávám ještě pochopitelným, protože se jedná o přirozeného nepřítele, nicméně jsem přesvědčený, že uplatňování stejného vzorce chování vůči vlastnímu druhu vychází hluboko z jejich podstaty. Byl jsem očitým svědkem situace, kdy se dvě gerontí samičky zhádaly o místo pro invalidy takovým způsobem, že došlo i na facky. Tedy došlo pouze k pokusům, protože přes součet obou jejich tělesných objemů na sebe ani dosáhnout nemohly – nicméně spor vyústil v situaci, kdy na sebe navzájem vytáhli invalidní průkazy a začali se handrkovat o místo. Jejich argumentací byl stupeň invalidního průkazu, o proti délce držení průkazu na straně druhé – což by mělo možná i logiku, kdyby nebyla půlka sedadel v tramvaji prázdná. Také jsem byl svědkem souboje dvou gerontů na hole a nákupní košíky v případě, kdy se přetahovali v supermarketu o poslední pixlu ančoviček v nějakém humusu – což opět bylo velmi paradoxní v tom, že byla zlevněná z důvodu, že už byla nejméně dvě století prošlá, přejetá vysokozdvižným vozíkem a potřísněná montážní pěnou.

Za přirozené shromaždiště tohoto druhu lze bezesporu považovat čekárny praktického lékaře, zmíněné supermarkety, kde probíhají aktuálně slevy, městská hromadná doprava ve špičce a samozřejmě také různé bufety na stojáka a jídelny podobného typu. Zde panuje duch velmi nejistého a dočasného příměří, kde geronti probírají neustále dokola několik zásadních témat. Většinou se jedná o kritiku poměrů, politiky, kvalita výchovy mládeže, historie z deníku vyprazdňování domácích mazlíčků a vnoučat (pokud je nějakým nedopatřením mají), přistěhovaleckou vlnu a soukromé sbírky medikamentů. Témata seance jsou probírána stále dokola, v pořadí od věcí osobních, až po všeobecné poměry. Debata bývá zpravidla zakončena zvoláním „Já bych je hnal!“, což je něco jako pointa celé debaty, aby se mohla poté restartovat a začít od počátku.

Osobně by mne tohle prohlášení docela zajímalo, protože z tématu sice vyplývá, koho by příslušný geront rád někam hnal, nicméně už není jasné, odkud a kam přesně by ho hodlal hnát, ani jakým způsobem by to hodlal provést, protože jak jsem naznačil o něco výš, poněkud k tomuto úkonu scházejí technické a praktické možnosti. Navíc skutečně netuším, jakým způsobem si představují někam hnaním přemístit životní styl omladiny, ale nejspíš na to mají vypracovanou nějakou speciální taktiku, dlouhodobý plán a vyčleněné fondy na logistiku.

Pro dnešek bych na tomto místě skončil a někdy příště si povíme o konkrétnějších typech a druzích tohoto specifického živočišného druhu. Už jsem poněkud vychladl, nicméně předpokládám, že někdy v budoucnu budu nucen na tento článek navázat – a tedy jsem rád, že mám po kupě alespoň základní definice.

Tak příště snad o něčem normálnějším …

Jak jste asi zavnímali, můj život se momentálně otočil dvakrát kolem zeměkoule, tedy se již ani nestíhám omlouvat ani za to, co jsem neudělal. Nicméně se příští středu pokusím celou situaci poněkud osvětlit, což nevím, jestli bude zrovna legrační – ale uvidíme, co z toho bude.

V každém případě – je tu malá nápověda:

Cholerik