Eva se rozhodla, že se musí nutně smrsknout na velikost 29. Tyhle stavy jí chytají zhruba tak dvakrát do roka a já ji v tom všemožně podporuji, protože Eva hubená lahodí mému oku o něco víc, než Eva normální. Eva normální, má proporce normální i v tomhle skupenství (myslím, že skutečný problém máte až v momentě kdy se nevejdete do bot), ale jak jsem pochopil tyto stavy mají všechny ženy, které vlezou v náhlém záchvatu do krámu s oblečením a naleznou něco, co se jim líbí pouze ve velikosti o číslo menší. Pro mne to má ovšem fatální následky, protože pak se stávám kořistí Evy aktivistické, poté hledající, frustrované, vítězoslavné, deprimované, tvrdohlavé, utahané, vytrvalé a následně spokojené, aby se celý cyklus uzavřel a mohl začít znova.

V první fázi, tedy ve fázi Evy aktivistické, jsem opakovaně terčem rozhovorů na téma zdravé stravování, fitness, cvičení, běhání, plavání, desetiboj, vrh diskem, parkour a domácí posilovna. Nijak mne to neuráží, chápu, že jsem tak nějak nejvíc při ruce. O poznání horší je další krok, kdy Eva začne proaktivně hledat nějaká fitka, slevy v nich a podobná lákadla. V téhle chvíli začíná jít do tuhého, protože nabude pocitu, že se toho musím nezbytně účastnit i já, že bych se sebou měl taky něco začít dělat a když už tam mají tu slevu, tak ať to stojí za to. To se mi daří po troše námahy odrazit argumenty, že tréning mám i normálně 3x v týdnu a jakékoliv další tělesné aktivity provádíme stejně spolu. Tato debata se odehraje ještě zhruba tak dvacetkrát se stejným výsledkem, načež Eva zkonstatuje, že jsem nemožnej, línej a to kouření a chlast mne v nejbližší půlhodině rozhodně zabijí a vrhne se znovu na internet. Moc tomu nerozumím, protože stejně vždycky nakonec vybere fitko za barákem – předpokládám ale, že se před tím musí vyčerpat psychicky, aby se poté začala deptat i fyzicky.

Když je tedy tato kapitola za námi, objevuje se Eva deprimovaná a kňourající, protože všichni na světě jsou hubenější, mají větší výdrž, menší zadek, hezčí boty a vůbec všechno. Nepalčivější věc jako boty je třeba řešit okamžitě – což je mi další záhadou. Zatímco mě vydrží boty do tělocvičny v průměru tak dva roky, Evina spotřeba bot je zhruba jedny každý druhý měsíc. Nijak to neřeším, boty si kupuje sama a koneckonců na nějakou obscesi má právo každý. V této fázi se však nebezpečí stupňuje, protože Eva deprimovaná se pozvolna mění v Evu tvrdohlavou (tedy přesněji tvrdohlavější než obvykle) a tedy absolvuji další apely na moji osobu, abych se k fitness magoření přidal. Několikrát se jí dokonce podařilo uspět, což se zpětně ukázalo jako chyba, protože jsem se pak stal veřejným nepřítelem číslo 1, když jsem se úplně dementně odkopal tím, že občas o něco víc unesu, nebo něco vydržím déle. Eva se pak dočasně mění v Evu uraženou, ale většinou jí to moc dlouho nevydrží – patrně chová k mojí osobě určitou shovívavost a chápe, že jako muž není v mých genech, být perfektní.

Když se však přežene i tato fáze, Eva se stává Evou hubenou a spokojenou, protože už všechno zvládá, má nové boty a vejde se do kalhot číslo 29. Tyhle okamžiky mám rád, škoda že vydrží zhruba tak týden.

Ale letos to bude jinak!

Mám totiž neprůstřelný argument, proč se nemohu účastnit popsaného magoření.

Prostě nechci, aby se ze mne návštěvou fitka stal plešatej černoch.

(obrázek je ilustrativní a je dvojčetem billboardu v Holešovicích)

Tak a je to tady. Už to máme za pár, tak nohy na stůl, ještě poslední sklenku bourbonu, ať máme na tu cestu alespoň dobrou náladu.

Totiž – všiml jsem si hned několika věcí v poslední době, které vedou k tomuhle nevyvratitelnému závěru. Pokusím se přiblížit alespoň ty nejvíce palčivé.

Abych Vás uvedl do problematiky: Já si obecně lidí v práci moc nevšímám. Mám k tomu hned několik důvodů. Předně předpokládám, že pokud budou něco chtít, hodí do zákrytu pár mozkových buněk a zavolají, pošlou mail, nebo mi to prostě řeknou. Druhý důvod je pud sebezáchovy – jezdím hodně po klientech a pamatovat si všechny, to bych se asi zbláznil. Úplně mi postačují ti, co mám v mobilním telefonu. A konečně poslední – ani (teda až na pár zajímavých exemplářů ženského pohlaví) mne to moc nezajímá. Kolegy identifikovat dovedu, k hrnku na kafe trefím a víc mi v podstatě ke štěstí nechybí. Ten den jsem ještě však musel vzít na vědomí ještě jeden fakt – a to jsou nadřízení. (Znáte je, takoví ti neužiteční lidé, které se Vám v lepším případě nepletou do práce a v tom horším scénáři vytvářejí komplikace, které by nevznikly, kdyby se do toho proaktivně nemotali.) Jak jsem tak pochopil platí zde asi nějaká přímá úměra – čím víc managerů a vedoucích, tím je to všechno lepší, hustší a asi o 66,48 % víc cool než předtím. Je mi však záhadou, proč potom je práce komplikovanější, pomalejší a vznikají problémy které před tím nebyli. Osobně si myslím, že je to tím, že papír pod tou vrstvou potřebných podpisů ztěžkne a podle zákonů fyziky se tím pádem zpomalí (i ten virtuální).

Začalo to už ráno cestou do práce. Stojím na zastávce a čekám až se sejde obvyklá cestovní společnost, skládající se z cikána v oranžových montérkách, tlusté slečně narvané v elasťákách a jejího přítele (aby měla cestou do práce po čem šplhat) a hubené, brýlaté holčičky, která vláčí školní tašku.Taška má asi trojnásobnou váhu než to, co by uzdvihl Ota Zaremba a když jsem je viděl prvně, nebyl jsem si jistý, kdo vlastně nese koho.

Holčička nepřišla. To bylo první znamení. Cikán vystoupil na jiné zastávce. A po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že máme nového podšéfa. A že se mám zastavit na u šéfa ekonomického, který se jmenuje Lux. Učinil jsem žádané, vyřešil poměrně banální problém a odsunul se do zasedačky k prohlídce nového nadřízeného. Ten se představil jako Drix a já začal tušit, že se schyluje na pořádný malér. Moje podezření se vzápětí potvrdilo sdělením, že se chystá výběrové řízení na nového ředitele. Neznám sice detailně parametry řízení, ale myslím, že jeden z požadavků bude podobně démonické jméno. Podle mého se už čeká jen na posledního pekelného jezdce z Apokalypsy, který svým příchodem dovrší zkázu celé planety. Tak nějak očekávám, že pekelná brána se otevře v účtárně, hned vedle kopírky, nejpozději do čtvrtka.

Dnešní příspěvek bude obsahovat sprostá slova, takže útlocitnější povahy musí prominout. Bohužel se to však bez přesné a doslovné citace neobejde, já osobně jejím autorem nejsem a přišel jsem k tomu ke všemu jako obvykle úplně nevinně.

Je docela zvláštní, jak věci fungují. Většinou, když nemám moc téma na další článek, nebo mi nepřipadá nějaké téma natolik nosné, že by to za příspěvek stálo, mrkne na mne okolní realita. Většinou to však učiní silou vržené cihly a stávám se svědkem okolností, které normálně nevymyslíte. Stejně tak tomu bylo celý včerejšek, a já jen doufám, že už to mám na tenhle týden vybráno.

Ráno jsem vyrazil ke klientovi, který si vyžádal mých služeb. Že si pořídil nový server a že by tedy potřeboval přesunout ze starého serveru svůj ekonomický systém, pokud možno bez ztráty kytičky. Že už mu to na tom starém jede nějak pomalu a že by tedy tuto skutečnost chtěl nějak změnit. Telefonicky jsme se dohodli na detailech a na moje doporučení i na jiné , o něco dražší verzi. Klient souhlasil, já sem si sbalil a vyrazil k němu.

Znáte takový ten pocit, že je něco od začátku špatně ? Tak přesně takový jsem měl, když za mnou zapadly dveře kanceláře – nicméně cestou se nic extra nestalo, takže za půl hodinu jsem už instaloval a převáděl data jak o život. Zhruba po dvou hodinách práce bylo hotovo a já vyzval pana majitele, aby si šel vše zkontrolovat. Klient usedl před monitor, začal náhodně otevírat agendy a tvářil se přitom zádumčivě.

Ekonomický systém se pravda zrychlil, ale asi ne o tolik, jak klient předpokládal – což zřetelně nemohla být moje vina. Šťoural se v něm ještě dalších deset minut, načež se opřel v židli, spojil si ruce pod bradou a pak chvíli zadumaně hleděl na monitor. Bylo vidět, že o něčem hluboce přemýšlí a já jsem opatrně sledoval, s čím přijde. Mohl se rozhodnout, že nový software nechce, mohl mi říct, ať to uvedu zase do původního stavu, na původní server – zkrátka mohl vymyslet spoustu veci. To s čím vyrukoval mne však docela dostalo.

Chvíli ještě pozoroval monitor a pak prohlásil (cituji): „Hm. Osumdesát tisíc v píči. To sem měl radši starý koupit nový kozy.“

Docela mne tímto prohlášením dostal, protože by mne docela zajímal tenhle myšlenkový proces. Dále mne napadlo, k čemu by klient asi dospěl v případě, že bych mu neinstaloval software, ale třeba budík. Nicméně, na delší úvahy už nebyl čas a já si nechal podepsat papíry a musel vypálit za dalším klientem.

Cestu v tramvaji, jsem nad tím ještě chvíli uvažoval, nicméně mne v úvahách rušila nějaká postarší spoluobčanka, která úplně nepochopila, v čem je vtip u mobilního telefonu. Za hlavní výhodu považuji zejména to, že můžete mluvit s ostatními lidmi i na velké vzdálenosti a nemusíte přitom křičet. Paní, které tento fakt zřetelně unikl, seznamovala mne, i další cestující s celou řadou otázek a odpovědí , bez dalšího kontextu, a používala takové množství zdrobnělin, že by za normálních okolností zasloužila überšvuňkem přes držku.

Nicméně jsem vypadl z tramvaje a dorazil za další klientkou, která shodou okolností provozovala studentskou kolej. Tuhle pani mám rád, má neuvěřitelnou trpělivost, čehož jsem byl několikrát svědkem při hovorech s jejím personálem. Každopádně pustil jsem se do práce, což pro změnu na těch šunkách, co tam mají nebyl žádný med, protože to trvá dlouho. Moc přívětivě se netvářil ani personál, protože jsem jim všem sestřelil skladové hospodářství a nesli docela nelibě, že to dám dokupy ještě před koncem pracovní doby. Instaluji tedy update, načež se z vedlejší kanceláře ozve děsivý řev.

Paní vedoucí se šla podívat, co se děje a já celkem nedobrovolně vyslechl příčinu problému. Nějaká ukrajinka, krajně rozzuřená, se dožadovala náhrady škody, protože prý včera ve tři ráno vtrhli do pokoje nějací studenti a vychlastali jí voňavku. A že tedy za ní chce od kolejí finanční kompenzaci.

Napadlo mne, že to teda musel bejt fakt fest rozjetej mejdan, protože tohle by ani mne ve snu nenapadlo.

Nicméně ukrajinka měla smolíka, paní vedoucí jí sdělila, že podle ubytovacího řádu se měla zamknout a tím pádem se jí bude kompenzovat kulový. Po chvíli bylo hotovo, já si opět nechal podepsat paíry a zmizel tak decentně jak to jen šlo.

Tak nevím. Buď to působím já, že se kolem dějí divné věci, nebo si prostě divných věcí všímám. Poselství z dnešního článku je asi jediné – nepijte ukrajinkám voňavku, protože to hodně špatně snáší.

Tak přesně tohle mi letělo hlavou, když jsem sbíral informace pro dnešní příspěvek. Jakkoliv jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, prostě to nejde. Proto dnešní příspěvek (doufám) bude unikátní a snad se mi něčemu podobnému podaří v budoucnu vyvarovat. Předně – téma není vůbec legrační, přál bych si, abych se něčeho podobného nikdy účastnit nemusel, nicméně pokusím se se vším cynismem, jakého jsem schopen, alespoň trochu věc odlehčit.

V tomto případě je to však úkol naprosto nesplnitelný.

Tedy jsem se rozhodl vypůjčit si pár obrázků z internetu, ponechat je bez jakékoliv úpravy, s tím, že si k dané věci dovolím pár komentářů.

Osobně autorem obrázků nejsem, jen si myslím, že mají určitou výpovědní hodnotu a proto je potřeba s nimi PT čtenáře seznámit.

Tak jdeme na to.

S tím souvisí hned další:

Nicméně není to tak zlé. Myslím, že v tom nějaká mystika bude.

S dalším obrázkem nelze než souhlasit. Podobně jako s následujícím.

Připadá Vám to hnusné, kruté a nesnesitelné ? Dobrá, tak ještě trochu ..

Takže je tu zásadní otázka:

Tady myslím, už začíná konflikt.

Je to síla, co ?

Podle mého názoru je jen jedna jednoduchá rovnice. Žádní migranti =žádné problémy s migranty.

Bohužel (ne)Ziskovky , #přijímači, a sluníčkáři mají na druhou stranu tuto rovnici doplněnou, a sice tímto způsobem:

Žádní migranti=žádné problémy s migranty=žádné státní peníze na řešení problémů s migranty. Bohužel , poslední proměnnou považují za konstantu a způsob svojí obživy. Z jejich hlediska to chápu, je to lepší než normální práce – ale bude to mít katastrofální důsledky, ve jménu pár jásavých blbů, protože jde o pouhá čísla. Migrantů je prostě víc, než Nás a nemyslete si, že tu chtějí jen v klidu bydlet. Tihle kluci vopálený to myslí fakt vážně, a jak moc vážně to myslí dávají najevo každý den.

Vnímám argument, že jsou mezi nimi lidé jak dobří tak zlí. Proti tomu se celkem nedá nic namítat, snad jen to, ať jsou laskavě dobří, či zlí někde jinde.

Naštěstí pár cedulím pozornost věnují.

a také je poslechnou:

Připadá Vám multikulturní obohacení tak úžasné, jak je Nám servírováno v médiích ? Jakkoliv to veležrouti nahoře nepovažují za důležité, přece jen pár lidí neztratilo pud sebezáchovy. Jdou na to různě:

nebo:

Naštěstí jsou takoví, kteří se k tomu dokážou postavit čelem.

a tenhle Pán mne pobavil o něco víc, protože dokázal zároveň citovat Karla Kryla:

Pregnantněji bych to asi sám nedokázal.

Takže poslední dvě si dovolím poněkud osobněji:

Eva včera odjela na tři týdny do Číny, vypukla vedra a vůbec to teď nějak poslední dobou nestojí za moc. Její odjezd mne nenaplnil nijak velkým nadšením, ale tak nějak chápu, že vyštěkat a zpohlavkovat takové množství dodavatelů prostě nějaký čas zabere a tak nějak to k její práci patří. Nicméně před odjezdem mi dala jeden jabkokrám, abych se zabavil a nevymýšlel po dobu její nepřítomnosti nějaké vylomeniny, podobně jako když pouštíte při odchodu do práce rádio psovi, aby se necítil v bytě osaměle.

Takže, to je on.

Tedy přesněji řečeno býval.

Tady si to zasluhuje trochu vysvětlit. Víte, já k jabkověcem nemám, na rozdíl od Evy, vztah absolutně žádný. Při spatření věcí s nakousnutým jablkem na kabátě nemám žádný důvod k bouřlivému jásotu, ani ke křivení tváře pohrdáním – prostě – jde to tak nějak mimo mne. Chápu, že jsou militantní zastánci této značky, stejně jako její odpůrci – nicméně jakkoliv vnímám argumenty z obou stran, prozatím jsem neshledal žádný důvod se touto problematikou nějak zaobírat. Z mého pohledu je cena versus užitečnost v dost výrazném nepoměru a tedy jsou pro mojí maličkost jiná řešení zajímavější. Pokud někdo však shledává investici do této značky důležitým, koneckonců jsou to jeho peníze, a nevidím jediný důvod, proč si neudělat radost něčím, co ho potěší.

Tedy jsem dostal hračku, řekl si, že když to kupuje pořád tolik lidí, k něčemu užitečnému to být musí – a zahájil experimenty.

Není.

Tady je třeba říct, že jsem tomu dal čas a opravdu se snažil tomu přijít na chuť. Je třeba podotknout, že se jedná o tento konkrétní výrobek, s jiným zkušenost nemám a jestli všechno půjde dobře, tak ani mít nebudu. Nevylučuji ani možnost, že vše je dáno tupostí autora článku, ale když potřebujete googlit každý krok, aby jste přinutili MP3 přehrávač k tomu, aby alespoň předstíral, že dělá to co chcete, bude asi něco zásadně špatně.

Jabkokrám měl velikost o něco málo větší, než je krabička od sirek, byl lehký, placatý a údajně chytrý. Podle mě byl blbej jak pučtok, na všechno potřeboval něco extra a po třech dnech používání jediné, co ve mě okamžitě nevzbuzovalo cholerické záchvaty byly hodiny, což při ceně něco přes pět tisíc mi přijde jako docela drahý špás.

Předně někdo z jabkofirmy je přesvědčený o tom, že pauza a stop je totéž. Hudbu, obrázky, či filmy dostanete do jabkokrámu jen přes jabkoaplikaci a to ještě jen v tom případě, že u toho provádíte nějaký temný rituál, ve kterém hraje roli podřezání černého kozla, spousta svíček, játra vačice a kravata sociálního demokrata. Mazat cokoliv přímo z přístroje není možné jinak než přes software, a o nějaké kompatibilitě si nechte jen zdát. Prostě co jabkokrám schvátí, je tam pohřbeno na věky věků a myslím, že kdybych se snažil, dokážu tam najít pohřbenou a zakonzervovanou v časoprostorové smyčce i zakládací listinu Univerzity Karlovy.

Eva kdysi jasně definovala stupně nepoužitelnosti software, a to sice následujícím způsobem:

Dementní software

Úplně dementní software

Úplně dementní software v čínštině.

Proti tomu celkem nelze nic namítat, nicméně tvůrce této konkrétní verze iSoftware sice o věcech jako standard, logika, intuitivní ovládáni a design možná slyšel, nicméně z nějakého důvodu se rozhodl, že tohle je jen pro blbečky, a tedy to celé pojme jinak. Učinil to velmi vehementně, a chápu, že touha odlišit je veliká, ale v tomto případě mi poněkud uniká konkrétní důvod. Jsem toho přesvědčení, že by si autor iSoftware skutečně zasloužil speciální stupeň, protože na to, abyste zjišťovali každý manévr na internetu, to už vyžaduje dost specifickou povahu.

Nebudu Vás napínat, po týdnu používání letěl jabkokrám oknem do Vltavy, protože na něco podobného nemám nervy. Po celou dobu používáni jsem nepřišel na nic, co by můj mobil neuměl lépe, rychleji, nebo logičtěji. Samozřejmě s dodatkem, že na rozdíl od jabkokrámu umí navíc ještě fotit a telefonovat.

Poslání z dnešního příspěvku není žádné – zkušenosti jsou subjektivní povahy a možná, že kdybych do ruky dostal jiný druh jabkokrámu, budu nadšený. V této chvíli jsem však přesvědčený o tom, že pro tuto věc já prostě žádné praktické využití neshledávám a i nadále nemám žádný důvod zmíněnou značku vyhledávat.

A vlastně je tu poselství:

Pokud jedete na nějakou dobu do Číny, přesvědčte se nejprve, zda bude dotyčné lidi hračka bavit, protože hrozí nebezpečí, že si najdou něco zábavnějšího, než je nakousané ovoce.

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.

Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.

Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.

Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.

Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.

To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse – prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.

Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.

Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.

Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.

Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, „Pomáhat a chránit“ by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.

Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.

Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.

Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.

Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.

Jednoho dne jsem dospěl k závěru, že cholerikem se člověk nerodí. Cholerikem se člověk stává. Je to proces pozvolný a nenápadný, nicméně nevyhnutelný. Maličkosti, které Vás potkávají v každodenním životě, se plíživě potácí ve vašich stopách, aby v nejméně vhodném okamžiku naprosto precizně skočili pod Vaše nohy. A to samozřejmě s razancí plně naloženého kamionu s kočičím žrádlem. Mluvím přesně o těch maličkostech, jako metro, které Vám zabouchne dveře těsně před nosem zrovna, když spěcháte a někde jste už nejméně půl hodiny měli být. Obchod, který má být už skoro 40 minut otevřený a nikde ani noha. Ekvivalent minového pole ze psích produktů na chodníku. Zpocený tlusťoch sedící proti Vám v tramvaji. V ideální variantě ještě tlusťoch, který s maniakálním výrazem přežvykuje nějakou šmakuládu z KFC a kromě čichového a zrakového vjemu, poskytuje ještě i zvukový požitek. Prostě maličkosti všedního dne, které Vás ubíjejí a nad kterými nemáte vládu, jen vám spolehlivě dokáží otrávit odpoledne.

Asi ten nejhorší kruh Pekla skrývají věci, které Vás spolehlivě vytočí doběla, ale nemáte nad nimi žádnou vládu, natož možnost je nějak ovlivnit. Zatím, co otravnou reklamu v televizi můžete vypnout, řvoucího haranta pobíhajícího po vagónu metra vypnete dost těžko. Nebo sice vypnete, ale pak máte jistotu budoucnost na dalších dvaceti let dopředu. I s ubytováním, fitness programem a análním sexem 2x denně zdarma.

Vnitřně tím trpím. (popravdě ani nevím, jestli bych uměl trpět i vnějškově)

Jelikož mám podle kolegy nejlepší možnou kvalifikaci (cituji „Dneska píše blog každej, kdo má do prdele díru“) a momentálně i trochu volného času, rozhodl jsem se o některé příhody podělit.

Musím však předem upozornit, že články pravděpodobně budou obsahovat sprostá slova, nevhodné příměry, či politicky nekorektní fakta. Ztracené iluze Vám autor (v tomto případě já) nemá v plánu nahrazovat jinýmy. A pokud se Vám názory obsažené v článcích nelíbí, tak to prostě nečtěte..

Uf. Tak úvod by byl za Námi a teď rovnýma nohama do zápisníku. Přeji hezký den:-) Pokud to bude ve Vaší moci …

Tak tuhle větu slyším poslední dobou až nějak podezřele často. Osobně si myslím, že to má nějakou přímou souvislost s počasím (jak jsem nadhodil v minulém příspěvku) a doufám tedy, že se jedná pouze o sezónní záležitost. Obvykle, po položení zmíněné otázky pouze odvětím, že mám, a pokračuji dál plynule v chůzi. Mám hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku, neboť jsem uspokojil tazatelovu touhu po informaci, i když úplně přesně nevím, k čemu to tomu umolousanému stvoření může být dobré.

Tohle se dá ještě vydržet, pokud otázku slyšíte tak jednou – dvakrát za den. Ovšem při kritickém počtu dotazů cítím prudký příval emocí , a i když chápu, že ten poslední nemůže vědět, že se mne už předtím pokusilo pumpnout jeho jiných pět soukmenovců, mám chuť se na něj vrhnout a začít ho škrtit, přestože tím budu riskovat širokou paletu různých infekčních nemocí. Nejspíš to mají (myslím teď ty nemoci) evolučně vyvinuto jako systém sebeobrany, podobně jako se brání v případě napadení tchoř.

Tohle funguje docela úspěšně, pokud se Vás vágus pokouší odlapit na volném prostoru – v horším módu se poflakují kolem zastávek a zpestřují si otravováním cestujících rutinní inventury odpadkových košů. To už musíte být o něco otrlejší, protože prosté ignorování otravného individua zpravidla nezabírá. V úplně nejtužším levelu tohle na Vás zkouší v tramvaji, nebo metru – a to už chce opravdu silné povahy, protože většina lidí má silný pud sebezáchovy a vzdá to, protože doufají, že si za pár drobných zakoupí zpět alespoň trochu dýchatelný vzduch.

Občas je docela legrační tyto snahy pozorovat, i když zpravidla nejsou moc originální. Tak třeba při evergreenu „potřebuju už jen posledních pět korun na autobus“ hodně záleží na podání, a ne každý interpret se s tímhle dokáže úspěšně vypořádat. Pak tu máme oblíbené „jenom pár korun pro žrádlo pro pejska“, což občas žebravou pakáž může vyřadit stylem TKO už z prvního kola, když poukážete na fakt, že sebou žádného psa nemají. Ale stálice je pouze požádat o peníze, bez udání konkrétního důvodu. V tomto případě je ale důležitá celková image – a to už chce opravdu něho hodně nechutného.

Nedá se to odfláknout, i k žebrotě je zapotřebí profesionální přístup, protože se mi občas daří skunky odrazit hned při prvním kontaktu. Pokud si špatně zvolí terén (což ty „zastávkovští“ zpravidla udělají), po položení dotazu na mé drobné, či cigarety, stačí ukázat na trafiku naproti se sdělením, že tam těch cigaret mají víc a ať se laskavě zeptá tam. Transparentně toto lze používat i při argumentaci na téma jídlo, pokud je v dohledu nejbližší McDonald.

No – když tak o tom přemýšlím, jednou jsme se navzájem s jedním bezdomovcem docela slušně zmátli navzájem. Čekal jsem tehdy na tramvaj a přišourá se zarostlé, páchnoucí cosi. Huhlá něco na téma drobný, hlad, bezdomovec a takdále (viz. předchozí metodika) a požaduje po mne dvacku. V náhlém (a pro mne nepochopitelném) přívalu euforie prohlásím, že mu žádné peníze dát nehodlám, ale jestli má hlad, jsem ochotný mu koupit za tu dvacku ve stánku naproti párek v rohlíku. Tím jsem ho docela rozhodil, bezďák se zarazil a bylo vidět, že se usilovně snaží dát zbývající mozkové buňky do zákrytu. To se mu po chvíli i podařilo (bylo vidět, že je hledal hodně dlouho a ani těm buňkám se do toho moc nechtělo) a pak vyrukoval s tím, že tedy nechce dvacku, ale desetikorunu, což pro změnu zase zmátlo mne. Naštěstí mi přijela tramvaj – ale tenhle slevový obchodní model mi dlouho vrtal hlavou. Patrně by mi při nabídce stejku z brazilského býčka vrátil pětikilo zpátky. Nevím.

Nemylte se – racionálně vím, že octnout se na ulici, může být takovej fofr, že nestihnete vyndat ani lžičku z jogurtu od snídaně a ani to skutečně nemusí být Vaše vina. Tihle lidé se však z nějakého důvodu rozhodli i nadále bezdomovci zůstat a asi v tomto stavu spatřují nějaké výhody. Nevím, já bych se všemožně snažil tuto situaci změnit, i za cenu, že bych dočasně naštval svou dočasnou přítomností několik přátel. Ale skutečně nevidím jediný, racionální důvod, proč bych se o své cigarety, nebo výplatu dělit s někým koho neznám. A také to do budoucna ani dělat nehodlám.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka z dnešní úvahy je, že si musím najít čas a podrobně si prohlédnout svoji peněženku. Musí na ní být totiž něco naprosto úžasného, když jí chce v poslední době vidět tolik lidí.

Venku se udělalo hezky a tím pádem začala být aktivní všelijaká neužitečná a otravná pakáž, jako jsou klíšťata, vosy, komáři, bezdomovci a taky policajti. Asi se shodneme na tom, že jsme nejradši, když se výše jmenovaní věnují něčemu jinému a nás tím pádem nechají na pokoji. Zatímco klíště nebo komára zašlápnout můžete (případně sprovodit ze světa potleskem), u policistů je to nezákonné, což osobně považuji za křivdu. Policie (a zejména ta dopravní) dovede být otravná velmi, protože v tom má dlouholetou praxi, tradici, a na buzeraci spojenou s okrádáním řidičů má technicky postavenou svoji živnost. A tedy se rozhodla mne oblažit další ze škály svých skvělých a životně důležitých služeb.

Jedu takhle odpoledne firemním autem od klienta, mám stažené okénko, v rádiu je moje oblíbená písnička, je teplo a vůbec to vypadá až nadmíru podezřele. Přede mnou je dlouhý, rovný úsek, nikde ani noha, natož šlapka od cyklisty. Střídavě řadím pod padesát a pod třicet, podle toho, co po mne chtějí cedule, přestože to v daném místě nedává absolutně žádný smysl.

Moji pozornost upoutá panáček v bílé čepici, který mi ukazuje abych zastavil. Učiním požadované, protože mám relativně čas na blbosti typu běžná kontrola, auto je firemní, takže co by se tak asi mohlo stát. Takže dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů, jste si vědom svého přestupku ?

Tahle informace mne zarazí. Zkontroluji, zda autu svítí světla (což za slunečného dne je samozřejmě nezbytností srovnatelnou snad jen s vytvořením kuřácké a nekuřácké sekce v jedné místnosti hospody) a odpovím že nejsem. Panáčka jsem odpovědí zřetelně potěšil, protože říká, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost a tedy mi slízne pár bodů a uloží pokutu. To mne docela nakrkne. Dotáži se, zda má na podobné tvrzení důkaz, protože vzhledem ke šnečímu tempu v celé oblasti mi toto sdělení přijde nepravděpodobné. Placatá čepice je na vrcholu blaha, vysílačkou si na mne přivolá posilu v podobě rachitické blondýnky v bagančatech, která na mne vytasí papír z radaru. Následně mne informuje, že jsem v úseku mezi značkami 50 a 30 nestihl zpomalit, radar mi naměřil 37 km/h a tedy jsem počínaje dneškem pirát silnic, vyvrhel a vůbec spodina společenská, moje rodina se mne musí zřeknout a potřebuju nejméně na třicet let na galeje. A ptá se mne, zda hodlám zaplatit hned, či zda mám v úmyslu absolvovat nějaké další opičárny.

Jsem v rozpacích. Jsem v rozpacích z toho, jak pomáhat a chránit vypadá v praxi.

Dostat flastr za rychlou jízdu (když jedete ani ne 40 km/h) považuji osobně za trapas srovnatelný asi jen s tím co jsem viděl včera, když slečně při revizi jízdenek vypadnul z kabelky vibrátor. Netuším, čím je to napájené, ale byla to rána jako z děla, následně pak tramvaj sebou cukla a vibrátor v euforii z nově nabyté svobody se začal kutálet po podlaze. Slečna nechala udiveného revizora revizorem a jala se jej pronásledovat, což bylo zajímavější o to, že pohybem tramvaje se vibrátor pokoušel uniknout kličkováním mezi lidmi. Přistihl jsem se při pocitu, že mu skoro fandím, aby se mu útěk zdařil. Nicméně dobře to dopadlo, vibrátor byl dostižen a polapen a slečna, rudá až po kecky, na příští zastávce utekla z tramvaje.

Ale to jsem odbočil.

Momentálně jsem usvědčený zločinec horší, než Jack Rozparovač, a navíc špatný model, protože mne při tom chytli. Dotážu se, kde že byl ten radar, protože jsem si žádného nevšiml. Blondýna mi odpoví, že hned za dodávkou u značky (tedy úhel, který nemá šanci být normálně vidět, ani když jedete rychlostí astmatické žížaly) a táže se mne, cože s tím tedy uděláme.

Kouknu na hodinky a zjišťuji, že na podobné hovadiny už nemám čas, tasím peněženku a nechávám si vypsat šek na demenci silniční policie. Slečna mi vypisuje dokument a protože jsem nespokojen s nastalou situací, táži se, zda nemají na práci něco užitečnějšího – třeba chytat Krejčíře, nebo tak něco. Slečně to moc není po chuti, dokončí dokument a vyzve mne k podpisu. Sdělím jí, že nic podepisovat nehodlám, na pokutu chci stvrzenku a dotáži se, zda už mám na tento měsíc u policie předplaceno.

Slečně moje poznámky očividně nevoní, nicméně stvrzenku mi vydala, já jsem nasedl a odjel.

Jediné, co jsem z tohoto zážitku pochopil, je fakt, že hodlám příště dostat pokutu za rychlost, pokud si to skutečně zasloužím. Díky přístupu bílých čepic hodlám zjistit, zda údaje na tachometru skutečně dokáží na nějakém vhodné dálnici dostát svých cifer, a pokud bych dostal pokutu za rychlost, byl bych rád, aby to za rychlou jízdu skutečně bylo.