V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně – i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály – nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte – ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo – ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

– Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený – takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto – nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se „cvak“ a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Tak tuhle větu slyším poslední dobou až nějak podezřele často. Osobně si myslím, že to má nějakou přímou souvislost s počasím (jak jsem nadhodil v minulém příspěvku) a doufám tedy, že se jedná pouze o sezónní záležitost. Obvykle, po položení zmíněné otázky pouze odvětím, že mám, a pokračuji dál plynule v chůzi. Mám hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku, neboť jsem uspokojil tazatelovu touhu po informaci, i když úplně přesně nevím, k čemu to tomu umolousanému stvoření může být dobré.

Tohle se dá ještě vydržet, pokud otázku slyšíte tak jednou – dvakrát za den. Ovšem při kritickém počtu dotazů cítím prudký příval emocí , a i když chápu, že ten poslední nemůže vědět, že se mne už předtím pokusilo pumpnout jeho jiných pět soukmenovců, mám chuť se na něj vrhnout a začít ho škrtit, přestože tím budu riskovat širokou paletu různých infekčních nemocí. Nejspíš to mají (myslím teď ty nemoci) evolučně vyvinuto jako systém sebeobrany, podobně jako se brání v případě napadení tchoř.

Tohle funguje docela úspěšně, pokud se Vás vágus pokouší odlapit na volném prostoru – v horším módu se poflakují kolem zastávek a zpestřují si otravováním cestujících rutinní inventury odpadkových košů. To už musíte být o něco otrlejší, protože prosté ignorování otravného individua zpravidla nezabírá. V úplně nejtužším levelu tohle na Vás zkouší v tramvaji, nebo metru – a to už chce opravdu silné povahy, protože většina lidí má silný pud sebezáchovy a vzdá to, protože doufají, že si za pár drobných zakoupí zpět alespoň trochu dýchatelný vzduch.

Občas je docela legrační tyto snahy pozorovat, i když zpravidla nejsou moc originální. Tak třeba při evergreenu „potřebuju už jen posledních pět korun na autobus“ hodně záleží na podání, a ne každý interpret se s tímhle dokáže úspěšně vypořádat. Pak tu máme oblíbené „jenom pár korun pro žrádlo pro pejska“, což občas žebravou pakáž může vyřadit stylem TKO už z prvního kola, když poukážete na fakt, že sebou žádného psa nemají. Ale stálice je pouze požádat o peníze, bez udání konkrétního důvodu. V tomto případě je ale důležitá celková image – a to už chce opravdu něho hodně nechutného.

Nedá se to odfláknout, i k žebrotě je zapotřebí profesionální přístup, protože se mi občas daří skunky odrazit hned při prvním kontaktu. Pokud si špatně zvolí terén (což ty „zastávkovští“ zpravidla udělají), po položení dotazu na mé drobné, či cigarety, stačí ukázat na trafiku naproti se sdělením, že tam těch cigaret mají víc a ať se laskavě zeptá tam. Transparentně toto lze používat i při argumentaci na téma jídlo, pokud je v dohledu nejbližší McDonald.

No – když tak o tom přemýšlím, jednou jsme se navzájem s jedním bezdomovcem docela slušně zmátli navzájem. Čekal jsem tehdy na tramvaj a přišourá se zarostlé, páchnoucí cosi. Huhlá něco na téma drobný, hlad, bezdomovec a takdále (viz. předchozí metodika) a požaduje po mne dvacku. V náhlém (a pro mne nepochopitelném) přívalu euforie prohlásím, že mu žádné peníze dát nehodlám, ale jestli má hlad, jsem ochotný mu koupit za tu dvacku ve stánku naproti párek v rohlíku. Tím jsem ho docela rozhodil, bezďák se zarazil a bylo vidět, že se usilovně snaží dát zbývající mozkové buňky do zákrytu. To se mu po chvíli i podařilo (bylo vidět, že je hledal hodně dlouho a ani těm buňkám se do toho moc nechtělo) a pak vyrukoval s tím, že tedy nechce dvacku, ale desetikorunu, což pro změnu zase zmátlo mne. Naštěstí mi přijela tramvaj – ale tenhle slevový obchodní model mi dlouho vrtal hlavou. Patrně by mi při nabídce stejku z brazilského býčka vrátil pětikilo zpátky. Nevím.

Nemylte se – racionálně vím, že octnout se na ulici, může být takovej fofr, že nestihnete vyndat ani lžičku z jogurtu od snídaně a ani to skutečně nemusí být Vaše vina. Tihle lidé se však z nějakého důvodu rozhodli i nadále bezdomovci zůstat a asi v tomto stavu spatřují nějaké výhody. Nevím, já bych se všemožně snažil tuto situaci změnit, i za cenu, že bych dočasně naštval svou dočasnou přítomností několik přátel. Ale skutečně nevidím jediný, racionální důvod, proč bych se o své cigarety, nebo výplatu dělit s někým koho neznám. A také to do budoucna ani dělat nehodlám.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka z dnešní úvahy je, že si musím najít čas a podrobně si prohlédnout svoji peněženku. Musí na ní být totiž něco naprosto úžasného, když jí chce v poslední době vidět tolik lidí.

Dnešní příspěvek nebude asi tak obsáhlý jako obvykle a má to celkem prozaický důvod. Poranil jsem si totiž ruku a s hybností to momentálně není žádná sláva – takže budu psát, dokud to půjde a je tedy možné, že články nebudu stíhat vydávat v termínu.

O co tedy dnes půjde: dnes bych se zaměřil na to, jak politická korektnost dokáže zaskřípat i v tak neprůstřelném tématu, jako je Sherlock Holmes. Opět se zde dá vystopovat ona zázračná hranice konce logiky a vkusu, protože po roce 2000 se zde normalizátoři z Hollywoodu pokusili hned o pár pěkných podrazů, o kterých se zmíním.

Filmových a seriálových zpracování nejslavnějšího detektiva jsem napočítal přes 180.

Je to docela úctyhodné číslo.

V drtivé většině se však autoři drží původního konceptu, Sherlock Holmes a jeho věrný přítel doktor Watson málokdy vytáhnou paty z Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Pominu nějaké pokusy o animované série, a také japonské zpracování pro mne nemá valnou váhu – nicméně před rokem 2000 mají jeden společný rys, a sice to, že se více, či méně drží originálu a nepokouší se implementovat do hlavy diváka něco, co v originálním konceptu není a nikdy nebylo. Narazil jsem vlastně na jedno jediné klišé – Sherlock Holmes i doktor Watson mají většinou podobu postraších gentlemanů a zpravidla jejich nejrychlejší pohyb bývá vhození cukru do šálku čaje. V tomto bodě je zažitý obraz minimálně hodně nepřesný. Většina jejich případů se totiž odehrává mezi lety 1887 až 1893 – a v té době bylo oběma zmíněným gentlemanům něco krátce po třicítce.

Po roce 2000 ovšem vnímám pokusy o nápravu všeho toho, co udělal původní autor špatně, přestože jim není proti srsti zneužít ani příběhy, ani charaktery. Jen je potřeba je tak nějak přizpůsobit politickým manuálům. Za nejpitomější považuji tento pokus, kde dr. Watson zmigroval, nejen z rasy a země původu – ale i z pohlaví. Veterán z Afgánské války, sportovec a bývalý důstojník je nahrazen asiatskou doktorkou a celá série se odehrává v New Yorku 21. století. Síla, co ?

Další pro mne podivný pokus mne také nijak nenadchl, přestože má poměrně dobré hodnocení. Jedná se o tuto sérii – samozřejmě přenesenou do současnosti. Celkem by mne zajímalo, kde pořád scénáristi berou ty stroje času. V tomto případě bych byl o trochu shovívavější, koneckounců, je to anglický seriál a tedy zdemolovat si svého národního hrdinu na jakoukoliv blbost mají svaté právo.

Důvodem tohoto článku je však aktuální filmové zpracování s Robertem Downey Jr. v hlavní roli. Po dlouhé době jsem byl něčím nadšený. Sherlockovi i Watsonovi je tolik, kolik má být, děj i místo, jsou v pořádku. Charaktery jsou podle předlohy, Sherlock je jak geniální, tak nesnesitelně nemožný, Watson není mírně nechápající tupec, ale funguje přesně v knižním duchu – tedy jako ten zodpovědnější element, pokaždé když se jeho přítel vrhne po hlavě do něčeho, jako neřízená střela. Celý příběh lehce zavání steampunkem – což kupodivu nijak nevadí, a je vyprávěn lehce brakovým způsobem – tedy tak, jak byl prapůvodně vymyšlen a napsán.

Co zde ovšem zaskřípe a to velmi je náznak homosexuálního vztahu, mezi slavným detektivem a jeho spolubydlícím. Je to sice duhově znormalizované, ale i také naprostý nesmysl a silně pochybuji, že scénárista nebyl schopen si dohledat status spolubydlícího, nebo poměrně rozšířený tehdejší status staromládenectví. Navíc je to pokus poměrně pitomý, protože dr. Watson svoji heterosexuální preferenci demonstruje zamýšlenou svatbou a sám velký detektiv narazí na svoji nelesbickou famme fatale.

Popravdě netuším, proč to tam nějaký normalizátor považoval za důležité vypíchnout. S příběhem to nic společného nemá, žádnou zápletku to ani neřeší, ani nevytváří . Jako by nestačilo, že byl Sherlock Holmes asociál, podivín, kuřák a narkoman.

Naštěstí duhová linie byla v dalším filmu série vypuštěna, ale i tak to vnímám jako velice nesportovní zásah korektury do něčeho, na čem matláci z Hollywoodu nemají ani stopu zásluh, natož právo implementovat charakteru – který přežil bez jejich přispění více jak dvě století – věci které jsou podle jejich názoru správné a zdravé.

Příspěvek končí bez poslání, protože přiohýbáním charakterů, případně jejich změnou se budu zabývat i v dalším příspěvku. Tedy pokud se mi alespoň trochu zahojí ruka.

Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.

Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší – a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.

Nicméně k věci.

V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.

Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.

Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.

Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy – čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)

A konečně vodítko třetí – Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně – někdy si toho zkuste povšimnout – ale v centru to funguje se železnou přesností.

Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.

Dvakrát.

Venku se udělalo hezky a tím pádem začala být aktivní všelijaká neužitečná a otravná pakáž, jako jsou klíšťata, vosy, komáři, bezdomovci a taky policajti. Asi se shodneme na tom, že jsme nejradši, když se výše jmenovaní věnují něčemu jinému a nás tím pádem nechají na pokoji. Zatímco klíště nebo komára zašlápnout můžete (případně sprovodit ze světa potleskem), u policistů je to nezákonné, což osobně považuji za křivdu. Policie (a zejména ta dopravní) dovede být otravná velmi, protože v tom má dlouholetou praxi, tradici, a na buzeraci spojenou s okrádáním řidičů má technicky postavenou svoji živnost. A tedy se rozhodla mne oblažit další ze škály svých skvělých a životně důležitých služeb.

Jedu takhle odpoledne firemním autem od klienta, mám stažené okénko, v rádiu je moje oblíbená písnička, je teplo a vůbec to vypadá až nadmíru podezřele. Přede mnou je dlouhý, rovný úsek, nikde ani noha, natož šlapka od cyklisty. Střídavě řadím pod padesát a pod třicet, podle toho, co po mne chtějí cedule, přestože to v daném místě nedává absolutně žádný smysl.

Moji pozornost upoutá panáček v bílé čepici, který mi ukazuje abych zastavil. Učiním požadované, protože mám relativně čas na blbosti typu běžná kontrola, auto je firemní, takže co by se tak asi mohlo stát. Takže dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů, jste si vědom svého přestupku ?

Tahle informace mne zarazí. Zkontroluji, zda autu svítí světla (což za slunečného dne je samozřejmě nezbytností srovnatelnou snad jen s vytvořením kuřácké a nekuřácké sekce v jedné místnosti hospody) a odpovím že nejsem. Panáčka jsem odpovědí zřetelně potěšil, protože říká, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost a tedy mi slízne pár bodů a uloží pokutu. To mne docela nakrkne. Dotáži se, zda má na podobné tvrzení důkaz, protože vzhledem ke šnečímu tempu v celé oblasti mi toto sdělení přijde nepravděpodobné. Placatá čepice je na vrcholu blaha, vysílačkou si na mne přivolá posilu v podobě rachitické blondýnky v bagančatech, která na mne vytasí papír z radaru. Následně mne informuje, že jsem v úseku mezi značkami 50 a 30 nestihl zpomalit, radar mi naměřil 37 km/h a tedy jsem počínaje dneškem pirát silnic, vyvrhel a vůbec spodina společenská, moje rodina se mne musí zřeknout a potřebuju nejméně na třicet let na galeje. A ptá se mne, zda hodlám zaplatit hned, či zda mám v úmyslu absolvovat nějaké další opičárny.

Jsem v rozpacích. Jsem v rozpacích z toho, jak pomáhat a chránit vypadá v praxi.

Dostat flastr za rychlou jízdu (když jedete ani ne 40 km/h) považuji osobně za trapas srovnatelný asi jen s tím co jsem viděl včera, když slečně při revizi jízdenek vypadnul z kabelky vibrátor. Netuším, čím je to napájené, ale byla to rána jako z děla, následně pak tramvaj sebou cukla a vibrátor v euforii z nově nabyté svobody se začal kutálet po podlaze. Slečna nechala udiveného revizora revizorem a jala se jej pronásledovat, což bylo zajímavější o to, že pohybem tramvaje se vibrátor pokoušel uniknout kličkováním mezi lidmi. Přistihl jsem se při pocitu, že mu skoro fandím, aby se mu útěk zdařil. Nicméně dobře to dopadlo, vibrátor byl dostižen a polapen a slečna, rudá až po kecky, na příští zastávce utekla z tramvaje.

Ale to jsem odbočil.

Momentálně jsem usvědčený zločinec horší, než Jack Rozparovač, a navíc špatný model, protože mne při tom chytli. Dotážu se, kde že byl ten radar, protože jsem si žádného nevšiml. Blondýna mi odpoví, že hned za dodávkou u značky (tedy úhel, který nemá šanci být normálně vidět, ani když jedete rychlostí astmatické žížaly) a táže se mne, cože s tím tedy uděláme.

Kouknu na hodinky a zjišťuji, že na podobné hovadiny už nemám čas, tasím peněženku a nechávám si vypsat šek na demenci silniční policie. Slečna mi vypisuje dokument a protože jsem nespokojen s nastalou situací, táži se, zda nemají na práci něco užitečnějšího – třeba chytat Krejčíře, nebo tak něco. Slečně to moc není po chuti, dokončí dokument a vyzve mne k podpisu. Sdělím jí, že nic podepisovat nehodlám, na pokutu chci stvrzenku a dotáži se, zda už mám na tento měsíc u policie předplaceno.

Slečně moje poznámky očividně nevoní, nicméně stvrzenku mi vydala, já jsem nasedl a odjel.

Jediné, co jsem z tohoto zážitku pochopil, je fakt, že hodlám příště dostat pokutu za rychlost, pokud si to skutečně zasloužím. Díky přístupu bílých čepic hodlám zjistit, zda údaje na tachometru skutečně dokáží na nějakém vhodné dálnici dostát svých cifer, a pokud bych dostal pokutu za rychlost, byl bych rád, aby to za rychlou jízdu skutečně bylo.

Kamarádka mne vytáhla do kina, protože sem se jí zdál poslední dobou nějakej divnej. Pravdou je, že si nějakej divnej poslední dobou připadám také. Možná to souvisí s tím, že má půlka firmy dovolenou a tím pádem druhá půlka (včetně mne) se do všeho musí vrhat střemhlav, aniž o tom pořádně něco ví, takže si chvílema připadám, zhruba jako křeček, který omylem usnul v bombardéru Stuka.

Jednalo se o posledního Terminátora, film měl slušné hodnocení, autoři slibovali nečekané zápletky, což bohužel také splnili. Tedy praštili jsme sebou do sedaček, shlédli (v mém případě s dosti značným skřípěním chrupu) dvacetiminutový blok reklam, po kterém následoval další blok upoutávek na další filmy. Cítil jsem se docela popuzeně, protože za cenu přes dvě stovky sledovat reklamu, co běží běžně v televizi a ještě to multiplexu sponzorovat, v tom spatřuji skutečně celkem nezdravý podraz na každého, kdo je tak naivní a nestáhl si film z internetu. Nicméně s pocitem konkrétního důvodu, proč zmíněný multiplex už nikdy nenavštívit, jsme s ponořili do děje.

Nebojte se, pokusím se nespojlovat, jen se krátce zmíním o tom, co mne zaujalo.

Film skončil a já z něj měl pocit … no velice rozpačitý.

Předně – viděl jsem čtyři starší filmy s terminátorskou tématikou, a i když se v nich sem – tam objevil nějaký úlet, přece jen spolu nějak souvisely, nebo na sebe nějakým způsobem v rámci pravidel terminátořího světa navazují. Pětka si s tímhle moc hlavu neláme, pravidla jsou pro blbečky a tedy si to uděláme po svém. Problém je, že to moc nefunguje, a ani Arnold s tím moc nenadělá.

Předně – to co má působit jako celkově chaotický dojem z filmu, má v zásadě několik variant, které se opakují pořád dokola.

Hodný terminátor Arnold se někde zdrží. Kyla Reese a Sarah Connorovou honí zlý terminátor. Tomu sice utečou, ale chytí je policie, dá jim klepeta a někam je zavře. Najde je zlý terminátor, který je honí. Objeví se deus ex machina v podobě Arnolda, zlého terminátora vyřídí, Sarah a Kyle utečou, načež je začne honit další terminátor. To vše samozřejmě za palby z kulometů, ječení sirén, výbuchů aut, mrouskání koček, krmení kojenců, trombónu armády spásy – prostě s tím obvyklým balastem kolem, který se od drahého filmu očekává.

To by bylo celkem roztomilé, kdyby se tohle nestalo tak pětkrát – šestkrát pořád dokola a při stopáži něco málo přes dvě hodiny, vás to přestane bavit ještě před první polovinou filmu.

Dost tomu také napomáhají herci. V drtivé většině případů jsou herci tak prkení, až jsem se divil, že jim neprdnou kšandy. Prkennost se dá omluvit ještě u terminátorů – koneckonců ti jsou tak vymyšlení, ale už moc ne u zbytku postav. Sarah a Kyle oscilují v zásadě mezi dvěma polohami – v té první byste fakany nejraději seřezali kaktusem přes prdel, a v té druhé generují v zásadě bez jakýchkoliv důvodů kvanta nejistoty a nerozhodnosti z čehokoliv, co je momentálně po ruce.

Další problém je, že nemáte nejmenší důvod, si žádnou z postav oblíbit, cítit k nim nějaké empatie, nebo snad mít o ně strach. Od začátku filmu víte, že ani Sarah, ani Kyle umřít nemůžou, dokud se spolu nevyspí (nekecám, to se fakt dozvíte během první čtvrthodiny) – takže dokud to neudělají, mohou být úplně v klidu. A když je nějaký náznak toho, že by se to mohlo zvrtnout jinak, nastoupí Arnold, který je z budoucnosti, takže všechno ví, všude byl dvakrát a tím pádem má všechno potřebné přichystané dopředu.

Velkou devizou minulých čtyř terminátorů byl dojem zranitelnosti všech postav a velké úsilí při překonávání něčeho zdánlivě nezničitelného a nezastavitelného. V tomto případě se nic podobného neděje a i když hodného terminátora na chvíli rozbijí, tak jen proto, aby zmutoval na SuperMegaExtraCoolTerminátora.

Poslední věc, která v této sérii působí dost rušivě je obsazení (s ohledem na pětku se zdráhám přidat přívlastek herecké).

Zatímco Harry Potter, či Hvězdné války ve svých sériích vydrželi poměrně se stabilním ansáblem, Terminátor s tím má trochu problém. Pokud se nepletu, napočítal jsem v pěti filmech dvě Sarah Connorové (což se ještě dá), nicméně pět různých Johnů Connorů, čtyři Kyle Reese (což nesedí už jen k počtům Johnů a Sarah) a o sekundárních postavách ani nemluvím. U postavy Johna Connora jsem ochotný trochu přimhouřit oko – přeci jen chápu, že John ve věku 12 let vypadá jinak, než ve věku 30 let – ale u Kyla tahle logika moc nefunguje, ani když se jí snaží schovat za cestování časem.

Jakkoliv oceňuji tedy snahy mojí kamarádky, pátý Terminátor mi moc náladu nezdvihl.

Nicméně jde o hodnocení subjektivní – pokud Vám to za dvě stovky a dvě hodiny času stojí, nevidím důvod, proč by jste na to do kina neměli jít. V mém případě to rozpoutalo vlnu dalších úvah na téma Hollywoodská tvorba a její podivnosti, takže pokud Vás toto téma příliš nezajímá, můžete pár následujících příspěvku s klidným svědomím přeskočit.

Ve filipice toho pána na videu však spatřuji jeden nedostatek. Mám na mysli to, že připustil existenci Číny. Podle mne v tom jeho ideologickém manuálu o Číně není ani čárka a tím pádem logicky nemůže existovat. Možná bych se měl zeptat Evy, která do Číny létá pracovně několikrát do roka. Tedy jestli to vlastně dělá, když Čína možná vůbec není. Nicméně tohle také nemohu udělat, protože Eva je žena a podle ubrouskových hlav tedy technicky ani není člověk. Jakákoliv informace, kterou mi o existenci, či neexistenci Číny sdělí stejně nebude relevantní, čímž sám sebe zacyklím do logické smyčky a stejně se nedozvím nic.

Ještě že tu jsou další vědecké kapacity, které nám objasní další věci:

No a pak, že to k ničemu není. Takže, když už mám jasno, opustíme zahraniční okénko a budeme pro změnu pálit do tuzemských řad.

O co tedy dnes půjde. Minulý a tento týden se to tak sešlo, že jsem byl opakovaně otravován několika exempláři podomních prodavačů. Nevím, zda je to současný moderní trend, každopádně je to otravné, protože vás to nutí být hnusní na někoho, koho ani neznáte, nejste na to připraveni a tedy to není ani moc velká zábava.

Nechám stranou úvahy o prodavači voňavek (který sám o sobě teda zrovna příjemně nevoněl), slečně, která se mi docela drze snažila vecpat smlouvu na odběr plynu, prodavači kabelové televize a zastavím se až u kousku, který se přišel podívat v neděli.

Jako už jeho předchůdci mi přišel nabídnout vzduch a iluze, a dopadl o trochu hůře než jeho kolegové. Tedy nedělního odpoledne se ozve klepání na dveře a jdu otevřít. Na prahu stojí mladík něco přes dvacet, v ruce brožuru s křížkem na přebalu (takže jsem zpočátku propadl panice a předpokládal, že mi jde nabídnout rakev) a zeširoka se usmívá. Skutečně nevím, jaký k tomu má důvod, ale vypadá tak upraveně, jako kdyby ho právě vykopli z plesu v opeře.

Tohle nechápu. Jak je možné mít na sobě plnou večerní, hýbat se v tom a jezdit MHD a být pořád jako ze škatulky. Víte, já trávím poměrně velkou část pracovní doby v různých serverovnách, nebo u klienta pod stolem, takže mám sklon už kolem půl jedenácté ráno vypadat jako něco, co jste právě vyrvali krávě z huby.

Nicméně jsou na světě i záhadnější věci (jako třeba Dalmátské čufty – mám ze seriozního zdroje ověřeno, že dalmatinů je přesně 101 a tedy netuším, kde na výrobu pořád berou suroviny) a tedy poslouchám copak mi to střihoun chce.

Pozdraví mne „požehnej pánbůh“ a než se stačí nadechnout vypálím automaticky, že nechť ho také provází Síla. Trochu zaváhá, ale táže se mne, zda jsem už přemýšlel o milosti Ježíše Krista. Odvětím, že nepřemýšlel, protože mistr Yoda takové věci dost špatně snáší. Prodejce iluzí se zatvářil káravě, a říká, že je to vážná věc a ať si tedy nedělám legraci. Na to jsem odvětil , že by mne to ani ve snu nenapadlo, že myšlenky tyto nebezpečné jsou a pouze k Temné straně Síly vedou a vůbec, že on si začal.

Zřetelně začal přemýšlet, jak se dostat přes můj ofenzivní přístup. Sdělil jsem mu tedy, že se mnou si o podobných věcech nepokecá, ale že znám někoho, koho by to zajímat mohlo. Panáček viditelně pookřál a já jsem šel pro Evu, která momentálně pařila Diablo.

Na tohle jsem byl vážně zvědavý, protože Eva tento druh bytostně nesnáší a tedy se dalo čekat, že nevynechá příležitost zdvihnout hozenou rukavici.

Pauzla tedy Diablo, a přesunula se místo mne mezi dveře. Mladík začal hovořit a já jsem se nenápadně vytratil – nicméně byt mám malý a tedy jsem byl na doslech.

Eva trpělivě vyslechla litanii na téma celibát, odříkání, čistota a celoživotní štěstí, načež krátce popřemýšlela a přinesla z kuchyně tyčový mixér. Podala ho zmatenému agitátorovi s doporučením, že si ho má umístit pod opasek a zapnout, protože pak se mu dostane nejen mučednictví, ale především se mu to celoživotní štěstí podaří dosáhnout daleko lépe a zabouchla dveře.

Netuším, co by se stalo, kdyby u dveří zabušil krišnovec, ale v této náladě by ho nejspíš přetáhla půlkou krávy se vzkazem, že spousta zeleniny má na tyhle veganské věci dost vyhraněný názor a jestli má doopravdy soucit, ať se naučí žrát kamení. Nevím.

Poučení z dnešní banální historie vidím pouze jediné. Nekupujte si znovu něco, co už stejně máte, ať se vám to snaží prodat kravaťák, nebo fousáč s ručníkem na hlavě.

Příště tedy snad už skutečně o něčem normálnějším …

Říká se, že když se s někým znáte delší dobu, máte sklony si navzájem přebírat zlozvyky. Používáte stejné slovní obraty, míváte sklon mít oblíbené stejné značky, či sledovat podobný typ pořadů. Naštěstí se mi daří vůči některým věcem stále odolávat a jednou z nich je mánie shromažďovat boty. Tedy přesněji řečeno se mi to dařilo až do minulého týdne.

Začalo to všechno úplně nenápadně, jak už to v takových případech bývá. Víte, já většinou používám metodu „průzkum bojem“. V praxi to znamená, že do něčeho skočíte rovnýma nohama, aniž byste si před tím zajistili maximum relevantních informací. Má to výhodu, že Vás to nutí myslet tvůrčím způsobem (protože stejně Vám nic jiného nezbude), je to daleko zábavnější a také větší adrenalin, když opominu fakt, že někdy má klient stejné vstupní informace jako já, to jest žádné. Několikrát se to však hrubě nevyplatilo, jako v tomto případě.

Tedy jednoho rána jsem při cestě za klientem zjistil, že je něco špatně. Při analýze toho, co že se to vlastně děje, jsem zjistil, že prší, mám prasklé podrážky a tedy logicky nohama stírám rosu na kolejích. Tento stav mne nijak nepotěšil, protože nakupování bot vnímám jako činnost otravnou a ponižující. Jste vystaveni celé řadě podivných úkonů, které za normálních okolností neděláte – od výstavy svých ponožek, až po dotravování už tak otrávené slečny prodavačky. Nicméně stalo a já si v duchu říkal, že prostě vlezu do prvního krámu s botama, co mi vleze do cesty, vyberu ty neméně neškodné v mé velikosti, co na tom může asi tak bejt, že jo.

Ale bylo. Předně jsem zjistil, že pokud budu chtít nějaké boty, co nejsou rozjuchané v nějakých fosforových barvách, případně si na jejich pořízení nebudu muset sjednat hypotéku, určitě je nemají v mé velikosti. Bylo to pro mne docela fatální zjištění. Po prohlídce asi desátého obchodního centra jsem se ocitl ve stavu deprese, protože boty pro mne prostě neexistují. V náhlém poryvu beznaděje jsem řekl, že už mi na ničem nezáleží a vrhnul se do pracovních potřeb. Tam přece něco takového mít musí ne ? A měli. Koupil jsem si tedy jednoduché pohorky v mé velikosti , pocítil radost, že problém je vyřešen, odnesl je v krabici domů a staré boty vyhodil. Chyba.

Nevím, z čeho ty věci dělají, ale odhaduju, že z nějakého extrémně bojového plemena krávy, které se normálně používá jenom proti matadorům a nehodlá to vzdát, ani když je po smrti. Po jednom dni nošení jsem zjistil, že se mi pohorky snaží oloupat nohy až po nehty a každý krok je jako když Vás dostane do práce obzvláště sadistický chiropraktik. Nejhorší na tom celém byl fakt, že i když si cestou sednete, v podstatě se tím nic neřeší, protože vzdálenost mezi domovem a Vámi je pořád stejná a jediné, na co myslíte je, jak se zbavit páru španělských bot. S ohoblovanými nárty jsem si doma řekl, že takhle teda ne, tohle je kdo z koho a hledal nějaké zaručené návody. Nakonec jsem na chvíli musel kapitulovat – boty nezměkly, ani když jsem do nich opakovaně bušil kladivem, mazal je všelijakým svinstvem, co je v botokrámech na prodej a máčel je vodou. Nevím co ta kráva byla zač, ale rozhodně by byla tuhý oříšek i pro Chucka Norrise. Prohlédl jsem si svůj botový park, který se aktuálně skládal kristusek, zimních bot, sveřepé krávy, bot, které jsem měl naposledy u pohovoru a kanad. Nic z toho mne moc nenadchlo, protože ani jedna z variant na nějaké delší chození moc nebyla. Tak sem se vrhnul na internet.

A našel jsem. Hurá! Internet tvrdil, že je to vycházková obuv do města, tedy něco co sháním. Objednal jsem boty, zaplatil a opět je krabici dotáhnul domů. Do rána jsem je ostentativně postavil vedle šílené krávy s pocitem, že tím jí dám za vyučenou a ráno s nimi vyrazil do práce. Po dni nošení jsem však zjistil, že mají tak tenkou podrážku, že cítím s každým krokem jednotlivé dlažební kostky, takže se novým botám podařilo na konci dne, zlikvidovat dokonale ještě k těm nártům i šlapky. Měl jsem toho dost, vytasil jsem kreditní kartu, proklel výrobce bot až do třetího kolena a vrhnul se do prestižního krámu s tím že už je mi všechno jedno, ať to splácí třeba všechna má pravnoučata, ale já už nějaké boty potřebuju. Koupil jsem si tedy další boty, s gelovou stélkou, a odkráčel v nich domů. Protože to proběhlo celkem bezbolestně, řekl jsem si , že to za ty peníze stálo, vrátil jsem se ještě pro další pár, abych podobné věci nemusel nějakou chvíli řešit. Ignoroval jsem své fňukající bankovní konto a byl spokojený. Drahoboty postavil do řady k ostatním sadistickým botám a šel si lehnout.

Asi to pro Vás bude překvapení. Pro mne bylo. Drahoboty jsem si vzal do práce s pocitem člověka, který už zažil skoro všechno. Ty mi však rozedřely paty takovým způsobem, že kdybych byl Achilles, jsem prakticky nesmrtelný, protože nepřátelský střelec by těžko našel nějaké místo, kam by se mohl trefit. Klel jsem ten večer tak sprostě, až sousedovi ruplo okno ve světlíku a punkáč z druhého patra se patrně stane katolíkem.

Takže – mám teď čtvery nové boty a mohu si svobodně zvolit, kterou část nohy mi ten den zničí. Jsem vyčerpaný, ale myslím, že poselství je : nedávejte boty k sobě. V noci si totiž povídají a jejich sadismus je nakažlivý. Mám strach kraví boty vyhodit – obávám se, že jsou schopné si na mne někde počíhat a provést mi něco ještě horšího než teď. Takže je nějaký čas budu mít raději na očích do doby, než si na ně pořídím nějaký trezor. Při nějakém ozbrojeném konfliktu jsou totiž perfektní zbraň prvního úderu.

Pondělí mne uvrhlo do lehkého zmatku, protože jsem potkal hned několik věcí, které potřebuji nějak vnitřně zpracovat. Možná byly skvrny na slunci, možná si jen lokální Prozřetelnost dala pauzu na kafe a odskočila si šlehnout pár endorfinů – netuším. Každopádně stalo se mi hned několikrát, že jsem musel ustat v chůzi, přesvědčit se opakovaně, že mne nešálí zrak, abych z nabídnuté reality dovodil alespoň nějaký závěr.

První věc, která mne uvedla v lehkou nejistotu, byla informace pražské MHD, kdy že mi to přijede tramvaj.

Až do pondělka jsem byl přesvědčený, že většinu číslic znám, dokonce že některé číslice bych zvládl napsat i v římské verzi – ale s tímhle jsem si nějak nevěděl rady. Technicky je to asi jedno, protože tramvaj přijede kdykoliv jindy, než je napsáno v jízdním řádu – nicméně tento konkrétní čas příjezdu by mne skutečně zajímal.

Nicméně tramvaj nakonec dorazila, vystoupil jsem na zastávce a moje nejistota dostala další zásah, protože jsem ihned nabyl dojmu, že věci jsou skutečně dál a horší, než jsem předpokládal.

Myslím si, že propagandu má Islámský stát docela zvládnutou – nicméně toto tvrzení mi přijde i na vyznavače Koránu docela zavádějící. O výběru modelky se raději rozepisovat moc nebudu – čert ví jaký vkus může mít někdo, jehož předmětem sexuálního naplnění může být osel, nebo slepice.

Nicméně lehce otřesen jsem pokračoval za klientem, udělal svoji práci a vracel se zpět do kanceláře, když jsem si povšiml další tabulky, která mne zaujala.

Naprosto netuším, k čemu může být mrtvému ex-prezidentovi kancelář v lukrativní zóně. Nemám nejmenší představu, co užitečného tam mohou dělat, nebo jaká činnost dokáže pokrýt náklady na pronájem, energie, tonery, či kancelářskou techniku. Zato jsem si poměrně jistý, že to není placené ze soukromých zdrojů, což bych pochopil jen v případě, že by se jednalo o muzeum, či skanzen – nicméně žádná informace tohoto druhu se v přítomnost kanceláře nevyskytuje.

Považuji za nefér, že svoji vlastní kancelář nemají třeba T.G. Masaryk, či Klement Gottwald, protože parametry k existenci kanceláře splňují také, a to dokonce i o mnoho dřív, než pan ex-dramatik začal přikulovat.

Poslední pomyslný hřebík bylo to, že jsem zdvihl zrak k obloze a spatřil tohle:

Nějaká spojitost mezi torzem nahé ženy, dvojkou brokovnicí a pokřivenou lampou místo hlavy mi naprosto uniká. Ať se snažím sebevíc, nedovedu si představit nic, co by tyhle věci měli společného, nebo proč by někdo něco takového umisťoval na dům v klasicistickém stylu. Třeba Vás něco napadne a budu rád, pokud mne nějak nasměrujete – ale v tomhle případě jsem naprosto bezradný.

V tuhle chvíli jsem dospěl k závěru, že jsem nejspíš přepracovaný, a zavolal do práce, že si beru na zbytek dne volno.

Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné. Praha je plná záhad a pokud Vám jich předhodí hned několik najednou, je lepší to pustit z hlavy. Minimálně to bude mít vliv na plynulost chůze.

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.

Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.

Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.

Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.

Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.

To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse – prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.

Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.

Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.

Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.

Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, „Pomáhat a chránit“ by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.

Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.

Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.

Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.

Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.