V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně – i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály – nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte – ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo – ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

– Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený – takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto – nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se „cvak“ a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Tenhle týden byl fakt divnej.

Předně – Eva odletěla služebně do Číny, čímž mne uvrhla do stavu existenciální nejistoty, jak jsem se o tom zmínil v jednom z mých minulých příspěvků. Celý týden se mne nikdo na ulici nepokusil pumpnout o peníze, nebo cigarety, což je také docela divné. A hlavně – v jednu chvíli už se mi zdálo, že rozluštění vzorce psích akcí už mám na dosah, nicméně i když další část skládačky zapadla na své místo, stejně pořád nedává žádný ucelený obraz.

Je možné, že je to nějak propojené a že události z dnešního rána mají s nepřítomností Evy a předchozí článek o sépiích nějakou konkrétní souvislost – ale i ta mi prozatím uniká.

Co se tedy v pátek přihodilo.

Jel jsem za klientem příměstskou linkou autobusu a přemýšlel jsem o důvodech, které někoho nutí postavit si sídlo firmy v takové Bohem uzapomenuté díře. Posádku autobusu v době mého příchodu tvořil kromě řidiče, nějaké slečny s miminem v kočárku, ještě pán na přední sedačce, který si celkem nezúčastněně četl noviny. Na další zastávce pak přistoupila nějaká starší paní s malou holčičkou – takže situace nevypadala naprosto nijak nenormálně.

Tedy až do chvíle, kdy přistoupila paní se psem na vodítku. Posadila se za pána s novinami, vytáhla (jak jinak) mobil a ponořila se zcela do virtuálního světa. Ne tak její čtyřnohý přítel. Protože jsme jeli poměrně fádní krajinou, a já jsem začal tušit něco ve vzduchu, začal jsem hafana pozorovat.

Pes zahájil bojovou přípravu, pokusil se jazykem si nablýskat nádobíčko, což se mu díky náhubku moc nedařilo. Nejspíš proto se posadil, a zahleděl se na nohavici pána s novinama. Přemýšlel o tom opravdu dlouho a důkladně, několikrát si ji očichal, načež usoudil, že je to přesně ono , skočil pánovi na nohu a začal se pohlavně uspokojovat.

Bylo znát, že v podobné činnosti není žádný amatér, mělo to styl, techniku, předehru a vůbec všechno, takže bylo jasné, že podobné věci má dost zmáknuté. Samozřejmě pán s novinama se vyděsil, vyskočil, jako když ho bodne včela, začal hulákat, propukl v divoký tanec ve snaze psa z nohy setřást, a současně se ho snažil odhánět otevřeným denním tiskem. Ani jedna ze zmíněných činností neměla moc velký účinek, spíš to z mého místa vypadalo, asi jako když trenér národní reprezentace povzbuzuje svůj tým z lavičky.

Zaujalo to ovšem majitelku psa, která zahodila mobil, a pokusila se hafana z nohy odtáhnout za vodítko. Tahle akce moc úspěšná nebyla, pes tam držel jako přibitej a byla větší šance, že oderve pánovi nohu z pánve, než že se jí povede psa z nohy sundat. Byla to docela paráda, protože vzhledem k tomu, že se ještě kymácel autobus, taneční duo pán-paní, předváděli neskutečné pohybové kreace. Pes to trochu kazil, protože se pohyboval jen dolní částí těla a zásadně jen vertikálně – ale zato frekvencí pohybů jim sekundoval více než zdařile.

Byla to scéna jako z filmů Nina Manfrediho – pán křičel na paní, paní křičela na psa, holčička křičela na všechny tři, protože z jejího úhlu pohledu pejskovi ubližují, druhá paní se snažilo umlčet holčičku, které se ani jedna z těchto variant výrazně nezamlouvala. Do toho se rozeřvalo mimino, a řidič autobusu, který křičel na všechny, ať přestanou křičet, protože se nemůže soustředit na řízení.

Jediný kdo byl potichu byl pes, který si zarputile pracoval na svém a já, který jsem přemítal jaké to asi bude, protože jsem s autobusem ještě nikdy nenaboural. Hafan měl můj obdiv, protože věnovat se něčemu podobnému, přestože okolnosti pro tuto činnost rozhodně nebyli ideální, to vyžaduje už slušnou dávku odhodlání a silného rozmnožovacího pudu. Nicméně vytrval až do konce, a poté co organicky vylepšil pánovu garderobu, pustil se nohy, a protože za daných okolností byl zřejmě nahromaděný stres nadkritický, zakončil své extempore tím, že se ještě pozvracel.

Paní byla i se psem vykázána na další zastávce z dopravy, což učinila docela dobrovolně, na této zastávce jsem vystoupil i já, takže po opuštění řvoucího autobusu o jeho osudu již žádné zprávy nemám.

Poselství z dnešního příspěvku je snad jediné. Pokud někam cestujete MHD, berte si raději sebou náhradní kalhoty. Nikdy totiž nevíte, kdo se do nich může zamilovat.

Dneska jsem čekal na autobus, kouřil jsem a přemýšlel o tom, co mi realita nabídne za téma. Většinou to tak funguje, a stalo se to i tentokrát. Tedy stojím, koukám do blba, když se ozve zvonek a přede mnou přejede liliput na kole.

Růžovém.

A telefonoval.

Nejednalo se o dítě, ale skutečně o liliputa na minikole, takže první věc, co jsem udělal, byla že jsem vrhnul podezřívavý pohled na cigaretu ve svojí ruce, protože tomuhle se v půl desáté ráno dá vážně těžko uvěřit. Jako další věc byl párek nějakých studentů, kteří se usadili na zastávce, sbalili si špeka a začali si ho podávat mezi sebou. Vůně marihuany je docela charakteristická, poznám ji i já, a pak jsem si vzpomněl ještě na článek který jsem četl.

Tohle nechápu. Jak někdo vůbec o něčem podobném může vést debatu. Pokud si někdo místo spacáku a láhve na vodu přibalí do batohu půl kila koksu, určitě to není politický uprchlík a jeho přirozené místo je podle mého myšlení, buď v base, nebo jako žrádlo pro hrochy, ať si o tom přijímači žvaní co chtějí.

Víte, já mám s drogama docela problém. Přestože jsem v zásadě pro jakoukoliv špatnost, drogy mezi ně nepatří a je jedno v zda je to ve formě šňupací, píchací, či pilulkové. Mám to asi od doby střední školy, kdy se na mejdanu sjela spolužačka pervitinem, nabyla přesvědčení, že dokáže létat a skočila si z okna.

Dopadlo to tehdy naštěstí dobře, protože proletěla jen střechou králíkárny, takže kromě toho, že dostala od nás pár facek, a další dva dny plivala bobky a jetel, se nic závažnějšího nestalo. Nicméně, tahle zkušenost mne utvrdila v přesvědčení, že tudy cesta nevede. Alespoň ne pro mne.

V každém případě mi to připomnělo snažení mého souseda. Čas od času jezdím na chalupu, abych tam odvedl nějaký díl práce a občas mi v tom pomáhá právě tenhle soused. Známe se už hodně dlouho, je to fajn týpek, je s ním sranda, ale docela dost hulí. Nemám mu to moc za zlé, jednak to k jeho máničkovskému stylu tak nějak patří, dvojak to dělá pouze ve svém volném čase a do třetice – vždycky mi nabídne, aby se dočkal mé negativní odpovědi.

Protože má spotřebu konopí skutečně unikátní, v jistém bodě dospěl k rozhodnutí, že si marihuanu nebude kupovat, ale vypěstuje si svoji vlastní. Přistoupil k tomu velmi radikálně, sehnal si semínka, vyrval své tetě ze zahrádky brambory a osel pole travou. Následně pak projevoval zvýšený zájem o zahradničení, což jeho teta přijímala s opatrným optimismem.

Zezačátku to šlo dobře, konopí rostlo jako smyslu zbavené a vůbec to vypadalo na vydatnou sklizeň. Protože je však pražák, stejně jako já, měl mezi péčí o rostlinky a prací týdenní intervaly – takže jedné soboty přijel z Prahy a zjistil, že veškerá marihuana, která měla v tu dobu výšku asi dva a půl metru je pryč. Dotázal se tety, co, že se to stalo a bylo mu sděleno, že tetě se to, jak ty brambory rostou, nějak nezdálo, a tedy že celý ten plevel skončil pod kompostem.

Teta to tehdy přežila, i když to asi bylo jen o fous, podobně jako když muslimovi nabídnete místo zápalné šňůry tkaničku od bot.

Nicméně soused pochopil, že je potřeba na to jít jinak, a dohodl se s tetou, že si bude něco pěstovat separátně a že to tedy má propříště nechat na pokoji. Další rok, tedy zasel konopí na jiném místě, staral se o něj s veškerou láskou a péčí a těšil se na plody svého snažení se stejným nadšením, jaké projevují nákupní centra při příchodu vánoční sezóny.

Protože historie má sklon se opakovat, jeden víkend přijel ozbrojený ostrým nožem a látkovou brašnou, aby zjistil, že už má sklizeno a patrně se postaral svým snažením o široký úsměv poloviny mládeže z vesnice. Místní omladina to měla prostě obhlídnuté lépe a projevila mimořádnou agilitu, což mne osobně nepřekvapilo, protože na naší zahradě se to pravidelně stává třešním a jahodám také, a teorii, že to sežrali ptáci jsem neuvěřil nikdy ani na vteřinu.

Soused byl deprimovaný, protože vzhledem k vynaloženému úsilí se začal ocitat ve stavu chemické nerovnováhy. Podpořil jsem ho několika panáky a zhruba kolem dvanácté vymyslel plán na další rok.

Tentokrát se rozhodl, že na to půjde od lesa (a to doslova) a ukryje svůj chemický ráj v lánu kukuřice. Že je prý dost vysoká na to, aby marihuanu schovala před místníma, že ji bude hlídat a sklidí jí včas na to, než mu ji zase někdo vyfoukne. Tedy sehnal si z Holandska nějaká extrémně úžasná semena a vypravil se na pole, aby zrealizoval svoji myšlenku. Opravdu v kukuřici vysekal prostor 5×5 metrů, osel trávou všechno, co neuteklo a čekal na výsledky své práce.

Problém nastal v momentě, kdy konopí, povzbuzené státním hnojivem vyrazilo směrem ke slunci tak razantně, že během týdne přerostlo kukuřici asi o metr a půl a kdyby kolem nejela policejní hlídka, nejspíš by ho soused stihl i zkrotit.

Nicméně pendrekové usoudili, že narazili na závažnou trestnou činnost, vyrojili se v okolí lánu kukuřice v nebývalém počtu a údajně přijela i zásahovka v kuklách. U tohohle jsem nebyl, znám to jen z doslechu, ale nemám důvod průběhu událostí nikterak nevěřit. Tedy placaté čepice byli nadšené, že objevili bez práce něco, co budou moci zpomáhat a zchránit, nechali si zavolat tisk, televizi, nechali se vyfotit, jak zdupali většinu úrody a pak se rozhodli, že s předmětem samotného zla zatočí, rovnou před zraky nashromážděných médií.

Vyrvali tedy marihuanu hvězdné kvality, naházeli ji na hromadu a zapálili.

Asi vám nemusím líčit, co se pak dělo dál – všichni zúčastnění totálně na kaši, a podle toho jak se točil vítr se jim povedlo zfetovat i větší část lesní fauny, a to včetně krtků, což považuji za skutečně slušný výkon.

Policajti tedy dali zahulit všem vesnicím v okruhu pěti kilometrů takovým způsobem, že se ptáci sráželi v letu, domácí zvířata jste nepotkali během dalších dvou dnu jinak, než s kopretinou v hubě a to, že to někdo z pendreků a žurnalistů dokázal odřídit zpět do města, samo o sobě o ledasčems vypovídá.

Deprimovaný soused, který tomu také nebyl přítomen prohlásil, že už na to kašle, a když z toho mají požitek všichni kromě něj, tak ho to nebaví. Pěstuje si rostliny v Praze za oknem v květináči a o dalším vývoji nemám informace.

Na tomto místě bych asi článek skončil pravidlem, které je sice staršího data, nicméně jej považuji za stále transparentně použitelné.

Nikomu ani muk, Mukovi ani gram.

Původně jsem chtěl dnešní příspěvek napsat na téma literární prostituce a skrytá reklama na politickou objednávku. Nicméně, i když jsem článek několikrát přepsal, stále byl až příliš konkrétní a depresivní. Takže jsem ho nakonec smazal, protože deprimovat případné čtenáře rozhodně není předmětem tohoto blogu, a k tématu se vrátím, až na celou problematikou získám alespoň nějaký nadhled.

Nicméně tohle snažení mne upozornilo na jinou věc a sice televizní reklamu. Je to pro mne občas dost matoucí a doufám, že tímto článkem (a s Vaší laskavou pomocí v komentářích) dospěji k nějakému vysvětlení. Jakkoliv to moc nemám ve zvyku, slibuji že se pokusím na komentáře reagovat, protože tomuhle bych vážně rád přišel na kloub.

Většina reklam, ať jsou jakkoliv pitomé, mi problémy nedělá. V lepším případě prostě vychválí svůj produkt, nebo zboží, ukážou ho národu a v případě reklamy na barvu je tedy tím pádem i vymalováno. Pokud je tvůrce odvážnější, dokonce si vymyslí i na tohle téma nějaký krátký příběh, aby demonstroval užitečnost produktu, případně to doplní nějakým úderným sloganem, který do vás hustí tak často, že byste si nejraději po pár dávkách reklamních bloků udělali vlastní rukou lobotomii otvírákem na konzervy.

Pro dnešek bych potřeboval pomoci se třemi případy, se kterými si nějak nevím rady – úvahy na téma zelenej šmejd a letní vánoce myslím vydají na samostatný článek.

Tedy případ první: Hopsací kampaň na vodu.

Momentálně probíhá jakási kampaň v retro stylu, ve které nějaké spojitosti s propagovanou vodou dokážu rozpoznat. Nicméně můj zmatek odpálila kampaň první, ve které po mě jakási oplácaná slečna skrze televizní obrazovku opakovaně požadovala, abych jí neříkal bejby. Přiznám se, že vzhledem k proporcím té slečny, by mne podobná věc nenapadla ani náhodou, když pominu fakt, že skutečně netuším, proč bych vůbec měl něco takového dělat. To co mi však uniká je jakákoliv spojitost, mezi požadavkem macaté slečny a balenou vodou z kohoutku. Pokud by Vás napadla jakákoliv spojitost, velice rád bych alespoň ve své hlavě svázal volné konce. Možná je pointa v tom, že se slečny na konci zlejou úplně durch. Ani v tomto případě mi však stále nedochází, proč tohle činí zrovna vodou, protože normální lidé většinou použijí něco jiného, co má výrazně vyšší oktanové číslo. Nevím.

Případ druhý: Záhada čínské paní.

Jedná se o reklamu na deodorant, či antiperspirant – nejsem si jistý. Zmíněnou značku nepoužívám, takže technické aspekty přesně neznám – každopádně – jakási postarší Asiatka si velmi protivným způsobem stěžuje, že ji chemický přípravek vzal syna.

Dobře – pokud je poselství, že chemie je zlo, které vede ke ztrátě syna – to bych ještě pochopil. Své by k tomu určitě mohli říci ve Vietnamu po napalmových náletech B-52, nebo po nasazení bojového plynu v bitvě u Ypres. Nicméně proč tato paní stalkuje svého syna na bowlingu a toto sdělení, skřípe z otvoru, kterým se navracejí zpět bowlingové koule, mi skutečně uniká. Opět nerozumím jakékoliv spojitosti mezi antiperspirantem a paní, která zasekle trčí z otvoru na bowlingové koule. V tomto případě bych to skřípání i pochopil, protože koupit to mezi nohy bowlingovou koulí, asi nebude zážitek, na který byste rádi vzpomínali, nicméně pointa celé reklamy je pro mne záhadou. Napadá Vás nějaký důvod, proč by matka měla lézt do přístroje na návrat bowlingových koulí, a poté, co se v něm zasekne rameny vás oblažit sdělením, že jí syna vzal chemický přípravek ? Ať dumám jak chci, pořád na nic nemohu přijít.

Případ třetí: Legrace žluté limonády.

Tuhle věc podle mého vymyslel nějaký kreativec zhruba pět minut před prezentací, protože jinak si to neumím vysvětlit. Pokud měl zmíněný frikulín v úmyslu propojit předraženou oranžovou břečku se zábavou, prochechtali bychom se všichni společně až k dialýze, protože podle varování na obalu, je Spolana Neratovice jenom amatér , co ve svém volném čase trochu dělá do Éček. To co mi však naprosto nedává smysl je souvislost mezi zábavou a tím, že si budu lít do hlavy nějakou limonádu. Myslím, že by zmíněný kreativec měl jednou pro změnu opustit kancelářský stůl, přestat brát to svinstvo, nebo naopak si toho dát víc, protože to co vyplodil není ani zajímavé, ani legrační, je to prostě jenom otravné.

Nicméně budu rád, když mi PT čtenářstvo poskytne jakékoliv vodítko k nějaké spojitosti.

Alespoň to budu moct hodit za hlavu a věnovat se něčemu konstruktivnějšímu, než je utrpení z reklam, které mne posílají do Země za zrcadlem.

Tak přesně tohle mi letělo hlavou, když jsem sbíral informace pro dnešní příspěvek. Jakkoliv jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, prostě to nejde. Proto dnešní příspěvek (doufám) bude unikátní a snad se mi něčemu podobnému podaří v budoucnu vyvarovat. Předně – téma není vůbec legrační, přál bych si, abych se něčeho podobného nikdy účastnit nemusel, nicméně pokusím se se vším cynismem, jakého jsem schopen, alespoň trochu věc odlehčit.

V tomto případě je to však úkol naprosto nesplnitelný.

Tedy jsem se rozhodl vypůjčit si pár obrázků z internetu, ponechat je bez jakékoliv úpravy, s tím, že si k dané věci dovolím pár komentářů.

Osobně autorem obrázků nejsem, jen si myslím, že mají určitou výpovědní hodnotu a proto je potřeba s nimi PT čtenáře seznámit.

Tak jdeme na to.

S tím souvisí hned další:

Nicméně není to tak zlé. Myslím, že v tom nějaká mystika bude.

S dalším obrázkem nelze než souhlasit. Podobně jako s následujícím.

Připadá Vám to hnusné, kruté a nesnesitelné ? Dobrá, tak ještě trochu ..

Takže je tu zásadní otázka:

Tady myslím, už začíná konflikt.

Je to síla, co ?

Podle mého názoru je jen jedna jednoduchá rovnice. Žádní migranti =žádné problémy s migranty.

Bohužel (ne)Ziskovky , #přijímači, a sluníčkáři mají na druhou stranu tuto rovnici doplněnou, a sice tímto způsobem:

Žádní migranti=žádné problémy s migranty=žádné státní peníze na řešení problémů s migranty. Bohužel , poslední proměnnou považují za konstantu a způsob svojí obživy. Z jejich hlediska to chápu, je to lepší než normální práce – ale bude to mít katastrofální důsledky, ve jménu pár jásavých blbů, protože jde o pouhá čísla. Migrantů je prostě víc, než Nás a nemyslete si, že tu chtějí jen v klidu bydlet. Tihle kluci vopálený to myslí fakt vážně, a jak moc vážně to myslí dávají najevo každý den.

Vnímám argument, že jsou mezi nimi lidé jak dobří tak zlí. Proti tomu se celkem nedá nic namítat, snad jen to, ať jsou laskavě dobří, či zlí někde jinde.

Naštěstí pár cedulím pozornost věnují.

a také je poslechnou:

Připadá Vám multikulturní obohacení tak úžasné, jak je Nám servírováno v médiích ? Jakkoliv to veležrouti nahoře nepovažují za důležité, přece jen pár lidí neztratilo pud sebezáchovy. Jdou na to různě:

nebo:

Naštěstí jsou takoví, kteří se k tomu dokážou postavit čelem.

a tenhle Pán mne pobavil o něco víc, protože dokázal zároveň citovat Karla Kryla:

Pregnantněji bych to asi sám nedokázal.

Takže poslední dvě si dovolím poněkud osobněji:

Byl jsem se v úterý podívat na Palackého náměstí, protože to mám cestou z práce a pořádala se tam demonstrace. Podobných kratochvílí se sice za běžných okolností neúčastním, nicméně tohle mne docela zajímalo a chtěl jsem se na to podívat osobně.

Byla by to celkem sranda, kdyby se nejednalo o tak vážné téma, náměstí bylo narvané a poměr domácí vs. #přijímači vyzníval jednoznačně v přijímací neprospěch. Jakkoli nás tím krmí média, že se jedná o většinový názor – nevěřte tomu. Podle zpráv tam bylo domácích tak na pět – šest stovek (nevím, nepočítal jsem to, možná jich tam bylo i víc), zatímco sluníčkářské verbeže slabých dvacet, a v to počítám i ti otylejší, kteří prostorově a ohledně deklarované blbosti v pohodě vydali za dva.

Oceňuji, že se takové věci dějí, ale nepřikládám tomu nijak velkou váhu – jednak mi to chvílema přišlo, jako na zimním stadionu, když na sebe navzájem pokřikují dva tábory fanoušků, aniž by poslouchali toho druhého , a potom – nedovedu si představit lepší terč pro nějakého psychpata, s dynamitovou vestou, než je právě podobný druh akcí. Naštěstí, ti kteří jsou už tady, zatím tak chytří nejsou, ale myslím, že to je jen otázka času, kdy jim zrovna tuhle myšlenku nějaký imám nasadí do hlavy.

Každopádně, viděl jsem tam jednoho bývalého kolegu z minulého zaměstnání a připomnělo mi to pár okolností, které přišli bizarní i mě, a to si myslím, že už jsem cvičený na ledacos.

Bývalý kolega je dredař, baťůřkář, přijímač, sluníčkář a pravdoláskař, z core ultras materiálu a někoho takhle přesvědčeného o tom, že správný je pouze ten jeho názor (jakkoliv neodpovídá realitě), jsem asi ještě nepotkal.

Tento výlupek se jednoho dne objevil v doprovodu vedoucího v kanceláři, páchnul jako tři dny mrtvá treska a velmi kriticky hleděl kolem sebe. Vedoucí mu ukázal jeho stůl a zanechal ho svému osudu – a my jsme se šli představit. Mojí nabídnutou ruku ostentativně přehlédl, podíval se na věšák a dotázal se, kterého vraha že je ten kožený klobouk na stěně. Jako úvodní entreé mi to přišlo docela zvláštní, nicméně jsem odvětil, že můj, a že mi zatím nic nedokázali. Podíval se na mne krvavým okem a otázal se mne, zda si uvědomuji, že kvůli mě tolik zvířat zbytečně trpí. Ujistil jsem ho, že netrpí, protože tou dobou už jsou poměrně spolehlivě mrtvá a dotázal se, proč tedy on sám má kožený opasek a pokud by měl skutečně svědomí, omotá se konopným lanem a to ideálně ve výši krku. Dodal jsem ještě, že když to vnímá jako problém, jsem ochotný si to příště rozdat s dotyčnou krávou osobně, nicméně Austrálie je poněkud mimo můj akční rádius a pokud mi tam zřídí ekologickou tramvajovou linku , při dalším nákupu klobouku nebudu váhat ani minutu.

Pronesl cosi o zasranejch konzumentech a já jsem pochopil, že se asi moc kamarádit nebudeme. Poté prohlásil, že, všechno tady je shit, šel vypnout větrák a zavřít okno, což překvapilo nejen mne, ale mé dva zbývající kolegy.

Vlézt někomu do kanceláře, a začít se chovat, jako protekční fakan je docela síla, vzhledem k tomu, že jste na informacích ostatních kolegů profesně závislí. Tenhle panáček si zřetelně myslel něco jiného a byla to jen jedna z prvních epizod, které nám postupně předvedl.

Nikdy jsem úplně nepochopil, v čem přesně byl pro firmu přínosem – nicméně mi sekretářka mezi řečí naznačila, že je něčí synovec, nebo sestřenice, nebo něco takového a že to mám nechat být. Do práce moc nechodil, když dorazil tak většinou na desátou až jedenáctou a to většinou proto, aby si na grafické tiskárně (tedy ten nejdražší tisk, co si jde vymyslet) vytiskl nějaké letáky v takovém rozlišení, že by z toho Leonardo da Vinci dostal žaludeční vředy. Byly to ponejvíce věci sluníčkové, či duhové povahy a nebýt skutečnosti, že jsme stačili včas předělat tisky na osobní čip, nejspíš bychom museli platit tonery ze svého. Bohužel, nemohu posoudit jeho profesní kvality, protože jsem ho nikdy při žádné práci nepřistihl, a podobně na tom byl i zbytek firmy – na poštu nereagoval, úkoly byly pod jeho úroveň a možná proto měl dostatek sil na streetworkovou agitaci. Sestávalo se to zejména z hrubých urážek kohokoliv, kdo byl tak naivní a pustil se s ním vůbec do debaty, na téma netolerance, budoucnost planety, absence drog na pracovišti , politické korektnosti a feminismus, což mi v jeho případě přišlo zvláště pikantní. V podstatě shledával vše kolem sebe špatným, nemoderním, nenávistným, tmářským a naprosto nemožným. Dodnes je záhada, že firma vůbec mohla před jeho příchodem vůbec existovat, natož vykazovat nějaký zisk – protože podle jeho teorií by všichni měli přestat chodit do práce a začít pěstovat biomrkev, a zbytek už se prostě vyřeší tak nějak sám od sebe.

Pominu fakt, že mu bytostně vadila klimatizace a kuřáci – na někoho, kdo byl pravidelně už ve čtvrtek ve dvě odpoledne zhulenej víc, než komín z Temelína, bych očekával daleko větší míru tolerance.

Nicméně díky jeho aktivní netoleranci (nebo možná právě proto) byl nakonec přece jen z firmy vykopnut na hodinu, za poněkud bizarních okolností. Pokusím se Vám tedy vylíčit, jak se to celé odehrálo.

Měli jsme kancelář v prvním patře s oknem do dvora. Na dvoře pracovali nějací údržbáři, kteří patřili k domu, ve kterém firma sídlila a také tam měli takový ten velký, plechový kontejner, který se odváží po naplnění náklaďákem. Vhledem k tomu, jak byl dům situovaný, někdy kolem druhé do něj začalo pražit slunce a údržbáři, kteří si chtěli dát pauzu ve stínu chodili na jediné vhodné místo, tedy pod naše okno. Takže se jednou stalo, ze stojí dole, pokuřují a do dveří vstoupí náš sluníčkový kolega. Okamžitě zavětřil, zkřivil tvář odporem a oznámil nám, že nás všechny nahlásí vedení, protože se kancelářích kouřit nesmí. Ujistili jsme ho, že to je zvenku, načež se s maniakálním supěním vrhnul k oknu. Dole už nikdo nebyl, a když tam onen kolega šel zahájit detektivní činnost, tak kromě pár vajglů nenašel nic.

Tato situace se opakovala ještě po další tři dny a pokaždé když se vyřítil na dvůr, aby viníky zahrnul svým polobožským hněvem, sírou, lávou a plamenem pekelným, vždycky je o fous minul.

Další den se k překvapení nás všech ostatních objevil v kanceláři už na devátou (pracovali jsme od osmi) a s velice hladovým pohledem se každých deset minut vrhal k oknu, zda už tam náhodou údržbáři nejsou. Tohle mu vydrželo celý den – tedy přesněji do doby, kdy je pod oknem konečně zpozoroval. Vítězoslavně vytrhnul z batohu nějaký papírový pytlík a vysypal obsah na nic netušící kuřáky. Zezdola se ozval řev a nadávky, načež za temného pochechtávání schoval pytlík, dal si sluchátka do uší a začal projíždět internet. To mu vydrželo až do chvíle, kdy se k do kanclu přiřítil totálně namíchnutý majitel firmy a řevem se dotazoval, kdo že zrovna tuhle věc udělal.

Nikdo z nás ostatních neměl celkem žádný zájem frikulína krýt, takže když vzal majitele konečně na vědomí, sundal si sluchátka, dostal padáka takovým stylem, že čuměl jako Sauron na ponorku, a to i poté co byl vykázán ostrahou mimo pozemek firmy.

Co se totiž stalo:

Obsahem jeho first-strike pytlíku byly totiž nějaké podomácku pěstované chilli papričky, které si usušil a namlel, jak ekvivalent pepřového spreje. Takže když ucítil cigaretu a vyklopil obsah pytlíku dolů, nezasáhl údržbáře, ale otce majitele firmy a dva německé dodavatele, kteří na podobné fórky rozhodně nebyli stavění. Posyp se gerontům vůbec nezamlouval, bez ohledu zda to mělo účinek nebo ne, dopěli rychle k závěru, že tenhle postup podporovat nebudou.

Nevím – osobně bych nejdříve zašel údržbáře požádat, zda by si nešli zapálit jinam, případně bych se to snažil řešit nějak smířlivě přes vedeni – ale jsem tupý kuřák a na podobně militantní akce zřejmě nemám patřičné ideologické školení.

Poselství z dnešního článku je snad jediné – z protekce většinou nikdy nevzejde nic dobrého a pokud se rozhodujete pouze podle čichu, může Vás to klidně stát místo.

Eva včera odjela na tři týdny do Číny, vypukla vedra a vůbec to teď nějak poslední dobou nestojí za moc. Její odjezd mne nenaplnil nijak velkým nadšením, ale tak nějak chápu, že vyštěkat a zpohlavkovat takové množství dodavatelů prostě nějaký čas zabere a tak nějak to k její práci patří. Nicméně před odjezdem mi dala jeden jabkokrám, abych se zabavil a nevymýšlel po dobu její nepřítomnosti nějaké vylomeniny, podobně jako když pouštíte při odchodu do práce rádio psovi, aby se necítil v bytě osaměle.

Takže, to je on.

Tedy přesněji řečeno býval.

Tady si to zasluhuje trochu vysvětlit. Víte, já k jabkověcem nemám, na rozdíl od Evy, vztah absolutně žádný. Při spatření věcí s nakousnutým jablkem na kabátě nemám žádný důvod k bouřlivému jásotu, ani ke křivení tváře pohrdáním – prostě – jde to tak nějak mimo mne. Chápu, že jsou militantní zastánci této značky, stejně jako její odpůrci – nicméně jakkoliv vnímám argumenty z obou stran, prozatím jsem neshledal žádný důvod se touto problematikou nějak zaobírat. Z mého pohledu je cena versus užitečnost v dost výrazném nepoměru a tedy jsou pro mojí maličkost jiná řešení zajímavější. Pokud někdo však shledává investici do této značky důležitým, koneckonců jsou to jeho peníze, a nevidím jediný důvod, proč si neudělat radost něčím, co ho potěší.

Tedy jsem dostal hračku, řekl si, že když to kupuje pořád tolik lidí, k něčemu užitečnému to být musí – a zahájil experimenty.

Není.

Tady je třeba říct, že jsem tomu dal čas a opravdu se snažil tomu přijít na chuť. Je třeba podotknout, že se jedná o tento konkrétní výrobek, s jiným zkušenost nemám a jestli všechno půjde dobře, tak ani mít nebudu. Nevylučuji ani možnost, že vše je dáno tupostí autora článku, ale když potřebujete googlit každý krok, aby jste přinutili MP3 přehrávač k tomu, aby alespoň předstíral, že dělá to co chcete, bude asi něco zásadně špatně.

Jabkokrám měl velikost o něco málo větší, než je krabička od sirek, byl lehký, placatý a údajně chytrý. Podle mě byl blbej jak pučtok, na všechno potřeboval něco extra a po třech dnech používání jediné, co ve mě okamžitě nevzbuzovalo cholerické záchvaty byly hodiny, což při ceně něco přes pět tisíc mi přijde jako docela drahý špás.

Předně někdo z jabkofirmy je přesvědčený o tom, že pauza a stop je totéž. Hudbu, obrázky, či filmy dostanete do jabkokrámu jen přes jabkoaplikaci a to ještě jen v tom případě, že u toho provádíte nějaký temný rituál, ve kterém hraje roli podřezání černého kozla, spousta svíček, játra vačice a kravata sociálního demokrata. Mazat cokoliv přímo z přístroje není možné jinak než přes software, a o nějaké kompatibilitě si nechte jen zdát. Prostě co jabkokrám schvátí, je tam pohřbeno na věky věků a myslím, že kdybych se snažil, dokážu tam najít pohřbenou a zakonzervovanou v časoprostorové smyčce i zakládací listinu Univerzity Karlovy.

Eva kdysi jasně definovala stupně nepoužitelnosti software, a to sice následujícím způsobem:

Dementní software

Úplně dementní software

Úplně dementní software v čínštině.

Proti tomu celkem nelze nic namítat, nicméně tvůrce této konkrétní verze iSoftware sice o věcech jako standard, logika, intuitivní ovládáni a design možná slyšel, nicméně z nějakého důvodu se rozhodl, že tohle je jen pro blbečky, a tedy to celé pojme jinak. Učinil to velmi vehementně, a chápu, že touha odlišit je veliká, ale v tomto případě mi poněkud uniká konkrétní důvod. Jsem toho přesvědčení, že by si autor iSoftware skutečně zasloužil speciální stupeň, protože na to, abyste zjišťovali každý manévr na internetu, to už vyžaduje dost specifickou povahu.

Nebudu Vás napínat, po týdnu používání letěl jabkokrám oknem do Vltavy, protože na něco podobného nemám nervy. Po celou dobu používáni jsem nepřišel na nic, co by můj mobil neuměl lépe, rychleji, nebo logičtěji. Samozřejmě s dodatkem, že na rozdíl od jabkokrámu umí navíc ještě fotit a telefonovat.

Poslání z dnešního příspěvku není žádné – zkušenosti jsou subjektivní povahy a možná, že kdybych do ruky dostal jiný druh jabkokrámu, budu nadšený. V této chvíli jsem však přesvědčený o tom, že pro tuto věc já prostě žádné praktické využití neshledávám a i nadále nemám žádný důvod zmíněnou značku vyhledávat.

A vlastně je tu poselství:

Pokud jedete na nějakou dobu do Číny, přesvědčte se nejprve, zda bude dotyčné lidi hračka bavit, protože hrozí nebezpečí, že si najdou něco zábavnějšího, než je nakousané ovoce.

Včera jsem byl na pivu s jedním kamarádem a bylo to docela poučné, hned z několika hledisek. Kamarád měl velké obavy, že chystané změny v jeho momentálním zaměstnání ho připraví o práci, což při manželce a dvou dětech, není nikdy radostná událost. Navíc kolega je docela svéráz, on i jeho manželka jsou původem ze Sudet, takže mají celkem jednostranně vyhraněné názory na sluníčkový stát a rudo-zelenou kliku vůbec. Dospělo to údajně až tak daleko, že když se měla narodit jejich druhá dcera, povzbuzoval lékař budoucí matku slovy „Tlačte, maminko, už vidím pravičku!“ a po půl hodině zkonstatoval, že tohle normálním „císařem“ nepůjde a že to tedy budou muset udělat führerákem.

Nicméně beru to jako pomluvy, od závistivého personálu a nepřikládám těmto historkám velkou váhu. Co mne však zarazilo, byl jeho stav, když se objevil. Co jsem ho vždy pamatoval, byl spíše žoviální a zavalitý. To, co dorazilo do hospody bylo prošedivělé, pohublé a s obličejem plným hlubokých vrásek, takže jsem v první fázi nabyl dojmu, že si sem přišel obhlédnout terén Saruman.

Vím, že starat se o rodinu není žádný med, a obzvlášť v dnešní době ne – ale to co dovede udělat z člověka kombinace nevyspání-stres-firemní politika, je skutečně alarmující. Protože jsem v rámci profese do jeho firmy docházel (než se vedení rozhodlo přejít na jiný ekonomický systém), vím, že líčení firemní politiky jeho zaměstnavatele není nijak přibarvené. Měl jsem možnost si vyslechnout pár historek, protože když instalujete v korporátu update, chvíli to zabere a uživatelé většinou zjistí, že nejste jejich nepřítel, ale někdo, kdo se jim snaží pomoci.

Tady si dovolím malou odbočku.

Ono s tou prací to bude nejspíš tak, že buď se můžete flákat, za úplně nehorázné peníze, nebo lítat jako fretka za směšný plat – ale je už jen velmi málo možností, jak sehnat něco mezi tím. Osobně tohle až tolik neřeším, pro mne je důležité, zda mne baví práce a kolegové, a vědět kolik mi pravidelně přibude na konto. Nejsem nikde politicky, ani dobrovolně angažován (pouze jednou do měsíce se s kolegy přidáváme k celorepublikové sektě Al-Mužná), ale i to Nám většinou moc dlouho nevydrží, protože toho máme prostě moc. Pravdou je, že můj obor je velice specifický, a kdyby mne majitel firmy vyhodil, znamenalo by to v mém případě nejspíš vyhlídku na lepší práci a vyšší plat.

Nicméně tohle ví i vedení firmy a tedy není žádný důvod, proč by Nám mělo jít na ruku.

Ale zpět ke korporátní politice.

Kamarád pracuje pro jednoho velkého developera v centru Prahy, a už je ten samotný fakt, je logický i nelogický zároveň. Developer prodává své byty zásadně s marží 150%, takže majitel a vyšší management přetéká penězi. Neříkám to s nějakým pocitem křivdy – prostě je to stav věcí. Existenci řešit nemusí, jediná jejich starost je v podstatě v tom, jak vydělat peněz ještě víc, nebo o ně nepřijít.

Nevím, dovedu si představit, že bych měl na kontě půl milionu. Dovedu si představit, že bych tam měl milionů pět. Ale půl miliardy ? K čemu to někomu může být dobré ? Tyto částky mi připadají už jen jako pouhé číslo, o které se jen dá přijít – protože i kdyby jste z nějakého důvodu chtěli koupit celý tunel Blanka, stejně Vám toho ještě spoustu zbude. Tedy toto množství peněz je staví do pozice někoho, kdo nemá ani floka, nicméně tak nějak z druhé strany.

Proč o tom mluvím:

Protože vedení existenci řešit nemusí, hraje se svými zaměstnanci několik typů poměrně dost sadistických her.

Tato hra spočívá v tom, že si vrchní velení jednou za čtvrt roku svolá vedoucí jednotlivých oddělení a rozdá každému papírek s číslem. Toto číslo je pak počet lidí, které musí vedoucí propustit. Všimněte si prosím, že je v tomto případě lhostejné, zda to bude projektant, grafik, nebo stavební dozor.

U této kratochvíle jde o to, že pravidelně jednou za dva, až tři roky se někdo náhodně propustí, aby se na jeho místo přijal někdo úplně nový, a je fuk, kolik je mu let. Tento opět probíhá napříč celou firmou, samozřejmě kromě nejvyššího managementu. Firma má několik stovek zaměstnanců, a je tedy jasné, že to dříve či později potká každého. Nevím – třeba si myslí, že to je nějakým způsobem motivující. Mě to ale tak nepřijde.

Velice oblíbená kratochvíle, zejména u nově příchozích, kteří ještě pořádně neví, jak to ve firmě chodí. Spočívá to v tom, že firma uspořádá večírek s alkoholem, který začíná zhruba ve tři hodiny. Alkohol i jídlo jsou samozřejmě zadarmo. Vedení se drží zpátky a pozoruje, zda jim nováček na návnadu skočí. Většinou ano, protože na párty nikdo podraz apriori nepředpokládá. V momentě, kdy nový zaměstnanec má v sobě skleničku, či dvě, vytasí alkohol tester a dají mu dýchnout s tím, že pije alkohol v pracovní době. A samozřejmě následuje vyhazov.

Tohle je bohužel docela rozšířené a nemyslím, že by na tohle měla zrovna tahle firma patent. Ovšem používá to ráda a často. Vezme nějakého chudáka, ideálně po škole. Dá mu minimální mzdu, s příslibem přidání po ukončení zkušební doby, a zapráhne ho tak, až se z něj kouří. Samozřejmě ho úkoluje takovým způsobem, aby to celé nebylo technicky možné udělat, načež ho vyhodí ještě ve zkušební době – a proces se opakuje.

Netřeba podotýkat, že tuhle šarádu hrají se skutečnými lidmi, kteří mají rodiny a potomky – tedy případná ztráta zaměstnání pro ně může být likvidační.

Píšu o tomhle celém v zásadě z jednoho důvodu. Uvědomte si prosím, že tohle jsou lidé, kteří nám vládnou – je lhostejné zda na úrovni firmy, či státu. Říkají sami sobě elita a jediný důvod, proč dělají podobné svinstvo pro své obveselení je ten, že jim to projde. Až příště budete naštvaní na svého zaměstnavatele, vzpomeňte si na tento článek – protože jsou u nás firmy, kde je práce skutečné peklo.

Poslání z dnešního článku je snad jediné – pokud už vypadáte jako Saruman, nebojte se. Nejprve se mrkněte z okna, zda se vám na dvorku nefláká armáda Skurutů, protože pokud ano, nemusíte si podobné manýry nechat líbit.

Pondělí mne uvrhlo do lehkého zmatku, protože jsem potkal hned několik věcí, které potřebuji nějak vnitřně zpracovat. Možná byly skvrny na slunci, možná si jen lokální Prozřetelnost dala pauzu na kafe a odskočila si šlehnout pár endorfinů – netuším. Každopádně stalo se mi hned několikrát, že jsem musel ustat v chůzi, přesvědčit se opakovaně, že mne nešálí zrak, abych z nabídnuté reality dovodil alespoň nějaký závěr.

První věc, která mne uvedla v lehkou nejistotu, byla informace pražské MHD, kdy že mi to přijede tramvaj.

Až do pondělka jsem byl přesvědčený, že většinu číslic znám, dokonce že některé číslice bych zvládl napsat i v římské verzi – ale s tímhle jsem si nějak nevěděl rady. Technicky je to asi jedno, protože tramvaj přijede kdykoliv jindy, než je napsáno v jízdním řádu – nicméně tento konkrétní čas příjezdu by mne skutečně zajímal.

Nicméně tramvaj nakonec dorazila, vystoupil jsem na zastávce a moje nejistota dostala další zásah, protože jsem ihned nabyl dojmu, že věci jsou skutečně dál a horší, než jsem předpokládal.

Myslím si, že propagandu má Islámský stát docela zvládnutou – nicméně toto tvrzení mi přijde i na vyznavače Koránu docela zavádějící. O výběru modelky se raději rozepisovat moc nebudu – čert ví jaký vkus může mít někdo, jehož předmětem sexuálního naplnění může být osel, nebo slepice.

Nicméně lehce otřesen jsem pokračoval za klientem, udělal svoji práci a vracel se zpět do kanceláře, když jsem si povšiml další tabulky, která mne zaujala.

Naprosto netuším, k čemu může být mrtvému ex-prezidentovi kancelář v lukrativní zóně. Nemám nejmenší představu, co užitečného tam mohou dělat, nebo jaká činnost dokáže pokrýt náklady na pronájem, energie, tonery, či kancelářskou techniku. Zato jsem si poměrně jistý, že to není placené ze soukromých zdrojů, což bych pochopil jen v případě, že by se jednalo o muzeum, či skanzen – nicméně žádná informace tohoto druhu se v přítomnost kanceláře nevyskytuje.

Považuji za nefér, že svoji vlastní kancelář nemají třeba T.G. Masaryk, či Klement Gottwald, protože parametry k existenci kanceláře splňují také, a to dokonce i o mnoho dřív, než pan ex-dramatik začal přikulovat.

Poslední pomyslný hřebík bylo to, že jsem zdvihl zrak k obloze a spatřil tohle:

Nějaká spojitost mezi torzem nahé ženy, dvojkou brokovnicí a pokřivenou lampou místo hlavy mi naprosto uniká. Ať se snažím sebevíc, nedovedu si představit nic, co by tyhle věci měli společného, nebo proč by někdo něco takového umisťoval na dům v klasicistickém stylu. Třeba Vás něco napadne a budu rád, pokud mne nějak nasměrujete – ale v tomhle případě jsem naprosto bezradný.

V tuhle chvíli jsem dospěl k závěru, že jsem nejspíš přepracovaný, a zavolal do práce, že si beru na zbytek dne volno.

Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné. Praha je plná záhad a pokud Vám jich předhodí hned několik najednou, je lepší to pustit z hlavy. Minimálně to bude mít vliv na plynulost chůze.

Kamarádka mne vytáhla do kina, protože sem se jí zdál poslední dobou nějakej divnej. Pravdou je, že si nějakej divnej poslední dobou připadám také. Možná to souvisí s tím, že má půlka firmy dovolenou a tím pádem druhá půlka (včetně mne) se do všeho musí vrhat střemhlav, aniž o tom pořádně něco ví, takže si chvílema připadám, zhruba jako křeček, který omylem usnul v bombardéru Stuka.

Jednalo se o posledního Terminátora, film měl slušné hodnocení, autoři slibovali nečekané zápletky, což bohužel také splnili. Tedy praštili jsme sebou do sedaček, shlédli (v mém případě s dosti značným skřípěním chrupu) dvacetiminutový blok reklam, po kterém následoval další blok upoutávek na další filmy. Cítil jsem se docela popuzeně, protože za cenu přes dvě stovky sledovat reklamu, co běží běžně v televizi a ještě to multiplexu sponzorovat, v tom spatřuji skutečně celkem nezdravý podraz na každého, kdo je tak naivní a nestáhl si film z internetu. Nicméně s pocitem konkrétního důvodu, proč zmíněný multiplex už nikdy nenavštívit, jsme s ponořili do děje.

Nebojte se, pokusím se nespojlovat, jen se krátce zmíním o tom, co mne zaujalo.

Film skončil a já z něj měl pocit … no velice rozpačitý.

Předně – viděl jsem čtyři starší filmy s terminátorskou tématikou, a i když se v nich sem – tam objevil nějaký úlet, přece jen spolu nějak souvisely, nebo na sebe nějakým způsobem v rámci pravidel terminátořího světa navazují. Pětka si s tímhle moc hlavu neláme, pravidla jsou pro blbečky a tedy si to uděláme po svém. Problém je, že to moc nefunguje, a ani Arnold s tím moc nenadělá.

Předně – to co má působit jako celkově chaotický dojem z filmu, má v zásadě několik variant, které se opakují pořád dokola.

Hodný terminátor Arnold se někde zdrží. Kyla Reese a Sarah Connorovou honí zlý terminátor. Tomu sice utečou, ale chytí je policie, dá jim klepeta a někam je zavře. Najde je zlý terminátor, který je honí. Objeví se deus ex machina v podobě Arnolda, zlého terminátora vyřídí, Sarah a Kyle utečou, načež je začne honit další terminátor. To vše samozřejmě za palby z kulometů, ječení sirén, výbuchů aut, mrouskání koček, krmení kojenců, trombónu armády spásy – prostě s tím obvyklým balastem kolem, který se od drahého filmu očekává.

To by bylo celkem roztomilé, kdyby se tohle nestalo tak pětkrát – šestkrát pořád dokola a při stopáži něco málo přes dvě hodiny, vás to přestane bavit ještě před první polovinou filmu.

Dost tomu také napomáhají herci. V drtivé většině případů jsou herci tak prkení, až jsem se divil, že jim neprdnou kšandy. Prkennost se dá omluvit ještě u terminátorů – koneckonců ti jsou tak vymyšlení, ale už moc ne u zbytku postav. Sarah a Kyle oscilují v zásadě mezi dvěma polohami – v té první byste fakany nejraději seřezali kaktusem přes prdel, a v té druhé generují v zásadě bez jakýchkoliv důvodů kvanta nejistoty a nerozhodnosti z čehokoliv, co je momentálně po ruce.

Další problém je, že nemáte nejmenší důvod, si žádnou z postav oblíbit, cítit k nim nějaké empatie, nebo snad mít o ně strach. Od začátku filmu víte, že ani Sarah, ani Kyle umřít nemůžou, dokud se spolu nevyspí (nekecám, to se fakt dozvíte během první čtvrthodiny) – takže dokud to neudělají, mohou být úplně v klidu. A když je nějaký náznak toho, že by se to mohlo zvrtnout jinak, nastoupí Arnold, který je z budoucnosti, takže všechno ví, všude byl dvakrát a tím pádem má všechno potřebné přichystané dopředu.

Velkou devizou minulých čtyř terminátorů byl dojem zranitelnosti všech postav a velké úsilí při překonávání něčeho zdánlivě nezničitelného a nezastavitelného. V tomto případě se nic podobného neděje a i když hodného terminátora na chvíli rozbijí, tak jen proto, aby zmutoval na SuperMegaExtraCoolTerminátora.

Poslední věc, která v této sérii působí dost rušivě je obsazení (s ohledem na pětku se zdráhám přidat přívlastek herecké).

Zatímco Harry Potter, či Hvězdné války ve svých sériích vydrželi poměrně se stabilním ansáblem, Terminátor s tím má trochu problém. Pokud se nepletu, napočítal jsem v pěti filmech dvě Sarah Connorové (což se ještě dá), nicméně pět různých Johnů Connorů, čtyři Kyle Reese (což nesedí už jen k počtům Johnů a Sarah) a o sekundárních postavách ani nemluvím. U postavy Johna Connora jsem ochotný trochu přimhouřit oko – přeci jen chápu, že John ve věku 12 let vypadá jinak, než ve věku 30 let – ale u Kyla tahle logika moc nefunguje, ani když se jí snaží schovat za cestování časem.

Jakkoliv oceňuji tedy snahy mojí kamarádky, pátý Terminátor mi moc náladu nezdvihl.

Nicméně jde o hodnocení subjektivní – pokud Vám to za dvě stovky a dvě hodiny času stojí, nevidím důvod, proč by jste na to do kina neměli jít. V mém případě to rozpoutalo vlnu dalších úvah na téma Hollywoodská tvorba a její podivnosti, takže pokud Vás toto téma příliš nezajímá, můžete pár následujících příspěvku s klidným svědomím přeskočit.