Silou vržené cihly mne dneska zasáhla internetová mediální masáž. Neodolal sem, musím si ulevit.

Tak předně umřel ex-premiér. Osobně by mi to mohlo být šumák (což také ve skutečnosti je), spíš mne na tom zaráží jiná věc. Ne to, že umřel, na to má koneckonců svaté právo, ale překvapuje mne reakce médií a politiků. Když nebyl pan ex ještě jenom Ex (a ne jako teďka ex-ex) bylo jeho jméno synonymem pro zlodějinu (což se dá v pohodě dohledat – pokud Vám to stojí za ten čas a námahu), ale i pro bezpáteřnost a pokrytectví. Nutno dodat, že u politiků to nepovažuju za nic negativního – to je prostě vlastnost. Daleko víc mi vadí, když jsou v kombu s tímhle ještě hloupí.

No – a stačí aby tenhle pán umřel a je z něj skoro národní hrdina. Pevně doufám, že po něm taky pojmenují nějaké letiště. Alespoň tak to momentálně vypadá podle informačních portálů.

U Italských břehů se potopila lodička s uprchlíky z Afriky. Je to obrovská tragédie, protože jednak je jich v Africe málo, druhak to byla bez debat vybraná elita z nejlepších atomových vědců, neurochirurgů a raketových inženýrů a neposlední řadě rozhodně v Evropě budou tak nějak multikulturně chybět, což je cítit už teď. Cítit jsou pak zejména ve Francii, Německu a Anglii. Ve všech smyslech toho slova.

Tak nějak to podávají opět média. Nějak se mi v poslední době nedaří být proti stupiditě imunní.

Doprdele práce, z takové přehlídky žvástů a demence se mi vážně zvedá kufr. To že je to v drtivé většině pakáž nejhoršího kalibru, o kterou nestojí ani na jejich vlastní rodné hroudě – o tom jsem se ale zatím toho nikde moc nedočetl. Že jejich reálný multikulturní přínos je zejména na poli kriminality, odběru dotační politiky a propagace Islámu, také ne. Tohle se provozuje za moje peníze. A za Vaše taky. EU patrně usoudila, že evropská kriminalita je nedostačující a je tedy třeba ji posílit kriminalitou importovanou. Nevím jak to máte Vy, ale já se cítím tak nějak hned lépe, když vím, že si za část mojí výplaty válí šunky dva Ahmedi a jeden Mohammed. Koneckonců, je dobře, že mi vláda ty peníze sebere – určitě bych nevěděl co s nimi mám dělat a nedejbože bych si třeba za ně ještě něco koupil. Zbrojní průkaz třeba.

Ale, ať nekončím dnešní výkřik do tmy tak negativisticky. Redaktoři přicházejí průběžně s totální bombou typu ta a ta modelka se svlékla. Úža. Co jinýho tak má asi dělat, když nic jinýho neumí a celkem se taky po ní nic jiného nechce? (Tedy ještě kromě schopnosti být chodící ramínko na šaty a případně sem tam sexuálně oblažit nějakého sportovce stejné, nebo nižší mentální kapacity.)

No nic. Pro dnešek už jsem se emocionálně vyčerpal a jdu pro změnu dělat něco užitečného.

Dneska jsem čekal na autobus, kouřil jsem a přemýšlel o tom, co mi realita nabídne za téma. Většinou to tak funguje, a stalo se to i tentokrát. Tedy stojím, koukám do blba, když se ozve zvonek a přede mnou přejede liliput na kole.

Růžovém.

A telefonoval.

Nejednalo se o dítě, ale skutečně o liliputa na minikole, takže první věc, co jsem udělal, byla že jsem vrhnul podezřívavý pohled na cigaretu ve svojí ruce, protože tomuhle se v půl desáté ráno dá vážně těžko uvěřit. Jako další věc byl párek nějakých studentů, kteří se usadili na zastávce, sbalili si špeka a začali si ho podávat mezi sebou. Vůně marihuany je docela charakteristická, poznám ji i já, a pak jsem si vzpomněl ještě na článek který jsem četl.

Tohle nechápu. Jak někdo vůbec o něčem podobném může vést debatu. Pokud si někdo místo spacáku a láhve na vodu přibalí do batohu půl kila koksu, určitě to není politický uprchlík a jeho přirozené místo je podle mého myšlení, buď v base, nebo jako žrádlo pro hrochy, ať si o tom přijímači žvaní co chtějí.

Víte, já mám s drogama docela problém. Přestože jsem v zásadě pro jakoukoliv špatnost, drogy mezi ně nepatří a je jedno v zda je to ve formě šňupací, píchací, či pilulkové. Mám to asi od doby střední školy, kdy se na mejdanu sjela spolužačka pervitinem, nabyla přesvědčení, že dokáže létat a skočila si z okna.

Dopadlo to tehdy naštěstí dobře, protože proletěla jen střechou králíkárny, takže kromě toho, že dostala od nás pár facek, a další dva dny plivala bobky a jetel, se nic závažnějšího nestalo. Nicméně, tahle zkušenost mne utvrdila v přesvědčení, že tudy cesta nevede. Alespoň ne pro mne.

V každém případě mi to připomnělo snažení mého souseda. Čas od času jezdím na chalupu, abych tam odvedl nějaký díl práce a občas mi v tom pomáhá právě tenhle soused. Známe se už hodně dlouho, je to fajn týpek, je s ním sranda, ale docela dost hulí. Nemám mu to moc za zlé, jednak to k jeho máničkovskému stylu tak nějak patří, dvojak to dělá pouze ve svém volném čase a do třetice – vždycky mi nabídne, aby se dočkal mé negativní odpovědi.

Protože má spotřebu konopí skutečně unikátní, v jistém bodě dospěl k rozhodnutí, že si marihuanu nebude kupovat, ale vypěstuje si svoji vlastní. Přistoupil k tomu velmi radikálně, sehnal si semínka, vyrval své tetě ze zahrádky brambory a osel pole travou. Následně pak projevoval zvýšený zájem o zahradničení, což jeho teta přijímala s opatrným optimismem.

Zezačátku to šlo dobře, konopí rostlo jako smyslu zbavené a vůbec to vypadalo na vydatnou sklizeň. Protože je však pražák, stejně jako já, měl mezi péčí o rostlinky a prací týdenní intervaly – takže jedné soboty přijel z Prahy a zjistil, že veškerá marihuana, která měla v tu dobu výšku asi dva a půl metru je pryč. Dotázal se tety, co, že se to stalo a bylo mu sděleno, že tetě se to, jak ty brambory rostou, nějak nezdálo, a tedy že celý ten plevel skončil pod kompostem.

Teta to tehdy přežila, i když to asi bylo jen o fous, podobně jako když muslimovi nabídnete místo zápalné šňůry tkaničku od bot.

Nicméně soused pochopil, že je potřeba na to jít jinak, a dohodl se s tetou, že si bude něco pěstovat separátně a že to tedy má propříště nechat na pokoji. Další rok, tedy zasel konopí na jiném místě, staral se o něj s veškerou láskou a péčí a těšil se na plody svého snažení se stejným nadšením, jaké projevují nákupní centra při příchodu vánoční sezóny.

Protože historie má sklon se opakovat, jeden víkend přijel ozbrojený ostrým nožem a látkovou brašnou, aby zjistil, že už má sklizeno a patrně se postaral svým snažením o široký úsměv poloviny mládeže z vesnice. Místní omladina to měla prostě obhlídnuté lépe a projevila mimořádnou agilitu, což mne osobně nepřekvapilo, protože na naší zahradě se to pravidelně stává třešním a jahodám také, a teorii, že to sežrali ptáci jsem neuvěřil nikdy ani na vteřinu.

Soused byl deprimovaný, protože vzhledem k vynaloženému úsilí se začal ocitat ve stavu chemické nerovnováhy. Podpořil jsem ho několika panáky a zhruba kolem dvanácté vymyslel plán na další rok.

Tentokrát se rozhodl, že na to půjde od lesa (a to doslova) a ukryje svůj chemický ráj v lánu kukuřice. Že je prý dost vysoká na to, aby marihuanu schovala před místníma, že ji bude hlídat a sklidí jí včas na to, než mu ji zase někdo vyfoukne. Tedy sehnal si z Holandska nějaká extrémně úžasná semena a vypravil se na pole, aby zrealizoval svoji myšlenku. Opravdu v kukuřici vysekal prostor 5×5 metrů, osel trávou všechno, co neuteklo a čekal na výsledky své práce.

Problém nastal v momentě, kdy konopí, povzbuzené státním hnojivem vyrazilo směrem ke slunci tak razantně, že během týdne přerostlo kukuřici asi o metr a půl a kdyby kolem nejela policejní hlídka, nejspíš by ho soused stihl i zkrotit.

Nicméně pendrekové usoudili, že narazili na závažnou trestnou činnost, vyrojili se v okolí lánu kukuřice v nebývalém počtu a údajně přijela i zásahovka v kuklách. U tohohle jsem nebyl, znám to jen z doslechu, ale nemám důvod průběhu událostí nikterak nevěřit. Tedy placaté čepice byli nadšené, že objevili bez práce něco, co budou moci zpomáhat a zchránit, nechali si zavolat tisk, televizi, nechali se vyfotit, jak zdupali většinu úrody a pak se rozhodli, že s předmětem samotného zla zatočí, rovnou před zraky nashromážděných médií.

Vyrvali tedy marihuanu hvězdné kvality, naházeli ji na hromadu a zapálili.

Asi vám nemusím líčit, co se pak dělo dál – všichni zúčastnění totálně na kaši, a podle toho jak se točil vítr se jim povedlo zfetovat i větší část lesní fauny, a to včetně krtků, což považuji za skutečně slušný výkon.

Policajti tedy dali zahulit všem vesnicím v okruhu pěti kilometrů takovým způsobem, že se ptáci sráželi v letu, domácí zvířata jste nepotkali během dalších dvou dnu jinak, než s kopretinou v hubě a to, že to někdo z pendreků a žurnalistů dokázal odřídit zpět do města, samo o sobě o ledasčems vypovídá.

Deprimovaný soused, který tomu také nebyl přítomen prohlásil, že už na to kašle, a když z toho mají požitek všichni kromě něj, tak ho to nebaví. Pěstuje si rostliny v Praze za oknem v květináči a o dalším vývoji nemám informace.

Na tomto místě bych asi článek skončil pravidlem, které je sice staršího data, nicméně jej považuji za stále transparentně použitelné.

Nikomu ani muk, Mukovi ani gram.

Dnešní příspěvek bude trochu odjinud, ale během minulého týdne jsem se stal opakovaně objektem zájmu psího plemene. Takže mi to prostě nedá a musím se z toho vypsat. Víte, já ke psům žádný zvláštní vztah nemám. Vizuálně vnímám, že jsou mezi jednotlivými druhy psů nějaké rozdíly, ale nikdy mne to nezajímalo do té míry, že bych po této skutečnosti pátral nějak do hloubky. Pokud se mne někdo dotáže, zda mám psi rád, odvětím zpravidla, že to záleží spíš na koření a dál toto téma nechávám být. Známí už tohle pochopili a tudíž vědí, že se mnou si na tohle téma nepokecají, a je tedy zbytečné se oboustranně vyčerpávat.

Psi vnímám jako zmateně přátelská stvoření, které se z nějakých důvodu rozhodla potlapkat mi kalhoty až ke sluchátkům, zatímco se jejich zadní část od této činnosti chce všemožně distancovat, a snaží se uniknout prudkými pohyby do stran. Asi to mají něco jako neoficiální soutěžní disciplínu a patrně za co nejvyšší označení světlého oblečení budou mít nějaké extra body navíc. Samozřejmě, že mi vadí psí hromádky na chodníku (a neznám nikoho, komu by nevadily), ale jsem přesvědčen, že v tomto případě je dobytek spíš majitel, než chlupatá, čtyřnohá koule.

Ale k věci:

Čekal jsem na klienta, který měl zpoždění, protože v Praze probíhala Jízda králů a tudíž bylo centrum logicky ucpané. S vědomím, že mám tak půl hodiny prostoj, jsem si šel sednout do blízkého parku a přemítal, co s promarněným čase. Po chvíli se k mojí maličkosti přiřítila hnědá fenka, položila přede mne šišku, sedla si a čekala, co já na to. Koukala střídavě na šišku a na mne, dokud mi nedošlo, že jí mám šišku hodit. Učinil jsem požadované, fenka se změnila na hnědou šmouhu a za chvíli se mi šiška opět válela u nohou. Takže jsem trávil čas házením šišky, aby mi pak byla opět přinesena zpátky fenkou s nadšeným, a také lehce maniakálním výrazem.

Asi jí to fakt bavilo, protože poté, co rozkousala třetí šišku na maděru, usoudila, že by to chtělo asi něco festovnějšího a vrátila se s něčí podprsenkou. To mělo své výhody, protože se to dalo střílet jako zavařovací gumička, ale nutilo to zároveň k úvahám, kde to sakra ten pes sebral. Kolem žádný krám s textilem, kde by to mohl koupit, nebyl. Samozřejmě, že to dopadlo podle všech známých zákonů vesmíru, takže když dorazil klient, první co spatřil jsem byl já, jak držím rudou podprsenku v ruce a přede mnou sedí pes, který jí pozorně sleduje s vyplazeným jazykem. Jsou prostě věci, které nevysvětlíte.

Klient se sice tvářil trochu udiveně, ale naštěstí to nijak nekomentoval, já jsem zahodil podprsenku, a když jsem se vracel do kanceláře, v parku už nebyla ani fenka, ani podprsenka. Nejspíš si obě dvě polapily nový zdroj svého obveselení.

Druhá příhoda se mi stala o den později a jako obvykle to začalo úplně nevinně. Jedu tramvají od klienta a přistoupí párek turistů se psem. Pes patří ke kategorii „kotníkový specialista“ (to není nijak dehonestující – prostě psi v téhle velikosti mají daný vertikální útočný dostup, i limitovaný akční rádius) a situace nevypadá nijak neobvykle. Pár si sedne přede mne a začne se bavit německy, zatímco pes na vodítku šmejdí kolem. Po chvíli jsem ho zaujal, sedne si přede mne a s nadšeným výrazem mne pozoruje. To mu vydrží tak dvě zastávky, a protože nereaguji zřejmě podle jeho očekávání, postaví se k tomu čelem, hopsne mi na klín a bací sebou na záda. Pobavilo mne to do té míry, že sem ho začal drbat, což očividně bylo přesně to, co se po mne chtělo.

Zajímavé na tom všem byl fakt, že jeho majiteli trvalo ještě další čtyři zastávky, než zjistil, co jeho mazlíček vyvádí. Samozřejmě se mi omluvil, odebral mi psa z klína, což zmíněný pes nesl se špatně skrývaným zklamáním a zmizeli z tramvaje. Přimělo mne to na úvahu na téma, co by se asi dělo, kdybych odepjal vodítko ze psa a vystoupil s ním o dvě zastávky dříve – ale musel jsem vystoupit i já a na další úvahy tímto směrem jsem zapomenul.

Poselství z dnešního článku není žádné, snad jen, že jsem zvědavý s čím vyrukuje další pes. Pochopil jsem, že probíhá nějaká akce, jejíž jsem součástí, a tedy čekám na další dějství, aby mi to dohromady dalo nějaký konkrétní obraz.

Jednoho dne jsem dospěl k závěru, že cholerikem se člověk nerodí. Cholerikem se člověk stává. Je to proces pozvolný a nenápadný, nicméně nevyhnutelný. Maličkosti, které Vás potkávají v každodenním životě, se plíživě potácí ve vašich stopách, aby v nejméně vhodném okamžiku naprosto precizně skočili pod Vaše nohy. A to samozřejmě s razancí plně naloženého kamionu s kočičím žrádlem. Mluvím přesně o těch maličkostech, jako metro, které Vám zabouchne dveře těsně před nosem zrovna, když spěcháte a někde jste už nejméně půl hodiny měli být. Obchod, který má být už skoro 40 minut otevřený a nikde ani noha. Ekvivalent minového pole ze psích produktů na chodníku. Zpocený tlusťoch sedící proti Vám v tramvaji. V ideální variantě ještě tlusťoch, který s maniakálním výrazem přežvykuje nějakou šmakuládu z KFC a kromě čichového a zrakového vjemu, poskytuje ještě i zvukový požitek. Prostě maličkosti všedního dne, které Vás ubíjejí a nad kterými nemáte vládu, jen vám spolehlivě dokáží otrávit odpoledne.

Asi ten nejhorší kruh Pekla skrývají věci, které Vás spolehlivě vytočí doběla, ale nemáte nad nimi žádnou vládu, natož možnost je nějak ovlivnit. Zatím, co otravnou reklamu v televizi můžete vypnout, řvoucího haranta pobíhajícího po vagónu metra vypnete dost těžko. Nebo sice vypnete, ale pak máte jistotu budoucnost na dalších dvaceti let dopředu. I s ubytováním, fitness programem a análním sexem 2x denně zdarma.

Vnitřně tím trpím. (popravdě ani nevím, jestli bych uměl trpět i vnějškově)

Jelikož mám podle kolegy nejlepší možnou kvalifikaci (cituji „Dneska píše blog každej, kdo má do prdele díru“) a momentálně i trochu volného času, rozhodl jsem se o některé příhody podělit.

Musím však předem upozornit, že články pravděpodobně budou obsahovat sprostá slova, nevhodné příměry, či politicky nekorektní fakta. Ztracené iluze Vám autor (v tomto případě já) nemá v plánu nahrazovat jinýmy. A pokud se Vám názory obsažené v článcích nelíbí, tak to prostě nečtěte..

Uf. Tak úvod by byl za Námi a teď rovnýma nohama do zápisníku. Přeji hezký den:-) Pokud to bude ve Vaší moci …

Tenhle týden byl fakt divnej.

Předně – Eva odletěla služebně do Číny, čímž mne uvrhla do stavu existenciální nejistoty, jak jsem se o tom zmínil v jednom z mých minulých příspěvků. Celý týden se mne nikdo na ulici nepokusil pumpnout o peníze, nebo cigarety, což je také docela divné. A hlavně – v jednu chvíli už se mi zdálo, že rozluštění vzorce psích akcí už mám na dosah, nicméně i když další část skládačky zapadla na své místo, stejně pořád nedává žádný ucelený obraz.

Je možné, že je to nějak propojené a že události z dnešního rána mají s nepřítomností Evy a předchozí článek o sépiích nějakou konkrétní souvislost – ale i ta mi prozatím uniká.

Co se tedy v pátek přihodilo.

Jel jsem za klientem příměstskou linkou autobusu a přemýšlel jsem o důvodech, které někoho nutí postavit si sídlo firmy v takové Bohem uzapomenuté díře. Posádku autobusu v době mého příchodu tvořil kromě řidiče, nějaké slečny s miminem v kočárku, ještě pán na přední sedačce, který si celkem nezúčastněně četl noviny. Na další zastávce pak přistoupila nějaká starší paní s malou holčičkou – takže situace nevypadala naprosto nijak nenormálně.

Tedy až do chvíle, kdy přistoupila paní se psem na vodítku. Posadila se za pána s novinami, vytáhla (jak jinak) mobil a ponořila se zcela do virtuálního světa. Ne tak její čtyřnohý přítel. Protože jsme jeli poměrně fádní krajinou, a já jsem začal tušit něco ve vzduchu, začal jsem hafana pozorovat.

Pes zahájil bojovou přípravu, pokusil se jazykem si nablýskat nádobíčko, což se mu díky náhubku moc nedařilo. Nejspíš proto se posadil, a zahleděl se na nohavici pána s novinama. Přemýšlel o tom opravdu dlouho a důkladně, několikrát si ji očichal, načež usoudil, že je to přesně ono , skočil pánovi na nohu a začal se pohlavně uspokojovat.

Bylo znát, že v podobné činnosti není žádný amatér, mělo to styl, techniku, předehru a vůbec všechno, takže bylo jasné, že podobné věci má dost zmáknuté. Samozřejmě pán s novinama se vyděsil, vyskočil, jako když ho bodne včela, začal hulákat, propukl v divoký tanec ve snaze psa z nohy setřást, a současně se ho snažil odhánět otevřeným denním tiskem. Ani jedna ze zmíněných činností neměla moc velký účinek, spíš to z mého místa vypadalo, asi jako když trenér národní reprezentace povzbuzuje svůj tým z lavičky.

Zaujalo to ovšem majitelku psa, která zahodila mobil, a pokusila se hafana z nohy odtáhnout za vodítko. Tahle akce moc úspěšná nebyla, pes tam držel jako přibitej a byla větší šance, že oderve pánovi nohu z pánve, než že se jí povede psa z nohy sundat. Byla to docela paráda, protože vzhledem k tomu, že se ještě kymácel autobus, taneční duo pán-paní, předváděli neskutečné pohybové kreace. Pes to trochu kazil, protože se pohyboval jen dolní částí těla a zásadně jen vertikálně – ale zato frekvencí pohybů jim sekundoval více než zdařile.

Byla to scéna jako z filmů Nina Manfrediho – pán křičel na paní, paní křičela na psa, holčička křičela na všechny tři, protože z jejího úhlu pohledu pejskovi ubližují, druhá paní se snažilo umlčet holčičku, které se ani jedna z těchto variant výrazně nezamlouvala. Do toho se rozeřvalo mimino, a řidič autobusu, který křičel na všechny, ať přestanou křičet, protože se nemůže soustředit na řízení.

Jediný kdo byl potichu byl pes, který si zarputile pracoval na svém a já, který jsem přemítal jaké to asi bude, protože jsem s autobusem ještě nikdy nenaboural. Hafan měl můj obdiv, protože věnovat se něčemu podobnému, přestože okolnosti pro tuto činnost rozhodně nebyli ideální, to vyžaduje už slušnou dávku odhodlání a silného rozmnožovacího pudu. Nicméně vytrval až do konce, a poté co organicky vylepšil pánovu garderobu, pustil se nohy, a protože za daných okolností byl zřejmě nahromaděný stres nadkritický, zakončil své extempore tím, že se ještě pozvracel.

Paní byla i se psem vykázána na další zastávce z dopravy, což učinila docela dobrovolně, na této zastávce jsem vystoupil i já, takže po opuštění řvoucího autobusu o jeho osudu již žádné zprávy nemám.

Poselství z dnešního příspěvku je snad jediné. Pokud někam cestujete MHD, berte si raději sebou náhradní kalhoty. Nikdy totiž nevíte, kdo se do nich může zamilovat.

Asi jste už pochopili, že autor je cynická obluda, bez pudu sebezáchovy. Nemyslím si, že bych za to mohl vždy úplně já, ale věci mi prostě vstupují do života a tak nějak se ode mne očekává, že k tomu zaujmu nějaký postoj. Naštěstí ovšem podobné příhody netrefují pouze mne, ale v rámci nějaké karmické spravedlnosti i ostatní lidi, kteří to ještě neprokoukli. To o čem se chystám dnes psát postihlo mého kamaráda a byl jsem tomu přítomen pouze zčásti.

Můj kamarád pojal úmysl pořídit si rychlejší internetové připojení. I přes mé varování se nakonec rozhodl internet pořídit u jedné ze tří největších mobilních společností, ale někomu prostě věci nerozmluvíte, ani kdybyste ho třískali nasolenou treskou. Bydlí v Bohnicích (což není žádný jinotaj, v Bohnicích se občas vyskytují i příčetní lidé) a tedy mu spojení se světem pomocí vzduchu přišlo atraktivnější. Tedy, vzal si dovolenou, přijel technik, všechno zapojil, vyzkoušel, internet lítal jako kiwi s expanzivním průjmem, prostě paráda. Tedy kamarád zaplatil technikovi za čas, cestu, práci a pronájem krabičky, technik se sebral a odjel.

Kamarád plný nadšení se chopil myši, začal klikat – a nic. Internet nešel.

Nejdřív si myslel, že se špatně hlásí do sítě, nebo že si vykopl kabel, ale když zjistil, že chyba není na straně přijímače, bafnul telefon a volal technikovi. Technik mu sdělil, že dnes už něco má, nicméně že reklamaci zavnímal a zastaví se tedy zítra.

Technik to tedy skutečně učinil, prohlédl si zařízení, kliknul myší – a internet běhal bez jediného zaškytnutí. Technik vrhnul na mého kamaráda podezřívavý pohled, který bývá vyhrazen většinou pro iniciátory sexuálního harašení, ale zachoval se profesionálně, pravil, že vyčká až si to kamarád vyzkouší. Protože mluvil blahosklonným tónem, vyhrazeným zejména pro mentálně postižené, různé městské úředníky, či uživatele (prostě tu méně šťastnou část obyvatel, zhusta drženou ponejvíce pod sedativy) kamarád toto učinil. Musel kapitulovat a uznat, že je vše v pořádku, omluvil se technikovi a s pocitem muezína, kterého manželka načapala při souloži se sousedovic oslem, vyprovodil technika ze dveří.

Jedná se o věc naprosto běžnou, znám to ze své praxe i já – totiž věci co nefungují, v přítomnosti technika najednou zázračně obživnou a nevykazují jedinou chybu. Sotva však za technikem zapadnou dveře, vrátí se věci a přístroje do normálního stavu – to jest, že nejde nic, a nejraději byste je rozmlátili něčím těžkým a na placku, ideálně parním válcem, nebo rozstříleli tankem Tiger na kaši, podle vkusu a preferencí každého soudruha. A samozřejmě, že to jim vydrží do doby, než se technik opět objeví (a je lhostejné kdy to je), protože pak věci opět zázračně fungují bez chyby a vydrží jim to opět do technikova odchodu, aby se cyklus uzavřel a započal znova. Bude v tom nejspíš něco zenového.

Kamarád se tedy sesunul do židle, chopil se myši, kliknul – a nic. Internet nefunguje.

V tuto chvíli se přidal na stranu choleriků, rozmlátil klávesnicí, překousnul kabel u myši a poté, co se částečně uklidnil, si telefonicky vyžádal moji přítomnost. Tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

Tedy dorazil jsem, vše překontroloval, zkonstatoval, že problém skutečně není na straně kamaráda a opět se volal technik s nulou na firemním tričku. Zněl už docela nakvašeně a řekl, že je poblíž, ale tentokrát už to bude placený výjezd a že to bude stát docela ranec. Kamarád kontroval, že klidně, protože už to stejně ranec je a byl by rád, aby alespoň jeden z těch ranců k něčemu byl.

Technik za chvíli dorazil, kliknul zcela novou myší – a nic.

Poněkud znejistěl a zahájil obvyklý šamanský tanec kolem techniky – to jest kabely, ovladače, hesla, telefonáty s centrálou a podobně. V tu chvíli vypluli na povrch moje cynické sklony, protože tohle se občas stává v rámci mojí profese i mě.

Internet nešel a prostě se rozhodl, že nepůjde, ani kdyby jste ho postrkovali dvoumetrovým bidlem.

Já i kamarád jsme byli relativně spokojeni, jak jen to jde, v případě, že jeden vyhodí balík peněz za něco, co funguje jen občas a druhý, že u toho byl. Tato situace trvala skoro hodinu a krátili jsme si čas hovorem a pohledem do krajiny, zatímco technik se pachtil kolem nefunkčního spojení.

Pak mi to došlo.

Vyzval jsem kamaráda, zda by si nešel na zahradu zakouřit a sdělil jsem mu moji teorii, která se posléze ukázala jako pravdivá. Bohužel (nebo bohudík) můj kamarád není zdaleka takový cynik jako já a tedy seznámil následně technika s mým pozorováním.

O co šlo: Pozemek mého kamaráda je v ďolíku a pozemek sousedky je o něco výš. Pokud sousedka nevyvíjí žádnou aktivitu, je vidět na vysílač společnosti a tedy internet funguje. Pokud se však sousedky aktivita zmocní, začne prádlo prát a i sušit na venkovním věšáku. Tím pádem se vytvoří něco jako opona, která internetový signál odrazí a do přijímače mého kamaráda už nepřijde.

Kamarád toto sdělil technikovi, ten to nasměroval jinam, omluvil se a bez kompenzace odjel, což mu slouží jen ke cti.

Od té doby jsme žádný další problém nezaznamenal, takže asi bude vše jak má být.

Nicméně zásadní poučení z téhle historie jsou pro tentokrát dvě:

Za prvé – v přítomnosti dvou techniků se vlastnosti zařízeni navzájem negují – a tedy se chovají normálně (to jest nefungují vůbec).

A za druhé – vymyslete si technologii, drahou a rychlou jak chcete, ale uvědomte si, že je Vám naprosto k ničemu, pokud se stará Voráčková vod vedle rozhodne vyprat prádlo.

V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně – i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály – nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte – ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo – ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

– Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený – takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto – nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se „cvak“ a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Tak tuhle větu slyším poslední dobou až nějak podezřele často. Osobně si myslím, že to má nějakou přímou souvislost s počasím (jak jsem nadhodil v minulém příspěvku) a doufám tedy, že se jedná pouze o sezónní záležitost. Obvykle, po položení zmíněné otázky pouze odvětím, že mám, a pokračuji dál plynule v chůzi. Mám hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku, neboť jsem uspokojil tazatelovu touhu po informaci, i když úplně přesně nevím, k čemu to tomu umolousanému stvoření může být dobré.

Tohle se dá ještě vydržet, pokud otázku slyšíte tak jednou – dvakrát za den. Ovšem při kritickém počtu dotazů cítím prudký příval emocí , a i když chápu, že ten poslední nemůže vědět, že se mne už předtím pokusilo pumpnout jeho jiných pět soukmenovců, mám chuť se na něj vrhnout a začít ho škrtit, přestože tím budu riskovat širokou paletu různých infekčních nemocí. Nejspíš to mají (myslím teď ty nemoci) evolučně vyvinuto jako systém sebeobrany, podobně jako se brání v případě napadení tchoř.

Tohle funguje docela úspěšně, pokud se Vás vágus pokouší odlapit na volném prostoru – v horším módu se poflakují kolem zastávek a zpestřují si otravováním cestujících rutinní inventury odpadkových košů. To už musíte být o něco otrlejší, protože prosté ignorování otravného individua zpravidla nezabírá. V úplně nejtužším levelu tohle na Vás zkouší v tramvaji, nebo metru – a to už chce opravdu silné povahy, protože většina lidí má silný pud sebezáchovy a vzdá to, protože doufají, že si za pár drobných zakoupí zpět alespoň trochu dýchatelný vzduch.

Občas je docela legrační tyto snahy pozorovat, i když zpravidla nejsou moc originální. Tak třeba při evergreenu „potřebuju už jen posledních pět korun na autobus“ hodně záleží na podání, a ne každý interpret se s tímhle dokáže úspěšně vypořádat. Pak tu máme oblíbené „jenom pár korun pro žrádlo pro pejska“, což občas žebravou pakáž může vyřadit stylem TKO už z prvního kola, když poukážete na fakt, že sebou žádného psa nemají. Ale stálice je pouze požádat o peníze, bez udání konkrétního důvodu. V tomto případě je ale důležitá celková image – a to už chce opravdu něho hodně nechutného.

Nedá se to odfláknout, i k žebrotě je zapotřebí profesionální přístup, protože se mi občas daří skunky odrazit hned při prvním kontaktu. Pokud si špatně zvolí terén (což ty „zastávkovští“ zpravidla udělají), po položení dotazu na mé drobné, či cigarety, stačí ukázat na trafiku naproti se sdělením, že tam těch cigaret mají víc a ať se laskavě zeptá tam. Transparentně toto lze používat i při argumentaci na téma jídlo, pokud je v dohledu nejbližší McDonald.

No – když tak o tom přemýšlím, jednou jsme se navzájem s jedním bezdomovcem docela slušně zmátli navzájem. Čekal jsem tehdy na tramvaj a přišourá se zarostlé, páchnoucí cosi. Huhlá něco na téma drobný, hlad, bezdomovec a takdále (viz. předchozí metodika) a požaduje po mne dvacku. V náhlém (a pro mne nepochopitelném) přívalu euforie prohlásím, že mu žádné peníze dát nehodlám, ale jestli má hlad, jsem ochotný mu koupit za tu dvacku ve stánku naproti párek v rohlíku. Tím jsem ho docela rozhodil, bezďák se zarazil a bylo vidět, že se usilovně snaží dát zbývající mozkové buňky do zákrytu. To se mu po chvíli i podařilo (bylo vidět, že je hledal hodně dlouho a ani těm buňkám se do toho moc nechtělo) a pak vyrukoval s tím, že tedy nechce dvacku, ale desetikorunu, což pro změnu zase zmátlo mne. Naštěstí mi přijela tramvaj – ale tenhle slevový obchodní model mi dlouho vrtal hlavou. Patrně by mi při nabídce stejku z brazilského býčka vrátil pětikilo zpátky. Nevím.

Nemylte se – racionálně vím, že octnout se na ulici, může být takovej fofr, že nestihnete vyndat ani lžičku z jogurtu od snídaně a ani to skutečně nemusí být Vaše vina. Tihle lidé se však z nějakého důvodu rozhodli i nadále bezdomovci zůstat a asi v tomto stavu spatřují nějaké výhody. Nevím, já bych se všemožně snažil tuto situaci změnit, i za cenu, že bych dočasně naštval svou dočasnou přítomností několik přátel. Ale skutečně nevidím jediný, racionální důvod, proč bych se o své cigarety, nebo výplatu dělit s někým koho neznám. A také to do budoucna ani dělat nehodlám.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka z dnešní úvahy je, že si musím najít čas a podrobně si prohlédnout svoji peněženku. Musí na ní být totiž něco naprosto úžasného, když jí chce v poslední době vidět tolik lidí.

Dnešní příspěvek nebude asi tak obsáhlý jako obvykle a má to celkem prozaický důvod. Poranil jsem si totiž ruku a s hybností to momentálně není žádná sláva – takže budu psát, dokud to půjde a je tedy možné, že články nebudu stíhat vydávat v termínu.

O co tedy dnes půjde: dnes bych se zaměřil na to, jak politická korektnost dokáže zaskřípat i v tak neprůstřelném tématu, jako je Sherlock Holmes. Opět se zde dá vystopovat ona zázračná hranice konce logiky a vkusu, protože po roce 2000 se zde normalizátoři z Hollywoodu pokusili hned o pár pěkných podrazů, o kterých se zmíním.

Filmových a seriálových zpracování nejslavnějšího detektiva jsem napočítal přes 180.

Je to docela úctyhodné číslo.

V drtivé většině se však autoři drží původního konceptu, Sherlock Holmes a jeho věrný přítel doktor Watson málokdy vytáhnou paty z Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Pominu nějaké pokusy o animované série, a také japonské zpracování pro mne nemá valnou váhu – nicméně před rokem 2000 mají jeden společný rys, a sice to, že se více, či méně drží originálu a nepokouší se implementovat do hlavy diváka něco, co v originálním konceptu není a nikdy nebylo. Narazil jsem vlastně na jedno jediné klišé – Sherlock Holmes i doktor Watson mají většinou podobu postraších gentlemanů a zpravidla jejich nejrychlejší pohyb bývá vhození cukru do šálku čaje. V tomto bodě je zažitý obraz minimálně hodně nepřesný. Většina jejich případů se totiž odehrává mezi lety 1887 až 1893 – a v té době bylo oběma zmíněným gentlemanům něco krátce po třicítce.

Po roce 2000 ovšem vnímám pokusy o nápravu všeho toho, co udělal původní autor špatně, přestože jim není proti srsti zneužít ani příběhy, ani charaktery. Jen je potřeba je tak nějak přizpůsobit politickým manuálům. Za nejpitomější považuji tento pokus, kde dr. Watson zmigroval, nejen z rasy a země původu – ale i z pohlaví. Veterán z Afgánské války, sportovec a bývalý důstojník je nahrazen asiatskou doktorkou a celá série se odehrává v New Yorku 21. století. Síla, co ?

Další pro mne podivný pokus mne také nijak nenadchl, přestože má poměrně dobré hodnocení. Jedná se o tuto sérii – samozřejmě přenesenou do současnosti. Celkem by mne zajímalo, kde pořád scénáristi berou ty stroje času. V tomto případě bych byl o trochu shovívavější, koneckounců, je to anglický seriál a tedy zdemolovat si svého národního hrdinu na jakoukoliv blbost mají svaté právo.

Důvodem tohoto článku je však aktuální filmové zpracování s Robertem Downey Jr. v hlavní roli. Po dlouhé době jsem byl něčím nadšený. Sherlockovi i Watsonovi je tolik, kolik má být, děj i místo, jsou v pořádku. Charaktery jsou podle předlohy, Sherlock je jak geniální, tak nesnesitelně nemožný, Watson není mírně nechápající tupec, ale funguje přesně v knižním duchu – tedy jako ten zodpovědnější element, pokaždé když se jeho přítel vrhne po hlavě do něčeho, jako neřízená střela. Celý příběh lehce zavání steampunkem – což kupodivu nijak nevadí, a je vyprávěn lehce brakovým způsobem – tedy tak, jak byl prapůvodně vymyšlen a napsán.

Co zde ovšem zaskřípe a to velmi je náznak homosexuálního vztahu, mezi slavným detektivem a jeho spolubydlícím. Je to sice duhově znormalizované, ale i také naprostý nesmysl a silně pochybuji, že scénárista nebyl schopen si dohledat status spolubydlícího, nebo poměrně rozšířený tehdejší status staromládenectví. Navíc je to pokus poměrně pitomý, protože dr. Watson svoji heterosexuální preferenci demonstruje zamýšlenou svatbou a sám velký detektiv narazí na svoji nelesbickou famme fatale.

Popravdě netuším, proč to tam nějaký normalizátor považoval za důležité vypíchnout. S příběhem to nic společného nemá, žádnou zápletku to ani neřeší, ani nevytváří . Jako by nestačilo, že byl Sherlock Holmes asociál, podivín, kuřák a narkoman.

Naštěstí duhová linie byla v dalším filmu série vypuštěna, ale i tak to vnímám jako velice nesportovní zásah korektury do něčeho, na čem matláci z Hollywoodu nemají ani stopu zásluh, natož právo implementovat charakteru – který přežil bez jejich přispění více jak dvě století – věci které jsou podle jejich názoru správné a zdravé.

Příspěvek končí bez poslání, protože přiohýbáním charakterů, případně jejich změnou se budu zabývat i v dalším příspěvku. Tedy pokud se mi alespoň trochu zahojí ruka.

Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.

Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší – a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.

Nicméně k věci.

V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.

Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.

Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.

Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy – čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)

A konečně vodítko třetí – Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně – někdy si toho zkuste povšimnout – ale v centru to funguje se železnou přesností.

Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.

Dvakrát.