Někde jsem se dočetl, že být policista je čtvrté nejméně oblíbené povolání. Nemohu s tím souhlasit, protože proč by se pak do našeho už tak přepolicajtovaného státu cpalo dalších 2500 ozbrojených mutantů. Navíc, jak uvádí sama policie, jich více jak 60% neprojde psychotesty, což je samo o sobě docela tristní sdělení a o kvalitě strážníků to ledacos vypovídá. Nevím – co jsem měl možnost vstoupit v kontakt s policií městskou a policií dopravní, také jsem z toho dvakrát nadšený nebyl. Když o tom tak dumám, vlastně neznám nikoho, kdo by měl k policii pozitivní vztah. Vy ano ?

Nicméně o tom jsem psát nechtěl – chtěl jsem zmínit o tom, jaké úžasné služby poskytuje městská policie a co ji tedy činí nezastupitelnou a nenahraditelnou.

Začalo to poměrně nevinně. Ráno jsem jel ke klientovi, který si vyžádal mojí přítomnosti a vůbec to nevypadalo na špatný den. U klienta se to pravda trochu protáhlo, protože tam nějaký expert přede mnou řádil s českou lidovou tvořivostí (a výrobce hardware nějak nepočítal s variantou „smíchejte jablka a buráky, nacpěte mezi to řepu a celý to bude běžet na švestkovej kompot“). Nakonec jsem to přece jen rozchodil, usoudil, že dalšího klienta už dnes stejně nestihnu a začal přemýšlet, co tedy s vzniklým časem. To mi vydrželo do chvíle, kdy jsem zjistil, že moje auto se nechová normálně, když do něj šťouchám klíčkem. Při druhém ohledání jsem dále zjistil, že příčina tohoto chování je zejména v tom, že auto je fuč a já se snažím odemykat tak maximálně půl litru kyslíku. Docela mne to nakrklo a zamířil jsem na blízkou služebnu Měšťáků, abych je oblažil touto skutečností. Byl jsem přesvědčený, že už své auto neuvidím, ale nechtěl jsem policii dělat chaos ve statistikách. A také udělat dobrý skutek – aby sepsáním tohoto faktu mohli ten den vykázat alespoň nějakou, byť z mého pohledu zbytečnou, činnost. A začalo to.

Vlezu tam, za sklem sedí nějaký týpek, kterého si asi dopoledne vypůjčili rovnou z akademie a nikde jinde ani noha. Tak počkám, až upoutám jeho pozornost, a následně mu sdělím, že mi ukradli auto, nahlásím SPZ a čekám co to s tím provede. Kluk koukne do PC a sdělí mi, že auto nebylo ukradeno, nýbrž odtaženo a že dlužím měšťákům i odtahovce balík peněz. Tahle informace mne zarazí. Sdělím policejnímu uchu, že nevidím žádný důvod proč by se tohle mělo dít. Žádná značka na místě parkování nebyla, a kdybych zaparkoval na vozíčkáři, či matce s kočárkem, patrně bych to poznal podle zvuku. Že jsem si nic takového neobjednal a tedy nechápu, proč bych se měl tohoto cirkusu účastnit. Orgán pohlédne do počítače řekne, že to nařídil kolega, protože jsem parkoval vedle nějakých popelnic blíž než dva metry. Na to kontruji, že sice ano, ale že cedule u popelnic říkala, že se vyváží v úterý a v pátek a dnes je středa. Policajt na takové situace zřetelně není vycvičen, tak na mne spiklenecky mrkne a říká, že když to uděláme hned, tak hehe, to vyřídíme bez bodů. Načež jsem vzkypěl, začal hulákat, že to teda nevyřídíme, a ať se jde laskavě s bodama bodnout on i osazenstvo pendrekárny a že když mi někdo něco sebere, aby mne poškodil a sebe obohatil, je to krádež a je mi úplně šumák, zda to byl popelář, výpravčí metra, nebo policajt.

Takže nějaký nudící se pendrek, s IQ teflonové pánve usoudil, že odtáhnout moje auto bude děsná psina. A že nemám nic lepšího na práci, než se kodrcat sockou někam za Prahu, kde se moje auto momentálně nachází, je mu zima, má strach a ostatní auta jsou tam na něj hnusná. A to poslední o co stojím je mít frustrované auto. Zavrčím ještě, kdy že mi tedy moje auto vrátí zpět a že za to požadované výpalné očekávám, že mi ho přivezou až před barák. Mladík chabě kontruje, že samozřejmě, když zaplatím odtahovce, mohu si auto vyzvednout z místa kam ho ukryli, což bude nejspíš Alibabova jeskyně. Nadechnu se tak zhluboka, až se v celém baráku pohnou záclony a mladík, i když je za plexisklem, se podvědomě přikrčí.

Asi jsem působil dost přesvědčivě – mladík zřetelně neví co má dělat, začne zuřivě klikat myší, načež řekne, že bychom to tedy mohli vyřešit domluvou, ale s tou odtahovkou prý nemůže nic dělat. Ujistím ho, že mi je mi to jedno, protože to bude platit ten vygumovanej idiot, který za dvě piva shání kšefty švagrovi a s krví podlitýma očima dusám pro svoje auto.

Je zarážející, jak ten plán s mutikulturní výměnou funguje. Co si vzpomínám tak unášet rukojmí a pak následně nabízet jejich propuštění za peníze byla specialita Talibanu, ISIS a podobné pakáže. Očividně nápady na rychlé zbohatnutí mají potenciál a doufám jen, že po městapu bude požadovat Islámský stát poplatky za licenci.

Každopádně pointa je v tom, že stále netuším, pro koho vlastně Městská policie pracuje, komu slouží, komu pomáhá nebo koho chrání. Zato bezpečně vím, proti komu tady je. Proti obyvatelům Prahy, jako jste Vy a nebo já.

Eva včera odjela na tři týdny do Číny, vypukla vedra a vůbec to teď nějak poslední dobou nestojí za moc. Její odjezd mne nenaplnil nijak velkým nadšením, ale tak nějak chápu, že vyštěkat a zpohlavkovat takové množství dodavatelů prostě nějaký čas zabere a tak nějak to k její práci patří. Nicméně před odjezdem mi dala jeden jabkokrám, abych se zabavil a nevymýšlel po dobu její nepřítomnosti nějaké vylomeniny, podobně jako když pouštíte při odchodu do práce rádio psovi, aby se necítil v bytě osaměle.

Takže, to je on.

Tedy přesněji řečeno býval.

Tady si to zasluhuje trochu vysvětlit. Víte, já k jabkověcem nemám, na rozdíl od Evy, vztah absolutně žádný. Při spatření věcí s nakousnutým jablkem na kabátě nemám žádný důvod k bouřlivému jásotu, ani ke křivení tváře pohrdáním – prostě – jde to tak nějak mimo mne. Chápu, že jsou militantní zastánci této značky, stejně jako její odpůrci – nicméně jakkoliv vnímám argumenty z obou stran, prozatím jsem neshledal žádný důvod se touto problematikou nějak zaobírat. Z mého pohledu je cena versus užitečnost v dost výrazném nepoměru a tedy jsou pro mojí maličkost jiná řešení zajímavější. Pokud někdo však shledává investici do této značky důležitým, koneckonců jsou to jeho peníze, a nevidím jediný důvod, proč si neudělat radost něčím, co ho potěší.

Tedy jsem dostal hračku, řekl si, že když to kupuje pořád tolik lidí, k něčemu užitečnému to být musí – a zahájil experimenty.

Není.

Tady je třeba říct, že jsem tomu dal čas a opravdu se snažil tomu přijít na chuť. Je třeba podotknout, že se jedná o tento konkrétní výrobek, s jiným zkušenost nemám a jestli všechno půjde dobře, tak ani mít nebudu. Nevylučuji ani možnost, že vše je dáno tupostí autora článku, ale když potřebujete googlit každý krok, aby jste přinutili MP3 přehrávač k tomu, aby alespoň předstíral, že dělá to co chcete, bude asi něco zásadně špatně.

Jabkokrám měl velikost o něco málo větší, než je krabička od sirek, byl lehký, placatý a údajně chytrý. Podle mě byl blbej jak pučtok, na všechno potřeboval něco extra a po třech dnech používání jediné, co ve mě okamžitě nevzbuzovalo cholerické záchvaty byly hodiny, což při ceně něco přes pět tisíc mi přijde jako docela drahý špás.

Předně někdo z jabkofirmy je přesvědčený o tom, že pauza a stop je totéž. Hudbu, obrázky, či filmy dostanete do jabkokrámu jen přes jabkoaplikaci a to ještě jen v tom případě, že u toho provádíte nějaký temný rituál, ve kterém hraje roli podřezání černého kozla, spousta svíček, játra vačice a kravata sociálního demokrata. Mazat cokoliv přímo z přístroje není možné jinak než přes software, a o nějaké kompatibilitě si nechte jen zdát. Prostě co jabkokrám schvátí, je tam pohřbeno na věky věků a myslím, že kdybych se snažil, dokážu tam najít pohřbenou a zakonzervovanou v časoprostorové smyčce i zakládací listinu Univerzity Karlovy.

Eva kdysi jasně definovala stupně nepoužitelnosti software, a to sice následujícím způsobem:

Dementní software

Úplně dementní software

Úplně dementní software v čínštině.

Proti tomu celkem nelze nic namítat, nicméně tvůrce této konkrétní verze iSoftware sice o věcech jako standard, logika, intuitivní ovládáni a design možná slyšel, nicméně z nějakého důvodu se rozhodl, že tohle je jen pro blbečky, a tedy to celé pojme jinak. Učinil to velmi vehementně, a chápu, že touha odlišit je veliká, ale v tomto případě mi poněkud uniká konkrétní důvod. Jsem toho přesvědčení, že by si autor iSoftware skutečně zasloužil speciální stupeň, protože na to, abyste zjišťovali každý manévr na internetu, to už vyžaduje dost specifickou povahu.

Nebudu Vás napínat, po týdnu používání letěl jabkokrám oknem do Vltavy, protože na něco podobného nemám nervy. Po celou dobu používáni jsem nepřišel na nic, co by můj mobil neuměl lépe, rychleji, nebo logičtěji. Samozřejmě s dodatkem, že na rozdíl od jabkokrámu umí navíc ještě fotit a telefonovat.

Poslání z dnešního příspěvku není žádné – zkušenosti jsou subjektivní povahy a možná, že kdybych do ruky dostal jiný druh jabkokrámu, budu nadšený. V této chvíli jsem však přesvědčený o tom, že pro tuto věc já prostě žádné praktické využití neshledávám a i nadále nemám žádný důvod zmíněnou značku vyhledávat.

A vlastně je tu poselství:

Pokud jedete na nějakou dobu do Číny, přesvědčte se nejprve, zda bude dotyčné lidi hračka bavit, protože hrozí nebezpečí, že si najdou něco zábavnějšího, než je nakousané ovoce.

Ráno jsme vstali, já pravda trochu polámaně, protože mé auto má velikost zhruba Fabie a přesto, že je zevnitř větší, než z venku, moje záda si o tom myslela své. Eva si šla vyčistit zuby a já přemítal, čím se zaměstnáme, protože bylo sotva osm a něco se mělo dít nejdříve v jedenáct. Když se Eva vrátila, zahájili jsme debatu na téma, zda vlezeme do kostýmů už teď , nebo to necháme až na poslední chvíli. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to vezmeme systémem strhnuté náplasti a uděláme to hned, protože pak se nám do toho bude chtít úplně stejně, to jest vůbec.

Převlékli jsme se, proflákali dopoledne a organizátoři zaveleli, že je čas se projít městem a náležitě zpropagovat nadcházející bitvu. Těžkooděnci se seřadili spolu s bubeníky a vlajkonoši na začátku, za nimi pak ti s esteticky atraktivnějšími kostýmy, pak my, prostý kanonnenfutter a zbytek těch, kdo měli po prochlastané noci dost sil a Malooxu, aby procházku městem přežili. Přijela policie, aby průvod doprovodila na náměstí, protože by si ho už jen kvůli kraválu, výstřelům a bubnování určitě nikdo nevšiml – a vydali jsme se procházkovou chůzí městem.

Šlo to podle očekávání, lidé se zastavovali, tasili mobily a foťáky, aby si vyfotili pár pomatenců, co tohle absolvují rok co rok a z nějakého důvodu je to baví. Bylo to docela zajímavé, i když po chvíli Evu zarazil fakt, že si zevlující chodci fotí mne více než jí, což nesla s tichou křivdou. (Fotili si kostým, myslím, že jim bylo celkem šumák, že ho mám na sobě zrovna já. Klidně by si vyfotili i kráčející rajče, kdyby bylo patřičně okostýmované, protože tohle tento typ dokumentaristů prostě dělá.)

Dotázala se mne, proč tomu tak je, načež jsem odpověděl, že samozřejmě je to tím, že jsem daleko víc sexy. Eva kontrovala, že maximálně tak pro někoho, kdo má vkus Dian Fosseyové a příště mi připlácne na hlavu uzavřenou helmu. Pak pravila, že když už má být chodící fosílie, a tudíž být za atrakci, má v plánu to pojmout pořádně a bylo na ni vidět, že další podobná akce rozhodně nebude v improvizovaném stylu.

Kritický moment nastal ve chvíli, kdy průvod procházel kolem domu plně obydleného romskou komunitou. Očekával jsem automaticky zvolání „ne móre želézo“, následně pak krátce nepřehlednou situaci , která by vyústila ve zrušení propagace, protože by se následně čelo průvodu otočilo a vrátilo zpět do tábora pouze v trenýrkách.

Druhý kritický moment nastal ihned poté, co se tomu tak nestalo. Eva totiž usoudila, že už má dost pozornosti šílících paparazzi, vytasila z boty iPhone zvící pádla střední velikosti, vyběhla z průvodu a začala si pro změnu fotit zmatené občany. S bleskem. Doteď nechápu, jak to do té boty dokázala dostat.

Tahle diverzní akce měla docela úspěch, lidi čuměli jako vejpůl překrojená chobotnice , protože něco podobného neočekávali ani v těch nejnemožnějších snech. Eva to pálila pistolnickým stylem blesk za blesk, já nevěděl kam už uhnout pohledem, dokud si pro mne nedošel policista s prosbou, ať si ji laskavě odlapím, protože on osobně má strach se k ní přiblížit. S vědomím, že jsme opět za exoty, jsem Evu odvlekl zpět do průvodu, donutil jí vypnout iPhone, slíbil ji , že jí koupím zmrzlinu, nebo cokoliv v čem je cukr, jen ať toho proboha nechá. Eva, nabuzená úspěchem, a faktem, že se jí podařilo oslepit půlku města další excesy neprováděla, těšila se na zmrzlinu, kterou jsem jí po ukončení průvodu skutečně koupil.

Vrátili jsem se do tábora a chystali se na bitvu. (Tedy chystal jsem se spíš já, Evina příprava spočívala v tom, že sebrala ze země džbán na vodu.) Pak jsme se vydali loudavým krokem k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nemuseli jsme spěchat, protože zpravidla, když se ohlásí začátek bitvy v jednu hodinu, v půl třetí jsou tam všichni jak na koni a pak stejně čekají další hodinu, než se organizátoři přestanou hádat a usoudí, že se budou držet původního plánu.

Scénář bitvy byl děsně komplikovaný a namalovaný na tabuli podobně, jako když trenér ledního hokeje vysvětluje strategii mužstvu. Usoudil jsem, že si tím nebudu lámat hlavu a prostě budu dělat co řekne můj velitel, střílet, když budou střílet ostatní a umřu, když mi řeknou, že to udělat mám. Eva si šla natankovat vodu do džbánu a čekali jsme, až se sejdou všechny potřebné jednotky. Šermíři pomalu začali plnit bojiště, já s Evou a ostatní lukostřelci jsme čekali, až se náš velitel přestane hulákat na ostatní velitele a vyměňovali si navzájem dobře míněné posměšky. Po chvíli se tak stalo, velitel lučišníků přišel a začal nám vysvětlovat změny, zatímco se trousil na bojiště zbytek účinkujících.

Protože vchod na bojiště byl docela úzký, všude kolem byli diváci a my jsme stáli v podstatě v něm, stalo se několikrát, že do Evy sem tam nedopatřením nějaká oplátovaná plechovka šťouchla štítem, či o ni zavadila loketním chráničem. Tyto věci nedělají úmyslně, ono když máte na sobe dalších 20 kilo instalatérského materiálu, tak v tom prostě nemáte ten cit.

Eva to trpělivě snášela, ale když jí jedna z procházejících plechovek dupla na nohu, popadl jí amok, zahodila džbán, vytrhla halapartnu z ruky blízko stojícího husity a přetáhla s ní procházející plechovku přes hlavu s tím, že ať laskavě čumí po čem dusá, protože už jí nebaví být tady za mičudu.

Byla to hodně slušná pecka, pokud mohu posoudit, blembák se na rytířově hlavě málem otočil dvakrát dokola, načež Eva vrátila halapartnu zpět vyděšenému husitovi a s grácií bengálského tygra odkráčela napojit dělostřelce.

Plechovka se tvářila také docela vyděšeně, protože jednak nečekala útok z vlastních řad ještě před zahájením boje a druhak proto, že Eva je celkem mrňavá, takže to byla podobní situace, jako kdyby na vás frontálně zaútočil rozzuřený čtyřtýdenní tučňák. Později jsem se dozvěděl, že Eva málem přizabila vítěze celé bitvy, což bylo docela pikantní a ušetřilo by to všem spoustu času.

Spolustojící lukostřelci začali vrhat soucitné pohledy, případně se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, Plechovka oddusala na své stanoviště a mělo se začít. Zarážející na tom všem bylo to, že ty soucitné pohledy byli věnovány mě a husita mi dokonce poklepal na rameno, ať prý si z toho nic nedělám, že to chápe a že mi drží palce. To mne docela zarazilo, ale než jsem se zmohl na nějaký myšlenkový proces, nebo alespoň odpověď, zazněli trumpety a začala bitva.

Proběhlo to celkem normálně, přesunovali jsme se, stříleli a tak, pak nás zabili, což v mém případě šermířský kolega učinil skutečně jemně a decentně, za což mu patří můj dík. Protože se ale vždycky něco podělá, stalo se to i tentokrát, když se povedlo zahnat ustupující protivníky přes ležící mrtvolky, to jest nás. Musel to být zajímavý pohled, když mrtvoly, které se válí na zemi už deset minut najednou začnou vykazovat zvýšenou aktivitu, sprostě nadávat a snaží se píďalkování všemožně uhnout okovaným botám. Totéž jsem činil i já, což se mi povedlo jen z části – dvěma párům se mi podařilo uhnout, třetímu už ne, takže jsem dostal okovanou patou rovnou do čela.

Bitva dopadla podle plánu, všichni umřeli, všichni vstali, všem nám zatleskali a bylo to. Eva mne vyhledala, prohlédla si moje čelo, zkonstatovala, že vypadám díky té bouli jako jednorožec a že už mi rozkopnuté čelo nekrvácí.

Protože už nás tedy na celé akci nic nedrželo, šli jsme se rozloučit, převlékli jsme se a vyrazili do Prahy. Eva se tvářila unaveně a spokojeně, já jsem si tiše otékal a vůbec to byla paráda. Prospali jsme neděli, protože jakkoliv se to nezdá, je to docela fyzicky náročné a Eva dospěla k rozhodnutí, že kromě nového kostýmu a bot chce ještě luk a meč, protože příště nehodlá být pouze za prodlouženou vodovodní trubku.

Tak nevím. Možná příště raději vezmu Evu vyvenčit někam na aktivní vojenské raketové silo, nebo tankodrom, protože to určitě bude méně nebezpečné a také o něco levnější.

Eva se rozhodla, že se musí nutně smrsknout na velikost 29. Tyhle stavy jí chytají zhruba tak dvakrát do roka a já ji v tom všemožně podporuji, protože Eva hubená lahodí mému oku o něco víc, než Eva normální. Eva normální, má proporce normální i v tomhle skupenství (myslím, že skutečný problém máte až v momentě kdy se nevejdete do bot), ale jak jsem pochopil tyto stavy mají všechny ženy, které vlezou v náhlém záchvatu do krámu s oblečením a naleznou něco, co se jim líbí pouze ve velikosti o číslo menší. Pro mne to má ovšem fatální následky, protože pak se stávám kořistí Evy aktivistické, poté hledající, frustrované, vítězoslavné, deprimované, tvrdohlavé, utahané, vytrvalé a následně spokojené, aby se celý cyklus uzavřel a mohl začít znova.

V první fázi, tedy ve fázi Evy aktivistické, jsem opakovaně terčem rozhovorů na téma zdravé stravování, fitness, cvičení, běhání, plavání, desetiboj, vrh diskem, parkour a domácí posilovna. Nijak mne to neuráží, chápu, že jsem tak nějak nejvíc při ruce. O poznání horší je další krok, kdy Eva začne proaktivně hledat nějaká fitka, slevy v nich a podobná lákadla. V téhle chvíli začíná jít do tuhého, protože nabude pocitu, že se toho musím nezbytně účastnit i já, že bych se sebou měl taky něco začít dělat a když už tam mají tu slevu, tak ať to stojí za to. To se mi daří po troše námahy odrazit argumenty, že tréning mám i normálně 3x v týdnu a jakékoliv další tělesné aktivity provádíme stejně spolu. Tato debata se odehraje ještě zhruba tak dvacetkrát se stejným výsledkem, načež Eva zkonstatuje, že jsem nemožnej, línej a to kouření a chlast mne v nejbližší půlhodině rozhodně zabijí a vrhne se znovu na internet. Moc tomu nerozumím, protože stejně vždycky nakonec vybere fitko za barákem – předpokládám ale, že se před tím musí vyčerpat psychicky, aby se poté začala deptat i fyzicky.

Když je tedy tato kapitola za námi, objevuje se Eva deprimovaná a kňourající, protože všichni na světě jsou hubenější, mají větší výdrž, menší zadek, hezčí boty a vůbec všechno. Nepalčivější věc jako boty je třeba řešit okamžitě – což je mi další záhadou. Zatímco mě vydrží boty do tělocvičny v průměru tak dva roky, Evina spotřeba bot je zhruba jedny každý druhý měsíc. Nijak to neřeším, boty si kupuje sama a koneckonců na nějakou obscesi má právo každý. V této fázi se však nebezpečí stupňuje, protože Eva deprimovaná se pozvolna mění v Evu tvrdohlavou (tedy přesněji tvrdohlavější než obvykle) a tedy absolvuji další apely na moji osobu, abych se k fitness magoření přidal. Několikrát se jí dokonce podařilo uspět, což se zpětně ukázalo jako chyba, protože jsem se pak stal veřejným nepřítelem číslo 1, když jsem se úplně dementně odkopal tím, že občas o něco víc unesu, nebo něco vydržím déle. Eva se pak dočasně mění v Evu uraženou, ale většinou jí to moc dlouho nevydrží – patrně chová k mojí osobě určitou shovívavost a chápe, že jako muž není v mých genech, být perfektní.

Když se však přežene i tato fáze, Eva se stává Evou hubenou a spokojenou, protože už všechno zvládá, má nové boty a vejde se do kalhot číslo 29. Tyhle okamžiky mám rád, škoda že vydrží zhruba tak týden.

Ale letos to bude jinak!

Mám totiž neprůstřelný argument, proč se nemohu účastnit popsaného magoření.

Prostě nechci, aby se ze mne návštěvou fitka stal plešatej černoch.

(obrázek je ilustrativní a je dvojčetem billboardu v Holešovicích)

Byl jsem se v úterý podívat na Palackého náměstí, protože to mám cestou z práce a pořádala se tam demonstrace. Podobných kratochvílí se sice za běžných okolností neúčastním, nicméně tohle mne docela zajímalo a chtěl jsem se na to podívat osobně.

Byla by to celkem sranda, kdyby se nejednalo o tak vážné téma, náměstí bylo narvané a poměr domácí vs. #přijímači vyzníval jednoznačně v přijímací neprospěch. Jakkoli nás tím krmí média, že se jedná o většinový názor – nevěřte tomu. Podle zpráv tam bylo domácích tak na pět – šest stovek (nevím, nepočítal jsem to, možná jich tam bylo i víc), zatímco sluníčkářské verbeže slabých dvacet, a v to počítám i ti otylejší, kteří prostorově a ohledně deklarované blbosti v pohodě vydali za dva.

Oceňuji, že se takové věci dějí, ale nepřikládám tomu nijak velkou váhu – jednak mi to chvílema přišlo, jako na zimním stadionu, když na sebe navzájem pokřikují dva tábory fanoušků, aniž by poslouchali toho druhého , a potom – nedovedu si představit lepší terč pro nějakého psychpata, s dynamitovou vestou, než je právě podobný druh akcí. Naštěstí, ti kteří jsou už tady, zatím tak chytří nejsou, ale myslím, že to je jen otázka času, kdy jim zrovna tuhle myšlenku nějaký imám nasadí do hlavy.

Každopádně, viděl jsem tam jednoho bývalého kolegu z minulého zaměstnání a připomnělo mi to pár okolností, které přišli bizarní i mě, a to si myslím, že už jsem cvičený na ledacos.

Bývalý kolega je dredař, baťůřkář, přijímač, sluníčkář a pravdoláskař, z core ultras materiálu a někoho takhle přesvědčeného o tom, že správný je pouze ten jeho názor (jakkoliv neodpovídá realitě), jsem asi ještě nepotkal.

Tento výlupek se jednoho dne objevil v doprovodu vedoucího v kanceláři, páchnul jako tři dny mrtvá treska a velmi kriticky hleděl kolem sebe. Vedoucí mu ukázal jeho stůl a zanechal ho svému osudu – a my jsme se šli představit. Mojí nabídnutou ruku ostentativně přehlédl, podíval se na věšák a dotázal se, kterého vraha že je ten kožený klobouk na stěně. Jako úvodní entreé mi to přišlo docela zvláštní, nicméně jsem odvětil, že můj, a že mi zatím nic nedokázali. Podíval se na mne krvavým okem a otázal se mne, zda si uvědomuji, že kvůli mě tolik zvířat zbytečně trpí. Ujistil jsem ho, že netrpí, protože tou dobou už jsou poměrně spolehlivě mrtvá a dotázal se, proč tedy on sám má kožený opasek a pokud by měl skutečně svědomí, omotá se konopným lanem a to ideálně ve výši krku. Dodal jsem ještě, že když to vnímá jako problém, jsem ochotný si to příště rozdat s dotyčnou krávou osobně, nicméně Austrálie je poněkud mimo můj akční rádius a pokud mi tam zřídí ekologickou tramvajovou linku , při dalším nákupu klobouku nebudu váhat ani minutu.

Pronesl cosi o zasranejch konzumentech a já jsem pochopil, že se asi moc kamarádit nebudeme. Poté prohlásil, že, všechno tady je shit, šel vypnout větrák a zavřít okno, což překvapilo nejen mne, ale mé dva zbývající kolegy.

Vlézt někomu do kanceláře, a začít se chovat, jako protekční fakan je docela síla, vzhledem k tomu, že jste na informacích ostatních kolegů profesně závislí. Tenhle panáček si zřetelně myslel něco jiného a byla to jen jedna z prvních epizod, které nám postupně předvedl.

Nikdy jsem úplně nepochopil, v čem přesně byl pro firmu přínosem – nicméně mi sekretářka mezi řečí naznačila, že je něčí synovec, nebo sestřenice, nebo něco takového a že to mám nechat být. Do práce moc nechodil, když dorazil tak většinou na desátou až jedenáctou a to většinou proto, aby si na grafické tiskárně (tedy ten nejdražší tisk, co si jde vymyslet) vytiskl nějaké letáky v takovém rozlišení, že by z toho Leonardo da Vinci dostal žaludeční vředy. Byly to ponejvíce věci sluníčkové, či duhové povahy a nebýt skutečnosti, že jsme stačili včas předělat tisky na osobní čip, nejspíš bychom museli platit tonery ze svého. Bohužel, nemohu posoudit jeho profesní kvality, protože jsem ho nikdy při žádné práci nepřistihl, a podobně na tom byl i zbytek firmy – na poštu nereagoval, úkoly byly pod jeho úroveň a možná proto měl dostatek sil na streetworkovou agitaci. Sestávalo se to zejména z hrubých urážek kohokoliv, kdo byl tak naivní a pustil se s ním vůbec do debaty, na téma netolerance, budoucnost planety, absence drog na pracovišti , politické korektnosti a feminismus, což mi v jeho případě přišlo zvláště pikantní. V podstatě shledával vše kolem sebe špatným, nemoderním, nenávistným, tmářským a naprosto nemožným. Dodnes je záhada, že firma vůbec mohla před jeho příchodem vůbec existovat, natož vykazovat nějaký zisk – protože podle jeho teorií by všichni měli přestat chodit do práce a začít pěstovat biomrkev, a zbytek už se prostě vyřeší tak nějak sám od sebe.

Pominu fakt, že mu bytostně vadila klimatizace a kuřáci – na někoho, kdo byl pravidelně už ve čtvrtek ve dvě odpoledne zhulenej víc, než komín z Temelína, bych očekával daleko větší míru tolerance.

Nicméně díky jeho aktivní netoleranci (nebo možná právě proto) byl nakonec přece jen z firmy vykopnut na hodinu, za poněkud bizarních okolností. Pokusím se Vám tedy vylíčit, jak se to celé odehrálo.

Měli jsme kancelář v prvním patře s oknem do dvora. Na dvoře pracovali nějací údržbáři, kteří patřili k domu, ve kterém firma sídlila a také tam měli takový ten velký, plechový kontejner, který se odváží po naplnění náklaďákem. Vhledem k tomu, jak byl dům situovaný, někdy kolem druhé do něj začalo pražit slunce a údržbáři, kteří si chtěli dát pauzu ve stínu chodili na jediné vhodné místo, tedy pod naše okno. Takže se jednou stalo, ze stojí dole, pokuřují a do dveří vstoupí náš sluníčkový kolega. Okamžitě zavětřil, zkřivil tvář odporem a oznámil nám, že nás všechny nahlásí vedení, protože se kancelářích kouřit nesmí. Ujistili jsme ho, že to je zvenku, načež se s maniakálním supěním vrhnul k oknu. Dole už nikdo nebyl, a když tam onen kolega šel zahájit detektivní činnost, tak kromě pár vajglů nenašel nic.

Tato situace se opakovala ještě po další tři dny a pokaždé když se vyřítil na dvůr, aby viníky zahrnul svým polobožským hněvem, sírou, lávou a plamenem pekelným, vždycky je o fous minul.

Další den se k překvapení nás všech ostatních objevil v kanceláři už na devátou (pracovali jsme od osmi) a s velice hladovým pohledem se každých deset minut vrhal k oknu, zda už tam náhodou údržbáři nejsou. Tohle mu vydrželo celý den – tedy přesněji do doby, kdy je pod oknem konečně zpozoroval. Vítězoslavně vytrhnul z batohu nějaký papírový pytlík a vysypal obsah na nic netušící kuřáky. Zezdola se ozval řev a nadávky, načež za temného pochechtávání schoval pytlík, dal si sluchátka do uší a začal projíždět internet. To mu vydrželo až do chvíle, kdy se k do kanclu přiřítil totálně namíchnutý majitel firmy a řevem se dotazoval, kdo že zrovna tuhle věc udělal.

Nikdo z nás ostatních neměl celkem žádný zájem frikulína krýt, takže když vzal majitele konečně na vědomí, sundal si sluchátka, dostal padáka takovým stylem, že čuměl jako Sauron na ponorku, a to i poté co byl vykázán ostrahou mimo pozemek firmy.

Co se totiž stalo:

Obsahem jeho first-strike pytlíku byly totiž nějaké podomácku pěstované chilli papričky, které si usušil a namlel, jak ekvivalent pepřového spreje. Takže když ucítil cigaretu a vyklopil obsah pytlíku dolů, nezasáhl údržbáře, ale otce majitele firmy a dva německé dodavatele, kteří na podobné fórky rozhodně nebyli stavění. Posyp se gerontům vůbec nezamlouval, bez ohledu zda to mělo účinek nebo ne, dopěli rychle k závěru, že tenhle postup podporovat nebudou.

Nevím – osobně bych nejdříve zašel údržbáře požádat, zda by si nešli zapálit jinam, případně bych se to snažil řešit nějak smířlivě přes vedeni – ale jsem tupý kuřák a na podobně militantní akce zřejmě nemám patřičné ideologické školení.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – z protekce většinou nikdy nevzejde nic dobrého a pokud se rozhodujete pouze podle čichu, může Vás to klidně stát místo.

Naházeli jsme všechno potřebné vybavení do auta a já se věnoval předstartovní kontrole. V praxi to znamenalo zkontrolovat, zda mi někdo neukradl kola a volant, protože to je asi tak maximum, co jsem schopný ohledně auta zjistit. Vytáhl jsem mobil, nastavil na něm navigaci – i když jsem si to matně pamatoval, přeci jen jsem v dané destinaci nebyl už nějaký ten rok a města, podobně jako lidé, mají sklony k nepříjemným překvapením pokud je nemáte stále nenápadně pod dozorem.

Navigace chvíli zvažovala můj požadavek, a pak se rozhodla, že nás pošle přes jižní spojku. V tuto denní dobu jsem to považoval za hodně pitomý nápad a tedy jsem to vzal po dálnici, abych se za Prahou napojil na jinou cestu, kterou mi předtím nabídl Google. Navigaci se to vůbec nelíbilo a všemožně se mne snažila přimět k tomu, abych se otočil a zapojil se do fronty na jižní spojce, což osobně považuji za ekvivalent pátečního nákupu v Lídlu. Všude kolem Vás se vyskytují lidé, kteří Vám za normálních okolností nevadí, ale momentálně byste je nejraději zabili nějakým hodně kreativním a brutálním způsobem.

Navigace byla velmi otravná, neustále na mne mluvila, mluvilo na mne i rádio a mluvila na mne i Eva ve snaze mne nějak rozveselit. Po půl hodině jízdy po ucpané Praze za těchto okolností jsme byl mentálně odhodlán spáchat rituální sebevraždu a nedošlo k tomu jenom proto, že bych musel zastavit a navigace by to zase musela přepočítávat. Zatnul jsem zuby, vypnul rádio a tvrdohlavě se drže své trasy. Navigace konečně pochopila, že nás na jižní spojku prostě nedostane, akceptovala fakt, že jedeme jinudy, urazila se a na 22 kilometrů se mnou nemluvila. Jel jsem tedy normálně podle cedulí, navigace to namíchnutě vzala na vědomí a protože pochopila, že tohle neokecá, začala mi ukazovat cestu.

Je zvláštní, jak jsou přístroje mstivé, když není po jejich. Takže první věc, co jsem od své uražené navigace slyšel po půl hodině byla informace, že jsme minuli ten správný sjezd a že se tedy máme vrátit. Neodpustila si jízlivý tón, nicméně jsem se tentokrát nehádal a na místo obvyklého „drž hubu“ jsem uposlechl, což navigace pochopila jako smířlivé gesto.

Cesta dál pak probíhala v rámci možností normálně, až jsme dorazili do města, kde se akce konala. Navigace se opět zapojila do rozhovoru a naváděla mne do určené ulice. Naivně jsem předpokládal, že mi bylo odpuštěno a tím pádem na mne můj telefon přestal mít pifku. Omyl.

Navigace mne promotala městem a nasměrovala do příslušné ulice. Tu jsem si matně pamatoval, nicméně navigace mi tvrdila, že to je ještě tři kilometry. Zpitoměl jsem a uposlechl, místo toho abych se řídil zdravým rozumem. Navigace se mnou měla nevyřízené účty, takže mne vzala ještě dvakrát kolem bloku, pak na kruhový objezd, kde mne otočila o 180 stupňů a dovedla mne do té samé ulice, ovšem z druhé strany. Pak vítězoslavně prohlásila, že jsme dorazili na místo určení a sama se vypla. Docela jsem na to koukal, protože to jasně bylo gesto, jako když po prudké hádce někdo za sebou prudce práskne dveřmi kanceláře.

Rozhodl jsem se dál už přístroj nedráždit, zaparkovali jsme auto a šli jsme se přihlásit k registraci. Dostali jsme camrátko (to je taková věc, co si pověsíte na krk, aby se vědělo, že patříte k těm pomatencům, co se zítra celé odpoledne budou válet v blátě), zaparkovali na místě pro účinkující a připravili auto k přespání.

Protože už se setmělo, koupili jsme si medovinu, koukali na hvězdy, nezávazně tlachali s ostatními, vdechovali vůni ohňů a užívali si klidu volné přírody – prostě všechno, co předchází tomu, než se na sebe s řevem vrhne pět stovek maniaků s úmyslem se navzájem pozabíjet.

Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekali povinnosti v podobě průvodu a pak samotné bitvy – a ani jedno se nesmělo rozhodně podcenit.

V rámci pracovního procesu jezdím poměrně dost po Praze. Cesty trvají relativně dlouho (protože v Praze je všechno na dlouho) a mám tedy čas koukat z okna na oelasťákované slečny, dumat nad nesmrtelností chrousta a podobně smysluplné činnosti. Protože se motám pravidelně centrem, potkávám také dost turistů, kteří se mnou občas vstupují ve verbální kontakt. Většinou se ptají na cestu, kde koupit lístky a podobně – i když posledně mne jedna slečna překvapila žádostí, zda bych ji nemohl podrbat na zadku. Že má ruku v gypsu a druhou si tam nedosáhne. Učinil jsem požadované a s pocitem dobrého skutku jsem vykročil do kanceláře, zatímco nadrbaná slečna zmizela v metru. Co je ovšem na turistech nejzásadnější je mobilní telefon. I když jak teď o tom dumám, asi nejen na turistech – možná Dopravní podniky vydaly nějaký interní pokyn, že jakmile někdo vleze do tramvaje, okamžitě musí vzít mobil do pařátu a začít zuřivě chatovat. Ale o tom se ještě zmíním.

Nechápejte mne špatně. Samozřejmě, že také mám mobil (dokonce dva – soukromý a pracovní) ale používám je zcela k banálním úkonům, jako je budík, telefonování, nebo posílání SMS. Dalo by se z toho odvodit, že na další využití přístroje asi nemám dostatek fantazie. Napadá mne sice ještě nějaké využití pro mobil, ale tyto činnosti jsou buď obscéně mechanické, nebo nelegální.

Po určitém pozorování jsem však rozklíčoval několik zásadních úkonů, pro které je mobil nezbytností.

Monitoring je něco, co se provádí kontinuálně a pořád, dokud dotyčný nezahučí do příkopu, nebo do jámy s vápnem. V praxi to vypadá tak, že uchopíme mobil, spustíme na něm kameru a zarputile zíráme na displej. Mobilem pak natáčíme všechno, co je v dosahu a nezdrhne, tedy od sochy Karla IV až po prodavače lodních lístků. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že pro tento druh uživatelů mobilu je reálný svět něco příšerného, a je třeba jej nejdříve přefiltrovat přes mobil, aby byl o něco méně bolestivý. Popravdě, neumím si představit, že by se někdo zpětně na natočený materiál díval.

Selfie pořizujeme zejména pro FBI a jiné státní orgány činné v trestním řízení, abychom doložili, že jsme skutečně byli na daném místě také přítomní a nestačil by jim pouze materiál z foťáku. Provádí se tak, že natáhneme ruku s mobilem co nejdál to jde, našpulíme rty a obličej do nejdebilnější grimasy, kterou jsme v té chvíli schopni, cvaknem spouští a následně odešleme obrázek na Facebook. Samozřejmě že se jedná zhusta o naprosto geniální a kvalitní snímky, na který je bezesporu každý zvědavý – ale to nám může být celkem jedno. Pokud je nás víc, můžeme ještě metodu vylepšit o Selfie na štangli, čímž se nám logicky zvedne šířka záběru, genialita snímku a počet lajků pod fotkou. V praxi pak vypadáme jako něco, co se snaží rozsvítit plynovou lampu z devatenáctého století.

Připouštím, že v tomto ohledu nejsem zcela imunní. Jedno Selfie mám dokonce permanentně nainstalované na zdi. Nejmenuje se však Samsung, ani iPhone, ale zrcadlo. Má ještě jednu výhodu, že na rozdíl od mobilu reaguje dynamicky, dokáže mne informovat, kdo se mi to ráno courá po bytě (většinou detekuji sebe) a když pominu jeho občasný sklon k přehánění, je fajn, že ho nemusím nabíjet.

Provozujeme zásadně v tramvaji, autobuse, či podobné sociální síti. Tato činnost je poměrně neškodná, dokážeme jí vyeliminovat už v prvním kole všechny doochodce, kteří by si mohli dělat nárok na sedadlo se zeleným křížkem. Zarputile zíráme na displej a nenecháme se vyrušit ani v případě, že do nás geront šťouchá holí. V hardcore módu to ještě lze vylepšit o zvukovou podobu videochatu, kde můžeme sdělit kamarádce, řidiči, cestujícím, pomníku Josefa Palackého a projíždějícímu náklaďáku, zásadní informace typu že jste si koupila jogurt a jak vás děsně otravuje jízda.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka v tomto článku je, že v zahraničí, zvláště pak v Asii nemají zrcadla. Zaplaťpanů za vědeckotechnický pokrok.

Tak přesně tohle mi letělo hlavou, když jsem sbíral informace pro dnešní příspěvek. Jakkoliv jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, prostě to nejde. Proto dnešní příspěvek (doufám) bude unikátní a snad se mi něčemu podobnému podaří v budoucnu vyvarovat. Předně – téma není vůbec legrační, přál bych si, abych se něčeho podobného nikdy účastnit nemusel, nicméně pokusím se se vším cynismem, jakého jsem schopen, alespoň trochu věc odlehčit.

V tomto případě je to však úkol naprosto nesplnitelný.

Tedy jsem se rozhodl vypůjčit si pár obrázků z internetu, ponechat je bez jakékoliv úpravy, s tím, že si k dané věci dovolím pár komentářů.

Osobně autorem obrázků nejsem, jen si myslím, že mají určitou výpovědní hodnotu a proto je potřeba s nimi PT čtenáře seznámit.

Tak jdeme na to.

S tím souvisí hned další:

Nicméně není to tak zlé. Myslím, že v tom nějaká mystika bude.

S dalším obrázkem nelze než souhlasit. Podobně jako s následujícím.

Připadá Vám to hnusné, kruté a nesnesitelné ? Dobrá, tak ještě trochu ..

Takže je tu zásadní otázka:

Tady myslím, už začíná konflikt.

Je to síla, co ?

Podle mého názoru je jen jedna jednoduchá rovnice. Žádní migranti =žádné problémy s migranty.

Bohužel (ne)Ziskovky , #přijímači, a sluníčkáři mají na druhou stranu tuto rovnici doplněnou, a sice tímto způsobem:

Žádní migranti=žádné problémy s migranty=žádné státní peníze na řešení problémů s migranty. Bohužel , poslední proměnnou považují za konstantu a způsob svojí obživy. Z jejich hlediska to chápu, je to lepší než normální práce – ale bude to mít katastrofální důsledky, ve jménu pár jásavých blbů, protože jde o pouhá čísla. Migrantů je prostě víc, než Nás a nemyslete si, že tu chtějí jen v klidu bydlet. Tihle kluci vopálený to myslí fakt vážně, a jak moc vážně to myslí dávají najevo každý den.

Vnímám argument, že jsou mezi nimi lidé jak dobří tak zlí. Proti tomu se celkem nedá nic namítat, snad jen to, ať jsou laskavě dobří, či zlí někde jinde.

Naštěstí pár cedulím pozornost věnují.

a také je poslechnou:

Připadá Vám multikulturní obohacení tak úžasné, jak je Nám servírováno v médiích ? Jakkoliv to veležrouti nahoře nepovažují za důležité, přece jen pár lidí neztratilo pud sebezáchovy. Jdou na to různě:

nebo:

Naštěstí jsou takoví, kteří se k tomu dokážou postavit čelem.

a tenhle Pán mne pobavil o něco víc, protože dokázal zároveň citovat Karla Kryla:

Pregnantněji bych to asi sám nedokázal.

Takže poslední dvě si dovolím poněkud osobněji:

Tedy k věci:

Navrhnul jsem Evě, že bychom se mohli aktivně zúčastnit historické bitvy. Eva na mne vrhla jeden ze svých obvyklých podezřívavých pohledů, prohlásila, že už si zvykla na to, že ji používám jako pokusné morče a kdy že to tedy má být. Protože ten víkend měla volno, a přece jen byla na celou akci zvědavá, začali jsme plánovat a tím pádem i šílet, kolik věcí nám chybí.

Předně – ono to není jen tak. Musíte se registrovat pod nějakou známou skupinou šermu – nebo alespoň nějakou, která má své webové stránky. Organizátor pak usoudí, zda jste na podobnou akci vhodní (což v drtivé většině usoudí, že ano, protože prostě potřebuje všechny dostupné šermíře, kteří jsou ochotní přijet na vlastní náklady), zahrne Vás spoustou nařízení a požadavků.

To organizátorům většinou vydrží do chvíle, než zjistí, že díky tomu se jim počet přihlášených smrsknul na polovinu (což je rozumné, protože odpadne většina těch, kde vážně není o co stát), polovina zbytku se nedostaví, protože má pršet/přišlo něco lepšího/prostě se jim nikam nechce a nebo dospěli z nějakého důvodu k pocitu, že jsou na podobnou akci až moc nóbl a dodržovat základní pravidla slušnosti je uráží.

Dále pak musíte mít samozřejmě nějaký odpovídající kostým a boty, a pokud jdete do bitvy, tak samozřejmě i nějakou zbraň a zbroj, protože to podnikáte na vlastní nebezpečí a v některých případech se prostě riskovat nevyplatí. Nicméně, chtěl jsem to celé Evě ukázat, i za cenu, že budu muset do bitvy jít, což mi nečiní nijak velké potěšení. Nejsem moc soutěživý typ, ke štěstí mi stačí relativně málo a i když šerm dělám už nějaký ten pátek, jsou prostě věci, které beru jako nutné zlo a vystupování a bitvy řadím mezi ně.

Eva se mne tedy dotázala, jakou že mám tedy představu, co by tam mohla dělat, když nemá zbraň, ani kostým a i když v domácnosti máme luk, předpokládá, že ho budu v bitvě používat já. Víte, Eva i přes svoji vizáž není žádná křehká květinka, dělala celou řadu bojových sportů a když má svoji umanutou náladu, nedokázal by ji patrně zastavit ani odbržděný buldozer. Nicméně šerm nikdy nedělala, protože tvrdí, že na jednu domácnost jeden magor úplně postačuje, naplňujeme tím kvóty EU a tím pádem předpokládá, že nám s umisťováním dalších magorů dají pokoj.

Řekl jsem Evě, že představu samozřejmě mám a že bude vodonoš. To jest, že bude pobíhat po bitevním poli se džbánem s vodou a dávat padlým a raněným šermířům napít, pokud ji o to požádají. Navíc je to funkce relativně bezpečná, protože na vodonoše nikdo neútočí. Jsou to stvoření veskrze užitečná pro všechny účastníky a pokud je ve scénáři bitvy, že mají umřít všichni (a v tomhle bodě si většinou pořadatelé z nějakého důvodu libují) vodonoši umírají pravidelně bez nějakého konkrétního důvodu na infarkt.

Je funkce často opomíjená, nicméně velmi důležitá, protože když se na ni zapomene, dopadne to jako minule. Totiž tak, že pořadatelé nechali nastoupené plnoplátové rytíře stát na přímém slunci něco přes hodinu bez vodonošů a osm z nich odvezla sanitka s úpalem do nemocnice ještě před zahájením bitevní vřavy. Tím se sice dostali k pointě celé akce o něco rychleji než zbytek účinkujících, ale neměl jsem dojem, že by z toho zrovna překypovali nadšením.

Eva tedy řekla že ano, ale že z kostýmu má tak maximálně džbán na vodu a legíny a vzhledem k tomu, že má pršet, nehodlá pobíhat po bitevním poli navostro. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu počasí to chápu, ale protože vím, že Eva je pro každou špatnost a remcání je prostě její způsob jak mne udržet v pohotovosti, kontroval jsem, že pro ni vypůjčíme kostým jeptišky od mojí kamarádky. To Evu pobavilo a protože je k experimentům podobného druhu otevřená, druhý den následovala kostýmová procedúra.

Protože jsem usoudil, že se nehodlám tahat s těžkým vybavením, zvolil jsem pro sebe jednoduchý lovecký kostým. Na lukostřelce se také většinou neútočí a tím pádem se jako lučišníci mohou bitev účastnit i odrostlejší děti (a tedy i já), aniž by se jim děla nějaké zásadnější újma. Když se střílí šípy po ostatních obrněných jednotkách, stejně na to ponejvíce nijak nereagují – maximálně zdvihnou štít, abychom nepropadli úplně depresi z marného počínání, protože vědí stejně jako my, že jim šípy nijak nemají šanci ublížit. Ale prostě to dobře vypadá.

Eva se oblékla do kostýmu, ověsila se doplňky a přišla se mi ukázat, co tedy já na to. Trochu jsem znejistěl, protože působila natolik přesvědčivě, že jsem získal dojem, že mne každou chvíli začne třískat přes prsty pravítkem, nicméně jsem zkonstatoval, že je to dobově i kostýmově v pořádku a když v tom bude lítat celý den, nejspíš ji na krk hodí nedělní katolickou školu. Eva řekla, že nějak neví a že k tomu nemá žádné vhodné boty.

To mne vyděsilo do té míry, že jsem kontroval, že tohle už nestíháme a že tedy zkusíme nějaké další alternativy. Eva, mírně rozladěná z vidiny mizejících bot souhlasila a vrhla se na moji historickou garderobu. Přestože je Eva zhruba tak poloviční, co já (jak výškou, tak objemem) po pár pokusech, jsme zkombinovali docela slušný kostým panoše. Eva zajásala, že na tohle má přesně vhodné kozačky a opravdu je měla. Ještě se dotázala, kde že to budeme spát, já odpověděl, že v autě – a vyrazili jsme.

Tak a je to tady. Už to máme za pár, tak nohy na stůl, ještě poslední sklenku bourbonu, ať máme na tu cestu alespoň dobrou náladu.

Totiž – všiml jsem si hned několika věcí v poslední době, které vedou k tomuhle nevyvratitelnému závěru. Pokusím se přiblížit alespoň ty nejvíce palčivé.

Abych Vás uvedl do problematiky: Já si obecně lidí v práci moc nevšímám. Mám k tomu hned několik důvodů. Předně předpokládám, že pokud budou něco chtít, hodí do zákrytu pár mozkových buněk a zavolají, pošlou mail, nebo mi to prostě řeknou. Druhý důvod je pud sebezáchovy – jezdím hodně po klientech a pamatovat si všechny, to bych se asi zbláznil. Úplně mi postačují ti, co mám v mobilním telefonu. A konečně poslední – ani (teda až na pár zajímavých exemplářů ženského pohlaví) mne to moc nezajímá. Kolegy identifikovat dovedu, k hrnku na kafe trefím a víc mi v podstatě ke štěstí nechybí. Ten den jsem ještě však musel vzít na vědomí ještě jeden fakt – a to jsou nadřízení. (Znáte je, takoví ti neužiteční lidé, které se Vám v lepším případě nepletou do práce a v tom horším scénáři vytvářejí komplikace, které by nevznikly, kdyby se do toho proaktivně nemotali.) Jak jsem tak pochopil platí zde asi nějaká přímá úměra – čím víc managerů a vedoucích, tím je to všechno lepší, hustší a asi o 66,48 % víc cool než předtím. Je mi však záhadou, proč potom je práce komplikovanější, pomalejší a vznikají problémy které před tím nebyli. Osobně si myslím, že je to tím, že papír pod tou vrstvou potřebných podpisů ztěžkne a podle zákonů fyziky se tím pádem zpomalí (i ten virtuální).

Začalo to už ráno cestou do práce. Stojím na zastávce a čekám až se sejde obvyklá cestovní společnost, skládající se z cikána v oranžových montérkách, tlusté slečně narvané v elasťákách a jejího přítele (aby měla cestou do práce po čem šplhat) a hubené, brýlaté holčičky, která vláčí školní tašku.Taška má asi trojnásobnou váhu než to, co by uzdvihl Ota Zaremba a když jsem je viděl prvně, nebyl jsem si jistý, kdo vlastně nese koho.

Holčička nepřišla. To bylo první znamení. Cikán vystoupil na jiné zastávce. A po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že máme nového podšéfa. A že se mám zastavit na u šéfa ekonomického, který se jmenuje Lux. Učinil jsem žádané, vyřešil poměrně banální problém a odsunul se do zasedačky k prohlídce nového nadřízeného. Ten se představil jako Drix a já začal tušit, že se schyluje na pořádný malér. Moje podezření se vzápětí potvrdilo sdělením, že se chystá výběrové řízení na nového ředitele. Neznám sice detailně parametry řízení, ale myslím, že jeden z požadavků bude podobně démonické jméno. Podle mého se už čeká jen na posledního pekelného jezdce z Apokalypsy, který svým příchodem dovrší zkázu celé planety. Tak nějak očekávám, že pekelná brána se otevře v účtárně, hned vedle kopírky, nejpozději do čtvrtka.